Mám sestru. Je jiná než já. Vždycky byla živější, ráznější, a přesto milá a hodná. Nikdy na svou rodinu nedala dopustit. Vlastně na nikoho, kdo se ji dostal blíž k srdci. Rodiče vždycky říkali, že se to nějak popletlo. Ona měla být já a já jsem měl být ona. Jsme úplně rozdílní…
Nikdy jsme však jeden druhému neřekli křivého slova, chránili jsme se navzájem. Spíš ona mne, protože je o pět let starší. Kdyby mě teď viděla, kdyby slyšela, co se stalo nejspíš by teď byla hodně sprostá. Určitě by šla za Sergim a řekla by mu své. Našla by si ty pisálky, co napsali tenhle nechutný článek a nejspíš by jim to tam pěkně srovnala, že by už nevytiskli jediné písmeno.
Kdykoliv se něco stalo, utěšovala mně a řekla svou typickou větu…
„Jasi, je to blbý. Svět se v prdel obrací…“ povzdechla si do telefonu.
Jo, přesně tohle jsem čekal, že řekne. Četla včerejší noviny a hned ráno, nebylo snad ještě ani osm hodin, mi už volala.
„Přijedu za tebou. Máma s tátou ti vzkazují, že si z toho nemáš nic dělat a máš klidně dojet. Věří tomu, že to, co tam bylo napsané, není pravda. Ale mají o tebe strach. Ty modřiny… Víš, jak jsem viděla tu fotku, měla jsem chuť někomu rozbít pusu.“
Myslím, že mluvila ještě tak pět minut bez přerušení, zatímco já po prvních dvou větách už do telefonu brečel.
„Neplač, Jasi. Přijedu a dáme to do pořádku, ano? Nebo tě sbalím a odvezu tě domů. Nemusíš tuhle práci dělat. Jen tě to ubíjí. Můžeš se kdykoliv vrátit a být s námi. Víš dobře, že se v pohodě uživíme…“
„Ne, Sáro,“ konečně jsem byl schopen promluvit a přerušit její naštvaný monolog. „Zůstanu tady. Aspoň zatím, než se to uklidní. Kdybych přijel domů, hned by mě tam hledali a nechci vám přidělávat starosti navíc.“
„Jsi blbý?“ vyštěkla na mě. „Jaké starosti. Jasi, s tím na mě nechoď a už vůbec to neříkej před našima.“
„Sáro, prosím tě. Dej mi aspoň pár dní, ano? Chci si to vyřešit sám. Nejsem už malý, aby si mě pořád chránila. Jen pár dní a když to nepůjde, tak potom se vrátím domů, ano?“
„Dobře,“ povzdechla si. „Máš týden, víc ne. Nechceme, aby se ti něco stalo. Máme tě rádi a mysli i na to, jak by nám bylo, kdyby se opravdu stalo něco horšího. Nechci tě pořád znervózňovat, tak ti zavolám za týden, jak ses rozhodl. Jo, dej mi ještě k telefonu toho tvýho frajerskýho šéfa. A Jasi… Dej na sebe pozor.“
Byl jsem rád, že to tak vzala. Opravdu měla nakročeno k tomu, aby dojela a udělala tu pořádek, a to jsem vážně nechtěl. Předal jsem telefon Carsonovi, který stepoval už u dveří, když zaslechl, že s někým mluvím.
„Sára s tebou chce mluvit.“
Jen protočil oči, ale telefon si vzal a hned zmizel z doslechu. Ani jsem se nedivil. Byla jedna z mála, se kterou si nevěděl rady.
Nechal jsem je, ať si povykládají, i když mi bylo jasné, že spíše bude mluvit hlavně Sára, a zamířil jsem do koupelny. Zhrozil jsem se, když jsem viděl v zrcadle ty kruhy pod očima. Měl jsem je zarudlé od pláče a celkový vzhled napovídal, že jsem se opravdu moc nevyspal.
Vypadal jsem prostě děsně. Spánek necelých pět hodin byl pro mne v téhle situaci prostě nedostatečný.
Vešel jsem pod sprchu a pustil na sebe teplou vodu. Chvíli jsem tak stál a postupně přidával víc a víc teplou, až celou koupelnu zahalila pára jak v sauně. Opíral jsem se rukama o kachličky a jen se díval pod sebe, jak voda dopadající na zem mizela v odtokovém kanálku. Znovu jsem začal přemýšlet o všem, co se doposud stalo. Ten telefonát od Sáry mě trochu nakopnul.
Opravdu nemůžu před vším jen utíkat. Musím se tomu postavit čelem. Nemůžu pořád nechat druhé za sebe jednat.
Většinou to tak ale bylo. Doma jsem byl takové spíš rozmazlované dítě. Pochopil jsem to v momentě, kdy jsem se osamostatnil a nebyl jsem schopen se o sebe pořádně postarat. Když jsem si poprvé potřeboval vyprat, protože jsem si už neměl skoro co obléct, tak jít do prádelny, bylo pro mne jako velká dobrodružná výprava. Ten pytel prádla jsem chtěl celý hodit do té obrovské pračky. Ještě že tam tenkrát byla jedna příjemná slečna, která mě včas zastavila a pomohla mi, jinak by dneska mělo všechno prádlo jednu neidentifikovatelnou barvu a některé kousky by nejspíš změnili původní velikost na trpasličí.
Dlouho mi trvalo, než můj život nabral nějaký směr. A vzápětí na to jsem poznal Leona a Sergiho.
Leon se o mně staral od samého začátku, co jsem začal pracovat v modelingu. Stejně jako Carson. Nemusel jsem se o nic starat, jen jsem dělal to, co mi řekli. Snad jsem si tenkrát i oddechl, když Sergi vzal věci pevně do svých rukou. Nastěhoval si mě k sobě. Prakticky zařídil vždycky všechno, a já nemusel skoro nic. Nechával jsem veškerá rozhodnutí na něm. Byl jsem rozmazlovaný, cítil jsem se tím milovaný. Avšak ani ten dárek pro něj k narozeninám jsem nebyl schopen koupit sám.
Ale přesto jsem ho miloval celým svým srdcem. Dával jsem mu to najevo svou přítomností, svými slovy. Miloval jsem se s ním tak často, jak to šlo, aby neměl pochyby o mých citech.
Byl jsem mu stále nablízku…
Rád jsem se ho dotýkal a líbal se s ním.
Tak moc mi chybí jeho blízkost. Jeho slova, která mi s oblibou šeptával ve chvílích, kdy jsem sotva byl schopen odpovědět... Věděl, že mě naše milování přivádí na samý okraj vědomí a rád se díval na to, jak otvírám pusu a místo slov, která jsem se snažil vyslovit, z ní vycházely jen hlasité vzdechy.
Ruce se mi roztřásly, když jsem si tohle všechno připomněl. Celé tělo se mi chvělo, jak moc toužilo po Sergiho dlaních, které mě tak často hladily. Znovu jsem otevřel ústa, abych aspoň jeho jméno vyslovil, když jsem tak celou svou bytostí zatoužil po jeho dotecích.
Avšak jen tichý výdech z nich vyšel, když se mi zatmělo před očima a já se po těch mokrých kachličkách svezl na zem…
„Ten kluk mě jednou přivede do hrobu…“
Probíral jsem se. Chtěl jsem otevřít oči, ale bránil mi v tom studený obklad. Ležel jsem na posteli, zabalený v dece a Carson vedle mě polohlasně brblal. Podle toho, jak se jeho hlas vzdaloval a přibližoval, tak nejspíš pochodoval sem a tam.
„To se zbláznil, nebo co? Dávat si tak horkou vodu, když mu není dobře? Ještě že jsem mu přišel vrátit ten telefon. Jinak by se v té páře nejspíš udusil. Až se probere, tak mu asi dám pár facek.“
„Jason má rád horkou vodu,“ zaslechl jsem Francisův hlas.
„No a co? Má trochu uvažovat nad tím, co je pro něj teď vhodné. To nemá vlastní rozum? Fakt mám chuť mu jednu vrazit, aby se vzpamatoval.“
„Jsem vzhůru,“ ozval jsem se tiše, když se Carson odmlčel.
Vytáhl jsem ruku zpod deky a sundal si obklad, abych se konečně mohl rozhlédnout kolem sebe.
„Jak je ti?“ změnil Carson okamžitě tón z naštvaného na starostlivý.
„Na pár facek se ještě necítím. Může to počkat, až mi bude lépe?“ pokusil jsem se o úsměv.
„Víš, že jen tak kecám. Ale vážně bys měl mít trochu rozum. Když ti není dobře, tak se jen rychle osprchovat a hned zas vypadnout ven. Ano?“
Vím, že jen kecá. Jeho rozčílení je vlastně jeho způsob, jakým vyjadřuje starost o jiné. A to, že je někomu schopen vrazit, jsem viděl poprvé, když natáhl jednu právě Sergimu. Ale ten ke své práci obličej nepotřebuje, kdežto já ano. A toho si byl Carson dobře vědom.
„Jsi schopný se oblíct?“ přidržel mě, když jsem si sedal. „Musím jet do práce a ty pojedeš se mnou.“
„Jo, jen bych se potřeboval nasnídat,“ pomalu jsem vstával z postele.
Srdce mi ještě tlouklo o něco rychleji než normálně, ale jinak to bylo v pohodě. Rozhlížel jsem se, kde mám tašku s věcmi a neuniklo mi ani, jak se na mě Francis dívá. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně nahý, jak mě z koupelny dotáhli sem a položili na postel. Už mě nahého sice viděl, ale teď… Teď je to jiné. Snažil jsem se na něj nedívat, když jsem vytahoval čisté prádlo z tašky.
„Chceš pomoct?“ postavil se a šel ke mně.
„Ne, zvládnu to,“ odmítl jsem ho.
Zarazil se na místě, ale nic na to neřekl. Jen mě pozoroval, jak se oblékám.
„A co ty?“ nevydržel jsem už to ticho s jeho upřeným pohledem. „Neměl bys jet domů nebo do práce? Už jsem tě zdržel dost dlouho.“
„Nemůže. Mám info, že tam pár novinářů pořád obchází a čekají na něho,“ ozval se místo něj Carson. „Timy ti připravil lehkou snídani, jak se najíš, tak pojedeme. My už jsme jedli.“
„No, klidně bych domů jet mohl. O tobě a Sergim nic neřeknu, to víš. Ale… Nevím, co bych jim odpověděl, kdyby se zeptali na mě. Vždyť ani já sám nevím, jak to s ná-“
„Nemusíš jim říkat vůbec nic,“ přerušil jsem rychle Francise a nenápadně jsem se podíval na Carsona, který hned zbystřil.
„Je něco, o čem bych měl vědět?“ podezíravě se na nás podíval.
„Ne,“ odpověděli jsme jednohlasně.
„Jen aby.“
Nevěřil nám. Měl vždycky na tyhle věci dobrý nos. Hned mu bylo jasné, že se něco děje už jen z pohledu na danou osobu.
„Tak snídaně,“ poklepal významně na hodinky. „Není moc času. Pokud chceš pracovat, Franci, můžeš zůstat tady, nebo jet s námi. Nechám ti uvolnit jednu kancelář, abys měl klid na práci.“
Francis jen přikývl s tím, že tu sám v tak velkém domě nechce zůstat. Šel si nachystat věci, které k práci potřeboval a já zamířil do jídelny.
Proč mám pocit, že neříká pravdu a jede jen proto, aby byl se mnou?
Měl jsem divný pocit, když jsme nastoupili do auta a rozjeli se do práce. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, a kdo všechno tam bude. Neměl jsem chuť někomu cokoliv vysvětlovat.
A hlavně… Jak zareaguji, když potkám Sergiho, nebo Leona?
Ale i na tohle Carson nejspíš myslel, protože nás vedl hned do části, kde jsou kanceláře.
„Budeš tady,“ otevřel jednu z místností, které sloužily spíš pro odpočinek. „Pokud se rozhodneš někam jít, chci o tom vědět. Nemůžu ti přikázat, abys tu seděl na zadku celý den. Ale pokud možno, ven nepůjdeš a vyhýbej se ateliérům. Já mám teď dvě důležité schůzky. Tak pokud budeš něco chtít, půjdeš za Monikou.“
Jen jsem poslouchal a přikyvoval, aby věděl, že ho opravdu vnímám.
„Máš tu všechno, co potřebuješ,“ rozmáchl se rukou kolem sebe. „A jídlo ti nechám donést.“
Posadil jsem se rezignovaně na sedačku a díval se, jak i s Francisem odchází, aby mu ukázal, kde bude moct pracovat. Byl jsem rád, že nás nenechal ve stejné místnosti. Ale jak ho znám, nejspíš už tušil, že něco není úplně v pořádku. Prostě na to měl čuch.
Začal jsem přemýšlet, jak to všechno bude dál. Neměl jsem ani páru, co bych měl dělat. Bylo to zvláštní být tady a nefotit. Nebo neprobírat další zakázky.
Ale vždyť jsem řekl, že s focením končím. Tak tohle může být začátek. Příprava na to, jak to bude vypadat, až tuhle práci, kterou mám rád, opustím.
Natáhl jsem se po ovladači a pustil si televizi. Nějak jsem se potřeboval zabavit. Ale nic z toho, a měl jsem na výběr snad s šedesáti programů, mě opravdu nebavilo. Nechal jsem to aspoň puštěné jako zvukovou kulisu a znovu jsem se oddal svým myšlenkám. Nedostatečný spánek a ranní karambol v koupelně se nakonec projevily a mě se začaly pomalu zavírat oči. Nebránil jsem se tomu. Sundal jsem si boty a svezl jsem se na ležato a hodlal jsem se konečně vyspat.
Opravdu jsem pochrupával. Sem tam jsem se na okamžik probral, když se ozval nějaký hlasitější hluk z chodby, ale hned na to jsem zas zavřel oči.
Blížilo se k poledni, když se ozvalo zaklepání, které mě vytrhlo z příjemného snu. Chvilku jsem jen tak hleděl nepřítomně před sebe a uvažoval nad tím, jestli se mi to jen nezdálo.
Ale zaklepání se ozvalo znovu.
„Dále,“ zavolal jsem a pomalu se začal zvedat ze sedačky.
Díval jsem se, jak se otvírají dveře a dovnitř vchází nějaký muž, kterého jsem ještě nikdy neviděl. Skoro okamžitě ve mně zatrnulo. Dostal jsem strach, protože jsem nevěděl, kdo to je a já ho tak lehkomyslně pozval dovnitř.
Ale vždyť sem by se jen tak neměl nikdo dostat. Je tu ochranka a ta sem jen tak někoho nepustí. A když už, tak ho předem ohlásí…
Musel jsem mít opravdu vyděšený výraz, protože ten chlap se na moment zastavil, a pak s úsměvem zvedl ruku. Jídlo, které v ní měl, skoro okamžitě zavonělo až ke mně.
Trochu jsem si oddychl, ale přesto jsem zůstával ostražitý. Většinou přebírají jídlo od poslíčka přímo na recepci.
„Položte mi to tam. Kolik platím?“ zvedl jsem se a začal jsem po kapsách hledat peněženku.
„Je to zaplacené,“ zavřel za sebou dveře a pak položil igelitku s krabičkami na stůl.
Udiveně jsem na něj pohlédl, když místo toho, aby odešel, tak se posadil na jednu z židlí.
„Měl byste odejít,“ naznačil jsem rukou směr.
Zůstal jsem stát na místě. Nechtěl jsem k němu jít blíž. Tohle se mi přestávalo líbit.
„Chci s vámi mluvit,“ rozdělal tašku a jako by to jídlo bylo pro něj, začal vytahovat jednotlivé boxíky na stůl.
„Kdo jste. Neznám vás a nemám s vámi o čem mluvit,“ zamračil jsem se a popošel jsem blíž ke dveřím. „Jste od novin? Nemám vám co říct. Odejděte, nebo zavolám ochranku. Jak jste se sem vůbec dostal?“
„Kromě Bílého domu, Parlamentu a Pentagonu se dostanu všude, kam chci,“ pousmál se.
„Takže novinář,“ zamračil jsem se a chytl jsem za kliku, abych někoho zavolal. Kohokoliv, kdo by byl právě nablízku.
„Ale kde že,“ srdečně se zasmál. „Nepatřím mezi ty pisálky. Ale mám s nimi co do činění. Bred mě požádal, abych se na váš případ podíval blíže.“
„Bred? Jaký Bred?“ nedošlo mi hned o kom mluví.
„Tenhle Bred,“ sáhl do náprsní kapsy a vytáhl zmuchlané noviny. Rozdělal je a pak je položil na stůl. Ještě po nich pěkně přejel rukou, aby se vyrovnaly a byly dobře vidět ta fotografie, které byly na titulní straně.
„Nepodíváte se? Je to dnešní vydání,“ poklepal ukazováčkem na noviny.
Chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli mám k němu jít blíž, nebo opravdu někoho raději zavolat.
„Jak se jmenujete?“
Ten chlapík se pousmál a otevřel jednu krabičku s jídlem.
„To vypadá dobře Možná bych si dal,“ zase ji zavřel. „Jmenuji se Normen. Víc nepotřebujete vědět. Raději bych, kdybyste se na to podíval, ať vám to docvakne a někam se konečně dostaneme.“
Posunul noviny až na druhý konec stolu, co nejdál od sebe.
„Nic vám neudělám. Nestojí mi za to zalarmovat celou tuhle agenturu, kvůli vám. A navíc,“ prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Nejste můj typ. Nahoře vám něco chybí a dole přebývá,“ ukázal prstem na mou hruď a pak na můj rozkrok.
„Tak abychom pokročili,“ založil si ruce na prsou a pohodlně se opřel. „Vy nevíte, koho si dřív vybrat?“
„Co?!“ šokovaně jsem na něj hleděl.
„Říkal jsem vám, abyste se podíval,“ kývl bradou k novinám.
Tak teď jsem už neváhal. Konečně jsem pustil kliku a šel se podívat na ty noviny. Už zdálky mi bylo jasné, že to je ten bulvár, který nám Carson v noci ukazoval. Rozdíl však byl v datu vydání a hlavně…
Nemohl jsem popadnout dech a ruce se mi roztřásly stejně, jako ráno v koupelně.
Díval jsem se na ty fotky a nevěděl, jestli mám brečet, nebo se smát, nebo se vztekat.
„Takže tenhle Bred,“ řekl jsem tiše, když jsem dosedl na židli.
NENÍ TO TAK DLOUHO, CO JASON PARKER UKONČIL VZTAH SE SVÝM PŘÍTELEM SERGIEM PÉREZEM. JE JEHO NEDÁVNÉ ZHROUCENÍ JEN ZÁSTĚRKA…? I PŘES SVOU ÚDAJNOU INDISPOZICI, JSME HO TOTIŽ ZASTIHLI V NÁRUČI HNED DVOU POHLEDNÝCH MUŽŮ…
Dvě, krásně ostré fotografie, kdy jsem nevěděl, která mě šokuje víc.
„Kdo je to?“ píchl Normen prstem do jedné, když jsem položil noviny na stůl.
„Francis, psali o něm v minulém vydání,“ díval jsem se na jednu z těch fotek.
Hotel, kde jsme byli ubytovaní… Otevřené dveře do našeho pokoje a v nich Francis, jak přebírá jídlo od poslíčka. A za ním… já… Jen v triku a spodním prádle, s rozcuchanými vlasy.
„Kdybych neznal Breda, nejspíš bych věřil tomu, co tam píšou,“ ukázal Normen na druhou fotku.
Stejný hotel, parkoviště. Večer, kdy jsem zabloudil a Bred s Milesem mě přivezli zpátky. Moc dobře jsem si pamatoval ten moment, kdy se mi podvrtnul kotník a Bred mě chytil, abych nespadl na zem. I ty záblesky z foťáku, které hned na to následovaly. Vážně to vypadalo, že mě objímá a já se tomu nijak nebráním.
„Řeknu ti to tak,“ začal mi Normen tykat. „Kdyby šlo jen o tebe, kašlal bych na to. Jsi mi ukradený. Ale tohle nemůžu nechat jen tak. I kdyby mě Bred nepožádal, abych se na to podíval blíž, udělal bych to i tak. Je to člověk, který nasazoval krk, aby se naše zadky měly dobře. Skoro umřel, když bránil svého přítele. A já nedovolím, aby jim ten vztah cokoliv pokazilo.“
Každé jeho slovo bylo vysloveno s výhružným tónem. Díval jsem se mu do očí a věřil jsem, že všechno, co řekl, myslí smrtelně vážně. Začínal jsem se ho bát.
„Kdo jste,“ zeptal jsem se a strach v mém hlase nešel přeslechnout.
„Jak jsem řekl. Normen,“ postavil se a já sebou cuknul. „Víc nepotřebuješ vědět. Ale radím ti, aby sis dal sakra pozor na to, co teď budeš dělat,“ došel až ke mně a sklonil se tak, že mi málem dýchal do obličeje. „Jedna jediná věc, kterou uděláš a Bredovi ublíží, bude tvá poslední. Kladl mi na srdce, že ti nemám nic provést. Ale to chce on. Já jsem jiného názoru…“
Ještě pár vteřin upřeně hleděl do mých očí. Čekal jsem cokoliv. Bál jsem se ho, myslel jsem si, že mi hned jednu vrazí… Ale on se nakonec otočil a bez dalšího slova odešel.
Dlouho jsem tak seděl bez hnutí a jen hleděl na ty noviny. Měl jsem v hlavě prázdno stejně, jako v noci u Carsona.
Ale jedno jsem věděl jistě.
Mám toho dost. Tohle je na mě už moc a já to přestávám zvládat. Proč jsem se tu vlastně vracel? Proč, když mě Sergi vyhodil, jsem nejel rovnou domů a mohl se tak vyhnout všemu, co následovalo? Proč… Proč to všechno?
Nejlepší by bylo, kdybych tu vůbec nebyl.
Kdybych vůbec neexistoval...
Dokončil jsem hovor, zaklapl telefon a strčil ho do kapsy. Obul jsem si boty a oblékl si bundu.
Televize stále hrála a jídlo zůstalo na stole netknuté, když jsem se u dveří ještě jednou ohlédl. Ale bylo mi to jedno, protože já…
Odejdu…
Pryč…
Hodně daleko…