Marice
„Hiro…“ zavrčel jsem jeho jméno a jemně mu olízl ucho, když jsem se k němu celý nahnul.
Prsty jsem mu masíroval páteř a uvolňoval svaly, které předtím tolik trpěly mít pokousáním. Věděl jsem, že to bylo moc a tohle bych dělat neměl, ale nešlo to. Hiro zaměstnával celou moji hlavu a dělal mi v ní zmatek. Jediné, na co jsem myslel bylo to, abych se ho mohl dotýkat víc. Udělat ho svým naprosto převládlo nad jakoukoliv sebezáchovou a úctou k té bytosti pode mnou.
„Už nikdy neříkej, že toho všeho lituješ. Přišel jsi proto, že jsi to tak cítil. Pokud by to tak být nemělo, tak by se to nestalo…“ hrdelním hlasem jsem vrčel u jeho hlavy.
Podmaňoval jsem si ho a ukazoval, jací lvi jsou, když něco chtějí víc než cokoliv jiného.
„Čeho se bojíš Hiro? Chvěješ se… Chceš zahřát?“
Něco mnohem silnějšího, než jsem kdy předtím cítil, nyní projíždělo mým tělem a bouřilo moje pudy. Nechtěl jsem mu ublížit, ale musel mi patřit. Byl jsem rozhodnutý už od té chvíle, co jsem poprvé nasál jeho pach.
Prsty jsem zamířil níž po jeho těle, kde jsem promnul jeho půlky jak nějaké krásně vláčné těsto. Nosem jsem přejel po jeho páteři a opět ho mírně kousl. Jenže tohle nebylo značení, ale projevení touhy, kterou jsem v sobě pociťoval. Vrněl jsem přitom, když se naše těla sem tam o sebe otřela, abych dokázal, že jsem neztratil ani na chvíli zájem.
Hiroko
Hlavu jsem zabořil víc do polštáře, když se ke mně nahnul a podmanivým hlasem, doplňovaným tichým vrčením, mě naprosto ovládal. I na tu bolest jsem pomalu zapomínal. Říkal jsem, že o tom zítra už ani nebudu vědět.
Čekal jsem, že se mě bude chtít zase zmocnit. Úplně jsem to z něj cítil. Tu touhu si mě přivlastnit.
Co na mě vlastně vidí? Však mi hned při prvním setkání řekl, že jsem nevyvinutý a nikdo o mě nemá určitě zájem...
Přes mé pochyby, jsem se ale postupně uvolnil, když se mě jeho ruce dotýkaly. A když jeho rty a jazyk mapovaly mé záda, projíždělo mou páteří mrazení, které ale bylo jiné... Zvláštní... vzrušující...
Nechápal jsem, jak jsem se toho strachu dokázal naprosto zbavit během tak krátké chvíle. Opravdu na mě působí, jako by používal nějaká kouzla.
Při každém dalším jemném kousnutí z mých úst vyšel tichý povzdech, který nedokázal zamaskovat ani ten polštář, ve kterém jsem schovával svou tvář.
Aniž bych si to uvědomoval, bezděčně jsem několikrát pohnul svými boky, když jsem cítil jeho ruce na mém pozadí. Podmanil si mě už jen tím, že tu byl, a když mi teď dělal všechno tohle... Naprosto a bez výhrad jsem byl jeho. Zatoužil jsem po něm, chtěl jsem ho, i když by mě to mělo bolet. Ještě s nikým jsem nebyl, ale on...
Marice
Sice jsem ztrácel pojem o světě kolem nás, ale tentokrát moje zvířecí znaky na povrch nevycházely. Tohle neměla být chvíle, při které by mi všude něco trčelo, ale jen o nás dvou. Vnímal jsem každý záchvěv jeho těla, když se pode mnou pohnul a vycházel vstříc mým dotekům. Ještě víc mě dráždilo jeho jemné kočičí vrnění, které mu vycházelo z hrdla, když konečně otočil hlavu z polštáře.
Nabral jsem další dávku hojivé masti a táhl ji mezi jeho půlkami, kde mi prst zajel tam, kde rozhodně nikdy nikdo nebyl. Jeho stáhnutí mi řeklo vše, a to ani nemusel mluvit.
„Nádherně voníš… Chci tě sníst…“ zaklonil jsem mu hlavu, když mě zasáhl ten silný pocit, že se s ním musím líbat.
Jak kdybych v rukách držel rozpálený uhlík a tiskl ho mezi prsty, jak hořel touhou. Jazykem jsem olízl ty lehce oschlé rty a vnutil se do štěrbiny mezi bílými zuby. Chutnal… Něco sladkého a zároveň hořkého se mi vtisklo do paměti, jak kdybych si to tam ukládal. Všechny chlupy na mém těle se postavily, a já se penisem otřel mezi jeho půlkami. Potřeboval jsem, aby si byl jistý tím, co tam chci dostat a čím si ho vzít. Nechtěl jsem, aby se bál, ale zase jsem mu nehodlal dovolit, aby mi utekl.
Prvně jedním prstem jsem se dostal do toho hezky svírajícího nitra a otřel se o stěny, když jsem šel hlouběji. Pěkně to klouzalo, a ještě víc to dráždilo moje druhé já.
Hiroki
Všechno to vzrušení se s jeho dalšími a dalšími dotyky stupňovalo. A když jsem ucítil jeho prsty, mezi svými půlkami, zatajil jsem dech v očekávání. Možná jsem se toho bál, ale přesto...
Prudce jsem vydechnul a začal rychle dýchat, když mě jeho prst vyplnil. Měl jsem pocit, že je tam něco, co nemá být, ale zároveň jsem to tam chtěl, protože to bylo tak zvláštně vzrušivé. Najednou, jako by mi od toho místa prolétl pocit, který jsem doposud nepoznal a nedokázal ho ani popsat.
Svými polibky mi snad chtěl ulehčit ten tlak dole, s kterým jsem si nevěděl rady. Oplácel jsem mu ho, jazykem jsem se dotýkal jeho a snažil se i já navštívit jeho ústa. Jako by to bylo vrozené. Prostě jsem najednou věděl, co mám dělat. Ale on mi to nedovolil. I přitom polibku mi dával jasně najevo, že on je tu ten, kdo má navrch...
„Chci...“ odtrhnul jsem se od polibku. „Chci se na tebe dívat...“ zašeptal jsem celý červený a vzápětí nahlas zavzdychal, když se jeho prst dostal hlouběji a otřel se o jakési místo, které mě málem poslalo do mdlob.
Marice
„Hmmmmm…“ zavrčel jsem a nadzvedl se tak, abych si ho pod sebou mohl otočit na záda.
Jenže… To bylo, jak přede mnou zamávat červeným kapesníčkem.
Konečně jsem si ho prohlédl od hora dolů a nevynechal ani jedno místo. Musel jsem ještě blíž… Polibky jsem mířil k tomu, co mě v tuhle chvíli zajímalo nejvíc, a hezky pomalu tu tyčící se věc olízl, abych mohl ochutnat tu sladkou manu, která v podobě kapičky opustila jeho mužství.
„Mari… Jestli okamžitě nenaklušete k těm, co dole čekají, tak určitě vypukne válka. Otec je naštvaný, a to nejen tvůj,“ bušil na dveře Bako, ale nedovolil si je otevřít.
Znovu jsem zavrčel, ale nyní utlumil řev, abych nezkazil náladu, co mezi námi zavládla.
„Dneska… Bude tohle muset stačit. Ale příště… Chci tě… Moc tě chci,“ nadzvedl jsem se a rozepnul si kalhoty tak, abych mohl propustit i svou rostoucí touhu.
Znovu jsem se na něj natiskl a sevřel oba naše údy v jeden celek. Třel jsem je v ruce a oba jim dopřával ten úžasný pocit, který nemůže nic nahradit. Líbal jsem ho… Jeho krk… Tváře… Rty… Okusoval každé místo, které jsem ještě neoznačil a omluvně mu je potom olízl. Vnímal jsem každý společný pohyb na žilkách, které se nám napínaly, a i jeho blížící se orgasmus, když mi oba narůstaly v ruce.
Přivřel jsem oči, jak na mě šlo to úžasné prožití sexu, a už jen přijímal dávky rozkoše, když se mi na ruku v dávkách sunula první nadílka mého orgasmu. I přesto jsem nepřestával, a nechával i Hira, aby si to užil do poslední chvíle.
Hiroki
Marice vyslechl mou žádost. Přetočil mě na záda a já jen tiše syknul, když se mi rány po kousancích otřely o drsné prostěradlo. Ale vzápětí jsem na bolest zapomněl. Cítil jsem, jak celý hořím, zvlášť, když si mě prohlédl od hlavy až k patě.
Ale i když jsem se styděl, nedokázal jsem se nijak bránit tomu pocitu, který mě zcela ovládal. Byl jsem jím naprosto omámen. Snad už stokrát mi tohle slovo proletělo hlavou, ale opravdu tomu tak bylo. Mohl si se mnou dělat co chtěl, protože já... já... já to tak chtěl také.
Trhnul jsem sebou, když správce zabušil na mé dveře. Ale nedovolil si vejít dovnitř, a Marice se tvářil, jako by to ani neslyšel.
S napětím jsem očekával, co bude, když si stáhnul kalhoty níž.
V mihotavém světle jedné jediné svíčky byl ještě krásnější. Stíny na jeho tváři zvýraznily ostřejší rysy, a přesto jeho pohled, i když chtivý, byl teplý... konejšivý, uklidňující.
Překvapilo mě, když jsem ucítil jeho chloubu, jak se otřela o můj penis. A když je oba stiskl k sobě, do své velké ruky, byl jsem schopný jen zvednout ruce a sevřít mu ramena. Snad jen instinktivně jsem roztáhl nohy víc od sebe, zapřel se patami o matraci a začal vycházet jeho ruce vstříc, když se mé tělo celé rozechvělo, a já měl najednou v hlavě úplně prázdno.
Tak takhle to vypadá, když se něco takového děje? Je to pokaždé tak nádherné? Takové, že byste to nechtěli nikdy ukončit? Dech se změnil v hlasité steny, srdce bušilo tak rychle a silně, že mi až zaléhalo v uších...
„A...hah... Mari...“ zasténal jsem jeho jméno, když byl ten pocit nejsilnější, a já cítil, jakési vlhko, které nebylo jen jeho, ale i mé...
Zavřel jsem oči a zaryl své drápy do jeho ramen. Jen jsem vrčel, hrdlo mi úplně vibrovalo, jak jsem dával najevo svou spokojenost s tím, co jsem právě prožíval...
Marice
Svalil jsem s vedle něj, ale přesto jsem si ho u sebe držel, jak jsem se bál, že mi ho někdo vezme. Bylo mi tak dobře… Nikdy jsem neměl potřebu se k někomu tulit, nebo nedej bože… Zůstat s ním i jen malou chvíli v posteli.
„Hiro… Já…“ chtěl jsem říct, jenže už zase někdo otravoval.
„Mari! Sakra slyšíš mě?! Jestli hned nedojdeš, tak tě vlastnoručně uškrtím, protože dole je to jak v pekle, a oba otcové, jak kohouti na jednom smetišti. Takže očistit a hned dolů,“ poslední slova zavrčel, a já se jen usmál.
„No jo,“ nespokojeně jsem mlaskl, ale Hira si přitáhl pro další polibky.
Nemohl jsem se nějak úplně uspokojit, chtěl jsem tyhle věci dělat donekonečna. Nakonec jsem se však zvedl a namočil hadr do džberu, abych se omyl, a potom i Hira. Bylo ale nejspíš už jedno, že to dělám, protože můj silný pach z něj ucítí každý, a to se může mýt roky.
Natáhl jsem si kalhoty a v rychlosti vešel do svého pokoje, abych vzal oblečení sobě a nějaké pro Hira.
„Je mi to už malé, takže by ti to zas tak velké výt nemělo,“ pousmál jsem se, když jsem to Hirokimu podával.
„Zůstaň u mě, ať se děje cokoliv, ano?“ zavrčel jsem na něj a přitáhl si ho za bradu abych ho znovu políbil.
Hiroki
Je možné, aby se něco takového stalo během dvou dnů? Možná jsme si předurčeni osudem od samého začátku. Kdo ví... Ale jeho přístup byl opravdu jiný... Dělal si na mě nároky, a podle všeho mě chtěl i chránit. Proč? Užil si, tak mě může nechat, ne?
Dal mi najevo, kdo je tu pán, a víc se o mne nemusí zajímat. Tak proč?
Stejně tak já... Najednou jsem se v jeho přítomnosti necítil už tak špatně. Pořád jsem měl před ním respekt, ale už jsem se ho tolik nebál. Bylo to tím, co proběhlo za zavřenými dveřmi mého pokoje?
Pořád jsem na sobě cítil to vlhko nás obou. Jeho pach na mě ulpěl, a nebylo pochyb, že to ničím nezamaskuji. Musel bych do lázní a na to teď nebyl čas.
Pořád jsem měl nohy roztřesené, když jsem se postavil, abych se oblékl. Ale jeho polibek mě tak trochu uklidnil. Ale opravdu jen trochu. Protože vědomí, že v sále na nás čeká velký problém, mi nedovolil být klidným.
Oblékal jsem se do jeho věcí, byť čistě vypraných, přesto v nich byla jeho vůně. Kalhoty jsem si zahnul a nazul si jen lehké sandály. Halenu, kterou jsem měl skoro u kolen, jsem svázal kolem pasu tenkým, zdobeným opaskem, zakončeným menšími střapci.
Vlasy jsem si narychlo prohrábnul prsty, aby nebyly tak rozcuchané a spletl je do copu.
„Můžeme jít,“ podíval jsem se na Mariho, který už byl také připravený.
A musel jsem uznat, že znovu mě pohled na jeho tělo prostě uchvátilo.
Marice
„Copak, tolik se ti líbí mé tělo?“ usmál jsem se, když zůstal zamrazený v čase, a s červenými tvářemi na mě zíral.
Popostrčil jsem ho ke dveřím, protože být tam ještě chvíli, tak znovu začnu s těmi věcmi.
„Až budeme zase sami, tak tentokrát žádné zkracování a uděláme to hezky do konce, i s tímhle…“ chytil jsem ho za zadem a přitáhl si ho k sobě.
Prsty jsem naznačil o čem mluvím, aby si byl naprosto jistý, že to myslím vážně. Moje touha po něm rostla s každou minutou, co jsme byli spolu. Mohl jsem se na něj úplně vykašlat a nechat ho jako ty ostatní, ale ať jsem myslel na cokoliv, nebo dělal cokoliv, ten kluk se mi prostě usadil v hlavě. Nejspíš tomu lidé říkají pobláznění, ale mě se to začínalo líbit víc, než bych chtěl. Ještě naposledy jsem ho políbil a potom ho chytil za ruku, abychom mohli vyrazit dolů.
Už před dveřmi mě začaly bolet uši, jak silně otec a ten druhý muž řvali. Když nás zahlédli, na chvíli přestali a soustředili se na naše ruce a pach, který z nás vycházel.
„Mari? Ty…“ řekl otec překvapeně, i když to stoprocentně hrál, aby byl z obliga.
„Co? Vybral jsem si partnera, a tím je tenhle syn, a ne tamten,“ zavrčel jsem, aby se mi všichni klidili z cesty.
„Ne… To ne… Mého syna vám nedám, je ještě mladý a… Ne,“ spustila na mě ta žena, která se doposud schovávala za mužem, co na otce řval.
Hiroki
Nechal jsem se vystrkat na chodbu a jako loutka šel poslušně za Marim.
Už z dálky bylo slyšet, jak se můj a jeho otec dohadují. Vůbec se mi dovnitř nechtělo. Měl jsem výčitky kvůli tomu, že jsem utekl z domu, a nikomu nic neřekl.
Ale že by se do toho vložila i matka, s tím jsem vůbec nepočítal. Vždycky mě brala jinak než bratra. Měl jsem kolikrát pocit, že by místo mne měla raději dceru a podle toho ke mně tak přistupovala.
„Půjdeš domů,“ odsunul ji otec bokem a podíval se na mě. „Nedovolím, aby ses stal něčí hračkou.“
Jeho oči se zaměřily na místa, které nebyly schované pod oblečením. Musel jasně vidět, jaké stopy na mě Marice zanechal, a když ještě k tomu pokrčil nos...
„Odcházíme... Pokud chcete s námi obchodovat, tak prosím. Ale už nedovolím, abyste nám vyhrožovali, že nás napadnete, pokud vám nedáme svého syna. Ten, kterého jste chtěli, odmítl. A tenhle... Ten zůstane doma.“
„Otče,“ přistoupil jsem i přes Mariho varování k němu blíž. „Zaútočí na nás...“
„To je možné, ale my se dokážeme ubránit. Nejsme o moc slabší než oni. Lepší by bylo, kdyby si to rozmysleli.“
Jen, co táta domluvil, mávl rukou na svůj doprovod. Dva strážci mě hned popadli každý z jedné strany a táhli mě ven.
„Neradil bych vám bránit nám v odchodu. Nejsme tady sami. Stačí se jen podívat za hradby města. Nebo si myslíte, že jsme tak hloupí, a přijdeme nepřipraveni?“
Víc jsem toho neslyšel. Nevím proč, ale začal jsem se vzpírat. Chtěl jsem tu zůstat. Chtěl jsem být u Mariceho, protože jsem to tak cítil. Ale během chvíle se mi zatmělo před očima, a já jako poslední věc viděl dveře, které se za námi zavíraly.
Marice
Snažil jsem se ho chránit, ale protekl mi jak písek mezi prsty, když po něm jejich stráže hrábly a mě odhodili bokem. Zlost ve mně rostla tak silně, že proměna byla víc než jasná. Takovou rychlost, co jsem před nimi stál ve lví podobě, rozhodně nečekali. Jejich stráže stáhli Hira a jeho rodiče dozadu, aby už šli, a postavili se mi.
Jak kdyby se vzepřeli skále, která se rozhodla spadnout na jejich hlavy. Jen malou chvíli a byli i oni v pumí podobě. Stáli proti mně, a jejich mohutná těla se mi snažila vyhrožovat. Už i otec a Bako se postavili vedle mě, když to začalo být opravdu zlé. Bylo jich na nás osm a my jen tři. Bylo jasné, že tohle se neobejde bez zranění. Podle všeho měli o nás dobré informace, protože se včera večer vydali naši muži na průzkum, a ti co zůstali byli na stráži.
Byl jsem připraven probojovat se pro Hira přes cokoliv.
Nenechám jim ho… Je mi jedno co to bude stát, ale odsud nikdo neodejde, a je si doženu, abych jim ho ukradl. To, že si ho vzali, nebylo z lásky, protože tohle nebyl pohled ustaraných rodičů, ale někoho, kdo ho chce jen využít pro prachy. Kdo ví, co s ním měli v plánu. Jednoho syna nejspíš zaslíbit mě a druhého… Třeba měli opravdu pletky s vlky, a to jsem nemohl dopustit. Stanu se novým králem, a oni ohrožují jak moji zem, tak i můj lid.
Udělali největší prohřešek, který mohli, a to, že se dotkli syna krále a budoucího korunovaného. Nikdo si tohle dovolit nesmí, ať se mu vyhrožuje sebevíc. Vzali mi Kura… Něco, co je teď mojí součástí.
Moje kosti bolely a křupaly, když jsem rostl ještě víc, než v zuřivosti s otcem. Zařval jsem tak silně, že i Bako a otec stáhli uši, aby neohluchli. Volal jsem svého druha, aby věděl, že si pro něj jdu i přes mrtvoly, a že tohle nenechám být.
Hiroko
Probral jsem se. Jako by mě někdo volal... Pootevřel jsem oči a díval se, jak se pod mými nohami míhá tráva, když mě strážci táhli mezi sebou. Jako by z dálky jsem znovu zaslechl to, co mě probralo...
Marice... volal mě...
Vyškubnul jsem se strážcům, kteří nestihli zareagovat, jak byli překvapeni. Dopadl jsem na zem a chtěl hned vstát a utéct, ale to už jich kolem mne stálo víc.
„Konečně ses probral...“ vešel do toho prazvláštního kroužku otec.
Stál naproti mně a pohrdavě si mě prohlížel.
„Jak ses k tomu mohl snížit?“ odfrkl si a ukázal na mě rukou.
Snad jen automaticky jsem si halenu přitáhl blíž ke krku, abych schoval stopy od Mariceho. Ale jeho vůně, která šla z jeho šatů, se mi vetřela do nosu, a já se i přes vážnost situace zachvěl.
„Jdeme,“ popadl mě otec za loket a prudce mě vytáhl na nohy. „Nepokoušej se utéct, je to zbytečné. Tvoje úloha ještě neskončila. Alfa vlčí smečky si tě vyžádal. Nechal si pro tebe poslat.“
Rozhlédl jsem se, když mávnul rukou kolem sebe. Mezi našimi strážci, kteří už tak byli ve velkém počtu, byli i ti vlčí. Doplňovali naše řady, a snad proto si pro mne otec přišel s takovou jistotou.
„A tohle je pro jistotu, jen kdyby tě přeci jen něco napadlo,“ ozval se za mnou cizí hlas, a já najednou skončil na kolenou, když mi podkopnul nohy.
Vlčí strážce mě držel při zemi a druhý mi nasazoval obojek.
„Otče! To ne!“ stihl jsem jen zakřičet, ale on se otočil a dělal, že tam vlastně ani není.
Marice
Bylo vidět, jak se nikdo z nich neudržel, a za chvíli už ani jeden nebyl člověkem. Jenže… Zavrčel jsem a naježil chlupy, když mezi nimi vykouklo i pár vlčích hlav.
„Jak jsem si myslel… Přišli pro něj kvůli nim,“ zavrčel jsem tak silně, až se skleněné tabulky v oknech vysypaly ven.
Pustil jsem se do nich hlava ne hlava. Chlupy… Kůže… Srst… Maso… Spousta věcí lítala vzduchem, když se lví králové pustili do boje. Bako byl skvělý, konkuroval nám tak dobře, že než jsem měl dva pod sebou, on jednoho vyhodil oknem a druhého držel pod krkem tak silně, že po minutě ležela na zemi jen mrtvola.
Jeden z vlků se proti mně rozběhl a další ho následoval z druhé strany. Stihl jsem se prvnímu vyhnout, abych ho po chvíli jednou ránou sejmul k zemi a zakousl se do jeho huňaté srsti. Jenže mezitím druhý mě nepříjemně kousl do tlapy. Otočil jsem se tak rychle, že mu tlapa s ostrými drápy přejela od krku po prsa a rozpárala ho jako péřovou peřinu. První zakvílel pod mými tlapami, když jsem ho přidupl a omezil mu přísun vzduchu. Zabil jsem dalšího, ale vůbec mě to nemrzelo. Nikoho jsem nešetřil, a ani si to nikdo nezasloužil.
„Běž… Utíkej za ním, já to tady už zvládnu. Baku běž taky,“ rozkázal táta, když na něj zbývala poslední puma a ta už taky dodýchávala.
Jen dva táta s Bakem ušetřili, ale podle všeho proto, aby je mučili, nebo vyměnili. Jenže trest za tohle bude ten největší. Žádný mír nehrozí. Zradili vše, na čem si zakládali a vybrali si špatnou stranu.
Na nic jsem nečekal a skočil přes mrtvá těla tak, že jsem se zastavil až u dveří, když otec slavnostně zařval na celý zámek, že i poslední je v jeho moci. Ani jsem nečekal na Baka, jen jsem slyšel jeho tlapy, jak naráží o zem, a v kamenité cestě zanechávají hluboké stopy. U hlavní brány se k nám přidali ještě čtyři lvi a dva medvědi, kteří nás pozorovali a nemohli si nechat ujít možnost nějaké bitvy. Nebylo pochyb, možná začne válka, než se k nám otec vůbec přidá. Musíme to stihnout před překročením hranic.
Hiroki
Vlekli mě jak trestance na řetězu. A nejhorší bylo, že ten řetěz držel vlčí bojovníci. Podle toho, jak se po chvíli začali rozhlížet a větřit, mi došlo, že se blížíme někam, kam potřebovali dojít.
Hranice našich zemí byla hodně blízko a už z dálky, když zafoukal vítr, jsem cítil pach vlků, který sílil každým okamžikem. A jeden z nich byl o hodně výraznější než ostatní. Čekal tam... Alfa vlčí smečky...
Chtělo se mi brečet. Škubal jsem za řetěz, ve snaze se z toho dostat, ale jen jsem si vždy vysloužil silnější trhnutí a hrubší zacházení. Nedokázal jsem se ani přeměnit na zvíře. Ne teď s obojkem na krku. Snažil jsem se mluvit s otcem i s matkou, ale oba se tvářili, jako bych tam nebyl. Úplně mě ignorovali.
Už jsem nedokázal ty slzy zadržet.
Už z dálky jsem viděl, jak se ten zatracený vlk usmívá, když viděl, že se k nim blížíme.
„Jsem rád, že jsi splnil svůj slib,“ promluvil na otce, jen co jsme k nim došli.
Pak ho ale obešel a zamířil rovnou ke mně.
„Pěkný dáreček... Není nic lepšího, než vzít něco lvímu králi... Jsi jim cítit na míle daleko, ale neboj. Brzy ten jeho pach přerazím svým...“ zašeptal mi do ucha.
„Odcházíme!“ křikl na své lidi a ukázal na mě. „Budete ho hlídat. Ručíte mi za něj hlavou.“
Náš průvod se vydal na další cestu. Stráž kolem mne ještě víc zhoustla, ale tentokrát to již nebyly pumy, ale jen vlci.
„Otče! Matko!“ zastavil jsem se, když se náhle všichni z našeho rodu odpojili a vydali se jinou cestou než my.
Ani jeden z nich se neohlédl... A silné škubnutí za řetěz mě donutilo pokračovat v chůzi směrem k vlčímu království. Brzy nás pohltil hustý les, který vedl přímo k zámku vlčího krále.
Marice
Kořeny nám praskaly pod tlapami, když se naše mohutná těla prodírala divočinou a blížila se k hranici, přes kterou jsme se ani vydat neměli. Jenže… Už bylo všechno jedno. Cítil jsem jeho pach smíšený s mým a věděl, že je u něj alfa vlků, který mi ho vezme, pokud si tou prdelí nepohnu.
I když jsem byl vždy dominantní, tak tenhle kluk mi prostě vzal srdce, a já si ho nehodlal nechat nabodnout na kůl a vystavovat jako trofej. Běžel jsem tak rychle, že mi ostatní ani nestíhali. Bylo mi jedno, že se mi větve zapichují do husté srsti a moje zlaté zbarvení najednou dostává nádech červené, jak se z pár zranění dostává krev na povrch.
Chvíli jsem zaváhal, když se hranice jasně ukázala, a její lemování bílými kameny dávalo najevo, že tam už to není naše. Ale… Skočil jsem, abych ten strach překonal. Za mnou se hnala smečka různých druhů, které se cestou ještě nabalili z ostatních vesnic, přes které jsme běželi, a byli mými přáteli a spolubojovníky už nějakou tu dobu. Rysové z kamenných pastvin a Divoké kočky z horských puklin. Stálo jich za mnou dost na to, abychom jim mohli konkurovat. Nebyl jsem si jistý tím, zda jsem schopen je vést, ale v tuhle chvíli bylo moje rozhodnutí jasné, hnát se kupředu, ať bude rozsudek jakýkoliv.
„Pane,“ štekl na mě jeden z vlků, který k nám nějakou chvíli jako náš zvěd patřil.
Zahleděl jsem se do míst, kam hlavou pokynul, a když jsem viděl Hirokiho rodiče a jejich stráže, jen jsem zavrčel, a mí čtyři lidé se oddělili, aby je zajali.
Běžel jsem dál a dál. Les houstl a ztěžoval nám možnost dostat se k cíli. Když… Už byli na dosah. Hodně daleko od zámku, ale mě snad nejblíž. Byl jsem ticho, i když se mi chtělo brutálně zařvat. Skočil jsem… Měl jsem ho… Alfu…
Hiroki
Šli jsme rychle. Nedovolili si ani malou přestávku, či zpomalit v chůzi. Vlčí Alfa se neustále držel blízko mě, ale nechával své strážce, aby kolem mne udržovali nepropustnou zeď.
Viděl jsem to špatně. Podle toho, jak jsme ještě zrychlili, mi bylo jasné, že se blížíme do cíle. Les byl hustý, ale před námi už bylo vidět, že stromy řídnou, a pokud tam dojdeme, budeme na území, kde budou vlci lépe chráněni, vzhledem k tomu, že jsme se blížili k jejich městu. Ten jejich silný pach se nedal s ničím splést. Bylo jich tam... čekalo jich tam spousty, a nejspíš to pro mne znamenalo konec nadějí, že bych se z toho mohl dostat, či nějak utéct.
„Nezpomaluj,“ otočil se na mě jejich alfa na moment, ale vzápětí se zarazil a pohlédl někam směrem za mě.
Objevily se u něj první zvířecí znaky. I jeho bojovníci zpozorněli a také oni nechali na povrch vystoupit svou vlčí podstatu. Pár se jich dokonce zcela změnilo ve vlky a rozběhlo se za nás, aby vytvořili jakousi obranu proti hrozícímu nebezpečí.
Chtěl jsem se otočit a podívat se, ale naše skupina se náhle zastavila a trhnutí řetězem mě poslalo k zemi.
„Ručím za tebe hlavou, ale nebude mi dělat problém tě o ni připravit,“ zavrčel jeden ze strážců, když mi přiklekl do zad, a ostatní kolem nás udělali nepropustnou zeď tak těsně, že by jí snad ani mravenec neprošel.
Jediné, co jsem mohl vidět, když jsem aspoň trochu pootočil hlavu, byl obrovský stín, který nad námi proletěl...
Marice
Skočil jsem po něm a zahryzl se mu do boku tak silně, že zavil bolestí. Nestačil se ani ohnat, a už ležel na zemi. Moment překvapení byl pro mě velikou výhodou, jinak bych ani nemusel vyhrát. Bylo pravdou, že svojí alfa pozici teprve poznávám. Moje obrovská síla byla limitovaná časem, a ten mi radikálně ubýval každým pohybem, který jsem udělal.
„Mari,“ štěkl po mě Bako, když se na mě z obou stran vrhli dva vlci, a on se ke mně nemohl dostat.
Stihl jsem se tak tak uhnout, ale schytal jsem to do boku, když do mě jeden z nich napálil plnou rychlostí. Jen jsem se otřepal, abych mohl dál bojovat, a nechal bolest někde za sebou. Ani si nechci představit, jak moc to bude bolet, až budu v lidské podobě, a všechno přijde k sobě.
„On je můj. Vrať ho Yiro,“ naštvaně jsem vrčel a cenil na něj zuby.
Postavil se… Jeho černá srst se ve svitu slunce leskla a jemné pramínky krve na ní dělaly znatelné cestičky. Nenáviděl jsem ho. Roky mezi námi byla rivalita ve všem, co jsme dělali. Kdysi dávno, jsme si říkali přátelé, ale on se změnil, a také já byl už dávno někým jiným.
„To se nestane! Ještě rád se budu dívat na to, jak ty trpíš.“
Prackou po mě hrábnul, ale já mu uhnul a stihl ho v rychlosti kousnout do hrudi. Zavil. Hrubý hlas se roznesl krajinou, a ukazoval, že tady je král on. Jenže na mě to neplatilo, já se ho nebál. Jednou jsme se sobě postavit museli. Bylo jedno kdy, a tohle byla jen dobrá příležitost.
Zařval jsem tak silně, až se vlci i moji lidé přikrčili k zemi na důkaz mé nadřazenosti. Jen po očku jsem viděl Baka, jak se nenápadně dostává za záda toho muže, co schovával Hira, a jde ho osvobodit.
Dívali jsme se s Yirou na sebe jako dva vzteklý psi. Ani jeden neuhnul pohledem, předtím, než se dvě mohutná těla proti sobě rozběhla k boji. Dva alfa samci bojovali, to bylo jasné znamení pro všechny ostatní, aby přestali bojovat, a čekali na rozhodnutí, kdo jim bude dělat krále.
Hiroki
Ležel jsem přitlačený k zemi. Doslova jsem měl zarytý obličej v hlíně, a jen se rukama snažil aspoň trochu zapřít a nadzvednout se, abych mohl normálně dýchat a neměl přitom nos i pusu plnou trávy a hlíny. Bolestí jsem zaskučel, když mi jeden za strážců přišlápl vlasy, které se mi při pádu rozletěly do všech stran.
Na řetězu, ke kterému jsem byl připoután, klečel můj strážce druhým kolenem, přičemž to první mi stále zarýval do zad.
Byl to celkově zmatek, ale najednou se všichni zastavili. Chtěl jsem se podívat, co se děje, ale silná ruka mě znovu zatlačila do země.
Podle zvuků jsem však brzy pochopil...
V duchu jsem si přál, aby to dobře dopadlo. Nechtěl jsem, aby byl Mari poražen. Nechtěl jsem jít k vlčímu Alfovi jako jeho žena. Chtěl jsem být s Maricem. Se lvem, který si mě, ani nevím jak, získal tak brzy po našem seznámení. Chtěl jsem být jeho...
Náhle tlak na mém těle povolil. Všichni, až jednoho, jen čekali na to, jak dopadne souboj těch dvou vládců.
Správce ve své vlčí podobě přeskočil všechny ostatní a sundal k zemi toho, co na mě klečel. Rychle jsem se otočil na záda, abych byl připravený na případný útok dalších strážců. Moje zvířecí podstata vyplula na povrch. Nemohl jsem se zcela proměnit, ale moje ostré zuby a drápy byly pro nepřítele dost nebezpečné. Pár z nich odskočilo, když jsem se po nich ohnal. Vidět, jak Marice a Yiro proti sobě bojují, mi dodalo odvahy. Nehodlal jsem se už vzdát jen tak lehce. Cítil jsem, že mám někoho, kdo se za mne postaví, a já je nechtěl zklamat.
Marice
Yiro po mě cvakl zuby, ale já stihl uhnout. Ne však dostatečně rychle, abych to neschytal jeho mohutnou tlapou do boku. Tentokrát jsem nebyl schopen vyváznout bez zranění, jako vždy předtím. Tohle nebyla hra, ale naprosto reálný boj mezi dvěma nejsilnějšími alfy.
„Mari…“ zavrčel na mě, když se rozběhl.
Tentokrát jsem ani já neuhnul, a stromy kolem nás se zachvěly, když jsme do sebe vší silou narazili. Oba nás to odhodilo zpátky a dopadli jsme se vší razancí na zem. Okamžitě jsem se oklepal a šel po něm. Žebra… Pravá zadní noha… Všechno to začínalo být v nebezpečném stavu, ale i Yiro nevypadal dobře. Tahal za sebou levou přední tlapu, a z tlamy mu crčela krev, jak jsem mu ji roztrhl drápy. Přikrčil jsem se, když jsem viděl jeho došlap na zadní tlapy, a očekával skok. Jenže on jako lstivá liška přešlápl a skočil mi na zátylek. Než jsem se stihl otočit, tak mi jeho zuby nepříjemně projely srstí.
Snažil jsem se ho setřást, ale s každým pohybem se do mě zakousával hlouběji, až jsem si myslel, že mi vytrhne páteř.
„Jsi mrtvej, pořádně si pohraju s tou jeho prdelkou, a udělám ho živou mrtvolou,“ cedil mezi zuby, ale já mu moc dobře rozuměl.
Probralo mě to… Uklidnilo... a dalo čas přemýšlet. Víc jsem se narovnal, a když povolil stisk z toho, jak to nečekal, škubl jsme sebou. Bylo mi jedno, že s ním šel dolů kus mé srsti i z kůží, ale znamenalo to žít. Spadl na zem. Vyskočil jsem na něj a nedal mu možnost se pohnout ani o centimetr. Všechno mě hrozně bolelo, jak kdyby mě pálili kopou uhlíků.
Zařval jsem, až se všichni sklonili.
Slovo alfy… Rozhodnutí, které musí udělat každý… Sehnul jsem se a zakousl se mu do krku. Chtěl jsem ho zabít. Vážně, že jo. Ale byl jsem takový člověk?
Hiroki
Ani to, že vlci měli na sobě spoustu šrámů od mých drápů, je neodradilo od dalšího útoku. Správce měl co dělat s tím jedním, zbytek byl na mě. Ale k mému překvapení se do naší skupiny vrhli další, kteří přiběhli s Maricem. Vypadalo to špatně. Někdo určitě skončí mrtvý...
Náhle se však ozvalo silné lví zařvání. Všichni doslova ztuhli na místě a jen se otočili tam, kde právě skončili Marice a Yiro.
Okamžitě nám všem došlo, že tenhle boj skončil. Vlci, co byli kolem nás se hned stáhli, aby byli dál od našich drápů, a jen čekali na další povel svého poraženého alfy.
Já jsem se konečně mohl zvednout na nohy. Řetěz zachrastil, když jsem se zvedal, a já začal nervózně škubat s obojkem, který vůbec nešel dolů.
„Počkej! Sundám ti to!“ křikl na mě Bako, když mě viděl, jak s tím zápasím.
Zavrčel jsem na něj, protože v tu chvíli byl pro mě každý nepřítel, jak jsem byl v ráži. Ale on mě pevně chytil za ruce a čekal, dokud se neuklidním.
„Uklidni se! Sundám ti to, tak chvíli stůj klidně,“ dodal už o něco mírněji.
Přezka cinkla a řetěz zachrastil, když se i s obojkem uložil na zemi u mých nohou.
Konečně jsem se mohl nadechnout. Konečně jsem byl volný... Aspoň jsem v to doufal. S obavami jsem se však podíval na Mariceho. Když jsem to viděl, tak, aniž bych přemýšlel, shodil jsem ze sebe rychle věci a přeměnil se do zvířecí podoby.
Došel jsem k nim... Nevšímal jsem si toho zavšiveného čokla na zemi. Teď jsem viděl jen Mariho...
Obešel jsem ho, a přitom se o něj otřel bokem. Zastavil jsem se před ním, olízl jsem jeho čumák, a pak tiše zavrněl...
Snad bude schopen mě vnímat...
Marice
Tiskl jsem mu hrdlo víc, a víc, ale nějak jsem nemohl prokousnout kůži. Chtěl jsem… Vážně mi pudy radily, že to mám udělat, ale…
Cítil jsem ten příjemný pach, co se mi vecpal do čumáku a přivíral mi oči. Vnímal jsem každé otření jeho těla o mé. Bylo mi najednou jinak… Lépe…
Zavrčel jsem, aby se bývalý král uklidnil a nehýbal se, ale pustil jsem ho. Napřímil jsem se, abych mohl Hirokimu vrátit to olíznutí čumáku. Jenže jsem se hned zase zadíval pod sebe, když se i přes mé varování Yiro začal vrtět.
„Nezabíjej mě. Já…“ zaškemral, ale tím ještě víc u mě klesnul.
„Vzal jsi mi Hira, a to jsi věděl, že patří mě,“ zavrčel jsem těsně u jeho obličeje.
„Nepatřil… Právě… Že… Ti nepatřil… Byl můj… Mě ho dali… Proč ty… Proč jseš to pořád ty?“ vrčel na mě, ale krev se mu pomalu dostávala do pusy, jak se měnil v člověka a jeho síla slábla.
Zarazil jsem se a podíval na Hira. Automaticky jsem zavrčel, aby se ke mně přivinul víc a neodcházel ani na centimetr, nehodlal jsem o něj přijít podruhé.
Pustil jsem Yira a otočil se na ostatní, abych hlasitě zařval a všem dal jasně najevo, kdo je tu nový král.
„Kdo bude chtít, ten s tebou zůstane, kdo ne, je vítán v mém království. Hiro je můj. Je mi líto, že to takhle dopadlo, a on měl být tvůj, ale to Hiro za mnou přišel, a já si ho vybral. Byl to osud. Odcházíme.“
Všichni moji muži, a nějací noví, se vydali zpět do mého města.
Věděl jsem, že slábnu, a zranění se začala projevovat, ale musel jsem dojít v této podobě domů, jinak bych se tu svalil, a to jsem si nemohl dovolit.
Hiroki
Marice se pomalu uklidňoval a začal mě vnímat. Olízl mi čumák, a já jen zavrčel, abych i já dal najevo, že patřím jen jemu. I když korunovace ještě neproběhla, přesto se Mari zachoval jako správný král, a se stejnou hrdostí i odcházel z bojiště. Přidal jsem se bez řečí k němu a kráčel po jeho boku směrem k jeho zámku.
Po celou dobu jsem ho pozoroval. Utržil spousty ran, i jeho hustá hříva byla zbarvená krví. Kulhal, a bylo vidět, že ho to pomalu ale jistě zmáhá.
„Rád bych byl už doma,“ řekl jsem náhle.
Drcnul jsem do něj čumákem, a pak se rozběhl k zámku, který byl už na dohled. Bylo potřeba, aby tam vešel jako opravdový vůdce, a ne nějaká troska, zničená z prvního boje. Doufal jsem, že i přes své zranění se rozběhne a zvládne to rychleji, než se zcela změní.
Marice
Věděl jsem, proč to dělá, a bylo mi to vážně milé, jenže moje tělo bylo, jak kdybych padal hodinu ze skály. Měl pravdu, čím rychleji budu v sídle, tím mě rychleji začnou léčit. Z posledních sil a po velikém přemáhání jsem se rozběhl za ním, dokud mi ještě zbýval čas v této podobě.
„Mari, postarám se o jeho rodiče,“ houkl na mě již změněný Bako a zamířil k medvědům, kteří je strážili a vedli se sebou na zámek.
Jen jsem zavrčel, ale nemohl jsem déle čekat. Vyřídím si to s nimi později. Běžel jsem, dokud se mi nezačaly plést nohy. Poslední kroky, které vedly rovnou do mého pokoje, byly už skoro v lidské podobě. Stihl jsem to… Aspoň jsem se neponížil. Svalil jsem se do postele a přestal nějak vnímat svět kolem sebe. Jen jsem slyšel otce, jak nad mým stavem šílí, a neustále volá na léčitele, aby mě dal do hromady. Byl jsem vysílen. Krev mi z ran vytékala a barvila prostěradlo pode mnou. Nejhorší byl ten krk, který i nejvíc bolel. Ani jsem si nechtěl představit, jak hodně kůže a srsti mi vyrval. Rozhodně se to bude blbě hojit.
Hiroki
Marice měl pevnou vůli. Donutil se zrychlit krok, který nakonec přešel plynule v běh. Proběhl zámkem, kdy mu po cestě všichni uhýbali a sklonili před ním hlavu, jako by jim došlo, že se na zámek vrátil nový král.
Když vešel do svého pokoje, dopadl na postel a už se ani nehnul. Jeho otec si mě ani nevšímal. Běhal kolem svého syna a řval po všech, aby se postarali mu ošetřit rány. Léčitel přiběhl s vyplazeným jazykem a jedním pomocníkem v patách, a hned se pustil do ošetřování.
Byl tu prostě frmol. Každý dělal, co měl, aniž by mu musel kdokoliv cokoliv říkat. Byli tak sehraní, že ani léčitel nemusel říkat, co právě chce. Kdykoliv bylo potřeboval vyměnit vodu, už tam stála nová. Špinavé plátna od krve mizely, jen co se stihly dotknout podlahy. Pokojem voněly různé byliny, jak se z některých dělal obklad a z jiných odvar na očištění a ošetření ran.
Díval jsem se, jak poslední široký obklad překryl Mariceho krk.
Stále ve své zvířecí podobě jsem vyskočil na jeho postel, když se pokoj vylidnil, a zůstal tu už jen léčitel, který Mariho kontroloval, zda nemá horečku. Lehl jsem si vedle něj. Opatrně jsem se k němu přitiskl, abych ho svým tělem hřál. Sem tam jsem mu olízl tvář, nebo ruce, kde měl menší šrámy, a tiše jsem vrněl.
Marice
Bolelo to… Vážně mě bolelo všechno, co se mnou dělali. I když se snažili být opatrní, přesto museli ošetřit vše. Až když konečně odešli, jsem si oddechnul a mohl odpočívat. Kdyby ale Bako tátu neodtáhl, byl by tu pořád a na všechny křičel. Takhle to bylo pro oba jednodušší.
Něco drsného a teplého se mi otřelo o ruku, a podle všeho to chtělo ošetřit moje drobné ranky. Zvedl jsem ji a položil na příjemnou srst, která tolik hřála. Prsty jsem ji prohrábl, protože to polozvíře tak hezky předlo, že mi tišilo všechnu bolest. Vibrování z jeho těla přecházelo do mého a klidnilo všechny roztřesené svaly.
„Hiroki…“ zašeptal jsem, protože mluvení mi moc nešlo.
Vzadu mě táhla kůže, jak se hojila a snažila se spojit. Věděl jsem, že nějaký čas potrvá, než se úplně zregeneruji, ale nečekal jsem, že dopadnu až tak zle. Tak pravdou bylo, že byl zázrak, že to já vyhrál, a ne Yiro, který má mnohem víc válečných zkušeností než já.
Projížděl jsem prsty jeho srst a doufal, že to není sen, a on je opravdu tady.