Marice
neomezený, nekonečný
Vznětlivý, prudký, majetnický, velmi inteligentní, starostlivý. Nic nedává zadarmo. Přísný. Když už miluje, je něžný. Nevěří lidem, ani těm blízkým. Testuje povahy lidí a zkouší, kolik toho vydrží.
Vzhled: Vysoký, svalnatý, tmavě zelené oči se zlatým žíháním. Černé po ramena dlouhé vlasy. Velice silný. V podobě lva je bílý, jako zbytek jeho rodiny. Jako hlavní rod, který vládne, je on nový nástupce na trůn.
Hiroki
Druhý syn krále pumího rodu. Ve své zvířecí podobě vypadá stejně, jako ostatní jeho druhu. V lidské podobě je však odlišný tím, že je muž, ale jeho rysy jsou ženské. Výškou nepřerostl žádného muže ze svého rodu, sahá jim většinou po ramena. Má černé vlasy, dlouhé po zadek a dost si na nich zakládá. To doplňuje jeho vzhled, kdy nejen po tváři, ale i postavou, vypadá spíš jako žena.
Jeho rodiče, ho schovávají. Nepouští ho nikam dál než ke zdem královské zahrady. Je přísně střežený nejen pro svou krásu, ale i proto, že je velmi chytrý a v obchodování nemá konkurenci. I proto ho nechtějí vydat Maricemu, který je nástupcem trůnu mezi lvy.
Marice
Říkal jsem to… Jak kdybych jim to všem neustále netvrdil. Nikdo mě neposlouchá, protože můj otec stále vládne a nesnese, abych mu odporoval. Jenže, již se to blíží. Za týden, bude korunovace, a potom otec odejde do ústraní, abych ho mohl nahradit.
Bohužel, abychom spojili rody a konečně připojili k našemu klanu i poslední rod, který po roky vzdoroval, musel jsem přijmout nabídku partnera. Je to muž. Odporné… Nikdy jsem neměl potřebu vyhledávat mužský zadek, ale moje rodina má jiný názor.
Ale… Utekl. Věděl jsem to a jen se smál, když mi to před dvěma dny přišel říct můj špeh. Prý ho očarovala nějaká žena a s tou zmizel jak pára nad hrncem. Zábavné. Konečně budu moct rozpoutat boj a vyhladit jejich pumí rod. Museli by mi dát náhradu, ale mají jen dva syny. Druhý byl přísně střežený, ani nevím proč, asi je vadný. Stejně by to neměli zadarmo, a popravdě ani nevím, jak bych se k němu choval.
Pohodlně jsem se usadil na lavičce venku na zahradě a ládoval se pečeným stehnem, které jsem uloupil v kuchyni.
Hiroki
V našem rodě to vzbudilo pozdvižení. Nabídli mého staršího bratra budoucímu králi, aby se upevnil svazek mezi našimi rody a my měli jistotu, že na nás nezaútočí s úmyslem se nás zbavit jednou pro vždy. Jenže bratr byl jiného názoru. Nebyl ochotný se nabídnout muži. Miloval ženu, a nehodlal se toho vzdát ani pro dobro naší země. A tak když padlo tohle rozhodnutí a on neměl možnost to odmítnou pro dobro všech, sebral se, a jedné noci utekl, i přesto, že byl hlídán. Povedlo se mu to...
Přál jsem mu to. Věděl jsem, jak moc je do ní zamilovaný a ona do něho.
Jenže po jeho útěku nastal poprask. Přišel jsem za nimi s návrhem, že bych šel místo bratra, ale okamžitě to zamítli. Jako jednoho z nejlepších obchodníků si mě chtěli za každou cenu udržet. Prý najdou náhradní plán. Ale já věděl, že tohle neprojde jen tak...
Jen pár dní po mém bratrovi jsem zmizel i já. Mysleli si, jak dobře nás hlídají oba, ale my přesto dokázali vyklouznout...
Aby to bylo jednodušší a já mohl zmást jak přítele, tak svého „nepřítele“, protože tak jsem budoucího krále prozatím bral, jsem se převlékl do ženských šatů a vydal se do jeho země.
Své černé dlouhé vlasy jsem si svázal do úhledného drdolu, a šátek částečně skrýval i můj obličej. Nezbytné doplňky, které jsem vybral mámě ze šperkovnice, štíhlá postava a mé jemné, skoro ženské rysy ve tváři, jen doplnily celkový vzhled a dojem, že jsem žena.
Druhý den jsem stál u brány hlavního sídla lvího rodu.
Rozhlížel jsem se kolem a čekal, jestli se mi někdo přimluví, nebo ne. Když to trvalo na můj vkus dlouho, a nikdo si mě nevšímal, vstoupil jsem do zahrady a oslovil prvního strážce, který prošel kolem mě.
Nejspíš si byli jistí svou silou, když nestrážili hlavní bránu tak, jako v našem rodě, kde nikdo nikdy neprošel nepozorovaně.
„Co bys chtěla?“ ozval se ten strážce přísně. „Tady nemáš co dělat, pokud tě správce, nebo někdo z královského rodu nepozval.“
Možná mu teprve teď došlo, že mu někdo proklouznul pod rukama, a on nedělal dobře svoji práci.
„Já...“ sklonil jsem cudně hlavu, když se mi zadíval do obličeje. „Chtěla jsem požádat o službu na zámku...“
Marice
Konečně poslední kost dopadla na zem, a já se s plným břichem zvedl k odchodu, když u mých nohou začala služebná uklízet ten bordel. Nasadil jsem si kápi na hlavu a vyrazil do města, aby nepozorovaně okoukl, jak to tam žije.
„Mladý pane,“ sklonil strážný hlavu, když jsem kolem něj procházel.
Jen sem zahlédl nějakou mladou dívku, která u něj stála jako solný sloup a něco mu pořád říkala.
„Kdo to je,“ houkl jsem na něj, když mi zvědavost nedala.
„Pane? Jo tahle… Prý chce nějakou práci,“ pousmál se a popostrčil ji směrem ke mně.
Jen jsem ji chytil za bradu a trochu lépe si ji prohlédl.
„No nic moc… Asi rodiče ten den moc krásy nenadělovali, co?“ mírně jsem na ni zavrčel a prudce ji pustil ze sevření.
„Baku pořád otravuje, že má málo služebných k výpomoci, tak ji za ním pošli. Je nějaká vychrtlá a… plochá, potřebuje přibrat,“ zasmál jsem se s klasickým nezájmem v očích a vyrazil ven ze sídla.
Den byl teplý, ale příjemný větřík mě chladil pod koženým oblečením.
Hiroki
Přišel k nám... Zastavil se, a zatímco mluvil se strážcem, dobře jsem si ho prohlédl. Nebylo pochyb. Je to ten, kvůli kterému se všechno takhle seběhlo. Nemá rád druhé. Podle jeho jednání bych řekl, že jimi opovrhuje. A to měl být druh mého bratra? Nejspíš by se servali hned první den, co by se viděli. A nevím, kdo z nich bych to přežil.
Ve chvíli, kdy mě chytl za bradu, a pronesl ta svá urážlivá slova, měl jsem chuť do něj zatnout drápy.
Ale jen jsem sevřel ruce v pěst, a přesto všechno se na něj pousmál. Ale on ignoroval i můj úsměv.
Jako bych pro něj byl kus špinavého hadru, s kterým si před chvílí utřel boty.
Strážce se poklonil, a teprve, když Marice byl od nás dál, narovnal se, popadl mě za loket a už mě táhl někam do zámku. Prošli jsme dlouhou chodbou a zastavili se u jednoho z pokojů.
„Baku!“ zaklepal a otevřel dveře. „Přivedl jsem ti novou posilu. Marice ti vzkazuje, že ji máš přijmout, když máš málo lidí na práci.“
Ze dveří vyšel na chodbu muž středních let. Už od pohledu bylo vidět, že je to hrdý lev a s přehledem by i on mohl vládnout rodu. Ale nejspíš není jeho rodina dostatečně silná na to, aby sesadili z trůnu současného nebo i budoucího krále.
Bako se přede mnou zastavil a pořádně si mě prohlédl. Jednu chvíli jsem měl pocit, jako bych byl jeho kořist.
„Co umíš?“ zeptal se mě zhurta.
„Zvládnu každou práci,“ sklonil jsem hlavu.
„No,“ obešel mě, a pak mě, stejně jako Marice, chytl za bradu, aby mi viděl do tváře. „Nejsi k zahození. Bylo by škoda tě schovávat v kuchyni. Budeš pomáhat v lázních... Pojď se mnou, ukážu ti, kde budeš spát a potom ti ukážu, co budeš dělat. Jak se jmenuješ?“
„Hiro...“ zarazil jsem se, když jsem skoro řekl své jméno. „Hiroko...“ dodal jsem po chvilce.
Marice
„Marici… Mari… Uaaaaa… Jsi tak krásný a silný. Co, že někdo z královské rodiny jde sem mezi chudinu?“ usmála se jedna z dívek, které tu zaměstnával zdejší hostinský.
Nikdy jsem neznal jejich jména a bylo mi to jedno. Nejdůležitější byly jejích klíny, nic víc. Jako vždy jsem ji před půl hodinou zatáhl do jednoho pokoje a udělal na chvíli šťastnou, ale opět, nic víc. Absolutně jsem nehodlal někoho z podřadného druhu tahat mezi nás. Už to, že by se s námi měly pumy spojit, mě žralo.
Aaaa… Vážně to bude chlap? Nevěřím tomu, že k tomu otec svolil. Odporný… Pořád se s tím nedokážu smířit a ta představa, že do toho kluka, co mi přivedli ukázat před pár týdny, bych se měl za… Ne… tohle se ještě nestalo a ani nestane. To slovo je přímo jed a já ho nehodlal pozřít.
Lvi… Zvířata vznešená a vládnoucí po staletí všem rodům. Bílá… Nádherná zvířata, která jen stěží přijímají porážku, to jsem já, tak proč se mám smířit s něčím, co ani není na stejném místě na potravním žebříčku jako já?
Práskl jsem rukou do stolu, až se rozletěl na dva kusy a ta dívka stačila jen tak tak uhnout, aby jí to nesmetlo k zemi.
Na omluvu jsem hodil pár zlaťáků na stůl a vydal se ven z hostince. Sice jsem byl uspokojen navenek, ale uvnitř mě to vřelo. Nebylo to tak dlouho, co jsem se vzepřel a otec mi tvrdě uštědřil lekci. Ještě teď mě bolela tvář. Mohl nabídnout někoho z mých bratranců, ale proč by to dělal? Jsem jeho syn a on chtěl mít opravdu dobré spojence na své straně. Pumy byly známé schopností obchodovat s kýmkoliv a jakkoliv, dosáhly svého za každou cenu, a to nám chybělo. Síla byl náš obor a motor, co nás poháněl kupředu.
Zamířil jsem do sídla a už u brány si sundával kápi. Neměl jsem opět dobrou náladu, takže to první schytal u dveří komorník, kterému přistál ten kus oblečení v obličeji.
„Baku, přichystej mi koupel, chci se vykoupat,“ prskl jsem naštvaně, když jsem ho míjel na chodbě a on zavrčel jen na souhlas.
Nikdy mě neodmítl v ničem, co jsem chtěl. Vlastně mě vychoval, otec neměl čas, protože pořád někde bojoval, a matka umřela při mém porodu. Nic zvláštního v téhle době, málo pololidí se tu zabývalo dobrým léčením, a ona byla slabá. Vlastně se mě to tolik nedotkl právě proto, že jsem ji tolik neznal, jen obraz dole nad krbem ji ukazoval v celé kráse.
„Až to bude nachystané, tak pro tebe dojdu,“ vrátil se ke mně Bako a rozcuchal mi vlasy, když do nich zabořil své obrovské ruce.
„Hmmm,“ odfrkl jsem a šel do pokoje, abych se připravil.
Hiroki
Malý pokoj, který mi ten Bako ukázal se mi docela líbil. Byl sice bez oken, jen jedna, kupodivu pohodlná postel, malý stůl, židle. Lavor, ve kterém jsem se mohl mýt, když bylo potřeba a malá skříň na věci. Opravdu malá. Ale já těch věcí neměl moc. Tohle jsem nějak nedomyslel a nejspíš si budu muset na trhu něco přikoupit.
„Tak nezdržuj, tady se ubytuješ až večer. Stejně nebudeš mít na víc čas, jen tu přespat. Jíst budeš s ostatními. No, dal bych ti jiný pokoj, ale nějak...“ zadíval se na mě, ale vzápětí mi vytrhl můj uzel s věcmi a hodil ho na postel. „Jdeme,“ postrčil mě ven.
Jen jsem se ohlédl po svých věcech. Tam byl ukrytý můj poklad, který jsem dostal od babičky. Krásná, umně vyřezávaná spona, s nádherným zdobením. Jediná památka, kterou jsem po prarodičích měl.
Snažil jsem se dělat malé kroky, když jsem skoro běžel za správcem. Přeci jen se musím chovat jako žena.
Celou dobu jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se zapamatovat vše, co mi řekl a na co ukázal. Netrvalo dlouho a byli jsme ve velké prostorné místnosti, s vysokým klenutým stropem. Uprostřed tomu vévodila obrovská nádrž, která zřejmě soužila jako koupel. Po krajích stály dvě pohodlné pohovky a stolek a všude, kde to šlo, byly květináče s různými rostlinami. Podlaha byla nádherně poskládaná z barevných kostek, které tvořily překrásnou mozaiku. V menší místnosti vedle byly dvě větší vany, umyvadlo, police s mycími potřebami, od kartáčů, přes mýdla až po různá voňavá mýdla a oleje.
„Umyješ to,“ ukázal Bako na ty vany a pak otevřel malou komoru, kde byly věci na drhnutí.
S povzdechem, když odešel, jsem si vykasal sukni nad kolena a zahrnul rukávy, abych se pustil do mytí.
Nechal mě tu a řekl: Umej to... A co já teď? Co budu dělat, až to bude hotové? Můžu se vůbec odsud hnout, když řekl, že pokoj mám jen na přespání?
Marice
Jen v županu jsem se rozplácl na postel a díval se do stropu, když jsem se snažil dostat myšlenky ven z hlavy. Všechno bylo špatně. Všechno.
„Hej, máš tu koupel hotovou. Běž se pořádně vydrhnout, aby z tebe nebyly cítit ty laciné holky z hostince. Vážně by si s tím už měl skončit a najít si správnou partnerku. Vím, co tvůj otec nařídil, ale pokud se nikdo z pumího rodu neukáže, tak je napadne, a tím tvůj úděl končí, budeš zase volný,“ pousmál se a lehl si na postel vedle mě.
„Už nejsi dítě a brzo z tebe bude král, postav se svojí paličatosti čelem,“ pleskl mě po odhaleném stehně a prudce se i se mnou zvedl na nohy.
„Nepoučuj mě pořád,“ odstrčil jsem ho a přeměřil si jeho postavu.
I kdybych chtěl, nevyhrál by se mnou žádný souboj. Rychlý a hbitý byl, ale neměl takovou sílu jako já. Nebyl vyšší rod, jen jeden z vedlejších i když by moudrostí na tenhle post měl. Jenže… Byl kdysi jedním z těch, co chtěli mého otce jinde než na trůnu, a proto dostal na starost mě, aby ho otec nemusel zabít, jako ostatní, co se proti němu postavili. Nejspíš ho měl mnohem raději, než jsem si kdy myslel.
„Běž rovnou do koupelí, je tam překvapení, tak si ho užij,“ usmál se a posunul mě směrem ke dveřím právě v momentě, kdy můj otec zacházel do svých komnat a Bako spěchal rychle za ním.
Nějak jsem se už dávno nezajímal, co tam v těchto nočních hodinách dělá. Jednou jsem se o to pokusil a dostal jsem výprask, že jsem se týden nepostavil na nohy. Lvi mají mnohem tvrdší výchovu než kdokoliv jiný, už jen proto, aby se naučili nemít s nikým slitování.
Odešel jsem do koupelí a rovnou zamířil do vany. Stáhl jsem si župan a odložil ho bokem, abych se ukázal v celé kráse. Posadil jsem se ve vaně a čekal na vodu.
„Hej ty nová, tak co? Jdeš mě teda vydrhnout? Mám čekat, drobku?“
Hiroki
Tak jsem se zabral nakonec do práce, že jsem zapomněl na celý svět. A tak jsem ani neslyšel, že někdo vešel. Až teprve, když na mě zavolal, jsem si uvědomil, že nejsem sám.
Hej ty nová...
Hm, pěkné, no, ale s tím nic asi nenadělám. Pořád jsme měl na paměti, že je náš rod ohrožen a musím udělat něco proto, abychom přežili.
Odložil jsem kartáč a džber do komory. Stáhnul jsem si rychle sukni dolů, aby nebylo vidět na mé nohy. Opláchl jsem si ruce, a teprve potom přešel ke kádi, kde byla teplá voda. Nabral jsem do čistého džberu a přešel k vaně.
Už jsem ji chtěl nalít, když jsem se zastavil. Díval jsem se na to tělo, které se tu rozvalovalo a musel jsem uznat, že bylo na co se dívat.
„Pro... promiňte,“ nahodil jsem ruměnec, rychle nalil vodu a šel nabrat další. „Hned to bude.“
O tom, abych někomu u drbal záda, ale řeč nebyla...
Marice
Pozoroval jsem ji, jak se její tváře červenají a ona si mě se zájmem prohlíží. Nevadilo mi, když se na mě ženy dívaly, neměl jsem se čím tajit. Od přírody jsem byl dobře vybavený a tvrdý trénink mi vypracoval tělo. Pohodlněji jsem se usadil a užíval si první teplou vodu, kterou nalila.
Natáhl jsem její pach do nosu a nemohl dost z hlavy myšlenku, že to není jen tak obyčejný pach. Jak kdyby ani nepatřil ženě, nebo někomu, kdo tu žil ve městě. Jako lev jsem měl dost citlivý čich, ale zase nebylo moc možností, kdy bych se do této podoby měnil, otec to nechtěl. Pořád mi tvrdil, že mám na to spoustu času, a další kecy. Jen při tréninku mi to dovoloval.
„Snad se nestydíš? Nikdy jsi neviděla muže? Vlastně proč, že? Asi moc chlapů nezajímá tvá nevyvinutá postava, co?“ rýpnul jsem si do ní a čekal na její reakci.
Hiroki
Už jsem se nedivil, že tenhle mladý lev byl zatím sám. Ta jeho nevymáchaná pusa... Bratr by ho nejspíš zabil při prvním setkání. Ale já bohužel takovou sílu neměl, tak jsem musel snášet jeho urážky. Nemyslel jsem si, že se to stane, ale tak nějak se mě jeho slova dotkla.
Než jsem nabral další vodu, znovu jsem si vykasal sukni, abych si ji nenamočil, a abych ukázal své štíhlé nohy, které mi nejedna žena z našeho rodu záviděla. Přeci jen jsme byly kočky... Mrštné a hlavně štíhlé. Ne, jak tihle neohrabaní a těžkopádní lvi...
Doplňoval jsem mlčky vodu, jako by nic neřekl, až byla vana z poloviny plná.
Vrátil jsem se pro další, ale tentokrát jsem nabral studenou.
„Ááá...“ vykřikl jsem náhle a schválně jsem klopýtnul.
Studená voda se rozprskla do stran a z větší části skončila ve vaně a na mladém pánovi.
„Pro... Omlouvám se... Nechtěla jsem...“ šeptl jsem vyšším hlasem.
I to bylo pro mne celkem náročné. Dávat pozor, aby po hlase nebylo poznat, že jsem muž. A jako by to mělo být potvrzeno mým vzhledem, při klopýtnutí se mi uvolnila spona a můj drdol se uvolnil. Vlasy se rozmotaly a zakryly mi skoro celé záda.
Kleknul jsem si na zem a začal lovit sponu, která zapadla pod vanu. Jen jsem mohl doufat, že mě za tu studenou vodu nezabije, i když jsem to udělal schválně...
Marice
Hrábl jsem po ní a vytáhl ji za její dlouhé vlasy na nohy, abych ji stáhl za sebou do vany. Prudce jsem ji hlavu zabořil pod vodu a potom ji vytáhl zase ven.
„Udělala jsi to schválně, že? Víš, že se tohle nesmí? Měl bych tě za to nechat zbičovat, otec by neváhal, ale jsi tu nová a já si tě přál. Možná proto si Bako myslel, že je tohle dobrý nápad. Ale ještě jednou uděláš něco podobného a prokousnu ti krk,“ naštvaně jsem ji pustil a sám jsem vyšel z vany.
Najednou mě koupání přešlo a já se chtěl radši stáhnout, když se mi za zády začal pohybovat mohutný bílý ocas, který švihal ze strany na stranu, jak jsem byl naštvaný.
I přesto… Takhle nevoní žena… Takhle nevonní ani vlci, naši největší nepřátelé a přesto… Cítím se tolik v nebezpečí. Je něčím jiná.
„Co jsi za rasu. Nejsi ani vlk, medvěd, lev, pes, co tu s námi žijí, co jsi?“ zavrčel jsem jí u hlavy, když jsem si kolem pasu obmotával ručník.
Hiroki
Tak tohle jsem nečekal. Nalokal jsem se vody, ani jsem nevěděl jak. Nemluvě o tom, že to, jak mě potáhnul za vlasy, docela bolelo. Měl jsem snahu se mu vytrhnout z držení, ale včas jsem se zarazil.
Ani moje štíhlé nohy na něj nezapůsobily.
Přetřel jsem si krk, když zmínil, že mě zahryzne. Jo, byl by toho schopný. Tomu jsem věřil. A já si svůj štíhlý krk docela cenil. Nerad bych o něj přišel.
Mírně jsem se přikrčil a sklonil hlavu Nastal další problém.
„Kdo... kdo jsem?“ podíval jsem se na něj nechápavě. „Jsem divo...“
„Marice!“ ozvalo se zavolání od dveří. „Tvůj otec chce s tebou mluvit!“
Nedopověděl jsem, že jsem divoká kočka. A kdo ví, jestli by mi to věřil. I když... divokých koček není moc, tak možná ani nepozná dobře jejich pach. Kdo ví, jestli se s nějakou vůbec setkal, protože většinou žijí schovaní v lesích.
Myslím, že mi ale i tak spadl kámen ze srdce, když se ozval správcův hlas. I když to nevypadalo, že by i on byl v dobré náladě. Kdo ví, co si ten jejich král vymyslel...
„Ty! Hiroko!“ zastavil se správce přede mnou. „Ukliď to tu a pak běž do svého pokoje Brzy ráno vstáváš. Tak ať si pak nestěžuješ, že ses nevyspala. Pokud budeš k ničemu, tak tě vyhodím, pokud tě tu dřív někdo nezahryzne,“ podmračeně se podíval na Marice. „Přijdu tě pak zkontrolovat, jestli jsi ve svém pokoji. Nesnesu, aby se mi tu služky toulaly po nocích.“
Jen jsem přikývl a raději se vzdálil od toho naštvaného lva. V duchu jsem správci děkoval za to, že přišel a přerušil nás, i když opravdu ani on nebyl moc v dobré náladě.
Marice
„Co?“ prudce jsem se otočil na Baka a naštvaně si ho přeměřil.
Okamžitě mu bylo jasné, že jsem naštvaný, protože podle ocasu se nedalo pochybovat. Jen mlaskl a postrčil mě ven ze dveří. Pro jistotu ještě hrábl pro župan a donutil mě, abych si ho oblékl. Vešel jsem do otcovi pracovny jak uragán. Jen pozvedl oči, jako kdyby nic, a pohodlněji se usadil v křesle.
„O co jde?“ prskl jsem po něm, když jsem k němu došel.
„Co to je za tón?“ vrátil mi moji otázku a zarazil mě do židle naproti sobě.
„Ten kluk, který měl být tvůj partner, není k nalezení. Jeho rod se neustále vymlouvá, ale podle všeho ho neustále hledá. Dal jsem jim poslední dny, a potom je prostě napadneme a bude tomu konec. Nenechám tak silný rod, aby nás ohrožoval. Nehledě na to, že obchodují i s vlky, kteří jsou našimi nepřáteli,“ pročísl si prsty vlasy a naštvaně bouchl do stolu.
„Tsss… Dal jsem jim skvělou nabídku, a oni nebyli schopni ji dodržet. Jen pro jistotu… Budeš se teď víc soustřeďovat na trénink a taky… Bako si tě vezme do parády se lví podobou Nejspíš stále neumíš ovládat její podstatu,“ ukázal na můj ocas a mírně zavrčel, jak se mu to nelíbilo.
„Je mi to jedno,“ prsknul jsem mu v odpovědi a odešel pryč.
Pořád něco prskal, ale bylo mi to fuk. Vydal jsem se do zahrad, abych se vyhnul té bouři, co musela z jeho pracovny jít a radši se zašil do jablečného sadu v zadní zahradě.
Hiroki
Procházel jsem potemnělou chodbou, kterou osvětlovaly jen louče. Bylo to zvláštní. Tak, jak se tu přes den pohybovalo dost sloužících, teď jsem sotva na nějakého narazil.
Mířil jsem po paměti do svého pokoje, abych se konečně mohl schovat. Opravdu byla výhoda, že jsem tam byl sám, a přes okno mi nikdo nemohl nahlížet, když jsem tam žádné neměl. Na druhou stranu, když jsem zavřel dveře, připadal jsem si jako bych byl zavřený v nějaké kobce a čekal na svůj trest. Jen malá svíčka, kterou mi tu kdosi donesl, osvětlovala ten můj opravdu skromný příbytek.
Na moment jsem se ještě zastavil na chodbě u okna a nahlédl ven. Byla sice tma, ale jako kočce mi nedělalo problém vidět dobře. A tam jsem ho viděl... Seděl pod jabloní a jen se rozhlížel kolem sebe. Podle jeho držení těla ho nejspíš něco štvalo. Jen jsem mohl doufat, že to nejsem já...
„Je dobře že jsi trefila zpátky,“ ozval se za mnou nabručený správcův hlas.
Proč jsou všichni naštvaní?
„Tady máš jídlo a ráno tě přijde někdo vzbudit, tak běž brzy spát. A jak jsem řekl, nechci tě v noci vidět na chodbách.“
Jen jsem tiše přikývl, přebral si skromné jídlo a pití a zavřel se rychle ve svém pokoji, abych byl z jeho dosahu. Odložil jsem tác na stůl vedle svícnu a pak se konečně začal svlékat. Vlasy jsem měl už rozpuštěné, ale musel jsem si je trochu vysušit, když mě ten blázen málem utopil. Ještě že jsem se neproměnil do své zvířecí podoby, protože bych ho nejspíš poškrábal a pokousal.
Seděl jsem, pomalu žvýkal večeři a přemýšlel, co bude dál. Pokud budu zavřený v lázních, tak toho nejspíš moc nezmůžu...
Když jsem v tom nočním tichu zaslechl kroky na chodbě, rychle jsem na sebe hodil dlouhou noční košili a sfouknul svíčku. Skočil jsem do postele a přikryl se až k hlavě, a svým pravidelným oddechováním jsem maskoval svoji bdělost.
Marice
„Měl by sis někdy v životě vyslechnout až do konce, co ti tvůj otec chce,“ povzdechl si Bako, když si vedle mě sedal na studenou a rosou zvlhlou zem.
„Proč? Víš, jak to mezi námi je a pořád se to snažíš spravit. Je to zbytečný… On neposlouchá, co říkám já, a já, co on. Nejsme jak otec se synem, ale naprosto odlišné světy.“
„To je nesmysl. Jste naprosto stejní, jen se o tebe bojí. Přehnal to s péčí o tebe, a ty ve svém věku ani neumíš pořádně používat druhou formu. Zítra začneme…“
Nestihl ani dopovědět větu, protože já vyskočil na nohy a během chvíle se před ním tyčil obrovský bílý lev, který svou velikostí jen o centimetr přesahoval dosavadního krále. Druhý nejvyšší v rodě a taky nejsilnější, jenže… Opravdu jsem byl stále málo zkušený a má podoba mi zůstávala jen pouhou chvíli. Boj byl taky vyčerpávající. Jen jsem po něm cvakl zuby a on na poslední chvíli stihl uhnout, jinak bych ho kousl.
„Ach jo… Běž spát, jsi podrážděný, a já na tvoje dětský hry nemám náladu,“ prskl a pořádně mě praštil do čumáku, až jsem se otřásl, jak to se mnou zamávalo.
Na nic jsem nečekal, a ještě ve lví podobě šel do zámku. Když jsem však procházel kolem pokoje té holky, hlavou jsem drcnul do nedovřených dveří, a vešel dovnitř. Stoupl jsem si předníma tlapama na postel, až se pod tou tíhou zhoupla, a tlamou si změřil velikost jejího pasu, jak kdybych ji chtěl přepůlit. Ale její vůně… Ta vůně… To nemůže být žena... Ale co je zač?
Hiroki
Zastavil se mi dech i srdce. Dveře se s vrznutím otevřely a obrovský lev se za chvilku tyčil nade mnou a prakticky mě držel v tlamě.
Byl jsem úplně ztuhlý, jak jsem měl strach. Opatrně jsem pootočil hlavu a moje oči zablýskly do tmy, když jsem se na něj podíval. Neudržel jsem se a tlumeně nakonec zavrčel výhružku.
Ať mě pustí, sakra... Proč to vlastně dělá, když jsem pro něj nevyvinutá holka. Nelíbím se mu, tak ať mi dá pokoj.
Ale nakonec jsem se vzpamatoval.
Zvedl jsem pomalu ruku a položil ji na jeho obrovskou tlapu. Třásla se mi, ale přesto jsem ho po ní pohladil. Snad se uspokojí a nechá mě být. Cítil jsem z toho dotyku, jak je nervózní. Zřejmě ho něco naštvalo a on si to chce na někom vybít.
„Potřebujete něco, pane? Chcete nachystat novou koupel? Slibuji, že už budu opatrná,“ řekl jsem šeptem a jen jsem doufal, že tu tlamu dá ze mne pryč.
Marice
Po jejím doteku a slovech, jsem zesílil stisk, a možná i trochu víc, než jsem chtěl. Cítil jsem, jak se chvěje, a kdybych chtěl, mohl jsem ji prostě sežrat. Jak děsivě jsem v tu chvíli musel vypadat, když ten strach byl cítit i přes její kůži, jako pach bezmoci.
Ale… Její doteky, když projížděla mou srstí, a to zavrčení. Nebylo pochyb, byla kočkou, ale jakou? Lev ne… Možná divoká, ale přesto, něco mi na ní nesedělo. I její kůže chutnala jinak, když se mi její holé břicho otřelo o zuby, to, jak jsem ji košili roztrhl zubem.
Už jsem chtěl zjistit víc, když do pokoje vešel Bako a zařval na mě lvím hlasem. Možná bych se ani nebyl schopen probrat, ale jeho varování mi stačilo víc než dost.
Pustil jsem ji ze stisku a během chůze k Bakovi, se měnil na člověka. Oči mi zlatavě blýskaly a v té tmě to vypadalo jako malý ohňostroj. Naštvaně jsem do něj drcl, až bouchl o futra vedle něj. Jen si povzdechl, a pro jistotu pozoroval moje nahé tělo, jak zacházím do svého pokoje.
Praštil jsem sebou na postel a radši zaplašil špatné vzpomínky tím, že jsem se přikryl peřinou a snažil se usnout.
Hiroki
Moje ruka se zastavila, když zesílil svůj stisk a já cítil jeho zuby na mé kůži. Tohle už nebyla sranda. Nejen, že by mohl přijít na to, že jsem muž, a stačilo jen košili sevřít v zubech trhnout. Ale bál jsem se. Opravdu jsem se bál. Ať už jsem na venek vypadal klidně, vevnitř ten strach ovládal celé mé tělo.
Skoro jsem nedýchal a jen čekal, co bude dál...
Bako... zlatý správce. To je snad můj duch strážný... Nejspíš se k němu nastěhuji do pokoje. Zachránil mě už, kdo ví, pokolikáté dneska.
Anebo ne. Zůstanu raději tady po tmě... pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak se správce ke mně blíží, když Marice odešel a práskl za sebou dveřmi svého pokoje.
Bako došel až k posteli a opřel se rukama vedle mé hlavy. Sklonil se až k mému obličeji, jako by si mě chtěl dobře prohlédnout. Jeho oči blýskaly a nevěstily nic dobrého.
„Dej si pozor na to, jak se chováš. Příště bych nemusel přijít včas,“ zavrčel.
„Ale... ale já nic neudělala... spala jsem, když...“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
„Mlč! Budeš dělat jen to, co se ti řekne. Nebudeš nikomu nabízet své služby sama od sebe. Jen na můj nebo pánův příkaz, rozumíš?“ chytl mě náhle za bradu a silně ji stiskl.
Ještě víc se ke mně sklonil a otřel se mi nosem o krk. Tiše zavrčel, když natáhl můj pach do nozder. Jeho ruka se mírně zachvěla, ale pak, jako by si to uvědomil, mě pustil a narovnal se.
„Ráno tě přijdu vzbudit.“
S těmi slovy odešel, a ještě za mnou zavřel dveře. Měl jsem pocit, jako bych slyšel zatáhnutí petlice. Vyskočil jsem z postele a rozběhl se ke dveřím. Lomcoval jsem s nimi, ale ty se ani nehly. Byl jsem v háji. Stal jsem se vězněm hned první den služby, a to jsem ještě ani nic nezjistil.
Byl jsem roztřesený, nervózní. Přecházel jsem po tom malém pokoji tam a zpátky a netrvalo dlouho a já se, snad i podvědomě, změnil do své černé zvířecí podoby. Má černá srst se naprosto ztratila v té tmě. Jen mé oči se občas zaleskly, a jen opravdu dobré uši mohly slyšet tiché našlapování.
Po delší době jsem nakonec vyskočil na postel, stočil se do klubíčka a s tichým předením jsem usnul.
Marice
I přes polštář, který jsem si sroloval kolem hlavy, jsem slyšel, jak Bako vchází do mého pokoje a usedá na postel vedle mé hlavy. Jeho ruka spočinula na mých zádech a on je s otcovskou něhou pohladil, takže pořádný dloubanec.
„Začni se ovládat, tvůj otec by šílel, kdyby se to dozvěděl. Zbývá ti jen pár dní a nastoupíš místo něj, nezkaz si to, byla by to veliká chyba. Nechci tě kárat, ale zase se tu nemůžeš jen tak potulovat v téhle podobě. Ale… Máš pravdu, je na ni něco… Ten pach,“ zamyslel se a promnul si bradu.
Jak jsem ho znal, už dávno něco věděl, co já ne, ale nezajímalo mě to v tuhle chvíli. Nedokázal jsem potlačit ten vztek, který mě nyní ovládal. Brzo to vycítil a pomalu vycouval z pokoje a zavřel dveře.
Nemělo cenu se mnou v tu chvíli mluvit, stejně jsem ho neposlouchal. Usnul jsem asi po hodině, co jsem nepřestal vrčet, a ocas se mi nebezpečně vlnil za zády. Ale tím, že jsem měl lví uši, jsem slyšel i to jemné vrčení, které šlo z jejího pokoje. Ukolébalo mě to, jak kdyby mi někdo zpíval moji oblíbenou uspávačku.
Probudil jsem se až ráno, když slunce prosvítalo okny do pokoje. Oblékl jsem si jen kalhoty a halenu, abych se nemusel zbytečně svlékat, a došel dolu na snídani, aby zase Bako neprskal.
Hiroki
Byl jsem tak nějak nesvůj i v tom spánku. Možná pocit, že jsem tu zavřený, jak nějaký trestanec, tomu pomohl. I když bylo zakázáno se toulat po nocích po zámku, cítil bych se lépe, kdybych věděl, že nejsem zavřený na petlici. Takhle bych měl kdykoliv možnost odejít, ale teď...
Když se na chodbě začínaly ozývat hlasy a kroky, vzbudilo mě to. Rychle jsem se přeměnil zpátky do lidské podoby, a co nejrychleji na sebe oblékl ženské šaty, abych skryl své tělo.
Ještě jsem si splétal vlasy do copu, když se dveře prudce otevřely a dovnitř vešel správce.
„Vidím, že jsi už nachystaná. Taky dobře. Půjdeš se nasnídat, a tohle,“ ukázal na tác na stole, „odnes. Nebudu ti dělat sluhu. Ode dneška budeš jíst s ostatními v jídelně. Pojď, ukážu ti, kde je.
Odstoupil ode dveří a čekal, až vyjdu ven. Popadl jsem rychle tác a vyšel na chodbu. Vedl mě dolů, kde byla kuchyň a další místnosti. Jedna z nich sloužila jako jídelna. Obrovská s dlouhými stoly a lavicemi.
Dostrkal mě ke dveřím kuchyně, počkal, až mu pomocnice dá tác se snídaní, a pak mi ukázal do jídelny.
„Nebudeš se s jídlem courat. Za chvíli přijdu a dám ti práci. Na lelkování tu není prostor.“
Ještě jsem se za ním ohlédl, když odcházel, a pak jsem už opatrně vstoupil do jídelny. Rozhlédl jsem se, kam bych se usadil. Všichni přítomní si mně zvědavě nebo nedůvěřivě prohlíželi. No, byl jsem tu nový, tak jsem se nedivil.
Našel jsem si volné místo, a s vědomím, že se musím rychle najíst, jsem se hned pustil do jídla.
„Co to tady máme?“ ozval se najednou mužský hlas hned vedle mne.
Velký chlap, podle oblečení nejspíš strážce, se usadil hned vedle.
„Nová květinka,“ ozvalo se z druhé strany.
Ani jsem nevěděl jak, byl jsem přimáčknutý mezi dvěma mužskými těly. Tlačili se na mě a zvědavě si mě prohlíželi.
„Když se budeš nudit, můžeš přijít za námi,“ pohlédli na sebe s úsměvem, a ruka jednoho z nich mi přistála na stehně a druhého na zádech, po kterých sjel níž.
„Ehm... ne... nemám zájem,“ vykoktal jsem ze sebe a chtěl jsem vstát.
„Ale, ale, trošku stydlivá. Nemusíš se upejpat. Jsme hodní a jemní, Neublížíme ti,“ naklonil se ten jeden až k mému krku. „Máme společný pokoj a žádná si zatím nestěžovala. Uvidíš, že nebudeš litovat.“
Marice
Přicházel jsem do jídelny právě ve chvíli, kdy se na tu holku z obou stran tiskli ti dva strážní, co málo kdy umí držet jazyk za zuby. Vzal jsem vidličku, a tomu, co seděl vedle ní, ji zabodl do ruky.
„Kdo to sakr… Pane,“ poklonil se i když by mě nejraději někde zadupal do země.
„Slečna řekla, že nemá zájem, ne?“ zavrčel jsem mu těsně u obličeje a propaloval ho pohledem.
Bylo vidět, jak okamžitě všichni sklonili hlavu, a jejich respekt byl na místě. Moje síla byla oproti jejich o hodně větší. U stolu se tísnili na sebe namáčknutí psi, medvědi a nějací vlci, kteří utekli před špatnou vládou jejich krále. A… Něco neurčitého, co mě teď zajímalo ještě víc.
Nahnul jsem se k ní a nasál její pach. Abych si ho pamatoval, až budu znovu v přeměně a netoužil ji jako nepřítele zabít.
„To je dost, že jsi uráčil přijít,“ prsknul po mě Bako a podal mi talíř se snídaní.
„Pán opět nesnídá s králem?“ usmála se kuchařka, která mě znala líp než většina lidí tady.
„To bych si raději propíchl tou vidličkou hrdlo,“ zasmál jsem se a vzal si kus šunky do úst.
„Hned po snídani máš trénink, a nečekej, že na tebe půjdu jemně,“ drcl do mě Bako, ale přitom se zadíval směrem, kterým jsem se díval já.
Jo… Díval jsem se na ni a pomalu si uvědomoval, že mi něčím připomíná ženu a něčím muže. Když jsem ji tiskl večer ve své tlamě, přišla mi spíš jako muž, ale mohl jsem se mýlit. Může si o mě myslet, kdo chce, co chce, ale já nebyl tak hloupý, jak jsem vypadal.
„Pane… Pane… Vezmete nás sebou na trénink s mladým pánem? Chceme to vidět,“ snad div nekňučely ta dvě štěňata, která Bako vycvičil jako stráž.
Dojedl jsem, a ještě jednou se sehnul k ní, abych ji něco pošeptal do ucha.
„Později si tě najdu,“ zavrčel jsem a jemně se o ni otřel tváří, než jsem se opětovně narovnal.
Hiroki
Moc nechybělo, a ozvalo by se mé výhružné zavrčení. Takový vrozený reflex. Spíš vypěstovaný, když jsem se doma musel bránit dotěrným pumám, které sloužily u nás a zámku. Kdybych ho kousnul svými ostrými zuby, nejspíš by už do ruky nevzal ani meč. Ale než jsem se k tomu dostal, tak tu ruku zdobila vidlička, a pěkně hluboko zabodnutá. Okamžitě jsem měl prostor a mohl se volně nadechnout.
Jen mírně jsem pootočil hlavu, abych úsměvem poděkoval za záchranu. Ale v momentě, kdy se ke mně nahnul a řekl, že si mě najde, zatrnulo ve mně. Jeho dech se otřel o mou kůži na krku a mě to postavilo všechny chlupy, jak mě z toho zamrazilo.
Najde si mě? Proč? Že by něco tušil? Nebo... že by přeci jen měl zájem?
Skoro jsem nedýchal, když si mě očuchával, jak nějakou kořist. A když odešel, konečně jsem se uvolnil a zhluboka se nadechl.
„Jsi čistotná, to je vidět,“ pokýval hlavou správce, když mě vytáhl na chodbu i přesto, že mladý pán pořád stál blízko mě.
„Uklidíš pánův pokoj. Jestli něco rozbiješ, stihne tě tvrdý trest. Přijdu tě zkontrolovat. Máš na to čas do oběda.“
Strkal mě znovu chodbou, stejně jako před snídaní. Tentokrát jsme zastavili u jiných dveří, které nebyly od mého pokoje daleko, ale už od pohledu dávaly najevo, kdo za nimi bydlí. Dva strážci, kteří tu hlídali, se jen poklonili a nechali nás projít.
Myslel jsem si, že půl dne mi na jeden pokoj bude stačit. Ale když jsem vešel dovnitř, bylo jasné, že to bylo jen zbožné přání. Tak velký pokoj jsem ještě neviděl. A kdyby jen jeden. Mladý pán měl rovnou dva, propojené dalšími dveřmi.
„Tak se snaž nic nerozbít,“ postrčil mě správce dovnitř a zavřel za mnou dveře.
Tak jo, musím začít, abych to vůbec stihl. Ale jestli mě budou pořád tak moc zaměstnávat, nebudu mít ani šanci se k mladému pánovi přiblížit. Ale aspoň zjistím, jaký je. I když... to jeho hrubiánské chování mluví samo za sebe. Stačilo mi, že mě včera málem utopil...
Marice
„Jdeme,“ křikl na mě Bako, a já ještě vypil pár doušků lahodné domácí limonády, kterou dělala kuchařka nejlepší na světě.
Ona byla už dávno pryč. Nevěděl jsem, kam ji odvedl, ale jak jsem ho znal, udělal pro mě vše. Možná i nyní věděl víc než já, a mnohem dřív, než bych si přál.
Ihned, co jsme s Bakem vyšli ven a dorazili na malé cvičiště mezi mohutnými kameny, se Bako změnil v lva. Jen jsem se díval, ale i přesto ve mně doutnal ten zápalný knot, kdy chci hned po něm skočit.
„Teď ty,“ zavrčel a výhružně vycenil zuby, abych na něj reagoval.
„Hmmmm…“ usmál jsem se, ale během chvíle jsem před ním stál takový, jaký doopravdy jsem.
Byly slyšet ty jeho štěňata, jak oba kňukli, když nás viděli v téhle podobě. Rozběhl se proti mně tak rychle, že jsem skoro nestihl uskočit. Zapřel jsem se tlapami pevně do země a zařval tak silně, až se okolní stromy sklonily k zemi. I Bako se trochu přikrčil, protože i pro něj to bylo nebezpečné. Začali jsme se rvát. Ne trochu, nebo že bychom na sebe šli jemně, ale pořádně, až místy lítaly chlupy. Byli slyšet tvrdé dopady na zem, když jeden nebo druhý byl donucen jít k zemi. Cítil jsem, jak vážně tuhle úlohu Bako bere, protože mi dával do těla víc než kdy jindy. Podle všeho se všichni chystali na něco, co nemuselo dopadnout dobře. Asi to bylo i to, co chtěl se mnou otec včera vyřešit, ale… Je vážně hroznej. Paličatej… Panovačnej… Na každýho hnusnej…
Tak asi vím, po kom jsem.
Kousl jsem Baka do ocasu a čekal, až se po mě ožene. Vystartoval jsem ve chvíli, kdy byl otočený a já mohl na jeho krk. Jenže to on čekal a cvakl mě do tlapy, aby se vyhnul tomuto vážnému zranění. Celou vahou se do mě opřel, a během chvíle se mé obrovské tělo sesunulo k zemi, jak mě to vykolejilo.
Hiroki
Pustil jsem se do uklízení. A měl jsem opravdu co dělat. Když jsem všude utřel prach a vyměnil vodu kytkám, šel jsem postlat jeho rozházenou postel. Zvedl jsem přikrývku, že ji protřepu, a v tu chvíli mě do nosu udeřil jeho pach, který se na ní ještě držel.
Byla to taková zvláštní omamná vůně, že jsem na moment musel přivřít oči a přitiskl jsem si deku na obličej. Bylo to pro mne jako droga. Nedokázal jsem tomu odolat, zvlášť, když jsem si představil jeho nahé tělo, které si tady v té posteli pohodlně hovělo.
Hloupost. Je to egoista a hrubián. Co bych na něm mohl vidět? Co je na něm zajímavého? Kromě jeho síly asi nic.
Ale přesto jsem nedokázal tu deku odložit. Stále jsme ji svíral v rukách, a snad podvědomě jsem se s ní posadil na jeho postel. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako by mne objímal svýma velkýma rukama.
Naprosto mě to omámilo, aniž bych tomu dokázal zabránit.
Trhnul jsem sebou, když se na chodbě ozval hluk. Leknutím, že bych byl při něčem takovém přistižen, jsem sebou škubnul tak silně, že jsem drcnul do nočního stolku.
Pohár, který na něm stál, spadl na zem a rozbil se na několik kusů...
Vyděšeně jsem se díval na ty střepy a přemýšlel, kudy bych mohl utéct. Ať už jsem, nebo nejsem syn Alfy našeho rodu, tohle mě nejspíš vyjde hodně draho.
Marice
Bolelo mě celé tělo z toho, jak mě Bako nešetřil, nemluvě o tom, že jsem už nedokázal udržet svou lví formu.
„Tohle je tvůj limit. Proto tě trénuji. Mohl bych takhle být ještě hodiny, a to ty potřebuješ, pokud přijde nějaká válka, nebo jenom boj. Jsi nestálý, co se přeměny týče.“
Poplácal mě po rameni a vedl zpět do sídla, abych si odpočal. Byla pravda, že jsem se cítil opravdu unavený a potřeboval se alespoň napít něčeho dobrého. Už jsem mířil k pokoji, když jsem od tama uslyšel něco, co se mi vážně nelíbilo. Jediné, v co jsem doufal bylo, že to nebyl můj oblíbený pohár, z kterého každý den piji. Byl po mém dědovi, který vládl této zemi opravdu dobře. Bako rychle spěchal za mnou, jako kdyby mu za patami hořelo, až to málem neubrzdil. Otevřel jsem dveře, a když jsem viděl ty střepy na zemi u mé postele, málem jsem zešílel.
„Mari… To je moje…“ nestihl nic doříct, protože jsem ho jedním úderem vyhodil z pokoje ven.
„Mari…“ zavrčel po mě, abych ho vnímal, ale já ho neslyšel.
„Běž pryč a nechoď sem,“ prskl jsem po něm.
Dost jasný rozkaz i pro něj. V tomhle mém stavu nemělo cenu mi odporovat, byl bych mnohem horší. Zavřel jsem dveře a přeměřil si celý pokoj, jak kdybych hledal místo, kam tu osobu připlácnout. Oči mi planuly hněvem a zlatavě zářily už na dálku. Tělem mi projíždělo mravenčení, jak kdybych se měl v jeden moment rozletět na tisíc kousků.
„Ty…“ zavrčel jsem ve stejný moment, co jsem po té dívce vyjel již ve lví podobě.
Pevně jsem ji stiskl v pase a prudce hodil na postel, až málem projela skrz.
„Jak… Jak jsi mohla?“ zavrčel jsem.
Pomalu jsem se k ní plížil, jak když lovec chystá útok na svou kořist.
Hiroki
„Promiňte, pane,“ zajíkl jsem se, když se mnou praštil o postel.
Ani jsem skoro nepostřehl, kdy mě stihl chytit do své velké tlamy.
„Je mi to líto, nechtěla jsem to rozbít. Nešťastně jsem zavadila o stolek a pohár stál moc na kraji.“
Hlas se mi třásl, protože jsem měl teď strach ještě větší než před chvílí. Ale někde v hloubi mě se probudilo mé zvířecí já. Kočka, která se jen tak nenechá a rve se o svůj život. A tady o život opravdu šlo.
Když jsem viděl, jak se ke mně blíží, vyskočil jsem na všechny čtyři. Výhružně jsem zaprskal a ohnal se po něm rukou, kde se mi už vysunuly ostré drápy. Vzápětí jsem si však uvědomil, co jsem udělal, když jsem zahlédl pár kapek krve na jeho čumáku.
Rychle jsem zatáhl drápy a potlačil mou podvědomou snahu se přeměnit. Už skoro byly vidět mé černé uši, ale včas jsem je schoval pod svými vlasy. Pevně jsem stiskl čelisti k sobě, aby nebyly vidět ostré špičáky, které se mi pomalu zatahovaly zpět.
Dosedl jsem na paty, ruce jsem nechal svěšené podél těla a jen jsem sklonil hlavu. Vlasy se mi svezly dolů, a můj štíhlý krk se mu zcela odhalil.
„Omlouvám se, pane. Přijmu svůj trest.“
Třásl jsem se, bál jsem se. Tohle nedopadne dobře. Jeden z nás přijde k úhoně a on to rozhodně nebude. A pokud vyjde najevo, kdo jsem, a že jsem napadl syna krále, bude to jasné vyhlášení války mému rodu.