Výňatek z kouzelnického trestního práva:
Zákon č. 140/1961 Sb.
§ 219 – 1 – Použití magie k úmyslnému zabití bude souzeno jako nejzávažnější zločin – okamžitý trest smrti.
§ 220 – 1 - Použití magie k úmyslnému ublížení na zdraví bude souzeno jako nejzávažnější zločin – okamžitý trest smrti.
§ 65 – 4 – Použití magie k neúmyslnému zabití bude souzeno jako nejzávažnější zločin – okamžitý trest smrti.
§ 67 – 3 - Použití magie k neúmyslnému ublížení na zdraví bude souzeno jako nejzávažnější zločin – okamžitý trest smrti.
§ 89 – 2 – Použití magie k úmyslnému osobnímu ohodnocení bude souzeno jako závažný zločin – doživotí bez možnosti odvolání.
§ 90 – 1 – Použití magie k neúmyslnému osobnímu ohonocení bude souzeno jako závažný zločin – doživotí s možností odvolání.
§ 109 – 1 – Smíšené manželství nebo početí dítěte ve smíšeném páru bude souzeno jako nejzávažnější zločin – okamžitý trest smrti.
Nikdo už si nepamatoval, jak a kdy to vlastně začalo.
Podstatné bylo jen to, že se mezi lidmi ukrývali mágové s velmi nebezpečnými schopnostmi, a i když tu byli tací, kteří neměli zlé úmysly a chtěli jen a pouze zapadnou a mírumilovně žít, lidé je automaticky všechny odsoudili a nechtěli mít s nimi nic společného.
Tohle všechno vyústilo v nepokoje, které přerostly až v občanskou válku, což mělo za následek spoustu mrtvých. Lidé si uvědomili, že proti zlu můžou bojovat jen zlem, proto vzniklo oddělení, které mágy lovilo, ale zároveň chránilo i ty, kteří byli neprávem obviněni.
A právě v oddělení Kuro pracoval Shimizu Daimaki, který vyrůstal v Tokyu pouze se svým strýcem, po tragédii, která se v jejich rodině udála.
Naproti společnosti Kuro stálo speciální policejní oddělení Saiki, jenž mělo mimo jiné za úkol kontrolovat pohyby všech jejich mágů a sledovat, jestli nezneužívají svých pravomocí. Nevěřili, že by někdo s takovou mocí uměl žít jako obyčejný člověk a jejich nenávist k mágům byla den ode dne větší. A obzvlášť, když se ze stínů vynořila tajemná skupina Stříbrné masky, která ničila, zabíjela a vyvolávala chaos. Bohužel, i když se Saiki snažilo sebevíc, všechny stopy vedly do ztracena a ani Kuro nemělo žádné informace, které by jim teoreticky mohly pomoci. A právě do téhle nejhorší doby je na Saiki přidělen detektiv Meiki Satoshi, který se po dvaceti letech vrací zpět do svého rodného města, které mu tolik připomínalo rodinné neštěstí.
Policejní oddělení Saiki
Na prosklené dveře někdo rázně zaklepal, a pak bez vyzvání vešel.
Maki Kurosuke zvedl pohled od papírů, které si právě pročítal a podíval se na toho neurvalého vetřelce, který tak neuctivě vpadl do jeho kanceláře.
Když se setkal s tvrdým pohledem zelených očí, okamžitě na svůj vztek zapomněl a vstal, aby mohl příchozího přivítat.
„Jsem rád, že vás konečně poznávám pane Satoshi. Vaše pověst vás předchází a jsem vděčný, že někdo jako vy posílí naše řady," řekl Maki a pousmál se.
„Díky kapitáne Kurosuke. Svou práci se snažím dělat, jak nejlíp umím," odpověděl Meiki a lehce se uklonil.
„Zavolám někoho, kdo vás tu provede a pokud chcete vemte si na zbytek týdne volno, abyste se tu trochu porozhlédl," řekl Maki, přešel ke stolu a pomocí telefonu si nechal někoho zavolat.
„To nebude potřeba. Začnu pracovat okamžitě. Ostatně, nejsem tu na dovolené," odpověděl možná trochu tvrději Meiki a zamračil se.
Maki jen pokrčil rameny, ale než se dostal k dalšímu slovu, do kanceláře vtrhl asi dvacetiletý mladík, který vypadal, jakoby se právě probudil.
„Jiu, tohle je detektiv Satoshi. Je tu nový. Ukaž mu jeho stůl a dej mu všechno, co bude potřebovat."
„Ach! Těší mě! Jsem Jiu Katsuki. Jsem moc rád, že nás přišel podpořit tak vyhlášený detektiv," řekl nadšeně Jinu a oči mu doslova zářily.
„Meiki Satoshi," odpověděl stroze Meiki a skoro s donucením sevřel nabízenou ruku.
Tyhle nadšené blázny nesnášel ze všeho nejvíc, protože strkali nos tam kam neměli, do všeho se vrhali po hlavě a samozřejmě umírali vždy jako první.
„Pokud budete mít nějaké dotazy přímo na mě, jsem k dospozici 24 hodin denně. Teď vám popřeji hodně štěstí a doufám, že se vám u nás bude líbit," řekl na rozloučenou Maki a oba muže vyprovodil ke dveřím.
Chvilku pak ještě stál, díval se na široká Meikiho záda a přemýšlel, co přesně mu na něm nesedí.
Jistě, byl to skutečně špičkový detektiv, který v Londýně, kde do teď působil, vyřešil nejvíc případů týkajících se magie, ale Makimu se zdálo, že Satoshi to bere nějak moc osobně a to mu dělalo starosti. Rozhodl se, že si o něm zjistí víc, protože záznamy z jeho mládí byly poněkud zmatené a nepřesné.
Meiki cítil na zádech Kurosukův pohled a bylo mu jasné, že s kapitánem asi budou menší problémy.
„Nebude ti vadit, když si budeme tykat? Teď jsme přece jen kolegové, takže by to bylo lepší. Klidně můžeme večer zajít na skleničku a já bych tě tu trochu víc provedl. A pokud nemáš kde spát, zdědil jsem nějaký byt po babičce, který je prázdný, takže ti ho klidně pronajmu, než si třeba najdeš něco svého. Taky můžem zajít hned na oběd, ukázal bych ti, kde tu dělají ten nejlepší ramen na světě nebo si můžeme zajít někam jinam, stačí říct a-" začal ze sebe chrlit Jiu, když Meikimu ukázal jeho stůl, který stál u stěny a poskytoval mu tak trochu soukromí.
Naštěstí bylo tohle oddělení velmi malé, s ním Jiem a kapitánem tu bylo ještě dalších pět mužů, se kterýma se seznamoval během své krátké cesty.
„Bude mi vadit, že si budeme tykat. Nepřišel jsem se sem kamarádičkovat, ale pracovat. Podnájem už mám, nikam chodit nepotřebuju a jídlo si koupím taky sám. Teď, pokud byste byl tak laskav a omluvil mně, rád bych se podíval na nějaké papíry a začal pracovat," přerušil Jia chladně Meiki a bez toho, aniž by se na něj podíval si sedl za stůl a začal si prohlížet složky, které na něm ležely.
Jiu zamrkal a snažil se nedat najevo, jak moc se ho to dotklo, ale nechtěl se hádat, proto jen zamumlal tichou omluvu a vydal se ke svému stolu, který stál vedle šéfovi kanceláře.
Meiki byl rád, že tak rychle pochopil a vypadl, protože na nějaké kamarádské řečičky a procházky neměl vážně náladu. Byl tu jen kvůli práci. Nic jiného ho nezajímalo.
Asi o dvě hodiny seděl v kapitánově kanceláři, protože se chtěl dozvědět víc o současné situaci a složky nikdy všechno neřeknou.
Největším problémem a hlavním tématem byly samozřejmě Stříbrné masky.
„Je to asi nejhorší skupina, co tu kdy řádila a zatím se nám nepodařilo zajistit žádné stopy nebo důkaz, který by nám aspoň pomohl odhalit, kdo za tímhle vším stojí. Navíc nám to neulehčuje ani Kuro. Mám takový dojem, že něco skrývají, ale zase – bez důkazů nic nezmůžeme," pokrčil rameny Maki a zhoupl se v křesle.
Meiki seděl naproti němu a prohlížel si fotografie a další papíry, které k případu měli.
„Kuro? Není to ta skupina, co se snaží mágy chránit?" zeptal se Meiki a zvedl pohled.
„Ano. Je to právnicko-detektivní skupina, která chytá mágy, co se vymkli kontrole a ochraňuje ty, kteří byli neprávem obviněni," přikývl Maki.
„Žádný mág není nevinný!" zamračil se Meiki a v jeho očích se mihlo něco zlověstného.
Maki se na něj zkoumavě podíval, ale nechal to být a pokračoval dál.
„Tohle je šéf Kura a tohle je jeho pravá ruka. Na ně si dávej obzlášť pozor. Oba jsou to velmi dobří mágové, ale také manipulátoři a podařilo se jim z vězení dostat spoustu mágů," posunul před Meikiho dvě fotografie i s osobními záznamy.
Na první fotografii byl asi pětatřicetiletý muž s výraznou tváří, polodlouhými černými vlasy a dravčím pohledem. Meiki si nemusel ani číst jeho osobní záznamy, aby dokázal uhodnout, že tenhle muž si jde tvrdě za svým a bylo mu jasné, proč má z něho Kuranosuke takový vítr a proč mu nedává spát.
Při pohledu na druhou fotografii se lehce zachvěl a jeho rysy ztvrdly. Musel se hodně přemáhat, aby v sobě potlačil vztek, který se začal šířit jeho nitrem a doslova mu trhal tělo.
Toho muže totiž znal.
Sice se už hezkých pár let neviděli, ale jeho by poznal všude.
Přece jen byli jedné krve, což Meiki považoval za své největší prokletí.
Jeho záznamy si taky nemusel pročítat. Moc dobře věděl, co tam bude a hlavně, co tam chybí, stejně jako v jeho vlastních záznamech.
Za svou minulost se styděl a nenáviděl ji. Nejraději by ji smazal, smazal by je, ale bohužel, tak snadné to nebylo. Ani v jeho bývalé práci o něm nikdo nic nevěděl, a ten jeden, co na to čirou náhodou narazil, teď hnil někde uprostřed lesů.
Teď to ovšem vypadalo, že se ze svou minulostí bude potkávat víc než by si přál.
Nikdy ho nezajímalo co ON dělal, ale kdyby to věděl, možná by tu práci ani nebral.
Jen vzpomínka na něj otevřela staré rány, na které chtěl zapomenout, a vypustila tak ven, to děsivé zvíře, které v něm klidně spalo.
„Děje se něco?" přerušil ticho Maki a tázavě se na Meikiho podíval.
„Nic se neděje, v pořádku," zachraptěl Meiki a snažil se ovládnout.
„Musím si odskočit. Pak můžeme pokračovat," dodal a bez toho, aniž by čekal na souhlas se zvedl a vyšel z místnosti.
Jako ve snách šel na toaletu, kde okamžitě přešel k umyvadlu a pustil studenou vodu, kterou si začal ochlazovat obličej.
Naneštěstí to moc nepomáhalo, vztek se dral víc napovrch, až se musel dlaněmi zapřít o okraj umyvadla a v mírném předklonu zhluboka dýchat, aby se uklidnil.
Když po pár vteřinách zvedl hlavu a zadíval se na svůj odraz do zrcadla, pohled mu okamžitě padl na drobnou nepěknou jizvu pod pravým okem, kterou si způsobil, když se jako mladý pokoušel nožem odstranit pihu, kterou měl na stejném místě i ON. To, že si přitom málem vypíchl oko ho vůbec nezajímalo. Jen díky své tetě, která ho našla zakrváceného v koupelně a okamžitě odvezla do nemocnice, kde zachránili, co se dalo, vyvázl jen s jizvou.
Bohužel, nakonec to nemělo žádný význam, protože i ta mu připomínala to, proč vlastně vznikla, což ho pokaždé rozlítilo.
Stejně jako teď, kdy zavyl a pěstí prudce udeřil do zrcadla, které okamžitě prasklo a roztříštilo se na několik malých kousků, ve kterých teď viděl svou zdeformovanou tvář.
Naštěstí tohle aspoň trochu pomohlo, takže za pár minut už vycházel ze záchodů s ovázanou dlaní svým kapesníkem a s trochu čistější hlavou.
Právnicko-detektivní společnost Kuro
„Vzhledem k situaci jsem se rozhodl, že se rozdělíme na dvě skupiny, jedna se bude zabývat běžnými případy, druhá bude mít na starost pouze Masky. Jejich řádění nám začíná přerůstat přes hlavu a pokud s tím brzo něco neuděláme, obávám se, že lidé nás nakonec veřejně obviní z toho, že jsme s nimi spolčeni a dojde k dalšímu zbytečnému krveprolití. Navíc nám situaci neulehčuje ani Saiki, navíc teď dostali speciální posilu z Londýna, a podle mých dostupných informací je ten muž velmi dobrý a tvrdě po mázích jde. Chci proto, abyste byli obzvlášť opatrní. Nepotřebuju tu ještě soukromou válku s nějakým osamělých vlkem, který si pravděpodobně kompenzuje nějaké své mindráky nebo komplexy. Teď vás rozdělím do skupin a očekávám od vás precizní práci a spolehlivost."
Všichni členové společnosti Kuro seděli ve velké společenské místnosti a pozorně poslouchali svého šéfa, Zena Akaneho, který seděl v čele stolu a vysvětloval jim plány.
Bylo to pochopitelné a logické řešení, které by je mohlo posunout dál, i když to samozřejmě znamenalo několik bezesných nocí.
Asi o půl hodiny později bylo sezení ukončeno, všichni byli rozdělení do týmů a každý se vrátil ke své práci.
„Zene, můžu se zeptat, kdo je ten nový detektiv?" zeptal se Shimizu, když šel se Zenem do kanceláře, protože oni dva a ještě Aki Hirato byli ve skupině pátrající po Maskách.
„Moc toho o něm nevíme, jen to, že je velmi nebezpečný a evidentně zaujatý proti mágům. S největší pravděpodobností sem byl převelen právě proto, aby dopadl Masky, tudíž je potřeba být před ním opatrní a brát ho jako potencionálního nepřítele. Někoho takového nám tu byl čert dlužen," vrčel Zen a mračil se.
Shimizu chápal jeho rozpoložení. Byl se Zenem na začátku zrodu téhle společnosti a od začátku se potýkali s nevraživostí jak ze strany lidí, tak ze strany policie a některých vládních úředníků. Ostatní je tak nějak brali jako nutné zlo, protože věděli, že bez jejich pomoci nemají šanci řádící mágy zvládnout, i když vědci pracovali na nových zbraních, pomocí kterých by je dostatečně oslabili.
„Natsuki jsem pověřil, aby o něm našla, co nejvíce informací, ale nevím jestli se jí to podaří. Každopádně nechci, aby jste se vy dva pouštěli do nějakých zbrklých akcí, dokud nebudeme vědět na čem jsme, je to jasné?"
„Jasné..." zabručel Aki
„Jistě, Zene," přikývl Shimizu.
„Tady, tohle je ten muž a všechno, co o něm víme," podal Zen Akimu a Shimizovi složku, když se dostali, až k němu do kanceláře.
Když se Aki začetl do papírů a Shimizu si mohl prohlédnout muže na fotce, úzkostí se mu sevřelo srdce a zatmělo se mu před očima.
Proč on?
Proč teď?
Co chce?
V mysli se mu vynořily vzpomínky na dávno zapomenuté dětství, které mu vehnaly žaludeční šťávy až někam do krku.
„Musím si odsckočit," zamumlal a bez dalšího vysvětlení doslova vystřelil z kanceláře.
Jen tak tak doběhl na záchod, vpadl do jedné z kabinek a obsah žaludku začal opouštět jeho tělo.
Po pár minutách, kdy už neměl co zvrátit, ztěžka dopadl na vykachličkovanou podlahu a hlavu složil do dlaní. Bolelo ho v krku, žaludek měl jako na vodě, v hlavě mu řádil uragán, v uších mu pískalo a do očí se mu začaly hrnout slzy zloby, smutku, nenávisti, ponížení, vzteku, utrpení, všech emocí, které doposud dusil v sobě, snažil se je potlačit a zapomenout tak na temnou minulost.
Jenže jeho noční můra se vrátila a v několika málo vteřinách mu připoměla vše, co tak moc chtěl pohřbít hluboko v sobě.
Dokonce ani Zen nevěděl nic o jeho skutečné minulosti a doufal, že to tak i zůstane.
Po pár minutách se z námahou zvedl, došoural se k umyvadlu, kde se aspoň trochu opláchl, vyplách pusu a pak se na sebe zadíval do zrcadla.
Vzhledově toho neměli moc společného, což bylo možná dobře, protože si je tak aspoň nikdo nespojoval dohromady. Jediná věc, kterou měli stejnou byla drobná piha pod pravým okem.
Shimizu se jí instinktivně dotkl a lehce po ní přejel bříškami prstů.
Má jí ještě pořád? Nebo si ji nechal odstranit?
Shimizu nad tím jednu dobu uvažoval, nechtěl mít s ním nic společného, ale pokaždé si vzpomněl na to, jak ho matka na to místo pokaždé políbila a říkala mu, že když mu bude nejhůř, tak při pohledu na ni, si má vždycky vzpomenout na její lásku a na to dobré, co ho v životě potkalo.
Povzdechl si, zatřepal hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek, a pak pomalu vyšel z toalet ven.
O několik desítek kilometrů dál v neznámém domě, ten den, pozdě v noci
„Doufám, že přinášíš dobré zprávy," řekl muž, který seděl ve velkém křesle naproti krbu a zády ke dveřím. V ruce držel sklenku whisky a samotné stíny kolem něj, jakoby každému příchozímu bránili podívat se mu pořádně do tváře.
„To záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to podíváš," odpověděl muž, který stál ve dveří a jako jediný mohl navštěvovat soukromé pokoje jeho šéfa a dokonce věděl jak skutečně vypadá.
„Z jakého úhlu pohledu se na to díváš ty?"
„Pro mě je to rozhodně zajímavá a vzrušující zpráva," zasmál se muž a přešel ke stolku na kterém ležela zpola vypitá láhev whisky, ze které si bohatě odlil do tlusté sklenice.
Nevšímal si zamračeného pohledu, který ho doslova propaloval, uvelebil se na pohovce a nohy položil na nízký konferenční stolek.
„Tak už mi to řekneš nebo to mám z tebe páčit?" zavrčel muž v křesle.
„Ve městě se objevil nový detektiv. Říkají mu Zabiják mágů a rozhodně právem. Poslal jich pod kytky víc než kdokoliv jiný. A jak to tak vypadá, dostal na starost chytit nás," řekl muž.
„Co je na téhle zprávě tak úžasné?"
„Ten zbytek. Sice mě to stálo spoustu práce, ale dozvěděl jsem se velmi zajímavou informaci. Ten detektiv je totiž JEJÍ syn a co víc, je bratrem toho smrada Shimiza z Kura, který jak jsi správně už dlouho tušil, je taktéž JEJÍM synem," odpověděl muž na pohovce a nechal muže v křesle ať tuhle dostatečně šokující informaci pořádně zpracuje.
„To je skutečně... Překvapující zjištění. Předpokládám, že nikdo nemá ani tušení, jak si se k těm informacím dostal a nikdo tě nepodezřívá. Nezapomeň, že jsi důležitý článek našeho řetězce, je důležité abys i nadále zůstal v utajení. Pokud někdo pojme podezření, raději se stáhni."
„Ale jistě, vždyť mě znáš," mrkl muž na pohovce a dopil zbytek obsahu sklenice.
„Právě proto, že tě znám, tě varuju," zavrčel muž v křesle.
„Musím jít. Mám ještě nějakou práci v kanceláři a jen jsem si odskočil pro něco na zub."
„Jistě, očekávám brzo další informace," kývl hlavou muž a za chvilku už byl zase v pokoji sám.
To mu ale nevadilo. Samotu miloval, měla své kouzlo, které ho vždy přitahovalo. Skvěle se při ní přemýšlelo a dělala důležitá rozhodnutí.
S povzdechem přivřel oči, pohodlně se opřel a ve vzpomínkách se vrátil daleko do minulosti...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Slíbená povídka, kterou jste si sami odhlasovali, tak snad se bude líbit. Nebudu to moc okecávat, v první kapitole se trochu dozvídáme něco o některých postavách a vzniká nám tu hlavní zápletka. V příští kapitole se podíváme do vězení za jedním odsouzeným, který ví mnohem víc než přiznává, Masky nám udělají menší bordel a možná se podíváme i na první střet obou bratrů...