Srdce se mi silně a rychle rozbušilo a skoro jsem nedýchal. Otevřel jsem oči do široka a nevěřícně hleděl do jeho očí. Zkoumal jsem v tom nastalém tichu, zda to myslí vážně, či si ze mne dělá blázny.
Ale jeho upřený pohled byl upřímný.
Prudce jsem vydechl, a pak se znova zhluboka nadechl, když se mi z toho všeho zatočila hlava.
Miluje mě… On… Miluje mě…
V hlavě mi neustále běžela tahle jediná myšlenka a já ji nedokázal zastavit.
Jen jsem se na něj díval neschopen jediného slova. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co mi řekl.
„Promiň,“ vydechl nakonec Isao, když jsem stále mlčel. Na moment sklonil hlavu, ale pak se zapřel o ruce a chtěl se zvednout.
Já se v tu chvíli vzpamatoval. Zvedl jsem ruce a objal jsem ho.
Nemůžu ho pustit, Nemůžu ho nechat odejít. Ne teď, když řekl to, co jsem si tajně a tak dlouho přál. Můj sen se stával skutečností a jako bych se potřeboval ještě ujistit o pravdivosti jeho slov, přitáhl jsem si ho k sobě zpátky, až se mu ruce podlomily a on na mně znovu dolehl celou svou váhou.
„Miluji tě, Isao. Už strašně dlouho…“ řekl jsem roztřeseným hlasem. „Jen jsem měl…“ další má slova byla umlčena polibkem.
Svíral jsem jeho halenu, jako bych měl strach, že mi zmizí. Že je to jen sen a já se probudím a budu mít prázdné ruce, jako každé ráno.
Ale sen to nebyl. Přesvědčil mě o tom v momentě, kdy se jeho rty přitiskly na mé. Jen pár těchto měkkých doteků, než jeho jazyk vklouzl do mých úst.
Líbal jsem se s ním… Mé srdce se tetelilo blahem nad touto skutečností. Jeho jemný, měkký jazyk brouzdal v mých ústech, hladil ten můj. Oplácel jsem mu to, i když mi skoro docházel dech.
Isao se mírně nadzvedl, opřel se o jednu ruku a druhou mi položil na tvář. Pohladil mě a já jen slastně přivřel oči. Prsty táhnul po lícní kosti a zastavil se s nimi na mém krku.
„Tame, já…“ zašeptal Isao těsně u mých úst. Odmlčel se, jako by hledal slova, která mi chtěl říct.
Otevřel jsem oči a zadíval se do jeho tváře. Mírný ruměnec a jemný třas v rukách… Nebylo pochyb, co chce říct a svými dalšími slovy to jen potvrdil.
„Já ještě… nikdy jsem…“
Nadzvedl jsem hlavu z polštáře a přitiskl se na jeho rty.
Nepotřebuji to dál slyšet. Pro mne už těchto pár slov bylo dostatečných a pohladily mě na duši. Vědomí, že Isao ještě s nikým nebyl a zvlášť když si vzpomenu na Tachiho, mě hřálo a vlilo mi novou energii do žil. Přestal jsem svírat jeho halenu a ruce zasunul pod ní. Hladil jsem jeho horkou kůži a netrpělivě vyhrnoval halenu nahoru, až se Isao nadzvedl do kleku, aby si ji mohl přetáhnout přes hlavu.
Naskytl se mi úžasný pohled na jeho tělo. Každý sval mu pracoval, když zvedal ruce nad hlavu. Jeho břicho se zatínalo a bylo tak ještě pevnější.
Viděl jsem ho už mnohokrát, ale tentokrát to bylo jiné. Měl jsem ho na dosah a mohl se ho dotýkat jinak, než doposud. Neodolal jsem pokušení a pohladil ho po břiše. Avšak nezůstal jsem jen na jednom místě. Ruce jsem posouval do míst, kde se látka jeho kalhot mírně nadzvedávala.
Jen na okamžik jsem se podíval do jeho tváře a pak sklouzl pohledem dolů. Než se Isao opřel zpět o své ruce vedle mé hlavy, aby znovu spojil naše ústa v hlubokém polibku, povolil jsem tkanici na jeho kalhotách a ruku zasunul ruku dovnitř. Pohladil jsem jeho chloubu, která mi už vycházela vstříc. Sevřel jsem ho v dlani…
Oba jsme pod tím novým pocitem zatajili na moment dech. Isao přivřel oči, na okamžik ztuhnul a začal rychle oddechovat.
Pozoroval jsem jeho tvář, jak ji to nastupující vzrušení dělalo ještě krásnější.
I má mysl a tělo začalo tohle všechno pohlcovat. Šimravé pocity kolem žaludku se rozlívaly po celém těle. Když se mi na moment usadily v podbřišku, v penisu mi zacukalo, začal jsem se třást vzrušením a dechem jsem sotva stíhal. Můj úd se rychle plnil krví, nabíhal a každé bezděčné otření o Isaovo tělo jsem doprovodil tichým zasténáním.
Už jsem přestal vnímat co se děje kolem mne. Můj objekt touhy byl se mnou a já už netrpělivě začal masírovat jeho chloubu a druhou rukou stahoval jeho kalhoty dolů.
Isao se opět na moment zvedl. Ale jen na tak krátkou chvíli, aby se zbavil posledního kousku prádla. Ruce se mu také třásly, ale ani na moment ze mě nespustil pohled. Pokrčil jsem nohy v kolenou a roztáhl je víc od sebe.
„Chci tě, Isao,“ přestal jsem si prohlížet jeho dokonalé tělo a zadíval se mu do očí.
Svými koleny jsem sevřel jeho boky, když na mne znovu dolehl. Mírně jsem se nadzvedl v bocích a otřel se o jeho rozkrok. Jeho horké tělo se teď již celé dotýkalo mého a naše touha vzrůstala každým okamžikem.
Jeho i mé bezděčné pohyby, otírání kůže o kůži, chuť, kterou jsme si navzájem předávali polibkem, nás posouvalo za hranice snesitelnosti.
Isao se pohnul o něco víc a jeho penis sklouznul níž. Zanechal vlhko na mém váčku a pak zůstal nehybně zasunutý pod ním, kde se dotýkal mého vstupu.
Cítil jsem ten tlak, který mi zrychlil srdce i dech na maximum. I on ztěžka oddechoval a sotva se držel, zapřený rukama o matraci… Opřel se čelem o mé rameno.
„Já…“ posílal svůj horký dech do mé napjaté kůže. „Můžu? Nevím… Víš nevím…“ ztichl. I přesto, že tak moc chtěl tohle všechno, držel se zpátky, jako by měl strach.
Oběma rukama jsem chytl jeho hlavu a zvedl ji, abych mu viděl do tváře.
Byla červená a dychtivost byla nepřehlédnutelná. Jeho oči byly zastřené touhou, a to ještě znásobovalo jejich krásu. Když jsem na moment svými stehny sevřel jeho boky, cítil jsem, jak se celý chvěje. Prostěradlo praskalo, jak moc ho svíral v rukách.
Už jsem nechtěl čekat. Nechtěl jsem nic prodlužovat. Byl jsem na svém maximu, a když se můj úd otřel o jeho břicho, cítil jsem to vlhko, které mě opouštělo a roztíralo se do jeho kůže.
Chtěl jsem se mu dát. Chtěl jsem ho přijmout jako muže. Toužil jsem po tom, i když jsem tušil, že se to nejspíš bez bolesti neobejde. Ale já už nehodlal dál čekat. Byl jsem ochoten podstoupit cokoliv, abych mu ukázal, jak moc ho miluji a jak moc toužím po spojení s ním.
Chytl jsem jednu jeho ruku a napřímil mu dva prsty, které jsem si vsunul do úst. Isao tohle nečekal a z úst se mu vydralo tiché zavrčení. Tlak dole byl ještě intenzívnější, ale držel se. Několikrát jsem mu olízl oba prsty, naslinil je, jak nejvíc jsem mohl, a pak jeho ruku stáhl dolů.
Sám se nahnul mírně na bok a tlak na můj zadek zmizel. Navedl jsem tam jeho prsty a přitlačil.
S mírnou štípavou bolestí je do mne zasunul a chvíli s nimi nehýbal. Jako by si chtěl zapamatovat tenhle okamžik. Díval se mi do tváře a sledoval, jak se tvářím. Jen jsem zatnul zuby, trochu víc roztáhl nohy od sebe a mírně pohnul pánví, aby pokračoval.
Pochopil. Začal s prsty pohybovat. Nejdříve krátce a opatrně, později však přidával na síle tlaku a já cítil, jak s nimi zajel co nejhlouběji a dotkl se místa, které okamžitě vystřelilo do mého těla vlnu rozkoše. Roztřásl jsem se a v tuhle chvíli zapomněl i na tu mírnou bolest. Dýchal jsem přes zatnuté zuby, zavřel jsem oči a jen vnímal pohyby jeho prstů, které mě vevnitř hladily a přiváděly do stavu, kdy jsem už myslel, že brzy skončím.
„Tame,“ zaskučel Isao. Také on byl na pokraji svých sil, zvláště po tom, co viděl, jak to prožívám. „Já už nemůžu,“ vytáhl ze mě prsty.
Přiklel si, instinktivně si podchytil mé nohy pod koleny, jako by věděl, že takhle to půjde snáz, a vzápětí se o mne otřel svým penisem, který snad už nemohl být tvrdší.
Jeho vlhký žalud se tiskl na můj otvor. Snažil jsem se uvolnit, ale Isao byl tak nedočkavý, že najednou zatlačil a vklouzl do mne až do půlky. Zastavil se a rychle a nahlas oddechoval.
Sevřel jsem oběma rukama jeho lokty a snažil se to prodýchat. Bolest zasáhla tuhle zatím nedotčenou část mého těla a já na moment zavřel oči, abych se uklidnil a přestal to vnímat. I přesto ten bolestivý pocit, kdy byl do mne zasunutý jen zčásti, mi přinesl něco nového. Svíral jsem ho, jako bych si to chtěl natrvalo vrýt do paměti.
Isao se znovu mírně pohnul. Celý se třásl, a jeho dech se střídal s krátkými steny, protože byl opravdu v koncích.
„Nechci ti ublížit,“ ozval se jeho hlas těsně u mého obličeje, když se nahnul a nohy mi ještě víc přitiskl k tělu.
„Neublížíš,“ odpověděl jsem mu. Otevřel jsem oči a zadíval se do jeho. Povolil jsem sevření jedné ruky, položil mu ji na zátylek a přitáhl jsem si ho blíž. „Pokračuj… Chci to… Miluji tě,“ zašeptal jsem a vzápětí svá slova potvrdil polibkem.
Zaměstnával jsem naše ústa a přestával se soustředit na to, co se dělo dole. Mírně jsem se uvolnil a Isao se začal opatrně pohybovat. Líbal jsem se s ním, abych zapomněl na bolest, a mým tělem začal prostupovat nový pocit. Bylo to již jiné. Jeho pohyby byly ráznější, postupně se zrychlovaly a dráždění mého zadečku začalo přecházet v něco úžasného. Postupně to zasahovalo celé mé tělo.
Snad automaticky jsem zvedl nohy a zapřel mu je o ramena. Každý jeho průnik, který šel z počátku až na doraz, jsem si užíval víc a víc. Už jsem nestíhal ani vnímat polibek. Pootočil jsem hlavu, abych se mohl víc nadechnout, když se mé tělo začalo ubírat do stavu, který jsem ještě nezažil. Všechny ty impulsy přecházely do mé mysli, kde mi říkaly: To je to, co jsi chtěl.
Něco tak úžasného chci zažívat jen s ním…
Stejně jako Isao, i já se začal třást, když se najednou ve mně vše stáhlo. Naplno mě zasáhl orgasmus. Tak moc, že jsem jen hlasitě zasténal a nechal vše jít svou vlastní cestou. Mé břicho postupně pokrývaly bílé známky mého vyvrcholení. Nedokázal jsem se udržet v tichosti. Prožíval jsem to tělem i myslí, dával jsem Isaovi svým sténáním najevo, že jsem dosáhl svého konce a on je ten, který tohle způsobil.
Můj penis se mu cukal v ruce, když mezi jeho prsty ještě procházely poslední dávky mého semene. Svíral jsem ho sobě, jako bych ho chtěl natrvalo vtáhnout a nepustit.
Znovu jsem sevřel jeho lokty a v momentě, kdy i on přestal s pravidelnými pohyby a jen ještě několikrát bezděčně přirazil, jsem otevřel oči, abych viděl jeho tvář, když prožívá své vyvrcholení.
Poprvé a se mnou…
Neznám hezčí pohled.
Jeho červené tváře, kapky potu, které mu stékaly po čele a zastavovaly se u obočí, jeho pootevřená ústa, která se snažila nabrat dech, zatnuté svaly na břiše a v rukách, když ho orgasmus na pár okamžiků znehybnil, jeho srdce, které bilo tak silně, že jsem ho cítil i v dlani, kterou jsem mu přiložil na hruď… Tohle všechno jsem si dávno přál a teď se mi sen splnil.
Pocit, který zasáhl mé srdce, byl v tento okamžik silnější, než samotný orgasmus. Jako by se mi chtělo rozervat na dva kusy, jak moc jsem to vnímal.
Jako by se zastavil čas. Měl jsem před očima jen jeho…
Prudce jsem vydechl, když jeho ruce povolily a on na mě dolehl. Jen jsem spustil nohy z jeho ramen a omotal mu je kolem pasu, aby ještě vytrval a neopouštěl mé nitro. Chtěl jsem ho v sobě cítit ještě aspoň chvíli. Jen tak… Spojení myslí i tělem.
Hladil jsem ho stále roztřesenýma rukama po zádech, otíral se svou tváří o jeho. Horkost, kterou ke mně vysílal, jsem přijímal každým kouskem kůže, která se ho dotkla. Naše srdce se doplňovala svými údery, které se postupně zpomalovaly.
Ať už bude to mé bít rychle nebo pomalu, bude to vždy pro něj. Miluji ho. Teď ještě víc, než kdy jindy.
„Bál jsem se, že mě odmítneš. Že mě budeš nenávidět, za to co jsem ti řekl,“ zašeptal po chvíli Isao a vytrhl mě z mých myšlenek.
Natáhl ruku za sebe, rozpojil mé nohy a opatrně ze mě vyklouzl. Doprovodil jsem to tichým vydechnutím. Teprve teď jsem si začal uvědomovat to bolestivé podráždění. Ale udělal bych to znovu. A rozhodně to stálo za to. Bylo to rychlé, ale intenzivní a hlavně upřímné…
Isao se položil vedle mne a podepřel si hlavu rukou, aby se na mě mohl dívat. Druhou rukou mě začal hladit po břiše a prsty rozmazával mé sperma, které ještě nestihlo zaschnout.
„Nemohl bych tě nenávidět,“odpověděl jsem mu také šeptem.
I já jsem zvedl ruku, pohladil ho po tváři a pak mezi prsty protáhl prameny jeho vlasů. Měl je hrubší, pevné. Byly jak koňské žíně a já je vždy obdivoval. Ne jak ty mé. Jemné, skoro jako ženské, sotva udržely tvar, když jsem si je stahoval do uzlu.
V krbu zapraskalo dřevo, a i to mdlé světlo, které od něj vycházelo, bylo slabší a slabší, že sotva bylo vidět na druhý konec pokoje.
„Nelíbilo se mi, jak se k tobě Tachi choval. Promluvím si s ním,“ promluvil náhle Isao. Chytl mou ruku a přitiskl si ji ke rtům.
V žaludku mě bodlo. Zavřel jsem oči a snažil se na to nemyslet, ale nešlo to. Tahle připomínka mě vrátila zpět do reality. Teprve teď mi došlo, že mi tu vyvstává problém. Mírně jsem se zamračil, až na mne Isao udiveně pohlédl. Už otvíral pusu, že něco řekne, ale já byl rychlejší.
„Nech to být,“ zarazil jsem ho. Nejspíš by to nedopadlo dobře.
Ale jak to bude dál, to sám nevím. Jen můžu doufat, že se to vyřeší v klidu a Itachi nebude dělat problémy.
Mé city k Isaovi, smíchané s připomínkou Tachiho, začaly vyplouvat na povrch. Přestával jsem se kontrolovat. Tak mě to náhle pohltilo, že mé ruce začaly jemně zářit. Vůbec jsem si neuvědomil, jak moc dávám průchod svým emocím.
„Tame,“ ozval se o něco hlasitěji Isao. Přechytil si mou ruku tak, že mě teď držel za zápěstí. Natáhl ji víc před sebe. „Vysvětli mi to,“ o něco víc stiskl mé zápěstí.
Otevřel jsem oči a zarazil se, když jsem uviděl mou energii vycházející na povrch. Zatajil jsem dech. Vše se ve mně sevřelo, protože tohle… tohle neměl vidět nikdo.
Proč si nedávám pozor? Co se se mnou děje, že se tak snadno nechávám unést a přestávám ovládat své pocity a držet je uvnitř sebe?
Sevřel jsem ruku v pěst a vytrhl se z Isaova sevření. Posadil jsem se, otočil se k němu zády a nohy spustil přes okraj postele na zem.
„Nejsem démon,“ řekl jsem první, co mi na mysl přišlo a sklonil jsem hlavu.
Co když se mě teď bude bát? Co když si právě tohle myslí? Co když jeho vyznání bylo první a poslední po tom, co tohle viděl?
Jeho ruka se mi ovinula kolem pasu a pevně mě sevřela v objetí. Přitáhl se ke mně blíž a na zádech jsem ucítil jeho horké rty, které mi tam zanechaly pár vlhkých otisků.
„Nic takového jsem neřekl. Vím to už dávno, jen chci vysvětlení,“ stáhl mě zpátky na postel a naklonil se nade mnou. „I když jsem sotva vnímal, tak to málo, co si z toho večera pamatuji, byla právě tahle modrá záře, která tišila bolest mého zranění. I ty modré záblesky, které nás zbavily několika protivníků tam v lese. Nemůžu si myslet, že jsi démon. Jak tě to mohlo napadnout?“
Jak mě to mohlo napadnout? On si to možná nemyslí. Ale jsou tací, kteří si to myslet budou a jako první, to řekne nahlas právě Tachi.
Chtěl jsem odejít, vyhnout se tomuto tématu, ale byl jsem uvězněný pod jeho tělem a on mě evidentně nehodlal pustit, dokud mu k tomu něco neřeknu.
Díval jsem se do jeho očí a snažil se odhadnout, na co právě myslí. Jenže jeho pohled byl v tuhle chvíli neproniknutelný. Jako by mě nechtěl pustit do své hlavy a jen zarputile čekal, co mu odpovím.
„Mám to od dětství. Projevilo se to chvíli po tom, co tě k nám donesli. Nejspíš jsem to v sobě měl už od narození, ale tenkrát… Tenkrát mi tě bylo strašně líto. Hladil jsem tě, když jsi byl skoro na pokraji smrti a strašně si přál, abys to nevzdával. A najednou se to stalo… Nevím jak, a nevím proč. Táta to viděl. Nezdálo se, že by byl z toho překvapený. Nejspíš někdo od nás tuhle schopnost měl a já ji převzal. Jen mě naučil, jak to ovládat a kladl mi na srdce, abych to před nikým neukazoval, protože se to přisuzuje démonům.“
Isao mě ani jednou nepřerušil, jen tiše poslouchal.
„Nemůžeš být démon. Vždycky jsi nám pomáhal. Ať už jako bojovník, nebo teď jako felčar. Jen díky tobě žiju, Tame,“ sklonil se ke mně a políbil mně. „Děkuji ti za to,“ dodal ještě a pevně mě objal. „Měli by to všichni vědět.“
„Nikdo se to nesmí dozvědět!“ vyhrkl jsem. „Nikdo nesmí vědět ani to, že to víš, vystavil by ses nebezpečí!“
Jak by zareagoval Tachi, kdyby se to dozvěděl? Okamžitě bych šel na pranýř. V lepším případě by mě vyhnali ze smečky. A pokud by se dozvěděli, že Isao tohle ví, dopadl by stejně jako já… Jako přisluhovač démona.
„Dobře,“ povzdechl si Isao. „Bude to naše tajemství.“
Oddychl jsem si. Dobře jsem věděl, jak Isao někdy jedná bez rozmyslu a řekne, co si právě myslí. Jen jsem mohl doufat, že někdy v záchvatu pravdomluvnosti to ze sebe nepustí ven. Byl by to vážný problém pro nás oba.
Již jsme víc nemluvili. Leželi jsme tiše a já pozoroval skomírající oheň v krbu. Měl bych jít přiložit, ale nechtělo se mi vstávat. V Isaově hřejivé náruči mi bylo moc dobře. Natáhl jsem se pro deku a přikryl nás. Ještě víc jsem se k Isaovi přitiskl a naslouchal jeho pravidelně bijícímu srdci. Nechal jsem svým myšlenkám volný průchod, a Isao zřejmě také. Měl zavřené oči a sem tam mírně stáhl obočí, jako by se nad něčím mračil. Prstem jsem mu jemně přejížděl po obočí a po linii jeho nosu, aby uvolnil své napětí. Pozoroval jsem jeho uklidňující se tvář, dokud nezačal pravidelně oddechovat.
Usnul a v tom spánku vypadal tak nádherně. Nemohl jsem se přestat na něj dívat.
Jsem s ním, tady v mém domě, v mé posteli. Spí vedle mne a je tak klidný. Víc štěstí mě v tuhle chvíli nemohlo potkat.
Jeho tvář se mi pomalu rozmazávala před očima, až jsem i já nakonec s rukama omotanýma kolem jeho těla usnul.
Vzbudil mě pocit, že mě někdo pozoruje.
Trhnul jsem sebou. Otevřel jsem oči do široka a snažil se v té blednoucí tmě rozkoukat. Ale nejspíš se mi něco zdálo. Pootočil jsem hlavu k teplému tělu, které se mi tisklo na bok. Znovu jsem sebou škubnul, když jsem se střetl s Isaovým pohledem.
„Myslel jsem, že spíš,“ vydechl jsem, když jsem se z leknutí uklidnil.
„Už dávno ne,“ pohladil mě konečky prstů po tváři. „Jen… Budu muset jít,“ mávl rukou směrem k oknu.
Podíval jsem se ven. Nebe už nebylo tak temné a každou chvilku začne svítat. Povzdechl jsem si.
Moje krátká chvíle štěstí končí. Kdy zase bude možnost se s Isaem vidět? Jen my dva? Vždyť neustále jsme někomu na očích. A k tomu Itachi…
„Isao,“ promluvil jsem, když jsem se k němu otočil zpět. „Miluji tě, ale mám strach, že naše city nebudou pochopeny,“ začal jsem opatrně. Ale už to, co jsem řekl, vytvořilo na jeho čele hlubokou vrásku.
„Proč to říkáš?“ zamračil se.
Jak mu to mám říct? Jak mu mám říct, že jeho starší bráška se v něm vidí a vyhrožuje mi, že se mám Isaovi vyhýbat, jinak se všichni dozví, co jsem zač? Jak to mám udělat?
„Nechci, aby se ti něco stalo. Víš, ta věc s tím, že ovládám tohle,“ zvedl jsem ruku, která jemně zazářila modrým světlem. „Tohle může být problém. Byl bych rád, kdyby se to nikdo nedozvěděl a také to, že jsem se ti dal. Že my dva-“
„Čeho se bojíš?“ nenechal mě Isao domluvit. Bylo vidět, že se mu to nelíbí.
„Ne čeho… Bojím se o tebe,“ vyhrkl jsem o něco hlasitěji. „Nestydím se za tebe. Nebál bych se říct, že tě miluji, všem ve vesnici i ve městě, ale dejme tomu chvíli čas, prosím. Miluji tě víc, než si dokážeš představit. Ale nechci tě ničím ohrozit. Isao, prosím,“ skoro jsem zaskučel poslední slova, když jsem viděl, jak se tváří.
Bojím se. Opravdu se bojím o něj… Bojím se toho, co udělá Itachi, až se to dozví. Bojím se toho, co udělají ostatní, kdyby zjistili, jakou moc ovládám. Bojím se toho, že by mě Isao bránil a oni by ho vyhnali, nebo zabili. Nemůžu dopustit, aby se něco takového stalo. Prostě nemůžu!
Tak moc jsem mu to chtěl všechno říct, ale měl jsem svázané ruce. Pomyslná smyčka, kterou mi Tachi nasadil na krk, se začala stahovat. Bolelo mě, že se s Isaem o to nemůžu podělit. Že mu to nemůžu říct. Tak moc mě to bolelo, že mi zvlhly oči, aniž bych tomu dokázal zabránit.
Ano…
Raději budu brečet a dívat se na rozzlobenou tvář Isaa, než bych ho něčím ohrozil. V životě bych si neodpustil, kdyby se mu něco stalo kvůli mně.
„Nerozumím tomu,“ promluvil nakonec Isao po chvilce přemýšlení. „Ale poslechnu tě,“ políbil mě na rty a pak mě pustil. Zvedl se z postele a začal se rozhlížet po svých věcech.
Natáhl si kalhoty, a když si zavazoval tkanici, tak jen jako by pro sebe zamulal: „Ale jen prozatím. Nechci se tajit s tím, že jsi můj.“
Sevřel se mi žaludek, srdce vynechalo tak dva údery a zapomněl jsem dýchat, když jsem ta slova uslyšel. Jsem jeho. Řekl to… Bylo to stejné, jako když mi řekl, že mě miluje.
Vyskočil jsem na nohy a pevně ho objal. Srdce se konečně rozběhlo a já jen prudce oddechoval do jeho kůže na hrudi.
„Děkuji,“ políbil jsem ho na rameno a pak si o něho opřel hlavu. „Jsem tvůj a vždycky budu. Jen mi prosím dej chvilku navíc.“
Isao mi zvedl hlavu a setřel mi tváře vlhké od slz.
„Od kdy, Tame, brečíš?“ usmál se na mě. „I když jsi odložil meč a pěstuješ teď kytičky, byl jsi vždycky silný bojovník. Silnější, než já.“
Oddechl jsem si, když jsem viděl jeho úsměv. Ještě jednou jsem ho políbil.
Hřejivý polibek, kdy jsme si předávali všechny své vzájemné city tímhle gestem...
Nechtělo se mi opouštět jeho ústa. Chtěl jsem takhle stát celou věčnost a jen se s ním líbat. Ale čas pokročil a venku se začalo ozývat i probouzející se ptactvo.
„Musím do služby,“ přerušil Isao jako první náš polibek a vymanil se z mého objetí.
Jen jsem přikývl, protože jsem věděl, že není zbytí. S prvními slunečními paprsky se střídají stráže a on tam musí být načas.
Pozoroval jsem ho, jak si navléká halenu a nazouvá lehké boty. Přehodil jsem přes sebe přikrývku a zamířil jsem s ním ke dveřím.
„Přijdu za tebou,“ pohlédl na mě Isao, když jsem otevřel a on se ještě zastavil na prahu. Mírně se nahnul a políbil mě do vlasů.
„Budu čekat,“ odpověděl jsem tiše, když jeho postava mizela za rohem mého domku.
Zavřel jsem dveře a rychle přeběhl k okýnku, abych ho ještě aspoň na okamžik zahlédl, než zajde do vedlejší uličky vedoucí k městu. Byl rychlý. Tak rychlý, že jsem už viděl jen mihnout se stín.
Ještě chvíli jsem stál a díval se ven.
Snad jsem doufal, že se vrátí? Snad jsem se chtěl dívat skrz ty domky na cestu, po které teď kráčel k zámku? Nevím.
Ale cítil jsem se šťastně, a zároveň smutně.
Byl jsem zase sám. Na jak dlouho? Kdy se uvidíme, aniž by nás pozorovala spousta dalších očí?
Mírně jsem se zachvěl chladem, který se mi vetřel pod přikrývku. Přitáhl jsem si ji víc k tělu a odstoupil jsem od okna.
Rozhlédl jsem se po ztichlé místnosti, kde byla stále cítit Isaova vůně. Nejraději bych zavřel okenice, abych ji tady udržel co nejdéle. Podíval jsem se ke krbu a na necky, ve kterých byla studená voda od večera. Měl bych se umýt, než vyjdu ven, mezi lidi. Silný Isaův pach se na mě usadil a každý nos, by ho hned zacítil, jen co bych kolem nich prošel.
S rozhodnutím se pořádně se umýt, jsem vykročil ke krbu, abych zatopil a nahřál si čistou vodu.
Udělal jsem jeden krok, když náhle s děsivě svištivým zvukem něco prolétlo kolem mého ucha, rozčíslo mi to vlasy.
Instinktivně jsem uskočil a přiložil ruku na ucho. Díval jsem se před sebe na dlouhý šíp, který se s drnčivým zvukem zabodl do dřevěné stěny vedle krbu.
Srdce mi divoce bušilo a sotva jsem popadal dech. Stál jsem nehnutě a jen naslouchal. Čekal jsem…
Ale nic dalšího se nedělo. Bylo ticho…
Po chvíli jsem se pohnul. Natočil jsem se k oknu a opatrně nahlédl ven. Snažil jsem se prohlédnout i tmavá místa mezi domky, natáčel jsem slechy a větřil jsem, jestli zacítím jakýkoli pach.
Ale nic…
Pro jistotu jsem zabouchnul okenice a pokoj zahalila tma. Popaměti jsem došel ke stolku a zapálil svíci. Vzal jsem svícen do ruky a pomalu, jako bych čekal další útok, jsem došel k zabodnutému šípu.
Musel jsem vynaložit dost síly, abych ho vytáhl ze stěny, jak hluboko zabodnutý v něm byl.
Zaraženě jsem si ho prohlížel.
Ruce se mi roztřásly a já se musel posadit na postel, jak se mi udělalo slabo.
Ta malá rytina, na jedné straně mi jasně řekla, komu patří.
Nezabil mě. Ale červené peří na konci znamenalo jediné. Vzkaz…
„Varuji tě, Tame.“