Vyhnanec - Kapitola 3

Vyhnanec - Kapitola 3

3.

Neviděl jsem ho další tři dny. V noci jsem tiskl obličej k polštáři, kde pomalu ale jistě jeho vůně slábla, až zcela vyprchala. Ráno jsem nechtěl ani vylézt z postele, jen abych s ním mohl být o něco déle.
Když jsem právě nesbíral byliny, nebo nepracoval na zahrádce či míchal směsi nebo dělal nové masti, procházel jsem vesnicí a navštěvoval jsem ty, co potřebovali mou pomoc. Vždy, když jsem míjel Itachiho dům, díval jsem se, jestli nezahlédnu Isaa se třeba jen mihnout kolem oken. Ale od onoho dne nepřišel. Doufal jsem, že tentokrát si již dá pozor na svá hojící se zranění a nenechá to zajít tak daleko, jak předtím.
Čtvrtý den od Isaovy návštěvy jsem zamířil do města. Nesl jsem zámeckému léčiteli slíbené byliny a na oplátku jsem od něj dostával krabičky a dózičky na masti, kterých měl on velkou zásobu.
Cestou jsem potkával známé tváře, sem tam jsem se s někým zastavil a prohodil pár slov. Ke dvěma jsem zašel i domů, abych se podíval, jak bojují se svými neduhy, provázející jejich stárnutí.
Když jsem prošel poslední uličkou mezi domky, zastavil jsem se na jejím konci a chvíli se jen díval na zámek, jak se tyčí uprostřed velké upravené zahrady.
Venku bylo živo jako obvykle. Neustále se tu někdo pohyboval. Ač byl přístup k zámku vždy volný, stráže ho bedlivě hlídali. Jakýkoliv náznak útoku byl vždy včas odhalen. Z místních si nikdo nic takového ale nedovolil. Dalo by se říct, že se všichni znali navzájem a jak ve vesnici, tak i tady ve městě, či na samotném zámku panovala pohoda.
Náš vlčí rod byl jedním z nejsilnějších a tak se nikdo ani neobával útoku zvenčí.
Sevřel jsem pevněji v ruce vak, a vykročil do zahrady.
„Zdravím, Tame!“ ozval se silný hlas od hlavních dveří do zámku.
Pousmál jsem se a došel k statnému strážci, který na hlavě špicoval své tmavě hnědé uši, natáčel je po zvucích, aby mu nic neuniklo a za zády se mu mírně pohupoval hnědý ocas s černou špičkou.
„Taky tě zdravím,“ mírně jsem naklonil hlavu na bok a pořádně si ho prohlédl. Stál přede mnou ve volných kalhotách, s halenou mírně rozhalenou, pod kterou se ukazovala jeho mohutná hruď. U pasu ji měl stáhnutou opaskem, na kterém se mu houpal dlouhý meč.
„Vidím, že jste měli zas divoký večer,“ natáhl jsem ruku k němu a o něco víc odtáhl košili, až se ukázaly čerstvé škrábance, táhnoucí se přes jeho hruď až dolů k bokům.
„No, víš jak…“ trochu se pousmál a nervózně si jednou rukou prohrábl své krátce střižené vlasy.
„No,“ usmál jsem se pro změnu já a přejel jsem prsty po těch červených šrámech. „Musíš svou ženu stále provokovat?“
Velitel stráže poodstoupil o krok, abych se ho víc nedotýkal a upravil si halenu zpět.
„Když mně se líbí, jak je divoká,“ potutelně nadzvedl jedno obočí. „Je vždycky potom taková vášnivá,“ mlsně se olízl a přivřel oči, jako by vzpomínal na jejich společné chvíle.
„Jsi nenapravitelný,“ zavrtěl jsem hlavou. „Počkej, až ti jednou vydrápe oči. Víš, jak je žárlivá.“
„Vím,“ znovu se poškrábal na hlavě. „Jdeš za naším felčarem?“ rychle změnil téma a ukázal na vak, který jsem držel v druhé ruce.
Právě kvůli jeho ženě si ho ostatní často dobírali. Chlap jako hora, jeden z nejstatnějších vlků, velitel stráže, ale v momentě, když byl po boku své ženy, byl krotký jak beránek.
„Jdu. Slíbil jsem mu donést nějaké věci,“ přehodil jsem si vak přes rameno a raději se k tématu jeho ženy víc nevracel.
„Viděl jsem ho jít do té svoji pěstírny,“ mávl rukou směrem, kde vedla cesta k ubikaci stráží a v přilehlém domku žil právě jejích léčitel. Většinu číst zahrady za ním, pokrývaly záhony, kde se to neustále zelenalo a kvetlo. Při závanu větru se často po celé zámecké zahradě roznášela vůně některých výrazných bylin.
Automaticky jsem tím směrem otočil hlavu a chtěl něco na téma pěstírny říct, když jsem se zarazil.
Zaměřil jsem svůj zrak k ubikaci stráží a našpicoval uši.
„Někam se chystají?“ zeptal jsem se velitele, když jsem zaregistroval, že je tam nějak moc živo. Zaměřil jsem se na skupinku, která se tam právě o něčem dohadovala, a vypadali, jako by se chystali k boji.
„Dostali jsme od slídiče zprávu, že se v okolních lesích potulují divocí vlci. Jdou to prověřit,“ bezděčně se dotkl velitel jílce svého meče a vzápětí se rozešel tím směrem, aniž by řekl cokoliv dalšího.
Rychle jsem vykročil za ním. I když jsem měl v plánu jít za felčarem, automaticky jsem šel za ním. Ve skupince připravující se na průzkum jsem zahlédl Isaa.
Je blázen? Vždyť ještě nemůže být úplně zdravý. Proč jde i on?
„Co se děje? Proč jste ještě tady? Už jste měli být na cestě,“ optal se velitel, když k nim došel a mírně se zamračil.
„Museli jsme čekat tady na…“ mávl jeden z nich rukou k Isaovi.
Ten se zamračil a popošel k němu o krok. „Dobře víš, že jsem si musel nechat přebrousit meč,“ dotkl se ho rukou. „Docela by mě zajímalo, kdo naposledy byl ve zbrojnici a všechno tam přeházel a zrovna můj meč ležel zaházený pod bordelem a celý ztupený!“
„Už jsi právoplatný člen stráže, tak ho od teď budeš mít neustále u sebe,“ zastavil velitel Isaa položením ruky na jeho rameno. „Ten bordel ve zbrojnici nechám vyšetřit,“ zamračil se, protože ani jemu se tahle informace nelíbila. Co kdyby se něco stalo a polovina vlků by se nemohla dohledat své zbroje? Byli by pomalí a rychle a snadno by někdo mohl napadnout zámek, či město, a než by se dali všichni do kupy, mohlo by být napácháno hodně škody.
Sledujíc jejich rozhovor jsem přistoupil blíž k Isaovi.
„Ty jdeš také na průzkum? Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ řekl jsem mu tiše, jen pro jeho uši.
Otočil se na mě a usmál se. „Jsem v pohodě. Udělal jsem, co jsi mi řekl, a felčar říkal, že už můžu jít do služby. A Tachi říkal, že nejlepší bude se hned aktivně zapojit, abych se do toho dostal co nejdříve.“
„Ale-“
„Ale ty se do toho nepleť,“ zavrčel mi těsně u ucha hrubý hlas Tachiho.
Mírně jsem sebou škubnul, protože jsem ho neslyšel přicházet. Otočil jsem k němu hlavu a setkal se s jeho nahněvaným pohledem.
„Řeknu veliteli, že Isao ještě není dost silný na to, aby někam šel,“ nedal jsem se zastrašit jeho zlým pohledem. Vážně by měl být ještě opatrný. Je to moc brzy, aby se pustil do nějakého boje. Měl by začít pomalu trénovat. Aspoň pár dní… A teprve potom se pouštět do něčeho takového.
„Neboj, jsem v pohodě,“ dotkl se Isao mého ramene, abych ho vnímal, ale vzápětí se odebral za velitelem, který na něj volal.
Chtěl jsem jít za nimi a rozmluvit jim to, ale zastavil mě Tachi, který mi silně sevřel loket, až mi málem vypadl vak z ruky.
„Řekl jsem ti, aby ses do toho nepletl!“ znovu na mě vrčel a přiblížil se až k mému obličeji. „Nebo chceš, aby se tihle,“ mávl rukou ke skupince, „dozvěděli, že máme mezi sebou démona?“
Myslím, že mé srdce vynechalo minimálně jeden úder a málem jsem se zapomněl i nadechnout. Obava, že by opravdu Tachi něco takového udělal, byla na místě. Podle jeho výrazu se dalo soudit, že je k tomu odhodlaný.
„Je to tvoje práce, že jde Isao s vámi?“ nehodlal jsem však přesto jen tak ustoupit.
Neodpověděl, jen se usmál a ještě silněji sevřel můj loket.
„Nemůže jít, je ještě oslabený ze svých zranění. Vždyť málem umřel,“ můj hlas byl tichý, ale strach, že tomu nezabráním, jsem nedokázal skrýt.
„To není tvoje starost. Promluvil jsem si s naším felčarem a on mi potvrdil, že Isao je dost silný na to, aby mohl jít s námi. A já ho chci mít pod dohledem, kdyby tebe náhodou napadlo něco, co by nemělo,“ jeho hlas zněl čím dál výhružněji a místy na mě vycenil i zuby. Jeho majetnický postoj vůči Isaovi byl víc než jasný. „Varoval jsem tě, aby ses mu vyhýbal, Tame!“
Vyškubnul jsem svou ruku z jeho sevření.
„Promluvím si s velitelem,“ zamračil jsem se tentokrát já. Nemůžu dovolit, aby znovu vystavil Isaa takovému nebezpečí. Divocí vlci nejsou vyhnanci. Těm se postavit není jen tak. Jsou silní a dobře vycvičení k boji. Nechci, aby se mu něco stalo. Nechci, aby si na něj Tachi dělal takové nároky.
Hlavou mi lítala jedna myšlenka za druhou, ale strach o zdraví Isaa přebíjela obava z toho, že mu bude Itachi víc na blízku. Kolik takových silných pout vzniklo právě v boji, kdy chránil jeden vlk druhého? Já tohle nemůžu dovolit. Moji hlavu zatemnila žárlivost víc, než před tím. Otočil jsem se na patě a vyrazil k veliteli, abych tomu všemu zbránil. Prostě to nemůžu dovolit.
„Nikam nepůjdeš!“ skočil po mně Tachi. „Nepleť se do toho!“
„Co se děje?“ otočil se k nám velitel, když to zaregistroval.
„Nic, jen nám Tame chtěl dát kázání. Prý si máme na sebe dávat pozor, aby neměl pak moc práce, až se vrátíme,“ povolil Tachi své sevření, ale škubnutím naznačil, že se do toho nemám míchat. „A taky si prý máme dávat pozor, abychom nenarazili na nějakého démona,“ rozesmál se.
Vykročil ke skupince strážců, která už netrpělivě přešlapovala. Ještě do mne „náhodou“ drcnul, až jsem musel udělat krok dopředu, abych vyrovnal balanc. Ale po jeho posledních slovech jsem zůstal stát jak opařený. Vše se ve mně stáhlo a já jen čekal, zda Tachi řekne něco dalšího na téma démoni. On se však jen zastavil u Isaa, položil mu ruku na rameno a ohlédl se po mně s vítězoslavným úšklebkem.
„O nás se bát nemusíš, nakopeme démonům zadek, jestli nějakého potkáme,“ řekl nahlas a ostatní se rozesmáli. „Měl bys jít za Ichim. Čeká na svou várku kytiček,“ zasmál se stejně jako ostatní a pak na všechny mávl rukou. „Jdeme! Zdrželi jsme se víc než dost!“ potlačil Isau do zad, aby ho donutil k chůzi. Ten se na mě ještě ohlédl s úsměvem, kterým naznačoval, že se o něj nemám bát. Jemně kývl hlavou a sotva znatelně pohnul rukou na rozloučenou. Pak se otočil a se skupinou šesti dalších bojovníků, odcházel do uličky, vedoucí ven z města.
Díval jsem se za nimi, jak vychází ze zámecké zahrady a pomalu mizí mezi domky. Pohled zaměřený pouze na Isaa. Na jeho štíhlou, přesto však svaly oplývající postavu, na jeho ladný, lehký krok, který vypadal, jako by se snad ani země nedotýkal. Díval jsem se na jeho gesta, když něco vysvětloval, poslouchal jsem jeho smích…
Přesto se ve mně všechno svíralo, žaludek jsem měl scvrklý do malé kuličky, až jsem měl pocit, jako by se snažil vypudit vše, co jsem dnes snídal. Strach o Isaa, žárlivost, vztek a v neposlední řadě obavy o to, zda něco Tachi někomu něco řekne...
Drží mě v šachu. Držíme se v šachu navzájem. Já vím něco, on ví něco. Ale kdo z nás dvou má lepší karty?
Tachi…
Ať už jsem chtěl, nebo ne, musel jsem si to připustit.

Co se stane, když se velitel dozví o tom, jak napadli skupinu vyhnanců, kteří jen byli lovit? Bude potrestán. A nejen Tachi. Budou potrestáni všichni, kdo tam byli a to dost tvrdě, protože porušili zákon, včetně Isaa. 
Co se stane, když Tachi promluví o tom, co zjistil o mně? Kolik lidí mi bude věřit, že nejsem démon? Kolik lidí mi bude věřit, že svou moc využívám jen k léčení a to ještě navíc tajně, aby o tom nikdo nevěděl? Nebudou se mě bát? Budou mi věřit i nadále, i když jsem za celý svůj život nikomu neublížil?

Obava, že mě budou brát, jako démona byla velice silná. Obava, že by mě v lepším případě vyhnali, v tom horším zabili, byla ještě silnější.
Jak se teď můžu přiblížit k Isaovi? Jak ho teď můžu chránit? Jakákoliv možnost říct mu o svých citech je nadobro ztracena.
Tachi mě má v hrsti…

Špatný pocit mé tělo zachvacoval čím dál víc. Nebyl jsem v tuhle chvíli schopen normálně uvažovat nad běžnými věcmi.
Mám jit k Ichimu, předat mu byliny, o které mě žádal. Běž, Tame. Udělej ten krok. Nedívej se za nimi. Nemysli na něj. Vrátí se v pořádku. Určitě…
Poslední myšlence jsem věřil čím dál míň. Zlé tušení, že se něco stane, zabíralo mou hlavu a já nemyslel na nic jiného.
„Děje se něco?“ vyrušil mě velitelův hlas, který tuhle otázku během krátké chvíle řekl už potřetí. Zastavil se přede mnou a zkoumavě se na mne podíval.
„Ne,“ vzpamatoval jsem se. „Musím jít,“ odpověděl jsem.

Otočil jsem se a bez dalších slov jsem rychlým krokem zamířil do domku zámeckého felčara. Už po cestě jsem rozevřel vak a vytáhl z něj malý pytlík, který jsem uschoval hluboko do kapsy.
Zabouchal jsem na dveře a vešel dovnitř, aniž bych počkal na vyzvání.
„Tady jsem!“ ozvalo se zavolání ze zadní místnosti.
Prošel jsem velkým pokojem, který Ichimu sloužil jako pracovna a zamířil rovnou za jeho hlasem.
„Zdravím tě,“ mávl rukou špinavou od hlíny, když jsem se objevil ve dveřích. Odhrnul si vlasy, které mu spadaly do čela, a zanechal na něm tmavou čmouhu. Spokojeně se usmíval. Byl ve svém živlu. Hrabal se v hlíně, přesazoval rostlinky do větších nádob, aby měly víc místa na zakořenění. Jeho ruce, stejně jako obličej a jeho šaty, byly celé špinavé, ale on na to nedbal. Byl ve svém světě, jako často bývám i já.
„Donesl jsi mi všechno?“ odložil květináček s čerstvě přesazenou rostlinkou na velký stůl. Otřel si špinavé ruce o ještě špinavější kalhoty a přistoupil ke mně. Otevřel vak, který jsem mu podal a začal opatrně vytahovat vše, co obsahoval. Pokládal to na stůl pěkně vedle sebe a polohlasně si přeříkával názvy všeho, co se před ním objevilo.
Zarazil jsem ruce do kapes a netrpělivě sledoval jeho počínání.
„Chybí mi tu něco,“ stáhl obočí, jak urputně přemýšlel, co po mně ještě chtěl. Měl moc dobrou paměť. Nikdy si nemusel nic zapisovat, všechno co potřeboval, si dobře pamatoval.
Znovu si ukazoval prstem na jednotlivé pytlíky s bylinami a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.
„Tame!“ vykřikl najednou tak hlasitě, až jsem se lekl. „Nepřinesl jsi komonici! Už mi dochází a víš, že se ji u mě nedaří,“ rozhodil nešťastně rukama. „Zrovna dneska ráno byl u mne hlavní rádce. Víš, jak na tom jsou jeho nohy. Je starý a potřebuje nálev častěji, než kdo jiný!“ jeho hlas zněl ještě zoufaleji, než před chvilkou.
„Opravdu?“ popošel jsem ke stolu, jako bych tomu nevěřil. V kapse jsem jen víc sevřel váček, který jsem si tam předtím uschoval. Zběžně jsem se podíval na vše, co na stole leželo. Nemusel jsem se dívat dlouho. Věděl jsem, že tam není.
„Máš pravdu,“ povzdechl jsem si, jako bych na ní opravdu zapomněl. „Víš co? Zajdu ti pro ni hned a ty mi zatím připrav, co jsem po tobě chtěl,“ ukázal jsem ke skříni, kde měl uloženy prázdné krabičky na masti.
Věděl jsem, že právě komonici bude chtít nejvíc. Kdybych mu ji ale dal hned, zdržoval by mě tu ještě dlouho svým povídáním o těžkém životě zámeckého felčara. A to já právě teď nepotřeboval. Stále jsem cítil nervozitu z toho, co se může Isaovi stát. Pociťoval jsem silnou potřebu jít za ním a přesvědčit se, že je v pořádku. Nemohl jsem čekat, kdo ví jak dlouho, než se vrátí a přitom nevědět, co s ním je.
„Dobře, běž,“ začal mě Ichi netrpělivě postrkovat ke dveřím. „Běž a nikde se nezdržuj!“ vytlačil mě až před domek. I když ještě nějakou komonici měl, choval se, jako by měl umřít celý rod, pokud ji okamžitě nedonesu. Vždycky byl takový. Pokud si něco umanul, musel to mít okamžitě.
„Jen to chvilku potrvá, musím ji roztřídit,“ zastavil jsem se na prahu, abych ho upozornil na to, že nebudu obratem zpátky.
„Já se z tebe zblázním!“ pleskl se do čela a teatrálně si povzdychl. „Na co jsi, prosím tě, myslel, když jsi mi to chystal? Tame! No tak, běž! Šup, šup! Použij všechny čtyři nohy, bude to rychlejší!“
Otočil jsem se k němu. „Dobře, ale dej mi věci dovnitř. Bude pršet, ať mi nezmoknou,“ podíval jsem se k nebi, kde se zatahovaly mraky. Přetáhl jsem si halenu přes hlavu a pověsil mu ji přes napřaženou ruku. Vytáhl jsem z kapsy u kalhot kapesník, otřel jsem si s ním čelo, jako bych byl, kdo ví, jak zpocený a pak jsem ho dal zpátky do druhé kapsy, abych pod ním skryl to, pro co teď mám jít domů.
„Nezdržuj, prosím tě!“ ozval se znovu Ichi, když se mu zdálo, že mi to nějak moc trvá. Vrhnul se na mé kalhoty, rozvázal mi tkanici a stáhl mi je dolů tak rychle, že jsem nestihl ani zareagovat.  „No tak mazej!“ pleskl mě po nahém zadku. „Ať jsi do soumraku zpátky!“
Nemusel mě popohánět. Já sám jsem byl netrpělivý, protože s každou další chvilkou, byl Isao hlouběji v lesích a blíž k nebezpečí.
Co když se tam divocí vlci opravdu schovávají? Vědí vůbec, kolik jich je? Jak početná skupina to je? Mají jen kusé zprávy a podle toho, co jsem zaslechl z jejich debaty, než odešli, tak stopy napovídaly jen o čtyřech vlcích. Ale co když je jich víc?
Možná to bude jen planý poplach a oni se brzy vrátí domů.
Ale co když je opak pravdou?

Ichi snad ani mrknout nestihl, když od něj odbíhal černý vlk s bílou lysinou na hlavě.

Běžel jsem rovnou mezi domky, kde mi zmizel Isao z dohledu. Nezabočil jsem však k vesnici. Když na mě nebylo od zámecké zahrady vidět, zamířil jsem do uličky, která vedla ven z města rovnou do lesnatých kopců.
Travnatou plochu velké louky, která tvořila hranici mezi městem a lesy, brzy vystřídal hustý stromový porost, prošpikovaný ještě hustším křovím.  Byly zde vyšlapané cestičky, kterých jsem se zpočátku držel. Snažil jsem se běžet co nejrychleji, ale místy jsem se musel zastavit a s čenichem u země hledat stopu, když se cesty křížily. Občas jsem zpomalil a zavětřil, zda neucítím jejich pach ve vzduchu. Špicoval jsem slechy a snažil se zachytit byť malý náznak zvuku, který nepatřil do toho poklidného tichého místa, protkaného jen občasným zašustěním větví, či zpěvem drobného ptactva.
Zdálo se mi, že běžím už moc dlouho a byl jsem čím dál hlouběji v lese, kde už ani ptáci nezpívali, když jsem se náhle zarazil. Rychle jsem uskočil z cesty do křovisek a zalehl.
Napjatě jsem vyčkával, zda ten zvuk, který mé uši nakrátko zaregistrovaly, nebyl jen klam.
Možná do deseti jsem napočítal, když se náhle na cestičce objevil světle šedý drobný vlk. Proběhl kolem mne, aniž by se na moment zastavil a vzápětí zmizel mezi stromy.
Zvedl jsem se a díval se směrem, kde zmizel. Poznal jsem ho okamžitě, i když běžel strašně rychle a připomínal spíš rozmazanou šmouhu.  Byl to královský zvěd. Velitel ho musel vyslat nezávisle na skupině určené pro průzkum, protože jsem ho mezi nimi neviděl.
To, že utíkal tak rychle, neukrýval se a nezastavil se ani na moment, aby zkontroloval okolí, znamenalo jediné. Něco se muselo stát…
A mé tušení se vzápětí potvrdilo, když se náhle ozvěnou ozval jeho silný štěkot a vytí.
Zaposlouchal jsem se.
Musel být na nedalekém výběžku, odkud si strážci předávali zprávy.
Volal o pomoc. 

Tachiho skupina byla napadena…

Několik divokých vlků…

Přesný počet neurčen…

Nedaleko odsud, na úrovni dvou spojujících se cest…

Když jeho štěkot utichl, téměř okamžitě se ozval jiný. Slabší… Strážci na kraji města, hned předávali zprávu dál a vzápětí vyslali odpověď, že pomoc je již na cestě.
Ale za jak dlouho tu budou?
Mé tušení, mé obavy se splnily. Neskutečný strach o Isaa sevřel mé srdce a já na moment zůstal nehybně stát.
Ale další štěkot, upozorňující na nutnost rychlé pomoci mne probral. Než přiběhnou, může být pozdě.
Rozběhl jsem se určeným směrem.

Musím jim pomoci i za cenu, že toho budu možná litovat.
Ale nemůžu dovolit, aby se Isaovi něco stalo.


 

 

Kapitola 3

:)

Terka | 23.08.2015

Moc krásná povídka. Jsem zvědává, jak se to bude dál vyvíjet. :-)

Re: :)

topka | 23.08.2015

Děkuji :) Jsem ráda, že se líbí a pomalu se chystá další kapitola, jestli půjde všechno dobře, tak do dvou dnů by tu mohla být. :) Ještě jednou děkuji. :)

srdíčko

katka | 21.08.2015

Ví že tím riskuje všechno přesto jde zachránit lásku , protože bez ní by stejně nebyl , potřebuji další díl protože je to nesmírně napínavé a Tame ,bojím se o něho

Re: srdíčko

topka | 22.08.2015

Budu se snažit přidat další kapitolu co nejdříve. No poprvé píšu něco a hned vkládám. Upletla jsem si na sebe bič. :) A jak to dopadne a Tamem a Isao? Taky jsem napnutá :D No spíš - já to už vím, jen to musím hodit na papír - vlastně do kompu. Tak věřím, že se bude líbit i nadále. A drž Tamemu palečky... :)

***

wiky | 20.08.2015

Nádhera <3

Re: ***

topka | 20.08.2015

děkuji :)

Přidat nový příspěvek