1.
„Tame! Tame!“ zvalo se z venku hlasité zavolání mého jména.
Jen jsem nevrle mlasknul a na moment pootočil hlavu ke dveřím. Seděl jsem na stoličce u velkého stolu a přebíral usušené bylinky, abych je poschovával do určených pytlíků a zavěsil na ta správná místa, kde jim neuškodí vlhko.
Nejvíc využívaný byl kostival. No co se divit, když se tahle smečka divokých vlků, každou chvíli vrátí dobitá. Toho jsem na letošní zimu udělala velkou zásobu.
Lidé za mnou často chodili a žádali mě o pomoc. Třeba jen při obyčejném nachlazení. A já jim vždycky rád pomohl. Taková větvička fenyklu visela snad nad každými dveřmi, aby zahnala zlé síly a obyvatelé vesnice mohli v klidu spát.
Věšel jsem jednotlivé pytlíky na háčky. Měl jsem na to svůj systém a vždycky, když bylo potřeba, šel jsem na jisto.
Jako by se nic nedělo, pokračoval jsem v třídění bylinek a nevnímal zesilující se hlas, který mě stále volal. Byl jsem ve svém voňavém světě.
„No tak! Tame!“ rozrazily se dveře a dovnitř vpadl jeden ze strážných.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj a chvilku mi trvalo, než jsem se vytrhl ze svých myšlenek a začal ho vnímat.
„Zase jste se porvali?“ změřil jsem si příchozího pohledem. Byl dorvaný a na těle mu místy skrz ošacení prosakovala krev.
„Napadli nás divocí vlci. Vyhnanci. Museli jsme se bránit!“ málem se urazil Tachi, když jsem se ho takhle zeptal.
Zavrtěl jsem hlavou, ale postavil jsem se a zamířil do komory, kde jsem měl všechny potřebné věci.
Pochybuji, že je vyhnanci napadli. Museli na sebe někde narazit a jak znám Tachiho, určitě tu rvačku vyprovokoval. Byl vždycky zbrklý, agresivní a rád vyhledával spory. Rád se pak předváděl, jak je silný.
„Jaké jsou zranění?“ zavolal jsem na něj, aby mě slyšel dobře. Potřeboval jsem vědět, co všechno a kolik si čeho mám vzít.
„No byli jsme čtyři. Taková běžná zranění, ale Isao je na tom nejhůř. Vypadá, jako by měl každou chvíli umřít,“ Tachiho hlas se ozval hned za mnou.
Prudce jsem se otočil. Isao? Jak to že byl s nimi? Vždyť je mladý, teprve se učí držet v ruce meč. Není to tak dávno, co dospěl a byl přijat mezi bojovníky. Teprve prochází výcvikem. Jak se on mohl dostat do rvačky a ještě mimo vesnici? Proč zrovna Isao?
Srdce mi začalo divoce bušit.
„Má něco zlomené?“ zeptal jsem se pevným hlasem, abych skryl svou nervozitu.
„Zlomené nic, ale je potrhaný. Zaútočili na něj dva vlci najednou a než jsme se k němu dostali…“ Tachi zmlknul.
Posbíral jsem všechno, co jsem si myslel, že budu potřebovat a vytlačil Tachiho ven z komory. Zabouchnul jsem za sebou dveře a spěšně vyšel ven.
„Kde je?“ zeptal jsem se a moje nervozita se už těžko dala skrýt.
„Ve městě na ubikaci stráží. Silně krvácí a upadá do bezvědomí,“ roztřesený hlas Tachiho mě na moment zarazil. Zadíval jsem se mu do očí tak pronikavě, že vzápětí uhnul hlavou a díval se do země.
Že by Tachi k Isaovi cítil něco víc? Kolikrát už pro mne přišel, abych někomu pomohl a byla to hodně vážná zranění. Ale nikdy jsem ho ještě neviděl tak nervózního.
„Ve městě?“ zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu. Jen přikývl a já už víc neváhal. Na lidských nohách mi bude trvat, než se tam dostanu, a pokud Isao silně krvácí…
Bylo rozhodnuto. Rychle jsem se svlékl, odložil své věci na lavečku před domkem. Proměnil jsem se ve vlka, do tlamy chytil pytlík s připravenými věcmi a svoji dlouhou halenu a nečekaje na to, co udělá Tachi, jsem se rozběhl k městu, které přiléhalo naší vesnici. Ubikace stráží byly až na druhém konci jako součást zámku.
Nebyl čas na nějakou chůzi po dvou. Musel jsem tam být hodně rychle. Nemůžu Isaa nechat umřít. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem rychlým během míjel jednotlivé domky, či lidi, kteří přede mnou uskakovali. Ale já to nevnímal. I kdyby se mi teď někdo postavil do cesty, nejspíš bych ho srazil a pokračoval dál.
Jediné, co mě teď hnalo dopředu, byl Isao. Jen jeho tvář jsem měl teď před očima. Jen jeho hlas a smích mi zněl v uších. Jen pro něj jsem byl schopen teď klidně přeskočit i horu čnící za zámkem.
Snad pět deset minut mi trvalo, než jsem proběhl celou vesnici i město. Nikde jsem se nezastavoval a vběhl rovnou velkou bránou do zámecké zahrady. Po malé cestičce vedoucí dozadu za zámek jsem mířil na ubikaci stráží, aniž bych aspoň trochu zpomalil. Snad jen tmavá čára za mnou zůstávala, když se má srst leskla ve slunci jak černý morion a zanechávala za sebou jen oční klam, zda tudy vážně někdo proběhl.
Nestihl jsem se zastavit, když se přede mnou objevily hlavní dveře a já do nich celým tělem a plnou sílou narazil. Otřepal jsem se z toho nárazu a postavil se na nohy už jako člověk. Posbíral jsem ze země rozházené věci a cestou, kdy jsem spěšným krokem mířil do Isaova pokoje, jsem na sebe navlíkal halenu.
Z pokoje právě vycházela služebná s mísou plné vody zbarvené do ruda, stejně jako plátno, které ji viselo přes ruku.
„Doneste další čisté plátna,“ vyhrkl jsem na ní, když jsem se u ní zastavil, aby mohla projít. Ještě jsem ji na krk zavěsil pytlík s listy kokošky. „Z toho udělejte odvar do větší nádoby a přeceďte přes plátno. Pospěšte si!“
Vběhl jsem dovnitř. Málem se mi zastavil krok i dech. Jen silou vůle jsem se přinutil dojít k posteli, na které ležel Isao. Postel se mu barvila do červena z krve, vytékající z jeho hlubokých ran.
Ležel, nevědouc co se kolem něj děje. Trhaně oddychoval a za zavřenými víčky se mu rychle pohybovaly oči, jako by se mu zdál špatný sen.
Sevřel se mi hrudník, když jsem ho viděl. Snad se mi i srdce na moment zastavilo a dech se ztratil někde mezi myšlenkami, zda tohle vůbec přežije.
Musím se vzpamatovat. Musím… Nesmím dovolit, aby zemřel.
Nohy i ruce měl poseté ranami po zubech. Na hrdle měl jen krvavé škrábance, což napovídalo tomu, že si tuhle část těla stačil ochránit. Sevřít mu krk nějaký silný vlk a stisknout pevně čelisti k sobě, by pro něj jisto jistě znamenalo smrt.
Opatrně jsem z něj sundal plátno, které halilo jeho hruď.
Nohy mi vypověděly službu a já byl rád za stoličku, kterou mi v tu chvíli někdo přisunul a já na ni ztěžka dosedl.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se tichým hlasem, jak se mi i hrdlo svíralo a já měl problém ze sebe vydat hlasitější slovo. „Tohle nebyla obyčejná rvačka.“
Nikdo však nepromluvil. Jen ti dva strážní, co tu byli, se podívali na sebe a pak za mne směrem ke dveřím, kterými právě vběhl Tachi.
Jeden letmý pohled na jeho gesto mi stačil k tomu, abych pochopil, že jim právě teď rozkázal o všem pomlčet.
„Postarej se o něj a nevyptávej se!“ křikl na mě. Byl zadýchaný rychlým během, který ho při jeho zranění zřejmě také vyčerpal. Dosedl na druhou postel a rychle oddechoval.
„Tady je ten odvar a plátna,“ ozval se vedle mne hlas služebné, který mě konečně probral z šoku.
Odhodil jsem zakrvácenou hadru na zem, namočil čisté plátno a začal ho opatrně otírat. Nohy i ruce jsem v tuhle chvíli nechal na později, Teď bylo důležité to, co jsem viděl jako nejvíc nebezpečné pro jeho život.
Kůže na několika místech byla rozervaná, rány hluboké až skoro byly vidět odkrývající se žebra v jednom místě.
Trvalo mi to dlouho, musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a ruce se mi přestaly třást.
S pomocí jednoho ze strážců jsem Isaa opatrně nadzvedl do sedu i přesto, že sténal bolestí a snažil jsem se mu ošetřit rány na zádech. Rudý otisk zubů vzadu na krku napovídal tomu, že opravdu jen tak tak unikl tomu, aby ho ten co ho napadl, zabil.
Každou ránu jsem pečlivě omyl odvarem z listů kokošky. Krvácení menších se zastavilo, jen ty větší a hluboké ještě mírně krvácely. Opatrně jsem mu na jednotlivá místa přiložil obklady z jitrocele a převázal natrhanými pruhy čistého plátna. Uložili jsme ho zpět a já ho přikryl lehkou přikrývkou.
„Dneska budu spát tady,“ postavil jsem se a šel se opláchnout do vědra s čistou vodou, která hned chytla růžový nádech, jak Isaova krev opouštěla mé ruce.
„To nejde,“ zaprotestoval mladý bojovník, který sdílel pokoj s Isaem. „Kde-“
„Je mi jedno, kde budeš spát. Jsi vlk. Místo si najdeš,“ zamračil jsem se, otřepal mokré ruce a pak je otřel o svou hrubou halenu.
„Zajdi za vaším léčitelem,“ přistoupil jsem k němu a rozhrnul mu halenu. Ukázaly se menší rány na jeho těle. Nic však tak vážného, jako u Isaa, který tiše sténal na své posteli. „A ty taky!“ otočil jsem se i na Itachiho. „Nechte mi sem donést nějaké jídlo. Budu tady, dokud Isao nebude v pořádku,“ nehodlal jsem připustit žádnou námitku a tvrdě jsem si stál za svým.
Znovu jsem si přisedl k Isaovi a stáhl mu ze zpoceného čela pramen vlasů slepený krví. Naštěstí měl na hlavě jen drobné rány, které stačilo omýt. Měly by se zacelit bez problémů. Urval jsem menší kus čisté látky, namočil ho do odvaru a začal mu omývat šrámy na čele a na některých místech mezi vlasy. Měly černou barvu… Jako uhel, či turmalín. Stejně temnou barvu jako jeho oči, které měl teď schované za chvějícími se víčky.
Nikdy jsem nechápal, jak někdo takový může mít dokonale bílou srst, bez náznaku jiného zbarvení. Jen ta barva očí mu vždy zůstávala v jakékoli podobě.
Zabral jsem se tak do svých myšlenek, když jsem ošetřoval Isaovi poslední menší rány, že jsem přestal vnímat okolí.
Vždy jsem ho rád pozoroval. Byl něčím výjimečným. Když ho tenkrát přinesli, coby malé zatoulané štěně, hned jsem poznal, že je jiný. Neví se, odkud přišel, kdo byli jeho rodiče… Nic… Ležel uprostřed lesa, celý špinavý, vyhublý a hladový. Jen stočený do klubíčka kňučel a čekal svoji poslední hodinku.
Táta se o něj staral, dokud se nedostal z nejhoršího. Já byl jen pár let starší než to zatoulané štěně. Dorůstal jsem do věku, kdy jsem teprve poznával svět a měl jsem spoustu otázek. Ale ani otec na všechny nebyl schopen odpovědět.
Nevěděl co je to vlče zač. Jediné co mohl, bylo dát mu jméno a postarat se o to, aby neumřel.
Dlouho u nás však nepobyl.
Itachiho rodina si ho vzala k sobě. Vychovali ho a on se stal jejich právoplatným členem.
Já jen vždy z povzdálí sledoval, jak si spolu hrají, jak vedle sebe vyrůstají. Čím dál víc si Isao získával moji náklonnost, kterou jsem však před ním i ostatními tajil.
Když jsem mu ošetřil poslední šrám pod okem, odhodil jsem špinavý hadřík na hromadu, která se tvořila vedle mé nohy. Nejspíš mu tam zůstane jizva. Na svém krásném obličeji bude mít ošklivou připomínku toho, co se stalo.
Ale co se vlastně událo?
Prsty jsem jemně přejížděl po jeho tváři a pak se staženým žaludkem vzal jeho ruku do svých dlaní. Promnul jsem mu jeho prsty a povzdechl si. Bylo mi, jako by někdo ublížil mně samotnému.
Trhnul jsem sebou a rychle jeho ruku pustil, když se za mnou ozvalo výmluvné odkašlání.
„Budu tady taky spát,“ ozval se hlas Tachiho, který vstoupil do pokoje již ošetřený, omytý a v čistých věcech.
Vstal jsem a otočil se na něj.
„Je tu jen jedna postel a ty rozhodně nejsi ten, kdo by tu měl u něj být. Jak mu pomůžeš? Víš co udělat, když se mu přitíží? Víš jak ho ošetřit?“ díval jsem se na něj podezíravě, protože se mi jeho chování moc nepozdávalo.
Zamračil se a popošel ke mně blíž. Stál tak blízko, že jsem mohl cítit jeho dech na své tváři.
„Budu tady. Nenechám ho samotného. Zá-“ náhle zmlknul, jako by chtěl říct něco, co mé či jiné uši neměly slyšet.
„Ne. Potřebuje klid a já, abych se o něj mohl dobře postarat, také. Řekni mi jednu věc. Co jste dělali? Kde jste byli, že takto dopadl?“ couvl jsem o krok a ukázal rukou k Isaovi.
„Už jsem řekl. Napadli nás vyhnanci. Víc není potřeba vědět.“
„Nevěřím ti. Moc dobře tě znám. Je mi jasné, že tohle nebylo jen tak. Vyhnanci se nepotulují kolem vesnice. Museli jste být někde dál. A navíc oni nenapadnou někoho, pokud se necítí ohro-“ poslední slova přešla v chrčení, když mě Tachi chytil prudce pod krkem.
Reflexivně jsem stiskl jeho zápěstí, aby mě pustil. Ale on jen víc zesílil své sevření, až jsem měl problém popadnout dech.
„Moc se ptáš, Tame,“ zavrčel mi do obličeje. „Bylo to, jak jsem řekl!“
Jen jsem s námahou přikývl a on mě pustil. Spíš od sebe odhodil jak nějakou špínu. Dopadl jsem na kolena a sípavě jsem se snažil nadechnout. Ještě trochu a rozdrtil by mi ohryzek.
„Vím, jaký jsi, Itachi,“ opřel jsem se rukama o podlahu a ještě chvíli zhluboka oddychoval. „Vím, do jakých nebezpečí se bezhlavě ženeš. Ale Isao by tohle sám do sebe nikdy neudělal. Jestli nepřežije,“ pomalu jsem vstával a zabodl svůj pohled do jeho ledově modrých očí, „věř, že budu první, kdo ti udělá ze života peklo. A věř, že to dokážu. Nezapomeň, že i já ještě nedávno byl jedním z vás.“
„Jasně,“ posměšně si odfrkl a stáhl ruku zpátky k tělu, když se už skoro natahoval, aby mi znovu uštědřil lekci. „Bojovník, který nestál za nic. Proto ses vrátil k těm svým kytičkám.“
Tuhle poznámku jsem se snažil se zatnutými zuby ignorovat. Urážky jsou jeho denním chlebem. Bez nich by snad ani nemohl existovat. Ale já dobře vím, že jsem schopen se mu ubránit. Jenže v tuhle chvíli pro mne byl důležitější Isao, než se tady rvát s někým takovým.
„Pokud budeš tady spát, odejdu,“ rozhodl jsem se neustoupit ve svém rozhodnutí. „Dobře si to rozmysli. Klidně můžeš zavolat vašeho léčitele. Přenechám mu Isaa a budu doufat, že bude natolik dobrý, aby ho zachránil.“
Snažil jsem se mluvit pevným hlasem a v duchu doufal, že Tachio bude natolik rozumný, aby to pochopil. Jsem tady ten nejlepší. Vážná zranění, vlci skoro na pokraji smrti, vždy v těchto případech volali mne. A já… Já ho prostě chtěl dostat co nejdál od Isaa.
Čekal jsem chvíli mlčky na odpověď. Avšak Tachi stál nehnutě a jen si mě měřil svým pohrdavým pohledem. Viděl jsem ten jeho vnitřní boj. Bylo mi to jasné zvlášť teď, když jsem si všiml několika letmých pohledů směrem k posteli.
„Dobrá. Zavolej vašeho felčara. Jdu domů,“ promluvil jsem, když čekání na odpověď nemělo konce. Sehnul jsem se a začal si sbírat své věci ze země. Ukládal jsem je zpět do pytlíku a snažil se nedívat ani na jednoho z nich.
Kdybych se podíval na Isaa, bolelo by mě to ještě víc, než doposud. To, že ho opouštím v takovém stavu, bylo, jako bych mu kopal hrob.
Kdybych se podíval na Tachiho, musel bych mu ten jeho arogantní obličej rozmlátit na kaši. Takový jsem na něho měl vztek.
Než jsem si všechny věci posbíral a odebral se ke dveřím, bylo ticho narušované jen trhaným oddechováním a občasným zasténáním Isaa. Sevřelo mi to srdce, když jsem ho slyšel. Ale já musel – chtěl donutit Tachiho, aby ustoupil.
Odcházel jsem z pokoje a cítil jsem se čím dál hůř.
Vážně je Tachi až tak samolibý, že tohle dovolí? A jsem já takový sobec, že odejdu a nechám člověka, kterého miluji napospas blížící se smrti?
Čím víc jsem se vzdaloval od pokoje, tím větší tíha na mě padala. Bylo mi, jako by mi někdo rval srdce z těla.
Já… Já tohle prostě nedokážu. Já nemůžu jen tak odejít od někoho, na kom mi tak moc záleží.
Moje chůze se s každým dalším krokem zpomalovala a já už skoro stál a chystal se otočit a vrátit, když jsem za sebou uslyšel hluk. Itachi vyběhl z pokoje a řval na mě, abych se zastavil.
I když jsem byl již rozhodnutý se vrátit, přesto jsem pocítil úlevu, že mě Tachi volá zpátky.
„Isao je… má… vrať se k němu!“ vyhrkl, když ke mně doběhl.
Podíval jsem se na něj a na moment jsem se zarazil. Poprvé, co jsem v jeho očích zahlédl nefalšovaný strach.
„Já… no… budu spát ve svém pokoji. Vrať se k němu. Začal blouznit a celý hoří,“ jeho hlas se mírně třásl. „Jsi tu nejlepší. Jen ty-“ nedopověděl. Už tak mu nešlo přes rty, když mě žádal, abych se vrátil.
Jen jsem mávl rukou a bez dalších řečí spěchal zpátky do pokoje.
Tachi měl pravdu. Isao blouznil, sténal a svíjel se bolestí. Málem mi vhrkly slzy do očí, když jsem ho tak viděl. Jeho stav se zhoršil a stačila jen malá chvíle.
Jak jsem mohl riskovat to, že bych od něj odešel? Nikdy v životě bych si neodpustil, kdyby zemřel. Nikdy…
Položil jsem mu dlaň na čelo. Opravdu hořel. Byl horký jak rozpálená pec.
Rychle jsem vysypal obsah pytlíku na stolek.
„Zůstaň tady u něj a dej mu studený obklad!“ křikl jsem na Tachiho, zatím co jsem popadl jeden menší pytlíček a utíkal do kuchyně, abych připravil silný odvar z šanty kočičí a sporýše.
Potřebuji mu srazit horečku. Potřebuji, aby se uklidnil a já ho mohl v klidu doléčit. Potřebuji, aby zůstal na živu. Aby zůstal se mnou…
Snad jen pár minut trvalo, než jsem se vrátil. V kuchyni měli vždy připravený kotel s vodou nad ohněm, aby byla po ruce a nemuselo se dlouho čekat.
Tachi ihned vstal ze stoličky, když jsem přiběhl zpátky. Vyměnil jsem Isaovi obklad na čele. Podchytil jsem si ho, mírně mu nadzvedl hlavu a po lžičkách mu vléval odvar do pootevřených úst. Jen podvědomě a ztěžka polykal. Co nestihl polknout, vytékalo přes koutky úst a mou ruku na polštář.
Musíš to vydržet… Prosím, Isao, nevzdávej to! Prosil jsem ho v duchu, když znovu hlasitě zasténal a já ho opatrně uložil zpět na polštář.
Opřel jsem se rukama o kraj postele a sklonil hlavu. Hlavu plnou myšlenek… Nedokázal jsem teď myslet na nic jiného, než jen na něj. Na to, aby přežil dnešní noc, protože ta pro něj bude rozhodující.
„Přijdu ho zkontrolovat,“ ozval se náhle Tachi.
Lekl jsem se, když promluvil. Byl jsem tak zamyšlen, že jsem na něj zcela zapomněl.
Jen jsem beze slova pootočil hlavu.
„Postarej se, aby neumřel,“ rozkázal mi.
Měl štěstí, že právě zmizel za dveřmi, protože po těchto slovech jsem měl chuť po něm skočit a rozervat mu hrdlo.
Venku se již stmívalo a já pořád seděl u jeho postele. Vyměňoval jsem mu obklady, dával jsem mu po lžičkách odvar na snížení horečky, kontroloval mu ta nejhorší zranění, jestli se nezanítila.
Ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych si šel lehnout a na chvíli se prospal.
Celou noc jsem u něj seděl, a když se mi klížily oči, vstal jsem a procházel se po pokoji.
Držel jsem ho za ruku, když se na moment probral a jen nepřítomně na mne hleděl svýma krásnýma očima zakalenýma horečkou. Hladil jsem ho po tváři a po vlasech a naslouchal mu, když šeptal různá slova. Všechny střípky, útržky, co ve svém blouznění řekl, jsem si dával dohromady a vše dostávalo jasnější podobu. Měl jsem pravdu, když jsem pochyboval o tom, co se mi Tachi snažil namluvit.
A když z Isaových úst několikrát zaznělo mé jméno, srdce se mi divoce rozbušilo a já jeho ruku stiskl ještě víc, aby věděl, že jsem u něj. Že ho nikdy neopustím a vždy tu pro něj budu.
Jak bláhová byla tahle poslední myšlenka…
Bylo skoro nad ránem, když se Isaův stav o něco zlepšil. Jeho oddechování již bylo klidnější, a i když měl stále horečku, nebyl už tak rozpálený, jako před tím.
Zavřel jsem okno, které jsem na moment otevřel, abych pustil do pokoje aspoň trochu čerstvého vzduchu, a znovu usedl k posteli.
Opatrně jsem mu sundal obvazy a odhalil jeho zranění. V tuhle chvíli již nekrvácela, přesto však byla hluboká a jejich uzdravení bude dlouho trvat.
Ohlédl jsem se za sebe, abych se ujistil, že jsem v pokoji opravdu sám. Promnul jsem si několikrát ruce a pak se naklonil nad Isaem a přiložil je těsně nad jeho tělo, že se skoro dotýkaly jeho kůže. Cítil jsem horkost, která od něj mými dlaněmi procházela. Bral jsem si jeho bolest a na oplátku mu věnoval svou energii. Jemné záření, které obalovalo mé ruce, vnikalo do jeho těla a osvětlovalo potemnělý pokoj.
Nevím, jak dlouho jsem takhle seděl. Nejspíš jsem mu své energie dal tolik, že jsem byl naprosto vyčerpán. Má hlava klesla na postel vedle něj a mé ruce zůstaly položeny na jeho břiše a hrudi.
Jeden hluboký nádech a následné pravidelné a klidně oddechování mi dávalo naději, že je vše na dobré cestě. Už se tolik netřásl a jeho tělo jen mírně hřálo.
Již jsem se spánku nebránil.
Miluji tě, Isao. Jen pro tebe bych šel třeba do pekla, abych tě zachránil. I když vím, že má láska zůstane neopětovaná, uzavřená v mém srdci, jsi přesto jediný, na kom ni nejvíc záleží.
Nedovolím nikdy, abys mi umřel. Protože já… Já bych umřel s tebou…
S pocitem, že bude vše v pořádku a myšlenkami jen na něj, jsem se propadal do tmy.