Yakei
Slunce už stálo vysoko na nebi, když mě probudil šramot.
„Omlouvám se, pane, ale je potřeba promluvit s vlky. Někteří ještě neví, co se v noci stalo a dožadují se svého krále,“ promluvil na mě velitel stráže, který tiše došel k naší posteli a lehce se dotkl mého ramene, aby mně probudil.
„Dej mi chvíli,“ přikývl jsem a ukázal mu, aby nás nechal samotné.
Stále jsem se cítil unavený, ale už mě tolik nebolela noha. Odkryl jsem deku a sundal si obvaz. Hluboká rána po zubech, kdy mi ze stehna málem vyrval kus svaloviny, se hodně zmenšila a zatáhla se.
Podíval jsem se na Jobena. Na hlavě měl stále tygří uši a jeho ocas měl omotaný kolem svého pasu. Byl krásný, když takhle klidně oddechoval.
Sklonil jsem se k němu, pohladil ho po vlasech mezi ušima a políbil ho.
„Musím jít za vlky, Jobene, ale vrátím se. Počkej tu na mě a zahřívej mi postel,“ usmál jsem se na něj a znovu ho políbil.
Joben
Nevrle jsem zavrčel, když mě Yakei probudil, ale potom mile zapředl, když mě políbil. Poslouchal jsem ho tak napůl, protože se mi v říši snů líbilo a ještě stále jsem byl dost vyčerpaný. I kdybych chtěl, tak jsem s ním nemohl jít, moje tělo bylo slabé a léčení pomalé.
Otočil jsem se a odkryl své nahé tělo. S úsměvem na tváři jsem si olízl rty a jen tiše zašeptal mručivým hlasem: „Budu… Neboj! A dobře pořiď, můj králi.“
Potom jsem se znovu zachumlal do peřiny a pokračoval ve spánku.
Yakei
Zadíval jsem se na Jobena, jak se tu přede mnou tak protahuje a musel jsem si setřít slinu z koutku úst.
„Radil bych ti neprovokovat,“ zavrčel jsem a ještě ho přes peřinu plácnul po zadku.
Pak jsem ho už nechal spát, nazul jsem si boty a vyšel jsem ven před dům. Pro jistotu jsem si vzal svůj meč. Jeden nikdy neví.
Před domem stála už početná skupina vlků a některé z nich museli strážci krotit.
„Co se tu děje,“ ozval jsem se silným hlasem, aby mě nikdo nepřeslechl.
Jeden ze sněžných vlků odstrčil strážce a s výhružným vrčením se postavil přede mne.
„Jak sis dovolil zabít krále, Yakei!“
„Úplně jednoduše, Rizo,“ zavrčel jsem teď já na něj a zaujal jsem výhružný postoj. „Právo silnějšího! Teď jsem tu já, kdo bude velet téhle smečce vlků!“ ukázal jsem rukou kolem sebe.
Rizo, jeden z těch, co jsem znal ještě z města, než byli vyhnáni se současným králem, znovu zavrčel a jeho ruka dopadla na jílec jeho meče.
„Tak právo silnějšího, říkáš? To se ještě ukáže!“
Odskočil kousek dozadu a tasil meč.
„Radil bych ti, aby ses uklidnil. Není pro mne problém tě vykázat i z tohoto města. Nebo… zabít!“ napřáhl jsem taky meč proti němu.
Joben
Vrčení, které se až ke mně neslo zvenčí, mě donutilo vyhrabat se z postele a změnit v tygra. Pomalu jsem polštářky našlapoval, když jsem se blížil na nádvoří, kde to přímo vřelo nelibostí a touhou po boji.
Nikdy jsem se nechtěl do bojů plést. Byl jsem dost nestranný a to v mnoha ohledech a i nyní jsem chtěl být, ale…
Když jsem uviděl, jak se Yakei a ten druhý chystají k boji, jen jsem naštvaně zařval tygřím hlasem a ulehl na schody mířící dolů od zámku. Bylo mi jedno, jak na mě ostatní vrčí, ale já tím ukazoval, komu patřím. Sklonil jsem hlavu a čekal, jestli i někdo z ostatních uzná jeho sílu a právo na vedení.
„Jsem tu doma, měli byste vědět, že to můj lid tu žil jako první,“ zavrčel jsem těch pár slov a postavil se Yakei po jeho boku.
Yakei
Náhle všichni ztichli, když Joben vyšel ven a zařval. Někteří si zakryli uši rukama, jak je to ohlušilo. Ale já si nejspíš už zvykl.
„Pravda,“ sklonil jsem meč. „Nezabil jsem krále sám, ale s ním,“ ukázal jsem na jednoho vyhnance, který stál vedle mne a pomohl mi zabít krále. „A navíc… Joben je tu doma. Je to jeho země, to jeho byste měli poslouchat.“
Aniž bych čekal na jakýkoliv projev z jejich strany, otočil jsem se a vrátil se do domu.
V přijímacím pokoji jsem odložil meč na stůl a usadil se do křesla. Díval jsem se do krbu, jak oheň mění barvy od žluté po červenou a snažil se uklidnit.
Na houby král, když mi stojí pořád někdo za zadkem a ukazuje, jak jsem sám neschopný. Vrátím se do vesnice vyhnanců. Tam mi bylo dobře. Jen se zeptám Jobena, jestli půjde se mnou, nebo jestli zůstane tady a bude tu kralovat.
Joben
Nevím proč, ale měl jsem pocit, že se právě zachoval jak král. Ne proto, že odešel, ale proto, že uznal, že na to nebyl sám. Já tu nebyl jako jeho pomoc, ale jeho první poddaný. Podvolený zcela jeho vůli. Občas je moc impulzivní a to se mi líbí. Musí se naučit mít hlavu vzhůru.
Lid zašuměl a propadl panice, že tu nebude nikdo, kdo by je vedl. Jen jsem se rozhlédl a šel zpět za Yakei. Našel jsem ho sedět v křesle a proměnil jsem se zpět. Sedl jsem si na kožešinu k jeho nohám a na kolena mu opřel hlavu. Díval jsem se do toho ohně a ocas měl omotaný kolem pasu. Uši mi kmitaly na hlavě ve snaze zachytit všechen ruch z okolních prostranství.
„Yakei… nechci tu vládnout a nebudu. Jedině s tebou. Jsem jen tygr, co chce léčit, my nejsme stvořeni pro vůdcovství, jen pro lásku a léčení. Ty jsi můj král a moje srdce patří jen tobě. Nezapomeň, už jednu jsi mě porazil a získal jsi tím právo stát se tu alfa samcem. Lid je bez tebe bezradný, už jen proto, že ty máš vůli a sílu je vést. Budu s tebou ať se rozhodneš jakkoliv, můj domov jsi ty, můj králi,“ upřel jsem na něj svůj pronikavý pohled a díval se mu do jeho krásných očí, aby věděl, že vše myslím vážně.
Yakei
Poslouchal jsem Jobena, co říká.
Ač to myslel jakkoliv dobře, i přesto jsem se zlobil.
„Nejsem král. Přerušil jsi nás. Zasáhl jsi do toho, jako bys ty byl vládce této země a dal jsi to najevo. Nepotřeboval jsem tuhle pomoc, pokud jsem měl ukázat, kdo tu bude vládnout. Jak mám po tomhle ukázat, že jsem tu alfa? Tohle neudělal ani Isao, nezasáhl nikdo ani slovem, když král bojoval o své postavení s velitelem stráže.“
Pohladil jsem Jobena po vlasech, ale pak jsem vstal. Přešel jsem blíž k ohni a zadíval se do něho.
„Nemám problém si udělat pořádek… Sám… Takhle to funguje. Tohle co se stalo, se odrazí v chování některých vlků, i když si přede mnou sklonil hlavu. Nebudou mě brát jako alfu a budou neustále proti mně brojit. Teď byla možnost jim ukázat, jak se věci mají, ale…“
Sehnul jsem se a přihodil pár polen do ohně. Dřevo zapraskalo a oheň se rozhořel ještě víc.
„Mám hlad, uděláme si něco k jídlu. Najdeme kuchyň, ale rád bych, kdyby ses oblékl. Nechci, aby si tě takhle někdo prohlížel,“ otočil jsem se k Jobenovi a zadíval se na jeho nahé tělo.
Ač jsem se zlobil, stejně jsem do něho zamilovaný. Nesnesl bych, kdyby se mu něco stalo a po tomhle, co bylo venku, se nejen na mě, ale i na něj, zaměří někteří silní vlci. Zvlášť Rizo…
Joben
Nemyslel jsem to zle, ale to mu stejně nevysvětlím. Žil jsem bez nikoho a nevím, jak se chovat, ale to mě neomlouvá. Seděl jsem na té kožešině a s každým jeho slovem si víc drtil ocas, jak zkroušeně mi bylo. Nakonec jsem vstal a zamířil do pokoje.
Ještě jsem se otočil a do ticha místnosti řekl: „Omlouvám se. Možností je, aby si mě před nimi ponížil. Nebudu se bránit, udělám vše, co budeš chtít. Je to má vina.“
Odešel jsem do pokoje a zavřel za sebou dveře, aby nikdo neslyšel, že brečím. Opravdu mi to přišlo líto a nikdy jsem nechápal tyhle boje o moc. Nebyl jsem válečník, neuměl jsem ani svojí sílu zcela použít. Od té doby, co jsem si na vše vzpomněl, tak jsem věděl, že nikdy nedokážu nikomu ublížit. Musela by to být otázka života a smrti, tak jako tenkrát, co jsem se změnil poprvé v tygra.
Chtěl jsem se ustrojit, ale neměl jsem ani hlad a už vůbec jsem se takhle uboze nechtěl ukázat před Yakei. Vlezl jsem do postele a přikryl se dekou až po nos, abych nebyl ani vidět.
Yakei
Joben odešel do pokoje a já zamířil do kuchyně. Rozhlížel jsem se kolem sebe, co bych našel na jídlo. Na stole ležela ošatka s pečivem, tak jsem do ní hrábnul a vzal si aspoň kus chleba.
Čekal jsem, až Joben dorazí, ale stále nešel. Nejspíš se mu nelíbilo, co jsem řekl. Ale věci jsou tak, jak jsem mu říkal. Nejspíš opravdu neví, jak to je. Opravdu asi dlouho žil sám…
Odsunul jsem se i se stoličkou, že vstanu a půjdu za ním, když jsem zaslechl zvuk z chodby.
Kroky…
Zaposlouchal jsem se. Nepatřily nikomu z těch, které jsem znal, a ani té ženě, která tu žije.
Opatrně jsem otevřel dveře a nahlédl.
Měl jsem pravdu. Byl tu Rizo. Otvíral jednotlivé dveře a nahlížel dovnitř.
„Jak ses tu dostal!“ ozval jsem se výhružným tónem.
Právě chytal za kliku pokoje, kde měl být Joben.
„Byl jsem pravá ruka krále, dobře vím, jak se tu nepozorovaně dostat,“ odsekl.
Zadíval jsem se na jeho ruku, která držela meč a pak na dveře. Nesmí tam jít. Nechci, aby ublížil Jobenovi.
„Co chceš?“ vyšel jsem z kuchyně ven a pomalým krokem zamířil k němu. Nemám meč, ten zůstal v přijímacím pokoji. Jediné, co můžu použít je dýka, kterou jsem měl za pasem.
„Nemusím se ti zpovídat. Jdu to s tím tygrem vyřídit jednou pro vždy. Nejsi alfa, tak se do toho nemíchej!“
Po těchto slovech ve mně vybuchnul nekontrolovatelný vztek. Aniž bych nad něčím přemýšlel, sáhnul jsem po dýce a skočil jsem po něm. Nestihl meč ani pozvednout a my propadli dveřmi do ložnice.
Joben
Jen jsem se tak litoval, když mi náhle do pokoje přímo vletěli dva celkem naštvaní muži. Jeden byl ten můj a druhý… Neznal jsem ho. Popravdě jsem tu nikoho neznal.
Zabalil jsem se do prostěradla a zvedl se z postele. Moc jsem chtěl Yakei pomoct, ale kdybych to udělal, znovu bych něco pokazil. V šoku jsem ty dva pozoroval, kdykoliv schopen zasáhnout, aby se Yakei nic nestalo. Jenže…
Tolik nenávisti, co šlo z toho druhého, mě postavilo uši na hlavě a ocas se mi nervózně kmital za zády.
Yakei
Dopadli jsme na podlahu. Rizovi vypadl meč z ruky a s rachotem odletěl pod postel. Rychle jsem se zvedl a znovu po něm skočil, když se už pro něj natahoval. Chytl jsem ho za nohu a potáhl ho k sobě, dál od postele. Otočil se na záda a vykopnul proti mně volnou nohou. Uhnul jsem a než se stihl zvednout, či se znovu natáhnout pro meč, silně jsem ho praštil do boku.
Druhou rukou jsem se rozmáchl a dýka se mu zabodla do nohy.
Rizo zařval bolestí, ale znovu se po mně ohnal rukou.
Zachytil jsem ji, zkroutil mu ji a donutil ho otočit se na břicho.
„Byl jsi možná pravá ruka krále, ale už nejsi. Jsi slabý na to, abys mohl zastávat tohle místo!“ zavrčel jsem mu do ucha a přitiskl jsem mu ostří na krk.
„Máš na rozmyšlenou,“ zaklekl jsem mu jedním kolenem do zad a bolestivě přitlačil. „Odejdeš, nebo to tady s tebou hned skončím!“
Podlaha se pod ním barvila krví z probodnuté nohy a po krku mu stékal pramínek krve, jak se mu ostří zarylo do kůže. Stačil by jeden pohyb a bylo by po něm.
Vztekle odfukoval a snažil se mi vytrhnout. Ale držel jsem ho pevně.
„Tak co?! Poslední možnost. Rozhodni se, než sem dorazí stráž!“
Na chodbě byly slyšet rychlé kroky, které mířily za námi do pokoje.
Joben
Nervy jsem měl na pochodu, když se přede mnou prali a já nemohl zasáhnout. Jediné co mi zbývalo, bylo, abych Yakei věřil a já věděl, že je opravdu silný. Taky mi to záhy dokázal, když se ocitl nad tím mužem a ukazoval mu, kdo je tu opravdu alfa.
Odechnul jsem si a zhroutil se na postel, jak jsem byl z toho všeho vystresovaný. Jen v šoku jsem se díval na stráže, které právě vtrhli do pokoje a ihned se hrnuli k Yakei, aby mu pomohl s nepřítelem.
Yakei
Rizo jen vztekle vrčel a škubal sebou. Snažil se přeměnit ve vlka, ale nebylo mu to nic platné. Zkroutil jsem mu ruku ještě víc, a kdyby se proměnil, zlomil bych mu ji.
„Čas vypršel, Rizo,“ přitlačil jsem mu nůž ještě víc na krk. „Skončíme to hned,“ dodal jsem, když stráž vběhla dovnitř a zastavili se kousek od nás.
„Dobře!“ zachrčel v momentě, kdy mu ostří prošlo kůží. „Odejdu.“
Kývl jsem hlavou na stráže a pak jsem se pomalu zvedl, připraven odrazit útok, kdyby přeci jen.
„Odveďte ho za město a pohlídejte, aby se už nevrátil.“
Když procházel kolem mě, ještě tiše zavrčel: „Tímhle jsem neskončil…“
„Něco zkus a zabiju tě,“ odpověděl jsem mu stejně tiše.
Dveře se za nimi zavřely a já zůstal s Jobenem sám. Otřel jsem dýku o kalhoty a odložil ji na stolek. Přisedl jsem si k němu na postel a pohladil ho po zádech.
„Chtěl tě zabít a já nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil.“
Podebral jsem si ho a přitáhl do náruče.
„Miluji tě, Jobene a nechci o tebe přijít.“
Joben
Když mě objal, vůbec jsem neváhal a chytil ho kolem krku, jako kdybych se ho nikdy nechtěl pustit. Políbil jsem ho na každý škrábanec, který se mu po tom boji objevil na tváři a olízl je, aby ani kapka krve nepřišla nazmar.
Hladil jsem ho po zádech a vdechoval plnými doušky jeho vůni, aby ze mě byla co nejvíc cítit.
„Taky tě miluji a bál jsem se o tebe. Moc jsem chtěl zasáhnout, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že je to na tobě. Ale… Moc jsem se o tebe bál, Yakei,“ ještě víc jsem se na něj natiskl a přijímat to teplo, které vydával.
Všechno ve mně stále vřelo strachem o něj. Nedokázal jsem se zastavit… Snad jsem se do něj toužil vepsat do posledního dechu.
Yakei
„Promiň, že jsem se na tebe zlobil,“ políbil jsem Jobena na rty. „Ale když budu potřebovat pomoc, řeknu si o ni.“
Pomalu jsem ho ukládal do postele. Když dolehl, rozhalil jsem plachtu, do které byl zabalený a on se mi ukázal v celé své kráse.
Políbil jsem ho znovu na rty, na krk a na hruď.
„Škoda, že jsi ještě oslabený,“ povzdechl jsem si tiše. Lehl jsem si vedle něj a přitáhl si ho do objetí. Hladil jsem ho po zádech a nepřestával jsem ho líbat.
„Nechci být rušen,“ otočil jsem na moment hlavu, když se u dveří mihl stín.
Slyšel jsem jen už kroky strážce, který tam ještě stál a pak zavření dveří. Úplně jsem na něj zapomněl…
Vrátil jsem se zpět k Jobenovi, abych mu věnoval další polibky na jeho rozehřátou kůži, na které se objevily černé pruhy.
„Jsi opravdu nádherný…“
Joben
Začal jsem příst, když jsem ucítil jeho polibky a s chutí mu je vracel. Dokonce jsem naštvaně zavrčel, když se cizí pach přiblížil k našim dveřím ve chvíli, kdy jsem opravdu nechtěl být rušen. Prsty jsem se prohraboval jeho nádhernými bílými vlasy a pohrával si s nimi, jak moc jemné byly.
„Nejsem slabý… Teda na to, abych byl s tebou. To ty mi dáváš sílu, abych mohl žít. Yakei… Vážně mě neopustíš?“
Z nějakého důvodu jsem musel slyšet, že se mnou zůstane… Pořád. Toužil jsem vědět, že beze mě nedokáže žít, jako já bez něho.
Yakei
„Nejsi slabý?“ zamyslel jsem se nad jeho odpovědí. „No já to myslel tak, že jsi oslabený z toho, co se stalo, ne že jsi slabý…“
Kruci, jak mu to vysvětlit…
Ale pak jsem se ještě zarazil nad jeho otázkou. Proč se na to ptá? Není to snad jasné?
Zastavil jsem se a opřel se o lokty. Zahleděl jsem se mu do očí…
„Neopustím tě, to by mě musel někdo zabít. Nebo…“ na moment jsem se odmlčel. „Nebo bys mě musel zabít ty.“
Joben
Naštvaně jsem na něj zavrčel, když jsem uslyšel ty poslední slova. Docela to ve mně rozproudilo krev toho tygra, který zcela nedočkavě toužil po jeho dotecích.
„Já? Neumím zabíjet. Ale…“
Drápem jsem okopíroval linii jeho krku a hlavně tepnu, u které jsem se zastavil.
„Musel bys mě zabít také, protože bych bez tebe nedokázal žít,“ zamručel jsem a přitáhl si ho za košili pro polibek.
Nohy jsem mu omotal kolem pasu a přitisknul si ho na rozkrok, aby věděl, že žádná únava už roli nehraje.
Zvíře ve mně stále víc vyplouvalo na povrch a vrnělo, jako kdyby se ukazovalo, aby bylo vidět. Jak kočka jsem se třel o jeho tělo, které tak nádherně vonělo, když ze sebe vypouštěl to vábivé aroma.
Je jen můj! Můj!
Yakei
Sevřel mě svýma nohama, že jsem se skoro nemohl hnout. Otíral se o mně a já cítil, jak jeho vzrušení stoupá a tvrdne, stejně jako mé. Přejížděl jsem prsty po jeho pruzích a líbal ho na rtech, na krku a nedokázal jsem se zastavit.
„Tak pokud máš dost síly…“ zavrčel jsem mu do ucha a jemně ho skousnul.
Vymanil jsem se z jeho sevření, zvedl jsem se a stáhl si halenu i kalhoty. Dolehl jsem zpátky na jeho horké tělo…
Můj pach sílil, jak moc jsem po něm toužil. Nevím, jak to mají kočky, ale já jsem si jistý, že u mě nastává období páření. Chtěl jsem si Jobena označkovat na každém kousku jeho kůže, aby každý věděl, komu patří. Je můj a nikdo na něj ani nesáhne.
Otíral jsem se o jeho krásné tělo a zapisoval se do něj, stejně jako jeho vůně do mě. Byl jsem jak omámený nějakou neznámou bylinou. Tak moc jsem po něm toužil…
Naše chlouby se o sebe otíraly a já nedokázal zadržet vzrušené vzdechy. Stáhl jsem jednu ruku dolů a zatím co jsem ho prsty dráždil na jeho vstupu, líbal jsem jeho krk a postupoval jsem jemnými kousanci na jeho bradavky.
Joben
Šílel jsem z jeho doteků, hlavně když mě každý jeho polibek zabrněl až v kostech. Propínal jsem se proti němu, jak moc jsem ho chtěl a nemohl jsem ani dýchat, když se můj jazyk otíral o ten jeho ve svíjivém pohybu. Vychutnával jsem si naprosto vše a neuvěřitelně toužil potom, aby už byl ve mně.
Chtěl jsem cítit jeho tvrdost, která mi vždy tak slastně hladí to místečko rozkoše, a dostává mě na pokraj blaženosti každým dalším nájezdem do mého těla.
Přímo jsem hořel po jeho zvířecím já a i tom něžném, které tak často neukazoval, ale i tak ho bylo hodně. Sténal jsem jeho jméno, jako kdybych ho měl ve vteřině zapomenout a tímto si ho pořád opakoval. Byl jsem v ráji, ze kterého se mi rozhodně nechtělo a ani jsem se o to nesnažil.
Tělo mi elektrizovalo vzrušením, jak moc jsem byl rozpálený touhou.
„Yakei… Ya… Yakei… Vezmi si mě,“ zavrčel jsem a prohnul se proti jeho prstům, aby se ujistil, že jsem i tam připravený.
Yakei
„Vezmu si tě,“ zavrčel jsem, když jsem zaslechl Jobenova slova.
Podchytil jsem jeho nohy pod koleny a natlačil se klínem na jeho zadeček. Už jen to, jak jsem cítil, že se o něj můj penis otírá, mi bralo dech a nebyl jsem schopen dál čekat. Chtěl jsem to… Strašně moc jsem ho chtěl. Zasunout se do něj, spojit se s ním v jedno tělo, cítit to tření, které rozesílá neskutečně nádherné pocity po celém těle, chci s ním vyvrcholit a plnit ho svým sperma… Pro teď… I po další léta, co budu žít po jeho boku.
Nastavil jsem se proti němu a zatlačil. Pomalu jsem se probíjel jeho těsností a zatínal jsem zuby, abych utlumil hlasité vzdechy, jak moc mě to bralo.
Zatím, co jsem ho líbal, dokud jsem stačil s dechem, mé pohyby, zprvu pomalé, začaly zrychlovat a přidával jsem na tvrdosti svých nájezdů.
Zamiloval jsem si ten pocit… Milovat se s ním. Jen s ním…
Joben
Zalapal jsem po dechu, když mě naprosto pohltila ta slastná vlna extáze, když se poprvé dotkl mé prostaty a udělal ze mě nenasytnou kočku. Byl jsem polapen v návalech brnění, které příjemně rozvibrovalo mé tělo a dodávalo mi pocit, že miluji a jsem milován. Srdce mi splašeně bilo a nedalo se zastavit, jak moc chtělo vyjádřit mou lásku k němu.
„Yakei… Miluji… Miluji tě… Moc.“
Hlas mi přeskakoval a jen tiše se linul pokojem, ale bylo v tom vše, co jsem chtěl říct, nebo byl schopen vyslovit.
Přitáhl jsem si ho pro další polibek, do kterého jsem se opřel natolik, že se můj jazyk nekontrolovaně pohyboval v jeho ústech a vychutnával si chuť jeho patra i drsného pohárkového povrchu.
Prohnul jsem se a tím mu ještě víc vystrčil zadeček a by byl ve mně hlouběji a mohl tvrději přirážet. Ztratil jsem se v tom šíleném tempu, které nasadil, ale tolik se mi to líbilo.
Yakei
Mrazení mi přeběhlo po celém těle… Všechno se ve mně stáhlo a ten nádherný pocit mě skoro zastavil v pohybu. Jen z posledních sil jsem se ještě párkrát pohnul proti jeho zadečku, když jsem ho začal plnit svým uspokojením.
Chytl jsem Jobena pevně do objetí a zvedl si ho k sobě do náruče. Jen jsem ho pevně držel a líbal jeho sladká ústa.
Nechtěl jsem ho pustit. Chtěl jsem s ním být spojený navždy. Vnímal jsem jeho vůni, stejně jako vůni našeho spojení. Nechal jsem se tím unášet a bylo mi naprosto úžasně. Převrátil jsem se na záda a Jobena si stáhl na sebe. Hladil jsem ho po zádech a užíval si ten dotek jeho horkého a chvějícího se těla na mém.
„Nedovolím ti ode mne odejít. Jsi můj… Navždy…“ zašeptal jsem a pak už jen zamotal ruce do jeho vlasů, abych si ho k sobě připoutal na vždy.
Joben
Moje tělo se celé propnulo, když jsem ucítil to silné horko, které mě plnilo. Natolik mě to ovládlo, že jsem během vteřiny následoval Yakei. Božská křeč projela mým tělem a v orgasmu jen v dávkách vypouštěl mé sperma mezi naše těla.
Nikdy jsem si nemyslel, že dokážu tolik někoho milovat, ale nyní konečně vím, co je to nedokázat bez toho druhého žít.
Když si mě k sobě přivinul, jen jsem spokojeně zavřel oči a políbil ho na hruď.
„Jsem jen tvůj,“ zašeptal jsem.
To příjemné teplo, co z něj vycházelo, mě uspalo. Jen s ním jsem dokázal být tak moc šťastný, že vše kolem mě zmizelo.
On je pro mě vším.
Yakei
Joben byl tak unavený, že za chvíli usnul. Jen jsem se nad tím pousmál, opatrně jsem se z něj vysunul a položil ho na postel. Přikryl jsem ho a ještě chvilku vedle něj ležel, díval se na něj, jak je krásný a hladil ho.
Nakonec jsem ho políbil a vstal. Narychlo jsem se oblékl a vyšel potichu z pokoje.
Raději bych zůstal ležet a pořádně se vyspal s Jobenem v náruči, ale není čas.
Je jasný den a informace o tom, co se stalo v noci, se už jistě šíří po celém městě.
Jen co jsem vyšel na chodbu, přivítal mě jeden ze strážců.
„Pane,“ mírně poklonil hlavu. „Velitel je venku, protože se vlci srocují a rádi by vysvětlení. Skoro celé město je na nohách a chtějí vidět, kdo bude nový vůdce sněžných vlků.“
Na moment jsem se zastavil a zauvažoval.
Mám to být já, nebo to mám přenechat někomu jinému? Přijmou mě nebo ne? Na jednu stranu, ne všichni tady byli stoupenci bývalého krále. Šli sem jen proto, že chtěli být se svými příbuznými.
Nakonec jsem vyšel ven a došel na prostranství, které by se dalo označit za místo, kde se nejspíš taková setkání konají.
„Tohle je nový alfa. Nový vůdce smečky a váš král!“ ozval se velitel stráže. „Yakei porazil bývalého krále a má právo být jeho nástupcem. Máte poslední možnost se vyslovit. Pokud s tím někdo nesouhlasí, může ho vyzvat na souboj!“
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Můj pach byl silnější než obvykle. Spousta vlků již s pokorou skláněla hlavy, některé ženy větřily a já viděl, jak se jim za zády kmitá ocas a na hlavě natáčejí uši.
Nejspíš mám opravdu dobu páření, jinak by se tohle nedělo.
„Pokud někdo se mnou nesouhlasí jako s vůdcem smečky, může mě vyzvat na souboj, nebo odejít. Může se vrátit do Senichiho království, nebo odejít pryč, vy co jste z tama byli vyhnáni. Je někdo, kdo chce této zemi vládnout? Někdo jako byl Rizo? Dnes zkusil převzít moc, ale byl přinucen odejít. Chce ho někdo následovat, nebo zemřít?“
Joben
Konečně jsem se v klidu procházel zahradami klidného spánku, který mi po několik dní tolik chyběl. Byl jsem unavený a jen Yakei mi mohl dát ten klid, který jsem tolik potřeboval. Jen s ním jsem mohl být zase sám sebou a nebát se, že mě mé tygří já nějak ohrozí. Když mě zde našel, byl jsem tím nejšťastnějším mužem na světě. On se stal mým světem, který jsem nehodlal, a nechtěl opustit. Natolik jsem se do něj zamiloval.
Jen jsem zamručel, když mě opustil a místo vedle mě začalo stydnout. Ale místo toho, abych vstal, tak jsem se zachumlal do peřiny a dál spokojeně spal. I tak jsem na něj čekal, až se mu budu moc znovu choulit v náručí a říct, jak moc ho miluji.
Yakei
Chvíli jsem se rozhlížel po přítomných. Nikdo však nezvedl hlavu. Všichni mi dávali najevo pokoru.
„Potřebuji někoho rychlého a mrštného. Někoho, kdo by zastával úlohu posla. Jestli mezi vámi někdo takový je, ať se přihlásí u velitele stráže a pak za mnou přijde. Mám pro něj hned první úkol,“ sestoupil jsem z vyvýšeniny, a chtěl odejít, když jsem se ještě zastavil.
„Můj partner, s kterým žiju, je bílý tygr. Vím, že to není vlk a možná se to některým nebude líbit. Ale sněžní tygři žili po boku sněžných vlků spoustu let, než je váš bývalý král nechal vybít. Jen on jediný přežil, a pokud mu někdo zkřiví jediný chlup na jeho srsti, bude mít co do činění se mnou!“
Mezi vlky to zašumělo a některé ženy se jen zamračily, když jsem řekl, že Joben je můj partner.
„Ještě budete rádi, že ho tady máte. Proto si ho važte a berte ho jako rovnocenného se mnou!“
Po těch slovech jsem se otočil a odcházel zpět do domu.
Po cestě jsem přemýšlel, zda v něm zůstanu, nebo si postavím druhý. Ale každopádně teď, jen co vyšlu posla, si půjdu lehnout. Jsem unavený a chci usnout po boku svého tygřího milence.
Joben
Když i po době nebyl zpět v posteli, začal jsem se ošívat a po chvíli se rozespale protáhnul, jako kdybych vůbec nespal.
Aspoň jednou se dlouze vyspat s ním a objímat ho. Nějak mi to není přáno. Spíš se mi zdá, že nám to neustále někdo přerušuje a nejspíš za chvíli vybuchnu, protože jsou chvíle, kdy ho opravdu chci mít jen pro sebe.
Když jsem však zjistil, že jsem opravdu slabý a vůbec se mi nechtějí rozlepit oči, znovu jsem se až po hlavu přikryl peřinou a zkoušel usnout. Moc mi to nešlo, protože jsem chtěl být s ním. Nějak podvědomě jsem ale cítil, že ať je kdekoliv, tak si to musí vyřešit sám. Nejspíš se to týkalo kralování a jediný, koho jsem chtěl vidět na trůnu, který patřil mému lidu, byl on. Nebyl nikdo jiný a lepší. Já jsem se na tohle opravdu nikdy nehodil, ale on… Věřil jsem, že ví, co dělá.
Yakei
Vešel jsem do domu a otvíral postupně jedny dveře za druhými, dokud jsem nenašel pracovnu bývalého krále. Nechal jsem dveře otevřené, aby velitel věděl, kde mě najde. Usedl jsem za stůl, vytáhl jsem list a psací potřeby. Jen chvilku jsem uvažoval, jak mám napsat oslovení, ale nakonec jsem začal psát a šlo to samo. Ani jsem nad tím nějak nemusel přemýšlet.
„Pane?“ ozvalo se ode dveří.
Zvedl jsem hlavu. Stál tam velitel a dva mladí vlci.
„Přivedl jsem vám ty, co jste chtěl.“
Pokynul jsem rukou, aby vešli a ještě dopsal pár řádků do listu a podepsal se. Přeložil jsem list a zapečetil ho. Jen jsem nepoužil pečetidlo bývalého krále, ale otiskl jsem do horkého vosku znak, který jsem nosil stále na krku.
„Je dobře, že jste dva. Půjdete do sněžného království a list odevzdáte Senichimu,“ podal jsem jim zapečetěný dopis. „Tohle,“ podal jsem jim druhý list, který nebyl zalepený, ale i tam byl můj znak. „Tohle je průvodcovský list, který dáte strážím, aby vás vpustili ke králi. Jste dva, tak se budete chránit navzájem a ručíte mi za to, že ten dopis dorazí do správných rukou. Odpočinete si a druhý den se vrátíte sem s odpovědí. Cesta trvá skoro dva dny, ale věřím, že jste rychlí a zvládnete se vrátit do čtyř dnů. A určitě vás dobře odměním a král Senichi také. Vyrazte hned.“
Převzali si dopisy, s menším úklonem se rozloučili.
„Potřeboval bych aspoň půl dne klid. Musím se vyspat. Nespal jsem dva dny. Můžu se na tebe spolehnout, že se tu o to postaráš? A tím myslím i služebnictvo, které sem chodí.“
Velitel jen přikývl a já se konečně odebral do ložnice. Hned za dveřmi jsem shodil boty, kalhoty zůstaly ležet kousek od nich a halena na kraji postele.
Nadzvedl jsem peřinu a opatrně si lehl do vyhřátého místečka a přitiskl se k Jobenovi.
Políbil jsem ho do vlasů, a než jsem stihl cokoliv dalšího, zavřely se mi oči a já usnul.
Joben
Když se otevřely dveře a po chvíli mi něco začalo ohřívat záda, tak jsem jen spokojeně zapředl a víc se natiskl na zdroj tepla.
„Všechno v pořádku? Říkal jsem si, kam jsi šel,“ zašeptal jsem a otočil se tváří k němu.
Pohladil jsem ho prsty po jeho drsné tváři, na které bylo znát, jak dlouho se v tom všem zmatku neholil a políbil ho. Jeho oči naznačovaly, jak moc unavený je, a že toho na nás v poslední době bylo až příliš. Otřel jsem se tváří o tu jeho, abych si na sebe vzal ještě víc jeho pachu a mohl si tak připadat naprosto jeho.
„Snad už nás chvíli nikdo nebude rušit. Potřebujeme si odpočinout, hlavně ty.“