Yakei
Obešel jsem domek, ale na druhé straně už jen byly stopy vedoucí směrem do středu vesnice, kde se smíchaly s ostatními a v tom množství už šly velmi špatně rozlišit.
Narovnal jsem se a znovu se rozhlédl po vesnici. Zaměřil jsem zrak na vše, co se v tu chvíli kolem hýbalo, ale nenašel jsem nic podezřelého.
Otočil jsem se zpátky ke skupině u brány. Mei se skláněla nad Denim, ale…
Neviděl jsem nikde Jobena.
Rozběhl jsem se k nim.
„Mei! Kde je Joben?!“ volal jsem na ní, už když jsem se k nim blížil.
Jen se otočila a ukázala na svůj domek.
„Měl ho odnést ke mně, tak nevyšiluj.“
„Kdo?“
„Kdo?“ náhle se zarazila a zamyslela se. „Ani nevím, jen jsem tomu, co byl nejblíže, řekla, aby ho odnesl. Byl úplně vyčerpaný a nezvládal ani chodit. Neměla jsem čas se rozhlížet, kdo tu všechno je,“ zamračila se na mě. „Musím se postarat o Deniho,“ otočila se zpátky a přikryla Deniho halenou. „Odneste ho do jeho domu, hned tam přijdu,“ ukázala na dva nejbližší vlky a začala si sbírat věci.
Už jsem se o ně víc nezajímal. Rozběhl jsem se k Mei domku. Vpadl jsem dovnitř a proběhl všechny místnosti.
Ale dům byl prázdný…
Joben
Byla mi zima a třásl jsem se, jak jsem byl vyčerpaný. Nemohl jsem otevřít oči, protože mi nefungoval ani jeden sval. Poprvé jsem pocítil plné následky využití mé sily, která se teprve probouzela.
Zem pode mnou se houpala a častokrát i zaduněla, jak kola narazila na kámen. Vše kolem mě vrzalo. Pomalu mi docházelo, že jedu kočárem někam pryč a jediné, co mě kryje je kožich od Mei, kterým mne stihla zahalit.
Snažil jsem se aspoň zvednout, ale nešlo to. Něčí ruka mě zarazila zpět na dřevěnou podlahu a zabránila jakýmkoliv dalším pokusům.
„Nemá cenu cokoliv zkoušet!" zavrčel mi u ucha ten únosce a kousl mě do něj tak hrubě až ho prokousl.
„Zkrotím si tě jako svého mazlíčka, Jobene. Kdybych věděl, že syn velitele královských vojsk sněžného krále žije, našel bych tě už dřív, abych tě mučil. Nenáviděl jsem tvého otce, stejně jako svého bratra, s chutí jsem oba zabil."
Udělalo se mi zle a chtěl jsem ho zabít, ale pořád jsem nic nemohl.
Yakei
Nepříjemný pocit, že se Jobenovi něco stalo, ve mně začal sílit.
Rozběhl jsem se po vesnici a cestou zavolal další vlky, co byli poblíž. Každý si vzal nějakou část vesnice, aby ji prohlédl.
Ještě jednou jsem se vrátil do svého domu, ale Joben jako by se propadl do země.
„Yakei!“ zavolal na mě Taro, který byl na severní straně vesnice. Za hrazením byl jen les, za kterým se tyčily hory vedoucí k zemím sněžných rodů.
Doběhl jsem k němu. Ukázal na poničené hrazení.
„Tohle tu předtím nebylo, je to čerstvé,“ ukázal i na stopy vedoucí skrz plot.
Několik takových stop se táhlo od posledního domku a mizelo někde v lese.
Bez váhání jsem zamířil k domu, kde stopy končily právě u dveří.
Prohlédl jsem to pořádně okolo, a když jsem našel to, co jsem hledal, zařval jsem vzteky. Začal jsem zuřivě vrčet a vtrhnul jsem dovnitř.
Během chvíle jsem vytáhnul ven vlka, který tenhle domek obýval.
Dopadl na kolena do prachu a jen se na mě s úšklebkem podíval.
Vůbec nedbal na to, jak moc zuřím.
„Kdo tu byl! Mluv! Kde je Joben!“ chytl jsem ho pod krkem a silným stiskem ho přiškrtil. Vytáhl jsem meč a znovu na něj výhružně zavrčel. „Tak mluv!“
Joben
Chtěl jsem se tolik dostat pryč a zpět za Yakei, ale nešlo to. Moje síla byla pryč, jediná šance byla, abych nahromadil svoji energii a zkusit to až budu schopen utéct. Litoval jsem toho, že jsem nepočkal, až se Yakei vrátí a já měl aspoň trochu ochrany, ale zase nikdo nepočítal s tím, že je ve vesnici zrádce. Protože tam už jeden sněžný vlk byl a nikdo je nepovažoval za nebezpečné, bylo jasné, že si ho nikdo nevšiml, a bohužel ani já.
Jeli jsme nejspíš dlouho, ale nebyl jsem si jistý, protože jsem častokrát spal únavou.
Vůz zastavil a mě znovu vzaly do náruče jeho silné ruce. Nesl mě někam do zimy. Mrzly mi nohy, jak se na nich usazovaly sněhové vločky a ledový vzduch se nedal ani dýchat.
Světlo se změnilo v přítmí, když jsme vešli nějak do vyhřáté místnosti. Položil mě na kožešinu ke krbu a přehodil přese mě huňatou deku.
„Nepotřebuji, abys mi nastydl. Budu tě potřebovat, jsi nejsilnější zbraň proti tomu spratkovi, který mě sesadil z trůnu. Zničím to království a ty mi pomůžeš. A pokud ne, najdu způsob, jak tě donutit. Jsi cítit sněžným vlkem… Zrádcem, co? Určitě by se hezky vyjímal pověšený na háku u brány, jako hezký odstrašující případ,“ usmál se, až mě zamrazilo v kostech a nohou do mě šťouchl, aby se ujistil, že poslouchám.
Yakei
„Odkliďte to!“ rozkázal jsem a ukázal na mrtvolu, ležící mi u nohou.
Vrátil jsem se zpátky do domu toho zrádce. Pořádně jsem prohlédl obě místnosti včetně komory. Ale našel jsem jen pár chlupů, které tam neměly vůbec být a které jsem už viděl na Deniho rukách.
Měl ho Isao zabít, jak jsem mu radil. Zradil jednou a zradí podruhé. Na jeho místě bych neměl slitování.
„Yakei,“ ozval se za mnou hlas Taro. „Našli jsme dál v lese stopy po kolech. Čekali tam na něho. Joben není nikde ve vesnici ani poblíž a jeho…“ pak se na mě významně podíval, „tvůj pach se ztrácí v těch místech, kde čekal ten povoz.“
„Jdu si pro něho. Máš vesnici na starosti. Nevím, jestli se vrátím, tak se tu o to dobře postarej. Jsi teď vůdce smečky,“ položil jsem mu ruku na rameno.
„Yakei, nevíš co se…“
„Nezastavíš mě, Taro,“ odstrčil jsem ho ode dveří a vyšel ven. „Jdu. Je to můj partner. První, kterého opravdu chci a miluji ho. Nenechám si ho vzít. A jestli mu něco udělali, pozabíjím je všechny.“
Než jsem si stihl obléct teplý přehoz, protože jsem se chystal do severní, věčně zasněžené země, čekali u brány další čtyři vlci.
„Jdeme s tebou.“
Jen jsem kývl, mávnutím ruky se rozloučil s ostatními a vyrazil.
Není čas… Kdo ví, co je s Jobenem. A jestli mu opravdu něco udělali, zabiju je jednoho po druhém.
Joben
Odešel a místnost naprosto ztichla. Stáhl jsem se do klubíčka, protože brnění v kostech ustalo natolik, abych byl schopen trochu ovládat své tělo.
Klapavé kroky se pomalu blížily k mému místu a já zkoprněl, jak jsem čekal nějaké další urážky a vyhrožování.
„Prosím, pane, oblečte se. Brzy bude večeře a můj otec nemá rád, když je někdo nedochvilný,“ příjemný ženský hlas se mi ozval za zády a já se ohlédl.
„Děkuji,“ zašeptal jsem, když se ke mně shýbla a podala mi kalhoty a košili.
Boty úhledně postavila na zem, jako kdyby musely být dokonale upravené.
„Pospěšte si. Pokud potřebujete pomoci, tak se nabízím,“ teprve až nyní jsem ji viděl do tváře.
Vše se ve mně sevřelo, jak moc jsem ji toužil obejmout. Muselo být hrozné s něčím takovým vyrůstat. Netušil jsem, kdo ji to udělal, ale bylo to přímo bestiální. Ihned, jak si uvědomila, že jsem její tvář viděl, zahalila ji šátkem, který kryl i její vlasy.
„Omlouvám se, neměl jste to vidět,“ špitla a pomohla mi postavit se na vratké nohy.
„Byl to…“ nevěděl jsem, jak se správně zeptat.
„Byla to nemoc a později i můj partner, kterého otec zabil. Je to v pořádku, zvykla jsem si na to,“ povzdechla si a začala mi zapínat košili, kterou mi tak pracně nandala.
Yakei
Šel jsem rychlým krokem a neohlížel se, zda mi ostatní stačí.
Ale byli to vlci, kteří byli dobře vycvičeni, a věděl jsem, že mi budou v patách. Na nic se neptali, když jsem jim řekl, kam jdeme. Někteří z nich na něho ještě měli v sobě zlost, když tenkrát napadli město a chtěli zabít krále.
Cesta před námi byla dlouhá. Kdyby bylo na mě, změnil bych se ve vlka a běžel bych, ale potřeboval jsem být ozbrojený.
Občas jsme se zastavili, abychom zkontrolovali stopy, které nám místy mizely, ale kola povozu zanechávala za sebou rýhy, tak nebylo pochyb, že opravdu míří tam, kde jsem si myslel.
Když jsme běželi přes hřebeny hor, i přesto, že bylo letní období, byl tam sníh, který se tam udržoval celoročně.
Přešli jsme je a pomalu mířili na nejsevernější kout země. Země věčné zimy, sněhu a ledu.
Jen pár malých přestávek jsme si udělali. A to jen proto, aby si ostatní odpočali. Kdyby bylo na mě, šel bych bez přestávky…
Jen doufám, že je Joben naživu.
Joben
S její pomocí, jsem se došoural ke stolu a dosedl ve chvíli, kdy přes celou místnost letěl talíř s jídlem, který se rozplácl o stěnu.
„Měli jste tu být před chvíli, co vám tak trvalo? Má neschopná dcera a jeden bezmocný tygr, jak naivní jste, když si myslíte, že vás nezabiji,“ usmál se a nechal nás vstřebat tuhle scénku.
„Omlouvám se, otče, příště se to nestane,“ odpověděla dívka mile a pohled upírala na stůl, jako kdyby se ho bála.
Jenže ona z něj opravdu měla strach. Hrbila se a prsty si nervózně mnula, jako kdyby to bylo to nejhorší, co vedle svého otce zažila. Nakonec si nandala jídlo a i mě připravila něco na talíř, který jsem hned odsunul.
Rychlé kroky a vytáhnutí mě na nohy, mě okamžitě probralo.
„Nechceš? Nemusíš… Uvidíme, co zvládneš, aniž bys jedl,“ kousl mě do ucha a prudce odhodil na stěnu za mnou, až mi málem popraskaly kosti.
„Odveď ho do mého pokoje a ať je připravený,“ zlostně se podíval na dívku a ta se ihned zvedla.
Podebrala mě pod paží a vedla pryč na konec dlouhé chodby. Otevřela vysoké dveře a i se mnou vešla do prostorné místnosti. Pomohla mi posadit se, a když ze mě chtěla sundat oblečení, zavrčel jsem, aby mi dala pokoj. Pochopila, že mě má nechat být a trochu poodstoupila.
„Na… Vypij to, dá ti to sílu,“ podala mi lahvičku se zelenou vodou a zamířila ke dveřím.
„Nesnáším svého otce a ty si nezasloužíš umřít. Věř mi, neublíží ti to,“ poté odešla pryč a já zůstal sám.
Yakei
Trvalo dlouho, než jsme překročili hory. Když jsme byli na úpatí, a vyšli jsme z lesa, objevila se před námi velká rozlehlá vesnice. Řekl bych skoro město.
Musel jsem uznat, že se teda pěkně postaral o to, aby to tu fungovalo. Všude, kam jsem dohlédl, jsem viděl jen bílou kožešinu, ale sem tam se mihla šedá divokých vlků, kteří stihli utéct po posledním boji a usídlili se tady. A právě ti dělali téhle vesnici něco jako ochranu, protože se neštítili ničeho.
„Musíme počkat, až se setmí,“ pohlédl jsem k nebi. Slunce se posunulo do druhé poloviny své pouti, ale ještě nějakou chvíli bude trvat, než se zcela setmí.
Skryli jsme se mezi stromy, za posledním pahorkem.
„Tam je dům jejich vůdce. Je to zrádce, zabil rodinu současného krále sněžných vlků. Nejspíš bude Joben tam. Ale musíme se tam dostat nenápadně, protože je vesnice dobře hlídaná divokými vlky. Slyšel jsem, že dokonce zabili i pár sněžných jen proto, že se jim něco nelíbilo.“
Seděli jsme na místě a čekali. Já celou dobu pozoroval vesnici a snažil se zahlédnout černobílou tygří srst. Ale marně…
Joben
Dal jsem si lahvičku v nosu a natáhl její vůni. Rozpoznal jsem bylinky, které pomáhají nabrat sílu, a obnovují energii, kterou jsem tak moc potřeboval. Celý obsah jsem do sebe vyklopil a položil se na nově povlečenou postel, která ještě voněla ledovým větrem, jak se sušila venku. Nasál jsem tu příjemný pach, vzpomněl jsem si na Yakei.
Přesně takhle je cítit jeho tělo… Tak moc mi chybí, až se mi nechce ani žít, nebo dýchat. Jestli nenaberu trochu síly, je jasné, že se mi stanou věci, které rozhodně nechci. Jediná možnost, jak mě donutit, abych ho poslouchal je, aby mě udělal svým, ale to mu nedovolím.
Dveře se otvíraly a do nich vstupoval on… Proradný a hnusný pach nenávisti se táhl až ke mně. Dělalo se mi z toho zle. Nenáviděl jsem ho, hlavně když jsem zjistil, že to on zabil mé rodiče. Zasloužil si taky umřít a už nikdy nepocítit touhu po moci, která mu nikdy nepatřila.
„Nesvlékl ses? To je příjemná změna. Mám rád, když mi někdo odporuje, můžu být potom hrubý,“ slyšel jsem jeho skřehotavý smích, který jsem mu chtěl vymlátit z obličeje.
„Nikdy nebudu tvůj! Patřím jinému a to se nezmění,“ řekl jsem příkře a odhodil jeho ruku z mého břicha, když si ke mně přilehl.
„Omyl. Moje je všechno, co chci a je jedno jakou cestou,“ zasmál se znovu a chytil mě prudce pod krkem.
„Nikdy!“ zařval jsem tygřím hlasem a kousl ho do zápěstí.
Yakei
Pomalu se stmívalo a od města k nám vál jemný, přesto mrazivý vítr. Čekali jsme, až bude úplně tma.
V tom tichu, kdy bylo snad slyšet každé zakřupání zmrzlého sněhu pod něčími nohami, jsem náhle zbystřil.
Zdálo se mi to?
Byl to jen okamžik, ale měl jsem pocit, jako by ke mně dolehlo tygří zařvání.
Srdce se mi rozbušilo a já ihned vstal, špicoval uši a zaměřil zrak na domy před sebou.
Ale nic dalšího se neopakovalo.
Možná se mi to jen zdálo, ale přesto mě to znervóznilo a já už nedokázal dál sedět a čekat, až bude měsíc vysoko na nebi a všichni ve městě budou spát. Všichni, kromě stráže.
„Yakei,“ stáhl mě jeden z vlků dolů. „Počkej, až bude noc.“
„Nemůžu čekat,“ vytrhnul jsem se mu a znovu jsem vstal. „Zůstaňte tady. Pokud se nevrátím před svítáním, je na vás, co budete dělat. Najdete mě tam,“ ukázal jsem na největší dům, uprostřed města.
Nečekal jsem na nic dalšího a rozběhl jsem se k prvním domům.
Joben
Škubl jsem s hlavou tak silně, až jsem mu vyrval kus masa a krev se rozstříkla po pokoji. Rychle jsem vyskočil na nohy a čekal jeho reakci. Moje tělo se změnilo v tygra tak rychle, že ani já sám jsem to nestihl zaregistrovat.
Díky té dívce, jsem získal aspoň trochu síly a tím i čas, který jsem potřeboval pro útěk. Vrčel jsem a cenil zuby, z kterých odkapávaly sliny, jako důkaz mého vzdoru.
„Chcípneš!“ zavrčel na mě a během chvíle i on stál přede mnou ve své zvířecí podobě.
Byl vyšší než já a mohutnější, ale to mě nezbavilo mé vůle ho zabít.
I kdybych měl umřít, nikdo jiný se mě nedotkne. Nikdo!
Stáli jsme naproti sobě a byli připraveni zaútočit. Pomalu jsme přešlapovali z tlapy na tlapu a krčili se k výskoku. Naše těla se hýbala jak hadi ve snaze zmást nepřítele.
Najednou po mě skočil a já mu šel vstříc. Začal boj, který byl silově dost vyrovnaný.
Yakei
Proplížil jsem se kolem domů. Využíval jsem stíny, stromy, cokoliv, co by mě skrylo. Můj pach nebyl problém, protože jsem byl mezi svými. Jediné, co by kdo ze mě mohl cítit, byl Joben. Ale to by museli být ke mně blíž.
Ještě dva domy, přeběhnout přes menší zahradu a budu tam…
Náhle jsem za sebou zaslechl svištivý zvuk. Stačil jsem se jen přikrčit a nade mnou se do kmene stromu zasekl dlouhý meč.
Odskočil jsem, připraven se bránit, ale divoký vlk, který stál přede mnou, se náhle skácel k zemi a pod ním se tvořila velká krvavá louže z jeho břicha, ve kterém zela velká díra.
„Říkal jsem ti, že máš počkat,“ zavrčel na mě jeden z mého doprovodu. Za ním se opatrně připlížili ostatní a odtáhli mrtvolu za hromadu dříví.
„Musíme odsud pryč a rychle, jeho krev sem přiláká další. Najdou ho.“
A jako na povel se ozvalo vytí, upozorňující na vetřelce.
„Nemáme čas,“ vykřikl jsem a rozběhl se přímo k domu.
Už jsem se neschovával. Běžel jsem přímo, rozhodnutý zabít každého, kdo se mi postaví do cesty.
Jen pár vlků hlídalo hlavní dveře… A těch pár vlků za chvíli leželo na zmrzlém sněhu, který se barvil do ruda.
Vběhli jsme dovnitř. Zůstal jsem stát ve velké síni a rozhlédl se kolem. Zavětřil jsem… Cítím ho…
Joben
Cítil jsem jeho zuby všude na mých zádech, když se jimi prokousl skrz kožich. I já jsem mu hodně krát jeho útok opětoval a vyškubl pár chlupů i s kůží. Rval jsem se jak mi síla a vůle dovolovali. Věděl jsem, že moc dlouho nevydržím, už jen proto, že energie ubývala a já toužil být zase s Yakei. Nehodlal jsem ani ustoupit a už vůbec to vzdát. Nikdy.
Vrčel na mě ještě víc než předtím a prudce do mě vrazil, až jsem celou svou váhou skončil přitisknutý na stěně pokoje. Málem jsem jí proboural na druhou stranu, ale to už jsem se musel shýbnout a rychle utéct, jinak by mě tam opravdu prohodil.
Šel mi po krku a jen velmi těžko se mu bránilo. Když už se jeho zuby otřely o mou hruď a mířily výš, skroutil jsem se na záda, a jak pravá kočka ho odhazoval zadníma tlapami od sebe. Jenže jeho síla byla vetší a on se pomalu a jistě blížil k mému hrdlu. Docházely mi síly.
Yakei
Vysoké dveře na konci chodby. Díval jsem se na ně a jako hypnotizovaný mířil rovnou k nim.
Z boční chodby vyběhli dva vlci, ale to už mě předběhli vyhnanci a vrhli se na ně.
Měl jsem cestu volnou…
Pach, který šel z té místnosti, byl čím dál silnější.
Cítil jsem Jobena a toho druhého. Cítil jsem jejich krev…
Rozběhl jsem se a už cestou jsem ze sebe shazoval věci. Můj těžký meč s rachotem dopadl na zem a poslední, na co jsem sáhl lidskýma rukama, byly dveře, které jsem rozrazil a vpadl dovnitř ve vlčím kožichu.
Zuřivost ze mě přímo sálala, když jsem je viděl.
Ani jsem nevrčel pro výstrahu. Rovnou jsem po něm skočil a zakousnul se mu do krku.
Silně jsem sevřel čelisti a cítil, jak jeho obratle zakřupaly.
Zabiju každého, kdo sáhne na mého tygra.
Joben
Pomalu mi svíral hrdlo a já už čekal smrt, která se nevyhnutelně přibližovala. Z již lidských úst jsem vypustil má nejcennější slova: „Yakei, miluji…“
Jenže v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vpadl vlk, který byl tolik podobný tomu mému. Už na dálku jsem cítil jeho pach a nemohl uvěřit, že si pro mě přišel. On… Můj druh… Má láska tu byl a rval se s mým únoscem. Ale…
Dopadl jsem na zem, když vytáhl v rychlosti tesáky z mého krku a snažil jsem se nadechnout. Moje tělo bylo opět slabé a ještě k tomu jsem neměl ani silu Yakei pomoct. Tolik jsem chtěl… Tolik.
Oči se mi zavíraly únavou a já upadal do tvrdého spánku. Ty bylinky, co jsem dostal od té dívky, měly ještě jednu vlastnost. Pomáhaly dát sílu, ale jen na určitou dobu, potom naprosto vyždímaly člověka, který je požil. Nemohl jsem už déle být vzhůru. Musel jsem spát, abych neumřel.
Yakei
Ten bastard se do mě snažil zahryznout, ale svíral jsem jeho krk pevně a vztekle jsem ho odtáhnul od Jobena.
Zuřil jsem, když jsem viděl jeho černobílou srst na několika místech zbarvenou do červena. Krvácel a byl slabý. Sesunul se k zemi, kde zůstal bezvládně ležet. Nevěděl jsem co s ním je, a první pocit, že snad…
Ne, nemůže mi umřít! Nedovolím to!
Povolil jsem sevření svých čelistí a rozběhl se k Jobenovi. Ztratil jsem soudnost. Viděl jsem jen jeho, jak zavírá oči a sotva dýchá.
Svou nepozornost jsem zaplatil silnou bolestí v zadní noze.
Jeho zuby jsem měl zahryznuté hluboko do svalu.
„Zabiju vás oba dva!“ vrčel na mě s tlamou plnou mé krve. „Zabiju tě, za to, že jsi ho našel! Chránil jsi Senichiho stejně jako tohohle tygra. Zaplatíš mi za to!“
Zavyl jsem bolestí, když se jeho zuby ještě víc zabořily do mé nohy.
Nemohl jsem se otočit, abych se do něj zahryznul. Ne ve vlčí podobě. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl. S velkým sebezapřením jsem se změnil v člověka a natáhl ruku.
Rozmáchl jsem se… Dýka, kterou jsem nahmatal, skončila v jeho boku.
„Nedovolím ti, abys ještě někdy někomu ublížil!“ zařval jsem na něho.
V tu chvíli do pokoje vtrhnul jeden z mých vlků. Jen okamžik, než zhodnotil situaci a vzápětí se rozmáchl mečem.
Sevření zubů v mé noze povolilo a on ze sebe vydal už jen smrtelné zachroptění.
Joben
„Joben… Joben… Joben… Otevři oči mé dítě,“ sladký ženský hlas mě probouzel, ale ne do reality, ale do hlubokého snu v mé duši.
„Mami?“ zašeptal jsem, když jsem spatřil tu nádhernou tvář bělovlasé krásné ženy, která se nade mnou shýbala.
„Ano děťátko mé… Jsem to já. Tak konečně jsi sem přišel, abys vzpomněl své minulosti?“
„Jsem mrtvý?“ zeptal jsem vzápětí a posadil se vedle ní.
„Ne, ještě nemůžeš umřít Jobene. Je čas, aby ses chopil našeho odkazu a stal se nejlepším léčitelem se sílou tygří, tak jako náš rod býval,“ usmála se a mě se do hlavy hrnula spousta vzpomínek, které jsem na ni měl.
Jako malé dítě mě stále hlídala a dávala pozor, abych si neublížil, jako na svůj poklad. Byla to nejhodnější maminka a já ji moc miloval. Pomalu se mi do hlavy všechno tlačilo a já jen přivíral oči, jak moc informací to bylo. Jen jsem seděl a držel její ruku. Všechno šlo kolem mě, a to co bylo v realitě, bylo ode mě velmi daleko. Já byl nyní v hlubině své duše.
Yakei
Ležel jsem na zemi a ztěžka oddychoval. Jen jsem se podíval na to, jak samozvaný král tohoto města vydechl naposled.
Otočil jsem se na Jobena a přesto, že mi silná bolest škubala v celé noze, přitáhl jsem se k němu a položil hlavu na jeho hruď.
Stále byl v tygří podobě, neměnil se zpátky.
Zaposlouchal jsem se.
Jeho srdce bilo…
Oddychl jsem si.
Opatrně jsem vstal, ale hned jsem zas klesl na kolena a jen zaryl drápy do podlahy, abych vydýchal tu bolest.
„Zavážu ti to,“ ozval se vedle mne další hlas.
I ostatní vlci už doběhli.
„Je po něm, nikdo nás už neohrozí. Nemají vůdce a budou teď zmatení. Zůstaneme tady,“ rozhodl jsem.
S pomocí ostatních jsem se zvedl, když už jsem měl nohu provizorně ovázanou. Jeden z vlků vzal Jobena do náruče a pak jsme vyšli z toho propadeného pokoje.
„Pojďte, ukážu vám, kde ho můžete uložit,“ promluvil náhle jemný ženský hlas z konce chodby.
Žena zahalená v šátku jen pokynula rukou a čekala, až k ní dojdeme.
Joben
Viděl jsem dlouhé sněžné pláně, po kterých se proháněli sněžní vlci a bílí tygři je doprovázeli jako jejich přátelé. Cítil jsem láskyplnou atmosféru a mír mezi všemi. Byl tu klid, který narušoval fakt, že se blížil můj odchod a já se nechtěl od maminky odloučit.
Jen se usmála a proměnila se v tygra. Byla překrásná… Tak moc, že se mi srdce roztlouklo štěstím, že pocházím z tak vznešené ženy. Běžela za ostatními, aby se k nim v jejich klidu a míru přidala.
„Sbohem,“ zašeptal jsem, než se mé tělo začalo ztrácet z tohoto místa.
Yakei
Uložili jsme Jobena na postel a ta žena k němu hned přistoupila a začala mu ošetřovat rány.
„Měl byste si sednout, ať se vaše noha nenamáhá a zbytečně nekrvácí,“ ukázala na postel vedle Jobena.
Posadil jsem se, nechal si nohu ošetřit aspoň provizorně od jednoho z mých vlků.
„Kde máte služebnictvo? A stráže?“ ptal jsem se, zatím co jsem si oblíkal věci, které mi mezitím donesli.
„Jsme tu sami. Otec má v domě služebnictvo vždy jen přes den. V noci tu nikoho nesnesl a stráž byla vždy venku. Nikdo si nikdy netroufal na něho zaútočit. Pokud se o to pokusil, zabil ho,“ sklonila hlavu, jako by sama na něco vzpomínala.
Pak se vzpamatovala a pokračovala v ošetřování Jobenových zranění, který se již změnil do lidské podoby.
Vstal jsem, pokynul jsem jednomu z vlků, aby zůstal a ostatní šli se mnou.
Vytáhli jsme mrtvolu před dům, kde jsme ji hodili do sněhu před práh domu.
Téměř okamžitě před námi stáli vlci, kteří hlídali město a další, co ještě nebyli zavření doma a potulovali se po městě.
„Váš vůdce smečky skončil!“ zavolal jsem silným hlasem, aby mě bylo dostatečně slyšet a to co nejdál. „Pokud se někdo pokusí vztáhnout ruku na mě a můj doprovod, skončí stejně! Od teď rozhoduji já, co se tu bude dít dál! Očekávám vaší pokoru, ale pokud někdo s tím má problém, může se pokusit přebrat místo alfy tohohle města! Jsem jeden z vás a hodlám tu dělat pořádek! Kdo je velitel stráže?“
Všichni po mých slovech jen pokorně sklonili hlavy. Jen jeden se mi zpříma podíval do očí.
„Jsem velitel stráže.“
Ukázal jsem mu, aby šel dovnitř. Ostatní zůstali venku i s mým doprovodem, který hlídal u dveří.
Šel jsem s ním do místnosti, která podle nábytku vypadala jako jídelna, a usadili jsme se u stolu.
„Jsi sněžný vlk a věřím, že jsi dobrý velitel,“ prohlédl jsem si ho. „Jako první věc, co uděláš, bude vyhnat odsud všechny divoké vlky. Do jednoho. Nemají tu co dělat. Rozumíš?“
Přikývl a bylo vidět, že si i oddechl. Tahle společnost divokých vlků nejspíš nedělala dobře nikomu.
Rozmlouvali jsme spolu ještě nějakou chvíli.
Ptal jsem se ho na vše, co se tohoto místa týkalo, a hned jsme plánovali, jak to bude fungovat dál…
Joben
Pomalu jsem otvíral oči, které mě pálily, jak jsem je měl ještě nateklé. Cítil jsem něčí přítomnost a i ten příjemný ženský pach, který byl velmi blízko.
Dívka zpozorněla, když slyšela, jak se hýbám a ihned se ke mně nahla.
„Je ti líp?" usmála se a otřela mi čelo od potu.
„Yakei," zašeptal jsem a ona beze slova odešla pryč z pokoje.
Yakei
Bylo potřeba co nejdříve dát najevo, že jejich vládce je již minulost. Tohle byla věc, která se musela řešit hned, protože smečka nemůže být bez vůdce, zvlášť pokud se tu ještě potulovali divocí vlci.
Přesto jsem však myšlenkami stále utíkal k Jobenovi a měl jsem nutkání jít za ním.
Ale tohle opravdu nemohlo počkat.
„Pokud bude s některým z divokých vlků problém, zabte je. Žádné slitování.“
Velitel stráže přikývl a chtěl něco dodat, když se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupila ona žena.
„Nerada ruším, pane, ale Joben se probral.“
Vyskočil jsem na nohy a chtěl se hned rozběhnout za Jobenem, ale pak jsem se zarazil.
„Budu zatím tady,“ otočil jsem se na velitele. „Snažte se s divokými vlky udělat pořádek, než se město probudí. Kdyby něco, hned za mnou přijďte.“
Velitel se jen pousmál, když viděl, jak nervózně postávám.
„Uděláme, co bude potřeba.“
Vzal si svůj odložený meč a rychlým krokem vyšel z domu a já zamířil taky rychlým krokem za Jobenem.
„Pane,“ zastavila mě ještě ta žena. „Otec ublížil hodně lidem a vlkům. Nehledě na to, že byl ten, kdo může za vyhlazení tygřího rodu. Ale byl to můj otec. Nechci, aby se stal potravou pro mrchožrouty. Chtěla bych vás požádat, zda bych mohla…“ na moment se odmlčela.
„Chápu. Nebudeme vám v ničem bránit. Požádejte někoho ze stráže, aby vám pomohl,“ odpověděl jsem ji.
Jen se smutně pousmála a mírně se poklonila.
„Děkuji.“
Na moment jsem ji položil ruku na rameno, aby věděla, že jsem tu pro ni, kdykoliv bude potřebovat. Když se vzdálila, zhluboka jsem se nadechl a pak s roztřesenou rukou stiskl kliku.
Celou dobu jsem nesměl ukázat svou nervozitu. Měl jsem strach, jak to s Jobenem bude, bál jsem se o něj, ale musel jsem se zachovat jako nový vůdce smečky.
Vstoupil jsem do pokoje a došel k posteli.
Joben na ní ležel, s obvazy různě po těle, a bledší snad víc, než normálně bývá.
Sedl jsem si vedle něj na postel a pohladil ho po tváři.
„Vítej zpět,“ pokusil jsem se o úsměv. Sklonil jsem se nad ním a políbil ho na rty.
„Bál jsem se o tebe…“
Joben
Čekal jsem docela dlouho, než se dveře otevřely a v nich stál Yakei. Konečně se mi ulevilo, když jsem spatřil, že je v pořádku. Tolik jsem se o něj bál, hlavně když jsem nevěděl, jak dopadl boj. Všiml jsem si, že napadá na jednu nohu, která ho nejspíš bolela podle výrazu v jeho tváři.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal jsem a ukázal na ni.
Chytil jsem ho za ruku a stiskl ji, jak moc jsem potřeboval cítit jeho tělo. Přitiskl jsem si ji k tváři a nasál jeho vůni, která se mi ihned vepsala do těla.
„Taky jsem se bál, ale už si na vše vzpomínám,“ řekl jsem tiše a přivřel oči, jak mě v nich to světlo stále štípalo.
„A král? A… Tak dívka? Zachránila mě.“
Ta dívka se stala mým andělem, i když se na ní osud tak těžce podepsal.
Yakei
„Jsem v pořádku,“ bezděčně jsem si ruku na moment položil na stehno, kde se pod obvazy skrývalo zranění. „Ta dívka je v pořádku. Postarala se o tebe a jsem ji za to moc vděčný.“
Namočil jsem hadr a otřel mu jeho zpocenou tvář. Jen doufám, že ho nezachvátí horečka.
Chvilku jsem se na něj díval, ale pak veden svými pocity a myšlenkami, které stále útočily na mou mysl, jsem Jobena opatrně podebral a zvedl ho do sedu. Pevně, ale tak abych mu neublížil, jsem ho objal.
„Udělal jsem chybu. Neuhlídal jsem vesnici a málem tě to stálo život. Promiň mi to,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
Joben
Natiskl jsem se na něj, co nejvíc mi to zranění dovolila a bral si od něj sílu, kterou mi tak moc jeho láska dávala.
„Není to tvoje chyba, ani já nic necítil. Tvůj i jeho pach si jsou tolik podobné, ale není to jen tím, že jste oba sněžní vlci, on… Jak kdyby měl něco z tvé krve.“
Políbil jsem ho a potom se k němu přitulil jak malé kotě.
„Nejvíc pro mě znamená, že jsi mě našel, Yakei. Miluji tě a bál jsem se, že už tě neuvidím. Bylo to nejhorší v mém životě. A ne tvoje chyba, ale ta má. Nedal jsem se mu a nikdy bych to neudělal,“ zakňučel jsem a víc se zavrtal do jeho hrdi, když nás oba obalila modrá zář z mého těla.
Ve slabém světélkujícím žáru, se snažila alespoň trochu uzdravit naše těla. Byl jsem s ním a nic jiného nemělo smysl.
Yakei
Bylo to zvláštní modré hřejivé světlo, které nás obalilo. Ještě jsem nic takového nezažil na své kůži, i když jsem to už viděl.
Položil jsem Jobena na postel, shodil boty a lehl si k němu.
„On byl stejný druh. Žili jsme kdysi vedle sebe, dokud nezabil Isaova otce a matku," vysvětlil jsem, proč byl nejspíš cítit stejně jako já. „Na chvíli se prospím,“ podíval jsem se k oknu, kde pomalu začínalo svítat. „Kdybych tě nějak tlačil, tak mě shoď z postele.“
Přitáhl jsem si Jobena blíž k sobě a opatrně ho objal. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavřel oči.
Bylo mi u něj opravdu dobře. Cítil jsem jeho příjemné teplo a to nenahradí žádný oheň z krbu.
„Jsem rád, že jsem tě našel,“ zašeptal jsem ještě, ale po chvíli se mi už zavíraly oči, jak mě spánek přemáhal.
Joben
Souhlasně přikývl a dál na to nic neřekl. Jen jsem se na něj víc namáčkl a užíval si tu pokojnou atmosféru, kterou jsme si oba potom všem jistě zasloužili. Byl jsem tolik rád, že je naživu a já mohu usínat v jeho náruči.
I když jsem byl zraněn… I když mě vše bolelo, nepouštěl jsem moje světlo z našich těl a nechával je uzdravovat, abychom spolu mohli znovu být jako jeden celek.
Po celý svůj život jsem si myslel, že mě nikdo nepotřebuje a smířil se pak i s tím, že jako tygr zůstanu sám. Nyní jsem celým svým srdcem jeho a není pochyb o tom, že je to, to nejlepší, co mám. Možná že nám to bylo předurčeno, ale osud by nás i tak jednou svedl. Cítí k němu neutuchající oddanost a pocit, že bez něj nedokážu žít. On je moje vše a bude dokud naše světlo života bude na jasném nebi plát.