Joben
Byl jsem jeho slovy úplně vyveden z míry, ale měl pravdu a já jen naklonil hlavu, aby měl lepší přístup k mému krku. Chtěl jsem umřít rychle, dokud…
Něco se ve mně probudilo… Hluboko uvnitř najednou zaplál tak silný žár, že pohltil celé moje tělo a ukrutná bolest zasáhla každý můj sval. Odskočil jsem stranou a zapřel se rukama o zem, jak jsem se ocitl na všech čtyřech.
Drápy mi vyjely z kůže a zarývaly se do podlahy. Tesáky přestaly v puse překážet, protože se mi obličej protáhl v tlamu. Uši se zašpičatěly a hbitý ocas se pohyboval za mým podlouhlým tělem. Moje bílo černá srst se leskla odrazem ohně a mírně se vlnila, jak mnou ještě procházela křeč. Svaly mi rostly, a i já se zvětšoval, dokud jsem se celý neoklepal.
Stál jsem naproti Yakei a vrčel na něj hlubokým mručení a cenil tesáky až tolik, že mi z tlamy vytékaly sliny.
Yakei
Joben sklonil hlavu a já si myslel, že to opravdu vzdal. Ale náhle uskočil a já dopadl na prázdnou kožešinu a zaryl do ní drápy, abych se zabrzdil. Díval jsem se na něj, jak se mění, ale nepřestával jsem vrčet.
Tak přece… Věděl jsem to.
Pomalu jsem se k němu přibližoval s vyceněnými zuby. Chodil jsem kolem něj v kruhu a celého si ho prohlížel. Byl opravdu nádherný. Majestátný bílý tygr, snad největší, jakého jsem kdy viděl.
Ale je to tak dávno, co jsem na nějakého narazil…
Náhle jsem nečekaně změnil směr a skočil po jeho boku. Zakousnul jsem se mu do hřbetu, ale na to se hned od něj odrazil tlapami a znovu odskočil, nepřestávaje na něj cenit zuby.
„To je tvé pravé já,“ stál jsem v obranné pozici a čekal, zda zaútočí.
Chtěl jsem, aby se změnil, a i když to byl jen odhad, nějak jsem cítil, že v ohrožení svého života se jeho pravá forma probudí. Zvlášť, když jsme se před chvílí spojili.
Sněžný vlk a bílý tygr. Nejsilnější spojení, jaké kdy existovalo.
Joben
Doširoka jsem se rozkročil a nahlas zařval, až se stěny domu zachvěji, jak silně to bylo.
„Tak to jsi mě jen provokoval? Yakei…“ vrčel jsem dál na něj a přibližoval se až na krok.
Ucítil jsem, že to jeho kousnutí mělo následky a krev mi po hřbetu stekla na podlahu. Zachvěl jsem se a po celé srsti mi přejelo podivné namodralé světlo, které poskakovalo po každém chloupku a hojilo ranky, které se utvořily proměnou. Když došlo k zranění, které mi udělal Yakei, tak se ztratilo uvnitř masa a zacelilo ho.
„Znovu se ptám… Co jsem zač?“ vrčení se ještě prohloubilo a už z blízka se mu díval do očí. I přesto, jak moc jsem narostl přeměnou, byl on větší a mohutnější než já.
Imponoval mi, takhle ještě víc, než předtím.
Yakei
Když zařval, zalehlo mi na moment v uších. Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval a mohl ho dál pozorně sledovat. Když se přiblížil až ke mně, sklonil jsem k němu hlavu a olízl ho v místě, kde jsem ho kousnul.
„Jsi jedna z nejsilnějších koček, Jobene. Bílí tygři žili vždy na okraji společnosti a jen sněžní vlci s nimi dokázali žít. Ne snad proto, že by tygři byli vyvrhelové, ale proto, že se jich ostatní báli, už třeba jen pro jejich barvu a mohutnost. Jen tvůj řev je schopen ohlušit nepřítele a na moment ho paralyzovat. Ale co jsi zač,“ otřel jsem se čumákem o jeho a pak se mu hlavou opřel o jeho krk. „Co jsi přesně zač, to nevím. To je jen tady,“ zvedl jsem se na zadní nohy a změnil se v člověka. Položil jsem mu ruku na hlavu mezi uši. „Máš to někde v sobě schované a snad si časem vzpomeneš.“
Pohladil jsem ho po té jeho husté a přitom jemné srsti, ve které se míchala černá s bílou. Byl opravdu velký. Byl nádherný…
Joben
Přivinul jsem hlavu k jeho ruce a na moment zavřel oči.
„Než jsme se spojili, jakoby na mě mluvila spousta hlasů. Říkaly mi, že tě mám zabít… Že jste je zradili, nepomohli a nechali je zabít. Nejspíš můj rod, podle mohutnosti a síle řevu. Ale… Já se rozhodl pro tebe. Něco mi říká, že patřím… K… tobě… Jen… Bojím se. Nikdy jsem nežil jinde, než tady,“ sklonil jsem hlavu a proměnil se zpět v člověka.
Jenže tohle mě ochromilo a já skončil na kolenech. Slabost mě celého omámila.
„Nejspíš si ještě musím zvyknout…“ usmál jsem se a posadil na kožešinu.
„Je mi zima,“ povzdechl jsem si, když jsem uviděl jeho nahé tělo a natáhl jsem k němu obě ruce.
„Takže mohu být jen s tebou? Proto jsem cítil tu tvoji vůni čerstvě padlého sněhu? Jak zvláštní, že jsme se vůbec našli.“
Yakei
„Zradili vás?“ udiveně jsem na něj pohlédl.
Sedl jsem si vedle něj a znovu přiložil do ohně, když jsem viděl, jak se chvěje zimou. Jeho košile ležela vedle nás roztržená, jak se měnil v tygra. Přitáhl jsem si ho k sobě a objetím ho přitiskl víc na své tělo, abych ho zahřál. V jeho svalech jsem cítil stále jemný třas, ale to mohlo být způsobeno i tím, že opravdu tohle byla jeho první proměna.
I vlci, když se začínají měnit, i když od dětství, s tím mají ze začátku problém. A on je už dospělý a o to těžší to musí být.
„Žil jsem asi patnáct zim, když jsem nastoupil ke stráži. Tenkrát jsme dostali zprávy, že se někdo chystá na vás zaútočit, ale náš král to ignoroval. Jenže pár vlků se proti tomu vzepřelo a běželo vám přesto na pomoc. Ale bylo pozdě. A navíc, většina z těch, co tam byla a viděla, jak všichni ti nádherní bílí tygři mají zbarvenou srst krví a umírají, všichni ti, co přežili, protože divocí vlci společně s některými dalšími z jiných smeček, napadli i je… Tak těch pár, co se dokázalo vrátit, obvinili ze zrady a vyhnali je. Některé z těch tygrů jsem znal. Dospělé i děti… Nemohl jsem uvěřit tomu, že byli všichni vybiti.“
Na moment jsem se odmlčel, když jsem si vybavil to všechno, co se tu noc událo.
„Mám zprávy, že ten král, i když vyhnaný Isaem ze země, opět vládne rodu, který si vytvořil ze svých stoupenců a jejich rodin. Podle všeho je spřažený s divokými vlky. On se vždy zbavil všech, kteří by na něj mohli ukázat nebo ho ohrozit. Lid mu bezmezně věřil a on je podvedl, když zabil nejen královskou rodinu, ale může i za to, co se stalo tygrům. Nikdo neměl odvahu to říct nahlas a ukázat na něj prstem. A to je na tom to nejtěžší.“
Joben
„Ty si tam byl? Můj rod… Oni… Byli vyhlazeni a jen já zbyl, že? Cítil jsem to celou dobu. Pamatuji si jen matně, že mě něčí ženské ruce konejšily a chránily svým tělem, abych přežil. Cítil jsem pach krve, když mě nějaký muž nesl pryč od toho hřejivého sevření a byl jsem smutný. Ten divný pach se mi pak vetřel do nosu a oni ho nazývali králem. Vím, že to on nás má na svědomí, ale nikdy jsem nepochopil, proč si mě chtěl nechat. Krmil mě, i když jsem nechtěl jíst. Každý den mě kontroloval, i když jsem ho vždy pokousal. Byl to tenhle král,“ víc jsem se zachumlal do jeho hrudi a přijímal to horko, které vydával.
„Yakei… Chci být s tebou,“ zašeptal jsem a natáhl se pro deku, kterou jsem měl na křesle.
Vrněl jsem a pomalu se po jeho těle sunul do klínu. Uložil jsem se a hlavu si položil na jeho stehno. Všechno na mě padlo tak silně, že se mi oči samy zavřely a já usnul.
Yakei
Nevím nic o tom, že někdo přežil. Tohle bylo pro mne velké překvapení. Ano byl jsem tam, ale odnesli mě z tama tenkrát na nosítkách v bezvědomí a s těžkým zraněním. Jizvy co mám na břiše a na nohách, jak se mi snažili přeseknout šlachy, abych už nikdy nevstal a chcípnul tam jak prašivý pes, mi dodnes připomínají, co se stalo. Jen díky svým zraněním jsem se dostal do vyhnanství až o několik let později, když jsem měl najít ztracené královské dítě. Byla to součást plánu, na kterou král nikdy nepřišel. Opravdu jsem byl tenkrát hodně mladý a neměl jsem ještě tolik zkušeností. Ale byl jsem horlivý a věřil jsem mému starému učiteli, který tam tenkrát zemřel, když se mě snažil chránit.
Dodnes, když se mění počasí, mě bolí pravá noha a mírně na ni napadám…
Seděl jsem a díval se do ohně. Sem tam jsem přihodil poleno, aby nevyhasl. Hladil jsem Jobena po hlavě a přemýšlel nad tím, jaký osud nás dva svedl dohromady.
I přesto, že byl všude klid, bedlivě jsem naslouchal okolním zvukům. Prostě jsem byl takto vycvičen a pak život vyhnance mě naučil ostatní…
Jobenovo vrnění po chvíli ustalo, a už jen pravidelně oddechoval, když na něj spánek zaútočil plnou sílou.
Když se však začalo pomalu smrákat, naznal jsem, že je čas se vrátit do vesnice.
„Jobene,“ naklonil jsem se k němu a pohladil ho po vlasech. „Jobene, vstávej, musíme jít…“
Joben
Protáhl jsem se a pohladil ho po tváři, když jsem zjistil, že je nade mnou. Posadil jsem se a ještě rozespalý si protřel oči, jak jsem byl stále unavený.
Tahle přeměna mě dost vyčerpala. Nečekal bych, že je to tak náročné.
Došel jsem ke skříňce a oblékl si novou košili a kalhoty, protože jsem to roztrhal. Vzal jsem dva veliké vaky a nastrkal do nich vše, co jsem měl. Od jídla, přes oblečení, po různé bylinky a všechny možné tinktury. Nic víc jsem nepotřeboval. Nábytek a podobně jsem tu stejně musel nechat, takže jsem se ještě podíval po celé chatce, abych si to zapamatoval a podíval se na Yakei.
„Za dva dny se musím vrátit. Chtěl bych se rozloučit s rádcem, mohl bych? Prosím?“
Bylo mi ze všeho smutno, přeci jen jsem tu žil spousty let a najednou… Přitulil jsem se k Yakei a políbil ho, jako bych potřeboval jeho podporu.
„Pomůžeš mi prosím s jedním vakem?“
Yakei
Zatím co si Joben balil věci, já se postaral o ohniště. Uhasil jsem ho a žhavý popel vynesl ven do potoka, aby něco nechytlo. I vodu, kterou měl ve džberech nanosenou jsem vylil před domek.
Zavřel jsem okenice a zadělal je pevně na petlici.
I když, pokud se někdo bude chtít dostat dovnitř, tak se dostane. Ale tak je to aspoň chráněno před nepříznivým počasím.
„Půjdu jako vlk, své věci mám schované v lese a nahý se mi běhat nechce. Tak mi ty vaky připevni na záda. Děláme to tak často, když něco přenášíme na delší vzdálenost.“
Ještě na moment jsem si ho přitáhl k sobě a také se rozhlédl.
„Můžeš se vrátit, bránit ti v tom nebudu. Chápu to,“ políbil jsem ho na tvář a pak už se změnil ve vlka a čekal, až mi Joben připevní vaky k tělu.
Joben
Svázal jsem oba vaky k sobě a přehodil je přes mohutná vlčí záda. Ještě jsem přejel po jeho srsti a potom se v lidské podobě vydal s ním do vesnice. Byl jsem zvyklý se schovávat a bral jsem to tak, že nejspíš budu v tomhle všem pokračovat, protože kdyby o mé pravé podobě věděli ostatní, mohli by se mě bát.
Nejspíš ucítí můj pach, ale podle všeho nebudou vědět k čemu mě přiřadit. A pokud můj pach z větší části překryl ten Yakeiho, nebudu pro ně vetřelec.
Jen já a Yakei jsme v tuhle chvíli věděli, kdo doopravdy jsem a já nechtěl ani omylem ohrozit jeho vesnici.
Šli jsme pomalu, protože jsme nespěchali. Když jsem se opět zastavil u brány a přemýšlel, zda vůbec vejít, podíval jsem se prosebně na Yakei.
„Zvládnu to? A kde budu žít?“
Pořád jsem nechápal spoustu věcí, které pro mě byly nové.
Yakei
Cesta do vesnice trvala o něco déle, než když jsem šel za Jobenem. Na moment jsem se zastavil v místě, kde jsem si ukryl oblečení a požádal Jobena, aby mi je vzal.
Když jsme došli k vesnici, byla už noc. Už jsem chtěl vejít dovnitř, když se Joben zastavil.
„Určitě to zvládneš. A kde budeš žít? Máš několik možností. U bylinkářky Mei, nebo v některém z opuštěných domků anebo, což by možná aspoň pro začátek bylo lepší, u mě.“
Otočil jsem se k němu a na povzbuzení mu olíznul ruku.
„Vítej zpět, Yakei,“ ozvalo se tiché zavrčení ze stínu kousek od brány.
Jen jsem pootočil hlavu a odpověděl krátkým štěknutím, spokojený, že ochrana vesnice funguje dobře. Chytl jsem do zubů Jobenův rukáv a táhl ho za sebou dovnitř. Zastavil jsem se u kašny a počkal, až mi sundá vaky z hřbetu.
„Máš teda na výběr,“ ukázal jsem rukou na tři strany. „Je to už jen na tobě.“
Vzal jsem své oblečení, začal se oblíkat a čekal Jobenovu odpověď.
Joben
Lekl jsem se, když na nás někdo promluvil ze tmy, ale když si mě Yakei odtáhl bokem, ukázal, že se o něj mohu opřít.
Díval jsem se, jak se obléká a připadal mi tak moc krásný. Věděl jsem už dávno, jaká má odpověď bude.
„Řekl jsem už v chatce, že chci být s tebou a pokud jsi jediný, s kým dokážu vycházet a přitom ho nesežeru, tak ani není co řešit. Jen… někdy bych se potřeboval vyspat,“ usmál jsem se a pohledem zavadil o jeho stále obnažený klín.
Hlavně, když se tam ukazovalo pár tmavých chloupků. Ta představa, že tohle do mě zajíždělo a bralo si mě to… Najednou mi snad i spadla slina, jak živě se mi to usadilo v hlavě.
„Sakra…“
Otočil jsem hlavu a spatřil pár vlků, co se zastavili a pozorovali mě. Dokonce jsem viděl jejich hlavy, jak se nadzvedli a oni nasáli pach ze vzduchu.
Yakei
Pomalu se začalo rozednívat. Vesnice se budila a pár vlků už vyšlo už ven. Někteří pro vodu, někteří jen tak se protáhnout a jiní si začali dělat svou práci.
Když jsem se oblékl, rozhlédl jsem se kolem sebe a dvakrát krátce ostře zapískal.
„Dobře, budeš bydlet u mě. A nemysli si, nevycházíš dobře jen se mnou. Co takový Tao nebo Kimi. Ale je fakt, že se musíš seznámit i s ostatními. Někteří jsou ostřejší, ale bát se jich nemusíš. Máme tu jasně dána pravidla,“ pohladil jsem Jobena po ruce a vzal jeden pytel a druhý mu podal. „Odnesem věci ke mně a pak se vrátíme. Dáme jim čas, než se všichni slezou,“ postrčil jsem Jobena ke svému domku. Jen po očku jsem pozoroval, jak se vlci pomalu trousí na náves.
Joben
Byl jsem nervózní a pořád si mnul ruce. Něco ve mně se stáhlo do kouta a v takové přesile vlků, co tu pochodovali (asi tři), mi bylo těsno.
„Ano,“ řekl jsem a následoval Yakei do domu.
Vešel jsem dovnitř a druhý vak pořád svíral v ruce.
„Tenhle je pro vesnici. Jen něco k jídlu z toho vezmu pro nás, jinak jsou tam tinktury a hodně bílých košil. Bylinky a dost sušeného masa. Rozdělíš jim to? Zatím se moc zapojovat nechci, nevím, jestli přeměnu dokážu ovládat. Ale pokud mě ty umíš krotit… Možná by to šlo. A… Chtěl bych se podívat, jak je Taovi,“ vzal jsem si jeden kus masa a nervózně ho žvýkal v puse.
Yakei
Vešli jsme dovnitř a já hned pootvíral okenice, aby se dovnitř dostalo světlo a nemusel jsem zapalovat svíce. Na rozdělání ohně v krbu bude čas potom.
Díval jsem se, jak Joben vytahuje věci a říká co s tím.
„Dobře, odnesem to k Mei. Řekneš ji, co tam všechno přesně má a ona rozdělí zbytek věcí těm, co to nejvíc potřebují.“
Přistoupil jsem k němu, chytl ho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, až mu věci popadaly z rukou.
Jen jsem se podíval, jak se jedna lahvička skutálela po podlaze skoro ke dveřím a pak se zaměřil na Jobena.
„Budeš mít tu místnost po Taovi. Ale pokud chceš, můžeš klidně spát se mnou. Moje postel je dost široká, to už víš,“ druhou rukou jsem ho chytil za zátylek a přitáhl si ho pro polibek.
Rozhodně bych přivítal, kdyby se rozhodl pro druhou možnost. Ale nutit ho nebudu. Však do druhého pokoje to není daleko…
Nakrátko jsem se opřel do toho polibku a můj jazyk se otíral o ten jeho drsný. Tohle mi, stejně jako poprvé, postavilo všechny chlupy po těle a nejraději bych ho teď tady svalil na podlahu pod sebe.
Jenže venku čekají vlci, které jsem svolal.
„Tak, jdeme se seznámit se zbytkem vesnice,“ pustil jsem ho a ukázal mu ke dveřím.
Joben
Vzrušení ihned zasáhlo mé tělo, když jsem cítil to otírání jeho jazyka o ten můj. Tak dokonale jsem vnímal jeho chuť a vůně jeho těla okamžitě zesílila, aby přebila tu mou.
Když mě však jeho rty opustily, jen jsem nelibě kňukl a chytil se jeho ruky, jako bych potřeboval oporu. Jen jsem přikývl hlavou na znamení souhlasu, protože on si všechny mé slova vzal z úst.
Šel jsem s ním na náves a byl jsem opět dost nervózní. Přeci jen tu nebylo zrovna málo vlků a já byl spoustu let zvyklý žít sám, tohle mě stresovalo. Díval jsem se do země a snažil se uklidnit, aby nebylo slyšet, jak moc hlasitě mi bije srdce.
Yakei
Došli jsme ke kašně, na místo, kde jsem většinou stával, když bylo potřeba vesničanům něco sdělit.
Jobena jsem potáhl k sobě.
„Nedívej se do země,“ zašeptal jsem mu od ucha. „Dáváš tím najevo strach a to není dobře. Dívej se na ně a nevyhýbej se očnímu kontaktu. Stačí se podívat na každého krátce, pokud s ním přímo nemluvíš.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a když se došoural poslední vlk, promluvil jsem.
„Tohle je Joben,“ ukázal jsem na něj. „Není vlk, ale má vážný důvod mezi námi žít. Zachránil Taovi život a já jsem mu za to vděčný. Je léčitel a bude nápomocný Mei.“
Pokynul jsem Mei, která jako jedna ze starších stála kousek ode mne.
Přistoupila k Jobenovi a přičichla si k němu, aby si zapamatovala jeho pach. Pak se na mě udiveně podívala a usmála se. Zřejmě ji to došlo, stejně jako to brzy dojde i ostatním.
„Joben bude žít zatím u mě v domku. Donesl vám i nějaké věci, které potom Mei rozdělí, tak jak bude kdo potřebovat.“
Podal jsem pytel jednomu z vlků, který žije s Mei a pomáhá ji s těžkými věcmi.
„Vítám tě,“ poklepala Mei Jobenovi po ramenou a pak k němu jako první přistoupili další ze starších, aby se s ním seznámili. Jen jsem poodstoupil a všechno to bedlivě sledoval.
Joben
Tak a nyní přišla i trapná chvíle, kdy jsem nebyl schopen odtrhnout oči od země. Až teprve když se mě dotkla hřejivá drobná ruka a milý hlas na mě promluvil, jsem se konečně podíval na vlky okolo mě.
„Těší mě,“ stiskl jsem jí ruku a přímo se ji podíval do očí.
Moc milá žena, která se mi už od pohledu líbila. Ale když se objevili další a další muži i ženy, nezvládal jsem svoji nervozitu a místy se přistihl, jak jen přikyvuji a snažím se tak na tři sekundy podívat do
jejich očí, jak po mě Yakei chtěl. Nejhorší bylo, když dva silnější vlci oproti všem natáhli můj pach a zasmáli se. Nebylo mi to zrovna moc příjemné a cítil jsem, jak mi rudnou tváře.
Nejvíc mě štval fakt, že byl Yakei ode mě dost daleko a nejspíš se tím vším bavil. Místy jsem zavrčel k místu, kde byl jeho pach nejsilnější.
Yakei
Viděl jsem, jak je Joben nervózní, ale bylo to nutné. Když zavrčel mým směrem, jen jsem se pousmál. Ale zvládal to dobře, a těm poťouchlým úsměvům se prostě nevyhne, když je cítit mnou. Ale není zbytí. Pokud by to tak nebylo, brzy by jeho pravý pach vystoupil na povrch. Je lepší, když se postupně sžije s vlky a pak ukáže kdo vlastně je, než to na ně vybalit hned.
„Musíme si promluvit, Yakei,“ ozval se vedle mě hlas Mei.
Mírně jsem se k ní sklonil a podíval se na ni.
„U mě,“ ukázala rukou ke svému domku a pak se otočila na svého pomocníka. „Přines mi potom ten vak a vezmi sebou Jobena.“
Akeno jen přikývnul a trpělivě čekal, až se všichni s Jobenem přivítají, za tím co my šli k Mei.
Když jsme vešli dovnitř, udeřila mě do nosu silná vůně různých bylin, tak typická pro její obydlí.
Mei se usadila na posteli, aby ulevila svým nohám a pak se na mě podívala.
„Víš vůbec, koho si sem přivedl? Máš proto nějaký důvod?“
Joben
Dál jsem přijímal ruce od všech, co se se mnou chtěli seznámit, ale když se všichni pomalu rozcházeli do svých chatrčí, došlo mi, že Yakeiho pach je dávno pryč. Prvně jsem si toho tolik nevšímal, protože byl dost cítit i ze mě, ale teď…
Otočil jsem se a spatřil jen jednoho vlka, který vypadal, že čeká na mě. Taky že jo… Hned co jsem k němu došel, tak mě pověděl, že na nás čeká Mei. Šel jsem tedy s ním.
Když jsem vešel do toho skromného obydlí, hned u dveří mě udeřila do nosu silná vůně bylin a hned na to jedno z ještě silnějších kouzel.
„Vy víte, kdo jsem?“ podíval jsem se zpod přimhouřených víček na Mei.
To kouzlo bylo proti všemu, co není vlk, ale na mě tolik nepůsobilo. Popravdě jsem byl zcela oddán Yakei, jen jsem mu to nechtěl říct. Byl bych schopen udělat cokoliv, aby byl šťastný. Cokoliv…
Yakei
„Akeno, dones mi čerstvou mátu, udělám pro nás pití,“ požádala Mei svého pomocníka.
Jinými slovy chtěla, aby odešel. Když jsme zůstali sami, znovu se na mě otočila.
„Přivedl jsi mezi vlky kočku. Myslíš, že bude všechno v pohodě?“
Přisunul jsem si k Mei stoličku a posadil se naproti ní.
„Vím, kdo je a vím, že to v pohodě bude. Bílí tygři vždycky žili v míru s ostatními a oni jim za to pomáhali, když byl nějaký problém. Joben je nejspíš…“
„Poslední. Nebo si to aspoň myslíme, protože od té nešťastné události jsem už žádného dalšího neviděla. Nechápu, jak se mu podařilo přežít, vždyť musel být ještě dítě, když se to stalo. A nikdo neví, jestli se některému z dalších podařilo tomu masakru uniknout.“
„Bude to v pohodě, Mei. Věřím, že mi pomůžeš, kdyby se něco stalo. Joben je velmi zkušený bylinkář, léčitel, zachránil Tao, když jsi tu nebyla.“
„Neboj, pohlídám ho. Jen… Musel jsi? Zrovna s ním?“
Usmál jsem se na ní, když se na to zeptala a přikývl jsem.
„Prostě mě přitahuje tak silně, že sám sebe nechápu. Nevím proč. Ještě s nikým se mi to nestalo…“
„A on si je vědom, toho, kdo je?“
Přikývl jsem a chtěl ji říct, že je Joben nádherný i ve své zvířecí podobě, když vstoupil dovnitř.
Jen jsem pohlédl na Mei a pak na něj.
Joben
„Ano… Vím, kdo jsi. A víš to i ty?“ naklonila hlavu a pousmála se na mě.
„Vím… Tedy, myslím si to. Popravdě si nemohu vzpomenout na nic z mého dětství, ale vím, že nejsem nebezpečný,“ mírně jsem se uklonil a přistoupil k ní, když ke mně natáhla ruku.
Přivřela oči a natáhla mou vůni, snad proto, že se ve mně snažila číst, ale i já věděl, že je to nemožné. Mockrát jsem se snažil sám na sobě vyzkoušet kouzla a vzpomenout si, ale nešlo to. Nikdy se mi to nepovedlo.
„Něco, nebo spíš někdo, blokuje tvoje schopnosti i vzpomínky. A s tím ti nepomohu, ale… Jsi si jistý, že vesnici neohrozíš? Přeci jen jsi kočka a tady je spoustu vlků, kteří když ucítí strach, tak tě zaženou na nejbližší strom,“ usmála se a prohlídla si mě od vlasů po palce u nohou.
„Nevím, jak bojovat se strachem, ale udělám to nejlepší, aby byl Yakei v bezpečí. Nejsem kočka, ale tygr, toho jsem si vědom. Nevybral jsem si to a vyrůstal jsem jen v blízkosti vlků, neznám svůj druh a vlkodlaky beru za své. Pokud bych vesnici nějakým způsoben ohrozil, tak… Tak odejdu. Ale… jen s Yakei,“ povzdechl jsem si, protože poslední větu jsem bral jako krutou realitu.
Sám bych umřel, jen proto, že jsem se otiskl do toho vlka po mém boku. Moje srdce by to nejspíš nevydrželo, ale snažil bych se, aby chtěl on být se mnou.
Yakei
Musel jsem se usmát, když si Mei dobírala Jobena pro jeho kočičí původ. Ale i když byla přímá a pro někoho ta její upřímnost nebyla příjemná, byla vždy hodná.
„Jsem stará a hodně jsem toho zažila. Mých dnů na tomto světě už moc nezbývá, ale pořád jsem při síle. Pokud budeš potřebovat pomoct, kdykoliv přijď,iI kdybys mě měl vzbudit. A vlastně… Dneska půjdu večer sbírat byliny, tak by se mi ruce navíc hodily. Všimla jsem si, podle toho, co jsi dal Taovi, že se v nich docela vyznáš. Takže jak zapadne slunce, buď připravený,“ pokynula nám oběma rukou, že je na čase, abychom odešli.
Sama se pak uložila na postel, aby si ještě zdřímla, protože zrovna ona si ráda pospí, i když už je starý člověk.
Vyšli jsme s Jobenem ven. Jen málo vlků ještě zůstávalo na návsi, zbytek se rozešel po svých povinnostech.
„Pojď si vybalit věci a uděláme něco k jídlu. Do večera máš dost času, aby sis odpočinul po té noční cestě,“ zamířil jsem rovnou ke svému domu.
Joben
Na vše jsem jen přikyvoval. Popravdě jsem chtěl s Mei jít. Byla moc příjemná, i když mi řekla ty věci. Jen chránila vesnici a já to chápal.
Následoval jsem Yakei k němu do domu a když jsem slyšel o tom odpočinku, ihned se mi dostala do hlavy zcela jiná myšlenka a já jemně zapředl. Dával jsem si pozor, aby mě nikdo neslyšel, ale tohle bylo prostě instinktivní a těžko se to ovládalo.
Radši jsem vešel do jeho domu a zamířil k věcem, co jsem sem přinesl. Trochu jsem v tom zahrabal a podíval se na Yakei.
„Co takhle polévka ze zeleniny a jeleního masa? Mám tu i chléb, tak narychlo stejně asi nic jiného nevymyslím a dal bych se něco teplého před… Před spánkem,“ začervenal jsem se a sklonil hlavu na bok, aby mi neviděl do tváře.
„Promiň, ani jsem se tě nezeptal, co bys chtěl ty. Opravdu jsem nikdy s nikým nežil,“ pousmál jsem se a nalil si ze džbánku čerstvou vodu do hrnečku, abych se napil.
Yakei
Slyšel jsem ho, když vrněl. A když potom sklonil hlavu…
„Je mi jedno, co jím, teda kromě polévek, nikdy mi to nic moc neříkalo, ale pokud nic jiného není, sním i to,“ odpověděl jsem na to, co se týkalo jídla. Sledoval jsem ho, jak pije a kapka vody mu stéká z koutku po bradě na krk.
Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení…
Kruci. Musím se ovládat.
Otočil jsem se, šel ke krbu, abych rozdělal oheň, ale v tu chvíli jsem se o něj otřel…
Kašlu na nějaké ovládání.
Znovu jsem zavrčel, ale to už jsem Jobena držel kolem pasu a můj jazyk jsem vecpal do jeho úst.
Prostě to jinak nejde. Musím ho mít… Chci ho…
Pomalu jsem ho ukládal na zem na kožešinu před krbem a celou dobu jsem ho nepustil ze svého sevření, dokud jsme nedolehli na zem. Moje ruce se hned bez váhání vydaly na průzkum jeho těla…
Joben
Sakra… Tak tohle bylo vážně nečekané…
Jako kdyby mi četl myšlenky, které se po celou dobu ubíraly jedním směrem. Byl jak moje droga a já nechápal proč… Ta jeho vůně si brala moje tělo a vpisovala se hluboko do mé duše. Zavrněl jsem a objal ho, abych ho cítil blíž u sebe.
Jazykem jsem se otíral o ten jeho a ochutnával vše, co mi dával. Byl tak horký a já začal to teplo přijímat hluboko do sebe, kde mě přímo rozpalovalo vášní. Chvěl jsem se nedočkavostí a cítil, jak se moje drápy táhnou po jeho zádech a zarývají se do jeho košile.
Z hrdla se mi dralo vrnění a trochu jsem skousl jeho spodní ret, jako výzvu. Šílel jsem po něm… Moc jsem ho chtěl a nehodlal jsem se tomu bránit.
Yakei
Bylo mi jedno, jestli mě za to zabije nebo ne, ale potřeboval jsem se dotýkat jeho nahého těla.
Jedním trhnutím jsem rozerval jeho halenu a odhalila se přede mnou jeho hruď, která se nadzvedávala pod jeho rychlým a vzrušeným dechem.
Nezvládal jsem se na něj jen dívat, i když jsem chtěl. Mé ruce se hned rozběhly po jeho těle. Dotýkal jsem se každého kousku jeho horké kůže. Dlaní i prsty jsem podráždil jeho růžové hrbolky, které tak lákaly, abych je okusil. Olízl jsem je a mírně skousnul, pěkně jednu po druhé.
Ale jeho vůně, která se stávala intenzívnější, podporovala ještě víc mé vzrušení, a já se stěhoval se svými ústy níž, až jsem se zarazil u lemu jeho kalhot.
Rychle a nedočkavě jsem mu rozvázal tkanici a stejně rychle mu je stáhl.
Hlasitě jsem vydechl, když jsem uviděl tu krásu.
Položil jsem ruce na jeho nohy a táhl je nahoru, Hladil jsem jeho stehna až k tříslům. Jemně jsem ho zatahal za chloupky, a pak se už nedočkavě sklonil, abych okusil to, co jsem teď tak moc chtěl.
Chtěl jsem, aby byl můj. Jen můj…
Joben
Jeho prsty na mé kůži zanechávaly nesmazatelné stopy, které se zapisovaly jako tetování do mého těla. Víc jsem nasál jeho omamnou vůni, když se ke mně přiblížil a jeho vlasy mě šimraly na nose. Projelo mnou tak silné vzrušení a zároveň se mi stáhl žaludek, když vsál můj penis do svých úst.
Cítil jsem, jak mě jeho horké rty obemykají a uvězňují v tom vařícím žáru vášně. Jazykem se pohyboval tak ladně, že se mi zatajil z té nádhery dech. Naprosto jsem ztrácel pojem o světě kolem sebe, když se mi tělo začalo nezadržitelně chvět a celého mě pohltila nezvladatelná touha po něm.
„Yakei… Yake…Ach… Ha…“
Byl jsem naprosto ztracen a moc dobře jsem věděl proč, on byl příčina toho, že jsem se nejspíš poprvé zamiloval. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že on bude i ten poslední s kým kdy budu. Něco ve mně řvalo, že kočky jako já patří jen tomu jednomu. U mě to byl… YAKEI.
Prohnul jsem se celý proti němu a nechal v sobě vířit ty nádherné pocity, kterým jsem se poddal.
Yakei
Tak moc jsem chtěl okusit Jobena až do samotného konce. Ale vzrušení rozpalovalo mé tělo čím dál víc a já cítil, jak mě opouští první vlhkost. Nedokázal jsem se již držet zpět.
Tak moc mě ovládl chtíč. Tak moc mě ovládla touha po spojení s ním. Ovládl mě samotný Joben. Jemu jsem nejspíš nadobro propadl a nebránilo tomu ani to, že není vlk.
Co magického nás tak k sobě přitahuje?
Stáhl jsem si rychle kalhoty. Chytl jsem Jobena za boky a převrátil ho na břicho a hned si vytáhl jeho zadeček nahoru. Jen párkrát jsem zkusil svými dlouhými prsty, zda mě vpustí dovnitř, ale ani dráždění jeho citlivého místa nemělo dlouhého trvání.
„Chci tě, Jobene, ani nevíš jak moc,“ s těmi slovy jsem se do něj nasunul na jeden příraz.
Neudržel jsem v sobě hlasitější zasténání a na moment se zastavil.
Tohle mi vzalo pár nádechů a zastavilo pár úderů srdce.
Teprve když jsem začal vnímat i jeho pohyby a hlas, vzpamatoval jsem se a začal přirážet s prsty zatnutými v kůži jeho nádherného zadečku.
Joben
Otřásl mnou jeho hluboký hlas, který se mi vetřel až do mozku, jak výrazný byl. Naprosto jsem všemu propadl… Nebylo místo v mé mysli, které by nemyslelo na něj a jen na něj. Jak kdyby mě očaroval anebo uhranul. Vrněl jsem, i když mě zabolel jeho náhlý vstup a ani jsem se nebránil. Jen jsem víc vystrčil zadeček, aby měl snadnější přístup a já jeho pevnost ještě hlouběji.
Vše se ve mně bouřilo, jako kdyby se přese mě přehnal uragán a vzal si vše, co ve mně bylo. Byl jsem jim naprosto posedlý… Vnímal jsem každý tvrdý nájezd do mého těla i jen jemné otření o mé stěny, které mě dováděly na samou hranici snesitelnosti.
Věděl jsem, že to dlouho nevydržím, ale moc jsem se snažil užít si to ještě víc. Ale ta horkost jeho těla… Všechny ty zvuky, ve kterých se naše vášeň mísila… Nemohl jsem se víc ovládat.
Položil jsem ruku na svůj penis a tiskl si ho, abych mohl pořádně polaskat i svojí erekci. Ale jeho nájezdy mě dostávaly víc a víc do kolen. Skousl jsem si ret a cely se zaklonil tak, abych se s ním mohl líbat. Pro kočku to nebyl takový problém, moje páteř byla až extrémně ohebná. V momentě, kdy mě zachvátila mírná křeč a v jedné explozi vystříkla na kožešinu, věděl jsem, že takhle dokonalé spojení nezažiji s nikým jiným…
Orgasmus mě naprosto ovládl a já se jen dál zapíral o matraci, aby si mě mohl brát podle sebe.
Yakei
Skoro jsem zavyl, když mě Joben v sobě začal svírat a já viděl, jak prožívá svoje blaho. Ani jsem se nenadál, a všechny ty pocity z prožívaného vyvrcholení se začaly přenášet na mě.
Sklonil jsem se, když se natočil pro polibek. V momentě, kdy se naše jazyky o sebe otřely, byl jsem v koncích. Prudce jsem vydechnul a musel opustit jeho ústa, abych se mohl narovnat a nesvalil se na něj.
Všechno to neskutečné úžasné, co se v prudkých vlnách převalovalo přes mé tělo, mě dostávalo do stavu, o kterém jsem zatím ani netušil, že existuje. Byl jsem jak v jiném světě. Jen jsem se ještě z posledních sil pohyboval v bocích a prodlužoval si tím orgasmus co nejdéle, dokud poslední kapka nezaplnila jeho nitro.
Nohy mi slábly, jak mi tohle všechno bralo energii a já nakonec pustil Jobenovy boky a zatlačil ho do kožešiny.
Prudce jsem oddechoval a snažil se přijít k rozumu. Jen po paměti jsem vyhledal jeho ústa, abych se s nimi spojil v polibku, stvrzujícím naše dokonalé spojení…
Joben
Prohnul jsem se pod jeho váhou, ale nevadilo mi to, spíš mi bylo příjemné, cítit ho i potom všem na sobě. To jeho tělo, které mi dalo tolik rozkoše a dál se se mnou mazlil, bylo naprosto dokonalé.
Chytil jsem jednu jeho ruku a přiblížil si ji k obličeji, abych ho cítil víc na sobě.
„Yakei… Já… Mi… Mám… Já… No… Chci být s tebou…“
Chtěl jsem to říct… Cítil jsem to tak, ale... Bál jsem se, že mě jednou opustí, jako všichni a já zůstanu sám.
Zavrněl jsem a zamručel hlubokým hrdelním hlasem. Už tím jsem mu dával najevo, jak moc mu patřím i beze slov.
Yakei
Už dlouho jsem byl sám. Od té doby, co odešel Kaida a Isao se stal králem, jsem tady zpátky… a sám.
Doufal jsem, že se brzy vrátím do své země, ale trvá to dýl, než jsem počítal.
Samotářský život ve vesnici vyhnanců, kde není nikdo, kdo by mě natolik zaujal, abych s ním sdílel lože ne víc jak jednu noc…
I když ne často, přesto i těch pár nocí bylo jen pro potěšení, pro uklidnění těla, které vřelo touhou po spojení…
A teď se tu ukáže Joben.
Od první chvíle mě k němu něco přitahovalo, jako by to říkalo – To je on.
Sesunul jsem se z něj bokem a hladil ho po zádech k zadečku a zpátky. Přejížděl jsem po jeho prohnuté páteři a díval se na něj, jak si to užívá.
Aby taky ne, když je to kočka…
Pousmál jsem se nad tím faktem a naklonil se k němu. Chtěl jsem ho políbit, když se náhle od okna ozvalo tiché, ale vzteklé zavrčení.
Zvedl jsem hlavu, ale viděl jsem už jen, jak se mihl něčí stín a rychlé kroky pryč.
Jen jsem se zamračil a pomyslel si, že příště zavřu i okenice, abychom neměli nevítané diváky.
„Měli bychom se najíst,“ pousmál jsem se nakonec a přitáhl si Jobena ještě pro jeden polibek.