Joben
Rozběhl jsem se tak rychle, že se zem pode mnou ani nepohnula, když jsem na ni stoupl. Jen lehce jsem skákal přes různě větve a překážky, které se mi objevovaly před nohami.
Asi tak za hodinu jsem doběhl na místo, které bylo velmi blízko města. Opatrně jsem se proplížil mezi stromy, aby mě stráž nezahlédla a zaběhl za zídku, která na jednou místě byla porušená a trochu zbořená.
Přeskočil jsem ji, abych se dostal do města a nebyl zpozorován. Plížil jsem se stíny, až jsem měl svoje kouzelné místo před očima. Mezi náhrobky starého hřbitova jsem se protáhl k nejvyššímu stromu. Přímo pod ním rostla…
Stříbrno černě kvetoucí Vlčí květina, jejichž síla, byla až mýtická. Slyšel jsem od rádce, že tu žil kdysi dávno kouzelník, který když zemřel, jeho hrob se pokryl těmito květy. Ale nikdo je nevyužil, až teprve já to udělám. Jen málo vlků zná její moc a jen málo který zná mýty jako já.
Utrhl jsem jednu i s kořeny a uschoval ji za košili, aby nebyla její vůně cítit. Pomalu jsem se vracel zpět, když se najednou objevila stráž a zamířila ke mně. Díky bohu se mi vyhnuli a já nepozorovaně vyskočil z města ven. Prostě… Jako kdyby mě neviděli. Někdy se mi můj pach hodil.
Ale proč mě Yakei cítil?
Běžel jsem, co mi nohy stačily, protože času nebylo nazbyt. Nakonec jsem se ocitl před chatkou a stanul u Tao.
„Potřeboval… bych… teplou… vodu…“ přerývavě jsem dýchal, protože tohle bylo opravdu rychlé tempo a vytáhl jsem bylinku na stůl.
„A… nějaký… nůž…“
Yakei
Vyskočil jsem na nohy, když po nějaké době vběhl dovnitř Joben a celý udýchaný vytahoval bylinu zpoza košile. Kimi mu hned podala věci, které požadoval.
Ještě chvíli jsem se díval, jak bylinu hned zpracovává.
„Děkuji ti,“ řekl jsem mu.
Došel jsem k posteli, pohladil jsem Tao po vlasech a ještě se otočil na Kimi.
„Půjdu. Kdyby byla nějaká změna, hned pro mne přijď. Ty můžeš přespat v pokoji u mě nebo tady,“ dodal jsem ještě směrem k Jobenovi.
Pak jsem vyšel bez dalších slov ven. Byl jsem z toho všeho unavený. Za jedno odpoledne a večer vzrušení až moc.
Vrátil jsem se do svého domku, vhodil další polena do ohně, pootvíral jsem dveře i do zbývajících dvou pokojů, aby se i do nich dostalo teplo a pak zalezl do toho svého. Změnil jsem se ve vlka a stočil se do klubíčka na své posteli. Zabořil jsem čumák pod přední tlapy a zavřel oči. Netrvalo dlouho a já, i přesto, že jsem měl stále našpicované uši, začal pomalu usínat.
Joben
Začal jsem rozřezávat stonek a kořeny a docela složitě z nich vytahoval dužninu. Vše jsem dal do hmoždíře a zalil vodou, aby se to jen lehce spařilo a uvolnilo energii.
Když na mě a na Kimi Yakei promluvil, jen jsem se zamyslel a okamžitě zamítl myšlenku spát u něj. Už jen proto, že Kimi byla unavená a potřebovala se vyspat a já bych odsud stejně neodešel.
Došel jsem k Tao a vlil mu tekutinu do krku. Bylo dobře, že byl vzhůru a polykal. Tím pádem jsem ho nemusel nutit. Poslal jsem Kimi spát, i když protestovala, ale nakonec šla.
Sedl jsem si k Tao a kontroloval jeho stav, ale když se mu udělalo líp a já se trochu uvolnil, tak jsem během chvíle usnul na kraji postele.
Yakei
I ve spánku mé smysly fungují vždy perfektně. Zvedl jsem hlavu a podíval se na osobu, která se blížila k mé posteli.
„Yakei,“ ozvala se tiše Kimi. „Bude v pořádku? Bojím se o něho.“
Jen jsem kývl hlavou. Kimi si lehla ke mně a přitulila se k mému vlčímu tělu.
„Může tu u tebe zůstat? Joben říkal, že mám jít spát. Ale nějak nemůžu být sama.“
Olízl jsem jí ruku na souhlas.
„Vždycky tak hřeješ, nejvíc ze všech vlků. Asi je to tím, že máš nejhustší kožich,“ dodala ještě tiše, ale za chvilku jsem slyšel, jak už pravidelně oddechuje.
Položil jsem hlavu přes její bok a jen se tiše díval přes okno ven, na měsíc, jak krásně svítí na obloze a chystá se do druhé poloviny své noční pouti.
Joben
Probudil mě šum, když se Tao snažil zvednout a přitom mě nevzbudit. Rychle jsem se posadil a promnul si oči, protože to byla teprve chvíle, než jsem usnul.
„Joban?“ zeptal se ještě roztřeseným hlasem.
„Joben,“ chtěl jsem být hnusný, ale jeho omlouvala jeho indispozice.
„Jak je ti?“ usmál jsem se a přiložil mu ruku na čelo.
„Mám žízeň,“ odpověděl mi rychle a posadil se.
„Horečka ustoupila. Hned ti dám napít,“ vzal jsem ještě hrnek se zbytkem tekutiny s Vlčí květinou a dal mu ji vypít.
Když se zašklebil, jen jsem se usmál.
„Já vím, je to hnusné, ale pomáhá to. Půjdu pro Yakei a Kimi, byli tu s tebou celou dobu,“ zvedl jsem se a on mě ještě chytil za ruku.
„Děkuji. Opravdu ti moc děkuji. Já…“
Zastavil jsem ho a pohladil po ruce.
„Já vím, to je v pořádku, hlavně že jsi zdravý.“
Odešel jsem za Yakei do chaty a vplížil se mu do pokoje, ale… Ten pohled, jak tam leží s tou vlčicí, mě zase dost rozladil.
Kolik jich sakra má? Štve mě…
Došel jsem až k němu a trochu s ním zatřásl. Ale ta jeho srst… Tolik teplá a měkká byla, že se mi vibrace rozvlnily do těla a tiché mručení se mi vydralo z hrdla.
Proč se takhle chovám? Proč jen on?
„Tao je vzhůru a je v pořádku. Půjdu domů,“ povzdechl jsem si a nezapomněl tu vlčici probodnout pohledem.
Zamířil jsem rovnou ven, abych ještě Taa zkontroloval a potom šel domů.
Yakei
Otočil jsem hlavu k Jobenovi. Jen co domluvil, vyskočila Kimi na nohy, protože ji to také vzbudilo a hned utíkala za Tao. Jen jsem se usmál.
Ti dva nejspíš jednou budou spolu. Tao by měl už uvažovat nad rozšířením domku. Hlavně když jsem z Kimi cítil, že se blíží její období páření…
Změnil jsem se v člověka, natáhl jsem se na postel a přetáhl přes sebe přikrývku.
„Zůstaň tady aspoň do rána, abys nespadl někde ze srázu. Můžeš se klidně i zamknout na petlici, abys neměl strach, že tě snad budu obtěžovat,“ mávl jsem rukou ke stěně, s kterou sousedil vedlejší pokoj. „Ale jestli chceš, můžeš si lehnout ke mně,“ pousmál jsem se a mírně nadzvedl přikrývku.
Joben
Váhal jsem… Ještě před chvílí jsem byl rozhodnutý odejít a už nikdy se sním nevidět, ale… Nemohl jsem. Něco mi bránilo a já netušil co.
Udělal jsem pár kroků k posteli a zase zpět, než jsem jeho nabídku přijal a oblečený si lehl vedle něj.
„Je to jen proto, že jsi v tomhle domě jediný zdroj tepla a já jsem už hodně unavený,“ povzdechl jsem se a schoulil se do klubíčka.
Kdybych měl tak kožich jako on a mohl se kdykoliv proměnit, ale já tu možnost neměl. Takže jsem musel přijímat teplo z jiných forem topení a on… Bylo to tak příjemné a já byl tolik unavený.
Yakei
Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak váhá, ale nakonec si ke mně přilehl, aniž by se svlékl.
Přehodil jsem přikrývku i přes něj a víc se na něj natiskl. Přitáhl jsem se k němu tak těsně, jak jen to šlo.
Bylo příjemné takhle vedle někoho ležet. Položil jsem mu ruku přes bok a druhou jsem si založil pod hlavu. Podíval jsem se do okna. Nebe pomalu začalo blednout a nebude trvat dlouho a bude svítat.
„Budu rád, když se ještě ráno podíváš na Tao, než odejdeš.“
Zívnul jsem si a zavřel oči.
„Dobrou noc,“ popřál jsem mu ještě klidné spaní a hned na to usnul.
Joben
Byl tak blízko… Tak zatraceně blízko, že mi srdce skákalo v hrudi a nechtělo se zastavit. Jeho vůně… Jeho teplo… Jeho ruka přes můj bok… Byl jsem prostě mimo a snažil se usnout.
„Zkontroluji, nemusíš mít strach,“ zašeptal jsem a víc se zachumlal do přikrývky.
„Opravdu krásně hřeješ,“ řekl jsem skoro neslyšně a konečně zavřel oči.
Ticho v místnosti a hlavně jeho teplo mě po chvíli uspaly a já už nic kolem sebe nevnímal. Jen ten sladký spánek, který jsem tolik potřeboval.
Yakei
Stačil mi krátký, ale za to vydatný spánek, abych si odpočinul. Když jsem se probral, svítilo do oken slunce a svými paprsky osvětlovalo Jobenovy vlasy, které zářily skoro stříbrně. Když jsem se k němu přiklonil, co nejblíže by to šlo, zjistil jsem, co znamenalo to brnění, které se mi přenášelo do ruky položené na jeho hrudi.
On vrní jako kočka? To se mi snad zdá…
Ale shledával jsem to roztomilým.
Přitiskl jsem se na jeho záda, tváří jsem se otřel o jeho vlasy a začal ho hladit po břiše. Prostě mě to jeho vrnění k tomu tak nějak nutilo. Zasunul jsem mu jednu nohu mezi jeho stehna a svým klínem se víc přitiskl na jeho zadeček.
Bylo to skvělé probuzení a já si to příjemné hodlal o něco prodloužit.
Joben
Spalo se mi příjemně. Takhle jsem si hodně dlouho neodpočinul, spíš mi to ani nešlo. Bylo to tím, že jsem byl v celém svém domě vždy sám. Cítit teplo toho druhého a vědět, že mě objímá, byla novinka, která se mi moc líbila.
Když jsem ucítil, jak se mi celé tělo zachvělo a něco mě tísnilo v rozkroku, celý jsem se protáhnul. Zamručel jsem tlumeným skoro kočičím hlasem a znovu se stáhl do klubíčka.
Ale… Něco mi vadí… Co to je?
Pomalu jsem otevřel oči a sjel pohledem mezi moje nohy. To co jsem tam viděl, mě rozladilo a mručení v mém hrdle se znásobilo.
Nevěděl jsem, co mám dělat, nebo jestli se mu snažit zdrhnout. Zajímalo mě, zda by to vůbec šlo.
Yakei
Joben se pohnul a z jeho úst se vydralo něco jako kočičí zavrčení.
Že by vážně byl kočka? Kočka a u mě v posteli?
Proto není cítit jako ostatní vlci? Ale proč ho cítím já a ostatní ne?
Když se pohnul a sevřel mé koleno svými stehny, usmál jsem se.
Podsunul jsem mu volnou ruku pod krk a přitáhl si ho ještě víc a otočil jeho hlavu tak, abych mu viděl do obličeje. Byl roztomilý, jak byl rozespalý.
„Dobré ráno, vyspal ses dobře?“ pousmál jsem se na něj a políbil ho.
Neptal jsem se a rovnou jsem se mu vnutil, abych se otřel o jeho drsný jazyk. Opravdu drsný, jak u kočky.
Druhou rukou, kterou jsem ho hladil po břiše, jsem mu zasunul pod košili a hladil ho přímo na jeho holé kůži. Jeho svaly se jemně třásly a já prostě neodolal a zajel jsem mu rukou do kalhot.
Třel jsem jeho penis, který se probouzel k životu a svým rozkrokem se otíral o jeho zadeček.
Takové příjemné probuzení, jsem nezažil opravdu už strašně dlouho.
Joben
Škubl jsem sebou, když jsem ucítil, jak se sune jeho ruka do mých kalhot a když… Když se dotkl mé erekce a párkrát po ni přejel, chtěl jsem utéct.
Začal jsem se vrtět a zavrčel jsem na něj, co nejvíc jsem dokázal. Jenže on byl tak moc silný a já moc možností neměl, jak od něj odejít.
„Ano… Ale… Dost! Nechej toho! Yakei… Yakei… Ha… Ach… Aachh… Vrrrr…“ z mého hrdla se znovu ozvalo to divné zachrčení, ale tentokrát bylo silnější a v uších drnčelo.
Začalo mě brnět celé tělo a zvláštně elektrizující pocit mě celého pohltil, když jsem se otřel o jeho tělo. Podíval jsem se na své ruce a okamžitě je schoval do rukávu, když se na nich znovu objevily ty divné pruhy, které sílou vzrušení znásobily sytost barvy.
Lekl jsem se toho, co se se mnou děje a kousl Yakeie do ruky. Nevěděl jsem z jakého důvodu, ale to místo jsem mu poté olízl, jako kdybych se mu chtěl omluvit. Jenže… Já to nechtěl… Nechtěl jsem takhle… Bez citů… Jen jedna z dalších jeho hraček…
Yakei
Zastavil jsem se. Ne snad proto, že mě kousnul, ale proto, že mi dal najevo, že tohle nechce.
Byl jsem naštvaný. Rozladěný… Protože moje tělo toužilo po tom jeho, aniž bych to nějak dokázal ovládnout.
Pustil jsem ho a vstal jsem z postele. Co na tom, že mě to tlačí v rozkroku. Skočím do potoka a bude klid.
„Tak jo. Odejdi.“
Otočil jsem se a nechal jsem ho tam být. Hodil jsem na sebe košili, abych aspoň trochu skryl svou nahotu. Ale můj pach, který notně zesílil, když jsem ho chtěl, se skrýt nedal. Nejspíš nebudu moct chvilku vylézt ven mezi vlčice. Jako o alfa samce by o mě hned projevily zájem, ale ten já nemám. Už jsem jich hodně odmítnul a nechci to opakovat znovu.
Zastavil jsem se jen na prahu svých dveří.
„Taro a Deni okamžitě ke mně!“ zakřičel jsem směrem k návsi, kde se scházeli strážci vesnice a měnili si službu.
Vešel jsem zpátky a vztekle jsem rozhrabal ohniště, naházel tam dřevo na podpal a rozdělal oheň. Dal jsem si vařit vodu, abych si mohl udělat ranní čaj a vytáhl si skývu chleba a začal vztekle ukusovat a jen čekal, až ti dva dorazí, abychom mohli probrat zesílení ostrahy vesnice.
Joben
Nečekal jsem, že se takhle zachová. Když mě vyhnal, jen jsem se zvedl a sebral si věci ze země, které jsem tam v noci odložil. Zamířil jsem do kuchyně a chtěl odejít, když jsem se ještě omluvně ve dveřích zastavil a otočil se k němu.
„Voníš jak sníh a jsi alfa… Neměl by ses zahazovat s někým, kdo ani neví kým je. Bojím se sebe, protože nechápu, co je tohle,“ bez ohledu na to, jestli se na mě podíval nebo ne, jsem odhalil kus mé kůže na ruce, která byla ještě stále zbarvená černo bílými pruhy.
„Děkuji za nocleh. Ještě zkontroluji Taa a půjdu. Měj se hezky,“ otočil jsem se a málem jsem se srazil s dvěma muži, kteří vcházeli do dveří.
Prohlíželi si mě podezřívavě a mírně zavrčeli, když jsem znovu zamručel.
Co se to se mnou sakra děje? Co je to? Proč pořád mručím? Nikdy jsem tohle nedělal, ale taky jsem se nikdy necítit tak v ohrožení, jako v téhle vesnici. Jasně, že mě budou mít za nějaké nebezpečí, když ze mě nic necítí.
Yakei
Podíval jsem se na Jobena, když promluvil.
„Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, s kým se mám nebo nemám zahazovat,“ zavrčel jsem na něj, protože jsem opravdu neměl náladu.
Když vešli Taro a Deni a zavrčeli na něj, vstal jsem a další hluboké, ale dost hlasité varovné zavrčení se ozvalo tentokrát z mého hrdla.
Oba hned sklopili hlavu a ustoupili bokem.
„Děkuji za Tao,“ řekl jsem ještě Jobenovi a víc si ho nevšímal.
Ukázal jsem vlkům, aby se usadili ke stolu a řekl jim, ať dají návrhy, jak zlepšit ochranu vesnice. Jsou hned nejsilnější po mně a jeden z nich jednou bude alfa. Záleží, který bude silnější.
Udělal jsem čaj do konvice a posadil se k nim. Nalil jsem nám všem a jen poslouchal jejich nápady. I přesto jsem měl v hlavě své myšlenky. Vybavoval jsem si, co mi Joben ukázal a podle jeho chování to znamená jediné… Ale na to si musí přijít sám. Jen je s podivem, že jsem tu na někoho takového vůbec narazil.
Joben
Je jedno, jestli to nepotřebuješ, nebo potřebuješ, pokud mě nepřijme tvá smečka, tak potom s tím nic neuděláš, pomyslel jsem si a zamířil k chatrči.
Vešel jsem dovnitř a sedl si k Tao, který právě jedl nějakou polévku.
„Jak je ti?“ zeptal jsem se ho a starostlivě mu přiložil ruku na čelo.
„Už je mi líp. Děkuji, zachránil jsi mi život. Kimi mi vše řekla, dlužím ti,“ usmál se a potom si mou ruku přitáhl k nosu.
„Je to pravda, opravdu nejsi ničím cítit. Ty nejsi vlk, že?“ zeptal se a pustil mou ruku ze sevření.
„Já sám nevím, je to otázka i pro mě. Nechám ti tu nějaké bylinky a mast. Natírej si zraněná místa a pij ten čaj. Vše by se mělo dobře zahojit. Zůstanou ti jen malé jizvy. Tak já půjdu,“ zvedl jsem se a on mi ještě jednou stiskl ruku.
„Opravdu děkuji.“
Jen jsem přikývl a ještě se otočil na Kimi.
„Svař mu prosím ty bylinky, od každé hrst a dvakrát denně,“ převzala si to a objala mě.
Stál jsem jak zmražený a nechápal, co to je. Tohle jsem ještě nezažil, hlavně ne od ženy.
„Děkuji… Moc ti děkuji. Kdybys někdy něco potřeboval, tak řekni,“ usmála se a převzala si ode mě pytlíčky.
Odešel jsem ven a zamířil ke svému domu.
Yakei
Podíval jsem se oknem, jak Joben vchází do Taova domku. Jen na půl ucha jsem poslouchal kluky, a pořád se díval na dveře, kdy vyjde.
Když se objevil venku, pořádně jsem si ho prohlédl. Opravdu ani v lidské podobě neměl rysy vlka. Byl jiný.
Otočil jsem se, když v místnosti zavládlo ticho.
„Dobře,“ pokývnul jsem hlavou, protože ani mé myšlenky mi nedovolovaly polevit v ostražitosti a přestat je poslouchat.
„Ode dneška budou na noční stráži čtyři, nikdo nebude nikde zalezlý a chrápat. Zjistím to a udělám s ním krátký proces. Pokud se to někomu nebude líbit, může odejít a žít na vlastní pěst. Ale je doufám jasné, že sám bez smečky, i když plné vyvrhelů, dlouho nepřežije.“
Posadil jsem se zpátky ke stolu a vzal jsem si čaj, abych ho dopil.
„Přes den, se tu pohybuje víc vlků, takže hned přijdeme na to, pokud by se něco dělo, ale vlčata neopustí ohraničenou část. Pokud vejde za bránu někdo cizí, bude okamžitě předveden ke mně a já posoudím, jestli tu bude moct zůstat nebo ne. S výjimkou Jobena. Zachránil Tao před smrtí a má povoleno sem vcházet, kdykoliv bude chtít.“
Joben
Cesta byla dlouhá, hlavně když jsem věděl, že tam na mě nikdo nečeká.
Hned co jsem vešel do domu, tak jsem se podíval na studený krb a zašel pro dřevo, které jsem měl složené u domu, aby izolovalo domek proti chladu. Nakonec se mi to povedlo a pokojem se rozlilo teplo, které po dni konečně prohřálo vychladlé stěny.
Zašel jsem do komory a vytáhl si něco k jídlu, protože jsem byl hladový, a ani jsem nesnídal. Nakonec jsem snědl kousek sušeného masa a kus chlebové placky, co jsem si občas udělal, jinak mi to nosil správce.
Usadil jsem se do křesla a nechal se zahřívat. Hlavou se mi honilo hodně myšlenek a spousta jich bylo na toho… No… Na Yakei. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Zaplnil celou moc mysl.
Yakei
Ať už jsem další dny dělal cokoliv, každou chvilku jsem se myšlenkami vracel k Jobenovi.
Ani nevím proč, ale ten „člověk“ mě vážně zaujal.
Zvlášť ty jeho černé pruhy na rukou a to jeho zvláštní až kočičí mručení. Ještě jsem se s nikým takovým nesetkal.
Kde se tady vlastně vzal? Určitě je z nějaké země, která je odsud hodně vzdálená či dobře skrytá.
Je vyhnanec? Nebo co ho donutilo žít takhle izolovaně od smečky, ať už vlků, či jeho vlastní?
A co je to vlastně za smečku?
Místy, když jsem si na něj vzpomněl, se mi i podivně stáhnul žaludek. Jako by po něm něco ve mně toužilo.
Ale on mě jasně odmítl.
Přesto jsem to nevydržel a jeden poklidný, pěkný sluneční den, jsem rozdal pokyny s tím, že Taro si to bere na starost, a já se vzdálím na dva dny.
Počítal jsem s tím, že se stejně brzy vrátím, ale aspoň si tajně zkontroluji, jak to ve vesnici beze mne funguje.
Brzy ráno, jsem se vydal na cestu. Hlouběji v lese jsem se svlékl a ukryl věci pod pařezem a ve vlčím kožichu se rozběhl k Jobenovi.
Joben
„Donesl jsem ti ten sladký koláč, co máš moc rád. Tak ho koukej sníst a taky... Jobene, ty jsi cítit jiným vlkem a dost. Poslechl si mě a šel jsi do města?"
„Strýčku, prosím," nechtěl jsem o tom mluvit.
Byl jsem z toho všeho zmatený už proto, že jsem měl Yakei plnou hlavu a taky jsem mu nemohl říct o vesnici vyhnanců. Věděl jsem, že by nic neřekl, už kvůli mně, ale nechtěl jsem ho do ničeho zatahovat.
„Tak já jdu," zvedl se a zamířil ke dveřím.
Následoval jsem ho a doprovodil kousek do lesa, odkud mě poslal domů, že není mimino.
Smutně jsem se vracel do prázdného domu. Nikdy mi to nevadilo, ale teď...
Z nějakého důvodu mi ten vypelichanej vlk chyběl.
Vešel jsem do domu a zalil si horkou vodou čaj.
Yakei
Zastavil jsem se nedaleko jeho domku. Chvíli jsem vyčkával, větřil a bedlivě sledoval okolí.
Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo byl. Dokonce jsem necítil ani Jobena.
Pomalu jsem kráčel ke dveřím domku. Strčil jsem do nich čumákem, a když se nic nehnulo ani neozvalo, vešel jsem dovnitř.
Změnil jsem se v člověka a prošel jsem prázdnou místnost. V krbu ještě hořelo, na stole stála konvice s teplým čajem a na talíři koláč s bohatou posýpkou.
Posadil jsem se na jeho postel a přejel po ní rukou. Byla už vychladlá, ale když jsem se k ní sklonil, cítil jsem ho z jeho pokrývky.
Přihodil jsem pár polen do ohně, aby nevyhasl, a pak jsem se změnil zpátky ve vlka a uložil se před krbem, s hlavou otočenou ke dveřím, které jsem soustředěně pozoroval.
Joben
Najednou se mi pod nos otřela silná vlčí vůně a až teprve nyní jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. Prudce jsem se otočil a zůstal pohledem zamrazeným na vetřelci, který se rozvaloval na kožešině u krbu.
„Co... Co tu deláš? Je něco s Tao?" koktal jsem, ale po celou dobu jsem z něj nespustil oči.
Byl tak krásný i jako vlk. Srdce mi bilo jak splašené a v žaludku jsem měl snad tisíc motýlů.
Co se to se mnou děje?
Yakei
Díval jsem se na Jobena, jak vešel a nalíval si čaj.
Na té světlé kožešině jsem se nejspíš ztratil, když si mě prvně nevšiml. Zasmál jsem se, když se zakoktal, ale spíš to bylo jako nepodařená štěkot.
Změnil jsem se v člověka a zůstal sedět na místě. Jen jsem zkřížil nohy, aby se mi lépe sedělo a otočil se zády ke krbu, aby mě oheň hřál.
„Tao je v pořádku a už normálně funguje. Dokonce dal na mou radu a začal zvětšovat svůj domek. Myslím, že jedna místnost pro rodinu nebude stačit,“ usmál jsem se znovu, když jsem viděl, jak na mě Joben stále hledí a měl jsem pocit, že snad ztratil řeč. „Zranění na zádech se mu taky dobře hojí. Ještě chvíli a bude tam mít už jen jizvu. Mohl bys mi taky nalít čaj?“
Joben
Když se změnil v člověka, zatajil se mi dech a srdce už chtělo poblázněně vyskočit z hrudi ven, jak jsem byl v transu.
Jeho nahé tělo, mne přímo magnetizovalo, jak nádherný byl.
„Jo…“ vyhrkl jsem rychle ze sebe a otočil se ke skříňce.
Vytáhl jsem čistý hrnek a nalil mu čaj, k tomu jsem rozpůlil koláč a nandal každému na talířek. Stále jsem se chvěl, jak mne jeho přítomnost rozrušovala. Vytáhl jsem ze skříňky čistou košili a kalhoty a podával mu to.
„To abys... Nenastydl," hlas mi přeskakoval z nervozity.
Yakei
Byl nervózní… Ze mě? Vždyť jsem mu nic neudělal. Teda aspoň zatím ne…
Když mi podával oblečení, chňapnul jsem po jeho ruce a sevřel ji v zápěstí. Prudce jsem si ho přitáhl k sobě, až mi skončil na klíně v náruči.
Chytl jsem ho pod bradou a zaklonil mu hlavu. Přičichl jsem si k jeho krku a rameni a tiše zavrčel.
„Byl jsi s nějakým vlkem. Je z tebe cítit,“ znovu jsem zavrčel.
Joben
Mravenčení se mi rozlilo do celého těla a nemohl jsem se ani hnout, když mě jeho mohutné ruce sevřely ve svém vězení. Díval jsem se do jeho očí a zcela jsem se v nich ztratil, jak poslušné štěně.
Když mi zaklonil hlavu, chtěl jsem se mu vytrhnout a aspoň trochu se bránit, ale když nasál můj pach a padla ta otázka… Najednou jsem byl v háji. Mohl jsem mu lhát, ale nepomohlo by to. Poznal by, že to není pravda.
„Je to… Je to něco jako můj strýc,“ povzdechl jsem se a podvolil se mu.
Mohl to brát tak, že ho můžu podvést a prozradit, kde je vesnice vyhnanců i když bych to nikdy neudělal.
Yakei
Pevně jsem ho držel a nosem se nepřestával otírat o jeho krk. Jako bych tím chtěl smazat pach toho vlka.
„Strýc?“ zvedl jsem nakonec hlavu a zadíval se mu do očí, ve kterých hrály snad všechny odstíny zelené. Jeho úzké zorničky se do mě zabodávaly a ani jednou neuhnul pohledem.
„Je to někdo z města?“
Náhle jsem se nadzvedl a strhnul ho pod sebe. Dolehl na záda, až se mu vlasy rozletěly kolem hlavy.
Sevřel jsem jeho boky koleny a jeho zápěstí držel v sevření jedné ruky. Znovu jsem ho chytil pod bradou a natočil ho k sobě, aby se mi znovu díval do očí.
„Nelíbí se mi, že jsi cítit jiným vlkem, a je mi jedno, kdo to je,“ zavrčel jsem a přitiskl svá ústa na jeho.
Vůbec se nechápu… Od kdy si právě jeho tak nárokuji? Co na něm je, že mě tak silně přitahuje?
Joben
Z hrdla se mi ozval opět ten podivný vrčivý hlas a rezonoval mi celým tělem, když mě jeho polibek naprosto zbavil zábran. Nechápal jsem, proč moje tělo tak podléhá jeho nadvládě… Proč se nedokážu bránit… Chtěl jsem...
„Je… Je z města. Já… Yakei… Ne…“ nešlo to, můj hlas stále přeskakoval a dát dohromady jasnou větu se nedalo.
Snažil jsem se dostat z pod něho, nebo aspoň vysmeknout ruce z jeho sevření, ale bylo to beznadějné. Kousl jsem ho do spodního rtu, ale následně ho olíznul. Nechápal jsem se, protože jsem jednal tak protikladně. Jak kdyby tohle setkání bylo už dávno naplánované. Osudem jasně dané tahy…
Silná vlna mrazení v každé části těla mě na moment ochromila. Něco se se mnou dělo a moje tělo se chvělo jak smyslů zbavené. Pálila mě pokožka a mírná bolest se usadila v mých kostech. Začal jsem mít divný pocit, který jsem předtím neznal. Podíval jsem se na odhalenou část rukou a zjistil, že ty pruhy se znovu objevily. Děsilo mě to.
Yakei
Joben na moment ztuhnul a pak se roztřásl. Chytl jsem ho ještě pevněji a oddálil od něj svou hlavu.
Díval jsem se, jak se na jeho rukách tvoří zas ty černé pruhy a z jeho hrdla se ozvalo to mručení…
„Kočka,“ řekl jsem tiše, když jsem viděl, jak i jeho zorničky se rozšířily.
Naježily se mi všechny chlupy na těle. Vážně je kočka, ale ne obyčejná. Je něco víc…
Chytl jsem jeho halenu a rozhalil ji. Pozoroval jsem jeho krásné bílé tělo, jak se postupně pokrývá černými pruhy a v jeho vlasech se objevují černé prameny. Položil jsem ruku na jeho břicho s konejšivým „Šššš…“ jsem ho po něm začal hladit.
I přesto, že mě předtím kousnul a tahle přeměna byla víc než zajímavá, neodolal jsem a znovu ho políbil.
„Neboj se toho,“ řekl jsem těsně u jeho vlhkých rtů a olízl je.
Ruce jsem mu stále držel, maje na paměti, jak ostré drápy kočky mají. Na hlavě se mi objevily vlčí uši a za zády se mi začal pohybovat vlčí ocas. Vycenil jsem na Jobena zuby a mírně na něj zavrčel.
Pro výstrahu… Ale… Chtěl jsem ho. Toužil jsem po něm čím dál víc…
Sklonil jsem se a jemně mu začal okusovat krk.
Joben
Z hrdla se mi dralo něco mezi nejhlubším zavrčením vlka a mňoukáním kočky. Opravdu jsem se už ztrácel v tom, jak se mám cítit a co to všechno se mnou dělá. Tělo se mi schvělo, když mě začala neuvěřitelně bolet hlava. Něco se dralo ven a vyjíždělo to z kůže, jako kdyby to tam bylo vždy. Po malé chvíli se mi na hlavě ukázaly bílo černé uši, ale tyhle byly jiné než vlčí, byly víc špičaté a srst drsnější. Tesáky se mi prodloužily, když mě ještě víc zaplavilo vzrušení z jemného Yakeiho jazyku, pohybujícím se po mém krku.
Zabolely mně záda v místě křížové kosti, až mi vyhrkly slzy, jak silné to bylo. Najednou Yakei něco prudce praštilo do zad a začalo se to vrtět skoro už u mé hlavy. Baculatý kulatý ocas, který měl černou špičku a jinak byl bílý.
„Proč… Jen s tebou? Bojím se… Bolí to…“ šeptal jsem a snažil se dýchat, protože tohle bylo vážně zcela jiné, než jsem doposud zažil.
Podle všeho jsem procházel první přeměnou, ale nejhorší na tom bylo, že to nebylo do podoby vlka, ale něčeho jiného.
„Co jsem?“ zavrčel jsem ještě víc a drápy se mi natolik prodloužily, že jsem jeden zasekl Yakei do kůže na ruce.
Yakei
Bezděčně jsem Jobenovi víc sevřel zápěstí, když mi do ruky zatnul drápy. V malých pramíncích mi po nich stékala krev.
„Kočka… Krásná velká kočka,“ usmál jsem se na něj a olízl mu jeho slzy.
Jako vlk, by od něj každý jiný dávno odskočil a nejspíš by se na něho vrhnul s cílem ho pokousat. Ale mě prostě přitahoval. Nevím čím, ale bylo to tak.
Jeho ocas se mi omotal kolem boků a jeho kočičí uši se natáčely po zvucích.
„Jsi opravdu nádherný, Jobene,“ pustil jsem jeho ruce i s rizikem, že mě podrápe. Pohladil jsem ho oběma rukama po břiše a líbal ho na té pruhované kůži.
Postupoval jsem dolů k jeho kalhotům, které jsem hned chytl a stáhl mu je.
Začínal jsem být vzrušený, strašně jsem ho chtěl. Milovat se s ním. Bylo to, jako bychom si byli předurčeni. Prostě jsem se nedokázal od něj odtrhnout.
Ať mi třeba vydrápe oči…
Sklonil jsem se k jeho rozkroku. Jemně jsem ho pohladil a pak olízl jeho penis po celé délce.
„Nebraň se tomu, Jobene,“ řekl jsem ještě těsně před tím, než jsem jeho chloubu pojal do svých úst.
Joben
On není jeden z nás… On není tvůj druh… Zabij ho! Jobene! Slyš hlas tvé smečky! Zabij sněžného vlka! Nezachránili nás… Nepomohli… Nechali nás zemřít… Jobene!
V hlavě mi přímo valy snad tisíce hlasů a všechny žádali jeho smrt… Měl jsem ho rozdrápat… Zabít… Nenávidět…Ale…Nemohl jsem. Moje tělo mu patřilo. Já jsem mu patřil. Mohl jsem mu v tuhle chvíli drápy projet kůží a stisknout jeho obratle… Mohl jsem mu vyrvat hrdlo a s ním ještě tepající srdce. Cítil jsem neskutečnou sílu, která se nedala zastavit. Něco mě pohánělo dál.
Drápy jsem táhl po jeho zádech a zanechával tam krvavé šrámy, ale… Mohl jsem ho zabít… Mohl… Neudělal jsem to.
Prohnul jsem se proti němu a cítil, jak mě pojal do úst tak hluboko, že se mi zatajil dech. Něco ve mně mi prostě říkalo, že jsem jeho. Jak kdyby to bylo někým napsané… Možná můj druh patřil sněžným vlkům, ale co tu jeden z nich dělá? A co tu dělám já?
Jeho ledová vůně se mi usadila v nose a já zasténal, když se přese mě převalila tak silná vlna vzrušení, že jsem měl co dělat, abych vůbec dokázal dýchat.
Yakei
Trpěl jsem jeho hluboké drápance jako daň za to, že jsem po něm tak moc toužil. Prostě, tohle se nedalo zastavit, i když bych stokrát chtěl...
Olizoval jsem jeho ztopořený úd vždy, když jsem ho propustil ze svých úst. Jednou rukou jsem si pohrával s jeho váčkem a prsty jsem se několikrát otřel o jeho dírku, která se vždy po mém doteku stáhla.
Má touha, můj pach, který o ní vypovídal, sílily a já se už prostě nedokázal držet zpátky.
Posunul jsem se po jeho těle nahoru a zanechával na jeho kůži vlhkou cestičku od mého penisu, který už propouštěl první kapky.
Roztáhl jsem mu nohy, naslinil jsem si prsty a s nimi jen doplnil to vlhko, které jsem mu tam zanechal ze svých úst a taky to, které pomalu tvořil i on.
Vsunul jsem do něj nejprve jeden prst. Opatrně jsem s ním pohnul, a když se po chvilce trochu uvolnil, zasunul jsem i druhý…
Roztahoval jsem ho a připravoval na naše spojení, zatím co jsem ho druhou rukou hladil po tváři a po vlasech.
„Strašně moc tě chci,“ vydechl jsem do jeho úst, než jsem se do nich vnutil svým jazykem a začal se otírat o ten jeho drsný…
Joben
Zachvěl jsem se ještě víc, když jsem slyšel jeho podmanivý hlas, který se mi vecpal do hlavy. Zapředl jsem, jak kdybych mu dával svolení k tomu, aby si mě vzal. Jeho prsty mě tak hřály, když ve mně jezdil a když se dotkl místa, které mi rozbrnělo celé tělo, sevřel jsem kožešinu pod sebou a málem ji celou rozerval na cáry, jak jí projely mé drápy.
„Já taky,“ zavrčel jsem zvláštním chraplavým hlasem.
Víc jsem roztáhl své nohy, jak mi velel instinkt a podíval se mu do tváře. Vše se ve mně stáhlo a vášeň mě zcela pohltila, jak kdybych ho musel v sobě cítit. Chtěl jsem ho… Musel jsem ho mít. Jediné, co mi znělo v hlavě, bylo jeho jméno.
„Yakei,“ zachrčel jsem hlasem plným vzrušení.
Bradavky mě nepříjemně tvrdly a jak se o mě otíral, tak se ve mně rozlévaly další příjemné pocity.
Yakei
Když to řekl a nohy víc roztáhl od sebe, neváhal jsem. Bylo to pro mne jasné pozvání…
Mírně jsem se nadzvedl a podsunul jsem mu zadeček tak, abych se do něj lépe dostal. Jednou rukou jsem se proti němu nastavil a mírně zatlačil.
Držel jsem se jen silou vůle, abych nezačal hned přirážet. Byly to příjemné pocity, které zaplavovaly nejen mé tělo, ale i mozek. Naprosto mě ovládly.
Zasunul jsem mu ruce pod kolena, aby měl nohy víc od sebe a zadeček tak, abych do něj mohl lépe vniknout dál…
Zapřel jsem se o zem a znovu se pohnul. Opět o kousek jsem se do něj nasunul.
Sklonil jsem se k němu a tím pohybem do něj vjel celý.
Zaútočil jsem na jeho ústa, abych umlčel cokoliv, co by mi mohlo zabránit v dalších pohybech…
Nic mi už nebránilo se s ním spojit, milovat se s ním, i když byl těsný, že každý můj pohyb byl zprvu pomalejší a opatrný, ale postupně jsem přidával na razanci a rychlosti…
Joben
Když do mě celý najel, trochu jsem se přikrčil, jak to bolelo. Vadilo mi to a bylo to tak veliké, že jsem si myslel, že mě to uvnitř roztrhá. Ale když mě políbil a donutil přitáhnout nohy k tělu, trochu jsem povolil sevření mého nitra. Cítil jsem, jak se tře o mé stěny a s každým vklouznutím hlouběji do mého těla mnou projelo silné mrazení. Elektrizování zasáhlo všechny mé orgány a já se prohnul slastí, kterou mému tělu začal dopřávat.
Pustil jsem kožešinu a objal ho. Víc jsem otevřel ústa, když jsem propustil svůj jazyk a začal se otírat o ten jeho. Líbal jsem se s ním ve snaze mu dokázat, jak moc ho chci. Moje tělo šílelo v euforii spojení s tím, který mi připadá jako předurčený partner.
Najednou mi uši i ocas zmizely, když jsem se propnul do tvaru luku a mírná křeč zasáhla celé mé tělo. Od hlavy do třísel mnou přejelo horko a vystříklo z mého penisu ven.
Bylo mi tak úžasně, že jsem jen slastně přivíral oči a nechal ho dál si mě brát. Jen mi to dopřávalo ještě silnější a delší uspokojení. Cítil jsem se jak v ráji, který mi dopřál tenhle hladový vlk.
Yakei
Začal jsem se v tom všem ztrácet. Mé pohyby už byly automatické a ani jsem si neuvědomil, že se výrazně zkrátily a zrychlily. Přesně tak, jak mi velel přicházející orgasmus, který mě zasáhl náhle a tak silně, že se mi až zatmělo před očima.
Prohnutí Jobenova těla mě donutilo pohlédnout dolů mezi nás. Když jsem viděl, jak se jeho třesoucí se břicho leskne bílou nadílkou, byla to poslední kapka k tomu, abych skončil i já.
Bylo to něco úžasného, když jsem v mírné křeči začal plnit jeho zadeček svým semenem. Nedokázal jsem ustat ani ve svých pohybech. Každý další jen doprovázel výstřik a plnil jeho nitro.
„Jsi neskutečný,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem, který mě ani trochu neposlouchal.
S posledním tvrdým nájezdem až na doraz, mě zradily svaly a já se sesunul na jeho tělo.
Těžce jsem oddechoval a snad jen po paměti vyhledal jeho ústa, abych si ještě dopřál ten polibek, který jsem v tom nezvladatelném opojení musel na chvíli přerušit.
Můj pach se vpisoval do jeho těla, stejně jako já přebíral ten jeho, který najednou byl výraznější než předtím...
Joben
Jen jsem lapal po dechu, jak jsem byl z toho všeho mimo. Cítil jsem jeho vůni, jak se mi dostává pod pokožku a ta moje snad poprvé hledala cestu ven z mého těla. Byla silná… Jiná než jeho vlčí, ale také byla zvláštně cítit čerstvě napadaným sněhem.
Nevěděl jsem, co to znamená, ale připadalo mi to jak značkování, podle toho, jak jsem jim začal být cítit.
Přitulil jsem se na jeho hruď a vrněl jako kočka. Už jsem si tak totiž opravdu připadal.
„Jsem pro tebe nebezpečný… Už jsem cítit tvým pachem, nebudu tu v bezpečí,“ zavrčel jsem, protože mě tohle začalo trápit.
Začal jsem mít strach, že už nikdy neuvidím rádce a to mi dost ubližovalo. Jenže… S ním mi bylo tak dobře… Hřejivě.
Yakei
Mírně jsem se pohnul a opustil Jobenovo teplo. Uložil jsem se vedle něj na kožešině, jednou rukou se natáhl k dřevu a přihodil další dvě polena do ohně, aby nám bylo teplo. Ale nejspíš jsme to nepotřebovali. Hřáli jsme jeden druhého a já si Jobena ještě víc přitáhl na své tělo a hladil ho po zádech.
Poslouchal jsem jeho vrnění, dokud nepromluvil.
„Pravda, jsi teď cítit mnou. Teď na tebe nikdo nesáhne, protože nesmí. Ale taky už nedokážeš ani ty krýt svůj pach,“ přičichl jsem si k němu.
Opravdu voněl nádherně. Aspoň pro mě…
„Nejspíš tu opravdu už nejsi v bezpečí. Kdokoliv by tě tu našel. To, že jsi dokonale skrýval svůj pach, tě celou dobu chránilo. Půjdeš do naší vesnice. Nebo do města, vyber si. Ale sám už rozhodně zůstat nemůžeš.“
Joben
„Já na výběr nemám, nevíš totiž o mně vše. Můj strýc je rádce tohoto krále. Nebýt toho starého muže, nebyl bych mezi živými. Potají mě propašoval ven z města a skryl zde v tomto domku. Tím, že jsem neměl pach, mě nikdy nikdo nenašel. Jsem mu dlužen mnohé, nechce se mi odsud odcházet bez toho, aby o mně věděl. Dlužím mu to, je jak můj otec, kterého nemám. On není jako měšťané, on je proti válce a všemu, co se tam děje. Mluví o králi ze sousedního rodu, jako o špatném a snaží se najít důkazy jeho tyranie ke všem obyvatelům. Proč si myslíš, že je tolik vyhnanců? Už dlouho pod jeho vládou město chřadne a lid se nemůže rozhodovat sám za sebe. Já jsem asi už poslední… Nikdy jsem necítil nic podobného, jako jsem já a ani nevím, jak vypadám, když se nedokážu zcela změnit. Já…“ nadechl jsem se a zvedl se do sedu.
Bylo mi všelijak, moc různých pocitů mě zasahovalo hluboko v nitru.
„Nemůžu ohrozit tvou vesnici, nejlepší by bylo, pokud bych úplně zmizel,“ povzdechl jsem si a podíval se po domku, který mi už nadále nemohl patřit.
Yakei
Poslouchal jsem Jobena, co říká a také se posadil. Po chvíli jsem však vstal a začal přecházet po místnosti sem a tam.
Možná má v něčem pravdu. Třeba o tom, jaké zvěsti kolují o zmíněném králi. O tom, co zabil Isavovy rodiče a on ho potom vyhnal a navrátil se zpátky na trůn. Isao ho měl zabít, ale neudělal to. Místo toho začal žít se svými stoupenci na jiném místě a opět si říká král. A rostoucí počet vyhnanců to jen potvrzuje. Vím, že nejsme jediná taková vesnice. Jsou ještě další dvě… Ale rozhodně nemá pravdu v tom, že je pro mne nebezpečný a že by ohrozil naši vesnici.
Ale bránit mu nebudu. Nechce odejít se mnou a nechce ani do vesnice. Teď, když nedokáže skrýt svůj pach a zůstane sám, nejspíš dlouho nepřežije.
„Dobře. Máš pravdu. Sám dlouho nepřežiješ. Budou tě všude pronásledovat a opravdu by bylo lepší, kdybys zmizel. Zkrátím ti tvé trápení,“ s posledními slovy jsem se změnil ve vlka a s výhružným vrčením a vyceněnými zuby jsem se k němu blížil.
„Budou tě mučit, pokud tě najdou a ucítí tě ze mě. Ušetřím tě té bolestí. Zabiju tě hned teď,“ dodal jsem ještě a skočil.