Joben
Nějak jsem přitom čtení usnul. Když jsem se probudil, zdálo se mi, že cítím něčí pach. Ne můj… Ne jeho, toho, koho jsem rozhodně netoužil vidět i když… Nasál jsem zhluboka směsici pachů, které se nesly z venku vzduchem, a přivřel oči, abych rozeznal ty, kterým patřily.
Jeden jen slabý, byl možná jeho, ještě jsem si k němu pořádně nepřičichl a nezapamatoval si ho. Ale… Byl mi známý.
A ten druhý… Nelíbil se mi. Byl plný špatných úmyslů, které vydává vlk, když myslí na zabití… Smrt… zvláštně to ovlivní jeho pot a tím je silněji cítit.
Vadil mi v nose a já se ho chtěl zbavit. Pro jistotu jsem si vzal nůž, co jsem měl na porcování masa a stoupnul si za dveře, abych nepustil vetřelce dovnitř. Napjatě jsem čekal a byl soustředěn na blížící se nebezpečí.
Ale… Častokrát jsem se přistihl, jak jsem se soustředil a víc se zaměřil na toho druhého vetřelce, který tak ledově voněl sněhem.
Yakei
Uviděl jsem ho. Vystoupil zpoza stromu, přeběhl k domku a podél stěny na straně, kde nebylo okno, se plížil ke dveřím.
V ruce měl meč, na kterém byly patrné fleky od krve…
Je to on. Ta krev patří našemu strážci. Zavětřil jsem…. Je to tak.
Už chytal za kliku a chystal se otevřít dveře. I v tom přítmí jsem viděl jeho obličej, plný nenávisti a touhy zabíjet. V tu chvíli jsem vyskočil. Dvěma neslyšnými skoky jsem byl u něj, skočil jsem mu na záda a vší silou se mu zahryznul do krku, než se stihl byť otočit. Meč mu vypadnul z ruky… Jen překvapeně vydechl a pak se i se mnou svalil na zem.
Jeho krev barvila hlínu pod ním. Ještě jednou zachrčel a pak vydechl naposled…
Joben
Prudce jsem otevřel dveře, když jsem za nimi slyšel hluk a cítil pach krve. Stál jsem jak opařený a díval se na člověka, ze kterého vyprchával život. Jeho oči jakoby světlaly a měnily se v bílou.
Bylo mi všelijak. Nikdy jsem nespatřil smrt, i když mi o bojích rádce hodně říkal. Bylo to hrozné. Tak lehce se život dal vzít, hlavně v takových dobách. V srdci mě zabolelo a já upustil nůž na zem. Pár slz opustilo moje oči a já jen stál s rukama složenýma na hrudi.
Smrt… Je určitě chladná jako nejkrutější zima.
Udělal jsem pár kroků zpět do chatky, ale ta krev mě snad pronásledovala.
„Proč?“ zeptal jsem se po chvíli a snažil se najít další slova.
Yakei
Dveře se otevřely v momentě, kdy jsem pouštěl ze zubů jeho krk. Svým silným stiskem jsem mu ho prokousnul a zlomil mu páteř. Odskočil jsem od něj, když jsem uslyšel Jobenův vystrašený hlas. Jen jsem se na něj podíval, ale pak jsem chytil to bezvládné tělo do zubů a táhl ho pryč od domku. Přitáhl jsem ho na druhý konec paloučku, kde jsem ho pak shodil za srázu dolů. V potůčku jsem se několikrát vymáchal, aby má srst nebyla od krve a několikrát ponořil čumák do vody, abych se zbavil krve i na něm a necítil ten pach v tlamě.
Vrátil jsem se zpátky k Jobenovi.
„Proč?“ zeptal jsem se, když jsem před ním už stál na lidských nohách. „Ukážu ti proč. Jen potřebuji, abys vzal něco na ošetření velkých ran a šel se mnou. Někdo potřebuje tvoji pomoc.“
Chytl jsem ho za lokty a pevně je stiskl, aby mě vnímal.
„Jobene, nemáme čas, prosím!“
Joben
Nechápal jsem, jak tak snadno může někoho odnést v tlamě a… Nechtěl jsem si to ani představovat, co se s tělem děje dál. Bylo mi z toho smutno. I já jsem měl z toho vlka zlé pocity, ale zabít ho? Nejspíš měl důvod, ale…
Dál jako zmražený jsem stál a díval se směrem, kterým odběhl. Když se však vrátil zpátky a už v lidské podobě mi zase říkal, co mám dělat, nějak se to všechno ve mně hnulo. Vyškubl jsem se mu ze sevření a bojovně se postavil naproti němu.
„Kam mám jít? A proč bych měl poslouchat, co mi říkáš? Neznám tě, vlastně neznám skoro nikoho. Co když i ty mě chceš zabít? Pomoc…“
Zamyslel jsem se a na chvíli se uklidnil.
„Musíš mi říct, co mu je,“ říkal jsem už tiše a odklonil pohled bokem.
Na tohle slovo moje já prostě slyší. Jak někdo řekne, že potřebuje pomoc, udělám to. Nevím, je to někde ve mně. Ale těch možností moc nemám, spíš je nemám vůbec.
Yakei
„Jsi snad hluchý? Říkal jsem ošetření velkých ran. Je to zranění od meče a jedna z nich je dost hluboká,“ zvýšil jsem hlas, protože jsem začínal být dost netrpělivý. Dostrkal jsem Jobena víc do domku. „Tak si pospěš!“
Netrpělivě jsem chodil sem a tam a místy jsem i vrčel.
„Poběžíme zkratkou přes les. Bylo by lepší, kdyby ses změnil ve vlka, ale jak cítím,“ přičichl jsem si k němu. „Tak to zřejmě nedokážeš. Nejsem obr, abych tě unesl na hřbetě, takže budeš muset po svých. Umíš rychle běhat?“
Joben
Tak díky němu jsem zapomněl na tu smrt a soustředil se na to, že mám chuť ho hrozně pokousat.
„A ty jsi hluchý? Říkal jsem ti asi dvakrát, že se prostě nedokážu proměnit. Taky jde o to, jestli je to vlk, víš? Existuje víc forem, ale podle toho, jak arogantně se chováš, tak to vlk bude,“ vracel jsem mu jeho vrčení a začal přecházet sem a tam po místnosti.
„A přestaň mi tu vrčet, potřebuji se soustředit!“ štěkl jsem ještě po něm, než jsem zavřel oči a soustředil se na zranění, která mi jen skromně popsal.
Objevil se mi před očima obrázek postavy a kde a jak by mohla být zraněná. Když jsem oči otevřel, neomylně jsem si začal dávat bylinky a mechy, lišejníky, tinktury, oleje do brašny podle potřeby. Když byla plná, jen jsem se na něj otočil a zamířil ke dveřím.
„Uvidíme, zda mi budeš stačit ty? Vedeš, neznám cestu,“ odsekl jsem mu a díval se, jak zareaguje.
Yakei
Měl jsem okamžitě chuť ho zabít. Ale udržel jsem se.
Ale v momentě, kdy byl připravený jít, jsem ho chytil pod krkem a přirazil ho na dveře.
„Moje arogantní chování…“ zavrčel jsem, protože tohle mě pěkně nasralo. Vůbec si neumí představit co to je, mít zodpovědnost za celou smečku a zvlášť, pokud je složená z různých vlčích rodů.
„Záleží mi na každém, kdo v mé vesnici žije. Kdyby Mei nebyla ještě dva dny pryč, vysral bych se na tebe. Ale pokud tě má společnost tak obtěžuje, zůstaň tady. Postarám se o svého vlka sám. I kdybych měl umřít s ním.“
Pustil jsem ho, odstrčil jsem ho od dveří a vyšel jsem ven.
„Jestli máš zájem pomoct, tak pojď za mnou, už jsem ztratil s tebou dost času, který potřebuji pro jiné, co to přijmou bez blbých keců.“
Na víc jsem nečekal a rozběhl se směrem k vesnici.
Joben
Popravdě se mi moc do jeho vesnice nechtělo. Už tak tam byla spousta vlků a já nebyl schopen se jim ubránit. Mohl lhát a hned jak bych tam došel, tak by mě zabili, ale proč by to dělal? Nejsem ničím zvláštní.
Sere mě… Hrozně moc mě sere… Přijde si sem… ke mně domů a hned říká, co mám dělat? A potom mě málem udusí jedním stiskem a ještě mě uráží? Proč bych mu měl pomáhat a ještě po tomhle chování? Však si tu žiju v pořádku a sám. Proč bych to měl dělat?
Zavřel jsem dveře a zajistil je petlicí. Vyběhl jsem směrem, odkud jsem cítil jeho pach. Běžel jsem opravdu rychle, tak, jak jsem v polích běhával. Hlína se mi pod nohami drolila a větve nepraskaly, jen jsem je jemně zašlápl. Kolikrát jsem byl jako kočka a i smysly častokrát odpovídaly. Kdybych se mohl přeměnit ve vlka, udělal bych to.
Najednou jsem se zasekl. Stál jsem před skromnou bránou do malé vesnice a nebyl jsem schopen vejít. Jeho pach se smísil se spoustou dalších a já se cítil nechtěný. Zase jsem v hlavě slyšel ty slova: „Jsi stvůra… Jsi člověk? Umři! Jsi jen hanba všech vlků. Dítě ve vesnici vlků a ani se nedokáže změnit v jednoho z nich.“
Častokrát se na mě chodily dívat čtyři děti z vesnice a posmívaly se mi. Když to rádce nevydržel, tak mě odvedl a dal mi nový život. Bylo mi pouhých osm, ale naučil jsem se. Rádce se o mě opravdu dobře postaral a dal mi domov. Ale tohle… bylo to něco nového. Neznámého a já se toho moc bál.
Yakei
Běžel jsem zkratkou, ale snažil jsem se vyhýbat nejhůře schůdným místům, kvůli Jobena. Musel jsem uznat, že mi docela stíhal. I když jsem neběžel tak rychle, jak jsem byl zvyklý. Ale vědomí, že je na lidských nohách mi prostě nedalo se rozběhnout a nechat ho někde uprostřed lesa.
Byla už noc, když jsme doběhli do vesnice. Joben byl kousek za mnou, ale když jsem proběhl bránou a zamířil k Taovi domů, najednou se zastavil.
Zabrzdil jsem se a otočil.
„No tak pojď!“ zavolal jsem na něj. Ale on se nehýbal.
Vrátil jsem se k němu a změnil se zpět v člověka.
„Tak co je s tebou? Tady tě nikdo nehryzne, za to ti ručím. Maximálně tak já,“ chytl jsem za ruku a táhl ho za sebou k Taově domku.
„Potřebuji, aby ses vzpamatoval, Jobene,“ chytl jsem ho na moment a sevřel ho do náruče. „Tao tě potřebuje,“ pustil jsem ho a pak ho potlačil dovnitř k posteli, na které ležel Tao a sotva dýchal.
Joben
Když mě Yakei odtáhl k lůžku toho muže, díval jsem se na něj a snažil se uklidnit. Ale když mě objal… Ztuhnul jsem ještě víc.
Cítil jsem jeho nahé tělo a zachvěl jsem se. Trochu jsem ho od sebe odstrčil, abych měl dostatek prostoru.
„Měl… měl by ses obléknout, nebo nastydneš,“ řekl jsem tiše a došel k tomu muži.
„Jsem Joben, Tao,“ oslovil jsem ho a přiložil mu ruku na hruď.
Sám jsem se k němu přiblížil a opatrně mu položil hlavu na hruď. Nasál jsem jeho pach a zavřel oči. V představách jsem si opět vybavil jeho tělo a sledoval všechny rány, které by ho mohli přivést na pokraj smrti.
Tohle byl můj dar… Podle vůně člověka, jsem dokázal určit jeho zranění. Stejně jako u rádce, ale ten neměl moc rád, když jsem do něj šťoural a zakazoval mi to dělat. Tady jsem měl konečně možnost to vyzkoušet v plném rozsahu.
Když jsem si vše ujasnil, zvedl jsem se a vytáhl správné bylinky a podal je Yakei.
„Potřebuji to vše svařit dohromady,“ podíval jsem se na něj a podal mu čtyři pytlíky.
„Od každého jednu hrst,“ dodal jsem ještě a vytáhl z vaku hmoždíř a lišejníky.
Začal jsem to třít spolu s olejem z bobulí, které zastavují krvácení. Když jsme to měl, opatrně jsem mu očistil rány. Na kusy bílé látky z rozřezané košile, kterou jsem ani nikdy nevyužil, jsem natřel směs z hmoždíře a přiložil to na všechny otevřené rány, které po sobě měl.
Yakei
Díval jsem se na Jobena, jak ošetřuje Tao. Je dobře, že se vzpamatoval. Jediné co o otevřených ranách vím, je, že se špatně hojí. Doufal jsem, že Tao to přežije. Byl to mladý vlk a ještě mu nějaké zkušenosti chybí, ale má našlápnuto být jedním z nejsilnějších. Museli udělat někde chybu, když takhle dopadl.
Aniž bych přemýšlel nad tím, jestli jsem nebo nejsem oblečený, vyšel jsem ven a zamířil rovnou ke skupince strážných, kteří postávali na návsi a čekali na další pokyny.
„Proč se to stalo?“ mávl jsem rukou k Taově domku. „Je na pokraji smrti a vy máte jen malé škrábance.“
Můj hlas byl hrubý a pevný a můj pach sílil současně s tím, jak jsem začínal mít vztek. Měl jsem pocit, že tu není něco v pořádku a zrádce tu nestrpím.
„Tak jak to bylo!“
Všichni poodstoupili, kromě těch dvou.
Na rukách i nohách se mi vysunuly drápy a moje zuby se začaly protahovat současně s tím, jak se mi na hlavě objevily vlčí uši.
„Narazili jsme na ně, když jsme se vraceli. Jednoho jsme zabili, ale druhý se nám postavil. Byl hodně silný, ale nakonec jsme ho přemohli. Jenže on se nějak dostal z pout a ve chvíli, kdy jsme zůstali víc vzadu, vyrazil Taovi meč z ruky a zaútočil na něj. Nestihl se ani změnit ve vlka. Než jsme k němu doběhli, tak utekl,“ řekl jeden z nich a mírně sklonil hlavu.
Přiblížil jsem se k nim a měl jsem chuť jim prokousnout hrdlo. Moje zlost byla cítit na hony daleko.
„Udělali jste…“
„Chybu,“ dořekl to za mě jeden z nich a také sklonil hlavu.
Cítil jsem jejich nervozitu a strach. Ale uznali, že udělali něco špatně a přinesli Tao domů.
„Vrátíte se ke své práci, ještě jedna taková chyba a víte, co se stane,“ zavrčel jsem a vycenil jsem na ně zuby. „A modlete se, aby to přežil!“ zavrčel jsem ještě jednou a pak jsem se otočil a vracel se zpět do Taova domku.
Všichni ví, že je pro mne Tao jako mladší bratr. Našel jsem ho a zachránil před divokými vlky a od té doby jsem se o něj staral.
Je jako moje rodina, kterou jsem musel nuceně opustit. V malé chodbičce jsem vzal jeho plášť a přehodil si ho přes sebe. Musím se podívat, jak na tom je.
Joben
Když látka nasákla krví, tak jsem ji hned vyměnil za novou, aby se infekce z venku nedostala do jeho zranění. Trvalo nějakou chvíli, než krvácení ustalo, ale aspoň začal klidněji dýchat a horečka se snižovala.
Zasekl jsem se, když jsem ucítil jeho pach. Asi nikdy se nezvyknu na to, že mi voní. Ne, není možné, aby se mi tak líbil. Určitě to je jen nějaký druh nenávisti.
Horší ale bylo, že jsem necítil to, pro co jsem ho poslal.
„Krvácení přestalo, bude v pořádku, jen si pár dní poleží a neměl by vstávat. Ale… Kde mám ty bylinky. Opravdu potřebuji, abys mi je svařil. Je potřeba mu to podat hned, jinak se ta horečka nesrazí a infekce se může dostat do těla,“ povzdechl jsem si a vyměnil Taovi poslední obklad na těle.
Yakei
„Promiň. Jen jsem musel něco neodkladně vyřídit.“
Popadl jsem kotlík s vodou a dal ho hřát nad oheň, který mezitím rozdělala jedna z vlčic, co se o Tao starala, než jsme se s Jobenem vrátili.
Když voda začala vřít, hodil jsem do ní byliny, tak jak Joben říkal, chvíli jsem to povařil a pak kotlík sundal z ohně a postavil ho na stůl.
Do většího hrnku jsem přecedil trochu odvaru přes plátýnko a podal ho Jobenovi.
Přitáhl jsem si židli a usadil se vedle něj. Díval jsem se na Tao a přemýšlel, jak by dopadl. Nejspíš by nevydržel, než by se Mei vrátila.
Položil jsem ruku na jeho nohu, jako bych se tím chtěl uklidnit a otočil hlavu k Jobenovi.
„Děkuji,“ řekl jsem jen a otočil hlavu zpět k Taovi. „Můžeš tady přespat. U mě doma je jedna prázdná místnost a je tam postel,“ řekl jsem jen tak mimochodem. Ale určitě bylo potřeba, aby tu zůstal aspoň přes noc, než se Taovi více uleví.
Joben
Neuniklo mi, že se dotkl Tao a pohladil ho po noze.
To je jeho partner? Proč tedy něco zkusil na mě? Tak tohle mě vážně štve… Hodně mě to štve…
Vzal jsem ten odvar a o ruce ho trochu zchladil. Vždy jsem měl ledové ruce, jak kdyby mi je někdo vytáhl z ledu, ale po chvíli se vždy ohřály.
Zkusil jsem mu trochu tekutiny nalít do úst, ale byl tak mimo, že nevnímal nic, Nedokázal ani pootevřít pusu. Rozhodl jsem se tedy pro jiné řešení. Napil jsem se, ale nepolknul. Prsty jsem mu otevřel ústa a celý obsah jsem mu vypustil dovnitř. Začal polykat, což bylo dobré a já to opakoval, dokud celý hrnek nevypil. Nakonec jsem mu otřel pusu a sedl si zpět na židli.
Chytil jsem ho za ruku a začal mu masírovat dlaň, abych mu uvolnil vnitřní napětí a léky mohly rychleji účinkovat.
„Určitě bych takhle večer nikam nešel, a už vůbec ne, když je v takovém stavu,“ povzdechl jsem si a položil mu ruku zpět na postel.
Pořádně jsem ho přikryl a nechal ho v teple.
„Udělal jsem vše, co se dalo. Musíme čekat do rána, to by se měl probudit. Ale ještě tu zůstanu, možná i nepůjdu spát,“ povzdechl jsem si a díval jsem se na Taa, který již klidněji oddechoval.
Yakei
Díval jsem se, jak Joben ošetřuje Tao, a když mu dával pít, mírně jsem se zamračil. Raději jsem vstal, vyšel jsem ven a zavolal na Kimi. Přiběhla mladá vlčice, která se nejvíc s Tao bavila. Bylo vidět, jak je ustaraná. Určitě má o něj strach.
„Pohlídáš ho. Joben bude spát u mě, a kdyby byl problém, hned pro něho přijdeš. Kdykoliv. Rozumíš, Kimi?“ vzal jsem ji dovnitř a zastavili jsme se vedle postele. „Joben ti řekne, co máš dělat.“
Poodešel jsem ke krbu, abych upravil oheň a přiložil dřevo. Mezitím, co oni spolu mluvili, nanosil jsem další dřevo, aby Kimi nemusela chodit ven.
Díval jsem se na Jobena tak nějak jsem začal přemýšlet nad tím, co je on vlastně zač. Jak to, že jsem na něj nikdy nenarazil? A podle všeho takhle samotářsky žije už strašně dlouho. A kde bere všechny ty věci, co jsem u něj doma viděl? A navíc – opravdu není cítit vlkem.
Co je zač?
Joben
Najednou Yakei odešel a za chvíli se vrátil s velmi pěknou dívkou. Chvilku jsem přemýšlel, zda ji Taa svěřit, ale nakonec jsem ji řekl, že mu má jen na hlavě měnit studené obklady a kdyby cokoliv, tak má hned běžet pro mě. Jen se usmála a poděkovala mi.
Byla opravdu milá… Poté si k Taovi přisedla a držela ho za ruku. Ještě jsem jí stiskl rameno, aby věděla, že tu jsem s ní.
„Bude v pořádku… Určitě,“ řekl jsem tiše a zamířil k Yakei, který se nahříval u krbu.
„Ukážeš mi, kde budu spát? Prosím?“
Najednou mi v žaludku hlasitě zavrčelo a já se cítil opravdu trapně. Prostě jsem se málo najedl a moje tělo si žádalo své.
Jenže… Dost mě zabrnělo v ruce, a když jsem se na ni podíval, měl jsem na malíčku jakési skoro nepostřehnutelné bílo černé pruhy. Rychle jsem si ji stáhl k tělu a prst zakryl, ale díky bohu to brzy ustalo.
Co to sakra bylo? A proč jsem to měl na těle? Nejspíš jsem moc unavený. Jo… Tím to bude.
Yakei
„Jo, ukážu ti, kde budeš spát a připravím něco k jídlu,“ odpověděl jsem, když jsem zaslechl, jak Jobenovi zakručelo v břiše.
Vyšli jsme ven a já zamířil rovnou k mému domku, který byl trochu bokem od ostatních. Avšak na místě, kde jsem měl dobrý rozhled na vesnici. Můj domek měl tři místnosti. Jedna velká světnice sloužila jako kuchyň a zároveň i proto, když jsem potřeboval něco řešit. Pak tu byly dvě menší. Jedna moje na spaní a druhá prázdná, kde před tím pobýval Tao, dokud se nepostavil na vlastní a začal žít sám.
„Tady budeš spát,“ otevřel jsem dveře právě té poslední, která sousedila s mojí.
„Jdu rozdělat oheň. Nejspíš vyhasnul, jak jsem běhal pořád sem a tam. A udělám něco k jídlu. Jen to nebude nic moc, nemám tu žádnou vlčici, která by se o mě postarala.“
Nechal jsem Jobena stát v předsíňce a zamířil rovnou ke krbu.
Rozdělal jsem oheň a hned jsem dal hřát velký kotlík s vodou, abych se mohl konečně umýt. Byl jsem z toho celého dne špinavý a neměl jsem zájem takový lézt do postele. Zašel jsem ještě do malé sklepní komory, kde jsem měl uskladněné jídlo. Nabral jsem do košíku od každého něco, vynesl to nahoru a rozložil na stůl.
Vytáhl jsem necky před krb a konečně se usadil ke stolu, kde jsem čekal, až se ohřeje voda a já se budu moct umýt.
„Pojď se najíst,“ ukázal jsem Jobenovi na stůl. „Jak dlouho už takhle samotářsky žiješ?“
Joben
Po chvíli jsem udělal první krok a pomalu došel ke stolu, kde seděl Yakei. Podezřívavě jsem se díval na jídlo, ale nakonec jsem si vzal. Snědl jsem pár soust, když jsem začal přemýšlet nad tím, co mu řeknu a co si radši uchovám jako tajemství.
„Už asi patnáct let. Pár zim to bude. Moc ven nechodím. Jen sbírat bylinky a to při svitu měsíce a skoro ráno, aby jejich moc byla největší. Nevadí mi to. Kdo by chtěl být s někým, jako jsem já. Vlk si mě neoznačí, protože nemám skoro žádný pach. Nejsem člověk, protože se rychle léčím a s démonem nemám společného nic, protože nemám žádnou moc. Nedokážu se proměnit v nic… Když jsme se o to pokoušel, tak to jen hrozně bolelo a nemělo to žádný smysl. Asi tak,“ říkal jsem celkem smutně a začal dál jíst.
Můj způsob, jak se zbavit nervů. Prostě sním vše, co mi přijde pod ruku, ale…
Nemohl jsem skoro nic sníst, protože jsem věděl, jak těžké pro něj muselo něco k jídlu sehnat. A to nemluvím o lécích, nebo nějakých látkách.
„Mám pár bílých košil, co jsem nikdy na sobě neměl a nějaké tinktury, které by mohli pomoct, dám ti to. Vím, že toho máte málo a já to nemám pro koho využít.“
Yakei
Poslouchal jsem Jobena co říká.
„Nějaké věci by se pro vlky hodily,“ přikývl jsem. „A víš… On by si tě určitě někdo označil za svého, kdybys nežil sám oddělený od ostatních. Určitě by se někdo našel,“ vstal jsem a popošel k němu. Přičichl jsem si k jeho krku. „Vážně nejsi cítit jako vlk, ale ani jako čistý člověk. Něco v tobě je. Něco, co mi pěkně voní.“
Znovu jsem si k němu přičichl, ale pak jsem raději poodstoupil a šel si chystat vodu na mytí. Nalil jsem ji do necek, naředil studenou, abych se neopařil. Svlékl jsem plášť a usadil se v neckách.
„Jestli chceš, nachystám ti vodu a můžeš se taky okoupat, co?“
Joben
„To určitě, stojí na mě řada…“ nahlas jsem se zasmál, abych podtrhl tu hloupost, co vyslovil.
Najednou jsem se zarazil a díval se na něj, jak si nalévá vodu do necek.
„Ty mě cítíš? To není možné, nikdo mě necítí… nebo… Nesetkal jsem se ještě s nikým takovým,“ nechápavě jsem si ho prohlížel, protože tohle pro mě byla novinka.
Ani rádce mě nikdy necítil… Ani stráže mě nenašli, právě z tohoto důvodu.
„Já…“ úplně jsem zrudl, protože se právě přede mnou svlékl a vlezl do necek.
Byl jsem úplně v háji, protože byl opravdu krásný. Jeho tělo… Bože… Zalapal jsem po dechu a prudce se zvedl ze židle, až jsem se málem i s ní převrátil.
Na nic jsem nečekal a zaběhl jsem do toho pokoje, ve kterém jsem měl spát a rychle zavřel dveře. Svalil jsem se na postel a snažil se uklidnit mé šílící srdce, které bilo tak nahlas, že ho musel slyšet i odsud.
Yakei
Nikdo ho necítil? Udiveně jsem se na něj podíval, ale on už mi právě mizel z dohledu a já už jen slyšel bouchnutí dveří od vedlejšího pokoje.
Nikdo ho necítil… Divné…
Umyl jsem se, otřel a hodil na sebe jen delší halenu. Vynesl jsem vodu a převrátil necky dnem vzhůru, aby se v nich zbytek vody nedržel a ony proschly. Pouklízel jsem nedojezené jídlo, ještě přiložil a zamířil jsem do pokoje.
Do mého studeného pokoje….
Zastavil jsem se u dveří a otočil se k těm druhým. Chvilku jsem zapřemýšlel a nakonec se rozhodl.
Přešel jsem k nim, potichu je otevřel a vešel dovnitř. Měsíční světlo mírně ozařovalo místnost a já jasně viděl, že Joben leží na posteli.
„Jasně že tě cítím,“ došel jsem až k němu.
Bez ptaní jsem si vlezl do postele a zůstal klečet nad ním, opřený o ruce vedle jeho hlavy.
„I teď cítím tvou nervozitu,“ sklonil jsem se k němu a znovu si přičichl k jeho krku. „Nemáš se čeho bát. Tady ti nikdo neublíží, jsi pod mojí ochranou.“
Zvedl jsem jednu ruku a prohrábl jsem mu jeho dlouhé vlasy.
„Jsi moc krásný, víš to?“ sevřel jsem mu vlasy, aby mi neuhnul, sklonil jsem se k němu a přitiskl své rty na jeho.
Joben
Shodil jsem ze sebe oblečení a jen v haleně zalezl pod obrovskou kůži, která tu byla nachystaná. Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se usnout, ale…
Najednou jsem celý zatuhl a nemohl pohnout ani jednou končetinou, když jsem ucítil, jak se jeho dech otřel o můj krk. Když mě políbil, najednou jsem byl úplně mimo.
Zrychlilo se mi dýchání a srdce mi v hrudi dělalo snad kotouly. Chvěl jsem se a nedokázal to zastavit. Jeho vůně… Ta silná mužná vůně, která byla prosycená notnou dávkou sněhu, mě přiváděla k šílenství.
Něco mi říkalo, že ji znám… Že jsem už měl co dočinění s takovými vlky, ale ti tu nežili, jen on.
Snažil jsem se vymanit z jeho sevření, ale nešlo to, bylo to jak hýbat s těžkým kamenem. Nakonec jsem ho kousl do rtu.
„Ale to ty jsi to nebezpečí. Nechápu, jak mě můžeš cítit, nikdo… Zeptej se vlků ve vesnici, nikdo mě nemůže cítit. A… Já… Nejsem krásný,“ zavrčel jsem na něj.
Yakei
„Nemusím se ptát,“ ucukl jsem hlavou, když mě kousnul.
Mírně jsem se nadzvedl, stáhl z něj kožešinu dolů a zpátky na něj nalehl.
Košile se mi mírně shrnula a jemu taky. Pocítil jsem to jeho teplo na svém těle. Spíš na části svého těla.
Stáhl jsem ruku dolů a položil mu ji na stehno.
„Opravdu jsi krásný. Nevím, kdo ti co nalhal,“ zašeptal jsem, když jsem se přiblížil k jeho uchu.
Je fakt, že mě tenhle člověk něčím přitahoval od samého začátku.
Táhl jsem ruku po jeho stehně nahoru, až jsem se zastavil těsně u jeho rozkroku. Jeho penisu jsem se dotkl jen konečky prstů a dál jsem ho hladil po jeho pokožce směrem na břicho. Cítil jsem, jak se jeho teplota pomalu zvyšuje.
„Už vím, kde budu spát. U mě v pokoji je zima a tady je příjemně teplo,“ přitiskl jsem se znovu na jeho rty.
Joben
Co? Proč? Jak? Cože? Proč se mě dotýká? Co to sakra dělá… Pomoc…
„Nech… Pusť mě! Slyšíš? Hej… Nesahej…“ hlas mi začal přeskakovat, když jeho prsty obratně klouzaly po mé pokožce.
Stále jsem se snažil zpod něj dostat, jenže byl snad ještě těžší.
Kde se rodí takové balvany?
Když se dotkl mého pupíku, jako kdyby do mě vpustil celé mraveniště, jak jsem se zachvěl. Tělem mi projel nepopsatelný pocit a zasáhl každý orgán, který jsem měl.
Z hrdla se mi vydralo něco, co jsem nikdy neslyšel… Nějaké mručivé vrčení, jak když přede kočka po dlouhém hlazení.
Nemůžu… Nejde to. Je tu ten Tao a nejspíš je to jeho druh a se mnou si jen pohrává. Tak moc z něj cítím nadřazenost alfa samců. Jak kdyby mi moje nitro říkalo, že mu patřím i po pár slovech a činech.
„Ne… Nikdo… Nikdy… Ne!“
Yakei
„Máš pocit, že nejsi cítit? Jednoduchá pomoc,“ mírně jsem si přiklekl, chytl lem jeho haleny a vyhrnul ji nahoru, přetáhl jsem mu ji přes hlavu a nechal ji zamotanou na jeho rukách. Sám jsem si svlékl tu svoji a odhodil ji bokem.
Opřel jsem se o ruce vedle jeho ramen a pořádně se na něj zadíval. Opravdu byl krásný. Tak moc, že jsem měl chuť si ho okamžitě vzít. Začínal jsem po něm toužit… Už tak dávno jsem nikoho neměl. Začínal jsem být vzrušený, i když jsem původně nechtěl. Moje vůně sílila s tím, jak sílila touha si ho vzít.
Nevím čím mě tak uchvátil. Vždyť snad denně vidím někoho nahého a nikdy mi to nepřišlo… Ale on… Čím je tak jiný?
Jemné hrdelní zavrčení mě zaujalo. Bylo tak jiné od našeho vlčího…
Tohle mě však vzrušilo ještě víc.
Měl jsem potřebu se ho okamžitě dotýkat…
Dolehl jsem na něj celým tělem. Cítil jsem ten jemný třas, který přecházel do mě a já se o něj začal bezděčně otírat.
Neodolal jsem a znovu se přitiskl na jeho plné a měkké rty a jazykem se vnutil do jeho úst.
Joben
„Ach… Ne! Yakei! Ach…“
Místo toho, abych to zařval a bránil se, tak mi hlas přeskakoval vzrušením. Moje tělo se samo prohýbalo proti jeho a naše pokožky se o sebe třely, jako kdyby se měly spojit v jednu.
Nechápal jsem, co se to se mnou děje a proč mi tenhle vlk připadá tak zatraceně přitažlivý, ale nemohl jsem mu odolat. Jak kdyby mě uhranul a zasel do mého těla semínka pochybnosti o mém původu.
Dostal se mi do hlavy a ne a ne odejít.
Nakonec jsem ho znovu kousl a tentokrát surově do ramene, ale když jsem se od něj oddálil, tak jsem ucítil ve své puse tesáky. Ještě nikdy se neobjevily, a mě ta náhlá změna vyděsila.
„Já… promiň,“ řekl jsem omluvně, protože tolik jsem ho kousnout nechtěl. To ty tesáky se zaryly do jeho pokožky a vklouzly do ní jak do chleba.
„Yakei? Yakei? Jobene?“ ozvalo se od hlavních dveří.
Zarazil jsem se a podíval vystrašeně na Yakei.
„Tao…“ procedil jsem mezi zuby a čekal, až mě pustí.
Podle všeho se něco stalo, když pro mě ta dívka přišla. Až nyní mi došlo, proč jsem se mu chtěl bránit a tím důvodem byl Tao.
Yakei
Jeho tělo začalo reagovat. Prohýbal se proti mně a tím stupňoval mé vzrušení. Cítil jsem, jak pomalu začínám tuhnout v těch správných místech. Sjel jsem rukou dolů, a když se skoro dotýkala jeho penisu, když jsem ucítil ostrou bolest v rameni.
V první chvíli jsem myslel, že ho přizabiju, ale vzápětí ve mně ten jeho odpor ještě víc podnítil touhu ho mít.
Teď už jsem neváhal. Pohladil jsem ho po jeho probouzejícím se rozkroku a už mu mírně tlačil na stehna, aby je od sebe víc roztáhnul, když se ozvalo volání našich jmen.
Sevřel jsem Jobenův penis a víc se přitiskl na jeho tělo. Nervózně jsem mlaskl, tiše zavrčel, ale pak jsem otočil hlavu ke dveřím.
„Co se děje!“ křikl jsem.
„Yakei, Tao se probral, ale moc se mi nelíbí, možná se mi to jen zdá, ale ráda bych aby se na něj Joben podíval,“ ozvalo se blíž u dveří.
„Probral se?“ jen jsem se ujistil řečnickou otázkou, ale to už jsem, i když nerad, vstával. Zvedl jsem košili ze země, hodil ji na sebe a šel z pokoje ven.
„Pohni Jobene, pojď se na něho, prosím, podívat,“ otočil jsem se ještě ve dveřích, kde jsem se málem srazil s udivenou Kimi. Nechal jsem ji stát a zamířil rovnou za Tao.
Joben
Prosím? Co to jako? Ten šmejd… Neskutečný… Opravdu neskutečný… Tak ten mi hnul žlučí.
Najednou vzrušení zmizelo a změnilo se na hrozný vztek. Tak neuvěřitelně mě v tu chvíli naštval, že jsem na sebe jen hodil oblečení a bylo mi jedno, ž se mi penis tísnil v kalhotách. Prošel jsem kolem vlčice, která čekala na mě, a zamířil jsem za Tao.
Když jsem tak došel, ještě jsem se nad přikrčeným Yakei sehnul a zašeptal mu do ucha: „ Nejsem tvůj pes a nežiji v tvé vesnici, tak si tyhle svoje rozkazy odpusť!“
Dál jsem ho nevnímal a mírně ho od postele odstrčil, abych si stoupl před něj. Protože, kdo ví, zda jsem byl přes tu gorilu vůbec vidět.
„Jsem Joben a staral jsem se o tebe. Jak ti je?“ zadíval jsem se do jeho očí a zdál se mi nějaký malátný.
„Sakra…“ naštvaně jsem zaklel a přičichl si k jeho krku, kde ten pach byl nejsilnější.
„Otrávili ho,“ v šoku jsem se podíval na Yakei.
„Odpusť,“ otočil jsem se zpět na Tao a zakousl se mu do zápěstí.
Potřeboval jsem, aby dostatek krve opustilo jeho tělo, a taky jsem potřeboval ochutnat. Co za jed to bylo. Když se mi prvních pár kapek usadilo na jazyku, poznal jsem ten to. Položil jsem jeho ruku na postel a donutil ho, aby si lehl.
„Je to jeden z nejjedovatějších hadů, nejspíš si to ten vlk natřel na drápy, než ho napadl. Je dobře, že se toho moc do krve nedostalo, ale potřebuje jednu bylinku, jenže… já ji nemám. A ani nemáme čas. Sakra… Kousni mě Yakei a pořádně, musí mi téct krev,“ ukázal jsem mu na zápěstí, aby se do něj zakousl.
Yakei
Přiběhl jsem k Taovi. Chytl jsem ho za ruku, ale nějak moc mě nevnímal. Mluvil jsem na něj, ale nic nepomáhalo. Jako by byl v jiném světě. Měl zastřený pohled a díval se jakoby skrz mě.
Pohladil jsem ho po vlasech. Měl jsem o něj opravdu strach.
Ale když došel Joben a promluvil na mě, rozzuřil jsem se. Měl jsem co dělat, abych na něj nevyletěl.
Chytl jsem ho silně za ruku a s chutí se mu do ní zahryznul. Než jsem ho pustil, naklonil jsem se k němu a zavrčel mu vztekle do ucha:
„Takže když ti někdo řekne prosím, tak to bereš jako rozkaz? Nevím, proč jsem se namáhal. Příště ti ten rozkaz udělím, abys věděl, jaký je v tom rozdíl.“
Naštvaně jsem pustil jeho ruku, která začala krvácet, a už se jen díval, co Joben bude dělat. Já a Kimi jsme nervózně pochodovali po světnici.
„Bude v pořádku, určitě,“ pohladil jsem ji po zádech a pokračoval v chůzi.
Joben
„To první rozkaz bylo. Měl by sis to znovu projít v hlavě, aby si viděl ten rozdíl,“ zavrčel jsem na něj, když se prudčeji zahryzl do mého zápěstí.
Bolelo to a já se snažil nekřivit obličej, aby z toho ten vypelichanec přede mnou neměl radost. A potom se na krvácející ránu podíval. Zaklonil jsem Tao hlavu dozadu a ruku dal nad něj. Nechal jsem krev skapávat do jeho úst a díval se, jak se jeho rána na zápěstí zahojila. Když ucítil tu horkou tekutinu na jazyku, začal hned hladově polykat, jak kdyby byla sladká mana, kterou právě dostal.
Když se mi zápěstí zahojilo, tak v sobě měl už dost mé krve. Jen jsem mu otřel ústa a zkontroloval jeho stav. Popošel jsem k nervózním vlkům, co mi tu pochodovali a dost mě štvali.
„Půjdu pro vlčí bylinu. Budu rychlý, tak se o něj starejte. Moje krev by měla zastavit šíření jedu v těle, pokud tedy vím. Měňte mu obklady na hlavě a na spánky mu potírejte tohle,“ podal jsem jim olejíček z mladých vrbových větviček.
„A na pití tohle,“ ještě jsem jim podal pytlíček sušených bylin.
Bazalka, máta, třezalka, zeměžluč, to by mu mělo znatelně ulevit od bolesti a tišit žaludek. Snad budu rychlejší, než ten jed.
„Svařte to a po malých douškách, to musí dostat do sebe,“ otočil jsem se ke dveřím a zamířil ven.
Moc dobře jsem věděl, kde ta bylinka roste a že to bylo sakra nebezpečné místo. Jenže se mnou nikdo jít nemohl. Byl jsem hubený a lehký, k tomu jsem nebyl cítit, ale oni ano. Jedinou šancí jsem se stal zrovna já, který ani není jejich druh.
Udělal jsem první kroky ven z chatky a nadechl se čerstvého nočního vzduchu, který mí právě pohladil tvář svými chladnými prsty.
Yakei
Aha, takže když řeknu: Pohni si, tak to bere jako rozkaz.
Nejspíš bude lepší nemluvit vůbec. Nebudu se s ním dohadovat o slovíčka…
Poslechl jsem jeho příkaz a přebral pytlík s bylinkami. Jen jsem se podíval, jak mizí za dveřmi, a pak už jsem se věnoval Tao. Kimi svařila byliny, podle toho jak Joben říkal a společně jsme mu to dávali pít po lžičkách.
Posadil jsem se tak, abych si ho mohl o sebe opřít, držel jsem ho v objetí jednou rukou a druhou mu podepíral hlavu, aby mohl polykat.
Přetáhl jsem přes něj přikrývku, aby mu nebylo chladno. Když jsem ho položil zpět, Kimi se k němu posadila a měnila mu obklady.
Usadil jsem se na zemi u krbu, přiložil do ohně a díval se do něj a přemýšlel. Bylo toho dost, na co jsem myslel. Ať už věci minulé, nebo současné.
Ale moc jsem si přál, aby se z toho Tao dostal se zdravou kůží.
Kdybych věděl, co ten divoký vlk udělal, určitě bych mu neprokousnul jen krk, ale rovnou bych ho celého rozsápal…