Joben – čistota
Věk: 21
Vzhled: Menšího vzrůstu. Má světle blond vlasy, až bílé, dlouhé až pod zadek, většinou stáhnuté do culíku. Má zářivě zelené oči, stejně jako kočky. Je hubenější, ale svaly má. Pokožku má světlou, skoro jako padlý sníh.
Povaha: Paličatý, vznětlivý. Skrývá své vlastní pocity, aby tím nikomu neublížil. Je hodný a za každé okolnosti pomůže druhému. Neumí moc mluvit s lidmi nebo vlky.
Yakei
Věk: 33
Vzhled: Vysoký, silné pevné, ale štíhlé tělo, dlouhé bílé vlasy, jasně modré oči, mírně opálená pokožka, vzhledem k tomu že žije v jiné zemi, než ve své původní.
Povaha: klidný, rozhodný, pro ránu nejde daleko. Pro ochranu vlků je schopen všeho. Nedává moc najevo své city, je znám jako nepřístupný a rázný. Jde si za svým za každou cenu.
Joben
Byl krásný slunný den a jen pár mráčků občas zastínilo slunce vysoko na nebi. I když bylo hezky, cítil jsem vlhko ve vzduchu, což znamenalo jen jediné… Bude pršet. Zakryl jsem si rukou obličej, když se ke mně blížila postarší postava, která lehce dopadala na jednu nohu.
„Používáš tu mastičku?“ zeptal jsem se hned, jen co ke mně došel.
„Samozřejmě, ale mým starým kostem to moc nepomáhá,“ povzdechl si a na uvítanou mě objal.
Byl to rádce zdejšího krále, který mě jako malého osmiletého kluka ukryl zde do lesů v malé chatce. Poté, co mě tři roky drželi zavřeného jako zvíře v jeho království. Skrytý tak, aby mě nikdo nezahlédl a nemohl mi pomoci. Jediný, kdo se o mě dozvěděl, byl právě on. Byl jsem z části vlk, ale moje schopnosti z nějakého důvodu nefungovaly. Nedokázal jsem se ani změnit. Prostě mi zbývala jen lidská forma. Ale mně to nevadilo, měl jsem tu svůj klid a nikdo mě nerušil. Díky tomu, že jsem nebyl schopný přeměny, jsem mohl skrýt svůj pach. Vlastně kromě rádce o mně nikdo nevěděl. Jen pár vlků z vesnice vyhnanců, kteří mě potkali při sběru bylin.
„Pojď dál,“ ukázal jsem na dveře a postrčil ho dovnitř.
Nalil jsem mu čerstvě spařený čaj a podal pár kousků sušeného jeleního masa. On mi na oplátku dal na stůl skvělé zámecké koláčky, co jsem miloval. Udělal jsem mu masáž kolene bylinným olejem, co jsem sám mačkal z plodů rostlin a pozoroval ho, jak pije. Dal jsem mu do toho nějaké bylinky, takže jsem čekal, že se mu trochu uleví, když mě nikdy neposlouchal, aby je bral i tak.
„Doprovodím tě,“ vyskočil jsem na nohy, když zamířil ke dveřím a loučil se.
Jen přikývnul a spolu jsme vyrazili na kraj lesa. Dál jsme se bál. Nebyl jsem zvyklý na ničí blízkost. Vlastně jsem mluvil pořádně jen s ním.
Yakei
„Kdo tě poslal!“ zavrčel jsem na toho bídáka, který klečel mezi dvěma strážci naší vesnice. Byl špinavý od bláta, které tu zůstalo po nočním dešti a od krve z ran, které utržil při potyčce, když ho přichytili, jak slídí ve vesnici kolem některých domků. Nahlížel do jejich oken a evidentně něco hledal… Nebo někoho.
Jeho černé vlasy, slepené potem a špínou mu padaly do tváře a jen mírně skrývaly jeho oči černé, jak uhel a ne nepodobné samotnému ďáblu. Byly temné a zlé, stejně jako jeho úšklebek, který se mu rozprostřel na tváři.
„Měli byste se mít na pozoru,“ vyštěkl najednou, když strážci polevili v ostražitosti.
Vytrhl se jim a v mžiku byl na nohou. Vyrazil jednomu z nich meč z ruky, který zachytil v letu a rozběhl se proti mně. Jen okamžik trvalo, než jsem se otočil a přes rameno vytáhl svůj dlouhý meč. Odrazil jsem jeho ránu a pak švihl.
Rychle a jednou…
Jeho hruď, v které teď byla dlouhá hluboká rána, se okamžitě zalila krví a on se se zachrčením svalil na zem. Ještě několikrát sebou škubnul a pak ztichl. Zůstal nehybně ležet, s očima převrácenýma v sloup, jako by vítal slunce, které nám stálo vysoko nad hlavami.
„Okamžitě ho hoďte do lesa, ať ho tam sežerou mrchožrouti!“ rozkázal jsem silným hlasem, který se rozlehl po celé vesnici.
„Vy tři,“ ukázal jsem na nejblíže stojící strážce, „Půjdete se mnou. Musíme prohledat les, jestli tu byl sám, nebo je tu ještě někdo další. Vy ostatní budete hlídat vesnici. To je teď vaše nejvyšší priorita. Nikdo neopustí vesnici, dokud se nevrátíme!“
Meč od krve jsem otřel o kalhoty a zasunul ho do pochvy. Pak už nečekaje na nic, jsem se rázným krokem vydal do lesa.
Joben
Cesta s tím staříkem utíkala tak moc rychle, že jsem si přál, aby nikdy neskončila.
„Nemyslíš si, že bys už měl odejít do nějakého města? Jsi dospělý a nemůžeš tu být celý svůj život takhle sám. Vím, že se bojíš a já to chápu, ale copak ti tohle vyhovuje?“ zeptal se mě a já jen pokrčil rameny.
„Jsem v pořádku. Popravdě… Kdo by chtěl někoho, kdo se neumí ani proměnit ve vlka? Jsem spíš jak člověk, než jeden z vás. Je to dobrý. Dokud mě jednou za čas navštívíš, nejsem sám,“ usmál jsem se a pohladil ho po rameni.
„Tak příští týden,“ rozloučil se semnou a zamířil do města.
Zůstal jsem stát na okraji lesa a díval se na něj, jak se mi vzdaloval. Trochu se mi zastesklo, ale nemohl jsem jít s ním, tam jsem nepatřil. Nemohl jsem jinam, protože on byl jak můj otec, kterého jsem nikdy neměl. Nemohl jsem ani do vesnice vyhnanců, protože bych ho ohrozil, kdyby mě u nich našli a nejspíš všechny, protože bych nemohl fungovat jako vlk.
Smutně jsem si povzdechl a zamířil zpět na dlouhou cestu domů.
Yakei
Rozdělili jsme se. Určili jsme si, jak daleko půjdeme a pokud na nic nenarazíme, vrátíme se zpět. Do západu slunce se sejdeme na návsi. Pohybovali jsme se tiše a tak daleko od sebe, abychom si případně mohli jít pomoci.
Hustý les se střídal s řidším porostem, vyhýbal jsem se cestičkám a jen z úkrytu je pozoroval, zda se na nich někdo nepohybuje.
Pořád jsem měl pocit, že ten, co se vetřel do vesnice, nebyl sám a nechtěl jsem nic ponechat náhodě.
Byl jsem už pořádný kus od vesnice a chtěl se vrátit s tím, že je to snad v pořádku, když jsem zbystřil.
Mezi stromy jsem na skryté stezce zahlédl pohyb. Něco bílého se zalesklo ve slunečních paprscích, které měly tu čest se prodrat skrz husté větve stromů.
Opatrně a tiše jsem se plížil za tím objektem.
Neprohlížel jsem si ho. Pro mne to byl vetřelec, který se tu potuloval sám, a to bylo podezřelé. Podle pachu to nebyl ani nikdo z naší vesnice. Nemůžu si dovolit tu někoho nechat toulat se jen tak.
Kousek jsem mu oklikou nadběhl a zastavil se za stromem. Vyčkával jsem, a jakmile mě míjel, vyskočil jsem. V momentě jsem ho srazil k zemi, až se mu vlasy rozletěly do stran. Klečel jsem mu jedním kolenem v zádech a pod krkem měl natisknutou dýku.
„Kdo jsi!“ zavrčel jsem a zkroutil mu ruku za záda.
Joben
Vždy jsem se cítil sám, ale to bylo tím, že jsem byl jako vlk k ničemu. Jediné, v čem jsem byl dobrý, byly bylinky a léčitelství, ale kdo by věřil někomu, kdo se ani nedokáže změnit ve vlka? Pomáhal jsem jen rádci, to jsem dělal moc rád. Jenže jeho noha… Bylo to víc, než jen nemoc. Bylo to zranění způsobené nějakým kouzlem. Zlým kouzlem a velmi nebezpečným člověkem. Nikdy mi o tom nic neřekl, asi proto, že se to stalo, když mě vytáhl z toho vězení. Byl jsem mu za hodně věcí vděčen a nechtěl jsem mu nijak ublížit, proto jsem své pravé pocity schovával i před ním.
Z ničeho nic mě někdo srazil k zemi a to něco, bylo těžké jak mrtvá kráva. Vytřeštěně jsem se díval na hlínu pod sebou, kterou jsem před chvílí ryl bradou, a vztek ve mně jen rostl.
„A kdo jsi sakra ty? Pusť mě! Slyšíš! Slez ze mě! Jsi těžký! Slez!!! Slyšíš?! Jsi vadný? Takhle srážet lidi k zemi? Aaaa… Slyšíš?“
Naštvaně jsem vymanil jednu ruku zpod sebe a zaryl mu drápy do stehna. Určitě jsem mu zanechal pár krvavých šrámů. Ale… To se dělá, někoho takhle přepadnout a ani nedat možnost bránit se? Cítil jsem z něj vlka už na hony, ale… Jiného, než tu žijí. Tenhle voněl po čerstvě napadaném sněhu, až se mi to vrylo do hlavy, jako to nejhezčí, co jsem kdy cítil.
Yakei
Zaryl mi své drápy do stehna a já jen zatnul sval, jak to zabolelo. Nejspíš ho zabiju. Víc jsem mu zaryl koleno do páteře a sklonil se až k němu.
„Ptal jsem se, kdo jsi, a co tu děláš! Hledáme pobudy a tebe jsem ještě neviděl. Mohl bych tě taky klidně na místě zabít.“
Jeho dlouhé bílé vlasy měl rozhozeny kolem hlavy a začínaly se barvit do hněda od té navlhlé hlíny.
Stáhl jsem ruku zpod jeho krku, a dýku zabodl do země kousek dál vedle své nohy.
Chytl jsem ho za vlasy, omotal si je kolem zápěstí a donutil jsem ho zvednout bradu.
Znovu jsem se k němu sklonil a zadíval se mu do obličeje. Jeho pokožka byla bledá, řekl bych, že skoro jako ty jeho vlasy. Byl opravdu zvláštní, ale když se do mě zapíchl pohled jeho očí, na moment jsem zatajil dech.
Byly tak… nádherně zelené. Ještě jsem se s takovými u vlků nesetkal.
Přičichl jsem si k němu. Natáhl jsem nosem jeho pach… Ale nic. Vůbec nebyl cítit jako vlk.
„Jak se jmenuješ?“
Joben
Normálně mě zaklonil hlavu tím, že mě málem skalpoval. Naštvaně jsem zavrčel, ale spíš mu to muselo znít divně, ani vrčet jako vlk jsem nedokázal. Spíš, jak pěkně naštvaná kočka.
„Houby ti je potom… Ach… Jsi vážně těžkej! Sežrali jsme polovinu světa? Že se tu nemůžu jen tak procházet? Dělám to už asi tak třináct let a zatím mě nikdo nepřeválcoval, až nyní ty. Nic jsem neudělal, takže… Bolí to! Slyšíš ty vypelichanče?“
Naštvaně jsem tentokrát druhou rukou máchnul a zaryl nehty do jeho druhého stehna. Škubl jsem, až jsem cítil, jak mi kousky látky uvízly pod nehty.
Yakei
„Tak třináct let? Já myslel, že ses teď vyklubal, podle toho, jak vypadáš.“
Ve chvíli, kdy mi rozerval kalhoty, jsem měl chuť ho zabít.
„Vidím, že se s tebou nedá mluvit. Budu tě brát jako toho, kdo napadl naši vesnici.“
Pustil jsem mu vlasy a chytl mu obě ruce. Zkroutil jsem mu je za záda a svázal. Pak jsem se teprve zvedl a i jeho postavil na nohy.
Odtáhl jsem ho ze stezky bokem a donutil ho sednout k jednomu ze stromů.
„Takže ještě jednou. Jak se jmenuješ?“ dřepl jsem si před ním a pevně ho chytil za bradu, aby se mi díval do očí.
Joben
„Blbečku, je mi dvacet jedna, jsem dost starý, abych měl mozek a nepřepadal nevinné lidi,“ štěkl jsem ještě po něm, než mě zvedl ze země a se spoutanýma rukama přirazil na strom.
„Ty ses vážně zbláznil, že? Kdybych… Copak nevidíš, že se nedokážu změnit ve vlka? Cítíš ze mě něco jiného? I vyhnanci mě nechávají být, protože jim nemám jak ublížit. A přestaň se tak na mě dívat, vadí mi to!“ prskal jsem dál naštvaně a prudce ho kopl do kolene.
„Zhebni ty… Ty nejsi z města… Voníš jako sníh…“ brblal jsem si spíš pro sebe.
Štvalo mě, jak se ke mně chová, jako k nějakému psisku, co si vede na vodítku. Proč jsem dneska šel tudy? Proč jsem se na to nevykašlal a nezůstal doma?
Yakei
Zarazil jsem se.
„Tak vyhnanci tě nechávají být? A kolik jich znáš?“ stále jsem ho držel za bradu, ale druhou rukou jsem mu silně stiskl stehno nohy, kterou mě nakopnul. Neškrábu, ale rozhodně tenhle stisk nezůstane bez modřiny.
Pustil jsem ho a postavil se před ním v dostatečné vzdálenosti, aby mi neutekl a aby mě ani neměl možnost kopnout. Nepatrně jsem se kolem sebe rozhlédl, abych jeho neztratil ze zorného pole, a pak jsem dvakrát silně a krátce zahvízdal.
„Tak se těch vyhnanců zeptáme, bělásku.“
Zkřížil jsem ruce na prsou, beze slova se na něj díval a čekal. Netrvalo dlouho a ozvalo se šustění větví ze tří stran.
„Děje se něco? Našel jsi někoho?“ ozvali se strážci, když s vytaženými meči doběhli k nám.
Zůstali stát v uctivé vzdálenosti. Dívali se střídavě na mě a pak na něj a čekali, co řeknu.
„Znáte ho? Jestli ano, řekněte kdo to je. Pokud ne, zabiju ho,“ při těch slovech jsem pomalu vytahoval přes rameno meč.
Joben
Drápem jsem si za zády rozřízl lano, které mě svazovalo, a uvolnil se z vězení. Ještě chvíli jsem ho poslouchal, ale když jsem uviděl ty jejich tváře, které jasně říkaly: já nevím kdo to je, jsem vyskočil na nohy a prudce vyskočil na větev stromu nad sebou. Vyšplhal jsem tak vysoko, aby na mě nedosáhl a než jsem zmizel ve větvoví a potom honem domů, jsem na něj ještě křikl:
„Jsem Joben. Zjisti si to sám, tihle mě neznají,“ potom jsem zmizel.
Přeskakoval jsem ze stromu na strom, jak mrštná lasička a když jsem si konečně byl jistý, že mě nenajdou, jsem seskočil na zem a šel konečně po dvou a ne po čtyřech.
Yakei
Mohl jsem se jen dívat na to, jak mizí ve větvích. Tak tam za ním rozhodně nepolezu. Jen jsem se díval, kterým směrem utíká.
Měl jsem ho svázat pevněji a řemenem, pomyslel jsem si, když jsem vzal do ruky provaz a viděl, že ho něčím rozříznul.
Sundal jsem ze sebe oblečení a podal ho i s mečem strážcům.
„Ručíte mi za to hlavou. Vraťte se, do setmění budu zpátky. Musím zjistit, o koho jde a jestli nás neohrožuje.“
Vypadalo to, že budou mít námitky, ale výhružně jsem na ně zavrčel. S mírným úklonem hlavy se pak otočili a vraceli se do vesnice.
Rozběhl jsem se směrem, kam ten Joben zmizel. Místy jsem se zastavil a větřil jsem. Když jsem si předtím přičichnul k jeho krku, tak se mi jeho pach dokonale zapsal v paměti…
Po nějaké chvíli jeho pach zvýrazněl. Kdybych se ve vlčí podobě uměl zasmát, udělal bych to. S čenichem u země jsem se vydal po jeho stopách.
Joben
Konečně jsem dorazil do své chatky a v rychlosti rozdělal oheň, protože se blížil večer a zima se otírala o okna. Začalo mi být mrzno a já se jen schoulil na kožešině, když zapraskalo první dříví a oheň osvítil místnost. Čekal jsem, až se v kotlíku nad ohništěm ohřeje voda a já se budu moct vykoupat. Vadila mi ta zaschlá hlína na obličeji a i to, že mi zašpinil oblečení.
Nikdy jsem toho moc neměl, ale oblečení jen pár kousků a boty jedny. Nebývala mi zima, spíš mě moje tělo většinu času chladilo. Vždy jsem si říkal, že by mi bylo dobře ve sněžném království, ale nikde bych nebyl doma.
Jak se na mě díval… Byl jsem pro něj vetřelec a někdo, kdo chce napadnout jejich vesnici.
Já? Co jim můžu udělat? Jen rychle zdrhnout, aby mě nikdo nenašel.
Yakei
Podle toho, co jsem viděl a cítil, mi bylo jasné, že se Joben už po nějaké době nesnažil skrývat stopy.
O něco jsem zpomalil, když les mírně prořídnul a najednou se přede mnou objevil menší palouček. Na druhé straně, pod vzrostlým stromem stál menší domek. Zvedl jsem hlavu a zavěřil jsem. Odtamtud jsem jeho pach cítil nejsilněji.
Znovu jsem zavětřil.
Byl sám a navíc z malého komína začal stoupat úzký proužek dýmu.
Našel jsem tě Jobene…
Rychle jsem přeběhl k domku. Zastavil jsem se u dveří… Malá škvíra mi prozradila, že nejsou zavřené na petlici. Strčil jsem do nich čumákem a vběhl dovnitř...
Zastavil jsem se uprostřed místnosti, kousek před Jobenem a výhružně jsem na něj zavrčel.
Joben
Vytřeštil jsem na nově příchozího oči a jen ztěžka se nadechnul, jak jsem se vyděsil.
„Co… Co tady… Děláš? Nikdo tě sem nezval a tohle je můj dům, vypadni,“ začal jsem vrčet já na něj a postavil se z kožešiny na nohy.
Jenže jsem zapomněl, že jsem ze sebe sundal oblečení a stál jsem před ním celý nahý. Když jsem si to uvědomil, rychle jsem šáhl po plátnu a omotal si ho kolem pasu.
Stál jsem naproti němu a byl jsem rudý z toho, že jsem se před někým odhalil. Přesto to byl bojový postoj a já se nehodlal vzdát.
„To ty jsi tu vetřelcem. Nic jsem neudělal, nic… Pokud… Pokud mě chceš zabít…“ hlas mi přeskočil a já sklonil hlavu. „… tak to udělej, stejně nemám moc důvodů proč žít,“ klekl jsem na kožešinu a odhalil mu krk.
Jen se přibliž… Jen něco udělej a já tě pokoušu. To umím. Budu se bránit… Budu se rvát, a pokud mám umřít, umřu svobodný.
Yakei
Pohled, který se mi naskytl, byl vážně zajímavý. Mé vrčení se ztišilo, ale stále jsem byl v ostražitosti a dával jsem najevo, že jsem schopen kdykoliv zaútočit. Rychlým pohledem jsem zhodnotil, zda mi tu nic nehrozí a nemá po ruce nic, čím by na mě mohl zaútočit. Přiblížil jsem se k němu s vyceněnými zuby. Pomalu jsem ho několikrát obešel v kruhu, který se zmenšoval, až jsem zůstal stát těsně před ním. Čumákem jsem se otřel o jeho břicho a natáhl znovu jeho pach.
Opravdu není cítit jako vlk. Není možné, aby tu žil člověk. Nemá tu co dělat… člověk ne.
Znovu jsem ho obešel a natáhl jeho pach.
Není to člověk. Ti jsou cítit jinak.
Zastavil jsem se před ním a pomalu se narovnával do lidské podoby.
„Nemám zájem tě zabít, ale stačilo, kdybys hned na začátku řekl, kdo jsi,“ znovu jsem ho začal obcházet a prohlížel si jeho bělostné tělo. „Vesnice vyhnanců byla v ohrožení a my měli oprávněné obavy z toho, že ten dotyčný nebyl sám. Takže se nediv, že jsem reagoval takhle, když jsi nebyl schopen říct, co jsi zač. A já nedovolím, aby naši vesnici cokoliv ohrožovalo.“
Znovu jsem se před ní zastavil a zadíval se do jeho tváře.
„Máš nahřátou vodu, nejspíš jsem tě vyrušil při koupání,“ mávl jsem rukou k ohništi, kde bublala voda v kotlíku.
Joben
Naježil jsem těch pár chloupků, co kryly mé tělo. Jenže byly bílé jako já, takže asi těžko mohl něco vidět.
Jak si dovoluje… Co po mě sakra chce?
Vadilo mi, jak kolem mě kroužil a ještě víc, jak se přibližoval. Měl jsem divný mrazivý pocit a žaludek se mi stahoval strachem. Jenže… On… Tak krásně voněl a já neodolal a znovu natáhl to jeho mužné aroma.
Jsem tu opravdu už dlouho sám. Podle všeho se chovám divně… Nepustím ho už ani o krok blíž. Nikdy…
Otočil jsem se ke kotlíku a podíval na vodu, která už opravdu byla horká.
„Musím se vykoupat, když mě někdo hodil do bláta,“ prskl jsem po něm a uchopil hadr, abych sundal kotlík.
„Nemohl jsem ti říct, kdo jsem. Jak vidíš, když jsem to naznačil, stejně si mi nevěřil. Sám netuším, co jsem zač, takže nemohu odpovědět. A pokud víš, co jdu dělat, tak vypadni! Tohle je můj dům a ty jsi nebyl pozván,“ naštvaně jsem ukázal na dveře a s úsměškem jsem vycákl trochu vody na jeho nohu, když jsem kolem něj procházel.
„Bylo by slušností, když jsi mě donutil se představit, aby si mi pověděl své jméno,“ Narovnal jsem se a nalil vodu do velikého vědra, které mi sloužilo místo necek.
Yakei
Cukl jsem nohou, když mi na ní šplíchnul horkou vodu a zavrčel jsem na něj. Když přešel k něčemu, co nejspíš sloužilo na koupání a nalil tam vodu, přistoupil jsem k němu tak těsně, že se naše nahá těla téměř dotýkala.
„S tím, jak ses předvedl, se nediv, že jsem ti nevěřil. Zvlášť potom, co jsi utekl. A navíc si nevzpomínám, že bych tě někdy v naší vesnici viděl a já mám paměť sakra dobrou."
Přitiskl jsem se mu víc na záda, znovu si k němu přičichl, aby se mi jeho vůně zapsala do paměti co nejvíc. Z ruky jsem mu vzal vědro, aby mě s ním nepraštil, a pak jsem ho otočil směrem k sobě.
„Jmenuji se Yakei a najdeš mě ve vesnici vyhnanců. Budu si tě hlídat. Jediný náznak něčeho, co se mi nebude líbit, tak..." nedopověděl jsem, jen jsem mu silně stiskl lokty. Myslím, že snad pochopil.
Joben
Poskočilo mi srdce někam do necek a já se z jeho blízkosti zachvěl. Postavily se mi všechny chloupky na těle, jak elektrizující to mezi námi bylo.
„Do… Já do vesnice nechodím. Nechodím nikam… A… nevyhrožuj!“
Prudce jsem se otočil a odstrčil ho od sebe. Potřeboval jsem trochu prostoru, protože tohle… Byl jsem nervózní a cítil jsem, jak moje tělo samo neví, co má dělat.
Najednou jsem ale uviděl jeho nahé tělo, kterého jsem si předtím nevšímal a naprázdno jsem polkl. Byl tak… Jeho tělo… A… Bože… Na co to myslím?
Sklonil jsem pohled na bok, abych se mohl už normálně nadechnout, jak se mi z něj zatajil dech.
„Měl… Měl by ses obléct. Nebo… nastydneš,“ hodil jsem po něm deku a ještě trochu teplé vody, která mi zbyla v kotlíku, nalil do hrnku plného bylinek.
Přelil jsem polovinu do druhého hrnku a podal mu ho.
„Není to jedovaté, ale to poznáš sám po čichu.“
Naštvaně jsem přešel do kuchyně a vytáhl sušené jelení maso a trochu zeleniny, co jsem si sám vypěstoval. Dokonce jsem i den předtím upekl chleba, sice nebyl nic moc, ale na hlad stačil. Rozprostřel jsem to na stůl a ukázal mu, aby si nabídl.
„Není to nic moc, ale najíst se z toho dá,“ odsekl jsem a radši si do pusy narval sušené maso, jak nervózní jsem byl.
Yakei
„Jasně, že nechodíš do vesnice, protože bych tě jinak znal,“ zavrčel jsem, protože jeho – nevyhrožuj – mě děsně sralo.
Převzal jsem si kalíšek, čichnul jsem k němu, ale zkřivila se mi z toho pusa. Nějaká bylina mi tam vadila. Odložil jsem to na stůl.
„Nepotřebuji se oblíkat,“ s dekou, kterou předtím po mně hodil, jsem mrsknul na postel. „Chlad mi nevadí, a navíc…“ přistoupil jsem k němu blíž, chytl jsem ho kolem pasu a prudce si ho k sobě přitáhnul. „Když vidím něco takového,“ zhodnotil jsem jeho postavu pohledem, „rozehřívá to krev víc, než nějaká deka.“
Pohlédl jsem znovu do jeho tváře a usmál se nad tím, jak urputně žvýkal maso. Z pusy mu trčel kousek, který nestihl požvýkat, tak jsem se do něj zahryznul. Držel jsem ho zubama a upřeně se mu přitom díval do očí.
Joben
Zatrnulo ve mně a já zmrzl v pohybu, když si mě k sobě přitáhl a já se otřel o jeho nahé tělo. Projelo mnou tak silné mrazení, že se mi žaludek stáhl do kuličky. Upřeně jsem se mu díval do očí, a když se mi zakousl do masa…
Grrrr… On se dotkl… On se zakousl… Moje jídlo… Graaach…
Naštvaně jsem se po něm ohnal zuby a kousl ho do rtu. Zbytek masa, který držel v zubech, jsem mu ukousl těsně u skloviny a potom se na něj vzdorovitě podíval.
„Aby tě to spíš nezmrazilo,“ prskl jsem po něm naježeně.
Jenž moje tělo si dělalo samo, co chtělo. Cítil jsem, jak mi trochu trne klín a byl jsem z toho sám v šoku. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a já nevím, co mám dělat…
Yakei
Když mě kousnul do rtu a ještě uhryznul maso těsně u mých zubů, polkl jsem, co jsem měl v puse a cvakl jsem zubama tentokrát já, a těsně u jeho nosu.
Tohle co udělal, i to, jak jsem cítil, že jeho tělo v mém držení není klidné, mě nabudilo…
„Už jsem dlouho nikoho neměl,“ trhnul jsem s ním, až se jeho rozkrok otřel o můj.
Volnou rukou jsem mu strhnul to plátno, co zavazelo a přejel mu po penisu.
„Hmmm… pěkný…“
Pohrál jsem si s jeho váčkem a pak ruku přesunul na jeho zadek. Stisknul jsem ho a pak ruku sunul po zádech nahoru, kde jsem mu u krku sevřel vlasy a donutil ho zaklonit hlavu.
„Ať ti nezaskočí,“ sehnul jsem se k němu a kousnul ho do krku.
Když jsem se k němu skláněl, zavadil jsem pohledem o okno, za kterým bylo vidět, jak se slunce chystá schovat a udělat místo vládci noci.
„Musím jít,“ pustil jsem ho a odstoupil jsem o krok dozadu. „Ale nevidíme se naposled. Musíme ještě něco dokončit,“ poslední slova jsem už skoro vrčel, když jsem se měnil ve vlka.
Ještě jsem po něm štěknul a už jsem vybíhal otevřenými dveřmi ven, abych se co nejdříve vrátil do vesnice.
Joben
Co? Co? CO? Co to bylo? On… On? Kdy? Jak se jmenuju? Kde to jsem?
Panika zachvátila můj mozek, když se jeho rty otřely o můj krk a on mě kousl.
To mě značkuje? Ještě mi ochčije chatku, jako znamení, že tohle je jeho teritorium?
Ale jeho prsty… Nejraději bych mu je ukousl, ale on byl tak silný, ještě k tomu využil zákeřný trik a stáhnul mi vlasy surově dozadu. Nemohl jsem se pohnout a měl jsem chuť ho nakopat do jeho nejcitlivějších míst.
Když však odešel, rychle jsem dopadl na kolena, jak jsem ztratil rovnováhu. Nebyl jsem schopen jediné myšlenky a jen to dole, se probouzelo z letitého spánku. Vlastně nejspíš poprvé jsem měl tenhle problém.
Postavil jsem se na rozklepané nohy a vyběhl ven do té ukrutné zimy. Stál jsem venku a čekal, až mé tělo skoro zmrzne a penis mi klesne tak, jak byl. Šlo to však těžko, když mi zůstaly myšlenky na něj.
Jak to tu celé zabezpečím, aby se sem už nikdy nepodíval?
Yakei
Rozběhl jsem se do vesnice. Po čtyřech to šlo rychle a já dorazil v momentě, kdy se slunce schovalo za horami.
Už když jsem vbíhal do vesnice, zdálo se mi, že je tam na tuhle večerní dobu moc živo.
„Co se děje!“ ozval jsem se, když jsem doběhl ke kašně, kde bylo nejvíc živo. Oblékl jsem si kalhoty, které mi podal jeden ze strážců.
„Narazili jsme při cestě zpátky ještě na další dva. Zabili jsme jednoho, druhý nám utekl do lesa směrem k horám, ale...“ mávl rukou za sebe.
Podíval jsem se tím směrem. Na provizorních nosítkách z větví ležel jeden z těch tří, co byli se mnou v lese. Jeho oblečení bylo nasáklé krví. Měl na sobě několik ran menších, ale nejhorší byla ta v zádech. Je div, že ještě žije.
„Kde je Mei?“ přiklekl jsem si ke zraněnému a opatrně odkryl zranění.
„Mei se vrátí za dva dny. Šla do města,“ ozvalo se za mnou.
Vlastně já zapomněl. Šla si dokoupit zásoby a jako jedna z mála vyhnanců, může do města chodit pravidelně.
Přemýšlel jsem… Rozhlížel jsem se kolem sebe, kdo by mohl pomoci. Všichni umíme poskytnout tu první pomoc, ale tohle chce opravdu pečlivější ošetření.
Pohlédl jsem k horám… Vzpomněl jsem si. Chaloupka s jedním obyvatelem a plná různých bylin…
Joben
Byl pořád tak rozladěný, že se mi nechtělo vůbec nic. Nakonec jsem venku zchladil, ale následně jsem se zase zahřál, když jsem zalezl do vědra a pořádně se omyl. Jenže…
Nesnáším ho! Vážně ho nenávidím. Jestli se tu ještě někdy ukáže, tak ho pokoušu. Hodně ho pokoušu. Prohryznu mu ucho.
Naštvaně jsem si sedl k jídlu a snědl, co jsem mohl. Vztekem se můj apetit rozrostl. Ještě jsem se napil čaje a přemýšlel, co mu sakra vadilo, že se nenapil. Pak mi to došlo…
Vlastně celkem nevědomky jsem mu tam dal bylinku, kterou vlci nesnáší, mají po ni běhavku. Ale mně nikdy nevadila a vlastně mi moc v čaji chutnala.
Najednou jsem se pousmál.
Musím mu to dát do něčeho jiného. CO? Já si myslím, že se znovu uvidíme? Grrrrr…
Naštvaně jsem se rozhlídl po pokoji a vzal si na sebe čisté oblečení, které jsem měl v rohu místnosti na malé skříňce. Díky rádci jsem to tu měl docela vybavené.
Dopnul jsem si poslední knoflíček a vzal si z poličky jednu ze tří starých knih, co jsem tu měl. Byly opravdu skromně vázané a spíš psané rukou, ale dobře se mi četly. Pro rádce bylo těžké mi je sehnat, ale já si z ní rád četl různé bajky a příběhy, které mě aspoň na chvíli vyvedly ze samoty.
Přihodil jsem polínko do ohně a sedl si naproti tomu teplu do křesla ověšeného kožešinami.
Yakei
„Přivedu pomoc,“ ozval jsem se. „Vy ho zatím odneste k němu domů a zkuste ho trochu omýt a ošetřit aspoň ty malé rány. Za chvíli jsem zpátky,“ svlíknul jsem si kalhoty a než jsem se změnil ve vlka, ještě jsem dodal: „Někde se tu potuluje ještě ten třetí, takže nikdo neopustí vesnici a zesilte stráž!“
S posledními slovy jsem už stál na čtyřech a rychle se rozběhl tam, odkud jsem před chvílí přišel.
Tentokrát jsem už běžel najisto, takže to netrvalo tak dlouho, jak prvně. Uměl jsem si cestu vybavit v duchu a rozběhl se skrz les, kudy jsem si to o hodně zkrátil. Není čas na nějaké opatrné chození po stezkách. Když jsem už viděl domek před sebou, zvolnil jsem a zavětřil.
Cítil jsem ho…
Ne jen Jobena, ale i někoho dalšího. Jeho pach šel z míst, kde stálo Jobenovo obydlí.
I přesto, že jsem spěchal, zastavil jsem se u posledních stromů, přikrčil se a pozoroval okolí domku…