Tak nějak jdou Vánoční svátky vždycky mimo mě. Jako kluka mě máma nikdy nenutila, abych ji pomáhal s pečením a vánoční úklid pro mě představovalo to, že jsem vyhrabal všechno špinavé prádlo zpod postele, včetně zatoulaných ponožek, kterých jsem měl najednou nějak moc, a odnesl to do koše špinavého prádla.
Později, když jsem se odstěhoval, tak jsem na stůl postavil jen malý umělý stromeček, aby aspoň něco připomínalo ten svátek a tím to pro mne haslo.
Dárky?
Tak s tím jsem si taky hlavu nikdy nelámal. Prostě jsem si vyhradil jeden den, kdy jsem vlezl do obchoďáku, vzal, co se mi líbilo a pak to doma nějak rozdělil. Většinou byli všichni spokojení. Nebo se tak aspoň tvářili.
Jsem sobecký?
Tak trochu ano. Z jednoho prostého důvodu.
Nemám Vánoce rád. Teda ne ty svátky jako takové. Ale nesnáším to šílenství kolem nich.
Proč se musí nutně vygruntovat celý barák, když má být uklizeno celý rok?
Proč se musí člověk týden mordovat s pečením cukroví, které se sní za tři dny?
Proč se musí kupovat dárky, když chci udělat někomu radost, tak mu to koupím hned a ne až jednu velkou hromadu pod stromeček?
Proč se musí všechno vyzdobovat, že pak ulice vypadá skoro jak v Disneylandu nebo někde v kabaretu?
Všude samé blikátka, Santa Clausové, sobi, vánoční stromky a podobné ozdoby, které pak blikají celou noc, a člověk musí mít zatažené závěsy nebo žaluzie, aby mohl v klidu spát a neměl pocit, že je v Las Vegas. Už jen ty Casina a spousta muziky k tomu chybí.
Když už jsme u té hudby…
Vánoční koledy… Kdysi jsem je měl rád, ale od té doby, co je už od listopadu pouští v každém nákupním středisku jako zvukovou kulisu, mi začaly pěkně lézt na nervy. A to nejsem prodavač.
Jako prodavači by mi asi hráblo. Nejen to všechno okolo, ale ty davy… Ty davy… Děsí mě…
A tak skončila i ta má poslední přesnost, kterou jsem dělával. Už jsem si nevyhrazoval jeden den pro nákupy dárků, ale spíš jednu noc. Vybíral jsem si obchodní centra, kde měli otevřeno do půl noci. Vyčkával jsem na přeplněném parkovišti, jako myslivec na čekané, až se to všechno uvolní. A když ze dvou stovek aut jich bylo už jen asi padesát, odvážil jsem se vystoupit a jít nakoupit.
Stejně jako letos.
Jenže tentokrát to bylo trochu jiné…
Je to necelý rok, co jsem začal bydlet se svým přítelem a prostě jsem mu chtěl udělat radost nějakým pěkným dárkem.
Opravdu jsem chtěl…
Když se blížila desátá hodina večerní a na parkovišti začaly ubývat auta a nových už moc nepřijíždělo, odhodlal jsem se vystoupit a jít dovnitř. Byl jsem celkem promrzlý, i když jsem si topil, ale mínus dvacet, je mínus dvacet.
Plížil jsem se do obchodu a hned při vstupu na mně dýchl teplý vzduch. Sundal jsem si kulicha a rukavice a nacpal je do baťůžku, abych je někde nezapomněl. Ještě chvilku a budu si moct rozepnout i bundu.
Nevraživě jsem se díval po všech, co ještě nakupovali. Proč už nejsou doma? Vánoce jsou zítra a oni tady lozí po obchodě a plní vozíky vším možným.
Pořád jsem měl pocit, že je tu moc lidí. Ploužil jsem se uličkami, málem přitisknutý na regály, jen abych se o nikoho neotřel.
Proč? Sakra proč?
„Není vám dobře?“ zastavil se u mě prodavač, když jsem už nějakou dobu stál a opíral se o jednu z polic a přemýšlel, zda ta ulička bude pro mne znamenat menší zlo. Ta s hračkami, kde se na mě dívaly všelijaké divné kreatury, hýbaly hlavami, hráli divné písničky, ono to asi mělo zpívat, nebo co… A co víc… Byl jsem zrovna na kraji oddělení pro princezny. Z té růžové a fialové barvy se mi dělaly mžitky před očima.
„Ne, jsem v pořádku,“ couvnul jsem o krok, když se mně chtěl dotknout. „Jen … No, potřebuji vybrat něco pro…“
„Přítelkyni?“ zeptal se mně s úsměvem a stáhl ruku dolů.
Jen jsem přikývl. Co už… Vlastně se trefil.
„Tam je drogerie a parfémy,“ mávl na jednu stranu. „A tam,“ ukázal někam za mě, „jsou oděvy. Třeba nějaká pěkná halenka potěší.“
Otočil jsem se směrem, kam ukázal. Z toho co jsem viděl, se mi zatočila hlava a zakolísal jsem. Prodavačovy silné ruce mě zachytily dřív, než jsem na sebe stihl převrhnout všechny ty Barbiny ve zlatých šatech.
„Opatrně, takový útok na panenky Barbie by Ken nemusel přežít,“ zasmál se a pomohl mi zpět na nohy.
„Já, no… promiňte,“ zablekotal jsem a rychle se od něj vzdáli aspoň na dva kroky. Měl moc krásný úsměv, kterým mi ukázal svůj dokonalý chrup. „Já… jdu na panenku… halenku“ mávl jsem rukou za sebe a rychle se přesouval do oddělení s hadrami.
„Kdybyste se ztratil, tak mi zavolejte,“ stihl ještě říct a strčil mi do ruky svoji vizitku.
Nechápavě jsem zíral na telefonní číslo. Mám snad na čela napsané, že jsem gay?
Dorazil jsem k oblečení a tam mě čekalo přesně to, co jsem nechtěl.
Plno lidí…
Ale proč jich je nejvíc u sexy krajkového prádélka, to jsem fakt nechápal.
Protáhl jsem se mezi dvěma muži, kteří se dohadovali, jestli je lepší nevinná andělsky bílá, nebo sexy žhavá červená. Jako by to nebylo jedno, když to z ní stejně sundaj.
„Milí návštěvníci, právě pro vás začíná poslední hodina otevírací doby. Využíváme této příležitosti, abychom vás pozvali do oddělení hraček a oděvů, kde tuto poslední hodinu bude padesáti procentní sleva!“
Zděšeně jsem zůstal stát uprostřed regálů. Z jedné strany svetříky, halenky, z druhé podprsenky, kalhotky, na severu noční košilky a na jihu kalhoty, kabáty…
Čtyři uličky…
Čtyři únikové cesty, kterými jsem mohl uniknout do bezpečí.
Hnala se na mě pohroma a já stál přesně uprostřed. Kde se tu všichni vzali? Tak dlouho jsem seděl na tom parkovišti a sledoval, jak všichni odchází… Díval jsem se špatně? Nebo snad jen zajeli za roh a tam čekali, až se velká ručička na hodinkách dotkne dvanáctky?
Pevně jsem sevřel vozík a s hlubokým nádechem a přivřenýma očima jsem vyrazil vpřed.
Musím odsud pryč, nebo umřu!
Statečně jsem rozrážel ty příšery, co natahovaly své pařáty všude možně. Kličkoval jsem mezi nimi, uhýbal hlavou, když mi kolem ní proletěla nějaká část oděvu, kterou si navzájem přehazovali…
Ve chvíli, kdy se mi kolem očí omotala nějaká šála a na nose mi trčela cedulka s cenou, jsem děkoval bohu za to, že nejsem v oddělení hraček.
Útok Kena bych nejspíš nepřežil…
Náhle mě někdo potáhnul za loket a i s vozíkem vystrčil pryč z toho šílenství.
„Byl jste statečný,“ ozval se známý hlas prodavače, když mi odmotával tu šálu z hlavy.
Byl jsem červený až na zadku. Nevím, jestli tím, jak mi už bylo horko, nebo tím, že mně musel zachránit někdo takový.
„Nestihl jsem zavolat,“ vykoktal jsem ze sebe.
„Nejbezpečnější to bude tam,“ ukázal rukou směrem k potravinám a domácím potřebám. „Určitě mu z toho něco vyberete.“
Udiveně jsem se na něj podíval a měl jsem nutkání podívat se do zrcadla, jestli opravdu nemám na čele napsané to inkriminované slovo, které mě řadí do čtyř procentní menšiny.
„Doporučil bych vám, co nejdříve nakoupit a rychle zmizet. Za chvíli budou šílené fronty u pokladen. Kdyby něco, tak…“
„Zavolám,“ dokončil jsem větu za něj.
Nedíval jsem se už ani nalevo ani napravo. Rozhodnutý něco prostě vzít a zmizet co nejdříve, jsem vyrazil směrem k pokladnám. Cestou jsem občas hrábnul do regálu, aniž bych se podíval, co vlastně beru.
U pokladny jsem měl štěstí. Přede mnou stála jen jedna starší paní, která měl ve vozíku jen pár věcí.
Bezmyšlenkovitě jsem vyložil svůj nákup a čekal, až mi to pokladní všechno namarkuje.
Pípnutí terminálu, vložení karty, zadání PINu a mohl jsem odsud vypadnout.
Pomocník mi všechno pěkně naskládal do třech velkých papírových tašek. Poděkoval jsem, a aniž bych se ohlížel, rychle jsem vyšel ven na parkoviště. Jediné co jsem zaregistroval, byly světla sanitky, která právě odjížděla s jedním zákazníkem, co zkolaboval uprostřed dámského spodního prádla. Beztak to byl jeden z těch, co se nedokázal rozhodnout pro bílou nebo červenou. A teď nemá žádnou…
Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. Ruce jsem tahal skoro po zemi, jak ty tašky byly těžké. Z posledních sil jsem otevřel auto a věci dal do kufru. Zmoženě jsem nasedl do auta a zabouchl dveře.
Začal jsem se uklidňovat. Měl jsem svůj osobní prostor. Byl jsem ve své bublině…
Jen já a…
… auto, které nechtělo nastartovat.
Zpozorněl jsem a moje nervozita byla okamžitě zpět. Několikrát jsem otočil klíčkem v zapalování a…
… nic…
Ne! Prosím, ne!
Ještě jednou jsem otočil klíčkem a v duchu jmenoval všechny svaté, co jsem znal a prosil je, aby nakopli ten křáp.
Motor jen škytnul a… bylo ticho.
Měl jsem chuť začít mlátit hlavou o volant. Byl jsem úplně v háji.
Nesnáším Vánoce!!!
Seděl jsem a přemýšlel, co dál. Zavolat taxi? Ale já nemám ani číslo… Ale v obchodě by mít mohli. Otočil jsem hlavu k východu, že bych se snad mohl odhodlat a ještě jednou tam zajít.
Jenže když jsem viděl, co se z tama žene, jen jsem se přikrčil, jako bych měl strach, že mě ten dav smete.
Seděl jsem v tom studeném autě a dělal, jako by nic. Já tu jen na někoho čekám, tak co na mě tak civíte?
Bylo už po půlnoci a já stále seděl v promrzlém autě na konci velkého parkoviště. Ani to pouliční světlo sem nedosáho. Jediné osvětlení bylo z mého mobilu, který jsem hypnotizoval a přemýšlel, jak to udělat, abych se dostal domů ještě dneska. Ale to už nejspíš nestihnu. Ani jsem nenechal Jorimu vzkaz, kam jdu. Teď už by měl být doma z práce…
Proč musel jít do práce zrovna dneska? Já bych nešel do obchodu. No… Možná šel, ale s ním.
A místo toho on byl ve službě a zachraňoval cizí životy, zatím co já sedím na prázdném parkovišti a můj ten vlastní je v ohrožení.
Prázdné parkoviště? Prudce jsem se narovnal, až jsem se praštil o střechu auta.
Do háje! Dokonce i v obchodě už je tma! Jak dlouho jsem tu proboha seděl? Kde si teď zjistím číslo na taxi? A vzal by mně někdo vůbec v tuhle dobu?
Moje zoufalství dosáhlo svých hranic. Začal jsem brečet. Seděl jsem se skloněnou hlavou a jednotlivé slzy dopadaly na kalhoty, kde mi přimrzávaly ke kůži.
Trhnul jsem sebou, když se ozvalo zaťukání na okýnko. Rychle jsem si otřel oči do rukávu a otočil hlavu. Díval jsem se přímo na ten extra americký úsměv, za který by leckteré hvězdy showbyznysu daly, nevím co.
„Vidím, že potřebujete pomoct. Nezavolal jste,“ usmál se na mně prodavač, když jsem stáhnul okýnko. Na hlavě měl kulicha, kolem krku hrubou šálu a péřovou bundu. Ale to mu na kráse rozhodně neubíralo. „Zrovna jsem skončil a vidím, že tu pořád jste. Nestartuje to?“ narovnal se a ukázal rukou na auto.
Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Asi baterka,“ dodal jsem tiše.
Aby to taky nebyla baterka, když jsem tu kolik hodin seděl a nechal běžet motor i a světla a vůbec všechno, aby mi bylo v autě teplo. Zatím co teď mi přimrznul zadek k sedačce. Nejspíš nebudu schopen ani vystoupit.
„No, s tím vám nepomůžu, ale bydlím kousek. Můžete se u mě zahřát,“ mávl rukou za sebe k nedalekým barákům.
Nabídka to byla lákavá, možná bych to i jindy bral. Pěkný je, jen co je pravda, i vysoký, tak jak se mi líbí. Přesně jak Jori… Ale… Právě proto jsem odmítl. Miluji Joriho a s ním chci být. Zas se ve mně všechno sevřelo.
„Ne, to je v pohodě, víte, já někoho mám…“
„V pohodě. Chápu. Ale kdyby náhodou, moje číslo máte. A už víte, kde bydlím,“ usmál se ještě jednou prodavač. Popřál mi pěkné svátky, otočil se a pískaje si Jingle Bells, odcházel pryč.
Díval jsem se za ním, jak mizí ve tmě. Dokonce i některá pouliční světla zhasla. Bylo to, jako by odcházel sám Satan… Děsivéé…
Otřepal jsem se… A znovu… a zas… Celý jsem se rozklepal.
Kruci, to je ale zima.
Říkal jsem, že moje zoufalství dosáhlo svých hranic? Tak to byla pěkná kravina.
Mráz se mi vetřel i do toho zavřeného auta. Houby zavřeného! Nechal jsem otevřené okýnko! Rychle jsem ho vytáhl nahoru, ale stejně už bylo pozdě.
Nesnáším zimu!!!
Naznal jsem, že sedět v tomhle zmrzlém autě nebude nejlepší nápad. Vystoupil jsem a několikrát se prošel tam a zpátky. Podíval jsem se na nedaleké baráky. Jediné, co mě v tuhle chvíli napadlo, bylo tam zajít a snad tam bude někde zastávka, nebo taxi… Co já vím!
„Do prdele!“ zařval jsem si do ticha prázdného parkoviště.
Jo, půjdu tam, ale musím se trochu rozehřát. Nohy mám celé ztuhlé.
Začal jsem poskakovat, dělat dřepy a všelijaké možné cviky, aby se mi rozproudila krev. Jenže… Studený vítr se mi nemilosrdně dral pod bundu a uši mi začaly mrznout. Připlácl jsem si na ně své prochladlé ruce.
V tu chvíli bych si nejraději nafackoval. Proč jsem si nenasadil čepici a rukavice?
Došel jsem ke kufru auta a otevřel ho. V té tmě jsem skoro nic neviděl. Veškerý nákup tam byl naházený a můj batoh až někde na spodku toho bordelu.
Odevzdaně jsem znovu vytáhl mobil a posvítil si dovnitř. Z pod celé té hromady bylo z mého batohu vidět jen kousek popruhu.
Musel jsem se natáhnout až dozadu, abych na něj dosáhl. Už jen kousek… Zašmátral jsem a zachytil ho konečky prstů…
„Co tam hledáš?“
„Kurva!“ vykřikl jsem. Boty mi podjely na zmrzlé cestě a já se zřítil dovnitř. Mobil mi vypadl z ruky někam mezi ty věci a zhasnul. Byl jsem napasovaný polovinou těla v kufru a jen nohy mi trčely do vzduchu.
Za mnou se ozval smích. Známý, krásný, ten který tolik miluji.
Kde se tady vzal?
Jori mě popadl za bundu a vytáhl z kufru ven. Postavil mě na nohy a otočil k sobě. Měl na sobě ještě bundu záchranářů a na hlavě čepici, kterou tak na něm nemám rád.
„Jori,“ špitnul jsem, ale hned mu skočil na krk. Přitiskl jsem se k němu a snažil se z něj pobrat co nejvíce tepla.
„Kde ses tady vzal?“ zasunul jsem mu své ledové ruce pod bundu. Měl tam tak krásně teploučko.
Jori sebou cuknul, když jsem ho zastudil na holých zádech.
„Služba se mi protáhla, protože jsme tu jeli pro pacienta a viděl jsem tu tvoje auto. A teď jak jsem jel domů, viděl jsem, že tu pořád stojí, tak jsem se tu jel podí-“
Nenechal jsem ho domluvit. Vrhnul jsem se na jeho ústa. Asi jsem potřeboval zahřát i jazyk, jak mi byla zima. Líbal jsem ho, protože jsem byl v tuhle chvíli strašně moc šťastný. Opravdu ho miluji…
„Po-počkej,“ odtrhl se ode mne se smíchem Jori. „Proč jsi vlastně ještě tady?“
V tu chvíli jsem znova ztuhnul. Ale už ne zimou, ale tím, jak mi bylo trapně.
„No… víš… já ti chtěl vybrat nějaký dárek, a nějak to-“
„Ty ses vypravil sám do obchoďáku?“ podíval se na mně užasle.
Jen jsem přikývl.
„Já vím… Chtěl jsem ti udělat radost, ale víš… No ani nevím, co jsem koupil. Bylo to strašný. A jeden prodavač mě zval k sobě domů, a na hlavě mi přistála šála, a padaly na mně panenky, prý Barbie s Kenem, nebo tak nějak, no a pokladní se usmívala, a paní si koupila jen rohlíky, a nějací chlapi kupovali podprsenky…“
Tentokrát mě polibkem umlčel Jori. A věděl proč. Výčet mých neštěstí v rámci vánočního nákupu by totiž jen tak neskončil.
„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a jeho teplý dech mi rozpustil námrazu na ušním lalůčku. „Nevadí, že nevíš, co jsi mi koupil. Moc mě těší, že ses vůbec odhodlal do toho obchoďáku jít,“ dýchl mi i na druhé ucho, aby mu to nebylo líto a taky trochu rozmrzlo.
Přitiskl jsem se k němu ještě víc a pěvně ho objal. Natáhl jsem nosem ten nemocniční pach, který ho tak často provázel.
„Taky tě miluji,“ třásl jsem se v jeho náruči, ale uvnitř mě jeho slova hřály.
„Potřebuješ zahřát,“ sundal si z krku šálu a omotal ji kolem mého. Pak mi dal i svoji čepici a znova se na mně přitiskl. „Já vím, co tě nejlépe zahřeje. Jsem na to odborník,“ tiše se zasmál a znovu se přitiskl na má ústa. Opřel mě zády o auto a víc se na mě natiskl.
„Máš na to školu,“ pousmál jsem se, když mě políbil na bradu a otřel se o ní, jen jsem povzdechl.
Jak bych teď bral teplou postel… S ním…
Znovu jsem vzdychl, kdy jeho ruka zapátrala pod mou bundou. Jen trochu mě pohladila po břiše, ale pak neomylně putovala dolů, kde se k ní přidala i druhá, aby společnými silami rozeply můj opasek a pak i poklopec.
„Jori,“ znovu jsem zavzdychal, když se jeho teplé ruce dotkly mého penisu. „Tady…“
„Ano, tady,“ přerušil mě a zbytek slov mi z úst vzal dalším polibkem.
Začínalo mi opravdu být teplo, i když se můj malý přítel octl na mrazivém vzduchu. Ale on ani nepípl, jen se tomu statečně postavil. A odměnou za tu statečnost mu bylo teplé objetí Joriho ruky. Zahřívala ho jemným třením, které se postupně zesilovalo a zrychlovalo.
Stejně jako můj dech…
V té tmě ani nebyla vidět pára, co šla od mých úst, když jsem začal rychle oddechovat. Jen jsem přivřel oči a nechal se unášet tou úžasnou první pomocí, kterou mi Jori poskytoval.
Jeho polibky na místech, které neskrývala jeho dlouhá teplá šála, jeho ruka na mém břiše a druhá, zahřívající mou chloubu, které se to líbilo stejně jako mému mozku. Ten už dávno zapomněl na všechna příkoří, kterých se mi dostalo při dnešní výpravě za dárky. Jen tiše ukládal tenhle úžasný pocit do jednoho ze šuplíčků s názvem – vzrušení.
Teplota mého těla opravdu začala prudce stoupat. Můj rychlý dech už byl doplňován občasným tichým zasténáním a mé tělo už dělalo samovolně pohyby jako při samotném aktu.
„Jo-Jori“ zasténal jsem jeho jméno, když jsem už neudržel své pocity na uzdě, a ony propukly naplno.
Jori jen udělal malý krůček na bok a přidal na síle a rychlosti tření.
V nočním mrazivém tichu se ozvalo mé hlasité zasténání, které jsem už neudržel, a várka teplého semene začala dopadat na uježděný sníh.
Nohy mi podklesly a já se po tom studením plechu mého auta sunul k zemi.
Jen Joriho pevná ruka, která se mi ovinula kolem pasu, mě držela ve stoje.
„První pomoc se vždycky hodí,“ jeho teplý dech se otřel o mé rty.
Bez přemýšlení jsem se na ně přitiskl. I můj jazyk, který už měl normální teplotu, šel poděkovat do jeho úst. Líbal jsem se s ním a už mi bylo jedno, kde jsem.
Můj penis se mu ještě chvilku cukal v ruce, zatím co mi po zádech stékal čurůček potu až dolů na zadek.
„Ale už ho musíme schovat, jinak ti umrzne a já bych si s ním dneska ještě rád pohrál. Pěkně v teploučké posteli,“ zašeptal mi můj milovaný přítel do ucha své plány pro dnešní Vánoční noc.
Pustil mě z objetí a já se rychle zachytil auta, bych neskončil na zemi. Vytáhl z kapsy kapesník, pěkně mi ho očistil a pak uschoval v prádle. Ještě zatáhnutí zipu, knoflíček, cinknutí přezky opasku...
Stál jsem tam stejně jako před chvílí. Jen s tím rozdílem, že už jsem se netřásl zimou, ale tím, co proběhlo…
Za celou dobu, jsem neřekl ani slovo. Jako by mi někdo vymyl mozek. Díval jsem se na Joriho, jak o mně pečuje a miloval jsem ho každým okamžikem víc a víc.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy otevřel kufr mého auta a začal vytahovat věci.
„Co…?“
To chce jít jako s tím vším pěšky? To nevidí, kolik toho je a jak je to těžké?
„Tam,“ kývnul hlavou někam za mě. Otočil jsem se… O kousek dál stálo jeho auto. Vyhřáté auto… Teplo… Pohodlná cesta domů…
Jak jsem před tím měl hlavu v kufru, tak jsem ho ani neslyšel přijíždět.
„Proč jsi nic neřekl?“ podivil jsem se. „Mohl jsem se zahřát vevnitř.“
„Takhle to bylo rychlejší. Tvůj krevní oběh se zrychlil během chvilky,“ usmál se a ještě se o mně otřel, když procházel s taškami ke svému autu.
Kruci… Je tvrdej… A taky že by nebyl, když…
Rychle jsem zaběhl ke kufru, vytáhl zbytek věcí a zamkl to moje zpropadené auto.
Klidně si tu zůstaň, Joudo. To máš za to, že jsi mě zradil, vynadal jsem mu v duchu a spěchal za Jorim.
Hodil jsem tašky na zadní sedadlo, až to pěkně zarachotilo a polovina popadala ven na podlahu. Jori se otočil a usmál se.
„Vrtačka?“
Jen jsem pokrčil rameny a rychle si zapnul pás.
„Chceš taky zahřát?“ naklonil jsem se k němu a položil mu ruku na rozkrok.
Cuknul sebou a za tu ruku mě chytil a stáhl ji pryč.
„To počká. Nechci, aby mi tady umrznul,“ zasmál se. Nastartoval a rozjel se domů.
Tak on má strach, že by mu umrznul a mě… Zamračil jsem se na něj, ale vzápětí se usmál, když se i Jori začal smát, jak viděl můj zaražený pohled.
Asi ho přizabiju… Ale…Stejně ho miluji.
Jeli jsme domů. Těšil jsem se. Miluji Joriho, jako ještě nikoho jiného…
Pro něj jsem ochotný i příští rok jít sem do tohoto pekla. Anebo nakoupím přes internet...
Ve zpětném zrcátku jsem se ještě podíval na moje auto, jak tam osamoceně a smutně stojí.
Pěkné vánoce, popřál jsem mu v duchu. Zítra si pro tebe přijedu. Anebo na nový rok… pěkně v záři ohňostrojů. Záleží, kdy mě Jori pustí z postele…