Nic jsem nevnímal… Rána do zátylku mě omráčila tak dokonale, že se všechno vpilo v černý flek a já usnul. Jak na nějakém obláčku jsem se vznášel, když mě nejspíš on odnášel pryč. Chtěl jsem křičet, nebo ho třeba pokousat, ale nebyl jsem schopen ani slova. Mému tělu se dostalo takového omámení, že ani jeden sval se nepohnul.
Tohle zvíře mě děsí a zároveň… Naprosto přesně ví, co chci. Nikdy jsem nepoznal nikoho jemu podobného.
Probudil jsem se až tak po třech hodinách, podle toho jak moc pomačkaný jsem byl od té „postele“ na které jsem ležel.
Protřel jsem si oči a zaostřil pohledem na osobu, která seděla u stěny. Jeho veliké černé oči ze mě nespouštěly zrak ani na okamžik. Cítil jsem se znovu jak v pasti.
Ty nádherné oči… Tak děsivé… Poutavé…
„Proč si to udělal?“ zeptal jsem se tak náhle, že i on sebou škubl.
„Proč? Ty se ptát? Proč…“ sarkasticky procedil mezi zuby a přiblížil se ke mně.
„Nemohls… Nesmíš! Nemohu pustit tebe… Ty velitel… Už jinde… Oni nebýt tví, to my. Ale jak slíbit… Já ho unést,“ povzdechl si a přisedl si na postel.
„Bolí?“ zeptal se a pohladil mě po ještě rozbolavělém zátylku.
„Jo a můžeš za to ty. Neměl jsi právo mě zastavit. Co když ho zabil? Jak mám vědět, co se mu stalo? Proč si mě nenechal? Mám chuť tě zmlátit!“ naštvaně jsem se posadil a prudce do něj strčil, až zavrávoral.
Na poslední chvíli se chytil okraje matrace a otočil se na mě.
Děsivý… Tak tohle je vážně něco…
Mrazilo mě až v konečcích prstů, když jsem uviděl jeho tvář. S ostrými rysy Werewolfa kontrastovala bílá kůže a jeho tvář mě přímo uhranula. Takhle naštvaného jsem ho ještě neviděl, ale byla pravda, že když se rozzuřil, tak mě rovnou povalil a vzal. Tohle bylo jiné. Dotkl jsem se něčeho, čeho jsem neměl.
„Ty můj! Já rozhodovat… Přežil… Vidět to. A on… Ten druhý… Night Walker. On podepsat do něj… Stačí? Jen uhoď… Ale neručit za to… Jak se zachovat…“
Nahnul hlavu na stranu a prudce si mě za vlasy přitáhl ke své tváři.
„Teď… Odkládal jsem, ale už ne…“ zavrčel tak hrubě, až mi málem praskly bubínky.
Přiblížil se k mému krku a zakousl se, až mi krev stékala po rameni a v kapkách dopadala na břicho. Až nyní jsem si všiml, že jsem nahý. Po celou dobu jsem to nevnímal, ale tohle mi konečně ukázalo, že tohle plánoval.
Vytáhl špičáky z mého krku a olízal všechnu krev, která opustila mou žílu. Potom se zakousl do svého zápěstí a donutil mě napít se jeho krve. Tohle jsem ještě nezažil.
S Anaelem to bylo jiné. Protože jsem byl jeho pokusné morče, dost znatelně potlačil moje zvířecí pudy. Sice se do mě vepsal a já musel nosit jeho značku na rameni, ale ne krví. On moji pil, ale já jeho nikdy. Tohle byl pravý rituál spojení mezi Werewolfy. To nám zůstalo jako památka na to, proč jsme takoví. Poté, co jsem Anaela zabil, se i ta značka ztratila, jak kdyby nikdy nebyla. S ní zmizely i ty nejhorší vzpomínky, co jsem kdy měl.
Nasál jsem ji a chvíli po jazyku převaloval tu chuť. Byla ostrá, jak kdyby mi přeřezávala každý chuťový pohárek, ale přitom tak omamná, že jsem na moment i zalapal po dechu, jak moc se mi to líbilo.
Ta síla, co do mě společně s ní proudila, byla neuvěřitelná. Začal jsem se celý třást a cítil, jak se chci proměnit, ale… Něco mnohem silnějšího mi bránilo. Lámalo mi to kosti zpět a nedalo šanci ukázat byť jen malou známku Night Walkera. Bylo to šílené. Agónie zasáhla celé mé tělo a paralyzovala mé smysly. Tělo jsem už ani necítil, jak kdyby mi někdo přetnul všechny nervová centra. Jen jsem ležel a nechával sebou proudit ten otupující pocit něčeho nového.
Werewolf? Je možné, že by někdo měl takovou sílu? Jsou všichni takoví? Ne… Určitě ne… Co je zač? Proč se mu nemohu bránit? Utekl jsem z jedné klece, kde jsem zabil žalářníka mých citů, aby mě lapil další pekelně krásný lovec? Jen dívat se na něj bolí… A vědět, že ho chci…
Dal pryč zápěstí od mé pusy a olízl si ho. Potom si mě bezbranného přitáhl k ústům, když se mi právě ostrá bolest zakousávala do ramene a políbil mě. Setřel všechny pozůstatky jeho krve a jazykem je poslal do mé pusy.
Nemohl jsem se toho nabažit, bylo to jak ve snu. Tohle bylo něco tak… Ani slova se mi nedostávaly, jak mi rozum zůstat nad tímhle vším stát.
Přetočil si mě do náruče tak, abych se opřel o jeho nohy a viděl mu do tváře. Byl jsem naprosto v jeho moci. Ovládal mě… Mohl si se mnou dělat, co chtěl a já se nebránil.
Tak nádherný chlap…
„Jsi můj… Tohle nesmýt,“ usmál se a znovu mě políbil.
Tentokrát hrubě, až mi pokousal rty a potom je na omluvu olízl. Podíval jsem se na své rameno, které se zapalovalo. Spálenina dost jasně ukazovala, že se právě propsal do mě. Jeho krev se propojila s mou a uzavřela smlouvu tak neprůstřelnou, že ji dokáže zrušit jen smrt jednoho z nás.
Tolik jsem se tohohle okamžiku bál… Nemít možnost své vlastní volby, protože ta bytost, které se Night Walker dá, je jediná, se kterou chce být.
Slyšel jsem povídačky o tom, jak se zabili, když jejich partner umřel a při představě, že jsem ho nejspíš odsoudil k podobné věci, jsem ucítil, jak mi trochu zvlhly oči.
„Ano,“ smutně jsem odpověděl a schoulil se na jeho klín.
Otupění povolovalo a já mohl znatelně cítit, jak se značka na rameni hojí.
Za chvíli z ní zbyde jen tvar jeho podstaty. Každý jí má jinou… Angelusové mají znak dvou křídel. Night Walkerové zase lidské a vlkodlačí ruky, které se natahují k sobě, ale Werewolfové? Netušil jsem, jaká bude.
„Spi… Musíš odpočinout…“ pohladil mě po vlasech a přikryl dekou.
Nějak mi bylo jedno, že ten kus látky trochu zapáchá. Byl teplý a patřil jemu. Stejně… Ten fakt, že jsem nyní jeho mě děsil, ale zase…
„Bude vážně v pořádku? Víš… On je jak má rodina,“ stiskl jsem jeho ruku a díval se, jak se mu zatahují drápy do lůžka a mění se v nehty.
„Rodina? Co je to? Já neznat…“
Podíval jsem se do jeho očí a snažil se z nich vyčíst, jestli si ze mě dělá jen srandu. Ale když jsem si uvědomil, jak doposud vyrůstal a s kým, bylo mi jasné, že nedělá. Jen zvědavě pozvedl obočí a pohladil mě po tváři.
„To jsou lidi, na kterých ti moc záleží a se kterými tě pojí třeba i krevní pouto. Je to někdo, o koho se bojíš a koho chceš chránit. Vytváří teplo domova, do kterého se rád vracíš. Chováš k nim důležité city.“
Mírně jsem se usmál a odhrnul mu ještě rozechvělými prsty vlasy z tváře, abych mu je dal za ucho. Odhalila se tím mužná linie jeho tváře. Trochu přivřel oči a sevřel rty do úzké linky, jak začal přemýšlet nad tím, co jsem mu právě řekl.
„Takže… Ty být moje rodina,“ nakonec řekl asi po půl hodině.
Jen jsem se usmál a objal ho kolem pasu.
Může to tak brát, přec jen z jeho strany to tak být může. A pro mě… Asi se jím taky stal. Jenže… Razi je nyní na prvním místě, dokud nebudu vědět, že je v pořádku a v bezpečí. Takhle jsem nemohl být klidný a volný… Musel jsem se přesvědčit. Jenže stejně tak dobře jsem věděl, co je vlastně zač a pokud se spojil už se svým Night Walkerem, nebude dlouho trvat a jeho pravá podoba vyjede na povrch. Nezbývalo než začít jednat, i když hrozilo, že oběť bude nejvyšší. Kdyby se prozradil a Angelusové by zjistili, že on je jedním z nich, mohlo by ho to stát život. Bylo to to jediné, co jsem mohl pro jeho rodiče udělat, když už tak museli nechat své dítě vyrůstat tak daleko od nich.
Ochráním ho… Musím… Už jen proto, kolik nocí Ametist probrečela a já ji nemohl utišit. Jak moc ho milovali a on vůbec nic o jejich životě neví. Tak hrozná prázdnota, která tu po nich zůstala, se nedá nikdy ničím zaplnit.
„Zítra je tedy ten útok?“
„Ano… Dovedu ho… Ale… Jen si promluvit a on odejít. Už nikdy ho nevidět. Rozumíš?“ řekl přísně a znovu mě probodnul tím temným pohledem, ze kterého mi vstávaly všechny chlupy do pozoru.
„Dobře,“ odpověděl jsem, ale uhnul jsem pohledem na druhou stranu.
Nechtěl jsem mu lhát, ale neměl jsem jinou možnost.
„Stejně to nevěřit, ale…“
Položil mě na postel a sám si lehl za mě, aby mě zahříval.
„Proč jsem nahý?“ zeptal jsem se najednou, snad i proto, abych trochu hodil téma na jinou kolej.
„Protože…“ odpověděl stroze a otřel se svou kůži o tu mou.
Mrazení zasáhlo okamžitě každou část mého těla, jak moc mě přitahoval. Nejspíš to bylo způsobeno i tím, že si mě označil, ale jedné mé části se to moc líbilo.
Objal mě tak silně, že jsem se nemohl pohnout. Zvláštní bylo, že tohle omezení bylo fajn. Nejspíš jsem se po dobu, co jsem byl s Anaelem, stal masochistou.
Po chvíli tak příjemného tepla, co mnou projíždělo, jsem usnul. Konečně jsem se cítil natolik unavený, že se moje tělo jen tiše uvolnilo ke spánku. Měl jsem strach o Raziho, ale když byl Airyn tolik přesvědčený o jeho bezpečí, věřil jsem mu.
Zvláštní v této situaci někomu věřit, ale on je tolik přesvědčivý a hlavně… Vím, že mi nelže.
Probudil mě až zmatek kolem domu a hlasité vrčení, jak se tu shromažďovalo až přespříliš Werewolfů.
„Jdu… Ty odpočívat… Jít všichni, ale nebát se…“ usmál se a ještě se naklonil nad postel, aby mi věnoval jednu rychlou pusu.
Jen letmo zkontroloval svojí značku na mém rameni, jako kdyby se potřeboval ujistit, že je tam a potom již v přeměněné podobě zmizel za ostatními.
Nechtěl jsem ho nechat jít samotného, ale když jsem se snažil zvednout, zjistil jsem, že mi na kotníku zarachotil řetěz. Byl jsem v okovech…
Skvělé, asi ho vážně zabiji… Jak může vědět, co jsem chtěl udělat?
Jen jsem doufal, že se nestane nic špatného a já ještě aspoň jednou uvidím Raziho. Už když mě poprvé Anael pouštěl za Werewolfy, věděl jsem, že je v tom nějaký plán. Všem nalhával, že jsem mu utekl a vlastně přes deset let jsem se pořádně se svou jednotkou neviděl. Vše jsem jen sledoval zpovzdálí. Udělal ze mě jejich vůdce a já se s nimi ani jednou nesetkal tak, abych je nemusel zabít. Tohle byla má první infiltrace, co se mi povedla. Jenže to nebylo mojí snahou, ale… Tohle všechno se stalo jen díky Airynovi.
Proč ze mě Anael dělal zrádce? Proč jsem měl být něco, čím jsem nebyl? A hlavně… Proč jsem musel zmizet? Čas tak neuvěřitelně rychle plynul, když jsem byl bez všech, co jsem měl tak rád. Ani jsem se nenadál a Razi vyrostl v muže, kterého ani já nemusím chránit, ale…
Ani za trochu Gabrielovi nevěřím… Nikdy jsem ho neměl rád, a to jsem ho zažil, už když přišel do kasáren jako dítě. A Michael? To byl vždycky snadno ovlivnitelný blb, kterému občas chyběl kus mozku.
Znal jsem je všechny… I Night Walkery, které jsem pomáhal vybírat, ale oni mě ne. Nikdo si mě ani v nejmenším nepřiřadil ke svému dokonalému vzoru, který měli v Anaelovi. Všechny je posbíral z ulice stejně jako mě.
Vlastně… Když jsem ho zabil, tak na kusu jeho paže, která se válela opodál, jsem viděl značku. Nebyla moje, já se nikdy nepropsal, ale…
Kdo to byl? Mohl by být ještě uvnitř komplexu?
Cítil jsem, jak mě okamžitě pohltila vlna síly, a já se změnil v bestii, která jako jediná mohla vytrhnout ty pouta ze zdi. Ocas se ostrým bodákem stále zabodával do stěny a dělal kolem řetězů díry. Jen chvíli to trvalo, než jsem vyrval ty velká ocelová oka ze zdi a mohl se uvolnit.
Praštil jsem s tím chladným kovem na zem a hodil na sebe oblečení, které jsem si tu stále všude okolo sušil. Vyšel jsem ven z domu, ale když jsem spatřil, že tu pár Werewolfů zůstalo, znervóznil jsem. Jen nasáli můj pach a shromáždili se kolem mě. Pochopil jsem, že je to ta smečka, které jsem zabil velitele, tím se nyní oni stali moji. Musel jsem jim ukázat autoritu a tak jsem zařval, co nejvíc jsem uměl a vytasil na ně své leskle bílé špičáky. Párkrát jsem sekl ocasem za zády, abych ukázal svou sílu. Nechtěl jsem se stát jedním z nich, ale pokud jsem chtěl zachránit Raziho a přitom ho neohrozit, musel jsem.
Jako odpověď všichni najednou jemně zavrčeli a přikrčeni čekali na povel k odchodu. Netušil jsem, jak moc mě budou poslouchat, ale musel jsem to zkusit.
Bylo jich tu tak kolem třiceti, a to bylo víc než dost na takovou malou sebevražednou misi. Věděl jsem, že proti Angelusům nemá ani jeden z nás šanci. Já byl ještě po označení zesláblý, a oni se nikdy nemohli někomu takovému rovnat. Vlastně jsem je vedl na smrt a oni nic netušili.
Možná je to tak dobře. Závidím jim jejich nevědomost… Chtěl bych být jako oni a nestarat se o nic… Zahodit rodinné vazby lusknutím prstů… Zajímat se jen o jídlo… Poslouchat jen své pudy a velitele… Jenže doposud měli stejně uvažující velení, které jim neměnilo jejich životy. Ale já…
Rozběhl jsem se k východu a doufal, že nezabloudím, když se mi ven podařilo vyrazit jen jednou s Airynem. Jediná dobrá věc byla, že mě s ním nyní pojila i krev, takže jsem byl schopen ho vystopovat, pokud by bylo nejhůř.
Podíval jsem se za sebe, když jsem opouštěl první dveře ven a dostal se do starého divadla. Šli za mnou… Spíš se plížili v mých stínech… Lezli po stěnách… Pod nohami jim praskaly lebky lidí, co tu sežrali. Vše bylo podtrhnuté jejich děsivým a hlubokým vrčením, které se rozléhalo místnostmi.
Cítil jsem, jak jsem plný adrenalinu… Šel jsem si jen za svým cílem a ani jsem netušil, o koho z těch dvou se bojím víc.
Pomohl mi, když jsem potřeboval… Staral se o mě… Sice jen pár dní, ale vnímám ty změny, co se mnou udělal. Můj krásný negramotný vlk, který udělá vše, na co jen pomyslím. Mohl by se vůbec někdo do někoho takového nezamilovat? Ale… Na miskách vah - co je víc?
Ven na pustou planinu se vyvalila celá smečka a v obrovské rychlosti, kterou jsem udával, se řítila přes rozpálený písek. Nikdo už neběžel po dvou, protože to zdržovalo, ale od dlaní se jim místy odrážela ta zlatavá zrníčka, která po chvíli bytí ve vzduchu znovu uléhala na zem.
Dunění a funění se neslo prázdnotou, kde se jen odráželo o zpocená těla. Nezastavovali jsme… Já nemusel a oni… I kdyby měli zemřít, půjdou tam, kam řeknu. Ženy… Muži… Tady to bylo jedno.
Zvláštní tvorové… Jen mít víc času na to, abych je mohl pozorovat. Jak rozdílní jsou od toho, co o nich Anael říkal. Ano… Vše, co o nich vím, znám právě z jeho vyprávění. Co když… Něco málo si pamatuji z toho, co od něj znám. Jenže… Trochu mi poupravil paměť, jak se mi v ní kdysi hrabal. Ale… Už vím…
Na moment jsem přivřel oči, když mě oslnila ostrá záře slunka, ale po chvíli je znovu otevřel, protože se asi po pěti hodinách objevil můj cíl. Veliká brána, kde se před jejím vchodem vpíjela do země čerstvá krev. Byl slyšet litý boj a zuřivé štěkání Werewolfů.
Obrovská chlupatá těla lítala vzduchem, když se u nich objevil bílý pár křídel a blond vlasy. Nebylo pochyb, že už se do boje zapojili i Angelusové a toho jsem se bál nejvíc.
Nasál jsem pach a snažil se zaměřit Airyna, ale nic. Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ho vypátrat. Vše se mi vpíjelo do jednoho pachu a rozeznat směsici různých krví, bylo snad nemožné. Celou dobu, než jsme konečně dorazili a vběhli hromadně dovnitř, jsem se jen modlil, aby se ani jednomu nic nestalo. Jak jsem doufal, že nebudou stát naproti sobě.
Rozhlížel jsem se a neustále hledal jeho podobu. Sice jsem ji už znal, ale byla jen poloviční, nikdy jsem ho neviděl změněného celého. Jak kdyby se přede mnou jedna jeho část neustále schovávala a já nevěděl jaká.
„Meriland?“ ozvalo se těsně za mnou.
Tak prudce jsem se otočil, že jsem na chvíli ztratil ostražitost a zakolísal. Málem jsem se svalil na zem, když mi lýtkem projelo ostří jednoho z Night Walkerů. Odkopl jsem ho a rychle vstřebával tu neuvěřitelnou bolest, jak mi společně s jeho ostnem vyškubl i kus kůže.
Konečně jsem se narovnal na lidské nohy, když jsem se přeměnil a podíval se před sebe. Právě ve chvíli, kdy se tam tyčil Gabriel, který byl pokryt krví snad deseti Werewolfů.
„Co tady děláš? Nemáš…“ nestihl to říct, protože se právě proti němu rozběhli dva z mé smečky a smetli ho na zem.
Zařval jsem a zavelel tím k ústupu. Zdraví začali brát zraněné, ale mrtvá těla nechali ležet. Nebyl tu čas na žádné sentimentality, i tohle byl velký pokrok, co se Werewolfů týkalo a za ním jsem stál já.
Možná je dokážu změnit a nebude takový problém je zařadit mezi nás. Aspoň sem… Dát jim volnost a naučit je lidskosti…
Podíval jsem se k bráně, kudy právě utíkala spousta z mých lidí a…
Zarazil jsem se a pomalu šel k místu, které bylo hned u hlavní stěny. Stál tam… Jeho ruka držela ještě tepající srdce a krev se klouzala po jeho prstech na zem, kde tvořila dost velikou kaluž.
Když se tělo obrovského Werewolfa sunulo k zemi, najednou mnou, jako ostří, projel silný svíravý pocit. Nemohl jsem se pořádně nadechnout a jen se snažil donutit, abych došel až k nim a zjistil...
Kdo byl ten, koho Razi zabil? Mohl to být… Je to… Je to on? Airyn?