I přesto, že mi srdce divoce bilo až v krku, jak jsem byl z toho všeho ještě stále v šoku, jsem byl schopný vzdorovat a i přes jeho zákaz se na něj podívat. Jenže to bylo ještě horší, než se dívat na samotné peklo. Nikdy jsem neviděl temnější oči než ty jeho. Panenky měl rámované tmavě červenou barvou, jako kdyby mu do nich někdo stříknul čerstvě vymačkanou krev ze srdečního svalu. Černé panenky, které se roztahovaly po skoro celém oku, jen malý kousek zbýval na zašedlé bělmo, které snad nikdy nemělo bílou barvu. Sytě červené rty, plné, jako mají černoši, kontrastující se světlou, až porcelánovou pokožkou, nemytou a páchnoucí potem z lovu.
Ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, odkud to maso bylo, jen jsem ho snědl a neptal se. Bylo to bezpečnější i pro mě. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že nebylo lidské. Aspoň to mě uklidňovalo. Nikdy jsem netoužil být kanibalem, jenže těmhle tady v té „noře“, bylo jedno, co jedí. Maso jako maso… Lov jako lov… Tak i tak se najedli a žaludky je na týden nebolely.
Znovu mě pohltilo mrazení až v kostech, když se mi jeho zuby otřely o tvář a já konečně sklonil pohled k zemi.
„Ty… Mluv!“ jeho hlas zesílil a zhrubnul v tónu, který mi vibroval v hlavě.
„Na co ho potřebuješ?“ konečně jsem promluvil já.
Vážně mi nezáleželo na životě, ale pokud by mi přeci jen o něj někdo usiloval, tak bych i zabil. Jen jediná věc mě stále udržovala při životě a tou byl Raziel. Kdyby nebylo jeho, vzdal bych už i to, že jsem zabil svého muže. On jediný mi za to v tuhle chvíli stál, jinak jsem neměl nic, co bych toužil chránit. Byl jsem moc rád, že je tak daleko, že na něj nikdo nemůže, a ještě šťastnější, že o něm nikdo z Angelusů neví.
Z přemýšlení mě probudila až ruka, která prudce narazila do stěny hned vedle mé hlavy. Drápy, které se svezly s drtivým zvukem po stěně a zanechaly po sobě hluboké rýhy. Vrčení u mé hlavy tak silné, že mi to svou magičností málem vytáhlo mozek z hlavy. Byl jsem ztracen a ještě víc tím, když jsem se mu předtím podíval do očí.
Popravdě jsem nikdy neviděl takové oči, které by mě při prvním pohledu naprosto pohltily. Nepamatoval jsem si, že by nějaký Werewolf takové oči měl. Nikdy jsem ani neviděl tak bílou kůži, že kdybych po ní maloval tuší, bylo by to jako plátno. I přes ten pach krve, ke mně doléhala jeho vůně. Víc jsem natáhl jeho aroma nosem, ale tak, aby mě nezpozoroval a nebral to jako výzvu k boji, ale přesto silně, abych ho poznal kdekoliv.
Tak smyslná… Divoká… Ostrá až řezavá vůně v nose, se roztahovala tak mocně, že mi stavěla všechny chloupky na těle. On nebyl Werewolf… Ne… Jen z části byl Werewolf. Podle všech důkazů bylo možné, že byl jako já.
Znovu jsem se mu podíval do očí a získal větší sebedůvěru, když se mi do nich zpříma díval i on.
„Meriland,“ dostal moje jméno tak, jak si přál.
„Mer… Meri?“
Co? Jsem holka? Občas mám z něj pocit, že je negramotný. I přes pozici, ve které jsem byl, jsem se cítil dotčený.
„Ne! Meriland,“ řekl jsem znovu a dal důraz na výslovnost.
„Meri!“ odpověděl mi příkřeji a drcl do mě rukou, abych se víc natiskl na stěnu a nehodlal mu utéct.
Neustále se snažil dávat najevo svou dominanci a musel jsem uznat, že mě tím přitahoval.
„Meriland,“ procedil jsem mezi zuby, ještě jednou.
Moje jméno bylo to jediné, co jsem měl. Proč bych si ho nechal kazit někým takovým?
„Meri!“ zopakoval znovu a koutky se mu posunuly k úsměvu.
Takže on mě provokuje? Chce si hrát? Mám vzít kostičku a hodit mu ji jako aport?
„Me…“ chtěl jsem to znovu zopakovat, ale místo toho, aby se mi jazyk pohnul ke slovu, se otřel o ten jeho, když mě políbil.
Jeho zuby ostře zajížděly do mých rtů, když vyjížděl s jazykem zpět do své pusy a vždy na moment se přisál, aby si vzal krev, která na mě po jeho útocích v kapkách ulpívala. Bolelo mě to a zároveň se mi to líbilo. Moje tělo atakovaly smíšené pocity, kdy jsem si přesně nebyl jistí tím, co chci.
Nevěděl jsem, co způsobuje moji zmatenost, ale vždy, když se přiblížil, na moment jsem ztratil jakékoliv zábrany. Bylo to tolik podobné mým začátkům s Anaelem, ale tohle bylo jiné… Víc zvířecí. Neměl jsem proto správná slova, která by jakkoliv vyjádřila moje pocity. Možná jsem si to i trochu užíval. Neměl jsem co ztratit, proč nenechat někoho, aby mi ukázal svoji nadřazenost? Sám jsem ji měl až příliš, a potom, co jsem udělal, abych se zbavil spojení s Anaelem, jsem pro nikoho nebyl.
Chytil mě pod krkem a prudce narazil na stěnu, až se pod tou tíhou jedna cihla posunula ven. Vytáhl mě na nohy, které se mi nedostatkem kyslíku podlamovaly, a nebyl jsem schopen rovně stát. Rukami jsem se zapřel o stěnu, abych aspoň trochu ulevil jeho pevnému stisku, ale bylo to skoro nemožné.
Chytil mě druhou rukou a vlasy a prudce jimi trhl dozadu, aby se odkryl můj krk, už tak dost červený od jeho prstů. Dech se mi zkracoval, jak mi drtil trubici. Musel to cítit, protože když jsem myslel, že jsem překročil hranici toho, jak moc můžu zadržet dech, stáhl ruku níž a nechal mě dýchat.
Pomalu se jeho ostré drápy potulovaly od mé klíční kosti po pupík, do kterého jeden s přesností zajel a bolestivě se zaryl až pod kůži. Nechtěl jsem mu dát ani jeden vzdech, nebo jakékoliv kňuknutí, aby se cítil jako vítěz, ale jen stěží jsem v sobě všechno držel.
Kolenem mi od sebe roztáhl nohy a sám se mezi ně napasoval, jako kdybych nic nevážil. Snad poprvé jsem se cítit slabší, než jakýkoliv Night Walker.
Byl tolik jiný… V pekle, které jsem procházel, byl on tím nejhorším. Možná, ale jen možná… On je jejich velitel. Nevím proč, ale byl o hodně nad nimi. Jeho chování… Tolik jiný…
Cítil jsem v sobě tak silné pnutí, že i potom, co mě pustil, se mi těžce dýchalo. Tělem se mi proháněly mrazivé elektrické výboje, které se zabodávaly do každého svalu. Ve chvíli, kdy se na moment oddálil a rozepl si kalhoty, jsem i hlasitě vydechl, při pohledu na to, co vytáhl na vzduch.
Ne… Sakra… Ne… Nechám se tu ojet jak nějaká coura…
V hlavě mi to řvalo, abych utekl, nebo se aspoň bránil, ale tělo si dělalo naprosté opaky. Přitáhl si mě blíž a stáhl mi kalhoty tak, aby se dostal všude, kam potřeboval. Jeho prsty byly tak horké, že jsem cítil každé otření o mé boky. Drápy po sobě zanechával krvavou cestičku a snad si to užíval, podle jeho výrazu ve tváři.
„Airyn… Moje jméno…“ zavrčel mi přímo u ucha, než mě do něj hrubě kousl.
„Airy,“ zopakoval jsem, jako kdybych byl v transu.
„Dobrý… řekl ty,“ pochválil mě a víc si zamotal prsty do mých vlasů.
Už nebylo pochyb. Po dobu, co tu byl, jistě s nikým nemluvil a slova se naučil z doslechu. Jen těžce hledal správné výrazy a ještě hůř je skládal dohromady. Byl pro mě ideální materiál na zkoumání, až jsem se zalekl toho faktu, že jsem jako Anael. Ta doba, co jsem s ním strávil, na mě zanechala až moc veliké následky.
Chytil oba naše penisy a v ruce si je protahoval, jak kdyby to dělal každý den. Pumpoval nahoru a dolů a přitom mě kousal snad na každé odhalené místo, které našel. Už jsem se ani já nedržel dál a cítil, jak mi v jeho ruce tuhle úd a každá žilka se otírá o tu jeho s takovou razancí, že jsem ztrácel pojem o čase. Zaklonil jsem už tak vyvrácenou hlavu a poddával se toho vzrušení, které se mi prohánělo v těle a třísly se tlačilo ven.
Zatnul jsem mu drápy do ramene a můj ocas se mi nebezpečně přiblížil k hlavě i s ostnem mířícím na jeho zátylek. Jenže i on ho měl… Jedovaté ostří se mi otíralo o tvář a naznačovalo, že nemám ani zkoušet ho zabíjet.
I v tom přítmí se lesklo a pach jedu, který byl jeho křížením silnější než můj, se mi usazoval pod nosem, když se mi o něj otřel.
Zrychleně jsem dýchal, když se to na mě valilo jak lavina a nenechávalo mě to přemýšlet. S vášní, která mě v tu chvíli pohltila, jsem se proti němu pohnul a užil si to silné sevření, které mi v tu chvíli věnoval, protože i on dosáhl svého konce. Sperma se rozstříklo na moje břicho a ještě v horkých dávkách třísnilo moji rozpálenou pokožku. Tělo se mi ještě chvělo všemi těmi dozvuky tak velikého orgasmu, že jsem byl naprosto bez síly.
Tak dlouho jsem neměl ze sexu takovou slast. Anael jen dělal to, co si myslel, že se mi líbí, a já jak prkno ležel a nechával ho. Možná jsem se stal trochu ženskou a častokrát předstíral, aby mi dal brzo pokoj, ale tohle… Ta živočišnost, kterou se naše těla chtěla, byla až brutální.
Ať byl cokoliv, lákal mě… Špatná volba se teprve měla stát moji zhoubou.
„Neumývat! Značka… Tady důležitá,“ zavrčel a natáhl si zpátky kalhoty.
Teprve až nyní jsem si všiml toho, že měl jen černé kalhoty a roztrhané tričko, které ho ani nijak nehalilo. Všude mu prokukovala pokožka a i velké jizvy, kterých neměl zrovna málo. Podíval jsem se na svoje břicho a musel jsem se usmát.
Takže značka… No… Budu si muset na takové věci zvyknout, pokud tu chci žít.
„Mám se chovat jako prase a nemýt se?“ řekl jsem spíš pro sebe a tak nějak doufal, že to neslyšel.
Omyl.
„Já prase?“ otočil se a naštvaně po mě blýskl pohledem.
„Ty? Ne… myslím,“ odpověděl jsem, ale ironie byla víc než cítit.
„Hmmm…“ procedil vrčivě znovu mezi zuby a otočil se ke dveřím.
„Nebudu… reagovat… princátko,“ vrátil mi to a přitom se poškrábal na krku, až se mu jeho hnědé vlasy stáhly ze zad.
Princátko? Pokud je běžná hygiena princovská, potom tedy jsem.
Začal mě bavit a já si to ani neuvědomil. Pod tou drsnou skořápkou bylo něco, co jsem toužil odkrýt. Jen záleželo na tom, zda to chce i on.
Promnul jsem si pohmožděný krk a sedl si na ten pelech, který tu v koutě byl, nejspíš pro mě, přichystaný. Byl pořád o mnoho lepší, než jeho postel, kde hned vedle roztrhaných kusů oblečení, byly kosti z předchozích jídel.
Je to prase…
Povzdechl jsem si a jen tu nadílku nechal na svém břiše uschnout. Vlastně to nebylo to nejhorší, co jsem musel kdy v životě dělat. Anael byl mnohem větší dobytek, než kterýkoliv z tady těch. To co mi udělal on, už nikdo nedokáže. Radši bych se ihned zabil.
Dveře se zavřely a on beze slova odešel ven. Slyšel jsem, jak zvenku dává na dveře petlici a zajišťuje ji nějakým řetězem.
Jak kdyby to bylo nutné. Copak bych někam utekl? A je to vůbec kvůli mně?
Slyšel jsem hlasité vití i podivné skřeky, kterými se Werewolfové dorozumívali. Dokonce jsem byl schopen v tom všem vrčení a rachotu poznat jeho dunivý hlas. Ihned, co se po dlažbě ozvaly jeho kroky, všichni zpozorněli a přišli k němu blíž.
Došel jsem k oknu a díval se na to, jak se s nimi „baví“. Pomalu mi začalo docházet, zda opravdu je to s nimi takové, jak všichni říkají. Zda ta pravda není někde jinde.
Možná nemají postavené hodnoty jako my. Lásku neznají, emoce jsou pro ně trestem. Ale co když to není špatně. Co když jsme je my, někam zaškatulkovali, a ono to tak není.
Byl jsem rozhodnut zjistit, jak to je. Musel jsem znát úplnou pravdu. Zdálo se mi to divné, už tehdy, když jsem na to přišel, jak to s Angelusy je a kdo může za skoro konec světa. Spiknutí, které změnilo ráz světa pouhým dáním moci Werewolfům, nebo… Co když je jen někdo pustil ze řetězu? Kam až sahá moc Angelusů a jejich nadvlády nad lidmi?
Ani já nejsem člověk. Stane se to, že nebude nikdo, kdo by byl lidským?
Díval jsem se tím oknem a pozoroval jejich pohyby, chování… Jak kdyby mezi sebou mluvili, ale bylo to spíš, jako vidět spolu komunikovat neandrtálce. Jenže on…
Poslouchali ho… Vrčeli, jako divoká zvířata, jenže natahovaly krky, aby mu lépe rozuměli. Ani jeden si nedovolil proti němu pozvednout ocas a zkusit zaútočit. Ti další stáli po jeho boku a vypadalo to jako schůze.
Čtyři velitelé, kterým patřila určitá skupinka Werewolfů. Takže přeci jen menší hierarchii měli. Nebyla zcela organizovaná, ale na lov a obranu zajisté stačila. S naprostou přesností to byla jen smečka. Protože ze svých výprav jsem věděl, že jich je spousta a tohle byla jen velmi malá část. Taky… Žili tady v podzemí, takže netoužili po boji, nebo nevyhledávali konflikty. Jinak by byli na povrchu a čekali na možnost napadnout další volné farmy těch, kteří odmítli žít za stěnami uzavřených měst.
Nikdy jsem je moc nepochopil, taky jsem mezi nimi měl přítele z dob, kdy byl ještě u mojí jednotky. Jednou se rozhodl odejít a žít v míru. Nebránil jsem mu. Vybral si radši svobodu, než neustálé experimentování s našimi těly. Měl vyhlédnutou ženu, které měla v žilách malou část Werewolfů. Sice byla až příliš agresivní, ale to mu vyhovovalo. Chyběl mi… Ale v tuhle chvíli jsem byl rád, že nezůstal u Night Walkerů, protože by mě hledal a to by nebyl dobrý nápad.
Zpozorněl jsem, když jsem zahlédl, jak se v rychlosti podíval směrem k domu a usmál se. Viděl mě a to mu nejspíš dělalo radost. Nebylo složité v něm číst.
Jen mávl rukou a za ním se ven na povrch vydalo tak deset Werewolfů. Po pár krocích se i on změnil v jejich formu. Byl o kousek vyšší, než ostatní, tím pádem ho nebylo možné přehlédnout.
Měl jsem čím dál tím víc tušení, že on není normální Werewolf. Jeho srst… Barva očí… Pokožka… V nějakých okamžicích, mi spíš připomínal Anaela, než tyhle zvířata.
Sedl jsem si zpět na pelech a smotal se do klubíčka. Ať jsem chtěl, nebo ne, potřeboval jsem spánek. Moje tělo se stále zcela nezhojilo a to ani nemluvě o těch nových krvavých škrábancích, co mi udělal on.
Spal jsem jen chvíli, když mě probudilo škrábání na dveře a bouchání do stěn domu, jako kdyby se někdo toužil probourat dovnitř. Doufal jsem, že vše Airy zabezpečil a oni se sem nedostanou, jenže vše bylo zadělané zvenku a zas takoví idioti to nebyli. Pokud šlo o žrádlo, dokázali se dostat všude, aby to získali.
Ještě rozespalýma očima jsem hledal něco, čím bych se mohl bránit. Aspoň kousek kosti, nebo i provaz. Sice jsem měl svůj ocas, ale pokud by jich byla převaha, bylo by to jedno.
Nakonec jsem zahlédl v rohu místnosti můj batoh, který musel vzít sebou, jak mne sem táhl. Skočil jsem po něm právě ve chvíli, kdy spadl řetěz s řinčením na zem a vzápětí za ním i petlice.
Dveře se rozrazily a dovnitř vpadl jeden z těch, kteří stáli po jeho boku. Z tlamy mu odkapávaly sliny a jeho srst byla naježená, jak kdyby po ní právě někdo přejel proti směru jejího růstu. Zabořil svoje mohutné tlapy do dřevěné podlahy. Ještě víc tím zmohutněl. Jak kdyby proti mně stála hora. Marně jsem šmátral v batohu a nemohl nahmatat to, co jsem v tuhle chvíli potřeboval nejvíc.
Pozdě…
Obrovské tělo, které právě ze země vytrhlo kusy podlahy, se rozběhlo proti mně a bylo připraveno mě zabít…