Jejich tváře vůbec nebyly lidskými a nic nenasvědčovalo tomu, že by se kdy dokázali změnit do lidské podoby. Chvíli mě děsili a srdce se mi pod náporem vyčerpání tísnilo pod hrudníkem, ale asi po minutě, co už se jejich zuby otíraly o mou pokožku, jsem to prostě přijal.
Bylo jedno, kdo mě zabije. Kdybych se vrátil zpět, byl bych souzen za zradu a hlavně za smrt Anaela. Gabriel by to nenechal jen tak a ten tupec Michael by mu rád přitakával. Někdy jsem si říkal, zda bez něj dokáže žít.
Gabriel tam tenkrát byl mezi prvními a až dlouho poté přišel ještě čerstvě ze školy Michael. Bylo cítit to napětí mezi nimi, ale zrovna oni dva spolu nikdy nic neměli, asi i kvůli tomu, že by se prostě nedohodli na tom, kdo bude nahoře.
Nesnášel jsem je oba. Vlastně… Nesnášel jsem všechny tři. Angelusové nebyli nic jiného než vytvořené mutace nadlidí. Museli mít převahu a vládnout všem, aby dokázali, jak chytří jsou a lidé jen chodící tupci. Jenže pravda byla jiná…
I v tuhle chvíli jsem vidět v chladných očích Werewolfů mnohem víc odhodlání než za spoustu let u Anaela. I když se o nich říkalo, že jsou to jen zvířata bez sebemenších citů, dokázali poslechnout své pudy a to bylo kolikrát víc, než chladný mozek Angelusů.
Díval jsem se na ty hrozivé tlamy a sliny, které po zubech stékaly na zem, a stejně jsem se nemohl pohnout. Útěk neměl cenu, a i sebemenší pohyb by mě mohl stát život. Záleželo jen na mně, jak rychlé to chci mít.
Drápy se zarývaly do mé kůže a já cítil, jak hluboko se ve mně ztrácí. Deset možná i dvanáct prstů si dávalo záležet na oddělení masa od kůže a bolestivé drásání svalů.
Kousal jsem si rty, aby mi ani jeden sten nevyšel z úst, už jen proto, abych jim neudělal takovou radost. Nechtěl jsem se ponížit, to bylo to poslední, co mi zbylo. Moje důstojnost…
Klesl jsem na kolena a oni mě nechali. Snad jsem slyšel v tom vrčení i smích, jak je to bavilo a toužili mi ublížit ještě víc. Jedna z mohutných a chlupatých rukou mě silně chytla za paže a vytáhla na nohy. Čekal jsem další trhání mého těla, ale nestalo se.
Mocné zavrčení a sklonění všech hlav okolo mi naznačilo, že tohle je jeden z jejich velitelů. Nebylo zcela známé, jakou mají hierarchii, ale jisté bylo, že je někdo vedl. Nejspíš měli vůdců víc, podle toho, kolik jsme jich jen zabili my. Byl to vždy někdo chytřejší než jejich válečníci a se schopností nadvlády, aby ho poslouchali.
„Pojď…“ ozvalo se hluboké zavrčení v mé hlavě.
Nemluvili, ale vrčení jsem rozuměl, pokud se snažili líp artikulovat, a tento to uměl. Konečně jsem se na něj pořádně zadíval, ale přes to ostré slunce to šlo velmi těžko. Vrčel a stál přede mnou, jakoby mě chránil. Tři z Werewolfů popadl jak nic a odhodil je tak daleko, až jejich těla zaduněla o sloupy polorozpadlých domů. Ostatní se stáhli natolik, aby na ně nedosáhl a sami od sebe sklonili hlavu na důkaz pokory.
Nemyslel jsem si, že jsou až tak chytří, aby u nich fungoval alfa jako u vlků, ale vypadalo to tak. Uznávali jeho sílu. Taky aby ne, když byl asi o polovinu větší a silnější. Viděl jsem jeho linii a drsné rysy Werewolfa, i když… byl jiný. I jeho pach nebyl čistý. Rozrušovalo mě to a nevěděl jsem, proč mě bere pryč. Podle všeho si mě nárokoval jako kořist.
Pokud jsou opravdu tak divocí, nejspíš mě bude týrat a mučit, aby získal nějaké informace. Určitě jsou ze mě stále cítit známky Anaelovy krve, i když jsem značnou část ze sebe dostal. Musím být pro ně cenné rukojmí, které se pokusí využít, ale… Otázka je, jak moc po mě Angelusové budou toužit a jak se mi ti dva budou chtít pomstít.
Víc na mě nemluvil a jen si mě přehodil přes rameno jako nějaký kus flákoty. Viděl jsem z něj jen ten ocas, co se mi nepříjemně několikrát otřel o hrdlo a já už ho měl celé pořezané. Jen jsem čekal, co se bude dít dál a po celou cestu se díval na zem, abych si pamatoval cestu zpět.
Najednou vzduch začal houstnout a my scházeli někam dolů do podzemí. Do nosu mě udeřil pach shnilého masa a nespočet dalších pachů mísících se dohromady. Podle všeho jsme měli zamířeno do hnízda.
Vše se ve mně sevřelo, ani ne tak zhnusením, jako nadšením.
Ještě nikdo se nedostal do hnízda, aby o tom mohl mluvit. Vždy mě to zajímalo a se mnou i spoustu dalších Night Walkerů. Bylo to jako největší tajemství, které před námi schovávali, abychom nezdivočeli a nechtěli se přidat k nim.
Popravdě… Už dlouho nás nebavilo je zabíjet. Poslední dobou když přišli útočit, tak od nás něco chtěli. Tady za barikádou měli všechno a lidi jim již nepřekáželi. Proč tedy vůbec chodili k nám? Začínal jsem si vytvářet svoje vlastní scénáře toho, jak nás nejspíš někdo zradil… Nebo, a to bylo horší, podezříval jsem někoho z Angelusů.
Pach masa se znásobil každým schodem, který vedl hlouběji do nitra hnízda. Už se mi dělalo zle a nechápal jsem, jak v něčem takovém někdo dokáže žít, ale rázem jsem měl zjistit, že nejen oni tu žijí.
Pomalu se kolem nás stahovala spousta dalších Werewolfů a čichali si ke mně, jako kdyby se potřebovali ujistit o mé existenci. Nebo si jen dělali místo na další jídlo, které jsem pro ně nejspíš představoval.
Ta hora svalů pode mnou vždy jen hlasitě zavrčela a oni okamžitě poodstoupili a pustili nás dál bez dalších průtahů.
Nemělo cenu se tady snažit dokázat nějaké hrdinství a třeba pokousat, nebo ocasem poranit jejich vůdce, stejně by se mi to nevyplatilo a ani to nebylo potřeba. Chovali se jen tak, jak jim velely jejich instinkty. Byli oproti nám zvířaty. I jejich děti, kterých tu pár bylo, po sobě štěkaly a neustále se kousaly. Ani jeden z nich nebyl schopen proměny. Bylo to jak žít s vlky, kteří dostanou vzteklinu. Podobně tak i páchli. Všude tu byla cítit srst čerstvě zmoklých psů, ale to jen proto, že se jich pár koupalo v potůčku, co tu protékal. Nejspíš spodní vody, na které během kopání tohohle místa narazili.
Kopání… Spíš jsem si představil, jak drápy ryjí v zemi a hrabou hlínu ven.
Slyšel jsem otvírání dveří a následné vyhození dvou Werewolfů, kteří nás stále následovali jak poslušní pejskové. Nesli ten nucený odchod dost naštvaně a dokonce bylo slyšet skřípání jejich ocasů a drápů o dřevěný povrch dveří. Dveře hlasitě práskly, jak narazily o futra a my zůstali spolu sami.
Cítil jsem se v ohrožení a vše ve mně se instinktivně stáhlo do malé kuličky. Začal jsem, zrychleně dýchat, abych vyvolal přeměnu, ale bylo to zbytečné. Snad poprvé jsem neměl žádnou sílu. Bylo to tím, jak jsem se zranil a kolik energie jsem vypotřeboval na uzdravení. Od začátku jsem nepřemýšlel nad tím, že bych vůbec dokázal venku bez své smečky přežít a ani jsem to nepotřeboval. Byl jsem smířen se vším.
Práskl se mnou na zem, až podlaha pode mnou zaduněla a já se celý bolestí propnul jako luk. Sice jsem stihl dát ruce dozadu, aby byl náraz menší, ale i tak… Až teprve nyní jsem si všiml, že jsem v nějakém pokoji, který byl udělán ze staré klenuté sklepní kóje, co se používaly na víno. Tedy aspoň tak jsem to viděl na starých obrázcích v knihách. Nebylo to tu tolik cítit tím puchem, který se nesl celou kolonií Werewolfů. Bylo vidět, že si tenhle… Něco… Snaží udržet trochu důstojnosti a nežít na skládce.
Divné chování… Vážně je dost zvláštní… Co je zač? Proč není cítit jako všichni ostatní?
Chytil mě za mikinu a prudce si mě přitáhl ke tváři, jako kdybych byl hadrová panenka. Zavrčel na mě tak silně, že se mi jeho dech snad zapíchal jak ostrá žiletka do kůže. Bez nějakého varování se mi zakousl do krku a krev mi stékala po klíční kosti na zem. Jen slabě, ale i přesto jsem slyšel to kapání, když dopadala na zem. Hustá, plná vzteku, hněvu, nenávisti, žalu… Jako by s ní vytékalo i moje srdce.
Takže jsem jen další žrádlo… Nejspíš to tak má být, dobrý koloběh… Ale pokud mám dnes zemřít, tak jeho vezmu sebou. Přísahám… Přeci jen jsem Night Walker a dlužím to i Razimu. Mám jednu z nejlepších možností, jak je trochu oslabit, zabít tohle, ať je to kdokoliv. I malá prasklina v jejich kolonii může znamenat mír, snad…
Ale do pekla nepůjdu sám, to rozhodně ne!
Najednou vytáhl tesáky z mého hrdla a olízl místo, které tak porušil, aby mi na něm zanechal dost svých slin. Byl jsem v šoku a nechápal, proč to udělal, znamenalo to totiž, že mě léčí. Protože byl divoký, jeho sliny a krev byli mnohem silnější a odolnější tady v té poušti, než ty moje. Jak kdyby se mě v tu chvíli rozhodl zachránit.
Co má v plánu? Co se tu děje? Mám ho zabít? Nemám?
V hlavě jsem měl hrozný bordel a nemohl si nějak utřídit myšlenky, protože tady to nešlo.
Odstrčil mě od sebe a tím jsem spadl zpět na zem. Ale nebyla to tvrdá podlaha, ale něco, co připomínalo pelech. Všude rozškubané kusy látky z nějakých oblečení, které byly cítit zaschlou krví. Vypadalo to tak, že tu měl pěknou hostinu a zvířata to nebyla.
Začal jsem v hlavě rychle spřádat nějaký plán, jak to šmejda před sebou vzít tam, kde slunce nesvítí. Jeho svaly snad ještě víc narostly a z hrdla se mu rvalo tak silné hluboké vrčení, že i mně se postavily všechny chlupy na těle.
Pokusil jsem se rychle vstát, ale on mě zarazil zpět do něčeho, co se kdysi nazývalo matrací. Musel jsem si rychle uvědomit, že tohle nejsou lidé, ale zvířata a podle toho se chovají. Díky tomu času, co jsem zatím získal, se ve mně začala hromadit síla na přeměnu. I když jsem přišel o krev, byl jsem schopen se proměnit, ale ještě jsem potřeboval chvíli… Kterou…
Pevně mě chytil pod koleny a silou mi roztáhl nohy od sebe. Ruce jsem mu zarazil na hruď a snažil se ho odstrčit, ale on jen cvakl tlamou těsně u mé hlavy a dal mi najevo, že bych se měl uklidnit, nebo o ni přijdu.
„Radši mě zabij… nebudu spát se… zvířetem!“
Myslel jsem to vážně… Bylo mi jedno, co udělá, ale nebudu mu patřit. To si radši sám dobrovolně o jeho ruku zlomím vaz.
„Jak… Kdybych o to stál,“ zavrčel znovu tak temně, až se mi snad zamrazila krev v žilách.
Projelo mnou tak silné vzrušení, že jsem se oklepal, abych ten divný pocit zahnal.
Nikdy jsem s nikým tohle necítil i Anael na mě musel zkoušet ty svoje hrátky, abych ho opravdu tak chtěl, ale tohle… Bylo to něco ve mně, co se svalilo na záda a roztáhlo dobrovolně nohy, aby si mě vzal. Jak kdybych měl druhé já, které se schovalo uvnitř mě a najednou řve jak na lesy, aby se poddal.
Ale on nepokračoval… Na moment se jen tlamou otřel o mou tvář a potom se zvedl, když mi zakručelo v břiše. Nechal mě tam ležet. Když jsem se snažil znovu zvednout, tak mě nohou zarazil zpět na místo. Pobaveně mi přitlačil podrážku na hruď a otočil s ní, aby mě to zabolelo.
Odporný zvíře… Nechutný…
Pro jistotu, když odcházel, tak do mě kopl, abych neměl tendenci se znovu zvedat.
Až se vrátí, tak mu tu nohu ukousnu. Ale… Jak to, že měl lidské nohy? Kdy se začal měnit?
Tímhle, co mi udělal, jen podpořil můj vztek a já toužil zakousnout tuhle bestii. Pomalu mu trhat hrdlo z krku a vidět, jak trpí. Padala na mně únava… Jak kdyby mi spolu s tou krví vzal i něco jiného… Nechápal jsem, že se ve mně hromadila energie, ale jak kdyby se ve mně jen schovala a nemohla vyjít na povrch.
Slyšel jsem jeho kroky už z daleka. Byly jiné… těžší… dunivější…a hlavně… dopadal na jednu nohu. Sice jen málo, ale pro mé citlivější uši to bylo dost znatelné. Soustředil jsem se jen na to, a když se otevřely dveře, celý jsem se zasekl.
Tajně jsem sledoval, jak se ke mně přibližuje a jeho horký dech se otřel o moji tvář. Hned jsem po něm vyjel drápy, které jako jediné šly vysunout z těla, jinak jsem byl stále slabý. Ale on se vyhnul a ruku mi nepříjemně skroutil za záda a dupl na ni, až se ozvalo ostré křupnutí.
Celý jsem se zkroutil, protože tohle mě vážně bolelo. Nezlomil mi ji, ale postaral se o to, abych ji měl nějaký čas mimo provoz. Zuby mi přejel po čelisti a kousl mě do brady na znamení, že tohle už vážně zkoušet nemám. Naprosto přebíral nadvládu nad mým tělem. Spíš se mě snažil varovat, než zabít, což mě mátlo mnohem víc.
Pustil moji ruku ze sevření a nechal mě se skroutit do potupného klubíčka. Popošel kousek ode mě a hodil před mé ruce kus krvavého masa.
Bylo syrové a potaženo ještě blankou, jak z toho jen stáhl srst a víc se nezajímal o nějakou tepelnou přípravu. Pomalu jsem se posadil a stále si držel ruku, protože jak jsem ji svěsil, tak mnou projela ostrá bolest až do páteře. Nepříjemná a tíživá atmosféra se nesla pokojem, když jsem ho probodával pohledem. Snažil jsem se zaostřit a konečně spatřit jeho podobu… Chtěl jsem si být jistý, že budu znát tvář toho, koho zabiji, ale stále se ukrýval ve stínech, jako by věděl mé úmysly.
Snaží se přede mnou něco důležitého skrýt? Proč ho nemohu vidět? Proč si dává tak záležet, aby se mi vyhnul?
Kost mi zpátky okamžitě křupla, jak začalo léčení mého těla. Jen jsem sykl, ale snažil jsem se udržet.
Sedl si kus ode mě do nejtemnějšího koutu, kde mě spodek od sedačky z auta. Kůže na tom jen zapraskala a péra se pod náporem jeho těla skřípavě prohnula. I když jsem ho neviděl, věděl jsem, že mě pozoruje a nebylo mi to zrovna příjemné. Mrazilo mě to až do morku kostí. Jako kdyby se mi jeho horký dech pohyboval po kůži a jeho sliny skapávaly po mých zádech. Přivřel jsem oči a snažil se uklidnit, abych získal trochu jeho důvěry a on se ke mně znovu přiblížil.
Zabiju ho! Zabiju! Aspoň něco udělám…
Uchopil jsem ten flák masa, který, podle pachu, byl nejspíš z přední nohy jelena, a zakousl se do něho. Krev mi stékala po ústech, ale i před nechutnou chuť čerstvého masa, jsem se snažil něco sníst. Zvěřina dodávala našemu tělu ještě víc síly, hlavně pokud byla právě skolena. Převaloval, jsem to v puse jako žvýkačku, protože se to těžko kousalo, a nakonec jsem to spolknul, abych si následně ukousl další sousto.
S každým dalším kouskem, co mi skončil v žaludku, mi to i začalo chutnat. Přeci jen instinkty lovce jsem v sobě nikdy nezabil.
Asi po hodině se mi to podařilo sníst a já zahodil okousanou kost na zem k dalším, co se v koutě hromadily. Vážně to tu bylo jak v nějaké boudě pro psa, ale oproti těm tam venku, to byl pořád pokoj. Zbytek polehával kolem vody, nebo jak psi u dveří, aniž by vstoupili do prázdných domů. Jak divoká zvířata bez domova. Otázkou bylo, zda je vůbec chtěli. Volnost znamenala častokrát víc, než s někým být. Sám jsem to brzy pochopil, když jsem žil s Anaelem.
Druhá kost dopadla vedle té mé a teprve nyní jsem si všiml, že i on jedl. Zvláštní… Nemlaskal a ani nehltal jako zvíře… Pomalu jsem si začal uvědomovat, že Anaelova výchova na mě dost doléhala. Začal jsem se chovat jako nějaký vědec, který zkoumá život tvora před sebou.
Zpozorněl jsem, když se postavil na nohy a šel ke mně. Ještě na mě štěkl, abych otočil hlavu ke zdi a přiblížil se až na dotek k mému pelechu. Přidřepl… Srdce mi začalo divoce být, jak jsem ucítil jeho drápy na své pokožce.
Přiblížil se až k mému uchu a zašeptal skoro lidským hlasem: „Jméno… Tvoje!“