Isaack:
„Sery promiň, já...“
Přerušila mě. Mluvila chvatně a naléhavě a řekla mi všechno, co stalo. On umírá?! Ale jak by mohl, co se mu, pane bože, stalo?! Rychle jsem se postavil a stále s mobilem u ucha kývnul na Rachel, která se objevila ve dveřích do obýváku a zvědavě se na mě dívala.
„Jo, dobře. Tak za dvě hoďky jsem tam.“
„Co se děje?“ přistoupila ke mně Rachel.
Zavrtěl jsem hlavou, že je to moc dlouhé na vysvětlování.
„Musím jít, pak ti zavolám.“ Vyhrknul jsem, popadl jsem bundu, obul se, zavolal si taxíka a vyběhl před dům.
Konečně jsme dorazili k lesíku. Celou cestu jsem byl jako na trní, a když jsme teď byli konečně tady, už jsem to nemohl vydržet. Rychle jsem vystoupil a rozeběhl se po polní cestičce do lesa.
„Hej! Pane! Co vaše taška?“ zavolal za mnou taxikář, ale já jen pootočil hlavu a křikl: „Nechte ji tady!“
Neproměnil jsem se. Jelikož jsem se jako vlkodlak nenarodil, ale proměnili mě, byla moje proměna pomalá a stála by mě drahocenné minuty. Proto jsem sprintoval, seč mi síly stačili. I jako člověk jsem rychlý, rychlejší, než většina našinců.
Doběhl jsem na mýtinku a tam ho spatřil. Ležel u paty vyvráceného stromu a dýchal tak slabě, že kdybych neměl vlčí smysly, nepostřehnul bych to. Ještě jsem cítil pach smečky, ale to mě ani v nejmenším nezajímalo.
Rychle jsem si k němu klekl, podebral jeho hlavu a položil si ji na klín.
„Dario, Dario jsem tady. No ták, otevři oči. Podívej se na mě.“ Zašeptal jsem prosebně a zabořil nos do jeho hebké, černé srsti na krku.
„No ták. Aspoň na chvilku.“
Dario:
Jako by někde z dálky, možná to byl jen nádherný sen, že na mě mluví můj Isaack. Byl jsem vyčerpaný a bloudil mezi mdlobou a vědomím. Nepřál jsem si nic jiného než ho znovu spatřit. Cítil jsem, jako by se mě někdo dotýkal, ale jediného koho bych snesl, aby to dělal je jen Isaack. Jenže jsem neměl dost síly. Můj dech se trochu prohloubil, ale jen nepatrně.
Isaack:
Neustále jsem ho hladil po srsti a prosil ho, ať otevře oči. Po chvilce jsem ucítil, jak se jeho dech prohloubil, a mně svitla naděje. Přelezl jsem si za něj, jemně ho odsunul od kmene a přitom supěl námahou, protože přece jen nebyl žádný drobeček. Lehl jsem si za jeho záda a přitiskl se k nim. Rukama jsem objal jeho tělo a zabořil tvář do jemné srsti. Zhluboka jsem vdechoval jeho pach. Jeho teplo, stále stabilnější dech a vůně, mě uspali.
Dario:
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, netuším, co se mnou dělo, jen jsem se probudil za úsvitu. Snažil jsem se zvednout hlavu, ale byl jsem příliš vysílený, hladový. Bolest, ta šílená bolest se zmírnila, nepřešla úplně, ale alespoň jsem mohl volně dýchat. Chtěl jsem se trochu pootočit, abych se podíval, co moje rána. Když mě zarazila známá vůně. Cítil jsem teplo na zádech a zatajil jsem dech. Mohl jsem jen doufat, že se můj sen splnil, a nebo jsem umřel, a jsem v nebi, ale v nebi bych se na něj nejspíš mohl alespoň podívat, ale mé svaly se klepaly a já mohl jen potichu zakňučet námahou.
Isaack:
S trhnutím jsem se probudil a podíval se na Daria. Zdálo se mi to, nebo se právě pohnul? A pak zakňučel. Úlevou jsem se málem rozplakal a rychle přelezl přes něj, aby mě viděl.
„Dario? Dario, jsem tady. Vidíš mě?“
Sklonil jsem se k jeho hlavě a opatrně jsem ho pohladil po uších. Byl tak slabí. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl a bolelo mě to. Sice trochu míň, než mé stále zlomené srdce, ale i přesto...
Co se mu vůbec stalo? Serena mi jen řekla, že umírá a kde ho najdu. Víc nestačila, protože jsem okamžitě vylétnul a jel za ním. To jen potvrzovalo moje přesvědčení, že jsem se do něj zamiloval. A to až po špičku ocasu.
Povzdechl jsem si. Vlastně by mi měl být ukradený. Ublížil mi a já za ním i přesto jedu. Má obhajoba před mým vlastním, zrazeným a sklíčeným já byla, že umírá, takže z morálního hlediska jsem udělal dobře, když jsem s ním.
Jen jsem doufal, že se z toho dostane. A teď, když už dýchal pravidelněji a hlouběji, to vypadalo velice nadějně.
Dario:
Pohnul se za mnou a najednou se zjevil přede mnou. Byl to opravdu on. Mé srdce bilo jako o závod a už tolik nebolelo. Ten nádherná pocit, když mě pohladil. Tak strašně jsem si přál se k němu ještě víc přitisknout, abych z něj nabral trochu energie. Hlavou jsem jeho ruce vyšel vstříc, ale hned na to jsem musel zakňučet bolestí, protože to zatím byla přílišná námaha pro mé tělo. Pomalu jsem se měnil zpět na člověka, ležel jsem nahý v trávě a díval se na něj smutným pohledem.
„Isaacku...Izzy...“ šeptal jsem, ale hned jsem se zakuckal. Jediné, co jsem věděl, že jen jeho přítomnost, jeho doteky mi pomohou se znovu uzdravit.
Isaack:
Změnil se. Ten blbec! Proměna v člověka ubírá spoustu sil a ještě více, když je dotyčný zraněný. Kdyby to bylo z člověka na vlka tak neřeknu, ale tohle...
Povzdechl jsem si a pohladil ho po neoholeném strništi na tváři.
„Jsem tady. Tak se neboj. Neměl jsi se měnit, teď můžeš ještě prochladnout.“
Prohlédl jsem si jeho nahé, dlouhé, svalnaté tělo a očima se zastavil na hrudi. Panebože, co to...? Jak se mu to stalo? Zadíval jsem se mu do očí, ale rozhodl jsem se s otázkami počkat. Vždyť sotva dokázal vyslovit mé jméno.
Vytáhl jsem z kapsy mobil a zkontroloval, jestli je nabitý. Několik málo procent mu ještě zbývalo a tak jsem zavolal Sereně, jestli by nás neodvezla.
Za chvilku byla u nás a společně jsme ho naložili do auta. Pak nás odvezla do naší ulice. Poprosil jsem ji, aby zastavila u jeho domu a vystoupil. Otevřel jsem zadní dveře a podíval se na něj, jak tam leží, zabalený v dece, kterou nám Serena půjčila.
„Tak pojď macku. Jdeme domů.“ Lehce jsem se zašklebil. Vážně byl jako mimino, naprosto odkázaný na pomoc druhých. A jelikož to byl dominantní vlk a navíc alfa, muselo to být pro něj utrpení. Vlastně jsem se divil, že k sobě vůbec pustil smečku, že k sobě vůbec pustil mě. Předpokládal jsem, že jedinou osobu, kterou snese, bude jeho partnerka, tedy Sára. Serenu asi toleroval proto, že byla žena, tedy pro něj slabá.
Ale kdo ví, třeba to měl postavené trochu jinak.
Dario:
Byl jsem tak šťastný, že mě zachránil, že jsem si nepřipadal hloupě, když se o mě starali až do chvíle, kdy si do mě Izzy rýpl. Vycenil jsem trochu zuby a můj rozzuřený pohled musel zračit vše. Připadal jsem si jako onuce a taky se tak cítil, vše mě bolelo a když mě každý z jedné strany objímali a táhli do domu, naklonil jsem se k Sereně a šeptem se jí zeptal: „Ví proč?“
Naštěstí jen negativně zakroutila hlavou. Svitla ve mně jiskřička naděje, že možná ke mě něco přece jen cítí. Vcházeli jsme zrovna do domu, když se otevřely dveře a v nich stála překvapená Sára. Rozzuřeně jsem na ni vrčel. Ona však udělala to, co bych od ní nikdy nečekal. Přešla k Izzymu a odhalila svůj krk na důkaz pokory a řekla mu: „Uzdrav ho, jen ty můžeš.“
S těmi slovy tiše odešla. I když se to tak pokazilo, byla nejspíše uvnitř uklidnit, tak jak už to dělala několik let.
Isaack:
Po mých slovech začal být o něco nerudnější, což mohlo znamenat hned dvě věci. Buď byl předtím tak unavený, že se uspala i jeho dominantní stránka, nebo mu bylo zkrátka lépe. Doufal jsem v to druhé. Viděl jsem, jak se Dario naklonil k Sereně a jakoby jí něco říkal, ale byl jsem tak zabrán do vlastního funění nad jeho tíhou, že jsem to nebral v potaz. A pak se otevřely dveře a v nich stála Sára. Měl jsem co dělat, abych na ni nezačal vrčet, ale Dario to zvládl za mě. Překvapeně jsem se na něj podíval a ještě překvapeněji na Sáru, která ke mně přistoupila s odhaleným hrdlem a požádala mě, abych mu pomohl.
Dariovu paži, kterou jsem už, už chtěl pustit, abych jí ho předal, jsem znovu pevně chytnul a jen se jí zadíval do očí. Pak odešla a já jsem se Serenou dotáhl do jeho domu a do postele, kam jsme ho svalili. Přikryl jsem ho peřinou, poděkoval Sereně a šel něco uvařit. Nejlépe pořádný flák masa, protože bílkoviny byly teď tím hlavním, co potřeboval.
Dario:
Dotáhli mě až do postele a dokonce přikryli. Isaack hned odešel pryč a já zase o naději přišel. Místo, aby tu byl se mnou a uzdravoval mě, tak jde pryč, nevěděl jsem kam, protože mi nic neřekl. Serena mě pozorovala a pak na mě vybafla: „Musíš mu to říct! Jinak se neuzdravíš, ty teď potřebuješ hlavně fyzický kontakt. Čím víc se budete navzájem dotýkat, tím ti bude předávat svoji energii a to znamení za pár dní zmizí.“
„Nemám jistotu...“ chtěl jsem si být jistý, že když mu to řeknu, bude ke mě chovat stejné city, jako já k němu.
„Jsi natvrdlý jako mezek. Myslíš si, že kdyby k tobě nic necítil, že se sbalí a i přes to, že si mu ublížil, přijede hned, jak mu řeknu, že umíráš? Byl strachy bez sebe...“
Já nevěděl, jestli je to důkaz citů, nikdy jsem nikoho nemiloval a cítil jsem se najednou tak zranitelný, že mě to dohánělo k šílenství. Jsem Alfa, hrdý a na nikoho se nespoléhající, samostatný... A to teď vůbec neplatilo. Byl jsem jak lev zahnaný do kouta.
„Nechci lítost, chci opravdový cit! Kde mám jistotu?“ vyslovil jsem své pochyby nahlas, což jsem nikdy před tím neudělal, ale s ní to šlo nějak samo.
„Hochu, nikdy žádnou jistotu mít v tomhle nebudeš, ale jelikož jste ‚ti dva‘ není pochyb o tom, že tě bud bude milovat, a nebo tě opustí, a nechá umřít... Ale musí vědět, že jsi málem umřel, protože od tebe odešel a že se to stane znovu, pokud tě opustí.“
Isaack:
Udělal jsem mu pořádně krvavý steak, k tomu ještě pár plátků panenky a vynesl mu to nahoru. Když jsem stál před dveřmi, zaslechl jsem několik posledních slov rozhovoru. Celkem mě zneklidnilo, že normálně dokážu zaslechnout každou hlásku. Poslední dobou se můj sluch nějak zhoršoval.
Bez zaklepání jsem vstoupil. Beztak o mně už jistě věděli. Položil jsem talíř s masem na noční stolek a podíval se na Daria.
„Zvládneš se najíst sám?“ zeptal jsem se ho a sledoval, jak na tom je. Nejspíš to nezvládne, ale pokud se o to pokusí, taky dobře.
„A co se stane znovu, pokud ho někdo opustí?“ obrátil jsem se na Serenu. „Neříkej mi, že mu to někdo udělal!“
Dario:
Vešel do místnosti ve chvíli, kdy jsme domluvili. Jídlo vonělo náramně, v žaludku mi kručelo, ale cítil jsem, že spíš potřebuju jeho teplo, než cokoliv jiného, byl jsem jako vyprahlý v poušti.
Jasně, že to zvládnu sám! Zkusil jsem se nemotorně posadit. Bolelo to, setsakramensky to bolelo, ale zvládl jsem to. Nadával jsem jako dlaždič a syčel bolestí. Otočka k nočnímu stolku byla ještě bolestivější. Nakonec se mi povedlo i uchopit talíř a dát si ho do klína. Než jsem však stačil vzít první flák masa do ruky. Serena stačila za mě odpovědět na jeho otázku.
„Ty!“
Znovu jsem se rozzuřil a vrčel na ni varovně: „Mlč!“
Isaack:
Sledoval jsem, jak se posadil a vzal si talíř s jídlem. A pak jsem zaslechl to jediné slovíčko, které mě překvapilo, vyděsilo a znejistělo v tak dokonale zmatené směsici, že jsem nevěděl, čeho cítím víc.
Já? Udělal jsem mu to já?! Ale jak panebože?!! Vždyť jsem se ho ani nedotkl!
Serena chtěla pokračovat, ale byla zastavena Dariem. Zmateně a nešťastně zároveň, jsem se na ni podíval.
„Jak jsem mu to mohl udělat já? Vždyť jsem se ho ani nedotkl! Navíc bych nikdy neudělal něco takového někomu, koho...“ zarazil jsem se na poslední chvíli a s obavami pohlédl na Daria. Nebyl hloupí, možná, tedy určitě mu dojde, co jsem chtěl říct. No, nahlas to neuslyší. Ještě aby, potom, co mi provedl.
A ty blbec se o něj stejně bojíš. Pomyslel jsem si hořce v duchu.
Dario:
„Když jsi byl ve staré smečce, určitě si slyšel o těch dvou vlcích, kterým říkali ‚ti dva‘. Zkus si vzpomenout. A ty,“ namířila na mě prstem, „mu to všechno pověz! Protože jenom slepej by neviděl, jak jste do sebe blázni!“
Má frustrace z toho, že jí nemůžu zastavit mě tak naštvala, že jsem po ní musel hodit aspoň polštář. Jen se zasmála a v klidu odešla.
V hlavě jsem si srovnával myšlenky, vůbec jsem netušil, jak a co přesně mu mám říct. Nechci ho k sobě upoutat, pokud ke mně nic necítí. Takže jsem čekal, jak na informace od Sereny zareaguje.
Isaack:
Serena odešla a mě nezbylo nic jiného, než si odfrknout. O „těch dvou“ jsem slyšel. Prý jsou to dva vlci, kteří jsou si souzeni, ale moc jsem tomu nevěřil a nikdo se neuráčil mi podat víc informací.
Trochu nejistě jsem se podíval na Daria. Polkl jsem a zašoupal nohama. „No takže, ehm... my jsem ‚ti dva‘?“ dostal jsem ze sebe nakonec a přistoupil trochu blíž. „Upřímně, nejsem si jistý, co to znamená...“
Dario:
Má sebejistota byla ta tam. Po tom, jak vypadal zmateně, mi bylo jasné, že o tom asi nic neví. Zhluboka jsem se nadechl. Nedokázal jsem se na něj dívat a tak jsem odvrátil zrak z okna.
„Zažil si někdy s někým tak silnou přitažlivost jako se mnou? Byl ve tvém životě někdy někdo, koho si takhle moc chtěl, a i když jsi v podstatě nechtěl, tak si mu musel podlehnout a ani si nevěděl proč? A tenkrát ve sprše, měl si pocit, jako bych tam byl a dotýkal se tě, i když jsem byl ve svém domě? Voní ti má vůně tak, že mě pořád chceš a nemůžeš se jí nabažit?“
Doufal jsem, že mi na všechny otázky odpoví tak, že to tak zažívá pouze se mnou. Pokud to tak u něj není, těžko bychom mohli tvořit pár. A to jsem se nezeptal na to nejdůležitější, čehož se bojím nejvíc. Měl bych se sebrat, jsem přece alfa prokrista!
Isaack:
Čím déle mluvil, tím jsem byl vyděšenější. Jak panebože? Vždyť to popírá veškerou logiku! Nemůžeme si být souzeni, to prostě nejde! Já, jemu?! Vždyť má partnerku pro Krista! Ale jeho vůně, kůže, hlas, oči, tělo, zkrátka úplně všechno na něm, pro mě bylo jako droga. Jako moje osobní droga, afrodiziakum, kterého jsem se nemohl nabažit.
Strnule jsem se stál a hleděl na něj. Trvalo dlouho, než jsem se konečně odhodlal ke slovu.
„Já... ne, nikdy jsem s nikým necítil nic takového jako s tebou a ano, cítil jsem, jakoby si tam byl a ano, toužím po tobě.“
Na chvilku jsem se odmlčel, protože jsem se příliš styděl za to, že jsem mu řekl pravdu i za to, na co jsem se hodlal zeptat.
„Ty to cítíš také, že?“
Tak moc jsem se bál odpovědi! Měl partnerku, bude mít děti a já se ho zeptám na tohle. Ale potřeboval jsem to vědět.
Dario:
Jen nepatrně jsem se na něj podíval, jak se začervenal, bože proč se nemůžu pořád hýbat. Tak moc jsem chtěl ho sevřít v náručí. Tak bolestně moc potřebuju jeho blízkost a cítím, že když se mě nedotkne, tak se nic nezahojí. Můj stav je stále stejný.
„Cítil jsem to ihned, jak jsem tě poznal. A došlo mi, co pro mě jsi, když jsem přišel po té sprše. Původně jsem ti to chtěl říct,“ mírně zasněně jsem se usmál, když jsem si vzpomněl, co se stalo místo rozhovoru, „ale nějak jsem se k tomu nedostal.“
Odkašlal jsem si a znovu pohlédl z okna. „Proto jsem to taky Sáře hned řekl a to co jsi nejspíš viděl, byla její poslední planá zkouška si mě přivlastnit, chtěla si mě označit, protože se bála, že jsem si já už označil tebe, ale já jí vysvětlil, že žádné označování proběhnout nemuselo, protože jsme pro sebe označeni od narození.“ Nikdy jsem snad takhle dlouho o svých citech nemluvil, cítil jsem se trapně a tak hrozně zranitelně, že jsem byl jako na jehlách.
„Co přesně o tomhle spojení víš? Víš vůbec, jak to třeba poznáš?“
Isaack:
„Takže ty a Sára nejste partneři.“
Potřeboval jsem se ujistit. Tak zoufale moc jsem potřeboval, aby to nebyla pravda. Ale vždyť to už. Já jsem jeho partner. Kdybych tomu opravdu věřil, asi bych teď byl v jeho náruči a už bych nenechal říct jediné slovo.
Sevřel a rozevřel jsem zpocené dlaně a znovu neklidně přešlápl, když se zeptal, co o tom vím. Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím, nevím nic. Jsem proměněný a ve smečce se mi to nikdo nepokoušel osvětlit. Nebylo ani proč.“
Dario:
„Sára a já? Ne... tu bych za partnerku nechtěl, kdyby ano, už by jí byla dávno!“
Byl z toho asi hodně nervózní. Řeknu mu nejdůležitější fakta a pak už se ho rozhodně musím dotknout.
„To o té přitažlivosti už víš, to znamená, že takhle se to pozná. Ti partneři, když se setkají, něco se v jejich tělech aktivuje a nemohou se navzájem nabažit. Navíc, pokud se potkají a nedojde jim to, jeden bez druhého, pokud od sebe odejdou, oba umírají.“ Ukázal jsem na svoji černou hrud.
„Takhle. Ale jelikož ty jsi bílý vlk, tak ty jsi vůči tomuhle imunní, o to víc to dopadá na toho druhého, čili na mě. A pokud si sedneš ke mně a dáš mi ruku, něco ti ukážu, co ti vše potvrdí.“ Ukázal jsem na volné místo vedle sebe na posteli.
Isaack:
Úlevně jsem vydechl. Ach díky bohu! Možná že opravdu bude moct být jenom můj. Můj.
Pokýval jsem hlavou. „Dobře. Takže jsme ‚ti dva‘ a za to, že si málem umřel, můžu já.“
Srovnal jsem si to a zachvátil mě pocit viny. Nejradši bych se na něj hned vrhl a olíbal mu celou hruď, abych mu aspoň trochu ulevil, ale ovládl jsem se, a jak chtěl, přisedl jsem si k němu. Ani moc blízko, ani moc daleko. Možná jsem se bál, že kdybych byl těsně u něj, neudržel bych se. Natáhl jsem k němu ruku.
Dario:
Srdce mi poskočilo, když se ocitl v mé blízkosti. Něžně jsem uchopil jeho ruku a vybral si jeden prst. Jedna černá žilka z mého zranění mi končila těsně nad mužstvím, odsunul jsem deku, aby viděl, co se bude dít. Na úplný konec té černé žilky jsem mu položil jeho prst. Jemně jsem s ním hladil svou kůži a po chvíli se ta černá žilka smrskla a zmenšila. Ale to nebyla jediná reakce na jeho dotek. Nemohl jsem odolat jeho vůni a zhluboka jsem ji nasál. Můj úd se začal stavět do pozoru, protože ta zatracená přitažlivost byla šíleně silná. „Jen ty a jen tvými doteky mě můžeš vyléčit.“
Vpíjel jsem se do jeho očí svým žhnoucím pohledem a čekal, co bude následovat. Bude mě chtít vyléčit?
Isaack:
Sledoval jsem, kam míří moi rukou a dech se mi zadrhl v hrdle. I na pokraji smrti, úplně vysílený je tenhle chlap neskonalý parchant. Bastard, kterému není rovno. Do vzduchu se začala uvolňovat vůně jeho vzrušení a mě nezbylo nic jiného, než ji nasávat nosem, jako tu nejaromatičtější věc na světě. Ostatně, pro mě jí byla.
Očima jsem střelil k jeho tváři a zaklesl se do těch jeho. A pak už jsem to zkrátka nevydržel. Vytrhl jsem mu ruku ze sevření a s pomocí druhé si ho k sobě přitáhl. Rty jsem hladově zaútočil na ty jeho a začal ho líbat. Tak vášnivě a živočišně, jako ještě nikdy.
Dario:
Znenadání se mi vrhl do náruče a já jen šťastně zaúpěl. Tak hrozně mi chyběl. Tak moc jsem toužil být s ním. Ale náhle jsem polibek přerušil, potřeboval jsem mu říct ještě poslední věc.
„Víš, že jsme si předurčení, víš, že bez tebe umřu, ale je ještě horší věc, kterou bych nesnesl, aby si se mnou byl jen ze soucitu a nic ke mě necítil.“
Isaack:
Vzal jsem jeho ruku a jeho dlaň si položil do svého vzrušeného klína. Musel cítit, že už jsem tvrdý a to jen z krátkého polibku.
„Připadá ti tohle jako soucit?“ zavrněl jsem s lehkým úšklebkem a olízl mu rty. „Dario, myslím, že mě znáš aspoň tak dobře, aby sis uvědomil, že kdybych k tobě nic necítil, rozhodně bych nejezdil jen proto, že mi řekli, že umíráš. Kdybych k tobě nic necítil, nepřijel bych a rozhodně bych tady teď neseděl.“
Něžně jsem ho pohladil po tváři.
Dario:
Ucítil jsem jeho vzrušení a dalo by se říct, že bylo úplně stejné jako to mé. Můj dech se krátil a já byl tak moc vzrušený, že se má ruka začala chvatně dobývat do jeho kalhot, dokud neucítila tu horkou kůži jemnou jako samet. Bylo to tak intenzivní, sotva jsem mohl mluvit, ale musel jsem se zeptat: „Miluješ mě?“