Světlo a tma - Kapitola 4 - City

Světlo a tma - Kapitola 4 - City

Když se Ryan druhý den probudil, zjistil, že maličký ještě pořád spí. Vstal s cílem se trochu opláchnout a podívat se, jestli je Raven pořád v domě.
Překvapeně vydechl, když na židli opět našel čisté oblečení a to nejen pro sebe, ale i pro chlapce, i když vypadalo, že bude poněkud větší. Překvapila ho Ravenova starostlivost.
Do sprchy kvůli ráně na hrudi nemohl, tak si aspoň napustil vanu.
Když seděl na jejím okraji a snažil se ze sebe smýt pěnu, přemýšlel nad tím, co se stalo večer.
Rozhodl se, že nebude na Ravena nijak naléhat, stejně tušil, že by mu to asi nijak nepomohlo, ale to neznamenalo, že to hodlal vzdát. Pořád chtěl Ravenovi pomoct, stejně jako tomu dítěti, a chtěl zjistit pravdu, ať už byla jakákoliv. Sice netušil, jestli bylo moudré rozhodnutí takhle najednou věřit úplně cizímu člověku, který vlastně možná ani člověk úplně nebyl, jeho práce ho naučila být obezřetnější a nikomu nevěřit, jenže u Ravena to bylo jiné. Instinkt mu napovídal, že jedině s ním má šanci přežít, i když tu bylo hodně nezodpovězených otázek a hodně neznámých. Kromě těch ohledně tajemství tohoto města, ho teď sžíraly i ty ohledně Ravena. Co tu dělal? Byl jediný, kdo takhle 'volně' žil ve městě? Jediný, kdo proti nim bojoval? A proč vlastně? Co je zač? Je tohle jeho dům? Kde vzal všechny ty věci? Konzervy s jídlem by ještě pochopil, ty vydrží dlouho, ale ten zbytek?   A proč nechce to dítě u sebe? Otázek bylo příliš mnoho a odpovědi žádné. Ani nevěděl, co chce vlastně vědět dřív, ale jak už zjistil, bude na to muset jít pomalu.
Tušil, že to nebude jednoduché, ale teď už ustoupit nemohl.

Byl tak zabraný do myšlenek, že si nevšiml stínu, který se proplížil za ním, a když mu po zádech přejelo něco studeného, ale přesto jemného, málem vyletěl až do stropu.
Prudce se otočil, připraven bránit se nepříteli, i když vzhledem k tomu, že stál nahý ve vaně, by mu byla obrana asi prd platná.
Místo nepřítele se ovšem zadíval do kočičích očí.
„Kruci! Vyděsil jsi mě!" vyhrkl možná prudčeji, než měl v plánu, protože chlapec polekaně ustoupil.
„Ach, promiň. Nechtěl jsem křičet," pousmál se vzápětí omluvně Ryan, když si uvědomil svou chybu, a natáhl ruku k maličkému.
Ten ji ovšem ignoroval. Místo toho ladným pohybem skočil do vany i v prostěradle, do kterého byl pořád zabalený, a vrhl se Ryanovi kolem krku.
Ryan byl tak překvapen, že nezvládl vyrovnat rovnováhu, podklouzly mu nohy a on žuchl na zadek do vany, přičemž si bolestivě narazil záda.
„Uch..." vyhekl a jednou rukou si třel bolestivé místo, kam až dosáhl.
Chlapec se na něho trochu překvapeně díval, jako by si nebyl vědom toho, co udělal.
„To nic. Jen to už příště nedělej, ano?" řekl Ryan, prohrábl mu vlasy a usmál se.
„Pojď, naštěstí nám tu oběma nechal Raven čisté oblečení," zvedl se po chvilce a snažil se opatrně vyjít z vany a trochu se osušit.
Moc mu to nešlo, protože chlapec se ho pořád držel kolem krku, a i když byl překvapivě lehký, přece jen Ryanovi překážel.
A i když ho mohl pustit, nechtěl to udělat. Teprve, až se vrátili do pokoje, ho postavil na postel a sundal z něho částečně mokré prostěradlo, které odhodil na zem.
„Teď tě oblečeme a pak se půjdeme podívat, co nám pán domu nechal ke snídani," promluvil k němu.
„Taky ti musíme vymyslet nějaké jméno. Asi žádné nemáš, nebo si ho nepamatuješ," dodal spíš jen  pro sebe.
„A potřebuju vědět, jestli mi rozumíš. Jo, málem bych zapomněl. Musím se Ravena zeptat, co myslel tím, že ty jíst nebudeš. Musíš přece něco jíst, ne?" bručel si pod nosem, zatímco ho soukal do kalhot, z čehož se nakonec vyklubala docela bitka, protože chlapec chtěl pořád zjistit, co je ta placatá věc, která se dává do té úzké dírky, a co je to stříbrné jezdící nahoru a dolů.
Musím říct Ravenovi, ať mu sežene nějaké tepláky...
Udělal si v duchu Ryan poznámku, zatímco se válel na posteli a snažil se maličkého donutit, aby si přestal hrát. V tu chvíli mu vážně připomínal spíš nějakou divokou kočku než malé dítě.

Po několika minutách úporné práce se mu nakonec podařilo úspěšně kalhoty zapnout. Když se na něho podíval, viděl, že se usmívá od ucha k uchu a hned ho měl zase pověšeného na krku.
Chjo... To je dvojka. Jeden sice aspoň trochu mluví, ale emoce nemá žádné, druhý nemluví, ale emocemi zase překypuje... Bezva...
Povzdechl si, chlapce objal a pohladil po vlasech. Měl děti moc rád, sám měl dvě mladší sestry, které po rozvodu jejich rodičů prakticky vychoval, protože matka neustále pracovala, aby uživila tři hladové krky. Otce několik let neviděl a ani po tom nijak netoužil. Vinil ho za to, že se nedokázal postarat o rodinu. On sám se rozhodl, že nikdy neudělá nic, co by nějak ublížilo někomu z jeho blízkých. A toho prcka si za tu chvilku tak moc oblíbil, že ho skoro bral jako rodinu. Byl tak nevinný a hravý, ale Ryan tušil, že tohle je jen jedna jeho stránka. Věděl, že ta druhá bude mnohem děsivější, a i když před ní nebude moct zavírat oči pořád a namlouvat si, že je normálním dítětem, teď, v tuhle chvíli, to řešit nehodlal. Aspoň na krátký okamžik chtěl na všechno zapomenout a chovat se jako normální starší bratr.
„Mino," napadlo ho najednou a kousek ho od sebe odtáhl.
Jo, tohle se k němu hodí. Minet, zkráceně Mino...
„Budeš se jmenovat Mino," zopakoval.
Prcek jen naklonil hlavu na stranu a zmateně se na něho podíval.
Ryan si klekl na zem a Mina stáhl do sedu na postel.
„Já jsem Ryan," ukázal prstem na sebe.
„Ty jsi Mino," ukázal prstem na Runa.
„Ryan."
„Mino," zopakoval a pořád ukazoval prstem.
„Ry-an."
„Mi-no," zkusil to pomaleji.
Mino se zamračil, jako by nad něčím přemýšlel, než se naklonil a prsty se zlehka dotkl Ryanových rtů.
„Ry-an," zahuhlal pod prsty.
Mino se na něho ještě chvilku díval, než prsty oddělal a přiložil si je na své rty. Ryan pak viděl, jak se s nimi snaží hýbat, snad aby zjistil, jestli to taky skutečně dokáže.
„Ry-an."
„Mi-no," zopakoval znovu.
Když se nic nedělo ani po třech dalších opakováních, řekl si, že to zatím stačí a zkusí to za chvilku, až se obleče a Mina doobléká.
Triko bylo Minovi tak velké, že ho měl až pod koleny, takže mu ho Ryan musel aspoň trochu zastrkat za kalhoty, protože jinak se obával, že bude každou chvilku na zemi. Kalhoty musel taky ohrnout, aby si neublížil, a nakonec mu vlasy svázal do culíku vlastní gumičkou.
Když byl se svou prací spokojený, oblékl i sebe a pak si znovu klekl před postel.
„Ryan."
„Mino," zkusil to.
„Rrr-an," uslyšel po chvilce Mino slabý hlásek, i když 'r' znělo jako zavrčení.
„Ryan," zopakoval znovu, potěšen výsledkem.
„R-an," zopakoval Mino trochu jistěji a usmál se.
„No vidíš! Aspoň něco!" vykřikl nadšeně Ryan, popadl Mina do náruče a zatočil se s ním.
Pak ho znovu posadil na postel a pohladil po tváři.
„Já věděl, že to půjde," zasmál se.
Mino se taky usmál a Ryan v jeho očích viděl dětskou hravost a radost.
„Tak a teď ty. Mi-no," zkoušel to dál Ryan a znovu ukázal prstem.
„R-an," zopakoval Mino a ukázal prstem na sebe.
„Nene. Ryan, jsem já," zakroutil Ryan hlavou a ukázal na sebe.
„Ty jsi Mino," ukázal na Mina a řekl jeho jméno.
Ten zase chvilku zamyšleně seděl a díval se na Ryana.
„Ryan."
„Mino."
„Ino," uslyšel vzápětí.
Ryan se musel hlasitě a od srdce rozesmát.
„Promiň," řekl po chvíli, když si z očí otíral slzy.
„Já jen, že jsi vážně úžasný," povzdechl si Ryan a tentokrát to byl on, kdo si Mina přitiskl k sobě.
„Neměl by sis na něho tak zvykat. Nepřinese ti nic dobrého," uslyšel ode dveří a dnes už po druhé málem vyletěl do stropu a dostal infarkt.
„Kruci, Ravene! Málem mě trefilo!" vykřikl a postavil se, aby na něho viděl.
Koutkem oka spatřil, jak Mino slézá z postele a vzápětí ucítil, jak se k němu zezadu tiskne a ruce mu omotává kolem stehen.
„Budeš toho litovat," dodal po chvilce Raven, než se otočil a zmizel za rohem.
Ryan se za ním chtěl rozběhnout, ale zjistil, že Mino ho s téměř drtivou silou drží na místě a nehodlá ho pustit.
„Počkej, Ravene! Chci se tě na něco zeptat!" zakřičel proto a doufal, že ho tak zastaví. Jenže se zdálo, že buď ho Raven už neslyší, nebo nechce slyšet. Zkusil se proto znovu vymanit z Minova sevření, ale marně. Když se na něho podíval, uviděl v jeho očích zmatek, strach, ale taky něco z čeho mu naskočila husí kůže.
„Nepůjdu za ním, ano?" vzdal to nakonec, protože sevření začalo být docela bolestivé a on rozhodně nehodlal mít na sobě další zranění.
„Slibuju, že nepůjdu," zopakoval znovu, protože Mino mu evidentně nevěřil.

Teprve až když se na něho Ryan usmál a prohrábl mu vlasy, se na Minovu tvář vrátil úsměv a do očí hravost. Nakonec ho tedy pustil, ale Ryan tušil, že není úplně přesvědčený. Sice chtěl za Ravenem strašně moc jít, ale netušil, co by to s Minem udělalo. A pokud se měl snažit chlapci pomoci, jeho důvěru potřeboval.
„Raven je přítel," řekl, když si před Mina klekl.
„Je to přítel," zopakoval znovu a snažil se mu rukama naznačit slovo 'přítel'.
„Je pro mě stejně důležitý jako ty," vysvětloval dál a Mina objal, aby mu naznačil co tím myslí.
„Je důležitý," zopakoval.
Mino se chvilku mračil a snažil se pochopit, co mu Ryan vysvětloval, než prudce zavrtěl hlavou.
„Raven je hodný, je to přítel, nemusíš se ho bát. Není zlý," snažil se Ryan Mina přesvědčit.
„Z-ý," zopakoval Mino a mračil se.
„Ne, Raven není zlý, je hodný, je to přítel," zavrtěl hlavou Ryan.
„Z-ý," trval si na svém Mino.
Ryan si povzdechl. Tohle nikam nevedlo. Mino měl z Ravena zřejmě strach, ale taky ho asi i z nějakého důvodu nenáviděl. Taky se zdálo, že slovo 'zlý' už někde slyšel, protože na něho překvapivě rychle zareagoval.
„No nic. Necháme to být. Pojď, mám docela hlad," mávl nakonec rukou Ryan a usmál se na něho.
Vstal a podal Minovi ruku, který se jí okamžitě chytil a přitiskl se mu k boku.
Začíná mi přirůstat k srdci čím dál víc...

Když došli do kuchyně, Ryan uviděl na stole nachystaný talíř ze sendvičema, sklenici s vodou a lístek, na kterém bylo napsané, že v lednici má ještě těstoviny s masovou omáčkou. Chvilku zamyšleně hleděl na úhledný Ravenův rukopis, než se hořce pousmál. Za jiných okolností by tohle mohlo vypadat jako rodinná domácí idylka a opět ho překvapila Ravenova starost. Proč se o něho tak stará, když mu o tomhle místě nechtěl nic říct a ještě včera ho odsud vyhazoval, mu bylo záhadou. Mrkl do staré lednice, která měla nejlepší léta za sebou, tudíž se divil, že stále ještě funguje, a zjistil, že kromě jeho jídla je tam  pár sklenic s nakládanou zeleninou, něco co vypadalo jako paštika, párky v plechovce, suchý salám, rybičky a znovu se podivil, kde to Raven mohl sehnat. Nakonec to pustil z hlavy, protože tohle bylo popravdě to poslední, co ho tady trápilo.
Sedl si za stůl, Mina si posadil na klín, vzal jeden kousek plněného pečiva, ulomil z něho a část mu podal. Sám si kousl, aby ukázal Minovi, co s tím má dělat. Ten si uždibl, ale vzápětí se zašklebil, vyplivl co měl v ústech a kousek v ruce zahodil.
Pak se na Ryana ublíženě podíval.
„Nechutná ti to? Mě přijde, že je to celkem dobré," podivil se Ryan.
Pak si ale vzpomněl, co mu říkal Raven.
'Ten druhý jíst nepotřebuje.'
Lehce se zamračil. Popravdě, netušil, co tím myslel. Něco přece jíst musí, ne? Rozhodl se proto, že až ho zase uvidí, hned se ho zeptá. Přece ho nenechá hladovět. I když to nevypadalo, že by Mino trpěl hladem nebo žízní, protože vodu taky rázně zamítl.
Když dojedl a uklidil nádobí, rozhodl se, že zkusí Mina naučit pár dalších slov a zjistit, jestli dokáže rozpoznat i různé věci.
„Mino?" vynutil si chlapcovu pozornost, protože jeho děsně zaujala klika od dveří, u které klečel a s dětskou zvídavostí se snažil do klíčové dírky pořád strkat prsty.
Jakmile ale uslyšel Ryanův hlas, zvedl se a přiběhl k němu.
„Něco vyzkoušíme, ano?" zeptal se a zase mu prohrábl vlasy.
Už zjistil, že tohle gesto se Minovi moc libí.
„To na co ses díval, byla klika," řekl a ukázal prstem.
„Klika," zopakoval znovu.
„Ki-ka," řekl Mino a usmál se.
„Správně! Klika! Výborně!" zvolal Ryan a zatleskal rukama.
„Tohle je stůl," ukázal Ryan.
„Stůl," zopakoval.
„T-ůl," řekl snaživě Mino.
„Výborně!" zajásal Ryan.
„A tamto je židle," ukázal zase.
„Židle," zopakoval znovu.
„Ile," odpověděl Mino.
„Zkus to znovu. Ži-dle," zavrtěl hlavou Ryan.
„Ile," zopakoval Mino a lehce se zamračil.
Ryan se musel chtě nechtě nad tou jeho snahou pousmát.
„Dobře. A teď zkusíme něco jiného, ano?" pokračoval v 'učení' dál.
„Ukaž mi, kde je stůl," vysvětlil co po Minovi chce.
„T-ůl," zopakoval Mino.
„Ne, ne, ukaž," zavrtěl Ryan hlavou a naznačil Minovi jak to myslí.
„Ukázat," zopakoval.
„U-á-zat," zopakoval po něm Mino.
„Ano, ukázat. Ukaž mi stůl," zkusil to znovu Ryan.
Mino chvilku přemýšlel a bylo vidět, jak se snaží pochopit, co po něm Ryan vlastně chce. Pak se mu rozjasnila tvářička, přeběhl ke stolu a ukázal na něj.
„Výborně!" znovu vykřikl Ryan a měl skutečně radost.
„Teď mi ukaž kliku," zkoušel to dál.
„Klika."
Tentokrát už to bylo jednodušší, hned po zopakování se Mino rozeběhl ke dveřím a ukázal na kliku.
Ryan to pak vyzkoušel ještě několikrát včetně svého a Mineho jména, a když bylo všechno správně, vzal ho do náruče a pevně ho k sobě přitiskl.
Měl skutečně radost. Za něho, za sebe.
Tohle hraní jim ovšem zabralo docela dost času a Ryan ještě plánoval trochu se porozhlédnout po okolí, i když tu Raven nebyl. Jenže co s Minem? Docela se ho bál vzít s sebou, jenže nechat ho samotného taky nechtěl. Možná kdyby ho nějak uspal? Ale jak? A pak si vzpomněl. Měl přece dvě mladší sestry. Pochyboval, že by na Mina zabrala pohádka, ale možná nějaká ukolébavka by zabrat mohla. Sedl si proto znovu na židli i s ním v náručí a začal broukat známou melodii, přičemž ho hladil po vlasech a zádech. Netrvalo dlouho, když zjistil, že to skutečně začíná zabírat a za chvilku už mu Mino klidně a spokojeně oddechoval v náruči.

Vynesl ho proto do pokoje, kde ho položil i v oblečení na postel. Sice bylo dost teplo, ale nechtěl ho vysvlékat, protože se bál, že ho tím vzbudí.
Chvilku stál a díval se, jak klidně oddechuje, než opatrně vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
Když vyšel na ulici, opět zalitoval, že nemá foťák. A taky si uvědomil, že se zapomněl Ravena zeptat, jestli to nebyl on, kdo sebral jeho věci z parku, a v duchu si udělal další poznámku.
Po rozhlédnutí se rozhodl se, že se vydá po cestě na druhou stranu, než jakou by došel k parku, a doufal, že tam najde něco, co by mu trochu pomohlo poodhalit pravdu.

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Dodatek autora: Je tu další vesměs dialogová kapitola, kde Ryan řeší tak trochu jiný problém, než s Ravenem, i když  rozhodně ne jednodušší =)).

Tímhle nám ovšem klidnější kapitoly končí, Ryan má nenechavý nos, a zase ho bude strkat, kam by neměl.

A jen takový menší dodatek, na který jsme přišly společně s JD. Mino (Minet) se měl původně jmenovat Rune. Jenže JD pak zjistila, že jméno Ryan má původ v galštině a znamená král. Takže se to nakonec změnilo tak, aby se všechna tři jména dala spojit =)).

Ryan – Raven – Mino (což je zkráceně Minet)

Král – havran – kotě (Minet je francouzsky kotě)

Dobré, ne? =))).

 

 

 

 

Kapitola 4 - City

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek