Světlo a tma - Kapitola 3 - Rozhodnutí

Světlo a tma - Kapitola 3 - Rozhodnutí

Ryan se opatrně vyvlekl s pevného sevření chlapce a postavil se vedle postele. Díval se na muže ve dveřích, který byl ukrytý ve stínu, a i když se snažil sebevíc, krom vysoké, dobře stavěné postavy a tmavého oblečení, nic neviděl.
„Neměl bys tu být. Musíš odejít," zaslechl opět hluboký hlas.
"To... To nejde. Nemůžu! Ne, po tom všem co se stalo!" vykřikl Ryan, ale vzápětí se zarazil a pohlédl na chlapce na posteli.
„Jsem ti vděčný, že jsi mě zachránil, ale odejít nemůžu," dodal tichým hlasem.
„Musíš. Tady pro tebe není místo. Jdi," řekl neznámý a otočil se zády k němu.
To Ryana skutečně vytočilo. Jediný člověk, který s ním tady mluví, mu řekne 'jdi' a pak se otočí a jen tak si odejde?! Si dělá prdel, ne?!
Naštvaně sevřel ruce v pěst a vykročil k muži s cílem zastavit ho a zeptat se na všechny věci, co ho trápily, na všechny otázky, které mu sžíraly mysl.
„Stůj, kurva! Chci to vědět!" skoro už zařval, když vybíhal ze dveří.
Měl v plánu ho popadnou a zatřást sním, klidně mu i jednu vrazit, ale prostě to musel vědět!
Už se mu podařilo chytnou jeho mikinu, aby mu strhl kapuci, jenže muž se najednou prudce otočil a Ryan zavrávoral. Bohužel, stále svíral mu mikinu, takže celý pohyb ho přetočil na bok a on udělal pár kroků směrem dozadu. Aby opět nabyl rovnováhy, zachytl se druhou rukou jediné věci, která byla zrovna poblíž. Bohužel pro něj to bylo to ztrouchnivělé zábradlí, které jeho váhu rozhodně udržet nemohlo.
Překvapivě se podíval na muže před sebou a několikrát zamrkal, jako by tomu ani nemohl uvěřit, když za zády uslyšel děsivé zapraskání a jeho volná ruka hmátla do prázdna.
Pevně semkl víčka, snad aby neviděl svůj konec, a ani si neuvědomil, že se mu podařilo strhnout z muže mikinu, než se mu vysmekla s prstů.
Cítil jak šlape do prázdna a jeho tělo pomalu padá do prázdnoty. V mysli se mu nepromítl celý život, jak většina lidí říká, jen uslyšel hlas svého druhého já.
Vidíš to, ty kreténe? To máš za to, že strkáš nos do věcí, pro kterých je ti hovno, a neposloucháš!
Jo, tohle zrovna potřeboval.
Místo toho, aby ho svědomí a rozum politovalo, ještě mu nadává do kreténů.
Kdyby byl v jiné situaci, nejspíš by se ušklíbl a povzdechl si, ale teď mu to připadalo zbytečné.
Očekával prudký náraz a bolest, ale nic z toho nějak nepřicházelo. Podvědomě ucítil jen škubnutí ruky a pevný stisk na zápěstí, ale nějak to k ničemu nedokázal přirovnat.
„Hej!" probral ho až hlas, který se ozval nad ním.
Ryan prudce otevřel oči a zjistil, že visí kousek od podlahy, zápěstí mu pevně, i když trochu bolestivě, svírá něčí ruka, a když pohlédl vzhůru, aby se podíval na svého zachránce, zastavilo se mu srdce. Jako ve snách se nechal vytáhnout nahoru, i když sám moc nepomáhal, a i když už seděl na patách na špinavé podlaze, pořád jako v transu hleděl před sebe na muže, který ho už podruhé zachránil. Pak natáhl ruku a aniž by věděl, co dělá, dotkl se jeho tváře. Muž nehnul, nechal si Ryanovy prsty přejet přes tvář a teprve pak si povzdechl a jemně ruku odtáhl.
To Ryana probralo. Překvapeně mrkl, zhluboka se nadechl, zatřepal hlavou a odvrátil pohled.
„Omlouvám se. A... díky," řekl po chvilce a znovu zvedl pohled, aby si muže pořádně prohlédl.
Nedokázal určit jeho věk. Jeho obličej se zdál být mladý, ale jak to mohl určit, když nevěděl, jestli před ním skutečně sedí člověk? Světlá pokožka, byla na dotek velmi jemná, jak už zjistil, plné rty nebyly červené ale skoro bílé, krátké vlasy zastřižené pod ušima a trochu rozcuchané byly ještě bělejší, jako padlý sníh, ale to co ho nejvíc dostalo, byly stříbrné oči. Normální stříbrné oči. Kdo kruci má stříbrné oči?! A pak mu to došlo.
„Jsi jeden z nich?" zeptal se a tentokrát se na něho zahleděl podezřívavě.
„Ne," jednoduchá odpověď.
„Tak kdo jsi?"
„Nikdo důležitý."
„Co tu děláš? Proč jsi mě zachránil? Co se to tu děje? Kdo je to dítě? Kdo byli ti dva včera?" chrlil ze sebe Ryan jednu odpověď za druhou.
„Měl bys jít."
Ryanovi spadla čelist až někam do prvního patra.
To jako vážně?! Dělá si z něho prdel?!
„Tak na to zapomeň!" zařval Ryan už skutečně naštvaný, a i když násilí moc neholdoval, prudce vstal, naklonil se nad mužem, kterého chytl oběma rukama za předek mikiny, a nazdvihl ho do kleku, až se jejich nosy téměř dotýkaly.
„Teď mě dobře poslouchej!" zavrčel mu do obličeje.
„Já odsud neodejdu! Pokud se mě chceš zbavit, budeš mě muset zabít, protože jinak se ani nehnu! Já zjistím, co se tu děje, zjistím, co to má všechno znamenat! A je mi jedno, jestli se tě přitom budu muset držet jako klíště, abych se něco dozvěděl, nebo jestli budu muset pátrat na vlastní pěst a obrátit tu každičký kámen! Nepřestanu, dokud nezjistím pravdu! Nepřestanu, dokud se nedozvím, co se to tu kurva stalo!" vykřikl poslední větu a prudce dýchal tomu druhému do tváře.
Díval se do jeho stříbrných očí, ve kterých chyběla jakákoliv emoce. Nebylo tam nic. Vztek, strach, bolest, pohrdání. Nic. Byly stříbrné jako hladina jezera, ve které se odráží záře měsíce.
Ryan si povzdechl, ještě chvilku na něho zíral, než ho pustil a opět si sedl na paty. Připadalo mu, že mluví do zdi, nebo sám se sebou.
„Ztrácíš tu čas. Nic tu pro tebe není. Tohle je jejich domov," uslyšel po chvíli.
„Jejich domov?" zeptal se Ryan.
„Čí domov? Těch zrůd? Kdo je to? Jsou to obyvatelé tohoto města?" ptal se dál, když znovu nedostal žádnou odpověď na první otázku.
„Tak řekni už něco, zatraceně!" vykřikl znovu a chytl muže za ramena.
Hněvivě se na něho díval a měl sto chutí mu jednu vrazit.
Pak se v něm ale něco zlomilo. Uvědomil si, jak strašně je unavený, připadalo mu, že všechno, co dělá, je úplně zbytečné, že je úplně k ničemu.
„Prosím. Prosím tě. Nenechávej mě v tom," zašeptal smutně a tvář se mu stáhla bolestí.
Ruce nechal klesnout podél jeho boků, až dopadly na stehna toho muže, do kterých zaryl nehty.
Pak se Ryan sesunul a čelem se opřel o jeho hruď.
„Prosím. Řekni mi aspoň něco. Aspoň své jméno," zaprosil znovu a veškerá hrůza, kterou během těch přechozích pár hodin zažil, mu sevřela srdce jako ledová ruka.
„Raven," uslyšel odpověď, kterou ani nečekal, a překvapeně zvedl hlavu.
„Raven," zopakoval Ryan, snad aby se přesvědčil, že se nepřeslechl.
Po jeho slovech se Raven vymanil z jeho sevření, stoupl si a oprášil prach, který se mu usadil na oblečení.
„Tvé rozhodnutí není správné," řekl a chytl Ryana za paži, aby mu pomohl na nohy.
„To mé rozhodnutí většinou nebývají," povzdechl si Ryan.
„Já jen prostě chci odpovědi na své otázky." dodal.
Několik vteřin tam stáli a hleděli si vzájemně do očí. Jedny odrážely veškeré emoce, druhé je postrádaly.
„Doufám, že svého rozhodnutí tě zachránit nebudu litovat," prolomil ticho Raven.
„Proč jsi to udělal?"
„Nevím," pokrčil rameny Raven.
Ryan otevřel pusu, aby se zeptal na další věc, ale předběhl ho žaludek, který se vehementně přihlásil o slovo.
„Pojď," řekl mu Raven, obrátil se a vydal ke schodům do přízemí.
Ryan si jen povzdechl, prohrábl vlasy a pak ho pomalu následoval. Když vešel do kuchyně, Raven měl sundanou mikinu, pod kterou měl šedé triko s krátkým rukávem, a otvíral nějakou konzervu. Ryan si tak mohl prohlédnout jeho poměrně široká záda, svalnaté paže a pěkný kulatý zadek.
Počkat! Kulatý zadek! Idiote!
Okřikl se hned a zatřepal hlavou.
„Ten chlapec. Ten co jsem ho přinesl. Je jeden z nich?" zeptal se Ryan, když se posadil ke stolu, který vypadal bytelně, stejně jako čtyři židle rozestavěné kolem něj, a sledoval Ravenova záda.
„Ano i ne," odpověděl Raven, ale nijak to nerozváděl.
Ryan si znovu povzdechl.
Tak tohle bude hodně těžké. V posteli spí kluk, který se proměňuje ve zvíře a evidentně neví nic o světě, a v kuchyni stojí chlap, který ho sice zachránil, ale vydolovat z něho kloudnou a rozumnou větu je asi tak jednoduché jako políbit aligátora.
Fakt super...
„Ty v tomhle domě bydlíš?" zkusil to znovu.
„Ano."
Ryan se ušklíbl. Proč se vůbec snaží, že jo?
Pak si na něco vzpomněl.
„Ve dveřích pokoje si říkal, že ten kluk by tu neměl být, proč? Jak to, že byl venku? A co mu vlastně je?" začal se zase vyptávat.
Sledoval, jak Raven na jednu plotýnku vařiče staví hrnec s vodou a na druhou pánev, do které vyklopil obsah dvou konzerv.
„Je jiný," dočkal se po chvíli opravdu vše říkající odpovědi.
Ryan jen protočil oči a v duchu děkoval Bohu, že mu nadělil dostatek trpělivosti.
„Jak jiný?" nevzdával to.
Opět chvilku ticho, které rušilo jen prskání obsahu konzervy na pánvi.
„Je jako oni, ale zároveň k nim nepatří."
To mu toho vysvětlil.
„A proč tu nemůže zůstat?" ptal se dál Ryan, odhodlaný dostat z Ravena aspoň nějakou informaci, která by ho dostatečně uspokojila, zatímco sledoval, jak do hrnce s vodou sype těstoviny.
„Já se o něho starat nebudu."
„A co mu teda je?"
„Není úplný."
„Není úplný? Co to znamená?"
„To nepotřebuješ vědět."
No bezva! Já přece nic nepotřebuju vědět. Asi se tady snažím mluvit sám se sebou!
Opět si povzdechl.
„Dobře, tak ne. Co s ním bude dál?" zeptal se Ryan jinak.
„Až odsud odejde, tak ho dřív nebo později najdou a zabijí," dostalo se mu jednoduché odpovědi.
Ryan jen zalapal po dechu a prudce vstal.
„To ti to nevadí?! Kruci, vždyť je to ještě dítě!" vykřikl a opět se v něm vzedmul hněv.
Raven chvilku mlčel a věnoval se vaření. Ryan jen zaťal ruce v pěst, sedl si zase zpátky a zadíval se na desku stolu.
„Emoce jsou překážkou. Už to dávno není dítě. A někdo jako on tu nemá šanci přežít. Zabij, nebo budeš zabit. Jen nejsilnější přežijí. Pro slabé tu není místo. A on... Je neúplný. Nemá šanci přežít," odpověděl Raven po chvíli.
Za jiné situace by asi Ryan zatančil oslavný tanec, protože tohle byla konečně aspoň pořádná odpověď, kterou z Ravena dostal, ale moc se mu nelíbil její obsah.
„Tady," uslyšel, a když zvedl hlavu, uviděl, jak mu Raven podává talíř s těstovinami přelitými masovou omáčkou.
„Přešla mě chuť," řekl a odvrátil hlavu.
Nebyla to sice pravda, měl strašný hlad, navíc to vonělo skutečně úžasně, ale chtěl ukázat aspoň nějaký vzdor.
„Jez. Jsi unavený, vystresovaný a zraněný," řekl Raven a Ryan jen překvapeně zamrkal.
To jako vážně?!
Ryan se zachechtal.  Neměl daleko od šílenství, lokty se opřel o stůl a tvář schoval do dlaní. Snažil se uklidnit. Potlačit hysterický záchvat, který se ho začínal zmocňovat.
Pak se párkrát poplácal po tvářích a zhluboka se nadechl a vydechl. Věděl, že pokud chce něco zjistit, pokud chce něco vypátrat, musí zachovat chladnou hlavu. Raven mu sice moc nepomáhal, ale na druhou stranu, když se nad tím zamyslel, on tu byl vetřelec, někdo kdo by tu být neměl a Raven evidentně nebyl zvyklý na něčí společnost. Navíc postrádal jakékoliv emoce. Když oddělal ruce z obličeje, aby se na něho podíval, zjistil, že ho Raven pozoruje. A Ryan udělal to samé. Chvilku se na něho pátravě díval a hledal cokoliv, co by mu mohlo aspoň zdánlivě říct na co myslí.
Co je vůbec zač? Co s ním kdo udělal? Jak dlouho takhle žije? Měl rodinu?
Tyhle myšlenky vířily Ryanovi hlavou jako zběsilé a on věděl, že pokud na ně bude chtít získat odpovědi, musí Ravenovi ukázat, že se dá žít i jinak než o samotě a zabíjením. Věděl, že to nebude jednoduché, popravdě, nevěděl, co ho tu čeká, ani jestli přežijí, a když ano, tak co se stane pak, ale teď chtěl jen to, aby Raven projevil aspoň nějaký náznak citu. I když sám ani nevěděl, proč to tolik chce. Raven byl jiný než lidi, se kterými se doposud setkal. Nedokázal odhadnout na co myslí, nevěděl, jestli by mu měl tak moc důvěřovat, nevěděl, jak se k němu chovat. Jediné, co věděl, je, že mu prostě chce pomoct. Že chce v jeho očích vidět nějaký cit.
Tak to hodně štěstí. Další skvělý nápad. Sice asi budu dřív pod kytkama, než se mi podaří něco takového, ale proč ne? Je super riskovat život kvůli někomu, koho neznám.
Pak se ale zarazil.
Vždyť on pro mě taky riskoval život. A to o mě nevěděl vůbec nic.
„Já se o něho postarám. Ale prosím, dovol nám tu zůstat. Chci pomoct i tobě. Zachránil jsi mi život, a já ti to chci nějak vrátit," řekl a povzbudivě se na Ravena usmál.
„Pokud mi to chceš nějak vrátit, pak odejdi," odpověděl Raven, sklonil pohled k talíři a začal jíst.
„Neodejdu a ty to víš. I když mi to budeš opakovat několikrát denně, neodejdu. Ani od tebe, ani z tohoto města. Zůstanu tady, dokud nezjistím pravdu," řekl tvrdohlavě Ryan a taky začal jíst.
Byl překvapen, jak dobře to chutná.
„Ufff..." vzdechl, když od sebe odsunul prázdný talíř a opřel se o opěradlo židle.
„Bylo to vážně moc dobré," dodal a usmál se.
Odpovědí mu bylo Ravenovo pokývnutí hlavy.
„Co uděláš, až zjistíš pravdu?" zeptal se tentokrát Raven a postavil před Ryana sklenici s vodou.
Ten ji s vděkem přijal a trochu upil.
„Abych pravdu řekl, tak nevím," odpověděl po pravdě.
„Víš, když jsem šel pátrat do tohoto města, upřímě, nečekal jsem, že narazím na něco takového. Ani nevím, co jsem čekal. Duchy a mimozemšťany rozhodně ne, ale teď bych byl za ně možná i rád," zasmál se hořce.
„Pravda může bolet. A svět pravdu nepřijme," řekl Raven.
„Jo, já vím," pokrčil rameny Ryan.
„Proč tak moc toužíš zjistit pravdu?"
"Ech, asi je to částečně mojí povahou. Jsem novinář a mou prací je strkat nos do cizích věcí. Ale tak nějak cítím, že tady jde o víc. Nedokážu to přesně popsat. Ale..." řekl Ryan, ale nechal odpověď otevřenou.
„Můžu se zase na něco zeptat já? Nejsi jako oni, ale bojuješ s nimi a bydlíš tady. Proč? Proč jsi neodešel?" zeptal se.
„Kam bych asi šel? A jinak je to moje věc," odpověděl.
„Kruci Ravene! Chci ti pomoc!" bouchl Ryan dlaní do stolu a vstal.
„Jak bys mi pomohl?" zeptal se Raven.
„Nevím! Prostě nějak! Řekni, co mám udělat a já to udělám!"
„Odejdi. Tak mi pomůžeš."
Ryan zaúpěl, ztěžka dosedl na židli a zaklonil hlavu. Ten Ravenův klid ho snad zabíjel víc, než jeho odpovědi.
„Fajn, tudy asi cesta nepovede. Bože. Kam jsem se to dostal?" zeptal se spíš sám sebe a prsty si promnul spánky.
„Podívej. Chápu, že mě tady nechceš. Že ti budu asi jen překážet. Chápu, že mi nechceš říct, co se tu děje, protože mi nevěříš, ale jak už jsem řekl, já odsud neodejdu. Skutečně ti chci pomoct, tak mě od sebe neodháněj, ano? Zkus mě přijmout, zkus mi věřit, já ti nechci ublížit. A i když přesně nevím, co udělám a jak se zachovám až zjistím pravdu, nedovolím, aby tě to nějak ohrozilo," řekl unaveně.
„Proč ti na mě tak záleží?" zeptal se Raven.
Jo, to bych taky rád věděl.
„Nevím," pokrčil rameny.
„Prostě cítím, že ti musím pomoct."
„A tomu dítěti nahoře taky," dodal ještě.
„Jsi zvláštní," řekl Raven po chvíli a naklonil hlavu trochu na stranu.
„Díky. Ale spíš hlupák," pousmál se Ryan.
„Hlupák ne. Ale zvláštní. Snažíš se pomoct někomu, koho neznáš, na děsivém místě, kde jsi málem umřel. Někdo jiný by byl už mrtvý nebo na kilometry odsud," řekl Raven.
Ryana jeho odpověď překvapila. Už z předchozích odpovědí zjistil, že je Raven velmi inteligentní. Jen bohužel postrádal jakékoliv emoce a evidentně nebyl zvyklý na přítomnost nějakého člověka.
„To tys mě zachránil. A sám nevíš proč. Takže nemyslíš, že jsme na tom stejně?" zasmál se Ryan.
„Máš pravdu."
„Ukaž, podívám se ti na tu ránu," dodal ještě Raven a z jedné skříňky vyndal čisté obvazy, nějakou lahvičku a jiné věci, pak si přitáhl stoličku, na kterou se usadil vedle Ryana a ukázal mu, ať se k němu otočí čelem..
„Na to, že mě pořád vyhazuješ, se nějak moc staráš," zabručel Ryan a nechal Ravena, ať mu sundá obvaz.
„Zachránil jsem tě. A vzhledem k tomu, že odsud nechceš odejít, musím se postarat o to, abys zůstal naživu," zazněla jednoduchá odpověď.Ryan byl rád, že s ním Raven aspoň nějak komunikuje. Měl sice plnou hlavu jiných otázek, ale tak nějak tušil, že na ně nedostane odpověď, tak se radši začal vyptávat na obyčejné věci.
„Žiješ tu už dlouho?"
„Ano."
„Umíš vážně dobře vařit. To tě někdo naučil?"
„Nevím. Prostě to umím. Stejně jako umím mluvit," pokrčil rameny.
Ryan se nadechoval k další otázce, ale Raven ho předběhl.
„Rána je čistá a není tak hluboká. Sice bude nějakou dobu trvat, než se to zahojí, budeš tam mít velkou jizvu a bude to bolet, ale zahojí se."
Pak oba několik minut mlčeli, dokud Raven ránu neobvázal novým, čistým obvazem.
„Ravene," přerušil ticho Ryan, když Raven skončil a chtěl vstát ze židle.
Raven se na Ryana podíval, a ten přitiskl na jeho tváře své dlaně a bříšky palců ho lehce pohladil.
„Věř mi, ano?" zašeptal a pousmál se.
Raven se na něho chvilku jen díval, než se odtáhl a vstal.
„Měl bys jít spát. Jsi unavený a potřebuješ si odpočinout. Nechám ti tu na zítra nějaké jídlo. Ten druhý ho nepotřebuje," řekl a začal uklízet.
Ryan je sklopil hlavu, povzdechl si a bezmocně sevřel ruce v pěst.
Takhle mizerně se už dlouho necítil. Ale o to víc chtěl Ravenovi pomoct.
„Dobře. Uvidíme se zítra?" zeptal se ještě, když se zvedl.
„Ano."
„Díky... A dobrou noc, Ravene," dodal ještě mezi dveřmi, než je za sebou zavřel.
Už tak neviděl, že se Raven v úklidu zastavil, zamyšleně se podíval na dveře, za kterými Ryan zmizel, a v očích se mu objevilo zmatení.
Byl to ale jen zlomek vteřiny, něco co se ani nedalo považovat za náznak citu. Ale přesto...
Když o hodinu později stoupal Raven po schodech do prvního patra a mířil do své ložnice, opět zaslechl v hlavě Ryanův hlas.
Dobrou noc, Ravene...

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Dodatek autora: Trochu delší rozhovor, ale ono to s Ravenem ani jinak nejde. Příště se podíváme zase na maličkého, se kterým to Ryan taky nebude mít jednoduché a... Nechte se překvapit =)).

Kapitola 3 - Rozhodnutí

ha

katka | 09.09.2016

Ryan se chtěl tulit a vůbec se mu nedivím , napadlo mě že Raven je mstitel , těším se díky

:)

topka | 09.09.2016

Tahle série je jedna z mých nejoblíběnšjích. Už se těším na pokračování. Hele, jako Rayen a Raven - R + R, bude to tak i ve skutečnosti? Nebo tam bude někdo jiný? No a co malej? Neúplný? Jak to myslel? Vážně jsem zvědavá, co se z prcka vyklube a jak to bude dál. :)

Re: :)

Peg | 11.09.2016

Ach, tak to abych s ní brzo mákla. No... Možná dneska, nějak nevím, do čeho píchnout, tak, že by? =))). Každopádně nech se překvapit, nebudu nic prozrazovat =)). A díky moc..

Přidat nový příspěvek