Světlo a tma - Kapitola 2 - Nález

Světlo a tma - Kapitola 2 - Nález


Když se Ryan probral, nebo spíš probudil, zjistil, že leží na posteli, a v první chvíli všechno, co prožil, považoval za divoký a neskutečný sen. Jenže procitnutí přišlo o několik vteřin, jakmile se pokusil posadit a na hrudi ucítil bodavou bolest. Když pootočil hlavu, zjistil, že spal v nějakém pokoji, ale netušil, jestli je ve stejném domě, do kterého večer vešel. Ležel na celkem čisté posteli, jeho zranění byla důkladně ošetřena a byl sám. Rozbitým oknem, které bylo zadělané jen lehkou záclonou, do místnosti pronikalo ostré sluneční světlo a pohledem na hodinky zjistil, že jsou čtyři odpoledne druhého dne.

Opatrně se posadil a pořádně rozhlédl. Kromě postele byl v místnosti ještě dřevěný stůl, který držel jen zázrakem, polorozpadlá skříň a evidentně pevná židle, protože na jejím opěradle bylo čisté prádlo a na sedadle tác s nějakým jídlem a sklenice s vodou.
Ryan napřed pomalu vstal a snažil se rozdýchat pocit závrati, která ho s tímhle pohybem přepadla.
Když po chvilce ta nejhorší nevolnost přešla, rozhodl se prozkoumat dům a zjistit, jestli jeho tajemný zachránce není poblíž. Jeho novinářská zvědavost prostě zvítězila nad vším ostatním.
Opatrně nakoukl do prvních ze dvou dveří v pokoji a za nimi našel koupelnu. Jak zjistil, voda tekla, a to jak studená, tak teplá, a dokonce i čistá. Ty druhé dveře vedly na chodbu v prvním patře. Přes ztrouchnivělé zábradlí, na které se bál podívat, natož aby se ho dotkl, nahlédl dolů do přízemí, ale neviděl nic, co by mohlo nějak naznačit, že v domě je přítomen ještě někdo jiný. Jednou věcí si ale už byl jistý. Nebyl na stejném místě, kam včera vběhl. Aspoň usuzoval z toho, co si pamatoval.

Vydal se tedy chodbou ke schodišti, které bylo až u přední stěny, ale cestou musel projít ještě kolem dvou zavřených dveří. První byly zamčené a bohužel neměl po ruce nic dost tenkého a ostrého, čím by odemkl zámek, takže to vzdal a přesunul se k těm druhým. Smrad zatuchliny, který se vyvalil ze dveří, mu zvedl žaludek, ale stačilo pár hlubokých nádechů, aby se nevolnosti zbavil. V pokoji, zřejmě dětském podle vybavení, nenašel nic, co by mu mohlo nějak napovědět. Všechno bylo prolezlé červotoči, pokryté plísní a ztrouchnivělé dřevo drželo pohromadě jen na heslo.
Rychle proto vycouval a vydal se ke schodišti, na které se napřed nedůvěřivě podíval, ale vzhledem k tomu, že dotyčný, který ho zachránil, po těch schodech musel taky vyjít, a navíc s jeho bezvládným tělem, usoudil, že je dostatečně bezpečné. Dole pak jeho prohlídka pokračovala. Kuchyň, obývák, jídelna, koupelna, toaleta. Všude to vypadalo stejně. Prach, špína, plíseň, rozpadající se kusy nábytku. Jen v kuchyni se zdálo, že někdo občas pobývá, protože část kuchyňské linky byla pečlivě uklizená, vařič položený vedle na nízkém stolku fungoval a pár kusů nádobí bylo čisté a evidentně často používané.
Když opět nenašel nic, co by mu pomohlo, a hlavně toho koho hledal, rozhodl se vrátit zpátky do pokoje. Docela mu vyhládlo, a proto uvítal přichystané jídlo, tři kusy sendviče, které hned spořádal a zapil vodou, která chutnala překvapivě dobře. Neměl strach z otravy nebo nějakých nemocí. Někdo evidentně chtěl, aby zůstal na živu a myšlenka na to, že by se ho pokosil otrávit, mu přišla směšná. Po lehkém osvěžení přešel do koupelny, kde se aspoň trochu opláchl, aby ze sebe smyl prach, pot a špínu z předchozího večera a prozkoumal skříňku nad umyvadlem, jestli tam nenajde něco na holení. Nesnášel vousy a včera se nestihl oholit, takže teď jeho jemnou, oválnou tvář zdobilo dvoudenní strniště. Naštěstí hned za druhým zrcadlem našel, co hledal. Tajemný neznámý evidentně myslel na všechno. Rozmázl pěnu na holení, zrcadlo lehce otřel vodou, aby na sebe pořádně viděl, a pak už jen stačilo pár rychlých tahů, aby se zbavil toho pichlavého a drsného neřádstva. Ostatní v práci se mu vždycky posmívali, zvlášť kolegové, kteří jeho posedlost holením považovali za nepochopitelnou věc, ale on si z nich nic nedělal. Bylo to spíš jen takové kamarádské popichování a on se rozhodl, že jim nebude kazit zábavu. Ještě spláchl zbytky pěny, spokojeně přejel prsty po tvářích a pořádně se na sebe zadíval do zrcadla. Bez vousů na svých dvaatřicet let vůbec nevypadal, jemná dokonalá pleť, plné rty a poměrně drobný nos by mu mohla závidět kterákoliv žena, stejně jako husté, po ramena dlouhé černé vlasy, které měl sestříhané, aby mu nepadaly do obličeje. Jeho největší předností ovšem byly tmavě modré, skoro fialkové oči. On sám se za krásného nijak zvlášť nepovažoval. Naopak. Připadalo mu, že zrovna na novináře vypadá až moc jemně a neprůbojně. Ostatní mu radili, ať si nechá narůst vousy, aby trochu "zmužněl", ale to vždy rázně zamítl. Pravda ale byla taková, že právě díky svému vzezření se občas dostal na místa, kam se jiný smrtelník, a zvlášť novinář, nikdy nedostal.
Naposledy se na sebe kouknul a zkontroloval i zbytek těla, aby zjistil, že až na velkou ránu v hrudi, kterou zatím nechtěl zkoumat blíže, nebyl nijak zraněný. Měl nějakou tu modřinu na pažích a obtisk drápů na břiše, ale jinak nic. A kupodivu ho ani nic nebolelo.
V pokoji se pak převlékl do čistých kalhot, které mu docela padly, a do šedé košile, která byla trochu větší, ale byl rád, že tu aspoň nemusí pobíhat nahý. Když se oblékal, vzpomněl si na své vlastní oblečení a na batoh, který nechal v parku. Rozhodl se proto, že se tam zpátky vydá a pokusí se ho najít. Sice měl strach, ale za denního světla ho snad nikdo nenapadne. Navíc ještě pořád nedokázal strávit to, co včera viděl, a stále to odmítal pochopit.
Opatrně vyšel z domu a jeho okolí prozkoumal stejně jako vnitřek. Skutečně nebyl na stejném místě, ale když se vydal dál po ulici, zjistil, že od něho není daleko. Byl tomu rád, protože tu nechtěl bloudit a hledat park, do kterého měl namířeno. Sice si ani tak cestu moc nepamatoval, ale nechal se vést instinktem a zhruba po půl hodině skutečně našel, co hledal. Pohled na hodinky a na oblohu ho ujistil, že pokud nechce trávit další noc venku, musí spěchat. Obhlídka domu a jeho vlastní následná očista totiž zabrala víc času, než si myslel.
Do parku vešel nejschůdnější cestičkou, kterou došel až na plácek, kde se odehrála jeho noční můra. Kromě pár cákanců teď už zaschlé krve a zlomených větví, které svědčily o divokém zápasu, nic nenaznačovalo tomu, co se tam včerejší noc stalo. Svůj batoh samozřejmě nenašel, stejně jako foťák, který odhodila jedna ze zrůd.
Sprostě zaklel a už se chtěl vydat pryč, když pod jedním stromem, kterých tu bylo několik a kterým, jak zjistil, se tu dařilo nesmírně dobře, zaslechl někoho dýchat. Na okamžik se zarazil, a všechny prožité hrůzy se mu jako bleskem vrátily. Leknutím se mu zuřivě rozbušilo srdce a jeho tlukot přehlušil i zvuk, který ho předtím rozrušil. Opatrně ustoupil stranou do stínu, opřel se o vedlejší strom, předklonil se, dlaně položil na stehna a pokoušel se vrátit žaludeční šťávy, které se mu nahrnuly do hrdla.
Za pár vteřin se uklidnil a nastražil uši, jestli to neuslyší znovu. Zvědavost prostě zvítězila. Věděl, že by měl vzít nohy na ramena a zdrhat co nejdál od tohoto zatraceného místa, jenže... On prostě nemohl. Něco ho nutilo zůstat a i přes hrůzy večera pátrat dál.
Chvíli počkal a soustředěně naslouchal, aby si byl jistý, že si ten zvuk jen nevymyslel. Mýlka však byla vyloučena. Ve křoví pod stromem, jehož větve byly břemenem listů tak zatížené, že se téměř dotýkaly země, někdo těžce dýchal. Nebo něco? Teď už si nebyl jistý ničím.
Když se zaposlouchal pozorněji, nepřipadal mu ten zvuk jako lidský a ani nezněl zdravě. Podle jeho drsnosti a chraptivosti usoudil, že jde o nějaké umírající zvíře.
Minutu nebo o něco déle stál jen tak na místě a zíral do masy listoví a stínu ve snaze zahlédnout z toho tvora alespoň něco. Občas se tam něco hnulo. Tělo se marně snažilo napřímit, a když se ten tvor pokoušel postavit, bylo z toho jen zoufalé hrabání po zemi. Jistý si byl tím, že to není nikdo z těch dvou ze včerejška. Na tak velké těla nebylo pod stromem dost místa. Měl strach. Lhal by, kdyby ne. Jenže...
Na druhou stranu, co když je to někdo, kdo skutečně potřebuje pomoc?
Byl známý tím, že ve vypjatých situacích dělal šílené věci a ještě šílenější rozhodnutí, ale párkrát mu to zachránilo i život, takže i tentokrát hodil obezřetnost za hlavu, vyprdl se na to, že včera se málem stal svačinou jednoho, čeho vůbec? A udělal krok dopředu.
Namáhavé oddechování na okamžik úplně ustalo. Tvor z něho měl možná strach, a protože si Ryanův příchod vykládal jako agresi, připravoval si nějaký závěrečný akt své obrany.
Připraven ustoupit před zuby a drápy, rozhrnul vnější haluze a zadíval se do spleti větví.
Jeho první vjem nebyl ani pohled ani zvuk, nýbrž zápach. Hořkosladký pach, který nebyl nepříjemný a jehož zdrojem byl jakýsi bledý tvor, obrácený bokem
k němu. Musel do šera zírat s doširoka otevřenýma očima dost dlouho, než ho vůbec rozeznal od okolí. Odhadoval, že je to nejspíš mládě, ale nepatřilo k žádnému z živočišných druhů, které dovedl určit. Možná nějaká odrůda velké divoké kočky, ale jeho pokožka připomínala spíše jelenici než kožešinu. Popravdě, asi by ho tu už nic nemělo překvapit. Tvor ho ostražitě pozoroval, přičemž jeho krk jen stěží udržel váhu jemně tvarované hlavy. I když to opětovalo Ryanův pohled, zdálo se, že přestává bojovat o svůj život. Zavřelo to oči a hlava klesla k zemi. Ryanovi bylo najednou toho zvířete vážně líto.
Pružnost větví mu ale zabraňovala se k němu přiblížit. Místo, aby se je pokusil ohnout a odstrčit z cesty, protože tušil, že by mu to stejně nebylo k ničemu, začal je raději lámat, aby se tak dostal ke tvorovi, kterého opouštěly síly. Bylo to živé dřevo a jen tak se nevzdávalo. Uprostřed houští ho jedna obzvláště bojechtivá větev udeřila do obličeje a způsobila mu tak palčivou bolest, že ze sebe vydal bolestný výkřik. Sáhl si rukou na tvář. Kůži napravo od úst měl rozšvihnutou. Otřel si krev a znovu chytl větev, která poškodila jeho jemnou a čerstvě oholenou tvář, a s novou agresivní silou jakoby se jí chtěl pomstít, ji zlomil a dostal se tak zvířeti na dosah.
Téměř už nereagovalo na jeho dotyk. Když ho pohladil po boku, oči se mu na okamžik otevřely a zamžikaly, načež se zase zavřely. Neobjevil na něm žádnou známku poranění, ale tělíčko pod jeho rukou bylo horečnaté a prudce se otřásalo.
Když se pokusil zvíře zdvihnout, začalo močit a postříkalo mu ruce i čistou košili, ale i přesto si ho k sobě přitiskl. Měl přitom pocit, že bere do náručí mrtvolku. Až na křečovité škubání, které probíhalo jeho nervovou soustavou, nemělo ve svalstvu žádnou sílu. Jeho končetiny ochable visely a stejně tak i jeho hlava. Pouze ten pach, který zaznamenal hned na začátku, měl určitou sílu, a jak se tvor přibližoval ke svému poslednímu okamžiku, byl cítit stále pronikavěji.
Ještě pevněji ho sevřel a vydal se s ním zpátky do domu. Třeba se mu podaří zjistit, jak by ho mohl přivést k životu. Celou cestu cítil, jak se třese, a připadalo mu, že snad nikdy nedojde. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, kde je, jeho mysl se upírala jen na toho tvora, kterého svíral v rukou. Na jeho záchranu. Do domu vběhl rychlostí blesku a schody do prvního patra bral po dvou. Dveře od pokoje prudce rozrazil, až se bál, že to přehnal, ale naštěstí to vydržely a hnal se do koupelny. Ovšem v půli cesty se zvíře v jeho ruce prudce pohnulo. Začalo sebou křečovitě škubat, a když se podíval, zjistil, že se začalo měnit. Svlékalo kůži jako had a křečovitými pohyby ztrácelo své zvířecí rysy. Opět, stejně jako včera mu připadalo, jako by všechno sledoval skrz rozčeřenou vodu. V okamžiku, kdy přeměna začala, chtěl toho tvora pustit, ale jedna jeho končetina zakončená drápy mu tak pevně svírala paži, že měl obavu z toho, že kdyby ho pustil, ruku mu utrhne. Proto raději zavřel oči, aby se na to nemusel dívat a cítil jen záchvěvy přeměny, které mu rozechvívaly každý nerv v těle.
Otevřít oči ho přimělo až vzlyknutí, které způsobilo, že sebou škubl a to, co držel v náruči, mu málem vyklouzlo.
Několikrát otevřel pusu a zalapal po dechu. Nohy mu vypověděly službu a on klesl na zem i s tím, co držel v náruči.
Ne s tím, ale s kým.
V rukou držel asi 12 leté dítě, které na něho hledělo žluto-zlatýma očima ne nepodobnýma kočičím, se světle hnědými polodlouhými vlasy a bledou, téměř mléčně bílou pokožkou, která teď byla obalená nějakým slizkým hnusem.
Rozum mu říkal, že to hubené bělounké dítě přece nemohlo být tím zvířetem, které zachránil zpod stromu. Byl to eskamotérský trik nebo nějaký idiotský sebeklam, který si sám vsugeroval. Nemožné, všechno je to nemožné. Nemožné, opakoval rozum. Kdesi uvnitř už ale vzdal snahu to všechno popřít. To zvíře bylo skutečné. Ta přeměna byla skutečná. Teď je tu živé dítě, které mu sedělo v náruči. Každý okamžik, který by strávil popíráním toho, o čem si uvědomoval, že je skutečností, byl předem promarněný. To, že jeho světový názor nemohl takovou záhadu přijmout bez otřesu, byl jen nedostatek a problém na někdy jindy.
Ať se prostě snažil přemluvit mozek sebevíc, věděl, že je to tak skutečné, jak skutečný byl on sám.
Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit divoký tlukot svého srdce. Dítě, přesněji chlapec, na něj bez mrknutí hleděl a zvědavě si ho prohlížel. Pak natáhl ruku a prsty se lehce dotkl Ryanovy brady. Snad jako by se chtěl ujistit, že je opravdový. Ryan neuhnul, spíš se snažil donutit kolečka ve své hlavě zapadnout na svá místa. Teprve až když mu chlapec vyklouzl z jeho náručí a drsným jazykem mu olízl ránu na tváři, sebou škubl a trochu se odtáhl. Dítě si toho ale nijak nevšímalo, spíš naopak, znovu se k němu přitisklo a začalo opět slízávat trochu krve, která ze zranění vytekla.
Než se zmohl na jakýkoliv odpor, chlapec se sám odtáhl a znovu se na něho zkoumavě zadíval.
„Asi mi neřekneš, jak se jmenuješ, co?" povzdechl si nakonec a hořce se pousmál.
Chlapec jen naklonil hlavu na stranu.
„A ani mi neřekneš co se tu děje, že?"
Znovu bez odpovědi.
„Co s tebou mám dělat?" zeptal se spíš sám sebe.
„Chjo. Přišel jsem do tohoto města, abych zjistil pravdu. Nechtěl jsem žádnou senzaci, rozhodně jsem nečekal duchy nebo mimozemšťany, ale v tuhle chvíli bych za ně byl možná i rád. Zatraceně. Měl jsem zmiznout hned včera. Celá tahle věc je naprosto nesmyslná. Chlap, který se mění na ještěra? Jiný, který má dvě tváře a ještě znetvořené? Pak nějaká divoká kočka, která se přemění na dítě? Bože! Z tímhle nemůžu vyjít ven! Hned mě zavřou do blázince! A vůbec! O co tady sakra jde?!" zvedal potupně hlas a mával přitom rukama.
Ani nečekal, že mu dítě před ním odpoví, ale potřeboval to ze sebe dostat.
Ještě chvilku pokračoval ve svém výlevu, než ho přerušilo vzlyknutí. Když se podíval před sebe, viděl, že ten chlapec klečí, chvěje se a se strachem v očích se na něho dívá.
Doprdele... Jsem vážně kretén...
„Omlouvám se. Promiň. Nechtěl jsem křičet," řekl smířlivě a natáhl ruku.
Maličký se jí pochvíli dotkl a dokonce se i usmál, čímž odhalil malé ostré zoubky.
Ryan si povzdechl.
Jsem vážně kretén... Tohle by udělal jen magor...
Pomalu vstal a pomohl na nohy i chlapci, který ale zavrávoral, jakoby nebyl moc zvyklý stát a chodit po dvou.
„Pojď. Musíme tě trochu umýt a aspoň do něčeho zabalit," řekl a vzal ho do náruče, protože se obával, že by ani do koupelny nedošel, a z postele sebral prostěradlo, na kterém ležel. Nebylo to sice nic extra, ale pochyboval, že v domě najde lepší oblečení a rozhodně ho nehodlal nechat nahého.
Chlapec nic nenamítal, ani se nepohnul, i když ho ponořil do vlažné vody, kterou napustil do vany, a začal z něho smývat ten hnusný žluto-zelený sliz, který měl po celém těle. Ve skříňce našel i mýdlo, kterým mu umyl i vlasy. Sám si sundal špinavou košili a odhodil ji bokem.
Celou dobu přemýšlel nad touhle situací. Jenže co mohl dělat? Buď odejít a dělat, jakože se nic nestalo, nechat město plavat a připojit se k těm, kteří se spokojili s vysvětlením, že za vším stojí duchové a mimozemšťani. Jenže... Skutečně by mu tohle vysvětlení stačilo? Spokojil by se s tím? Nebo mohl zavolat posily, aby prolezly celé město a našly to, co se tu skrývá, jenže vážně by s ním někdo šel? A co by jím udal jako důvod? Jistě, mohl vzít s sebou to dítě, které teď umýval. Jenže moc dobře věděl, jak by to dopadlo. Možná by mu uvěřili, možná by se sem sjelo hejno poldů, agentů a kdoví čeho ještě, ale co by se stalo s tím dítětem? Schovali by ho někam do laboratoře, řezali do něj, mučili, trápili. Skutečně by mu tohle svědomí dovolilo?
Ani se nemusel dlouho rozmýšlet, aby věděl, že odpověď na otázky bude 'ne'.
Znovu si povzdechl, čímž ale přilákal chlapcovu pozornost. Překvapeně na něho pohlédl, když zase na své tváři ucítil jeho pátravé prsty.
„Jsem v pořádku," zašeptal, usmál se a pak aniž by přemýšlel nad svým činem, objal chlapce kolem ramen a přitáhl si ho k sobě. Trochu sykl, když se mu opřel o zraněné místo na hrudi, ale své sevření neuvolnil. Hladil chlapce po vlasech, konejšil a říkal mu nějaké nesmysly.
Nevěděl, jestli tímhle způsobem neuklidňuje spíš sebe, ale v ten moment se rozhodl, že ochrání toho maličkého, najde svého zachránce, zjistí o tomhle místě všechno, i kdyby ho to mělo zabít, a pak odsud odejde.
„Tak. Je to lepší ne?" zeptal se Ryan, když chlapce konečně pustil, dokončil jeho očistu a vyndal ho z vany, aby ho mohl osušit.
Chlapec se opět nebránil, nechal se poslušně utřít a pak zabalit do prostěradla.
Když byl Ryan se svou prací hotový, prsty mu pročísl vlasy, aby je odhrnul aspoň z obličeje a vzal ho do náruče. Maličký mu okamžitě omotal ruce kolem krku a nepustil je ani tehdy, když ho ukládal do postele, takže si s ním musel chtě nechtě lehnout.
Položil ho na bok a sám si lehl tak, aby byl čelem k němu a dovolil mu, ať ve své maličké dlani sevře dva jeho prsty.
Zanedlouho uviděl, jak se chlapci zavírají oči a o pár minut později už slyšel jeho klidný dech.
„Neměl by tu být. A ty taky ne. Měl jsi odejít," škubl sebou Ryan, když uslyšel ode dveří hluboký hlas a pootočil se, aby na příchozího viděl.
Místnost se už utápěla v šeru, protože venku se smrákalo, takže opět viděl jen mužovu siluetu, přesto věděl, že je to ten, který ho zachránil.

 

Kapitola 2

:)

topka | 02.09.2016

jsem vážně zvědavá, co se z toho "nálezu" ještě vyklube... Určitě to nebude jen tak nějaké neviňátko. :)

:)

katka | 31.08.2016

kam čert nemůže , pošle novináře , moc se těším na našeho zachránce , zatím je obalen tajemnem děkuji

Přidat nový příspěvek