„Volal jsem našim, nemají nic proti tomu, když u tebe přespím,“ usmál se Alex.
„Taťka dneska jede s Janou večer pryč, tak budeme mít byt jen pro sebe. Můžeš zůstat klidně do neděle,“ sklonil se Pavel znovu pro další polibek.
„Celý víkend?“ vydechl Alex, když ho Pája konečně pustil. „To zní zajímavě,“ pohladil ho znovu po jeho pevném zadku a mírně ho stiskl. „Už se těším. Slíbil jsi mi masáž. Pořád to platí?“
„Slíbil, tak bude. Jen musíme počkat, až táta odjede. Ale neboj… klidně tě budu masírovat celý…“ Pavel přestal mluvit uprostřed věty a povzdechl si. V kapse mu zavibroval mobil.
Vytáhl ho a přiložil k uchu.
„Ano tati?“ ozval se. Vymanil se z Alexova objetí a poodstoupil od auta o kousek dál.
Alex se zvedl a ještě srovnal tašky v kufru, aby bylo místo pro další věci. Zabouchl dveře a přešel dopředu, aby zamkl auto.
„Ne, nic se neděje, jsem v pořádku,“ zarazil se Pája nad tátovou otázkou. „Proč? Však jsem ti psal, jak jsem dojel. Zpráva ti nedošla?“
„Asi jsem si nevšiml,“ odpověděl táta.
Stál v Pájově pokoji. V mírném předklonu se druhou rukou opíral o jeho pracovní stůl, hned vedle firemního mobilu. Zatím co mluvil se svým synem, upřeně se díval na to, co se před ním objevilo. „Možná, jak jsem byl rozespalý, tak jsem ji omylem smazal,“ snažil se mluvit klidně, ale uvnitř něj to vřelo. Byl rozčílený. Strašně se rozčílil, když viděl tu fotku. „Takže je všechno v pohodě? I Alex…“ Na vteřinu se odmlčel a pak rychle dodal: „a Tina? Už mají sbaleno?“
„Jo, právě nakládáme věci do auta. Tak do hodiny bychom mohli vyjet,“ uklidnil ho Pája. „Hodím Tinu domů a pak dojedu. Nevadí, když u nás Alex o víkendu bude?“ zeptal se ještě pro jistotu, i když věděl, že táta nebude nic namítat.
„Nevadí. Nevím, proč se pořád ptáš.“ Petr chytil druhý mobil do ruky a přiblížil si ho k očím. „Hlavně jeď opatrně. Budu na tebe čekat. Ještě musíme probrat něco do práce, co budu potřebovat nachystat na pondělí. Není toho moc, zvládneš to za chvilku,“ stále zíral na tu fotku a břicho se mu svíralo nepříjemnými pocity. „Ať Tina vyřídí Janě, že dojedu navečer, ať je nachystaná.“
„Vyřídím, tati. Je to všechno?“
„Jo,“ odpověděl táta s pohledem upřeným do druhého mobilu. „Pavle…?“ už se nadechoval, že bude pokračovat, ale vzápětí si to rozmyslel.
„No?“
„Nic,“ dal Petr ruku dolů. „Jen jeďte opatrně.“
„Určitě. Neboj, tati,“ usmál se Pája. „Ahoj,“ vypnul telefon, aniž by počkal na tátovu odpověď. Schoval ho zpátky do kapsy. Vůbec ho tohle chování nepřekvapilo. Od té doby, co se to stalo, i když je to už přes dva roky, táta o něj občas projevil starost víc, než bylo zdrávo.
„Tak jdeme dobalit zbytek, co?“ otočil se na Alexe, který už vedle něj stál s klíči od auta v ruce. Alex se k němu jen naklonil, dal mu pusu a pak ho za ruku táhl dovnitř.
Jen co zmizeli za dveřmi, z konce ulice vyjelo auto. Řidič se jen ohlédl po Pájovém autě a pak pohledem zabloudil k oknům. Ani si nechtěl představit, co ti dva tam teď spolu dělají. Sevřel pevně volant, až mu klouby na prstech zalupaly a pak šlápl na plyn.
Pohled na ty dva, jak se objímají, líbají a pak ty ruce na Pájovém zadku, už prostě nestrávil. Věděl, že ti dva jsou spolu a tohle se dalo čekat. Ale vidět přímo, jak na něho sahá… To už nedával. A Pája se ani neobtěžoval podívat na smsku. Čekal na jeho reakci, ale ta nepřišla. Místo toho jen telefonoval, kdo ví s kým. Než Petr zmizel v ruchu města, vyslal do prostoru auta ještě pár sprostých nadávek.
xxx
Zatím, co Pája pomáhal Tině a Alexovi dobalit věci, seděl jeho táta u jeho pracovního stolu a stále hleděl na Pájův firemní mobil. Díval se na něj dál, i když display dávno ztmavl. Ruce měl položené vedle telefonu a mírně se mu třásly. Když je zvedl, zůstaly na desce stolu zpocené obtisky jeho dlaní.
Všechno možné byl schopen strávit. Tohle co se tenkrát stalo, odsunul někam hluboko a zamkl to v sobě. Vždycky, když si vzpomněl na to, jak Páju našli, udělalo se mu nevolno. Ten vnitřní pocit nervozity a bolesti, že mohl přijít o svého syna, že mu někdo provedl něco tak strašného, ho vždycky na moment vyřadil z provozu.
Stále měl v živé paměti ty obrázky… Jeho rozházený pokoj… Pája ležící bezvládně na posteli s modřinami různě po těle a s rozbitou pusou… Nemocniční pokoj, kde bojoval o svůj život, kterého se chtěl původně dobrovolně vzdát… To nervové zhroucení, hysterické výstupy a slzy, kdy už jeho syn nevěděl kudy kam… Viděl ten jeho vnitřní boj…
Snažil se ho podporovat a být mu poblíž, jak jen to šlo, a když už sám byl v koncích, tak seděl zavřený v ložnici a brečel. Ven však vždy vyšel klidný a s úsměvem. Protože ho Pája potřeboval silného, chápajícího a on mu to chtěl dát. Je to jeho syn. Udělal by pro něj první poslední. Klidně by za něho i dýchal.
Věděl, že bylo zbytečné chtít, aby Pavel začal mluvit. Aby řekl, kdo to byl. Kdo mu to udělal. Nikdy ho do toho nenutil. Věděl, že by situaci jen zhoršil. Přesto si v duchu často říkával, proč. Proč neukáže prstem a neřekne – to byl on.
A teď to pochopil.
Teď už ví, proč mlčel. Jak moc zrazený se cítil. Nebylo to jen tím, že mu v té nejtěžší chvíli nebyl nikdo schopen pomoct. Že on sám mu nezvedl telefon a Irena mu ho vypla, aniž by si vyslechla, co se děje.
Bylo to hlavně tím, co právě viděl na té fotce.
Jen horko těžko se držel, aby nenasedl do auta a nešel toho zmetka zabít. Toho, kterému Pája věřil. Toho, kdo k nim chodíval na návštěvy. Toho, komu Pavel několik let říkal dobrý kamarád.
Proč mu to nedošlo dříve? Proč si vlastně ani jednou neuvědomil, že o něm Pája přestal úplně mluvit? Že se ani jednou o něm nezmínil od doby, co se vrátil z nemocnice? Že přestal z ničeho nic chodit do juda?
Teď to do sebe začalo zapadat, jako ozubená kolečka.
Petr se ztěžka zvedl ze židle. Vzal oba telefony a přešel do obýváku. Vytáhl z baru první flašku, kdy se ani nepodíval, co vlastně má v ruce. Odšrouboval uzávěr a nalil si do skleničky. Už ji přikládal k ústům, aby spláchl ten hnusný pocit hořkosti, který právě měl, když se zarazil. Zprudka postavil skleničku zpátky, až se lihovina rozstříkla po stolku.
Nemůže teď pít. Jede s Janou na hory.
Ještě chvilku se díval, jak se rozvířená hladina ve skleničce uklidňuje. Pak se otočil, zašel do své pracovny a ze spodního šuplíku pracovního stolu, vytáhl krabičku cigaret, zastrčenou až úplně vzadu. Ležela tam na dně, pod papírama víc jak dva roky.
Vytáhl jednu cigaretu, bez váhání ji vložil do úst a připálil. První vdechnutí ho rozkašlalo. Ale tohle ho aspoň trochu vzpamatovalo z té beznaděje, kterou v danou chvíli cítil.
Když se kašel uklidnil, začal již opatrněji potahovat. Vrátil se zpátky do obýváku a s talířkem v ruce, do kterého klepal popel, se usadil do křesla. Mlčky se díval na ten telefon.
Kdyby si ho Pája nezapomněl doma, nejspíš by se to nikdy nedozvěděl. Ale ten telefon vyzváněl dlouho. Přeci jen měl Pavel nečekané volno a mohlo to být něco důležitého. Proto ho zvedl. Proto vyřídil hovor a proto rozklikl smsky, když viděl, že přišla nová zpráva. A proto projel i všechny ostatní zprávy, které v telefonu byly. Kromě pracovních a té poslední, tam byla ještě jedna. Po přečtení mu hned došlo, že Pája nejel za Alexem jen tak.
Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl a jen tak hleděl před sebe. Co věděl určitě, bylo, že vykouřil dvě cigarety, než vzal svůj telefon a vytočil jedno, skoro zapomenuté číslo. Číslo, na které volal jen výjimečně. Na prstech ruky by se to dalo spočítat.
Chvilku se ozýval vyzváněcí tón, než se na druhé straně ozval mužský hlas.
„Ahoj… tak kdo z nich proved něco tentokrát?“ ozvalo se vesele.
„Ahoj Stando, potřeboval bych poradit. Nevím vůbec, co mám dělat. Pamatuješ na ten problém s Pájou? Před dvěma rukama?“
Člověk na druhé straně okamžitě zvážněl. „Myslíš to znásilnění? Pája o tom nechtěl mluvit, víš, že se s tím nedalo nic dělat.“
„Vím,“ sklonil Petr hlavu a díval se na svá kolena. „Víš, Pája už o tom nemluví a je v pohodě. Jenže…“
„Jenže co, Petře?“
„Vím, kdo to udělal…“
„Pája něco řekl?“
„Ne… jen mu někdo poslal zprávu.“
„A to jako se mu někdo v smsce přiznal, že to udělal?“
„Stando… je to komplikovanější. Pája vůbec netuší, že to vím. Byla náhoda, že jsem to viděl. Víš, zapomněl si doma firemní mobil a dneska mu přišla zpráva…“ na chvilku se Petr odmlčel.
„Tak co bylo v té zprávě? Petře z tebe to leze jak z chlupaté deky,“ začal být Standa netrpělivý.
„Byla tam fotka… je na ní Pavel a ten co to udělal… je to fotka přímo… přímo z toho dne…“
„Do prdele!“ ulevil si Standa. „Jak moc je na ní…“
„Je tam vidět všechno! Stačí?!“ vyletěl už Petr, protože i mluvit o tom mu dělalo potíže. Teď už moc dobře chápal, proč o tom Pája tenkrát nechtěl mluvit. Jemu samému z toho bylo špatně, a co teprve on, který to prožil.
„Dobře, uklidni se. Podívej, nech tu zprávu v telefonu, jak je. Teď jsem skončil jeden výslech, takže mám chvilku. Stavím se u tebe a proberem to. Hlavně buď v klidu,“ Standa už chtěl zavěsit, ale ještě si něco uvědomil. „Pavel je doma?“
Petr se podíval na hodinky. Tak do čtyřiceti minut by měli vyjet, cesta trvá tak hodinu a půl. Při pátku spíš dvě, protože budou cesty plné. Ještě se bude stavovat u Tiny, aby ji tam vysadil. „Není doma. Bude tady nejdříve tak za tři hodiny.“
„Dobře. Jsem u tebe do patnácti minut. Hlavně buď v klidu, Pavlovi nevolej, zbytečně ho nenervuj. Je možné, že o tom už ví. Proberem to, než dojede. Tak zatím.“
Telefon ztichl. Petr ho ještě pár minut držel v ruce a přemýšlel.
Co všechno Pája ví? Ví o té fotce, nebo ne?
Položil telefon na stolek. Opřel lokty o kolena, spojil ruce k sobě, jako při motlitbě a opřel se o ně čelem. Zavřel oči, aby nic neviděl. Ale ten obrázek, co dneska viděl v telefonu, už nejspíš z hlavy nedostane nikdy.
Ten… Do prdele… Ten kluk, co byl Pájův kamarád… Jak mu to vůbec mohl udělat? Po tolika letech přátelství? Měl jeho i jejich důvěru. S tím se nikdy nesmíří. Člověk, který má stejné jméno… Jméno, ze kterého mu je teď špatně, protože si při jeho vyslovení, okamžitě vybaví to, co viděl na té fotce. Je mu z něho na blití.
Petr se z křesla nehnul. Seděl tam celou dobu, dokud se neozval zvonek. Vstal a otevřel.
„Tak povídej,“ posadil se Standa do sedačky.
Petr vzal Pájův mobil, naklikal zprávu a beze slova mu ho podal.
Standa se na to chvíli zkoumavě díval, jako by hledal cokoli, co by mohlo napovědět další.
Nejspíš, je na tyhle obrázky zvyklý, je to kriminalista, pomyslel si Petr.
„Je to jasný důkaz toho, že se to stalo tak, jak jsme předpokládali. Jen doteď jsme nevěděli, kdo to byl. Je tady vidět, že měl Pavel svázané ruce… Podle fotky je zřejmé, že šlo opravdu o ten konkrétní trestný čin. Porovnáním fotek z ohledání místa činu a této fotky…“ začal Standa situaci rozebírat. „Promlčecí doba je deset let od ukončení jednání pachatele. Pavel by musel dát souhlas k zahájení trestního stíhání. Pokud to neudělá sám, můžeme ho vyzvat a bude na to mít třicet dní. Jestli nebude reagovat a souhlas nedá, končíme. Je potřeba si teď dobře rozmyslet, jak budeme postupovat.“
S každým dalším slovem, bylo Petrovi víc a víc těžko. Zuby nehty se držel, aby si nakonec přeci jen nenalil panáka. Dvě hodiny seděli a probírali veškeré možnosti. Atmosféra v pokoji byla napjatá a hustá, stejně jako cigaretový dým, který se rozprostíral po celé místnosti, když oba kouřili jednu cigaretu za druhou.
xxx
V autě panovala dobrá nálada. Pavel myslel na to, jak se budou ostatní tvářit na to, až se dozví, že jednou společně na moře. Přemýšlel nad tím, jak to navlíct, aby s ním Alex mohl jet hned, když pojede s tátou na tu služebku. Klidně mu zaplatí ubytování a aspoň budou spolu celou dobu. A nemusel by potom čekat, až Alex dorazí.
„Co máš naplánované na srpen? Jedeš někam s vašima?“ pootočil Pája mírně hlavu k Alexovi.
„Srpen?“
„Spíš začátek srpna, tak minimálně čtrnáct dní.“
„No, měl bych být doma. Naši jedou na dovolenou v červenci.“
„Jedeš s nimi?“
„Chtěli, abych jel, ale já jsem…“
„Do prčic!“ vykřikla zničehonic Tina sedící na zadním sedadle.
„Co je?“ otočil se k ní Alex.
„Zapomněla jsem v kuchyni všechno jídlo,“ tvářila se nešťastně a měla proč. Byli už asi v polovině cesty a vracet se znamenalo další hodinu a půl zdržení minimálně.
Pája beze slova zajel ke krajnici, vyhodil blikačky a vypl motor.
„A nemůže to vzít Met?“ otočil se k ní i on.
„Met to asi nepobere. Jede vlakem a už tak má hodně věcí. Tohle by už fakt neměl jak vzít a nejspíš by se to po cestě vlakem zkazilo,“ tvářila se Tina nešťastně. „Promiň. Mohli bychom se prosím tě vrátit?“
Pája ještě chvilku seděl a díval se na ni. Moc se mu zpátky nechtělo. Ale když tak nad tím přemýšlel, nejspíš mu nic jiného nezbývá.
„Musím ale zavolat taťkovi, že přijedeme později. Byl dneska nějaký divný.“
Zatím co vytahoval telefon a vytáčel číslo, Alex s Tinou na něj jen udiveně pohlédli.
Nějaký divný?
„Tati, přijedeme později,“ ozval se Pája, jen co mu táta zvedl telefon. „Ne, nic se neděje… opravdu… Jen Tina zapomněla nějaké věci a musíme se pro ně vrátit…“ otočil se na Tinu a zašklebil se na ni. „Nemůžeme to tam nechat. Je to jídlo a může se zkazit… Tati, neboj, opravdu se nic neděje… jen to vezmem a pojedeme zpátky… Lenka? Počkej…“ Pája dal na chvilku ruku s telefonem dolů.
„Jak dlouho tam bude Met?“
Tina se podívala na hodinky. „Měl by odjíždět později odpoledne, myslím, že říkal, že kolem páté.“
Pája znovu přiložil telefon k uchu. „Jo, může se pro to stavit. Met tam ještě bude určitě… Mám ji zavolat? Vyřídíš to? Super… Jo, neboj, pojedu opatrně… Ne, nebudu se nikde zdržovat, jen vysadím Tinu… Ano, Alex jede se mnou… Tati… nejsem malý… Dobře, ahoj,“ rozloučil se a s velkým povzdechem strčil telefon zpátky do kapsy.
„Tak to vidíš. Říkal jsem, že je nějaký divný,“ otočil se zpátky, zapnul si pás a nastartoval auto. „Zavolej Metovi, že tam Lenka přijede kolem třetí, ať ji čeká. Vezla tam nové smlouvy, takže je poblíž a cestou domů se tam staví,“ podíval se Pája ještě do zpětného zrcátka na Tinu a vyjel z odstavného pruhu.
„Jednou někde zapomeneš hlavu,“neodpustil si ještě poznámku, zatím co Tina už telefonovala s Metem.
xxx
Lenka byla právě na pozdním obědě, když ji táta volal. Podívala se na hodinky.
Čas má. V klidu dojí a pak zajede pro ty věci. Jen doufá, že tam Met bude, aby nejela zbytečně.
Usmála se, když si na něho vzpomněla. Ať byl hubatý, jak chtěl a trochu se předváděl, přece jen jí byl sympatický. Prostě v tom klukovi něco bylo zvláštního. Něco se jí na něm líbilo.
Pomalu dojedla oběd, zaplatila a vyrazila. O půl hodiny později přijela k jejich domu.
Znovu pohlédla na hodinky. Bylo půl třetí. Stíhala to v pohodě ještě s předstihem. Vešla do domu a zazvonila u jejich dveří. Chvilku čekala, a když se nic nedělo, zazvonila ještě jednou. Zase nic. Přiložila ucho ke dveřím. Poslouchala, jestli neuslyší nějaký pohyb či zvuk, který by napovídal, že je někdo doma. Zazvonila potřetí a tentokrát nechala prst na zvonku pěkně dlouho.
Nejspíš přišla moc brzy. Možná si Met někam odskočil.
Udělala už dva kroky, že půjde ven a počká v autě, když se rozletěly dveře.
„Ty už jsi tady?“ ozval se Met. Stál ve dveřích, zamotaný v osušce a ještě z něj kapala voda, která tvořila menší loužičky na podlaze. I přesto, že měl mokré vlasy, jejich tvrdost jim nedovolovala lehnout a trčely mu na všechny strany.
Lenka si ho přeměřila svým zkoumavým pohledem. Ten úsměv, který měl, když ji viděl, by mu nejraději zarazila hned do krku.
„Přišla jsem jen pro věci, co tu Tina zapomněla,“ řekla mu s mírně ledovým pohledem.
„Hm, jo, hned se nachystám. Je dobře, že jsi pro mě přijela.“
„Pro tebe?“ natáhla Lenka ruku před sebe a opřením o jeho mokrou hruď ho postrčila od dveří, aby mohla vejít. „O ničem takovém nevím.“
„Vidíš, jak jsem tu ztracený?“ rozpřáhl Met ruce a otočil se jednou do kola kolem své osy. „Zapomněli mě tu.“
„Vtípky?“
„Co?“ podíval se tázavě. „Ne, já to myslím vážně. Odjeli a ani jsem nedostal pusu na rozloučenou. Nechtěla bys to napravit?“ naklonil se k ní a našpulil rty.
„Nos!“ napřáhla proti němu Lenka ruku, odstrčila ho a výhružně namířila ukazováček proti jeho nosu, až se dotýkala jeho špičky.
„No nic, zkusil jsem to. Budu celé prázdniny hrozně moc smutný,“ rozhodil Met bezradně rukama, ale na tváři mu hrál úsměv. „Chvilku počkej, jen se obleču a ukážu ti, co máš vzít,“ udělal pár kroků, ale před dveřmi koupelny se ještě zastavil. „Nebo můžu zůstat takhle?“ znovu se otočil kolem své osy.
„Padej, nebo tě tam dokopu!“ udělala Lenka pár kroků směrem k němu.
Musela se usmát, když viděla, s jakou rychlostí Met zapadl do koupelny. Úsměv měla i potom, co seděla v obýváku a čekala na něho. Při té krátké debatě si ho dobře prohlídla. I potom, než zmizel za dveřmi koupelny. Byl sice o kousek menší než ona, ale i přesto. Byl opravdu hezký. Musela si přiznat, že se jí opravdu líbil.
„Tohle je Tiny,“ ukázal Met na dvě tašky na zemi v kuchyni a na krabice položené na stole, když konečně vyšel z koupelny.
„Nechápu, jak to mohla zapomenout,“ povzdechla si Lenka. „Tolik věcí.“
„Pomůžu ti to odnést.“
„Není potřeba, to zvládnu,“ Lenka se podívala na hodinky. „Prý máš kolem páté odjíždět, tak se nezdržuj se mnou, ať to stihneš,“ popadla obě tašky a zamířila ven k autu.
Met něco zabručel, ale nechal to být a šel si po svých.
Nejspíš opravdu moc času nemá, pomyslela si Lenka, když viděla, že se s ní nezdržuje. Jinak by mi stál už za zadkem a měl plno keců.
Uložila tašky do auta a vrátila se zpátky do bytu pro zbytek.
„Tohle všechno je tvoje?“ ukázala na věci, které měl už Met připravené v předsíni.
„No jo,“ pokrčil rameny.
„A to se s tím budeš tahat vlakem?“ nechápala Lenka, jak to všechno bude chtít pobrat.
„A co mám dělat? Auto nemám a naši nemají čas pro mne dojet až sem. Na vlak si vezmu taxi a doma mě budou na nádraží už čekat.“
Lenka zamířila do kuchyně, aby pobrala zbytek věcí. Došla do předsíně a zastavila se. Zadívala se na ty tašky, které měl Met přichystané, a nějak ji ho přišlo líto. I když věděla, že si dělal srandu, přišlo ji najednou, že je tady opravdu jak opuštěný. Stála a dívala se na ty jeho věci. Po chvilce se rozhodla. Odložila krabice na botník.
„Matyáši?“ zavolala na něj, aby věděla, kde zrovna je.
„No?“ ozvalo se z koupelny. Met vylezl s pár věcmi v ruce a zamířil k sobě do pokoje, kde měl ještě jednu tašku. Do ní ukládal už jen drobnosti. „Potřebuješ pomoct?“ uklidil si zbytek věcí, narovnal se a podíval se na Lenku, která stála opřená o futra a dívala se na něho.
„Kde bydlíš?“
Asi za čtyřicet minut odjíždělo naložené auto s jedním pasažérem navíc. Cesta Lence ubíhala rychleji, když nejela sama. Asi tak půl hodiny si říkala, že je to fajn. Po hodině cesty už měla chuť zajet k nejbližšímu vlakáči a Meta vysadit i s jeho taškami.
„Ty prostě nezavřeš tu pusu ani na chvíli, co?“ mrkla na něho očkem, když se právě smál vtipu, který ji vykládal. Měla při řízení raději klid, nebo puštěnou hudbu. Ale i přesto, že v duchu nadávala, jak je Met ukecaný, nějak ji to jeho mluvení zaujalo a poslední půlhodinu měla koutky úst vytažené nahoru, v permanentním úsměvu.
„Kdybych zavřel pusu, umřel bych,“ zasmál se znovu Met a podíval se na ni. „Úsměv ti sluší,“ pak sklouzl pohledem níž. „A ta sukně taky,“ prohlídl si už asi po sté její nohy. Měl chuť položit ruku na její koleno, ale nechal to raději jen u představy. Buď by nabourali, nebo by o tu ruku přišel. Pravděpodobnější byla druhá varianta.
„Myslím, že je zbytečné tě upozorňovat na tvůj krásný nos,“ zašklebila se Lenka a měla nutkání si stáhnout sukni víc přes nohy. „Stejně to nepomáhá. Budu muset vymyslet něco jiného.“
„A proč? Však ti to sluší, tak co. To ti ještě nikdo neřekl?“
„Hm, za poslední rok akorát tak táta nebo Pája,“ povzdychla si šeptem, ale Metovým uším to stejně neuniklo.
Pohodlně se opřel a ruce složil do klína. Tam byly v bezpečí.
Tak Lenka má buď slepého přítele, nebo je sama.
„Jseš sama?“ zaútočil přímo, protože vycítil svoji šanci. I když se s ní viděl teprve podruhé, prostě se mu líbila a od jejich prvního a vlastně i posledního setkání na ni často myslel. Vyzvídal i na Tině, ale ta ho jen vždycky odpálkovala, že Lenka není pro něj.
„Sama? Ne. Vezu tebe.“
„Tak jsem to nemyslel,“ otočil k ní Met hlavu. „Já to mys…“
„Vím, jak jsi to myslel a nevím, proč se ptáš,“ přerušila ho Lenka.
„No já jen… Slušelo by nám to spolu,“ naklonil hlavu až k ní a zazubil se do zpětného zrcátka.
„Nemyslím si,“ odžduchla ho ramenem.
„Proč? Hezká jsi… Já taky. Chytrá jsi… Já taky.“
„Jsem starší…“
„To znamená, že jsi zkušenější…“
„Jsem vyšší…“
„Aspoň mi můžeš podávat věci z horních poliček…“
„Jseš moc ukecaný…“
„A ty toho zas moc nenamluvíš,“ zasmál se Met. „Vidíš, jak bychom se perfektně doplňovali?“
Lenka v tuhle chvíli zapla rádio. Už neodpověděla a Met uznal, že by mohl aspoň na chvíli mlčet. Přemýšlel, jestli to přeci jen nepřehnal. Ale když on si prostě nemohl pomoct. Raději se otočil a díval se z okna ven na ubíhající krajinu.
„Můžeš zastavit? Potřeboval bych si odskočit,“ promluvil konečně po dlouhých pěti minutách.
„A to nevydržíš? Za hodinu jsme u vás.“
„Hodinu? Chceš, abych se tu počural?“
Lenka s povzdechem zajela na krajnici. Dobře věděla, že by minimálně další půlhodinu absolvovala přednášku a potřebě močení.
„Máš dvě minuty,“ strčila Metovi svou ruku s hodinkami před obličej. „Tak si pohni.“
Podívala se za ním, jak rychle mizí v lánu rozkvétajících slunečnic a pak otočila hlavu do cesty a pozorovala projíždějící auta. Přemýšlela o tom, co Met před chvílí naznačil. Opravdu by s ní chtěl chodit? Vždyť se sotva znají. Ale i přesto…
Opřela si loket o hranu u okýnka a podepřela si bradu. Představovala si, jaké by to bylo a ani si neuvědomila, že se u toho usmívá. Tak se ve svých představách zapomněla, že ji ani nedošlo, že dvě minuty se protáhly na dalších pět. Teprve když cvakly dveře u spolujezdce, vzpamatovala se a otočila hlavu.
Zírala přímo do rozkvétající slunečnice. Nos měla málem zabořený do černého středu.
„Omlouvám se,“ nakoukl Met přes kytku a dal ruku dolů. Položil ji slunečnici do klína, protože Lenka nehla ani brvou.
Nejspíš zmrzla.
Met nastoupil a teprve když zabouchl dveře, Lenka se vzpamatovala.
„Za co se omlouváš?“ vzala kytku konečně do ruky. Prohlédla si ji, přičichla k ní a mezi prstama protáčela roztřepený konec stonku.
„Nechtěl jsem být vlezlý,“ pokrčil rameny Met. Opřel se a díval se před sebe na palubní desku.
„To je v pohodě, nic se nestalo,“ položila si Lenka slunečnici zpátky na klín. Nastartovala auto a než se rozjela, ještě se rychle k Metovi nahla a políbila ho na tvář. „Děkuji,“ řekla a rozjela se.
„Víš, že jsi docela milý, když chceš?“ ozvala se po pár minutách mlčení.
„Já?“ podíval se na ni Met a píchl si prstem do prsou, na potvrzení, jestli opravdu myslí právě jeho. „Ani náhodou. To si mě s někým pleteš.“
„Myslíš?“ na vteřinu k němu otočila hlavu a pak zas hned sledovala provoz, aby neskončili v autě jedoucím před nimi. „A proto se tak červenáš?“
„Nečervenám se. Jen… Je mi horko, jak jsem běhal mezi těmi slunečnicemi.“
Met cítil, jak mu opravdu hoří tváře. To teplo cítil do chvíle, kdy mu Lenka dala pusu. I když to bylo jen na tvář, stejně vrněl blahem. Nejraději by ji to oplatil, ale teď, když ona řídí, by to asi nebyl nejlepší nápad. A říct znovu, že se mu chce čurat… Tak tohle by už asi nevyšlo, i když ho močový měchýř tlačil jak blázen a on místo toho, aby si ulevil, hledal tu nejhezčí kytku. I přesto, že se po zbytek cesty díval převážně z okýnka, úsměv mu z tváře nezmizel, stejně jako Lence.
„Nějak ti došla řeč,“ přerušila konečně to ticho, když vjížděla na parkoviště před jejich domem.
Co vyjeli od slunečnicového pole, už nemluvil. Jen při vjezdu do města stručně navigoval: „Do prava… na světlech do leva… rovně k odbočce… tam k tomu žlutému baráku…“
„Vůbec. Jen jsem tě nechtěl rušit při řízení.“ Met vystoupil a znovu už to byl zas ten sebejistý kluk s plnou pusou keců. „Víš, že na řidiče se při jízdě nemá mluvit. Mohl by nabourat.“
„Měl jsi snad pocit, že jsi na mě po cestě nemluvil?“ přistoupila k němu Lenka blíž. „Měla jsem chuť tě v polovině cesty vysadit z auta.“
„To bys neudělala. Protože by ti bylo pak zbytek cesty smutno a do konce života by sis to vyčítala.“
„Ani trochu bych si to nevyčítala. Pustila bych si rádio a byla bych ráda za ten klid,“ Lenka raději přešla ke kufru auta a otevřela ho. Vytáhla tašku a položila ji na zem.
„Stejně jsi byla ráda, že jsem jel s tebou…“ ozval se vedle ní Metův hlas, když se natahovala do kufru pro jeho druhou kabelu.
„Jasně, že ne,“ usmála se na něj a tu těžkou tašku mu hodila na nohy.
„Sakra! To bolelo!“ vykřikl Met a začal poskakovat po jedné noze. Měl obuté jen sandály a prsty na druhé noze měl celé červené.
„Patří ti to,“ usmála se na něj Lenka zlomyslně. Vytáhla z kufru zbytek jeho věcí a zabouchla dveře.
„Tak já jedu,“ chtěla se otočit a nastoupit do auta. Ale v ten moment ji Met chytil za loket. Rychle ji přitáhl k sobě, druhou rukou ji chytil kolem pasu. A než stihla zaprotestovat, či mu jinak ublížit dal ji polibek na rty.
„Děkuji za odvoz,“ řekl ještě, když se jejich rty rozpojily. Pustil ji a rychle se stáhl do bezpečné vzdálenosti.
„Ty…“ Lenka nevěděla, jestli má nadávat, či se nadechnout, nebo mu něco udělat. Poprvé za dobu, co vyjeli, ji došla řeč.
„Dáš mi na sebe telefon?“ usmál se Met, jakoby se nic nedělo.
„Telefon? Tobě?“ konečně se Lenka vzpamatovala. „Jestli mi chceš zaplatit cestu, tak ti dám číslo účtu, k tomu telefon nepotřebuješ.“ Udělala k němu krok a vypadala, jako by na něho chtěla skočit a pěkně mu ten polibek vytmavit.
„Matyáši“ ozval se ženský hlas z jednoho z oken. „Taťka ti jde pomoct s taškami, už šel dolů!“
„Jo, dobrý! Ani se odsud nehnu, mami!“ zamával Met své mámě do okna. Když se otočil zpátky k Lence, ona už tam nestála. Seděla v autě a právě zavírala dveře.
„Ještě jednou díky,“ sklonil se k jejímu otevřenému okýnku.
„Za nic,“ mávla Lenka rukou a nastartovala. Než vyjela, ještě se na něho podívala. „Telefon na mě má Alex i Tina. Zkus jim říct. Jestli ti ho dají, tak mě můžeš pozvat na kafe,“ mávla na něj rukou a šlápla na plyn.
Met se díval za odjíždějícím autem. Usmíval se.
Jo. Půjde s Lenkou na rande. Fakt se mu líbí a on ji nepozve na kafe, ale rovnou na večeři. Jen zavolá Tině nebo Alexovi, aby mu řekli číslo.
Sakra.
V tomhle momentě mu úsměv zmrznul na rtech.
Od nich to číslo asi nikdy nedostane.
Posbíral si věci, a ověšený jako vánoční stromeček šel naproti tátovi, který už vycházel z domu, aby mu pomohl. Od té chvíle nemyslel na nic jiného, než jak získat to číslo na Lenku.
Bude to boj.