S Alexem a Tinou už nějaký ten den nebyla vůbec řeč. Byli čím dál nervóznější z nadcházející zkoušky. Met, pokud mohl, se jim klidil z cesty. Snažil se jim aspoň chystat jídlo a uklízet, ale pokud to šlo, raději zmizel ven. Domluvili se, že aspoň připraví ten jejich mejdan na ukončení semestru, ať už dopadne jakkoli. Nakupoval, co se dalo. Přece nezůstanou celý večer na suchu, odůvodňoval tím své mega nákupy. Lednice byla plná, že už se tam skoro nic nevešlo a baterie různého pití zabírala třetinu jejich malé kuchyňky.
„Co, prosím tě, chceš ještě nakupovat?“ nechápala Tina, když viděla, jak Met bere tašku a chystá se do obchodu.
„Hele, nestarej se a běž se učit. Nákup mám na starosti já a ještě je co kupovat,“ nenechal se Met. Přeci ji neřekne, že jim jde koupit dárek k ukončení semestru. „Zítra máte zkoušky a říkala jsi, že si ještě potřebuješ něco zopakovat.“ Otočil Tinu zády k sobě a dostrkal ji k ní do pokoje. Strčil ji dovnitř. „Běž se učit a o mně se nestarej,“dodal a rychle zavřel dveře.
„Je nenapravitelný,“ povzdechla si Tina, přesto si však sedla ke stolu a pokračovala v učení. Chvíli se jen tak prohrabovala v poznámkách a už si chtěla začít opakovat jedno z témat, když zazvonil domovní zvonek.
„Beztak si zapomněl klíče,“ zabručela Tina, aniž by si uvědomila, že je to teprve deset minut, co Met odešel. Vstala a docela neochotně šla otevřít. Už otvírala pusu, že Meta seřve, když zůstala stát ve dveřích s otevřenou pusou. „Leni! Kde se tu bereš?!“
Lenka stála na chodbě a ze široka se usmívala. Věděla, že je překvapí. „Můžu dál?“ ukázala rukou dovnitř.
„Jo, jasně, pojď!“ ustoupila Tina ze dveří a nechala ji vejít. Zavřela a otočila se směrem do bytu. „Alexi! Máme návštěvu!“ dala Lence papuče a vedla ji nadšeně do obýváku. „Co tady vlastně děláš?“ ptala se jí, zatím co chystala čaj.
„Měla jsem tu obchodní schůzku, tak jsem si řekla, že se na chvilku zastavím,“ Lenka si pohodlně sedla a rozhlédla se kolem sebe. „Vidím, že se tu o to staráte. Máte tu hezky uklizeno.“
„No, to Met,“ ozval se od dveří Alex. „Ahoj Leni,“ dodal ještě, když se na něj podívala.
„Kdo?“
„No, Matyáš,“ sedl si naproti ní do křesla. „Malý, zrzavý… drzý… A hlavně už má po zkouškách, tak se teď stará.“
Lenka se chtě nechtě začala Alexovu vysvětlení smát. Tina před ní postavila hrnek s čajem a ještě zašla pro med. „Aby neotravoval, tak jsme ho zaúkolovali. Teď je zas v obchodě. Nevím, co pořád nakupuje,“ zavolala z kuchyně. „Už tu pomalu nemám kde šlápnout, jak je kuchyň plná všemožných věcí.“
„Tak aspoň se nemusíte starat,“ pokývala hlavou Lenka. „Co učení? Zítra máte poslední zkoušku, ne?“
Alex s Tinou se na sebe otráveně podívali a současně si oba povzdechli.
„Zítra, oba to máme v deset.“
„Bude to v pohodě. To dáte,“ snažila se je Lenka uklidnit, když viděla jejich nešťastné tváře. „Taky jsem se toho bála a nakonec to bylo v klidu.“
„Jenže ty a Pavel máte chytré hlavy,“ mírně se zamračil Alex. Chtěl by být tak chytrý jako oni. Vždycky si všechny známky a zápočty musel poctivě vydřít učením dlouho do noci.
„No, nemysli si, taky jsem se musela učit,“ Lenka se na něj usmála. „Jestli chceš, tak se tu se mnou nezdržuj a běž se učit. Vypiju si čaj a pak pojedu. Ještě musím dneska předat tátovi podklady z dnešní schůzky. Potřebuje to do zítra mít. Budeme tu teď jezdit častěji.“
„Jo, půjdu, mám tam něco rozdělané,“ zvedl se Alex a zamířil zpět do svého pokoje. „Pozdravuj Páju,“ zavolal ještě přes rameno a zavřel za sebou dveře.
„A co ty?“ otočila se Lenka na Tinu, jakmile zůstaly samy. Nabrala na lžičku med a zamíchala si ho v čaji. „Zvládáš to?“ věděla, že se ptá zbytečně, protože Tina šla do všeho vždycky naplno a nikdy se zkouškami neměla problém.
„Já? Ale jo,“ odpověděla Tina, i když sama o tom moc přesvědčená nebyla. „Ale ty mi přijdeš nějaká unavená. Je doma všechno v pohodě? Co táta? Přijel v pořádku?“ Tina za tu dobu už Petrovi přestala říkat strejda.
„Přijel v pořádku a přivezl nám spoustu práce. Jsme v jednom kole. Pája už tři dny jen překládá. Ještě se nezastavil. Aspoň nemá čas myslet na…“ na moment se Lenka odmlčela, ale pak rychle dodala: „…blbosti.“
Jenže Tina byla bystrá a to malé Lenčino zaváhání ji neušlo.
„Děje se něco s Pavlem?“ První věc, která ji napadla, byla ta, která se stala skoro před třemi roky.
Lenka chvíli mlčela a přemýšlela, co všechno vlastně Tině může říct. O znásilnění ví. Ale neví žádné podrobnosti. Ty neví nikdo kromě ní, Pavla a Alexe. A slíbila, že to nikomu neřekne. Ohlédla se ke dveřím, jako by se chtěla ujistit, že opravdu jsou samy. Pak se znovu podívala na Tinu.
„No, někdo mu dost nevybíravým způsobem připomněl, co se tenkrát stalo.“
„Tak přece jen,“ pomyslela si Tina v duchu. „A kdo to byl?“ pokračovala nahlas.
„Toho neznáš,“ mávla rukou Lenka. „Ale snad to bude v pohodě. Bylo to jen jednou a od té doby se nic podobného neopakovalo.“
„Určitě je Pája v pořádku?“
„Jo, byl trochu rozhozený, ale jinak je ok.“ Lenka si při těch slovech vzpomněla, jak byl Pája úplně mimo. Už tenkrát, když ji volal, jestli neví něco o Petrovi, ji mělo hned trknout, že se něco děje. Bude se ho muset zeptat, co to tenkrát vlastně mělo být a proč si vzpomněl na Petra. Možná to bude mít souvislost s tou smskou.
Tina se chvíli podezíravě dívala na Lenku. Ale když o tom nepokračovala, nechala to být. Byla velmi bystrá, tak ji i přesto, že se Lenka snažila chovat normálně, zdála nesvá. Jakoby něco skrývala.
„Alex…“ chtěla se něco zeptat.
„Alex to neví. A nebylo by dobré, kdyby to věděl,“ přerušila ji rychle Lenka, protože ji bylo jasné, jaká otázka měla následovat. „Zbytečně by vyšiloval.“
„No jak chceš,“ rezignovala Tina, protože ji bylo jasné, že nemá cenu se dál vyptávat. „Chystáte se teď někam příští týden?“ zeptala se, aby změnila téma.
„Ne, proč?“
„Zítra máme zkoušky. Večer tu budeme mít malou oslavu. V pátek se z toho budeme léčit a pojedeme domů,“ zasmála se Tina nad výčtem jejich aktivit na další dny. „No a až se vzpamatujeme, tak bychom to mohli oslavit spolu, co?“
„To bychom mohli. Teď začínají dovolené, takže je zakázek o něco méně. Když tak si ještě domluvíme nějaký den,“ Lenka vytáhla diář a chvilku v něm listovala. „Můžeme to oslavit hned o víkendu.“
„Tak fajn,“ zvedla se Tina, aby odnesla svůj prázdný hrnek do kuchyně. „Tak se s Pájou domluvte a my se s Alexem zařídíme. Stejně budeme mít volno, tak můžeme kterýkoli den.“
Než stihla dojít do kuchyně, ozvalo se z chodby zarachocení klíčů v zámku a klepnutí dveří. Chvilku se nic nedělo, pak zavrzaly dveře Alexova a Metova pokoje.
„Vypadni a neotravuj!“ ozval se Alexův hlas.
„Však už jdu!“ začal se smát Met.
Kdo ví, co zas Alexovi řekl. Lenka s Tinou jen tiše seděly a čekaly, co z toho vyplyne. Znovu se ozvalo klapnutí jejich dveří a pak se na prahu obýváku objevil vysmátý Met.
„Ty mu prostě nedáš pokoj, co?“ zamračila se na něho Tina.
„Když on je tak… jak bych to řekl… sladký… hahaha,“ nemohl se Met přestat smát.
„Jen počkej, až se jednou nervne, pak uvidíš, jak je sladký,“ varovala ho Tina a konečně šla odnést ten prázdný hrnek. „Jo!“ zavolala ještě přes rameno. „To je Matyáš a to Lenka, Pavlova sestra.“
Met se konečně přestal smát a zvědavě se na Lenku podíval. Popošel k sedačce a podal Lence ruku.
„Ahoj,“ stiskl nabízenou ruku. „No bydlíme tu dva roky, ale tebe jsem ještě neviděl. Proč si tě Pavel tak schovává? Stydět se za tebe rozhodně nemusí,“ usmál se na Lenku.
„Nejspíš proto, že ví, jaký jseš!“ klepla ho po rameni Tina, která už stála za ním a sledovala ho svým ostřížím zrakem.
„Já?“ protáhl Met obličej. Pustil Lenčinu ruku a usadil se do křesla. „Já jsem ctnost sama.“
„No to ti tak budu věřit,“ rýpla si do něj ještě Tina.
„No jednou jsem tu byla, ale tys tu nebyl. Jinak nemám čas. Pracuji a hodně cestuji,“ promluvila konečně Lenka, která ty dva sledovala s mírným pobavením. Met ji přišel jako fajn kluk. „A právě se chystám k odchodu, protože už zase musím jet. Musím ještě něco dneska dodělat,“ podívala se na hodinky a začala se zvedat.
„Už?“ zeptal se Met. „Vždyť jsme se sotva poznali,“ zvedl se i on z křesla. „Ale no tak…“ usmál se. „Snad to nebylo tak strašný.“
„Já myslím, že bylo,“ vložila se do toho Tina a začala Meta strkat zpátky do křesla. „Lenka je pro tebe tabu.“ Ještě chtěla něco dodat, ale z jejího pokoje se ozvalo zvonění telefonu. „Hned jsem tu,“ odešla do pokoje.
„V pohodě, Tinuš, já už půjdu,“ ozvala se za ní Lenka. „Domluveny jsme, tak si pak zavoláme.“
„Jo, tak zatím ahoj a pozdravuj doma!“ ozvala se ještě Tina a zmizela v pokoji.
Lenka zamířila ke dveřím a začala se obouvat.
„Tak snad se ještě někdy uvidíme,“ ozval se ji Met za zády. „Doprovodím tě, jedeš vlakem nebo autobusem?“ zeptal se ještě, když viděl, jak sbírá všechny své věci odložené na botníku. „Ukaž, pomůžu ti,“ rychle si nazul tenisky a vzal ji věci z ruky.
„To je dobrý,“ chtěla si to vzít zpátky Lenka, ale neúspěšně. Met to držel jako klíště. „Mám tu auto, s tímhle bych se vlakem netahala,“ znovu natáhla ruce po svých věcech.
„Tak jo, jdem,“ uhnul ji Met a postrčil ji k otevřeným dveřím.
„Ty se mě chceš nějak rychle zbavit,“ zasmála se, ale nakonec rezignovala a šla k autu.
Vyšli před dům a Lenka zamířila rovnou ke svému autu.
„To spíš ty se chceš rychle zbavit mně, podle toho jak spěcháš,“ popíchl ji Met. „Chci se na něco zeptat,“ zastavil se u Lenčiného auta a čekal, až ho odemkne a podal ji věci.
„Mně?“ podivila se Lenka a uložila si to na zadní sedadlo. Narovnala se a zvědavě se na Meta dívala.
Co on po ní může chtít?
„Proč jsou všechny holky vyšší, než já?“
„Co? Tohle tě zajímá?“ opravdu se nestačila divit, co za blbosti Met vypouští z pusy.
Když se však na to zaměřila, tak opravdu. Met byl přibližně o čtvrt hlavy menší než ona. Ale stejně i tak byl docela ucházející. Měl hezký obličej a jeho úsměv byl hřejivý a upřímný. Ne takový, který hned po pěti vteřinách zmrzne. Oči měl modré, teplý pohled, který ale byl neustále zkoumavý. A ty jeho vlasy tak krásně ve slunečním světle zářily, až měla chuť si na ně sáhnout.
„Né, chci se zeptat, jaké kytky má Tina ráda. Chci ji na zítra jednu koupit, a pořád jsem nezjistil, které se jí líbí, protože je nadšená z každé. Někdy mám pocit, jako by mě nechtěla urazit, že jsem špatně vybral,“ opřel se jednou rukou o střechu auta a trochu víc se k Lence nahnul.
Moc hezky voněla. To bylo první, co ho napadalo, když se k ní víc přiblížil. Její hnědé vlasy splývaly přes ramena k lopatkám. Obličej, no takový obyčejný, ale přesto něčím krásný. Možná tím hezkým úsměvem? Sjel pohledem od jejího krku níž. Na vteřinu se zadíval na její dekolt. Halenka s rozepnutými horními knoflíčky, obepínající těsně její tělo, dávala vyniknout krásným ňadrům. A pak ještě rychle zhodnotil pěknou, sportovní postavu. Pevný zadeček, který se hezky rýsoval v její minisukni.
„Kytky pro Tinu?“ otočila Lenka hlavu k Metymu. „A to mi jako chceš vyčíst z ucha?“ poodstoupila od něj, protože byl vážně moc blízko. „Tina má ráda růže,“ otevřela dveře u řidiče a chtěla nastoupit.
Met pochopil a s úsměvem se posunul dál od auta. Lenka si sedla za volant a nastartovala.
Ještě jednou se na Meta podívala. „Víš, že Tina má kluka?“
„Jasně, že vím. Však ji nechci balit. Jen oslavíme ukončení semestru.“
„No jen aby, Tomáš by tě klidně rozerval vejpůl. A Alex nejspíš taky,“ varovala ho Lenka.
Met znovu přistoupil blíž k autu. „Víš, že ti to za tím volantem sluší? V té sukni, to je tak sexy,“ prohlídl si její nohy. „Kdybych byl policajt, tak bych ti za to, že ti nesvítí zadní světlo, ani nedal pokutu a vyměnil bych ti to sám.“
Lenka už se nadechovala, že mu řekne něco hezky od plic, ale vzápětí se zarazila. „Co? Nesvítí mi světlo?“
„Už to tak bude,“ Met se narovnal a mávl rukou k zadku auta. „Jestli máš náhradní žárovky tak ti to vyměním.“
Lenka vystoupila a šla se podívat. No fakt, že jo. Levé zadní světlo nesvítilo a kdo ví, jak dlouho s tím tak jezdí. Ještě že ji zatím nikdo nezastavil. To by bylo na jasnou pokutu. S povzdechem se vrátila dopředu. Otočila se na Meta, který si se zaujetím prohlížel její zadeček, když se sehla, aby vypnula motor. Kritickým okem ho sjela od hlavy až k patě.
„No, myslím, že máš práci, Casanovo,“ chytla ho za triko pod krkem a táhla dozadu ke kufru auta. Otevřela ho a ukázala rukou dovnitř. „Tak, najdi žárovku a vyměň ji,“ usmála se na něj vítězně a poodstoupila bokem.
„Koukám, že jsi hned se vším hotová raz dva, co?“ podíval se na ní a pak do kufru. „Jseš zvyklá dávat povely?“
„Hm, řekla bych, že jo. A ty stejně nemáš co dělat, tak budeš aspoň užitečný.“
„A proč myslíš, že bych to měl vyměnit?“
„Protože jsi to řekl.“
„Aha… A proč ještě?“
„Protože jsi chlap? Protože jsi na to přišel jako první a vyhrál jsi možnost provést výměnu?“
„A co když se mi nechce?“
„A co když řeknu, že se ti chce? A že to uděláš rád?“
„A kdo mě donutí?“
„Já!“
„Ty? Hahaha…“ začal se Met smát.
„Ano já. Chceš, abych ti zlomila nos?“
„A proč zrovna nos?“
„Ten k výměně nepotřebuješ.“
„Haha, ty taková křehule?“ zhodnotil Met znovu její štíhlou postavu.
„Neprovokuj a vyměň to,“ popošla k němu Lenka blíž.
„Nebo co?“
„Už jsem ti řekla…“
„Ano, vím, zlomíš mi nos… Ty mně fakt bavíš… Do prd.ele!“ zaklel Met, když v tu ránu byl horní polovinou těla zapasovaný v kufru a Lenka ho držela pod krkem a jednu ruku mu zkroutila za záda.
„Vyměníš tu žárovku, prosím?“ zaznělo mu výhružně u ucha.
„Ok, když tak hezky prosíš,“ rezignoval Met. Stejně by ji tu žárovku vyměnil. Ale prostě si chtěl rýpnout. A líbilo se mu, jak je Lenka od rány a s ničím se nepáře. Páni, takovou dostat do postele… Nejspíš měl v tu chvíli přiblblý úsměv, protože mu Lenka o něco víc stiskla krk.
„Už jdu na to!“ ozval se mírně přidušeně.
„Dobře, tak se soustřeď na práci, protože jestli dostanu pokutu, tak ti ji naúčtuji.
Konečně ho pustila a odstoupila. Met se narovnal a zadíval se na ní. Promnul si krk.
„Děláš nějaký sport?“
„Jo.“
„A co?“
„Žárovka.“
„Co? Tohle neznám,“ začal se Met znovu blbě uculovat.
„Vyměň tu žárovku.“
„Však jo, už jdu na to,“ otočil se do kufru a začal se přehrabovat v bedně s nářadím.
„Dělám judo, ale už jen rekreačně“ opřela se Lenka vedle něj o kufr.
„Myslel jsem si, že to bude něco takového,“ zamrmlal Met a pak se narovnal. „Tak odstup, ženo, to je chlapská práce.“
„Hm, chceš mít nos vcelku?“
„Proč?“
„Jen, že by sis nechal tyhle průpovídky od cesty, CHLAPE,“ zdůraznila Lenka poslední slovo.
„A už jsi ho někdy někomu zlomila?“
„Řekla bych, že skoro jo,“ vzpomněla si na Petra a jejich poslední setkání.
„Už mlčím,“ otočil se Met zpátky k autu a začal měnit žárovku. Sakra, ta holka se mu líbila čím dál víc.
„Nechceš zítra přijít? Bude mejdan,“ zeptal se, když po chvilce zadělával kryt světlometu.
„Ne, nemám čas, a navíc, nebydlím tu za rohem,“ odmítla Lenka.
„To je škoda, mohli jsme se lépe poznat,“ zatvářil se Met, jako by mu právě sebrali oblíbenou hračku. „Tak! Hotovo…“ prudce se narovnal, by ukázal, jak dobře zmáknul celou výměnu. „ Kur.va!“ zařval a chytil se za hlavu. „Bl.bý dveře!“ praštil do nich pěstí a pak se s hlavou v dlaních skrčil do předklonu.
„Přestaň mi likvidovat auto!“ štěkla po něm Lenka, ale pak se začala smát. „Prosím tě, ukaž mi to,“ odtáhla mu ruce z hlavy. Probírala se těma jeho zrzavýma vlasama, co si svou tvrdostí nezadaly s hřebíky. Met se nechal opečovávat a nenápadně se v předklonu nahýbal k Lence, až si opřel hlavu o její ňadra.
„Myslím, že ti nic není!“ dala mu pohlavek a odstrčila ho od sebe.
„A to mě musíš mlátit?“ zamračil se na oko Met.
„Mlátit? To bylo poděkování za tu výměnu žárovky,“ smála se Lenka a nastoupila do auta. „Měl bys uhnout, nebo ti přejedu nohy,“ řekla ještě a než zabouchla dveře, usmála se na něj a dodala: „Děkuji.“
Met odstoupil a díval se, jak Lenka odjíždí. Páni, To je ale ženská. Tak s touhle by si dal říct. Ještě chvilku se díval za odjíždějícím autem, pak se otočil a šel zpátky do bytu. Když pohlédl do oken, zarazil se. Alex s Tinou stáli v otevřeném okně a pošklebovali se mu. Nejspíš se celou dobu dívali, jak ho Lenka pěkně odpálkovala.
„Padejte se učit!“ zařval na ně a vběhl do baráku.
Alex s Tinou rychle zavřeli okno a se smíchem se rozběhli do svého pokoje.
„Pusť mě dovnitř!“ nadával Met a rval za kliku jeho a Alexova pokoje.
„Nepustím! Učím se!“ ozvalo se zevnitř.
Met se otočil a přešel k druhým dveřím. Nejdříve slušně zaklepal a pak zmáčkl kliku. „A ty co? Pustíš mě dovnitř?“
„Nepustím! Učím se!“ smála se Tina za dveřmi. „Lenka ti dala co proto, viď?“ nepřestávala se smát a stejný smích se ozýval i z druhého pokoje, kde Alex stál za dveřmi a poslouchal.
Na to Met neměl co odpovědět. Jen kopl do dveří, přešel k druhým a do těch kopl taky.
„Však počkejte. Vy se budete chtít navečeřet!“ otočil se a šel nafučeně do obýváku. Seděl na sedačce se založenýma rukama a jeho výraz se pomalu měnil. Začal se usmívat.
Vážně, ta Lenka je opravdu něco. Takové má rád. Takové, co mají v hlavě jasno a ví, co od života chtějí.
Natáhl se pro ovladač a pustil si televizi. I přesto, že našel dobrý film, vnímal asi tak polovinu z toho, protože mu myšlenky stále utíkaly k Lence.
xxx
Lenka mezitím už dojela na kraj města. Stála na křižovatce a čekala na zelenou. Celou dobu, co vyjela, se usmívala.
Ten Met je stejně číslo. Ale je takový… milý.
Semafor přehodil barvy a ona se rozjela. Jen koutkem oka si všimla protijedoucího auta. Na vteřinu si pomyslela, že ho odněkud zná, ale dál tomu nevěnovala pozornost. Pustila si rádio, aby přišla na jiné myšlenky. V duchu začala probírat vše, co dneska zařídila a co bude mít prioritu. Co udělají s tátou ještě dnes a co počká do zítra. Ale ať už poslouchala písničky, nebo myslela na práci, stejně se jí Met pořád motal do všech jejích myšlenek.
Nejela na firmu, ale rovnou k tátovi. Bylo už dost hodin a na firmě už stejně nikdo nebyl. Zaparkovala mezi tátovým mercedesem a Pájovým peugeotem.
„No, měl by si ho Pája umýt,“ zhodnotila stav jeho auta. Posbírala všechny složky a kabelu a zamířila nahoru. Petr ji otevřel a hned si od ní přebral všechny věci.
„Všechno dobrý? Žádný problém?“ zeptal se jí, jen co se pozdravili.
„Ne, všechno v klidu,“ zouvala si Lenka boty. „Udělám si kafe a pak přijdu za tebou, jo?“ dívala se na tátu, jak mizí v pracovně.
„Jo, udělej mi taky, prosím tě,“ ozval se přes rameno a zmizel za dveřmi.
Lenka si umyla ruce a hned šla do kuchyně připravit kávu. Nachystala pro sebe i pro tátu a za chvilku už seděla v pracovně vedle něho a probírali co je potřeba.
„Myslím, že to pro dnešek stačilo,“ ukončil Petr asi po hodině jejich práci. „Zítra to můžeme dodělat na firmě.“
Lenka jen přikývla a začala uklízet věci na stole. „Jo, pozdravuje vás Tina s Alexem, zastavila jsem se u nich na chvilku.“ Některé složky nechala na stole, některé uklidila do své tašky. „Zítra mají poslední zkoušky a byli trochu nervózní, tak jsem se tam dlouho nezdržovala.“
„Ale tak to už budou mít aspoň za sebou, a pak pár měsíců zase klid,“ konstatoval Petr, a sám si vzpomněl na svá studia a musel se pousmát. Jo, to byly časy.
„Kde je vlastně Pája?“ rozhlédla se Lenka po pracovně, jako by se měl schovávat někde za skříní.
„Je u sebe, říkal, že mu není dobře.“
„Něco na něho leze?“
„Nevím. Zdál se mi nějak nervózní, ale když jsem se ho ptal, tak že je všechno v pohodě. Tak nevím. Byl trochu bledý...“
„Zajdu za ním,“ zvedla se Lenka. Nebývá zvykem, aby se Pája vůbec neukázal, když přijde. Vždycky vyleze aspoň na chvilku. Ještě chytla hrnek od kávy, že ho odnese, ale táta ji zastavil.
„Uklidím to,“ vzal ji hrnek z ruky a začal to všechno sklízet a odnášet do kuchyně.
Lenka mu ještě podala svůj talířek a pak šla za Pájou. Pár vteřin stála u jeho dveří, jestli uslyší z pokoje nějaký zvuk, který by napovídal, že Pája něco dělá. Ale bylo ticho. Zaklepala. Žádná odezva. Pomalu otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Ve světle, které vrhalo zacházející slunce do pokoje, viděla, že Pája leží na posteli, otočený ke stěně. Stočený do klubíčka, s jednou rukou mezi stehny a s druhou pod hlavou. Ležel tiše a ani nereagoval na to, že vešla.
Zavřela za sebou a potichu došla k posteli. Naklonila se nad ním.
„Pájí?“ oslovila ho opatrně, když viděla, že nespí, ale jen hledí na stěnu před sebou. Něco není v pořádku. Byl bledý a nereagoval na její přítomnost.
„Pájíku,“ sedla si za něj a položila na něho ruku. Když se stále nehýbal a ani neodpověděl, dotkla se opatrně jeho tváře. Teplotu neměl. Něco se muselo stát. Už začala být nervózní.
„Co se stalo, Pavli?“ zeptala se tiše a víc se k němu naklonila. „Pavle, no tak,“ chytla ho pod bradou a natočila ho obličejem k sobě. Okamžitě, i když Pája hned zavřel oči, si všimla, že je má napuchlé a červené.
Brečel? Opravdu se něco stalo? U Alexe teď byla, tam je všechno v pohodě. Tak co?
„Pavle, řekni mi co se děje,“ řekla už trochu přísnějším tónem. Ohledy stranou. Musí se dozvědět, co se stalo, když je její bráška v takovém stavu a celý den je zavřený v pokoji. „No tak!“ řekla ještě o něco hlasitěji.
„Proč mi nedá pokoj?“ ozval se konečně Pája po pár vteřinách, aniž by otevřel oči. Ale zpod jeho přivřených víček začaly stékat slzy.
V Lence trhlo. Petr? Nikdo jiný ji v tuhle chvíli, když viděla Pájovu reakci, nenapadl.
„Viděl ses s Petrem?“ zeptala se opatrně. Bála se odpovědi.
Pája zavrtěl hlavou. Vytáhl ruku zpod hlavy a jen ukázal na pracovní mobil, který ležel vedle něho na polštáři. Pak pod rukou schoval svůj uslzený obličej.
Lenka se rychle přes něj nahla a rozklikla smsky. Nic jiného ji teď nenapadlo, než to, že Pája dostal další zprávu. A nespletla se. V seznamu příchozích zpráv našla dvě z dnešního dne, které neměly přiřazené jméno, ale byly ze stejného čísla. To číslo, si moc dobře pamatovala. Nervózně rozklikla tu, která přišla jako první. Jen se zhluboka nadechla a zaskřípala zubama, jak silně stiskla čelisti k sobě. Znovu fotka. Ta stejná, která už jednou přišla před pár dny. Ta stejná, která donutila Páju zvracet do umyvadla, když byl zavřený na psychiatrii. Ani se nerozmýšlela a rychle ji smazala. S třesoucí se rukou otevřela druhou zprávu. Čekala další, tu samou fotku. Ale to co viděla, ji vyrazilo dech.
PREHODNOTIL JSEM SVE PRIORITY. I KDYZ TE PORAD CHCI, TAK TVUJ PRITEL ALEX JE TAKY MOC HEZKY. HMMM…
Lenka tiše zírala na těch pár písmenek a byla tak v šoku, že zapomněla i dýchat.
„Mám to smazat?“ zeptala se po chvilce mlčení.
Pavel jen pokrčil rameny. V tuhle chvíli mu to bylo jedno. Potřeboval si to v sobě nějak srovnat, ale nedařilo se.
Proč si na něj Petr vzpomněl po takové době? Co po něm chce? Měl se přemoci a vypovídat tenkrát na policii. Možná by měl teďka klid. Nejspíš mu ten rozbitý nos nestačil.
„Měli jste mě tenkrát nechat ho domlátit jak psa,“ zamračil se Pája a konečně otevřel oči. Otřel si je a posadil se. „Chci mít od něho už konečně klid. Proč mi prostě nedá pokoj?“
Lenka se na něho podívala a pohladila ho po uslzené tváři.
„Je to hajzl a nejspíš opravdu potřeboval pořádnou nakládačku. Měla jsem na něho pustit kluky jako na Milana,“ povzdechla si. „Budeme s tím muset něco udělat.“
„Ale co?“ Pája se natáhl pro kapesníky, aby se vysmrkal. „Ani nevím, jestli ještě bydlí na staré adrese. Myslím, že ten byt měl pronajatý jen na několik dní,“ mumlal do kapesníku.
„Měl by ses dát trochu do pořádku a neukazovat se takhle před tátou,“ stáhla mu Lenka vlasy z čela. Vstala a odešla z pokoje. Za chvilku se vrátila s telefonem v ruce. Vytočila číslo a chvilku čekala, až se jí ten druhý ozve.
„Ahoj Tono… Jo, vím, že jsme se dlouho neslyšeli…Jak víš, že po tobě něco potřebuji?“ začala se Lenka smát a Pavel na ní jen udiveně pohlédl. „No, potřebuji… Máš zítra chvilku čas? Jedu za mamkou, tak bysme se někde sešli. V kolik? Jo, to by šlo… Ok, tak zítra… Ahoj,“ Lenka vypla telefon.
„Tono?“ nevěřícně na ní Pája hleděl. Byl to Lenčin bývalý a nerozešli se zrovna v dobrém, když zjistila, že ji podvádí.
„No jo, dost mi dluží. Vím, jak se na to díváš, ale přeci jen jsem mu v něčem pomohla,“ umlčela Lenka jeho další případné námitky. „A navíc, byl to on, kdo to tenkrát s Milanem zařídil.“
„To je fakt. To on vlastně vedl celou tu bandu, jestli se dobře pamatuji. Doufám, že se už s nimi nějak nescházíš, ať se zase nedostaneš do problémů,“ staral se Pája, protože si dobře pamatoval to rodeo tenkrát doma, když k nim přišla Lenka v doprovodu policajtů.
„Neboj, jen výjimečně. Naposled jsme spolu mluvili před dvěma rokama. Jenže situace si žádá, abych se s ním znovu sešla. Musíme s Petrem udělat krátký proces, ať už je konečně od něj klid.“
„Hlavně buď opatrná.“
„Podívej, o mě se bát nemusíš, jsem už dospělá a vím, co dělám. Ale nechci, aby se můj malý bráška trápil.“ Lenka Páju na okamžik ho objala.
„Malý? Jsem vyšší než ty,“ usmál se konečně.
„Tak co, dobrý?“
Pája jen přikývl. „Mám hlad.“ Pak se na sebe podíval do zrcadla. „No, takhle vedle jít nemůžu, táta by se hned ptal.“
„No to ne,“ souhlasila Lenka. „Zůstaň tu, něco ti donesu a tátovi řeknu, že ti není dobře, protože jsi hodně unavený.“
Než si Pája stačil říct, co by snědl, byla už Lenka za dveřmi. Přešel k oknu a otevřel ho, aby dovnitř pustil aspoň trochu čerstvého vzduchu. Díval se ven do tmy a přemýšlel.
Bude to nejspíš boj. Kdo ví, co si na něho ještě Petr vymyslí. Ale zmínka o Alexovi, ho pěkně rozhodila a vyděsila. Dobře ví, co Petr dokáže. Policajti tenkrát měli pravdu. Když to udělal jednou, udělá to podruhé. Jenže Petr… ten to už dvakrát udělal a teď …. A jde o Alexe. Byl by opravdu schopný to zopakovat? O tom není pochyb. A co když si k tomu zas někoho přizve? Jako tenkrát Milana?
„Pane bože,“ praštil pěstí do parapetu, až ho zabolely klouby.
Ten kluk na nádraží… On určitě má něco společného s Petrem. Proč mu to nedošlo dříve? Všechny ty řeči, ty náznaky na to jasně ukazovaly. Ale co s tím? Vůbec toho kluka nezná. Neví, kdo to je.
„Do prd.ele!“ ulevil si Pája nadávkou.
„To bude dobrý, Pavli, nějak to vyřešíme,“ ozvalo se od dveří. Lenka za sebou zavřela a položila na stůl tác s obloženými chleby a hrnkem čaje.
Sedli si spolu ke stolu a začali jíst. Probírali všechny možnosti a informace, které v tuhle chvíli měli k dispozici. Jenže jich moc nebylo. Jediné v čem měli stoprocentní jistotu, bylo Petrovo telefonní číslo.
xxx
A právě tohle číslo se někdy v tu chvíli ukázalo na rozsvíceném mobilu Robina.
„Co ti tak trvá zvednout ten telefon?“ zeptal se Petr, když uslyšel Robina ve sluchátku. „Aha… nic neříkej,“ došlo mu to hned vzápětí, když slyšel, jak je Robin zadýchaný a zpovzdálí slyšel dívčí nesouhlasné zakňourání.
„Tak co, zařízeno?“ zeptal se Robin.
„Jo, zařízeno. Proč si myslíš, že ti volám. Zítra je u nich mejdan. Budu tam.“
„Takže už jsi mluvil s Hanysem?“
„Posloucháš mě vůbec, nebo máš hlavu u někoho mezi nohama?“ začal se rozčilovat Petr. „Jasně jsem řekl, že je to zařízeno. Zítra se s nimi uvidím, už se těším,“ uchechtl se.
„Brzdi, na Zlatovlásku ani nešáhneš, jinak…“
„Ale jo furt. Stejně, co se rozčiluješ, když má toho Tomáše. Myslíš si, že se vodí jen za ručičky?“ přerušil Petr Robinovy výhružky.
„Stejně mu ty hnáty přerazím. Ještě mu dost dlužím,“ chytl se Robin za žebra, jako by stále cítil ten Tomášův kopanec. „Sakra…“ heknul do telefonu.
„Co?“
„Musím končit, tady je někdo moc nedočkavý,“ zasmál se Robin. „Ozvi se zítra co a jak. A Petře! Pamatuj na slušné vychování!“
„To říká ten pravý,“ zašklebil se Petr, když vypínal telefon.
Podíval se k oknům baráku, před kterým právě stál. Vevnitř se svítilo a on by rád věděl, co obyvatelé toho bytu právě dělají. Představoval si je v různých situacích a usmíval se. Vytáhl si cigarety a zapálil si. Labužnicky si potáhl a vydechl kouř. Když přestal dělat aktivně judo, nějak postupem času začal kouřit a teď už je to jeho druhá přirozenost. Opíral se o auto a uvažoval nad tím, co bude dál. Už delší dobu spřádali plány jak se dostat k Pavlovi. Stále nemůže zapomenout na to jeho úžasné tělo. Na ten krásný zadek, který si ho určitě dobře pamatuje. Přesto, že měl za ty dva roky pár holek a kluků, Pavlovi se nic nevyrovnalo. No, možná ten jeho přítel? Taky není k zahození. Usmál se a znovu se podíval do jednoho z oken.
„Uvidíme zítra,“ pomyslel si a zašlápl nedopalek. Nasedl do auta a rozjel se za Hanysem.
Kdo by to byl řekl, že Robin má známé všude. Docela se hodilo, když zjistili, že jeho kámoš studuje na stejné výšce, jako Alex s Tinou. A že se Hanys zná právě s jejich spolubydlícím. Všechno mu krásně hraje do karet.
xxx
V daném bytě panovala nervozita. Met se už dávno uklidnil a kašlal na ty dva, co jen chodili a nadávali, že nic neumí a že to projedou. Připravil jim večeři a zdržel se jakýchkoli poznámek k jejich nervozitě. Stejně mu bylo jasné, že to oba udělají, tak nechápal, proč pořád tak vyvádí. Když se Alex s Tinou po večeři zase zavřeli v pokoji, Met uklidil nádobí a začal chystat chuťovky na druhý den. Jeho táta byl kuchař a jen co jako malý udržel v ruce vařečku, učil ho vařit. Nebyl pro něj problém udělat jakoukoli pomazánku, nachystat chlebíčky, jednohubky, udělat oběd či upéct buchtu. A bavilo ho to. V klidu udělal dvě pomazánky, upekl koláč a pouklízel kuchyň. Když skončil, tak si teprve uvědomil, že delší dobu už neslyšel nikoho brblat.
Potichu vešel do jejich pokoje. Bylo zhasnuto a Alex už spal. Jen si vzal věci na převlečení a šel se sprchovat. Po cestě nahlédl i k Tině. Tak tam to bylo to samé. Jen s tím rozdílem, že si Tina zapomněla zhasnout lampičku. Opatrně k ní došel, přehodil přes ni peřinu, vytáhl ji z pod hlavy poznámky, zhasl světlo a nechal ji spát. Beztak je už hodně po půlnoci a oba byli z toho učení dost unavení.
Rychle se zašel osprchovat a než si lehl, ještě si nastavil budík, aby nezaspali.