Staří známí - Kapitola 20 - Epilog

Staří známí - Kapitola 20 - Epilog

Epilog


Petr vyšel ze dveří na chodbu soudu a konečně si mohl zhluboka vydechnout. Usedl na lavečku, hned vedle Jany a Alexe. 
Ani se ho nestačili zeptat, jak to šlo, když se dveře znovu otevřely a byla vyzvána Lenka, aby vstoupila. Jen se pootočila, jako by hledala oporu, ale pak odhodlaně vešla dovnitř.
„Tak co?“ otočila se Jana k Petrovi.
Ten jen mávl rukou a pak si konečně sundal sako. Podíval se na Pavla, který stál u okna a hleděl ven. S nikým se celou dobu nebavil a bylo vidět, že je značně nervózní.
Čekalo ho něco, na co si myslel, že je připraven. Ale zřejmě nebyl. Ruce se mu třásly a bolelo ho břicho. Ani nesnídal, i když se ho k tomu Jana snažila přinutit. Nebyl schopný nic pozřít, ale přesto se mu teď chtělo zvracet.  Nejraději by odsud odešel.
Ale slíbil to. Rozhodl se sám a musí to teď dotáhnout do konce.
„Chceš se napít?“ postavil se Alex a přešel k němu. Podal mu malou petku s čistou jemně perlivou vodou.
Pavel ji bez řečí vzal a trochu se napil. Studená voda mu příjemně zchladila hrdlo a on se cítil o špetičku lépe.
„Bude to v pohodě, zvládneš to,“ položil mu Alex ruku kolem pasu a políbil ho na tvář. Nejraději by si ho teď přitáhl k sobě a pořádně objal, ale celého by ho pomačkal. I když Pavel neměl oblek, jako jeho táta, přesto měl na sobě pěkně vyžehlenou košili a on mu ji nechtěl pokrčit.
„Já nevím,“ povzdechl si konečně Pavel. Byla to první slova, co po asi hodině řekl.
Ano, byl u výslechu. Několikrát všechno probíral s právníkem i s vyšetřovatelem. Ale přesto na tohle nebyl připraven, i když si to původně myslel.
Podíval se na hodinky. Lenka už tam byla asi dvacet minut. Bezděčně se přitiskl víc k Alexovi.
„Je mi blbě,“ zašeptal, aby ho slyšel jen on.
Ať už mu chtěl být Alex oporou, nevěděl teď, co mu má říct. Jak se má chovat. Opakovat mu dokola, že to bude dobrý, že udělal správnou věc, nemělo v tuhle chvíli smysl. A navíc to Pavel slyšel už snad stokrát. Takhle mohl jen stát a držet ho kolem pasu, aby cítil, že je tu s ním.
„Potřeboval bych na vzduch,“ otočil se Pavel k lavečkám. Všichni se jako na povel kolem sebe rozhlédli.
„Teď nemůžeš odejít. Pojď se posadit,“ promluvil Petr a ukázal na prázdné místo vedle sebe.
Pája se chvilku na to místo díval, ale pak si šel sednout. Nemělo cenu se ještě vysilovat dlouhým stáním u okna. Stejně tím nic nevyřeší. Už skoro dosedal, když se otevřely dveře jednací síně a vyšla Lenka. Pavel znovu vyskočil na nohy a tentokrát by ho už nic nedonutilo sednout.
Začal nervózně přecházet sem a tam.
Ani neposlouchal, o čem se Lenka s tátou baví. Nechtěl to slyšet. Byl poslední, kdo ještě nebyl vevnitř. A je jasné, že je teď řada na něm. Určitě tam nebude patnáct minut jako táta nebo Lenka.
Už se rozhlížel, že se rozběhne na záchod, jak se mu udělalo špatně, když se otevřely dveře a chodbou se rozlehlo jeho jméno.
Zastavil se v chůzi a jen hleděl k těm otevřeným dveřím.
„Tak pojďte,“ ozval se příjemný ženský hlas. „Kdyby se vám udělalo zle, přerušíme to,“ popošla k němu asistentka soudce. „Nebojte se, bude to v pořádku,“ jemně se ho dotkla a ukázala mu rukou, aby vešel dovnitř.
Pavel se ještě jednou na všechny podíval. Když viděl jejich povzbuzující pohledy, nadechl se a vešel dovnitř.
Nohy měl jak z gumy, když šel na určené místo. Několikrát polkl, aby zahnal ten knedlík, co měl v krku a jeho hlas nebyl tak roztřesený. Postavil se tam, kde mu ukázali, a i když se snažil dívat jen před sebe, stejně nakonec pohledem sklouzl k místu obžalovaného.
Jejich pohledy se střetly. Jen na moment. Obhájce se naklonil k Petrovi a něco mu pošeptal. Ten na to hned otočil hlavu a díval se před sebe.
I přesto se Pavlovi hluboko do mysli zaryl ten jeho pohled. Ten, který říkal: „Proč?“ 
Ještě pár vteřin se díval na místo, kde vedle Petra stály opřené berle. Ani nevěděl proč, ale oddechl si. Celého toho tři čtvrtě roku o něm nic nevěděl. Netušil ani, jak na tom je. Po celou tu dobu, než se všechno uzavřelo a dostalo až sem, k soudnímu jednání...   
Z jeho zamyšlení ho vyrušil hlas, který ho vyzval k potvrzení totožnosti.
Na otázku, zda je v pořádku, jen přikývl. Otřel si zpocené ruce do kalhot, několikrát se zhluboka nadechl, a přesto, že byl bledý jak stěna a žaludek mu dělal kotrmelce, začal odpovídat pevným hlasem.
Je čas tohle ukončit. Jednou pro vždy.

Zdálo se mu to jako věčnost, než mohl odejít. Jen co vyšel na chodbu, okamžitě ho zalil studený pot a aniž by se na kohokoli podíval, rozběhl se přímo na záchod. Vpadl dovnitř, jen stihl otočit klíčem a vzápětí klečel u mísy a zvracel.
Všechno šlo pryč. Pryč s vodou, která spláchla to, co v sobě držel víc jak dva roky. Roztřesenýma rukama svíral porcelán tak křečovitě, až mu zbělely klouby na rukách. Rychle oddechoval, snažil se nabrat co nejvíce vzduchu, aby se uklidnil.
„Pájo?“ ozvalo se zaklepání na dveře. „Jsi v pořádku?“ ozval se tátův hlas.
Pavel se ještě dvakrát zhluboka nadechl, než promluvil. „Jo, jsem,“ sáhl na páku splachovače a pak se pomalu posbíral ze země. Musel si oprášit kolena a trochu se urovnat, protože byl celý rozházený a košili měl skoro vytaženou z kalhot.
Aniž by si to uvědomil, spláchl ještě jednou a pak teprve vyšel ven. Zamířil rovnou k umyvadlu. Pustil si studenou vodu a strčil do ní ruce, které se mu stále třásly, i když teď už o něco méně.
„Můžeme už jít?“ zeptal se a nabral vodu do dlaně, a pořádně si vypláchl pusu.
„Ještě musíme počkat, ale už nás nebudou volat dovnitř,“ popošel k němu Petr blíž a podal mu papírový ručník. Viděl, jak má Pavel zpocený krk a cítil tu jeho nervozitu přes dlaň, kterou mu položil na rameno.
Pavel vyhodil papírový ručník do koše. Položil ruku na moment na tátovu, jemně ji stiskl, ale hned na to ji stáhl dolů. Byl rád, že má o něj starost, ale na druhou stranu – už není malý.
„Musím tu být až do konce?“ zeptal se, když vyšli na chodbu.
„Ne, jen nám ještě vrátí doklady a pak budeme moct odejít,“ šel za ním pomalu Petr a v duchu se jen modlil, aby někoho z nich, a hlavně Pavla, ještě nevolali zpátky.
Ale nic z toho se naštěstí nestalo. Po dalších patnácti minutách, kdy všichni mlčky seděli či postávali na chodbě, vyšla asistentka soudu a vrátila jim doklady s tím, že na rozsudek si mohou počkat, či odejít a Pavel bude mít rozhodnutí soudu doručeno písemně tak jako tak.
Aniž by se museli domlouvat, všichni jako jeden se oblékli a vyrazili ven.
Čerstvý mrazivý vzduch je zaštípal do tváří, a byl problém se i zhluboka nadechnout. Byl konec února, ale zima se nějak nechtěla rozloučit a stále bylo všude plno sněhu a mrzlo jak na Sibiři.
Došli na parkoviště, kde mezi dalšími auty stál Petrovo a Pájovo auto.  
Na moment se ještě zastavili.
„Jeď opatrně,“ ozvala se konečně Jana a pohlédla na Pavla a pak na jeho auto, na jehož střeše byl připevněn box na lyže a v kufru bágly a další věci na lyžování.
Pavel se venku na tom mrazivém vzduchu už více uklidnil. Hlavně, že už byl z té šílené budovy pryč. I když bude muset zřejmě ještě jednou, protože Petr bude souzen za nehodu, ale tohle pro něj bylo daleko horší.
„Jo, neboj,“ usmál se na Janu a pak otočil hlavu na druhý konec parkoviště, odkud se k nim blížil tátův právník.
Jen na něj tázavě pohlédl, když k nim došel. Nemusel říkat nic, aby bylo jasné, na co čeká.
„Zatím nic. Rozhodnutí bude později, jen jsem si šel ven zakouřit,“ potáhl z cigarety a odklepl popel na zem. „Co se týká rozsudku, je to ale složitější. Je teď souzen za dvě věci a odsouzen bude za jednu. Závažnější a s delším možným trestem. Vícečinný souběh trestných či-“ zarazil se a nakonec mávl rukou. „To je na dlouhé vysvětlování. Minimálně na hodinovou přednášku,“ začal se smát, když viděl nechápavé výrazy, jen co o tom začal mluvit.
Alex, který stál u auta, dál od všech, se otřepal zimou.
„Pojedem?“ ozval se a potáhl si víc šálu na pusu, aby nemrzl. Chápal, že nejspíš by si chtěli o tom všem povykládat, ale jemu už vážně byla zima a hlavně – na hory se těšil a taky na to, že bude s Pavlem sám. Bez stálého dozoru. Půl roku se mordoval ve škole, zkoušky má za sebou a oni se teď rozhodně potřebují odreagovat. Navíc se zas viděli sporadicky a jemu už vážně Pájova společnost hodně chyběla.
Pavel se na něj podíval a na víc už dále nečekal. Rychle se rozloučili, ale stejně si ještě vyslechli varování, že se mají slušně chovat. Jen se na sebe usmáli, ale vzápětí už seděli v autě a odjížděli.
Jen stihli zamávat a byli pryč.
Petr s Janou také nastoupili a vydali se konečně domů, spokojení, že je to za nimi. Jen Lenka zamířila na druhý konec parkoviště, kde měla svoje auto. Byla domluvena, že pojede za Metem. Neviděli se už dva týdny a moc se na něj těšila. Dokonce by řekla, že se jí opravdu stýskalo.
Met a Tina měli ještě před sebou dvě zkoušky, tak se dohodli, že přijede na víkend i s Tomášem. Trochu jim pomůže s učením a pak si někam všichni zajdou se odreagovat.
 

Pájovo auto už bylo za chvíli pěkně daleko. I když jezdil opatrně, teď ho to tak nějak hnalo, aby byl z toho místa co nejdál. Po chvíli už se zcela uklidnil a začal i komunikovat.
Po nějaké době bylo v autě už dost teplo na to, aby měli na sobě bundy. Zastavili u krajnice, aby se mohli svléct a Alex si odmotal i šálu z krku a hodil to za sebe na sedadlo.
„Ani nevíš, jak se těším, na lyžích jsem nestál, ani nepamatuji,“ urovnal si Pavel svetr a znovu nastartoval, aby mohli pokračovat v cestě.
„No jen jestli to ještě umíš,“ začal se smát Alex, když si vzpomněl na to, jak naposledy na Silvestra hodil kotrmelec a sjel po puse snad polovinu kopce.
Projížděli posledním městem, z kterého pak už zamíří nahoru do hor. Měli zamluvený pokoj v menším hotelu, kousek od sjezdovky, takže ani nepotřebovali někam na svah jezdit daleko.
„Ty s tím snowboardem máš co mluvit,“ ušklíbl se Pavel. „Proč sis ho vlastně nevzal sebou? Bojíš se?“ začal se smát.
„Já? Nebojím, jen to moc klouzalo,“ odpověděl Alex a díval se ven z okýnka, aby nebylo vidět, jak se červená. Opravdu mu to na snowboardu moc nešlo. Ale chce se to naučit. Jenže teď jedou jen na tři dny a raději si pořádně zalyžuje, než by se měl trápit s nějakým tréninkem na prkně. Nechtěl s tím teď prostě ztrácet čas. Zaposlouchal se do písniček, které Pája pustil a sledoval, jak cesta ubíhá. Byli už skoro u výjezdu z města, když zbystřil.
„Zajeď tam!“ ukázal dopředu, kde stál komplex menších budov, a podle poutačů bylo jasné, že se jedná o obchůdky různého zaměření. Ale jeho zaujal jen jeden. Ten na konci, který měl specifické označení.
„Kam?“ přibrzdil Pavel a zaměřil se na tu stranu, kam Alex ukazoval. Ten jen s úsměvem znovu zamířil prst na ten správný obchůdek.
„Vážně?“ chtěl se ujistit Pája, když mu došlo, o co jde. I přesto, že se nedočkal odpovědi, odbočil na malé parkoviště. Zastavil prakticky skoro před vchodem. Stačilo jen vystoupit a přeběhnout cestu, aniž by se museli oblíkat.
Tak tohle bude zajímavé, pomyslel si, když zamířili dovnitř. Většinou tyhle věci nakupovali přes internet, ale je pravda, že zásoby jim docházely a teď nějaká taková objednávka, když budou na horách, nepřicházela v úvahu.
Trochu váhavě vešli dovnitř. Hned kousek od dveří byl pult s kasou, odkud se na ně usmívala příjemná mladá prodavačka, odhadem tak kolem pětadvaceti let. Zastavili se a začali se kolem sebe rozhlížet. Museli vypadat nešťastně, když stáli uprostřed a nevěděli kam dál.
„Můžu vám s něčím pomoct? Hledáte něco konkrétního?“ vyšla prodavačka zpoza pultu a zamířila k nim.
Nejspíš se oba červenali, protože její úsměv se o něco rozšířil. Přesto si však zachovala profesionalitu a pokračovala dál.
„Je to pro někoho konkrétního? Nějaké zaměření? Nebo něco pro vás?“
Pavel s Alexem se na sebe podívali a tenhle pohled jí stačil. Přeci jen tu dělala už nějakou dobu a měla na zákazníky odhad. Bylo ji jasné, že kdyby se nestyděli, tak by se i drželi za ruce.
„Nějaký gel,“ konečně našel Pavel odvahu promluvit, ale pohledem lítal všude možně, jen aby se nemusel podívat na prodavačku.
Zatím měl pocit, že je spíš ve videopůjčovně, protože viděl jen regály s DVD s filmy různého zaměření. Od lehké erotiky až po tvrdší sex.
„Máme tady různé, na vodní bázi, silikonové, malé i větší balení. Záleží na tom, jak velkou spotřebu máte,“ ukázala rukou za sebe a obešla regál s porno časopisy.
Alex jen na moment stiskl Pavlovi ruku, ale pak šel za ní. Jeho odvaha, kdy nakázal, aby tu zastavili, byla rázem ta tam. Proč raději neobjednal dopředu přes e-shop, tak jak byl zvyklý? Ale přes všechny ty nervy se zkouškami na to prostě zapomněl. 
Když obešli regál, zůstali stát málem s otevřenou pusou. Objevila se před nimi část, kde bylo všechno pěkně vystaveno. Ať už v policích, vitrínách, či pověšeno na zdi. Ne že by to neznali, ale takhle naživo to viděli vlastně poprvé.
Bylo tu snad vše. Od jednouchých vibrátorů, přes různé další stimulátory, erotické prádlo, masážní oleje, gely, pomůcky i pro ty otrlejší vyznavače sado maso až po nafukovací pannu, která si pohodlně ležela uprostřed místnosti na menší pohovce. Všechno pěkně systematicky řazeno.
Prodavačka s jistotou zamířila k jednomu regálu a ukázala na něj rukou.
„Tady si můžete vybrat. Vaginální i anální, podle chuti,“ znovu se na ně usmála. Byli vážně milí, jak se tam tak nerozhodně a snad i trochu v šoku rozhlíželi a nevěděli, na co se dívat dřív. Přesto ji však neušlo, že oba spočinuli pohledem na části, kde byly věci převážně pro muže.
„Všechno si tu můžete v klidu prohlédnout. Tady jsou vzorky, které si můžete vzít do ruky, a jsou funkční, takže je můžete i zapnout,“ vzala jeden malinký vibrátor a ten po stisknutí tlačítka začal tiše vrčet.  „Ale jen do ruky,“ usmála se, vypla ho a uložila zpátky k ostatním. „Kdybyste potřebovali s něčím poradit, vůbec se neostýchejte a klidně se zeptejte. Budu vepředu,“ mírně kývla hlavou směrem ke kase. Po ujištění, že to zvládnou, odešla, aby je neuváděla do rozpaků. Bylo jí nad slunce jasné, že jsou v takovém obchodě poprvé.
Když jim zmizela z dohledu, začali kluci konečně normálně dýchat. Ještě chvíli a nejspíš by jeden z nich zkolaboval. Oběma bylo teplo, a nejraději by vypadli hned, jen co na ně prodavačka promluvila. Přesto se snažili tvářit jako největší hrdinové, kteří tohle mají v malíčku.
Ještě jednou se na sebe podívali, rozhlédli se, jestli jsou opravdu sami a pak už jim nic nebránilo, aby popošli blíž ke všem těm věcem, které přímo lákaly, aby si na ně sáhli.
Prohlíželi si to všechno, brali vystavené pomůcky postupně do ruky, špitali si, a občas se i zasmáli, když jeden nebo druhý řekl něco fakt vtipnýho a udělal výmluvné gesto. Jejich prvotní ostýchavost pomalu mizela a pak když se vrátili k pultu s kasou, položili na něj tři krabice různých velikostí.
Trvalo jim to skoro hodinu, ale vypadali, že jsou spokojení a podle toho se i usmívali.
Prodavačka jim natipovala cenu, už chtěla říct konečnou sumu, když se zarazila.
„Lubrikant jste si nevybrali?“ znovu se podívala do nenápadné tašky, kam jim uložila nakoupené věci.
„Co?“ zarazil se Pavel. Ale při jejím pohledu mu to došlo. Opravdu. Zabrali se tak do prohlídky, že to hlavní málem zapomněli. Otočil se, rychle zaběhl zpátky dozadu, a jen pár vteřin mu trvalo, než se vrátil zpátky. V tomhle měl jasno. Používali jeden, který vyhovoval oběma, tak nemusel dlouho vybírat. A pro jistotu vzal to největší balení.
A než spokojeně vyšli ven, zaplatil účet za skoro šest tisíc. 
Ani se nerozhlíželi a zamířili rovnou k autu.
Pavel hodil igelitku do kufru k ostatním věcem a rychle nastoupil, aby ho nestřepla zima. Už tak byl zpocený málem až na zadku ze všech těch představ, co měl, když byli vevnitř a šeptem si říkali, co by se dalo na co použít.

„Půjdeme dneska na svah?“ zeptal se Alexe, když konečně vyjeli.
Bylo něco málo po poledni, a na lyžování byl ještě čas. Ale…
„Nějak se mi nechce,“ otřel si Alex zpocené ruce o kalhoty. Pořád nemohl vyhnat z hlavy ten jejich nákup. A nejen z hlavy. Teď rozhodně neměl myšlenky na nějaké lyžování. V duchu si vybavoval, co vlastně mají v té igelitce a všechno, co mu Pavel řekl, že s tím můžou dělat. Představa tak jasná a živá, že ho naplno pohltila. Kdyby v tom sexshopu měli nějaký zkoušecí koutek, nejspíš by z tama pěkně dlouho nevylezli.
Pavel mrknul na hodiny v palubovce. Za půl hodiny by měli být na hotelu, než se ubytují a vybalí… No na lyžování by jim zbyly asi tak dvě hodiny. A on ten čas chce teď využít efektivněji. Lyžovat můžou druhý den. Od rána až do večera, až jim z toho bude špatně.
Za dalších dvacet pět minut zaparkovali na malém parkovišti u hotýlku. Měli pocit, že všechno to vytahování věcí z auta a přihlašovací procedura trvala strašně dlouho. Konečně dostali do ruky klíč od pokoje a uložili lyže do úschovny. Posbírali všechny bágly a tašky, vyšli dvě patra po dřevěných schodech a zamířili do podkroví, kde byly už jen dva apartmány. Menší předpokoj, velká ložnice a samostatná koupelna a záchod.
Alex hodil věci na zem, a rozhlédl se po apartmánu. Jo, byl spokojený. Teda skoro. Nenápadně mrknul k Pavlově ruce, která kromě jiného stále držela tu inkriminovanou tašku.
Natáhl se přes něj, otočil klíčem v zámku, aby měl jistotu a pak se k němu nahnul.
„Jdu se osprchovat,“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na rty. Jen na moment se vnutil jazykem do jeho úst, aby je po menším škádlení vzápětí opustil.  
Sehnul se ke svým věcem, a když si vytahoval toaletní taštičku a osušku, nezapomněl na Pavla vystrčit provokativně zadek. Než se za ním zavřely dveře koupelny, stihl ze sebe stáhnout pár věci, které za ním zůstaly jako drobečky Jeníčka a Mařenky, aby nezabloudili.
Pavel se zhluboka nadechl teprve, když uslyšel, jak Alex v koupelně pouští vodu.
Jo, tak představy začínají nabírat fyzický rozměr. Nechal věci ležet v předsíňce, stejně jako Alex, jen s tou jednou jedinou taškou zamířil k posteli. Vysypal obsah na peřinu a zatím co se rychle svlékal, díval se na všechno a přemýšlel kterou věc použít jako první.
Byl už zcela nahý, když si ze tří variant vybral pro tuhle chvíli tu nejvhodnější.
„Man Dreams,  Rhesus Black Vibe,“ četl si polohlasně nápis na obale. Spokojeně se usmál, když se znovu přesvědčil, že je vodě odolný. Podíval se na moment ke dveřím koupelny a ještě pár vteřin krabičku otáčel v ruce, než ji nakonec otevřel a sáhl dovnitř.

Po chvilce vešel do koupelny a zamířil rovnou do sprchy za Alexem. Přitiskl se mu na záda dřív, než se stihl otočit. Jednou rukou ho chytil kolem pasu, otřel se o jeho zadeček a vtiskl mu několik polibků na mokrou kůži. Druhou ruku zvedl před Alexův obličej. Ta malá černá věc mu jemně vibrovala v ruce a on měl chuť ji hned použít. Alex jen začal vzrušeně oddechovat a chytil Pavla za ruku. Neubránil se mírnému zasténání, když ucítil ty jemné vibrace, které se mu přes prsty roznášely do celého těla a uslyšel jeho šeptaná slova, těsně vedle ucha:
„Je čas vyzkoušet nové zboží…“
 


------------------------------ KONEC -----------------------------

Kapitola 20 - Epilog

:))

topka | 29.03.2016

tak mě tak napadlo, kolik z vás, po tom, co jste si přečetli název jejich nové černé hračky, která tak pěkně vibruje a je voděodolná - kolik z vás si bylo na netu zjistit, co je ta věc vlastně zač a jak vypadá? :D

(#^.^#)

kated | 29.03.2016

Ah...promiň že jsem neměla čas a nepřečetla si do dneška poslední část Alexo-Pavlovo povídky :D :D :D ... normálně ti musím říct..... že to byl úžasnej konec :) Už už jsem v nějakterých částích myslela, že to nakonec dopadne blbě, aaaaale naštěstí se tak nestalo :) Přeju jim že jsou nakonec spolu šťastní :D jsou to takový zlatíčka :D :3 :D strašně jsem si je zamilovala :) :3 nechcu se s nimi loučit (T.T) ah ooo... hehea ještě něco :D konečně dostane Petr co si zasloužil :) muhehééé :D :D :D jsme zlý :D
Ahhh celá povídka byla neskutečná! :) Pobrečela jsem si, zasmála se, naštvala se, odnaštvala se, začervenala se ... ahhh prostě povídka jak má být! :D děkuju to za ní :D

ps: k minulýmu komentu :D ... naštěstí jsme splnila svoje předsevzetí a učila se jinak bych zkoušku na tuty nedala :D
ps2: hehe koukám že si i pokročila ve vyhnanci tak půjdu rovnou na toho :D a pak aj na další tvoje povídky :D :D :D ahhh co mi to zase děláš :D venku je tak krásně a já jsem radši na pc a čtu si :D :D :D

Re: (#^.^#)

kated | 29.03.2016

hehe Alexo-Pavlovo povídky čti jako Alexo-Pavlovo série :D

Re: (#^.^#)

topka | 29.03.2016

Páni, nevím na co odpovědět dříve :D Začnu PS-kama -
PS 1 Rozhodně jsem ráda a gratulace k tomu, že jsi zvládla zkoušku. :)
PS 2 - jo, vyhnanec pokročil a pomalu se blíží ke svému konci. Možná jeden dva díly ještě, jakmile se dokopu ke psaní. :)
a tak dále k dalšímu...
Jsem ráda, že sis oblíbila Alexe i Pavla. I když sama vidím jejich nedokonalosti (hlavně v Alexovi, což byla moje prvotina v tomto žánru) a proto mě moc těší, že jsou takoví, jako jsi ty a tahle dvojka se líbí.
Určitě budou spolu šťastní. No, slíbila jsem, že napíšu ještě jedno jejich pokračování, jen momentálně nemám nápad co by se mělo v jejich případě dít, aby to nebylo nudné story ze všedného života Pajolexe :D
Tak zatím nezahazuj flintu do žita, oni sem možná ještě nakouknou, ale nejspre chci dodělat rozepsané věci. A že jich není málo...
To co jsi prožívala při čtení - moc krásně napsáno.
Ještě jednou ti moc děkuji za tvé nádherné komentářer. Moc si jich cením a mám z nich radost. :)

Re: skvěle

topka | 07.10.2015

Děkuji za komentík a přečtení. No co se týká Lenky, tak tady dostala tak nejvíce prostoru ze všech sériích co byly o Pájovi a Alexovi napsány. Nicméně ej to hlavně o nich dvou, takže proto... Ale Lenka i přesto tu měla své štěstí a určitě bylo na moři s Metem fajn. :) ještě jednou děkuji za komentík :)

pohlazení

katka | 01.09.2015

Alex a Pája jsou pro mě takový kafe , pohlazení i red bull v jednom , jsem moc ráda že se k ním mohu vracet , jsem přesvědčená že každý z nás potřebuje nějaký ten života budič a já to našla v nich děkuji

Re: pohlazení

topka | 01.09.2015

a pro mně je zas pohlazení, když vím, že si celé tohle dílko našlo čtenáře jako jsi ty. Moc děkuji. :)

Přidat nový příspěvek