„Běžte někdo otevřít!“ volal táta z ložnice, když se ozval zvonek.
Alex se jen ušklíbnul, ale pak vstal a šel ke dveřím. Celý den, od rána, mu přijde strašně chaotický. Pořád někde někdo pobíhá, všude je plno Petrových věcí a on má pocit, že pořád o něco zakopává. Nesnáší balení. A to se přitom nebalí on, ale Pavlův táta.
„Promiň, zapomněla jsem si klíče,“ omlouvala se Jana, jen co vešla dovnitř. „Petr už je sbalený?“ zajímala se, když si zouvala boty. Přijela pro něj, aby ho odvezla na letiště. Nechtěli jeho mercedes nechávat někde na parkovišti u letiště tak dlouho.
„Jo!“ ozval se Petr z ložnice, odkud právě táhl svůj kufr. Musel to několikrát překontrolovat a převážit, aby nepřekročil povolenou váhu zavazadla. Zvlášť, pokud sebou bere pracovní věci.
„Do půl hodiny bychom měli vyrazit,“ přivítala se s ním malým polibkem. „Máš všechno nachystané?“ posunula se kousek bokem, aby mohl postavit svůj kufr ke dveřím. Na botníku už byl položený příruční kufřík a notebook. „Hlavně si nezapomeň letenku, do Francie tě autem nepovezu,“ zasmála se a zamířila do kuchyně.
„Ahoj, Pavli. Jak je?““ pozdravila, když viděla Páju sedět u stolu a s podepřenou bradou sledoval dění kolem sebe. Vypadal, že je z toho tátova balení víc unavený, než on sám.
„Ahoj,“ odpověděl ji na pozdrav. „V pohodě, jen by bylo lepší, kdyby táta jel autem, takhle tu pořád běhá a vyšiluje.“
„Víš, že teď letí sám. Už tak toho bude mít dost a pak jedem hned na moře, takže je lepší, když nechá auto doma.“
Jana se posadila naproti němu a zadívala se na něj. „Za půl hodiny pojedeme a budeš mít klid. Doufám, že tu nebudete dělat žádné mejdany, co?“ zasmála se, když viděla Pavlův škleb.
„Jo, jen co odjedete, naběhne sem banda a budem pařit,“ přestal si podpírat bradu a rozmáchl rukou do prostoru.
„Co tohle?“ natáhla Jana ruku a ukazováčkem ťukla na otevřený dopis, který ležel vedle něj na stole.
„Tohle? Nic,“ zamračil se Pavel. Zasunul dopis do obálky a tvářil se, jako by se ho to, co je tam napsáno, vůbec netýkalo.
„Jsi na taťku pořád naštvaný?“
„A neměl bych?“ zpozorněl a narovnal se. Tahle debata se mu nelíbila a nechtěl ji začínat. Ale Janu znal moc dobře. Věděl, že se jen tak nedá odbýt. „Vždyť udělal něco, co se ho netýkalo. Je to můj telefon. Nechápu, proč to udělal.“
„Pavle!“ narovnala se i Jana a přísně se na něj podívala. „Musíš pochopit, že je to tvůj táta. A tohle je firemní mobil. Jak myslíš, že mu bylo, když to viděl?“
„A co ty? Taky jsi to viděla?“ začínal se Pája zlobit. Už tak z toho měl bolení žaludku, když si uvědomil, jakou fotku táta viděl. A kdo ví kolik dalších lidí. „Víš jak mi je? Nikdo si to ani neumí představit!“ vyhrkl o něco hlasitěji.
„Pavle, nech toho. V první řadě – neviděla jsem to a ani nechci. Ale na Petrovém místě bych udělala to samé. Jen si vzpomeň, jak to bylo, když tě našel, a když nikdo nevěděl, co s tebou bude. Víš, jaké to pro něj muselo být?“
Pavel prudce vstal a otočil se k lince, aby se na Janu nemusel dívat. Myslel si, že táta prostě odletí do Francie a on s Alexem budou mít klid. Ale i přesto mu ten dopis s ostatními věcmi z nemocnice vytáhl z kabely a položil před něj. Prý pro připomenutí, že mu běží čas a byl by rád, kdyby to vyřešil, než se vrátí z plavby. Protože lhůta se neúprosně krátí. Dal mu i číslo na jejich právníka, který už taky byl o všem zpraven a je ochoten kdykoliv s Pavlem jít na policii.
Vytáhl si skleničku a pustil vodu. Nechal ji téct, aby byla co nejstudenější. Už tak mu bylo teplo. Bylo dusno a on se potil ještě pod těma šílenýma fáčema.
Jana vstala a popošla k němu. Opřela se o linku vedle něj a jen k němu natočila hlavu, aby mu viděla do obličeje.
„Možná si to nemyslíš, ale chápu, že je ti to nepříjemné. A chápe to i táta. Ale bylo by dobré za tím udělat konečně tlustou čáru. Ukončit to. Myslíš si, že když to necháš jen tak plavat, že je život tak spravedlivý a že se to tomu klukovi nějak vrátí?“ vynechala i Petrovo jméno, i když ho už dávno znala. Jana nikdy nedala na takové řeči typu: „Však ono se mu to jednou vrátí…“
„Jak myslíš, že mi je, když vím, že možná skončí na vozíku a já bych ho ještě obvinil a on šel do vězení? Není to o sobě už dostatečný trest?“ svěsil Pavel hlavu, přesto se však stále díval na tekoucí vodu, která mizela bez využití v odpadu.
Jana si povzdechla. Chápala, co tím Pavel myslí a že mu určitě není příjemné, ukázat na někoho, kdo možná bude invalidní do konce života a ještě víc ho trestat. Ale pořád je tam to ALE…
Sáhla na páku baterie a zastavila vodu. Chytla Pavla za rameno a otočila ho k sobě.
„Tak se dobře dívej,“ zvedla před něj ruku sevřenou v pěst. „Zdrogoval tě,“ narovnala jeden prst. „Znásilnil tě,“ druhý prst. „Nechal tě bez pomoci a bylo mu jedno, co s tebou bude,“ další prst. „Lenka se nám přiznala, že jí udělal to samé,“ čtvrtý prst.
Pavel sebou trhnul, když slyšel poslední větu.
„Co? Lenka vám…“
„Nepřerušuj mě, ještě jsem neskončila,“ zarazila ho Jana se čtyřmi narovnanými prsty. „Unesl a zbil Alexe,“ pátý prst. „Dovezl Robina k nám domů a on napadl Tinu,“ Jana zvedla druhou ruku a postupně při každém dalším výčtu narovnávala další prsty. „Chtěl tě odvézt, bůh ví kam, a kdo ví, co s tebou měli v plánu. Robin tě málem uškrtil v autě, které se pak nabouralo. Kdo řídil?“ otázka bez odpovědi a Jana ukazovala osm prstů. „Zemřel jeden člověk, ať už byl, jaký chtěl. Ty jsi taky mohl přijít o život, už podruhé,“ teď už Jana ukazovala všech deset prstů.
„Mám hotovo!“ ozval se táta ode dveří do kuchyně. „Můžeme…“
„Teď ne!“ odsekla mu Jana, aniž by se na něj podívala. „Počkej venku, klíče jsou na botníku.“
Petr se na moment zarazil, ale když viděl, jak stojí proti sobě s Pájou a to, jak se tváří, raději se sebral a šel odnášet věci do auta. Pochopil, čeho se jejich rozhovor nejspíš týká a nechtěl do toho zasahovat. Jen ukázal Alexovi rukou, aby mu pomohl, aby se ani on do toho nemíchal.
Jana ani na moment nespustila z Pavla oči. V tuhle chvíli měla snad poslední možnost k tomu co říct. Měla Pavla moc ráda, ale nechtěla, aby tohle skončilo jen tak. Už jednou to Petrovi prošlo, a pak se stalo tohle. A dokonce už se to netýkalo jen jeho, ale i ostatních.
„Deset prstů, Pavle,“ pokračovala, když zaslechla klapnutí chodbových dveří. „ A to jsem nejspíš ještě neřekla všechno. Kdo ví, kolik toho ještě měl na svědomí, o čem my nevíme. Ale to už jsou jen spekulace. Co je ale jisté, je jedna věc. Ano, bude nejspíš souzený za smrtelnou nehodu. Ale to nemůžeš srovnávat s tím ostatním,“ dala jednu ruku dolů a druhou znovu sevřela v pěst. „Nehoda, ublížení na zdraví, které ho možná bude, provázet celý život,“ znovu vztyčila ukazováček. „Odsouzení za zavinění nehody,“ přidala druhý prst. „A co dál? Vidíš ten nepoměr? Málem jsi kvůli němu zemřel hned dvakrát. Jeden člověk už nežije a ty pořád přemýšlíš? Možná za to už nebude odsouzený, ale měl by vědět, že tohle jsou věci, které se prostě nedělají a neodpouští. A co my víme, jak to bude dál? Co když se uzdraví? Co může udělat potom?“
Pavel celou dobu se jen mlčky střídavě díval na její prsty a do jejich očí. Snad jen už automaticky stáhl ruku z linky, kterou měl na ní stále položenou a sevřel na břiše triko do hrsti. Nebylo mu z toho dobře. Byl znovu nervózní. Nepředstavoval si takhle tátův odjezd. Doufal, že se v klidu sbalí, oni mu zamávají a bude klid. Všechno v pohodě. A teď ho místo toho rozbolel žaludek.
„A to je další věc,“ podívala se Jana na jeho ruku, kterou si krčil triko. „Vidíš, co to s tebou dělá, jen když o tom začnem mluvit? Jak jsi ze všeho nervózní? I z hloupých náznaků? Jak jsi zmatkoval a nervoval se, než se stala nehoda? Kolik blbostí jsi udělal jen proto, že jsi měl strach, aby neudělal Alexovi to samé co tobě?“
Jana trochu uvolnila své napětí v těle, protože i ona se necítila právě nejlépe. Ale už delší dobu to prostě Pavlovi chtěla říct. Proto, že on tátu nechtěl poslouchat, ať říkal, co říkal. Nechtěl poslouchat ani Standu, který se mu to taky snažil vysvětlit.
Viděla na Pavlovi, jak je nervózní a neví, co na to má říct. A ani po něm nechtěla okamžitou odpověď.
„Pavli,“ oslovila ho už příjemnějším tónem a jemně ho chytla za ruku, aby konečně pustil to triko. „Moc jsme se o tebe báli. Ani nevíš jak. A nechtěli bychom, aby se to znova opakovalo. Dvakrát to stačilo. A co my víme, co když se to stane znovu? A je jedno komu. Nemůžeme předvídat budoucnost, abychom řekli, že už to Petr nikdy neudělá. Rozmysli se dobře, jak se k tomu postavíš.“
Zahleděla se mu do očí a měla pocit, jako by měl Pavel na krajíčku. Srdce ji silně tlouklo, protože to všechno neříkala z nenávisti k někomu, ale proto, že se to dotklo někoho, koho má moc ráda.
Náhle pod tím vším vlivem se v ní něco zlomilo a ona, aniž by si uvědomila, že je Pavel zraněný, ho chytla do náruče a pevně ho objala. Jí samotné se zalily oči slzami, protože to na ní dolehlo. Všechno to uvědomění si, co se mohlo stát. A nejen Pavlovi. Chvilku ho tak držela, a když zaslechla zarachocení klíče v zámku, rychle si otřela oči a pak Pavla pustila.
„Popřemýšlej o tom. Máš na to ještě pár dní,“ srovnala mu pomačkané triko a pak se na něj konečně usmála.
„Já nevím,“ zamrkal Pavel několikrát, aby zatlačil ty slzy, které se mu vetřely do očí. Nechtěl ukázat, jak ho ta Janina upřímnost a přirozenost ukázat své city, vzala.
„Ať už se rozhodneš, jak chceš, nikdo se na tebe zlobit nebude. Je to vážně všechno jen na tobě. Tak,“ řekla pak už o něco hlasitěji a plácla ho přes zdravé rameno. „Já jdu ještě zkontrolovat, jestli táta nic nezapomněl a musíme vyrazit, ať to stihneme na letiště včas,“ ještě jednou si Pavla prohlédla od hlavy až k patě. „A jak jsem řekla. Žádné mejdany, ať na vás někdo nepošle policajty.“
„Doktor zakázal,“ usmál se na ní.
I když byl stále rozhozený z Janina dlouhého monologu, cítil se teď o něco lépe. Jako by právě to, co řekla, uvolnilo jeho zablokované myšlení a ukázalo mu to nový směr.
Nebyl ještě rozhodnutý, ale takhle, jak mu to podala, se na tuhle věc ještě ani jednou nedíval.
„Neboj se, budeme v pohodě. A přijde nám Dana navařit. A ty hlavně hlídej tátu, aby ho nesežrali žraloci.“
Jana se začala usmívat o něco víc a evidentně chtěla odpovědět něco vtipného na téma krmení pro žraloky, ale to už ji Petr přerušil s důležitým odkašláním a zaťukáním na hodinky.
„No jo,“ mávla rukou. „Už jdu.“
„Půjdu vás vyprovodit,“ pohnul se Pavel konečně od linky. Určitě měl i vytlačený pruh na zádech, jak se o ní pořád opíral.
Obul si rychle nazouváky a všichni vyrazili dolů k autu. Jen Petr ještě v rychlosti proběhl byt, jestli opravdu někde něco nezapomněl.
„Napiš, až dorazíš,“ přidržel Pavel tátovi dveře, když nastupoval na místo spolujezdce do Janina Fiatu. Musel si posunout sedačku hodně dozadu, aby tam mohl v klidu poskládat své dlouhé nohy.
„Ano mami, napíšu,“ zasmál se. „Nezapomeň na doktory,“ zvedl ještě varovně prst. „Kdyby něco, tak se mi ozvi, nebo Janě. Jo,“ nahnul se ještě ven z auta, aby na mě lépe viděl. „Mluvil jsem s mámou, pokud by chtěla přijet, tak ti zavolá. Tak se s ní pak domluvíš co a jak. Tak bych byl rád, kdyby to bylo v klidu, ano?“
Pavel nic neříkal, jen mírně stáhnul obočí.
„Ano?“ zeptal se Petr ještě jednou, když se nedočkal odpovědi a viděl svého syna, jak se tváří.
„No jo,“ mávl nakonec Pavel zdravou rukou a poodstoupil od auta. Přešel na druhou stranu, kde Jana právě také chtěla nastoupit. Ještě se k němu otočila.
„Nechci, abys to Pavli bral tak, že tě do něčeho chceme nutit. Ale chtěla bych, abys to opravdu promyslel důkladně, než se rozhodneš co a jak,“ naklonila se k němu a všechna ta slova mu pošeptala do ucha. „Víš, že máš už jen třináct dní, tak nám potom dej vědět, co a jak.“ Ještě jednou ho pohladila po zdravé paži a pak nastoupila. „Alexi!“ zavolala ještě přes okýnko. „Hlavně nevař, prosím tě. Raději to nech na druhých!“ dodala se smíchem a pak už nastartovala a vyjela z parkovacího místa. Kluci jim ještě zamávali a dívali se, jak za posledním domem odbočují doprava a mizí jim z dohledu.
Vrátili se zpátky do bytu. Pavel se posadil na gauč v obýváku a jen nepřítomně hleděl před sebe.
„Dáš si něco k pití?“ ozval se Alex z kuchyně, kde si právě vytahoval minerálku z lednice.
„Jo,“ jen zabručel Pavel a dál přemýšlel. To co mu řekla Jana, v něm pořád viselo a nahlodalo jeho přesvědčení, že to nechá plavat.
„Co je s tebou?“ posadil se k němu Alex. Nalil do skleniček minerálky a jednu mu podal.
„Ale nic,“ Pavel se napil a postavil sklenku zpátky na stolek. „Jen jsem z toho tátova balení tak nějak utahaný. Mám pocit, jako by chtěl udělat všechno do práce, než odjede a jako bych se balil já sám. A je strašné teplo,“ sesunul se bokem na sedačku a položil Alexovi hlavu do klína. Nechal ho, ať se mu probírá jeho vlasama, i když je měl mírně zpocené.
Alex mu stáhl vlasy z čela a pár pramenů mu zastrčil za ucho.
„Jsem unavený,“ posteskl si Pavel. Opravdu se tak cítil a to vedro a dusno k tomu moc nepřidávalo.
Podíval se z okna ven, a zaměřil se na nebe. Bylo vidět, jak začíná pomalu tmavnout, ale přitom vzduch byl těžší a těžší a vlhko bylo cítit i při pouhém nadechnutí. „Vypadá to, že bude pršet.“
Alex také na moment pohlédl do okna, ale pak se pohledem vrátil zpět na Pavla.
„Vypadáš, že bys potřeboval sprchu,“ pohladil ho na propocených zádech a ještě víc mu na ně přilepil triko.
„Spíš bych potřeboval sundat ty obvazy,“ zamračil se Pavel a posadil se. Zvedl nahoru zdravou ruku. „Sundej mi to, prosím tě.“
Alex se toho rád ujal. Chytl lem trika a opatrně mu ho přetáhl přes hlavu. Pohladil ho znovu po zpocených zádech.
„Chceš se jít osprchovat?“
Odpovědí mu bylo jen tiché přikývnutí. Pavel se postavil a natočil se k Alexovi, aby mu pomohl sundat věci. Stáhnout si šortky a boxerky by zvládl, ale líbilo se mu, když se o něj takhle staral.
Alex dlouho neváhal. Obě ruce hned položil na Pavlovy boky a zachytil lem kalhot a spodního prádla. Pomalu je táhl dolů a s úsměvem se díval, jak se postupně odhaluje to úžasné tělo. Neudržel se, naklonil se k němu a políbil ho na břiše v momentě, když věci dopadly na zem.
„Chutnáš slaně,“ zvedl hlavu, olízl si rty a znovu položil ruce na jeho boky. Přitáhl si ho k sobě blíž, až byl Pavel donucen udělat malý krůček dopředu, aby neztratil rovnováhu. Zapřel se zdravou rukou o Alexovo rameno a jemně ho stiskl.
Jo, mají konečně klid. Jsou sami.
Pavel se sklonil a políbil Alexe na vlasy, než se on opřel čelem o jeho břicho a jen sledoval tu spodní část těla, kterou neměl tak dlouho možnost mít.
„Sprcha,“ řekl Pavel tiše, když cítil Alexův horký dech na své kůži a jeho stisk, který se přesunul z boků na jeho zadek.
Jo sprcha… Alex jen s velkým sebezapřením Pavla pustil a postavil se, aby mu pomohl s mytím. Jde to trochu ztuha, když musí dávat pozor na to, aby nenamočili obvazy a dlahu, ale nějak to vždycky nakonec zvládnou.
Vanu tentokrát vynechali. Vešli rovnou do sprchového koutu, jen za Alexem ještě zůstalo po zemi rozházené oblečení, když se už po cestě svlékal.
Pustil teplou vodu, opatrně Pavla namočil a pak ho jemnými tahy namydlenou žínkou omýval postupně všude, kde to šlo. Na některých partiích si dával záležet o něco víc, než na jiných. Pavel se jen s úsměvem natáčel a bez řečí poslouchal povely, jako: „Zvedni ruku. Otoč se. Zakloň hlavu. Rozkroč se…“
Užíval si to, zvlášť v momentě, kdy žínka zůstala ležet na zemi a Alex z něj smýval pěnu a rukou jí pomáhal dolů, aby na něm nezůstala ani trocha mýdla.
Po celou dobu měl chuť Pavla líbat na každém kousku těla, kterého se dotkly jeho ruce. Ale držel se statečně. Tohle by asi nezvládl v klidu. Ve sprše se pouštět do něčeho takového v tuhle chvíli by zřejmě nebyl nejlepší nápad.
Zastavil vodu a natáhl se pro osušku. Začal ho opatrně otírat, ale nakonec to už přeci jen vzdal.
„Chci tě,“ přitiskl se mu na záda a otřel se o jeho zadek. „Strašně moc,“ zašeptal, když se naklonil k jeho uchu.
Pavel se jen na poslední chvíli zapřel rukou o kachličky, aby vyrovnal balanc.
„Opravdu?“ natočil k němu hlavu a usmál se.
Dobře to na něm viděl, jak se drží zuby nehty. A na něj už to všechno také začalo pomalu, ale jistě působit. Bylo mu příjemně, když se ho Alex dotýkal a jemně hladil jeho kůži, při smývání pěny od mýdla. Vzal Alexovi osušku z ruky a vyšel ven ze sprchy. Pomalu s vyzývavým pohledem zamířil do svého pokoje. Zastavil se u postele a rukou nataženou před sebou, čekal, až k němu Alex dojde. Věděl, že nebude čekat dlouho.
Alex, když ho viděl, blesku rychle zastavil vodu, popadl druhou osušku a spěšným krokem vyrazil za Pájou. Ještě po cestě ze sebe setřel aspoň trochu té vody, která z něj stékala a tvořila mokrou cestičku z koupelny až do pokoje.
Zastavil se před Pavlem a začal si ho mlsně prohlížet. Nemohl se prostě vynadívat na tu krásu, kterou hyzdily už jen obvazy a sem tam nějaká modřina. Naklonil se nad postel a odhodil peřiny bokem, aby nic nezavazelo.
„Víš, jak jsem celou tu dobu trpěl?“ chytil Páju kolem pasu. Jeho osušku mu vzal z ruky a hodil na zem vedle té svojí. „Tohle nebudeme potřebovat,“ opatrně ho potlačil k posteli a jemným tlakem na rameno ho donutil ulehnout.
Pavel se pohodlně položil na připravené polštáře, tak, aby ho nic netlačilo. S úsměvem se díval, jak Alex ještě rychle hrabe v šuplíku.
„Myslím, že bychom měli zajít nakoupit,“ konečně Alex vítězně vytáhl gel ze šuplíku a ukázal ho Pavlovi, aby viděl, jakou mají spotřebu.
„Půjdeme hned?“ zazněla provokativní odpověď.
„Ne!“ zamítl rychle Alex a přiklekl si nad něj. Opřel se rukama u jeho hlavy a zadíval se mu do očí.
„Zvládneš to?“
„Debilnější otázku jsi mi dát nemohl?“ nadzvedl se Pavel mírně v bocích. Měl bedra podložené druhou kupkou polštářů a stačil jen nepatrný pohyb, aby se otřel o svého milence. Díval se na něj svýma tmavě hnědýma očima, které tak každý přirovnával k čokoládě. A bylo v nich vidět to nastupující vzrušení. I dech se mu nepatrně zrychlil, když sledoval vše, co Alex dělá. Rozhodl se nechat vše na něm, i když by to nejraději vzal do svých rukou. Vlastně ruky. A tenhle problém ho teď strašně brzdí v tom, aby se projevil tak, jak je zvyklý.
„Dám ti tolik debilních otázek, až ti z nich bude špatně,“ zašklebil se Alex, ale vzápětí se sklonil, aby mohl Pavla políbit. „Nikdo tu není, tak se nemusíš hlídat, Pájíku,“ zašeptal provokativně těsně u jeho rtů. „Ale pokud by tě něco bolelo, tak mi řekni.“
Spojil svá ústa s jeho, do kterých se hned vnutil svým jazykem. Nebyl to polibek dravý, čí hladový. Byl jemný. Jako by to bylo poprvé a zkoumali ústa toho druhého.
„Ani nevíš, jak moc jsem na tohle čekal,“ vydechl, když se přestali líbat. Mírně se posunul dolů a otřel se svými rty o jeho krk. Snažil být se opatrný, ale přesto měl co dělat, protože vzrušení se na něj hnalo neskutečnou rychlostí. Už takhle trpěl dva dny, kdy se Pavla nemohl skoro ani dotknout, byť spali v jedné posteli.
Pavel položil ruku na Alexova záda a jemně je začal hladit. Nejraději by použil obě ruce, ale byl v tuhle chvíli rád aspoň za tu jednu. Hladil ho po páteři a sjížděl s ní níž, až spočinula na jeho zadečku, který se teď pěkně vypínal, jak nad ním Alex klečel.
„A ty nevíš, jak mi tohle chybělo,“ vydechl Pavel roztouženě a prsty projel rýhou, až se zastavil u jeho vstupu. Mírně na něj zatlačil, ale dál se nedostal.
Alex chytil jeho ruku a stáhl ji zpátky na postel a přitiskl ji k matraci. Jen zakroutil hlavou ve známce nesouhlasu a pak se sklonil, aby Pavla políbil.
Na rameni… na krku…
Všude, kde mohl, zanechal vlhký otisk svých rtů. Tak rád by ho ošetřil polibky na celém těle. Takhle jen jemně skousl jeho ucho, a když uslyšel ten jemný povzdech, pokračoval dál.
Přeskočil místa, která byla zakrytá obvazy. Pohladil Pavlovo třesoucí se břicho a s tím, jak se ho dotýkal a líbal, se sunul níž a níž, až se zastavil u jeho klína, kde to začalo ožívat rychleji, než by očekával.
Chvíli se věnoval dráždění jeho citlivých míst. Nevynechal snad jediné, o kterém věděl, že Páju dokáže dokonale rozpálit. Na jeho podbřišku si konečky prstů pohrál s chloupky a vzápětí jazykem okopíroval celou délku jeho již pevné erekce.
Pavlovy nohy sebou cukly, když svými prsty mírně naznačil vnik do toho tak dlouho odpíraného místa.
„Budu opatrný,“ řekl Alex tiše, aniž by zvedl hlavu a dál se věnoval těmto tak lákavě vyhlížejícím partiím.
„Říkáš… říkáš to, jako bych… byl… panic,“ snažil se Pavel vyloudit těch pár slov mezi jednotlivými vzdechy. S přivřenýma očima si užíval Alexovy pozornosti a vzrušení v něm narůstalo každou vteřinou. Každé otření jazyka o jeho naběhlý penis, každé pohlazení po stehnech, břiše či bocích rozpalovalo jeho tělo čím dál víc.
„A nejsi?“ zvedl Alex konečně hlavu a usmál se na něho. Natáhl se pro odložený gel a namáčkl si trochu na prsty.
Pavel sám pokrčil nohy v kolenou a víc je roztáhl od sebe, očekávajíc se zatajeným dechem to, co mu tak dlouho bylo odpíráno. Vydal tichý sten, když v sobě ucítil opatrně vnikající prst. V první chvíli zatnul všechny svaly, ale s poznáním, že to není nepříjemné, se pak uvolnil. Vnímal ten klouzavý pohyb, který mu postupně přinášel příjemné pocity. Vnímal i to, jak Alex přidal další prsty a když se s nimi otřel o prostatu, jen hlasitě vydechl a sevřel v ruce prostěradlo.
Napnul se, a sám začal vycházet vstříc. Nevěděl, který z těch příjemných pocitů zpracovat dřív. Jestli to tření, které postupně uvolňovalo jeho vstup, či pravidelné tahy na penisu, které mu dopřávaly Alexova ústa.
Jeho vzdechy přecházely v hlasité steny, srdce mu bilo čím dál rychleji, a když cítil, jak se blíží ke svému konci, začal se mírně třást. Skoro zakňučel, když ho náhle pocítil prázdno. Alex z něj vytáhl prsty a podchytil si jednu jeho nohu. Přitáhl si ji na rameno a pootočil Pavla na bok, aby nezatěžoval zraněné rameno. Otřel si penis tou trochou gelu, co ještě zbyla, nastavil se proti jeho zadečku a opatrně zatlačil.
I když se ho předtím snažil uvolnit, přesto ho teď Pavel sevřel, jako by ho nechtěl pustit dál.
Alex se zastavil. Rychle oddechoval a v duchu se přemlouval, aby nebláznil. Už tak dlouho to takhle nedělali a on mu nechtěl ublížit. Zapřel se víc o jeho nohu, když se nad ním naklonil.
Zvedl jednu ruku a pohladil Pavla po vlasech. I když by ho rád políbil, teď nebylo možné se víc k němu sehnout přes to jeho zraněné rameno. Ještě jednou ho pohladil a zadíval se do jeho očí, když k němu Pavel otočil hlavu.
„Pokračuj,“ ozval se roztřeseným hlasem, ve kterém těžko skrýval své vzrušení.
Zdravou rukou sevřel Alexův loket. „Pokračuj!“ řekl o něco hlasitěji, když se stále nic nedělo.
Při prvním vniku se stáhl, přesto to, že to chtěl. Toužil po tom tak moc, že i kdyby se Alex teď už ani nehnul, tak jen to by mu stačilo, aby se za chvíli udělal. Donutil se povolit napětí ve svém těle.
Alex se pomalu začal pohybovat. Povyjel ven a opatrně znovu zatlačil. Několikrát to zopakoval, dokud neucítil, že se Pavel zcela uvolnil a pohyby se stávaly snazšími. Už nic nebránilo v tom, aby se přivedli k tomu, kdy jeden i druhý budou prožívat to blaho, na které tak dlouho čekali.
Alex se zvedl a přichytil si Pavla, aby mohl lépe přirážet. Jednou rukou si přidržoval jeho nohu, zapřenou o jeho rameno a občas do ní utlumil své vzdechy polibkem na jeho lýtko či koleno.
Pavlova zdravá ruka se přesunula níž, a chopila se jeho penisu, který už jen čekal na jakýkoli dotek, aby uvolnil to nashromážděné napětí.
S hlasitými vzdechy a občasným zasténáním se pravidelnými tahy dovedl k vytouženému vrcholu. Ani jednou neotevřel oči a ve svém vlastním světě prožíval svůj orgasmus. Jeho tělo se třáslo a samovolně vycházelo vstříc Alexovým nájezdům, jak silně vnímal ten úžasný pocit. Sperma kropilo prostěradlo vedle něj a on s rukou, strnulou na své erekci, v duchu počítal vteřiny, po které se dostával k tomu vytouženému cíli.
Jen s uvolňujícím se tělem vnímal to příjemné tření zrychlujících se nájezdů. Poslední důrazný příraz a Alex se zastavil. Shodil Pavlovu nohu na postel a rychle se nad ním zapřel rukama o matraci. A těžkým oddechováním a škubavými pohyby v penisu, plnil Pavlův zadeček svým poděkováním za tuhle chvilku. Orgasmus plně zasáhl jeho tělo a měl co dělat, aby se nezhroutil na Pavla, přesto se však snažil stále dívat na objekt své touhy. Prodlužovalo to v něm ty úžasné pocity, když si prohlížel jeho červené tváře, přivřené oči a pootevřené rty, kterými stále vycházely již tišší vzdechy.
„Pavle…“ zasténal polohlasně. „Podívej se na mě,“ potlačil ho jednou rukou opatrně, aby se otočil na záda. Chtěl vědět, zda je v pohodě, tak rychlým pohledem zkontroloval, zda se nic nezměnilo na jeho obvazech.
Vyklouzl z něj, chytl ho za nohu a přetáhl ji zpátky a uvelebil se mezi nimi. Jejich vlhké rozkroky se o sebe otřely, když opatrně na něj dolehl, opírajíc se mírně o lokty, aby ho moc nezatěžoval.
Pavel se ještě snažil popadnout dech. Zhluboka a pravidelně, aby se uklidnil, i když by rád protahoval to úžasné donekonečna. Díval se na Alexe se spokojeným úsměvem, ale jeho mozek zaplavený hormony štěstí ho náhle zradil. I přesto, že byl spokojený, něco se v něm zlomilo.
Uvědomil si, o co všechno mohl přijít.
Zaštípaly ho slzy, když s pohledem upřeným do Alexových očí zvedl ruku, a dotkl se jeho tváře, jako by se chtěl ujistit, že je to opravdu on. Pak pomalým hladivým pohybem zabořil prsty do jeho vlasů, aby si ho přitáhl pro polibek.
„Strašně jsi mi chyběl,“ řekl tiše těsně před tím, než přitiskl své rty na jeho.
Alex se rád zapojil, i když byl zmatený Pavlovým chováním. Nechápal ty slzy. Jemně ho hladil po vlasech a nechal ho zkoumat jeho ústa. Bylo to, jako by mu tím polibkem chtěl něco říct.
Byl prostě jiný.
„Neublížil jsem ti?“ zeptal se po chvíli, kdy ležel vedle něj a držel ho za ruku. Otočil se na bok a znovu si pořádně prohlédl Pavlovy obvazy, jestli neuvidí nějaký náznak, že by se mu mohlo něco s ramenem stát.
„Ne, v pohodě,“ usmál se Pavel. „Jen… Je mi líto všeho, co se stalo.“
„Nemůžeš za to,“ oponoval mu Alex a mírně se zamračil.
„Ale můžu. Kdybych už tenkrát všechno nahlásil, nemuselo to tak skončit. Vždyť i Tinu málem-“ poslední slova raději nedořekl.
„Byla to jen náhoda. A je to pryč. Takže už neříkej, že jsi za to mohl, nebo mě naštveš,“ stiskl Alex ještě víc jeho prsty, až mu zakřupaly klouby.
„Hele!“ vykřikl Pavel, když ho to zabolelo. „Jediná použitelná ruka, tak brzdi. Čím bych ti asi tak potom pomohl při tvém problému, co?“
„Mě stačí tohle,“ políbil ho Alex na rty. „A tohle,“ posunul jejich spojené ruce níž, až se zastavily na Pavlově rozkroku.
„No dobře. Ale musel bys mě pak krmit,“ začal se už Pavel smát. Byl o něco klidnější a špatná nálada mizela s každým dalším slovem a pohledem na usmívající se tvář jeho přítele.
Alex se znovu pohodlně uložil a přehodil přes ně lehkou deku.
„Nějak mě to všechno unavilo. Ještě že se tvůj táta balil jen na dva týdny a ne na měsíc,“ neubránil se hlasitému zívnutí, jako by chtěl potvrdit, že je opravdu unaven. „Kdo půjde zhasnout?“ ukázal ještě druhou rukou ke dveřím do předsíně, ale na odpověď si už nepočkal. V ten moment se mu zavřely oči a on začal pravidelně oddechovat.
Pavel jen tiše ležel a zíral do stropu. Cítil se příjemně unaven, přesto však nemohl usnout. V hlavě se mu toho honilo tolik, že prostě nemohl zabrat, i když se snažil mít zavřené oči a vypudit všechny ty myšlenky pryč.
Asi po hodině převalování to vzdal. Opatrně vstal a vyšel z pokoje. Jen přivřel dveře, aby Alexe nebudilo světlo a zamířil do tátovy pracovny. Chvilku váhavě stál u jeho stolu, ale pak se sehl a otevřel ten nejspodnější šuplík a vytáhl zelenou složku.
Usadil se v obýváku na sedačku a napil se minerálky, která už stihla mezitím zteplat, jako by si tím chtěl dodat odvahu. Po dalších deseti minutách zírání na složku, ji nakonec otevřel.
xxx
Noční nebe ještě víc ztmavlo. Těžké černé mraky se místy projasnily, jak se blesky mezi nimi proháněly a hromy, které je doprovázely, se ozývaly čím dál hlasitěji. I přesto, že Alex tvrdě spal, hlasitá rána, která se ozvala hodně blízko, jak bouřka rychle postupovala, ho probudila. Trhnul sebou a snad jen instinktivně sáhl vedle sebe, ale ruka dopadla na prázdné místo.
Posadil se a rozespale se kolem sebe rozhlížel. Tmavý pokoj osvětloval jen úzký proužek světla procházející nedovřenými dveřmi a blesky, které lítaly jeden za druhým. I to mu stačilo na to, aby viděl, že je v pokoji sám.
Ještě jednou se dotkl prázdného místa na posteli, jako by se chtěl přesvědčit, že tam opravdu Pavel není. Nakonec vstal a pomalu se vydal zjistit, kde je.
„Proč nespíš? Bolí tě něco?“ zastavil se ve dveřích obýváku a promnul si oči, aby si rychleji přivykl ostřejšímu osvětlení. Díval se na Pavla, jak sedí na sedačce, s nohama složenýma pod sebou. Pohodlně se opíral a civěl na svoji ruku, složenou v klíně, ve které svíral malou bílou kartičku.
Na stolku ležely rozházené papíry, a když Alex přišel blíže, poznal mezi nimi i dopis, který Pavel nedávno dostal.
Předvolání…
Začínal mít tušení, že tohle je ten pravý důvod, proč Pája nemůže spát. A nedivil se. Chápal, že to pro něj musí být hodně těžké.
„Co to máš?“ posadil se vedle něj a podíval se na bílou kartičku v jeho ruce.
Pavel jen mlčky zvedl ruku a ukázal mu ji. Byly na něm jasně viditelné černé písmena. Vizitka začínající jménem, před kterým byl titul JuDr.
„Už ses rozhodl?“ vzal mu ji z ruky a pořádně se na ní podíval. Pak ji položil na stůl, k ostatním papírům. „A tohle,“ ukázal na stolek, „to jsou zprávy?“ Zeptal se i přesto, že věděl, že určitě ano, podle toho, jak letmým pohledem zaregistroval policejní hlavičky na některých papírech.
„Chtěl jsem vědět, jestli bych to dal,“ konečně Pavel promluvil. „Všechno jsem to četl. Je to už dlouho, tak jsem si říkal, že snad…“
Opravdu přečetl každý papír a nevynechal ani jeden. Chtěl vědět, zda by to zvládl, kdyby se rozhodl potvrdit, že to Petr udělal a podal podnět k zahájení trestního stíhání. Nebylo mu z toho nejlépe, tak tam potom seděl dobré tři hodiny a jen tak zíral před sebe, dokud za ním nepřišel Alex.
Otočil k němu hlavu, a s mírně roztřeseným hlasem mu dal návrh.
„Přečti si to,“ ukázal na papíry.
Byl to takový jeho momentální nápad. Zkouška, jaké by to bylo, kdyby tyhle věci četl i někdo jiný. Jaké by to bylo, kdyby tohle musel znovu někomu vysvětlovat. Jediné na co se nedalo asi připravit, bylo vidět Petra v soudní síni.
Alex se beze slova natáhl ke stolku a postupně bral jeden papír za druhým a skládal je na jednu hromádku. Zasunul je do složky, aniž by si je přečetl, a nahoře nechal jen předvolání a vizitku.
„Nechci to číst. Stačí, že jsi mi o tom už kdysi řekl. Když si to už jednou udělal, tak určitě zvládneš i to ostatní,“ naklonil se k Pájovi a políbil ho. „Kdybych to četl, nejspíš bych ho šel dobít. Zvlášť teď když vím, kdo to je a jaký je.“
Pavel se jemně pousmál.
Ano. Věřil, že by to Alex udělal. Už ho viděl, jak dokáže zuřit. Jak si s ním ani Ondra neporadil.
Ať už to bylo tím, co mu řekla Jana, nebo tím, jakou jistotu a oporu teď cítil v Alexovi, rozhodl se.
„Udělám to,“ zazněla do ticha jeho slova těsně před tím, než se ozvala další ohlušující rána neutichající bouřky.