Síť pavučin

Celý život se cítím jen využívaný. Nebo se pletu a jsem prostě jen hloupý?

Miluji hudbu. Věnoval jsem ji spoustu času. Vybral jsem si nástroj, který není moc obvyklý. Nikdy jsem neměl rád teorii, ale moc rád jsem hrál. Ten nástroj mi dával vše. Byla to moje láska a ve chvílích, kdy jsem hrával, jsem se cítil šťastný.
„Potřebujeme tě. Hraješ výborně. Je radost tě poslouchat. Právě nám chybí hobojista a bez něj není orchestr úplný.“
Nechal jsem se přemluvit, i když jsem chtěl hrát jen sám sobě pro radost. Viděl jsem ty lidi, kteří nás poslouchali, a viděl jsem jejich úsměvy, když vnímali naši hudbu. Měl jsem to rád. A orchestr po nějaké době přijal dalšího hráče na hoboj. Byli jsme dva a mohli jsme společně doplnit tu chybějící část orchestru.
Ale postupem času se to zlomilo. Ten druhý byl upřednostňován. Hrál stejně jako já. Oba jsme hráli stejně dobře a s láskou. Ale proč mě následně začali vynechávat z koncertů?
A turné. To, na které jsem se tolik těšil. Mé první turné po zahraničí a pro mne nebylo najednou místo.
„Proč?“ ptal jsem se dirigenta se smutkem v očích. „Tolik jsem se snažil, dával jsem do toho vše. Proč nemůžu teď s vámi hrát? Vždyť hoboje můžou hrát dva. Tak proč?“
„Prostě jsem tak rozhodl,“ odpověděl mi a zároveň mi nedal jasné vysvětlení.
S těžkým srdcem jsem se otočil, protože jsem věděl, že přímou odpověď nedostanu. A přitom ta byla přímo přede mnou. V podobě mladého krásného chlapce, který stál u dveří a s lehkým úsměvem nás pozoroval. A pak, když jsem kolem něj procházel, jen zašeptal pár slov.
„Není to jen o hraní…“ lehce se otřel rukou o moji paži. „Pro nás dva v tomhle orchestru není místo. Tam kde jsem já, nemůžeš být ty…“ jen krátký výmluvný pohled mi ještě věnoval a pak s velkým úsměvem vykročil k dirigentovi. Když jsem za sebou zavíral dveře, stál u něj a nechal se objímat a líbat.
Tak takhle to je. Jsem to ale naivní blbec.
Od té chvíle jsem hraní na hoboj přestal milovat. Velké zklamání mi zahltilo srdce a já nebyl schopen do svého hraní dát ten správný cit.
Odešel jsem.
Hoboj jsem prodal.
Od té doby, jsem víc nehrál.
Neměl jsem důvod.
Mé písně by byly jen smutné… bolestivé…

Čas běžel a já svůj smutek vložil do slov. Psal jsem. Příběhy zklamání, příběhy bolesti. Šuplík se plnil mými rukopisy. Nikdo je nečetl.
Do doby, než jsem potkal jeho.
Rozuměli jsme si hned při prvním setkání. Stejná záliba. Také psal. Začali jsme si víc a víc důvěřovat a já ze šuplíku postupně vytahoval jeden rukopis za druhým.
Četl.
„Krásně píšeš, nechápu, jak dokážeš tohle všechno vložit do svých příběhů“
„Ono se to nějak psalo samo,“ odpověděl jsem.
Neřekl jsem nikdy, že jsou to příběhy o mě. O tom, co já jsem zažil. Ani jeden z nich není komedie. Každá romantika skončila tragédií nebo smutkem. Žádný happy end.
„Tvoje příběhy jsou moc působivé. Berou za srdce. Měl bys je vydat.“
Udiveně jsem na něj pohlédl.
„Proč? Koho by tohle zajímalo?“ vzal jsem mu sešit z ruky a položil na stolek.
Chytl jsem ho do náruče a přisál se k jeho rtům. Chutnaly tak sladce a já je rád líbal. Jeho ruce začaly putovat po mém těle.
„Spoustu lidí by to zajímalo,“ usmál se na mě, když mi zatl své prsty do kůže na zádech.
„Nemyslím si. Koho by zajímal něčí smutek?“ položil jsem ho na postel a líbal jeho krásný štíhlý krk.
Vzrušené vzdechy a nepatrné pohyby jeho těla mi říkaly, po čem právě touží.
„Věř mi. Tvé příběhy stojí za to zveřejnit,“ prohrábl se mými vlasy a jemným tlakem naznačil, co by rád.
Polibky jsem se přesouval z jeho krku níž. Zanechával jsem načervenalé značky na jeho kůži. Zastavil jsem se u těch lákavě vypadajících hrbolků. Nasál jsem jednu bradavku mezi rty, jemně ji skousl a hladil jazykem, zatím co druhou jsem dráždil prsty, dokud obě neztvrdly.
„Pracuji teď v nové agentuře. Dáváme šanci začínajícím spisovatelům. Znám hlavního vydavatele. Není problém s ním domluvit, aby ti vydal některý z tvých krásných příběhů,“ slastně vzdychl, když jsem pohladil jeho narůstající erekci.
„Nechce se mi. Nemám zájem,“ namítl jsem těsně předtím, než jsem jazykem zanechal vlhkou čáru, směřující dolů.
„Aspoň na zkoušku, uvidíš a pak se sám rozhodneš, jestli vydat další,“ jeho ruce se znovu zahrábly do mých vlasů a pevně je sevřely. Prohnul se v páteři, když jsem mu jemným tlakem na stehna víc roztáhl nohy a políbil ho na špičku jeho vztyčeného penisu.
„Dobře,“ souhlasil jsem a pak už jsem si bral to, po čem jsem v tuhle chvíli toužil nejvíc.

Každé naše milování bylo tak intenzivní. Prožívali jsme to tak silně, protože jsme jeden druhého milovali. Rozuměli jsme si i beze slov. Stačil jen pouhý náznak, abychom pochopili, po čem právě ten druhý touží.
Začal jsem se usmívat. Pro můj smutek už v mém srdci nebylo místo. Celé ho zabral ON. Pro něj bilo. Pro něj jsem dýchal. Pro něj jsem začal psát nové příběhy. Plné lásky, romantiky a krásného milování.

Miloval jsem ho. Miloval jsem ho tak moc, že jsem nepřemýšlel nad žádnými následky. Miloval jsem ho tak moc, že jsem byl slepý.

Neviděl jsem.
Neslyšel jsem.

Jeho nová agentura se pomalinku rozjížděla. Opravdu se našlo pár začínajících spisovatelů, kteří využili této šance a vydali u nich svou první knihu. Takový odrazový můstek do života profesionálů.
Já ještě nějakou dobu váhal. Neměl jsem moc chuť něco zveřejňovat.
Ale pak jsem se setkal s hlavním vydavatelem.
Jeho oči se vpíjely do mých a já měl pocit, jako by mě pavouk paralyzoval svým jedem.
Jeho slova jsem poslouchal s menší nedůvěrou.
Ale viděl jsem nadšení svého přítele. Nadšení pro každé jeho slovo, či gesto. Nadšení pro tuhle práci.
Nadšení pro…

Souhlasil jsem.
Pro svého přítele. Protože jsem mu chtěl udělat radost. Miloval jsem ho a chtěl jsem pro něj to nejlepší. Věděl jsem, jak moc se snaží. Jak moc ho tahle práce uchvátila. Žil pro ni. Mluvil jen o ní. Mluvil jen o tom, jak budou vydávat ty nejlepší knihy společně s hlavním vydavatelem.
Společně s ním…
Věřil jsem mu, ale jeho slova se čím dál víc obracela jen k jednomu. K jednomu člověku…
A já to neviděl.
Nechtěl jsem to ve své slepé lásce slyšet.

Stále jsme si užívali společné chvíle. Ale…
Bylo jich čím dál míň.
Nechápal jsem to. Snažil jsem se nevynechat jedinou příležitost se s ním vidět. Ale často mě odmítal s tím, že má spoustu práce. Čím dál víc mluvil jen o jediném.
O agentuře. O hlavním vydavateli.
Někde v hloubi srdce jsem cítil, že se něco děje. Že se něco v našem vztahu kazí. Avšak nechtěl jsem si to připustit. Stále jsem ho bezmezně miloval a podporoval v jeho práci.

Tak moc jsem čekal na ten den, kdy vyjde moje první kniha. A ona vyšla. Agentura se o vše postarala.
Byl jsem šťastný a s napětím jsem očekával ohlasy čtenářů.
Ale také jsem chtěl pomoct svému příteli.
A pak přišel den, kdy mi doručovatel přinesl malou hromádku dopisů. Postupně jsem je otvíral a usmíval se nad každým z nich. Byly od mých čtenářů. Vyjadřovali pocity, které měli při čtení mého příběhu a moc mi za něj děkovali. Byl jsem tak rád. Hřálo mě to u srdce a já se chtěl podělit o svou radost s člověkem, kterého jsem tak moc miloval. S napětím, jsem čekal, až se večer vrátí domů.
Připravil jsem uvítání v podobě chutné večeře, s vínem, při svíčkách a dopisy jsem naskládal doprostřed stolu.
Přišel později, než bylo obvyklé. Ale nevadilo mi to. Měl moc práce a já to chápal.
Byl zamlklý, ale já to ve své radosti neviděl, dokud nepromluvil.
Nechápal jsem to.
Jeho slova mi zněla v uších i poté, co za sebou naposled zavřel dveře.
Konec.
Na stole jen po něm zůstaly ležet klíče od bytu. Klíče, které přišly o svého majitele.
Brečel jsem. Seděl jsem u stolu a brečel. Nic jiného jsem nebyl schopen. Bolelo to tak moc, že jsem nebyl schopen se nadechnout. Tak moc, že jsem měl pocit, že se mi srdce rozletí na milion kousků.
Jen matně se mi v hlavě vybavovaly střípky toho, co mi řekl. On mluvil. Já mlčel.

„Budeme dál vydávat tvé knihy…“
Přikývl jsem.
„Bude to tak lepší…“
Přikývl jsem.
„Budeme přátelé…“
Přikývl jsem.

Odešel.
Zůstal jsem sám. Sám se svými příběhy. Trvalo dlouho, než jsem byl schopen se vrátit aspoň trochu do normálu. Z jednoho šuplíku rukopisů, byly rázem dva. Veselé a šťastné příběhy putovaly do toho úplně dole. Už nikdy jsem ho neotevřel. Zatím co ten horní se po nějaké době opět začal plnit.
Komunikaci s bývalým přítelem jsem udržoval na minimu.
Pouze z nutnosti.
Měl jsem závazek ke svým čtenářům. Chtěli znát konec příběhu a já jim ho slíbil.
Kdykoliv jsem musel do agentury, snažil jsem se diskuzi zkrátit, jak to šlo. Hlavnímu vydavateli jsem se vyhýbal.
Pomalu jsem se vracel do svého starého já. Myslel jsem si, že už je všechno v pohodě, ale pak jsem to viděl…
Stáli na chodbě a objímali se. Líbali se a jejich ruce putující po jejich těle nedávaly pochyb, o tom, jak jeden po druhém touží.

Tohle pro mne znamenalo konec. Posbíral jsem ještě zbytky sil, co jsem měl.

„Beru si všechno s sebou. Okamžitě stahuji všechny připravené výtisky.“
Posbíral jsem rukopisy. Ještě jednou jsem se otočil.
„Nebudu někde, kde mi mažou med kolem pusy. Kde mi říkají, jak úžasné díla píšu, ale vzápětí mi podráží nohy. Všechny ty nepřímé útoky… Báli jste se mi to říct sami? Používat falešná jména, nebo kamarády, jen abyste mi znepříjemnili život? Využít a zahodit? Už pro vás nejsem dost dobrý? Jen na obtíž?“
Zamračil jsem se. Uvnitř mě to strašně vřelo. Bolelo to. Cítil jsem se strašně pošpiněný.
Ne tím, že bych se snad s hlavním editorem vyspal. Miloval jsem ho, a i když mi řekl konec, já na něho nikdy nezapomněl. A on… Od samého začátku se spřáhl s tím…

Smířil jsem se s tím, že my dva už spolu nikdy nebudeme.
Ale nesmířím se nikdy s tím, že do toho zatahuje moji práci. Že kope do toho, na čem jsem s láskou pracoval. Kope do něčeho, co mi ještě nedávno sám chválil a byl z toho nadšený. Kde je vlastně upřímnost? Kdy vlastně lhal a kdy mluvil pravdu? Proč nebyl schopen v klidu a s nadhledem stát si za svým? Proč se tolik nechává ovlivnit tím druhým? Mstí se mi snad? Co všechny ty náznaky a nepřímé útoky?
Co tak špatného jsem mu udělal?
Já to neskončil. Já jen přijal fakt, že se mnou už nechtěl být.
S těžkým srdcem, s bolestí, která mě vyřadila z provozu na několik měsíců.
Tak proč?
Svíral jsem v ruce své rukopisy a ještě jednou se na oba podíval.
„Jsem rád, že s vámi nemám žádný smluvní vztah. Nemůžu být někde, kde lidem mažete med kolem pusy a jen co zavřou dveře, kritizujete, jak jsou špatní. Kvantita předčila kvalitu. Ani ta nejlepší reklama neudělá knihu čtivou. Nejsem nejlepší spisovatel. Vím to o sobě. Ale mám pár svých čtenářů, pro které budu psát. Klidně si to vytisknu sám. A já jim to dám jako dárek ode mne. Jen tak. Pro radost. Bez nároku na honorář. Od vás, už nechci nic. Tohle zavřu do šuplíku a nechám to tam, dokud neuvidím, že má o mé příběhy někdo opravdový a upřímný zájem a já mu je s důvěrou poskytnu, aby je mohl prezentovat dál.“

Otočil jsem se a odcházel. Snažil jsem se, aby můj hlas nevydal ani náznak toho, jak těžko mi je. Jak mě bolí, ten poslední pohled na člověka, kterého tak miluji… Miloval? Sám jsem nevěděl, co k němu ještě cítím. Byl jsem zmatený. Tak moc jsem ho chtěl zpátky a přitom nechtěl.
Ještě jednou jsem se otočil a naposledy se na ně dva podíval. Měl ruku položenou na jeho rameni. Měl jsem pocit, že mi chce něco říct, snad už naznačil krok ke mně, ale ta ruka ho pevně stiskla a zastavila.
Malý roztřesený motýl, kolem kterého pavouk ovíjí své sítě. A on se nechal dobrovolně stahovat do té sítě, čekajíc něco… Co? Něco, co nejspíš nikdy nedostane. Něco, kde zůstane jen u zbožného přání a smutku z následné samoty a zklamání.
Takhle jsem je viděl teď v tomhle momentě.

Čas pomalu běžel. Žil jsem si svůj život, jak nejlépe jsem uměl… Rád jsem se procházel jen tak, sám se svými myšlenkami. Díval jsem se kolem sebe a z těch střípků jsem skládal nové příběhy.

A pak jsem ho jednou viděl. Seděl v parku na lavičce, s hlavou skloněnou. Na klíně měl otevřený sešit a v ruce svíral tužku. Stále byl krásný. Ale seděl shrbený, bez života. Podíval jsem se na něj pozorněji. Jeho tvář vykazovala známky smutku a bolesti. Přesně takové, jako jsem to tenkrát měl já.
Posadil jsem se vedle něj.
„Copak se děje?“ zeptal jsem se opatrně, jako bych měl strach, že ho můj hlas vyleká. „Proč jsi tady? Měl bys být na koncertě…“
Neodpověděl. Jen tiše povzdechl a slova v sešitě začaly rozpíjet slzy, které dopadaly jedna za druhou.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ještě jednou a položil ruku na jeho, ve které svíral tužku. Jemně se mu třásla, ale nechal ji schovanou pod mou dlaní. Jako by potřeboval ten pocit, že mu někdo rozumí. Byť to byl člověk, kterému on sám kdysi ublížil. Ale moje zloba vůči němu už byla dávno pryč. Neuměl jsem lidi nenávidět, byť mi ublížili.
„No tak,“ řekl jsem konejšivě a pohladil ho po vlasech.
„Nebylo tam pro mne místo…“ otřel si zaslzené oči a pohlédl na mě. „Promiň. Promiň mi to všechno,“ jeho pohled byl upřímný. Bylo vidět, že svá slova myslí vážně a že mu došlo, co tenkrát udělal. Jen musel dostat stejnou ránu od života, aby procitl. „Mrzí mě to,“ znovu se rozplakal.
„To je dobrý,“ snažil jsem se ho uklidnit. „To se prostě stává,“ usmál jsem se na něj. „Máš kde být? Kde bydlet?“ ukázal jsem na velkou kabelu, položenou na zemi vedle lavičky.
Mlčky zavrtěl hlavou.
„Pojď ke mně. Můžeš u mě být, dokud si něco nenajdeš,“ navrhl jsem mu. Chtěl něco namítnout, ale já ho umlčel jedním gestem. Dobře jsem věděl, že bydlel u dirigenta a v momentě, kdy mu byl na obtíž, už pro něj nebylo místo nejen v orchestru.
„Jak dlouho, už u něj nejsi?“ zeptal jsem se a vytáhl ho za ruku na nohy.
„Dva dny…“ vstal a z klína se mu na zem sesunul sešit s tichým zašustěním.
Sehnul jsem se pro něj, a než jsem mu ho podal, nehlédl jsem do něj. Díval jsem se na ta částečně rozpitá slova od slz. Byla to báseň. Krásná báseň, plná bolesti a smutku. Vypsal těmi slovy vše, co právě cítil. Stejně jako já ve svých příbězích, ve svých povídkách.
„Dva dny jsi na ulici?“
Pokývl hlavou a schoval sešit do tašky.
„Jdeme ke mně. Okoupeš se, pojíš a jak jsem už řekl, můžeš zatím u mě zůstat, než si něco najdeš.“ Nepřipouštěje další námitky jsem jeho kabelu zvedl ze země a chytl ho za ruku.
„Bydlím jen kousek, hned tady na konci parku,“ ukázal jsem před sebe a už ho táhl tím směrem.
On jen stihl popadnout malý černý kufřík, ležící na lavičce a snažil se srovnat krok s mým.

„Skončil jsi v orchestru úplně?“ zeptal jsem se ho, když seděl v kuchyni u večeře, vykoupaný a převlečený v čistém tričku a kalhotách.
Ztěžka polkl sousto a přikývl.
„Já… nemůžu tam být… s ním… s nimi…“ sklonil hlavu a znovu začal plakat.
Tak moc mi připomínal mě. Tak moc mi připomínal bolest, kterou jsem já zažil. Dvakrát. Dvojí zklamání… Dvojí: Potřebujeme tě a dvojí: Jsi tu na víc.
Postavil jsem se a přešel k němu. Jemným stiskem jsem ho zvedl ze židle a objal ho.
„Jen breč. Slzy odplaví smutek…“ pohladil jsem ho po vlasech.
V tu chvíli se rozbrečel naplno. Opřel si hlavu o mé rameno a pevně se mě chytil.
„Je mi to tak líto,“ vzlykal a nebyl schopen se pořádně nadechnout.
„Já vím,“ řekl jsem tiše a dál ho hladil po vlasech.
„Já vím“ opakoval jsem si v duchu. „Vím dobře, jak moc to bolí.“

Zůstal u mne. Na pár dní… pár týdnů... napořád.

A já byl zas po dlouhé době šťastný.
Měl jsem jeho a on mě. Miloval jsem ho a tentokrát jsem opravdu z celého srdce věřil, že je ten pravý. Že mu můžu věřit.
Psal jsem pro něj… Krásné příběhy plné lásky.
On hrál. Jeho písně byly plné štěstí.

Hrál pro mne.

Pomalu rozmotával jedno vlákno po druhém.

Síť pavučiny, ve které jsem uvízl, povolila…