Aki
Nakonec jsem usnul a už se netrápil s tím, co mi matka řekla. Stejně si udělám, co chci já. Pokud nebude chtít mít problémy, stejně mě bude muset pustit, nemůže si dovolit skandál.
Probudil jsem se brzo ráno a rovnou vzbudil Nyoko, abychom vyrazili spolu do školy. Ještě jsem se stavil pro dvojitou dávku benta a šli jsme. Máma se beztak opila a teď dospávala opici jako prase. Byl jsem u školy celkem brzo a netrpělivě čekal na Kura. Dokonce i Hiromi se přidal.
„Tak jak to včera dopadlo?“ zeptal jsem se, když jsem na něm neviděl ani jednu modřinu.
„V pohodě, jen Ookuba je trochu pocuchanej,“ usmál se a naznačil, jak tvrdě asi dostal do obličeje.
„A nějaký problémy?“
„Ne, vše v pořádku, máma to uklidnila,“ zazubil se a prsty si sčísl vlasy dozadu, aby mu nepadaly do očí.
Kuro
Teprve, když jsem seděl v parku, schovaný za stromy, na mě všechno dolehlo. Seděl jsem na té velké tašce, objímal kolena a brečel jsem. Dlouho jsem chodil po městě jen tak bez cíle. V první chvíli jsem si myslel, že bych šel za Akim, ale nakonec jsem nenašel odvahu. Jak by se jeho rodiče tvářili, kdybych tam zazvonil uprostřed noci, a ještě ve stavu, kdy to vypadalo, že jsem prošel rvačkou s partou delikventů?
I když byl teprve začátek podzimu a dost teplo, přesto jsem se z těch nervů třásl, jak při největším mrazu. Oblékl jsem si mikinu a na kalhoty natáhl tepláky, abych si nezašpinil uniformu. A takhle, jsem tu seděl a brečel. Ani jsem nevnímal to kručení v žaludku Stejně bych nejspíš všechno vyzvracel a navíc... v kapse mám jen pár drobných, za které si můžu koupit akorát tak kafe v automatu.
Moc jsem toho nenaspal. Nedokázal jsem usnout, protože při každém zašustění jsem se lekl, že to budou policajti, a hned jsem se schovával v křoví.
Svítání jsem přivítal s úlevou. Sundal jsem tepláky a mikinu, převlékl jsem si košili, kterou jsem si stihl sbalit. Vzal jsem tašky a zamířil jsem na nádraží. Těch pár drobných, za které jsem si chtěl koupit kafe, jsem naházel do úložné skříňky, abych nemusel tu velkou kabelu sebou tahat. Na záchodě jsem se aspoň trochu dal do pořádku a pak jsem pomalu zamířil ke škole.
Měl jsem spoustu času, tak jsem šel oklikou, Zastavil jsem se nedaleko Ritiny školy, a když jsem viděl, že ji máma přivedla a Rita byla v pořádku, oddychl jsem si.
Byl nejvyšší čas jít do školy. Měl jsem v úmyslu jít rovnou na ošetřovnu, abych se tam mohl aspoň trochu vyspat. Věřil jsem tomu, že ošetřovatelka bude mít sice spoustu otázek, ale nechá mě tam.
Blížilo se k osmé, a já věděl, že v tuhle chvíli už budou všichni ve třídách, a proto jsem přidal do kroku, abych byl co nejdříve na ošetřovně.
Aki
Čekali jsme docela dlouho, ale Kuro nedošel, a my nakonec museli odejít bez něj. Začal jsem se však bát toho, jestli mu táta nějak neublížil, to mě děsilo nejvíc. Počkal jsem do druhé přestávky a když nešel, vyrazil jsem na ošetřovnu. Nikde nikdo... Podíval jsem se za zástěnu a uviděl ho. Sedl jsem si k němu na postel a pohladil ho po vlasech.
„Co se ti stalo? Vypadá to, že tě zase zmlátil, co? Tohle už nenechám jen tak," políbil jsem ho na tvář a vydal se ven.
Kuro
Bylo to tak, jak jsem říkal. Ošetřovatelka měla plno otázek, ale já si stál zase na své verzi, že jsem se popral. A myslím, že tentokrát mi i uvěřila. Slyšela od tělocvikáře, který trénoval basket, co se včera stalo, a tak měla za to, že to bylo kvůli Ookubovi. Nevím proč, ale když jsme došli k téhle verzi, už nic neříkala. Možná proto, že Ookuba patří do bohaté rodiny? Jo, na penězích to vždycky stojí.
A já nemám ani drobák. Asi poprosím šéfa, aby mi dal do výplaty nějakou zálohu.
Ještě jsem vypil aspoň čaj, co mi oška udělala, a lehl si. Jakmile se má hlava dotkla polštáře, okamžitě jsem usnul.
Musel jsem spát opravdu tvrdě, protože jsem ani nevnímal zvonění na přestávky. Až teprve Akiho hlas mě probral. Nestačil jsem se ani rozkoukat a on už šel ven. Až po chvilce mi došla jeho slova.
Co chce udělat?
Vystřelil jsem z postele tak rychle, že se mi zatočila hlava. Ani jsem si nenazul boty, jak jsem za ním spěchal.
„Aki!“ volal jsem za ním. „Co chceš dělat? Nech to, prosím tě, být. Aki!“
Aki
„Já? Co chci udělat?“ zatáhl jsem zpátky Kura na ošetřovnu.
„To se vážně nedá. Hele, dneska máma doma stoprocentně nebude, a táta tam nebyl už asi půl roku. Takže si tě vezmu k sobě, vymyslíme, kde bys mohl být, ale domů se nevrátíš, prostě ne teď a takhle zřízený,“ povzdechl jsem si a posadil ho na postel.
„Bude u mě,“ ozvalo se těsně za mnou a já málem prošel zdí, když jsem se ho lekl.
„Hele, u nás je dost místa a máma bude ráda. Pokud jde o nájemný, tak si to prostě odpracuješ,“ usmál se Hiromi a pohladil Kura po vlasech.
„Vypadáš vážně děsně a křičíš tu na celou chodbu, musel jsem přijít, jste mí kamarádi,“ poplácal mě po zádech a podal Kurovi flašku s vodou.
„Víš, ráno jsem jel kolem parku a viděl jsem zajímavý věci,“ zamračil se na Kura, ale dál nemluvil.
I já to vzdal, když jsem se na Kura pořádně podíval.
„Co ti to udělal? Nemáš něco zlomenýho? Vážně ho zmlátím, aby věděl, jaký to je, jak tohle může dělat svýmu dítěti?“ sevřel jsem Kura v obětí a políbil ho, aby se uklidnil.
Kuro
„Táta nás viděl,“ sklonil jsem hlavu. „Viděl, jak jsem vystupoval z vašeho auta. Ale neboj, nic zlomeného nemám...“
Díval jsem se na své ruce, v kterých jsem převracel flašku, co mi Hiromi podal. Měl jsem už na jazyku, že mu řeknu, co se stalo, ale když jsem viděl, že je tam i ošetřovatelka a jen nás tiše pozoruje a doufá, že se snad dozví něco víc, zmlkl jsem.
Nechtěl jsem před ní nic říkat. Ale pak mi došlo, co vlastně Hiromi říkal. Jel kolem parku...
Ale nemohl mě přece vidět. Musel by jet dost brzy, později jsem už byl na nádraží.
„Nevím, co jsi viděl,“ znovu jsem se nenápadně podíval po ošetřovatelce.
„Mám hlad,“ povzdechl jsem si, abych to nějak zamluvil a stejně mi i zakručelo v břiše, že to muselo být slyšet až na chodbu. Je pravda, že jsem od včerejšího oběda nic nejedl.
Aki
„Fajn… Takže není co řešit, dneska jsi u mě, potom u Hiromiho, tam se nevrátíš. Musím se spojit s tátou, abych předběhl svou mámu, která nás viděla taky,“ pousmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
„Všechno bude dobrý, něco se vymyslí. Rozhodně tě neopustím, jasný?“ zašeptal jsem mu do ucha a odešel do třídy pro bento, co jsem pro něj měl.
Hiromi zůstal s ním, protože jsem ho rozhodně samotnýho nechtěl nechat. Vzal jsem jídlo a vrátil se, abych mu ho dal, a pozoroval ho.
„Je tam dvojitá porce, prý to potřebuješ, říkala kuchařka. Hlavně si tu dneska odpočiň a dneska nemám trénink, takže je to v pohodě. Musím dál chodit, trenér si mě vyhledal a dokopal mě k tomu, ale Hiromi s tebou bude, když já ne. Nevěřím Ookubovi a bezpečnost je lepší,“ pohladil jsem ho po vlasech.
Kuro
Aki mi donesl bento a já se hned pustil do jídla, protože jsem měl opravdu velký hlad. Pořád jsem přemýšlel, co dál. Kluci říkali, že budu u nich, ale dokážu jim tajit, co se vlastně stalo? Co když někde potkáme otce?
Po chvíli urputného přežvykování jsem odložil hůlky. Ještě chvilku jsem přemýšlel, ale když jsem viděl, že ošetřovatelka to vzdala a šla něco hledat do skříně na druhé straně místnosti, rozhodl jsem se.
Řeknu aspoň to nejnutnější. Zbytek může počkat. Stejně bych Akiho jen rozzuřil, kdyby slyšel, co všechno mi táta řekl. Ale vyhodil mě a řekl, že nejsem jeho syn. Už nemám proč to tajit, technicky vzato, zítra mi bude osmnáct a můžu už s klidem říct, že je to pro mne cizí člověk.
Nahnul jsem se, abych byl oběma o něco blíž a oni mě dobře slyšeli.
„Nemůžu se vrátit, ani kdybych chtěl,“ šeptal jsem, aby to ošetřovatelka neslyšela. „Nemám kam. Otec mě zmlátil, a kromě toho... no... vyhodil mě včera večer z domu. Řekl, že jsem špína a že se už nemám vracet.“
Aki
Chvíli jsem na něj jen hleděl, ale vlastně jsem si uměl představit, o čem mluví. Nejspíš se stane něco podobného i mě, až se k tomu definitivně přiznám, ale do té doby chci mít vyřešeny aspoň peníze, abych mohl odejít v klidu.
„Taky dobře, aspoň už se tě nedotkne, hmm?? Jsem tady a…“
„A já taky,“ dořekl za mě Hiromi a pohladil Kura po vlasech, jak kdyby se ho snažil taky uklidnit.
„Špína? To rozhodně nejsi, ani jsme spolu nikdy nespali, nemáš se za co trestat. To on je špína, když na tebe takhle vztáhl ruku. Chodíme spolu a rozhodně to není o penězích nebo něčemu takovému. Jsi nejsilnější kluk, co znám, bude to dobrý, jo? Vážně tě mám moc rád,“ šeptal jsem mu do ucha, aby nás ošetřovatelka neslyšela a neděla mylné závěry, i když jí to muselo být jasné.
Ošetřovatelka se na chvíli vzdálila a já hned využil situace, abych ho objal a políbil.
„Chceš jít rovnou, nebo chceš zůstat na nějakou hodinu? Nevypadáš, že bys to zvládnul,“ řekl Hiromi, když viděl, jak je Kuro bílý.
Kuro
Jen jsem se díval na své nohy, na kterých jsem měl položené bento. Poslouchal jsem, co mi říkají, a bylo mi z toho tak všelijak. Oba dva jsou jiní, než na první pohled vypadají. Proč jsou na mě tak hodní?
A když mě i Hiromi pohladil po vlasech, a Aki mi zašeptal ty slova, že mě má moc rád, už jsem to nedával.
Rozbrečel jsem se, aniž bych tomu dokázal zabránit. Slzy solily rýži v krabičce, a ruce se mi třásly tak moc, že bento málem spadlo na zem.
„Řík...říkal že jsme hnusní buzeranti... že jsem kurva, která se prodává... říkal... nejsem jeho syn a jsem to nejhorší co... co... se mohlo v naši rodině nar... narodit... říkal...“
Víc jsem ze sebe nedostal. Krabička s jídlem málem spadla na zem, když jsem popadl Akiho kolem krku a jen mu slzami máčel košili na rameni. I když jsem brečel už v tom parku, tak teď to na mě dolehlo dvakrát tolik, když se oba o mně tak starali.
„Nech...nechci tu být. Věci...nádraží...“
Aki
Jen jsem ho držel a hladil po zádech, aby se uklidnil. Ani mě ty jeho slova nenechala chladným. Vadilo mi všechno, co mu jeho otec řekl, nesnáším takový typ lidí, který bije a týrá jen ty, co jsou nejslabší, protože si nedovolí na někoho tak silného, jako jsem já. Slaboši a bezcitné bestie, které si tím kompenzují svoje malé ego a neschopnost milovat někoho jiného, než jsou oni sami.
„Všechno bude dobrý. Jedeme rovnou ke mně a věci vyzvednu,“ chtěl jsem to dopovědět, ale Hiromi mě zastavil.
„Pojedeme k nám domů, a máma se rovnou na Kuru podívá, aby neměl nějaké psychické trauma, nebo co... Bude to lepší, rovnou uklidíme pokoj nahoře, aby si tam mohl dát věci. Už jsem jí volal a je nadšená, dělá něco dobrýho k jídlu,“ usmál se a vzal od Kura poloprázdnou krabičku od benta.
Trochu jsem z něj byl mimo, ale byl jsem mu víc než vděčný a jeho mámě taky. Takhle jsem se tolik o Kura nebál. Bude jezdit tam i zpátky s Hirem a bude v bezpečí, co víc bych mohl chtít.
Pomohl jsem Kurovi postavit se a nechal ho zabaleného v dece. Řidič na nás všechny tři čekal, a hned, co jsme nasedli, odvezl nás k Hiromimu domů.
Kuro
Posmrkal jsem asi padesát papírových kapesníků, než jsem si konečně nazul boty, a s Akiho pomocí vstal. Bylo mi jedno, že jsem v dece zabalený jak sněhulák. Tak nějak jsem v tuhle chvíli už nic neřešil, hlavně jsem chtěl být už pryč.
Když jsme procházeli prázdnou chodbou, potkali jsme ošetřovatelku, která se právě vracela.
Hiromi se s ní jen na chvíli zastavil a se svým typickým úsměvem, z kterého se ženské rozpouštějí, ji řekl, že je mi špatně a veze mě domů, a domluvil se s ní, že nás všechny omluví.
Bylo to celé takové zvláštní. Kolikrát jsem od táty dostal, když se mu něco nelíbilo, ale skoro nikdy jsem nebrečel. Kdežto teď...
Byl jsem z toho všeho strašně unavený a cítil jsem slabost. Tak jsem byl rád, že jsme dojeli k Hirově domu. Jen jsem přelezl z auta dovnitř a ztěžka jsem dosedl na sedačku, jak mě už ani nohy neposlouchaly.
„Jsem strašně unavený,“ posteskl jsem si, jen co jsem pozdravil Hirovu mámu. „Chce se mi spát.“
Ta první přišla s úsměvem, ale když viděla moji ubohost, hned ji ten smích přešel. Celé tělo mě bolelo, jak mě táta zmlátil, a k tomu se přidalo to nespaní v parku. Ale nechtěl jsem obtěžovat ještě víc. Když se vyspím, bude to lepší...
Aki
Celou cestu jsem Kura držel a svíral, aby věděl, že to bude v pořádku. Neustále se chvěl a vzlykal. Nebylo čemu se divit, ani jsem si nechtěl představit, jak bude zítra vypadat, až se mu ten obličej vybarví, takhle ani do školy chodit nemůže.
„Nic si nedělej z toho, co řekl, jsi normální, lásce prostě nezabráníš. Neposlouchej kecy takových lidí, co si nevidí ani na špičky bot. Nic nechápou, ale my ano,“ políbil jsem Kura do vlasů, než jsme vystoupili z auta.
Poslal jsem řidiče domů s tím, že tu dneska přespím. Nikam bych ani nejel, když ho takhle vidím. Nemůžu.
„Nahoře ten pokoj, kde jsi spal, bude tvůj. Je dost veliký, třeba i pro dva. Koupelna je i nahoře, takže máš soukromí. Je to opravdu veliký dům a já jsem ráda, že mám druhého syna, co mi s ním pomůže,“ usmála se Hiromiho máma a podala Kurovi nějaké prášky, aby je spolkl.
„Pomůže ti to si pořádně odpočinout, my zatím uděláme nějaké dobré jídlo, ne?“ postrčila Hira bokem a vedla ho do kuchyně.
„Pomůžu ti,“ řekl jsem a pomohl mu po schodech nahoru, abychom šli do pokoje spolu.
„Pořádně se vyspi,“ pohladil jsem ho a na chvíli se vedle něj sedl, když si konečně lehl.
Kuro
Nebyl jsem moc do řeči. Hirova máma mě ani nenutila, abych něco řekl, nebo vysvětloval, proč a co se stalo. Dala mi jakýsi prášek, který jsem bez odmlouvání spolknul a poslala mě nahoru do pokoje, tam kde jsem spal i minule.
Chvíli jsem ležel, ale i když jsem byl strašně unavený, nemohl jsem usnout. Ten pocit, že jsem se druhý den neokoupal mi tak nějak bránil se uvolnit a spát.
Nakonec jsem to už nevydržel.
„Musím se jít umýt, jinak neusnu. Večer jsem se nestihl ani osprchovat, a ráno jsem se jen umyl na záchodku v umyvadle,“ vylezl jsem z postele, i když Aki chtěl, abych se pořádně vyspal.
Vážně jsem byl unavený, že jsem sotva stál, ale ten pocit špíny...
Bylo to jiné, než když jsem usínal a cítil ze sebe pozůstatky mého a Akiho sperma. Teď to bylo jiné a strašně moc mi to vadilo. Jako bych ze sebe potřeboval smýt nejen tu špínu z parku, ale i všechno ostatní, co se od včerejšího večera stalo.
Aki
Poslouchal jsem ho a i chápal, proč se asi tak cítí. Jenže…
„Půjdu radši s tebou, vypadáš vážně vyčerpaný a taky… Chci zkontrolovat tvoje tělo, jak jsi na tom,“ pohladil jsem ho ještě jednou po hlavě a pomohl mu na nohy.
Vzal jsem ručníky, co tu byly přichystané na stolku a taky nějaké oblečení, co tu nechal pro Kura nejspíš Hiro, podle té velikosti. Odvedl jsem ho do koupelny a posadil na stoličku, abych ho mohl svléknout a on mi tady nešel k zemi. Když byl nahý, také jsem se svlékl a šel s ním do sprchy. Pustil jsem příjemně teplou vodu a stoličku dal i sem, aby si mohl sednout a já ho v pořádku mohl omýt.
„Jsi moc silný, když jsi tohle dokázal zvládnout. Hlavně nikdy nikoho neposlouchej, že ty jsi špatný, protože někoho miluješ, protože ty jsi ten nejlepší a nejhodnější kluk, co znám. Určitě s tebou budu a budu stát za tebou, Kuro,“ usmál jsem se jemně ho políbil, abych ho utišil.
Kuro
Chtěl jsem se umýt sám. Ale nakonec jsem nechal Akiho, aby se o mě postaral. Bylo mi tak dobře a uklidňoval mě i ten příjemný pocit, že o mě tak pečuje. Cítil jsem se tak opravdu o hodně lépe, když jsem měl jeho podporu.
„Taky jsi moc hodný,“ konečně jsem se aspoň trochu pousmál. „Děkuji, Aki, miluji tě...“
Chytl jsem ho kolem krku a na chvíli ho objal. Bylo mi tak opravdu o hodně lépe, i když jsem byl stále unavený a začínal jsem pociťovat i účinek toho léku, co jsem dostal.
Když jsem byl umytý, postavil jsem se a natáhl se po soušce. Otočil jsem se k zrcadlu, když jsem se utíral a zůstal hledět na ty modřiny, které se mi postupně začaly vybarvovat.
Tak to bude chvíli trvat, než to zmizí. Kolikrát jsem už od otce dostal, ale takhle zřízený jsem nikdy nebyl. Musel opravdu hodně zuřit... Ale stejně jsem ho nechápal. Nechápal jsem, jak se někdo může takhle zachovat vůči svému dítěti. Byl jsem v tu chvíli moc rád, že je Rita děvče. Věděl jsem, že tak aspoň bude v bezpečí před tátovými náladami.
Aki
„Teď už se to všechno zahojí,“ sehnul jsem se a políbil mu modřiny, které měl na ramenech a na zádech.
Postupoval jsem po každé namodralé skvrnce, které byly snad na každé části jeho těla. Bylo to hrozné… Nechápal jsem, jak tohle může někdo udělat někomu, kdo patří do jeho rodiny a je to i jeho dítě, jak… Vypadalo to, jako by k němu ani nepatřil. Díval jsem se na něj a byl jsem z toho úplně hotový. Zabalil jsem ho do županu, a sebe otřel, abych se mohl převléct. Oblečený jsem ho vzal do náruče a přenesl do postele.
„Běž se pořádně vyspat, budu tady dole s ostatníma a uděláme něco dobrého k jídlu, jo? Hlavně si odpočiň, jsi strašně promrzlý, a pohublý snad víc než předtím. Jsem tu, jo?“ políbil jsem ho na čelo a zabalil do peřiny snad až po nos.
Ještě na chvíli jsem si k němu lehl a na moment ho objal. Čekal jsem, až usne, abych mohl jít. Nechtěl jsem, aby se cítil sám, rozhodně ne v tuhle chvíli.
Kuro
Bylo to zvláštní, jak mě Aki ošetřoval svými polibky. Ale nemohl bych říct, že by mi to vadilo. Chtěl jsem sice své domlácené tělo schovat, ale i přesto jsem ho nechal. Když mi pak dal župan a vzal mě do náruče, myslím, že jsem pochopil, proč holky chtějí silné muže. Cítí se být milovány a chráněny. Cítí v takových silných pažích bezpečí.
Chytl jsem se Akiho kolem krku a víc se k němu přitiskl. Nepustil jsem se ho, ani když mě ukládal do postele. Jen jsem se k němu víc přitulil a zavřel oči. I když ty se mi už vlastně zavíraly samy... Tentokrát jsem se ke spánku už nemusel nutit. Bylo mi teplo, a v Akiho objetí moc dobře.
„Moje věci... skříňka 151 na hlavním nádraží... kód 4894... do zítra to musím vybrat...“
Jen tohle jsem byl schopen říct, protože vzápětí jsem usnul bezesným, za to však tvrdým spánkem.
Aki
Počkal jsem si, až uslyším jeho spokojené oddechování a on mě tak pevně přestane svírat. Nechtěl jsem, aby se ještě víc trápil. I když působí tvrdě, a tak, že všechno zvládne. Najednou byl strašně slabý a bezmocný. Nikdy jsem nic takového nezažil, takže jsem to nedokázal posoudit, ale já bych se zase dokázal bránit, kdežto on ne.
Vyplížil jsem se z postele a odešel z pokoje dolů, kde to už pořádně žilo. Hiromi s mámou už začali krájet suroviny a vesele si u toho povídali. Hned, co jsem došel k nim, jen pozvedli pohledy, a Hiromi mi podal okurku, abych nakrájel něco na zeleninový salát. Sice mi to moc nešlo, ale zkusil jsem to. Aspoň něco jsem udělat mohl a popravdě jsem se vařením docela bavil, když mě to učila paní Moonová. Cítil jsem se vážně jako doma. Ta nálada a špatné ráno, se změnilo v něco, co jsem doposud nepoznal. Byl jsem tolik rád, že zrovna oni dva dali Kurovi bezpečný přístřešek, když přišla největší bouře jeho života.
Kuro
Spal jsem docela dlouho, protože, když jsem se vzbudil, byl už skoro večer. Měl jsem velkou žízeň, ale na stole jsem měl připravenou vodu, tak jsem hned vypil dvě sklenice. Zašel jsem si na záchod a když jsem se vracel, zaslechl jsem zespodu hlasy.
Měl bych tam za nimi jít.
Zaběhl jsem do koupelny a vzal si oblečení, které tam předtím zůstalo, abych se mohl obléct a nešel dolů jen v županu.
Pořád ve mně přetrvával ten špatný pocit z toho, co všechno se stalo. Ať už Ookuba, který mi chce vzít Akiho, nebo to, co se stalo s tátou. Ještě chvilku jsem seděl na posteli, abych to rozdýchal a nešel dolů s brekem, jak moc mi to všechno bylo líto. Když jsem se trochu uklidnil, konečně jsem sešel dolů...
Aki
Mezitím co Kuro spal, mě paní Moonová odvezla na nádraží a pomohla vyzvednout Kurovi věci. Ihned jsme je dali prát, protože z těch skříněk strašně smrděly. Postaral jsem se o to, aby se Kuro necítil špatně, i když mi se vším musela Rose radit. Samozřejmě jsme si potykali, i když mi to bylo zprvu nepříjemné, ale prý se tak cítí s námi líp.
Připravili jsme spoustu jídla a já se rozhodl tu zůstat přes noc. Řidič mi ještě dovezl věci, abych se měl do čeho převléci, a už jsem jen spokojeně seděl s Rose a Hiromim u kávy, a mluvili o všem možným. Jen jedno téma zůstalo uzavřeno, a to, jak to bude mít Kuro.
„Kuro… Vyspal ses? Je ti už trochu líp?“ vyskočil jsem na nohy a pomohl mu posadit se.
Kuro
Všichni seděli v kuchyni, kde to vonělo kávou a čerstvě upečeným koláčem.
„Jo, vyspal jsem se, ale jsem i tak pořád nějak unavený,“ posadil jsem se a díval se na jídlo, co bylo rozloženo na stole.
Měl jsem hlad, ale nechtěl jsem si o to doslova říkat. Byl jsem na návštěvě, a už kvůli tomu, že je to moje druhá návštěva tady a zase jsem ji prospal, jsem se cítil divně. Provinile.
„Musím se nachystat do školy,“ vyskočil jsem na nohy, a ohlížel se, kde mám školní tašku.
Prostě jsem potřeboval něco dělat, abych se necítil tak trapně. Vážně mi to bylo trapné. Styděl jsem se za to...
„Omlouvám se paní Moonová, že jsem tu tak vpadl. Já...hned si najdu něco na bydlení, nechci vás tu obtěžovat.“
Aki
Rose se jen usmála, pohladila Kura po vlasech a přitáhla si ho na hruď stejně, jako to dělávají mámy svým synům. Jenže tohle někdo jako já, nebo Kuro neznal. Podle všeho jsme měli oba mámy na nic.
„Jak jsem řekla, jsi tu vítán a budu moc ráda, když mi budeš tykat. Jsem Rose a ber mě třeba jako mámu, nebo tetu. Jsi skvělý kluk Kuro a já se ráda o tenhle dům podělím s tebou a klidně i Akim, pokud bude i on mít problémy. Samozřejmě, pokud chceš pomoci, zahradu a pole je potřeba neustále obdělávat a já jsem na to sama, ale… škola bude nejdůležitější. Slib mi, že půjdeš dál, někam na dobrou vysokou, aby si mi to splatil tím. To je vše, co já potřebuji, abych byla šťastná,“ pohladila po ho zádech a trochu odstoupila, abych si Kuro mohl sednout na židli ke stolu.
„Nejdůležitější je jedno… Hlavně se dej do pořádku a uzdrav se. Domluvíme se na nějakých sezeních, ale nebudeme jim tak říkat. Pokusím se tě uklidnit, protože tvoje tělo je vážně slabé. Ani se nebudu ptát, kolik jídla jsi předtím měl a dával ho své sestře. Teď jsi doma tady, Kuro,“ posunula k němu talíř krásně vypadajícího masa a rýže.
„Aki pomáhal, dalo by se říct, že je to jídlo připravované z lásky,“ usmála se ještě jednou na Kura a já rychle stáhl prsty za záda, aby nebylo vidět, kolikrát jsem se pořezal.
Ale… Měla ve všem pravdu. Ještě jsem nezažil člověka, který by mi viděl tolik do duše, jako byla ona.
Kuro
Měl jsem znovu na krajíčku. Nepamatuji se, že by se tak hezky někdo ke mně choval. Vždycky to byl jen chladný odstup, jako bych tam byl prostě přítěž. Něco navíc, čeho se teď zbavili.
„Jestli vás to nebude obtěžovat, tak... tak... zůstanu. Jestli to nebude vadit Hirovi... Pomůžu vám. Nechci tady žít zadarmo,“ konečně jsem se posadil a přitáhl si talíř. „Já... nevím... nevím co říct. Moc děkuji.“
Otřel jsem si oči, do kterých se mi znovu nahrnuly slzy. Vážně jsem na takový přístup nebyl zvyklý.
Pootočil jsem hlavu k Akimu. Ten jen seděl a usmíval se.
„Omlouvám se, že... že pořád brečím. Jsem kluk a přitom...“ znovu jsem si otřel oči, protože se to prostě nedalo zastavit.
Raději jsem popadl lžíci, a zatímco jsem jednou rukou nabíral dobře vypadající jídlo, druhou jsem si pořád otíral slzy. Styděl jsem se, ale prostě to nešlo zastavit.
Aki
„To je v pořádku Kuro, nic se neděje, potřebuješ to ze sebe dostat. A budeme moc rádi, když nám pomůžeš s polem. Něco vymyslíme, aby sis mohl přivydělat i nějaké ty drobné na školu, ano?“ usmála se Rose a podala Kurovi kávu.
„Jsi můj malý uplakánek,“ pousmál jsem se a políbil ho na jeho uslzenou tvář.
Pohladil jsem ho po jeho ještě vlhkých vlasech, které jsem měl chuť rozcuchat. Hezky voněl… Nemohl jsem odolat, ale musel jsem se držet. Tolik jsem toužil potom, abych ho utěšoval všemi různými způsoby, které znám. Radši jsem si upil i já z kávy a přemýšlel nad tím, co bych mohl udělat proto, aby i můj otec nějak přijal tohle, co se děje.
„Dneska tu přespím s tebou, ale zítra už musím být doma, protože přijede táta, a to je vždy docela pozdvižení. Promluvím si s ním a uvidíme, jak se to změní,“ usmál jsme se, ale moc fajn to nebylo.
Dobře jsem si pamatoval, jak se chovala máma, a to mi stačilo. Jedl jsem dál koláč, a ignoroval svoje pocity, jinak bych to asi nedal. Tohle byl hezký den, sice začal ošklivě, ale nakonec to bylo fajn, nechtěl jsem si ho ničím zničit.
Kuro
Byl jsem rád, když Aki řekl, že tu dneska přespí se mnou. Cítil jsem se tak o něco lépe. Bral jsem to jako příjemnou návštěvu tady, když jsem tu zůstal aspoň pro dnešek s ním. Ale i tak jsem měl nepříjemný pocit z toho, co může být u nich doma. Říkal, že to jeho máma už zjistila, ale co jeho táta? Nebude stejný, jako ten můj? Ale Aki je velký, a určitě se nedá jen tak zmlátit. Ale co když se s ním žu nebudu moct vidět? Co když mu to zakážou? Přece jen je z bohaté rodiny, a v takových si potrpí na nějaké tradice, jako například založit rodinu a převzít podnik...
Tak nějak jsem nad tím vším uvažoval a pomalu dojídal to jídlo, které připravoval Aki.
„Bylo to moc dobré,“ odsunul jsem prázdný talíř.
Chytl jsem Akiho za ruku a přiblížil si ji k očím.
„Vařil jsi poprvé?“ konečně jsem se usmál, když jsem viděl ty jeho dořezané prsty.
Chtěl jsem mu to ošetřit, vlastně už jen zalepit, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že spousta mých věcí ještě zůstala doma. I taška, ve které jsem nosil náplasti, protože ty jsem jaksi často používal.
Stiskl jsem Akiho prsty, aniž bych si uvědomil, že ho to musí bolet.
„Paní Rose, omlouvám se, že vás s tím tak obtěžuji, ale mám k vám velkou prosbu. Potřeboval bych odvézt dom... k rodi...čům,“ zasekl jsem se, protože jsem už nevěděl, jak to mám nazvat, ale pak jsem pokračoval. „Odešel jsem jen s pár věcmi. Potřeboval bych si sbalit zbytek, pokud už to nevyhodili do popelnice. A mám tam ještě nějaké věci do školy. Mohli byste mě prosím doprovodit? Já už nemám klíče a teď večer budou určitě doma, a když tam budete všichni se mnou...“
Sklonil jsem hlavu. Moje žádost byla hodně troufalá. Ale chtěl jsem si ty věci z tama odvézt a bál jsem se tam jít sám. Ale doufal jsem, že když by tam se mnou byl Aki i Hiromi a paní Moon, že by to mohlo projít v klidu.
„Víte, nechci volat na policii kvůli Ritě.“
Aki
Bylo vidět, jak Kurova žádost Rose překvapila, ale v klidu upila ze své kávy a v tichosti se postavila.
„Dobře, pojedeme, ale mám pár požadavků. Za prvé mi začni říkat Rose, za druhé… Aki, pokud se ti něco nebude líbit, tak půjdeš zpět do auta, jak pro bezpečnost tvoji, tak Kurova otce. Hiromi se o to postará, bude to tak lepší, ale ze začátku s nám můžeš jít i proto, aby se Kuro cítil líp. Věci vezmeme všechny, co dovolí vzít. Domluvím se s nimi, nemusíš mít strach, ten by měli mít oni,“ zašla do svého pokoje a po chvíli se vrátila oblečena ve svetru a s klíčky od auta v ruce.
I já jsem zašel na chodbu, abych si vzal mikinu a druhou pro Kura, kterou jsem stihl vzít od sebe z domu. Byla to ta menší, takže nebyl problém, aby se do ní vešel.
„Nosil jsem ji na základce, takže by ti měla být ok. Strašně rychle jsem rostl, takže to je asi jediná věc, kterou náš komorník nevyhodil,“ usmál jsem se a podal ji Kurovi, aby se oblékl.
„Tak vyrazíme?“ zeptal se po chvíli Hiromi, který už natěšený stál ve dveřích.
Bylo vidět, jak se chce Kurovu otci postavit a ukázat mu, že tohle se nedělá. Jen jsem se pousmál a odsunul Kurovi židli, aby se postavil a mohli jsme jít.
„Bude to v pohodě?“ zeptal jsem se ještě pro jistotu a políbil ho na hřbet ruky.
Kuro
Byl jsem rád, že Rose souhlasila. Oblékl jsem si Akiho mikinu a než jsme nastoupili do auta, ještě jsem na chvilku Akiho objal.
„Bude to v pohodě, když nás bude víc. Teda doufám. Lepší by bylo, kdyby s námi šel i nějaký dospělý chlap, ale i tak. Potřebuji si odnést věci, než je vyhodí. Pokud to už neudělal. A vážně tam mám i věci do školy, i když nevím, jestli se takhle můžu teď ve škole ukázat,“ pootočil jsem hlavu k zrcadlu, které bylo na chodbě.
Vážně jsem vypadal, jak by mě přepadla banda delikventů a nemluvě o tom, že některé části těla ještě dost bolely. I ta napuchlá tvář, kde jsem měl pořádnou modřinu.
Ještě jsem Akiho políbil, a pak jsme už nasedli do auta a zamířili k nám. Po celou cestu jsem mlčel a jen jsem nervózně drtil Akiho ruku. Říkal jsem, že to bude v pohodě, ale přesto jsem se bál, jak táta zareaguje. Když jsme konečně zastavili před našimi dveřmi, ještě jsem se na všechny otočil.
„Otec nikdy Ritě neublížil, proto jsem nechtěl volat policajty. A teď navečer možná bude i víc v klidu, aby nevzbudil pozornost sousedů.“
I když, včera v noci, když mě vyhodil, tak mu to nejspíš bylo jedno, jak byl naštvanej.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl, a pak jsem už rázně zaklepal na dveře. Na chodbě se ozvaly kroky a než se stihly dveře otevřít, Rose mě popostrčila bokem, aby si mohla stoupnout vedle mne.
„Bude to v pohodě, uvidíš,“ zašeptala mi ještě.
Aki
„To doufám, jinak ho vynesu v zubech,“ zabručel jsem, a ještě jednou si Kura přitáhl pro polibek, než vyšel jeho táta.
Už když jsem ho viděl, měl jsem chuť mu skočit do úsměvu, hlavně když tak chladně mluvil s Rose. Jako kdyby nikdy dítě neměl a my tu byli jako nějaký odpad. Nakonec jsem si stoupl přímo vedle Kura a chytil ho za ruku, aby věděl, s kým to Kuro je, a nevystartoval i po něm.
„Ať si vezme, co chce z jeho věcí, ale nešahá na naše. Stejně jsem to chtěl vyhodit, aby něco nepřenesl na Ritu,“ naštvaně máchl rukou dovnitř domu a vpustil nás.
Sám si sedl do kuchyně a pozoroval každý náš pohyb, jako kdybychom byli zloději a on fízl. Neskutečně mě vytáčel jeho pohled, kterým mě propaloval a provokoval.
„Tak ty jsi ten, komu ten zmetek roztahuje nohy? Je to nechutné. Měl by ses stydět, že takový zbohatlický spratek šuká se spodinou. Měl bys znát místo vás obou. Kdy si budeš platit jiného,“ začal po mě vyjíždět, když jsem procházel kolem kuchyně.
Na nic jsem nečekal a hned po něm skočil. Strhl jsem ho dolů ze židle tak rychle, že ani nestačil zareagovat, a hned jednu pořádnou pěstí schytal do tváře, až mu v tom místě hned zfialověla.
Kuro
Třásl jsem se zlostí, když jsem slyšel, jakým způsobem otec mluví s Hirovou mámou.
Ale ta to brala s nadhledem a ani jednou nezvýšila hlas, a vždy zareagovala klidně, aniž by ho jedinkrát urazila. Šli jsme všichni do pokoje, a já si začal balit věci. Pospíchal jsem, abychom se tam nezdržovali moc dlouho, a ani jsem nechtěl.
„Kuro, ty už tu nebudeš?“ poplakávala Rita, která seděla na své posteli a byla z toho všeho vedle. Nechápala, co se děje, a proč musím odejít. Bylo vidět, že je jí z toho smutno.
„Neplač, ano? Budu za tebou chodit do školy. Nyo ti bude nosit jídlo, abys dobře jedla a nebyla tak hubená. Víš, s tátou si moc nerozumíme, proto musím jít pryč. Nechci se s ním hádat. Ale ty se opatruj, ano? Dej na sebe pozor. A kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej, dám ti potom číslo k paní Moon, tam budu teď bydlet,“ dřepl jsem si k ní a pohladil ji po vlasech.
Rita jen přikyvovala a utírala si oči a nos do rukávu. Nechtěl jsem ji tady nechat, ale ona potřebuje rodiče, a ti ji nikdy neublížili. Políbil jsem ji na čelo, když mě Rose poslala balit s tím, že si s ní promluví.
Hiromi mi mezitím stihl vytáhnout všechny věci ze školy a naskládal je do připravené tašky. Já jsem naplnil druhou svými věcmi, protože jsem potřeboval všechno, i věci na blížící se zimu. Už jsem zavíral skříň, když se ozval z kuchyně hluk.
Okamžitě jsem vyskočil a běžel se tam podívat.
„Aki! Prosím, ne!“ skočil jsem k nim a snažil se Akiho stáhnout z otce dolů. „Prosím, je tu Rita,“ dodal jsem o něco tišeji.
Otec se na mě podíval opovržlivě i přesto, že jsem Akimu bránil ho zmlátit ještě víc.
„Vypadněte oba dva. Vypadněte všichni!“ začal zvyšovat hlas. „Něco tak odporného tady nestrpím! Zavolám policajty, že jsi mě napadl v mém domě!“
„Pane Kurosawa,“ ozvala se náhle Rose vedle nás. „Měla bych vás upozornit, že jsem byla s Kurou v nemocnici. Mám doma podrobnou zprávu z jeho vyšetření. Pokud bych to předložila policii, měl byste docela velký problém. Chcete to?“
Aki
Kdyby mě nechytil ještě Hiromi a nezabránil v dalších útocích, asi bych Kura odstrčil a dál jeho otce mlátil hlava nehlava.
„Jak se opovažujete tohle říkat o svém dítěti. To vy jste spodina, které patří za mříže za to, jak jste ho mlátil. A já mám důkazy ze školní ošetřovny. Každá jeho modřina je zdokumentovaná, a už teď vám ošetřovatelka nevěří. Není problém, abyste se dostal do úplnýho srabu,“ zhrubl jsem hlasem a chtěl znovu vyjet, když mě Rose zastavila rukou a trochu se ke mně naklonila.
„Víš, co jsi slíbil. Jdi do toho auta, zbytek zařídím já,“ zašeptala mi do ucha, a já i přes svou naštvanost poslechl.
Sice jsem vyšel ven, ale nenastoupil do auta. Spíš jsem před ním chodil sem a tam. To čekání na ostatní mě vytáčelo ještě víc, hlavně že tam zůstal Hiromi, aby je ochránil, když toho debila něco napadne.
On zažalovat mě? Mě? Vážně? Rozhodně by nevyhrál, a ještě k tomu by mi platil pořádný odškodný. Na který by samozřejmě neměl.
Kuro
Věděl jsem, že Rose lže. Ale přesto se nebála to říct, a ještě na mě ukázala prstem.
Dokonce se ji podařilo uklidnit i Akiho natolik, aby šel ven. Nechápal jsem, jak dokáže být i v takové situaci tak klidná.
„Chcete, aby to všechno viděla vaše dcera? Chcete to? Aby vás viděla takhle? Ptala by se, a co vy? Lhal byste ji? Chcete, aby si nesla následky do konce života? Stačí, že jste se už snažil zničit život Kurovi. Ode dneška Kuro bude bydlet u nás. Zařídím vše potřebné, sem se už nevrátí, ledaže by sám chtěl. Je to váš syn...“
„Není to můj syn! Taková špína není-“ najednou vyletěl a rozmáchl se proti mně.
Rose stihla jen na poslední chvíli uhnout, ale já to schytal naplno. Zatmělo se mi před očima, když jsem dopadl na zem. Byl jsem otřesen, a jediné, co jsem vnímal, byly zvuky, kdy nějaké další tělo dopadlo na zem.
Pomalu jsem se dostal na kolena. Několikrát jsem si protřel oči, a když se mi to přestalo všechno mlžit, zíral jsem na Hiromiho, jak klečí otci v zádech a drtí jeho ruku jak ve svěráku. Nebyl s to se ani pohnout, aniž by si něco zlomil.
„Jsi v pořádku, mami?!“ křikl Hiromi, ale nepustil otce ani na chvíli z dohledu.
„Jsem v pořádku, Hiro. Jak jsi na tom, Kuro?“ otočila se ke mně.
Jen jsem přikývl, že dobrý, a opatrně se postavil na roztřesené nohy.
„Běž si vzít do pokoje, co můžeš a hned odejdi. Co ti bude chybět, to koupíme. Nedovolím, abys tu zůstal jen o vteřinu déle, než je nutné.“
Nečekal jsem na nic. Rychle, jak jen to šlo, jsem zašel do pokoje. Popadl jsem obě kabely, co jsem měl sbalené, a šel ven. Ještě jsem se ohlédl ke dveřím ložnice, kde Rose odvedla Ritu k mámě. Aspoň, že toho nebyla svědkem, už tak z toho bude mít noční můry.
„Odcházím,“ ozval jsem se po chvíli ode dveří, a bylo už jen slyšet jejich zabouchnutí.
Naposledy... Víc se tu nevrátím.
Pomalu jsem sešel schody a vyšel ven. Jen silou vůle jsem se sunul k autu. Točila se mi hlava a odněkud mi tekla krev, podle toho, jak mi to kapalo na košili. Ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem jít odsud pryč. Když jsem se otočil k domu, se strachem, aby se Rose Hiromimu nic nestalo, podlomily se mi nohy a já dosedl na zem mezi své tašky.
Prosím, ať už je tomu konec... To stačilo...
Aki
„Kuro,“ zakřičel jsem, když jsem viděl, jak dosedl mezi své tašky.
Doběhl jsem k němu právě ve chvíli, kdy si chtěl nejspíš ustlat na zemi, podle toho, jak zavrávoral. Vytáhl jsem ho na nohy a pomohl mu do auta, aby se mi tady někde ještě nesložil. Vrátil jsem se pro tašky a narovnal je do kufru. Moc toho nebylo, ale i tak… Bylo to jeho jmění a památky. Nejspíš to ne vždy bylo špatné, a každý má nějaké hezké okamžiky, třeba na jeho sestru.
Vrátil jsem se ke Kurovi, a konečně se na něj pořádně zahleděl. Málem mě mrsklo, když jsem viděl tu krev, která je mu valila z obočí, jak ho měl natrhnuté. Vytáhl jsem rychle čistý kapesník a přitiskl mu ho na ránu, aby to ještě víc neteklo.
„Jdu tam,“ otočil jsem se rychle k domu a už udělal i první krok, ale…
Kdyby nebylo Rose a Hiromiho, kteří vyšli už taky ven, asi bych šel Kurova otce umlátit. Tohle už bylo vážně moc. Šíleně mě to vytočilo, až i Rose měla co dělat, aby mě nasoukala za Kurem do auta, a já se nevrátil si to s jeho otcem vyříkat.
„Jedeme do nemocnice, tohle je na šití, jo? Zítra tě omluvím Aki, a Kuro, ty budeš tak dva týdny se mnou doma, a pak teprve škola, zařídím to,“ usmála se na nás Rose, ale bylo vidět, že i jí se tohle chování dotklo.
Kuro
Aki mi pomohl do auta. Chtěl vyběhnout nahoru, ale to už ho zastavila Rose.
Přidržoval jsem si kapesník, abych nezašpinil auto. Už tak, že se o mě starali, a já bych jim tady ještě nadělal svinčík. Myslel jsem si, že to bude v pohodě, když tam budou se mnou, ale nakonec to skončilo takhle. Vždyť mohl ublížit i Hirově mámě... Proč je takový?
„Omlouvám se, nemyslel jsem si, že by mohl... Omlouvám se... je mi to líto...“ sesunul jsem se a položil hlavu Akimu na klín. „Omlouvám se...“
Dokola jsem opakoval omluvy, protože mi to opravdu bylo líto, dokud mě Rose nezastavila, abych přestal. Že se nemám za co omlouvat.
Ale já měl. Dostal jsem je do téhle nepříjemné situace Opravdu mohl někomu z nich něco udělat.
„Přestaň, Kuro, jsme v pořádku,“ otočil se na nás Hiromi z předního sedadla a usmál se na mě. „Jen je škoda, že tam byla tvoje sestra, jinak bych mu při-“
„To stačí, Hiro,“ přerušila ho Rose. „Jsme tady. Necháš se ošetřit, a pak pojedeme domů, ano?“
„Nemám peníze na doktora...“
„Chceš mě, Kuro, rozzlobit?“ přísně se na mě podívala. „Vystup si a jdeme.“
Vypla motor, vystoupila stejně jako Hiro, a čekala, až se i já vyhrabu z auta.
Aki
„Radši bych jí nerozčiloval, víš, jaký je Hiromi,“ usmál jsem se a políbil Kura na rty, aby se uklidnil.
„Bude to dobrý, Rose je vážně moc hodná, a tobě bude u ní fajn. Já budu s tebou, jak jen to bude možné, jo?“ pomohl jsem mu z auta a podpíral ho, když jsem viděl ty jeho vratké nohy.
„Hlavně budeš pořádně jíst,“ poplácal ho Hiromi po rameni a podepřel ho z druhé strany.
Šli jsme rovnou na pohotovost, která byla na konci nemocnice, a zrovna tam nikdo kromě nás nebyl. Aspoň jsme nemuseli čekat, a o to dřív jsme přišli na řadu. Šli jsme všichni dovnitř, až se nás sestřička lekla, ale hned nato podala Kurovi židli, aby se posadil.
„Co tu děláš?“ slyšel jsem známý hlas a hned se za ním otočil.
„Přivezl jsem kamaráda, praštil se do hlavy a potřebuje ošetřit,“ řekl jsem klidně, ale srdce mi šíleně bilo jako o závod.
„Myslel jsem, že máš dojet až zítra, nepamatuji si, že bys někdy ordinoval mezi smrtelníky, otče,“ procedil jsem mezi zuby, a on se jen potutelně zakřenil.