Kuro
Proč si každý myslí, že jsem úplný idiot? Vyslechl jsem si Akiho proslov, aniž bych se na něj podíval.
„Jsem naštvaný na to, že mi komorník nevrátil moje věci. Chtěl jsem je jen vyprat. Nic víc. Kdybych věděl, že to tak dopadne, ani bych se nenamáhal mu je dát. Raději bych chodil ve špinavém. Nejsem tvrdohlavý, jen nesnáším, když ze mě někdo dělá hlupáka. A nepotřebuji žádnou almužnu. Už jsem to několikrát říkal. Umím se o sebe postarat sám. A znovu opakuji, tyhle věci byly mé oblíbené. Vybral jsem si je proto, abych vypadal co nejlépe, možná... no... chtěl jsem se ti líbit, víš?“ zadíval jsem se konečně na Akiho. „Kašli na to, dělej jako že jsem nic neřekl.“
Jasně, jsem tvrdohlavý. Tvrdohlavý... obvyklé slovo pro ty, kteří nechtějí pochopit názor druhých. Proč to říká? Vždyť mě skoro nezná... Jsem tvrdohlavý jen proto, že jsem chtěl zpátky své oblíbené věci? Je tak těžké se omluvit a věci mi vrátit? Když je nemá komorník, má je jeho žena. Nepotřebuji, aby se mnou takhle jednali. Vážně mám chuť se sebrat a jet domů. Netušil jsem, že to bude tak těžké. Chtěl jsem si jen užít pěkný den a ten zřejmě teď mít nebudu.
Rande? Po tom všem? Mám souhlasit, když mě už minimálně podruhé kritizuje za mé chování, jako by se ho ani nesnažil pochopit? Mám se tvářit, že se nic nestalo, a dělat všechno co řekne?
Chtělo se mi brečet, ale přesto jsem vynutil úsměv, když holky vyběhly ven. Rita mě chytla za ruku a nadšeně ukazovala na auto, v kterém jsme měli jet.
Už jsem nestihl odpovědět na jeho pozvání na rande. A teď před holkama bych to ani neudělal.
„Tak jedeme?“ usmál jsem se nakonec na všechny.
Možná u Hiromiho bude lépe. Bude nás tam víc a zapomene se možná na to, co se stalo tady.
Aki
Jako fakt skvělý… Seřval mě jak malýho kluka a mlel něco o tom, jak si ho asi nevážím, nebo co. A on si mě váží? Vůbec. Stejně mě vůbec nebere vážně. Ani na to rande mi neodpověděl, asi ztratil zájem. Fajn… Ztrapnil jsem se a… Už mu to neřeknu… Nic mu neřeknu, teď jsem to prostě vzdal.
Sice se smál, ale já na to neměl náladu a ani chuť. Nasedl jsem do auta, jenže jsem se celou dobu díval ven z okna. Odpověděl jsem Nyoko, na co chtěla, a usmíval se i na Ritu, ale on pro mě neexistoval. Aspoň v tuhle chvíli ne.
Hned, co jsme dorazili, už na nás čekal Hiromi a usmíval se na celé kolo. Vypadal nadšeně, stejně tak jeho maminka, která přispěchala za ním. Nebyla to Asiatka, podle tváře a chování byla Američanka, ale nejspíš tady vyrůstala a studovala. Opravdu krásná žena, pořád se smála, a hned nás táhla na rozlehlou zahradu, kde holkám ukazovala zvířata. Musel jsem se smát, když Nyoko mladá kravička vzala klobouk a přežvykovala ho v tlamě. To už jsem to nedal a smál se na celé kolo a Hiroki se mnou. Bylo to vážně hodně uvolňující. Cítil jsem se v téhle společnosti fajn, a tak nějak svobodný.
Kuro
Cesta autem by byla jako poslední cesta na popraviště, pokud by tam nebyly holky. Aki neměl snahu se na mě ani podívat, a já ho nechal. Necítil jsem se po tom všem dobře. Neměl jsem své věci a v těch nových... Cítil jsem se prostě nesvůj. Ale řekl jsem si, že to překousnu.
Ale když jsme dojeli na Hiromiho farmu, nálada se změnila. Po chvíli se i Aki začal usmívat No, řekl bych, že se řehtal jako kůň, a Hiromi s ním. I holky se moc bavily. Možná to byl nakonec dobrý nápad sem s nimi jet. Hiromi není zas tak špatný. Možná ho budu mít rád, jako dobrého kamaráda, pokud se něco nezmění.
„Pomůžu vám s obědem,“ nabídl jsem se Hiromiho mámě, když se omluvila, že půjde chystat.
Stejně se Aki věnoval všemu možnému a já mu nestál ani za pohled. A co... Nedivil jsem se mu. Já byl naštvanej a dal jsem to najevo. A on byl naštvanej, protože si to musel vyslechnout. Ať se s tím popere, jak chce. Je to jeho věc... Nebudu se mu omlouvat, když nemám za co, a nebudu mu pořád něco vysvětlovat.
„Oběd mám už skoro hotový, jen tam je očištěná zelenina, tak ji můžeš nakrájet na tenhle velký talíř, ano? Zvládneš to?“
„Jo, často doma vařím, když jsme s Ritou sami. A zatím mi nic nehodila na hlavu,“ zasmál jsem se.
Hiromiho máma byla opravdu moc fajn. Byla taková přirozeně milá a nenásilná. Měl jsem u ní pocit, jako bychom se znali odjakživa. Prostě si mě získala od samého začátku. Ale přesto mě překvapilo, když se na mě obrátila s otázkou...
„Co se mezi tebou a Akim stalo?“
Moje ruka s nožem se zastavila, když jsem na ni překvapeně zůstal hledět.
„Kuro, líbí se ti kluci, že ano? Nemusíš mi lhát. Znám spoustu podobných tobě. Poznám to.“
Najednou mi došla řeč. Byla to zvláštní situace. Jen jsem se na ní díval...
„Líbí se ti Aki?“
Přikývl jsem.
„Jsi do něj zamilovaný?“
Znovu jsem přikývl.
„A co se tedy stalo?“
Můj úsměv, který jsem předtím měl, nezmizel. Ale strnul, jako bych měl v obličeji obrnu či co. A přes ten úsměv mi začaly téct slzy.
Překvapeně jsem pustil nůž a otřel si oči. Díval jsem se na tu vlhkou ruku, a nechápal jsem to, Proč brečím?
„Kluci, zajděte nasbírat s holkama jablka, budu péct koláč. A dejte si načas, vyberte jen ty nejhezčí!“
Hiromiho máma se vyklonila z okna a zavolala na kluky. Pak zavřela okno a vrátila se ke mně.
„Tak, co se stalo, Kuro?“ pohladila mě po mokré tváři...
Aki
Čím víc času jsme tam strávili, tím víc jsem se na Kura díval. Když se ale on otočil, nebo stočil pohled ke mně, ihned jsem se odvrátil, nebo něco začal dělat. I když jsem byl naštvaný… I když mě to celý mrzelo… Vadilo… Nechápal jsem to… Chyběl mi.
Poslechli jsme Hiromiho mámu a vydali se nabrat pár jablek na nějaký koláč. Holky už byly dávno před námi a dávaly jablka do košíku, když mě Hiromi zastavil a chytil za ruce tak, abych se na něj díval.
„Hele… Kuro nevypadá v pohodě. Vím, že ho nebiješ, a mám tě celkem rád jako kámoše, ale i jeho. Chci jen vědět… No… Jak to říct, aby to nebylo pitomý… Chodíš s ním?“
Zarazil jsem se a jak blbeček na něj civěl.
„Já? N… Ne… Nechodím,“ vysmekl jsem se mu ze sevření.
„Něco mu je, a ty na něj pořád potají koukáš jak blázen. Miluješ ho?“ zeptal se znovu.
„Haaa? Já… Fakt nevím,“ rezignoval jsem a sedl si na lavičku, co tam byla.
Hiromi si přisedl ke mně, aby na mě lépe viděl a čekal na pokračování, aby mu to dávalo smysl.
„Mám ho rád a líbí se mi. Včera… Snažil jsem se s ním být víc, ale asi jsem byl moc hr a přehnal to. Potom mu můj komorník zničil oblečení a koupil mu nový. Vyhodil ho, takže už není a on ho pořád chce. Trochu jsem mu lhal, aby si ho vzal, ale naštval se. Potom jsem ho pozval na rande a odmítl, asi tak ve zkratce. Takže není o čem mluvit, nechce mě, to je vše,“ pohledem jsem se soustředil na holky, abych se nemusel dívat do Hiromiho očí.
Už tak jsem měl se sebou sám co dělat, a ještě tohle k tomu. Hiromi si zhluboka oddechl a potom mě poplácal po ramenech, jako bychom se znali roky.
„A ty s ním být chceš? Asi blbý načasování, ale kdo ví, nevzdával bych to,“ pousmál se a přebral od holek už plný košík jablek.
Byli jsme tam jen chvíli, ale přišlo mi to jako hodiny.
Kuro
Sporák zasyčel, když na něj steklo trochu omáčky. Hirova máma přiskočila vypnout plotýnku a odstavila hrnec bokem. Nalila do sklenice čistou vodu a vrátila se ke mně.
„Posaď se,“ potlačila mě na rameno, a pak mi strčila sklenici do ruky. „A napij se.“
Sama vzala papírový kapesník a otřela mi oči. Ale stejně mi slzy tekly dál, a já prostě nevěděl, proč se ty stavidla tak najednou zvedly.
„Tak mi všechno pověz, a hezky od začátku...“
Napil jsem se vody, postavil sklenku na stůl a sám si vzal kapesník, abych se vysmrkal. Hirova máma se mezitím usadila na druhou židli naproti mně. Chytla mě za ruce, jemně je stiskla, jako by mi chtěla dodat odvahu...
Ani nevím jak, začal jsem mluvit. Řekl jsem ji ve zkratce, jak jsme se seznámili, co bylo potom, a proč vlastně chodím o holi. Jak jsem šel k němu, protože jsem nedokázal čekat do soboty, a všechno, co se stalo potom. Jediné, co jsem nezmínil, bylo, že mě táta zmlátil.
A když jsem o tom mluvil, začalo mi postupně docházet, že toho vlastně na mě bylo moc. Byl jsem z toho všeho strašně ve stresu. A... Nahromadilo se toho tolik, že jsem to vážně už nebyl schopný zvládnout a poslední kapka byla, když jsem přišel o své věci. To byl ten spouštěč...
„Vážně jsem to triko měl rád, i tu mikinu,“ brečel jsem, jako by právě tohle byla ta nejdůležitější věc z celého večera a dnešního rána. „Necítím se v tomhle dobře, a už dva dny mi Aki pořád něco nutí. Možná to nemyslí špatně, ale neposlouchá mě. Nedává mi volbu. Prostě přijde a řekne ‚Na...‘ Já... já nevím co dál. Chtěl mě sice pozvat na rande, ale já mu ani nestačil odpovědět, protože přišly holky. Nechtěl jsem před nimi nic takového řešit... Já se strašně moc... tě...těšil a všechno se pok...pokazi...lo,“ rozvzlykal jsem se nanovo. „Myslel jsem, že... že... měl jsem pocit, že si ze mě dělá srandu. A když jsem se ho na to zeptal, rozzlobil se na mě. Stejně jako s těma věcma... Já nevím, jak se k němu mám chovat, abych ho zase ně… něčím nenaš… tval...“
„Pojď se mnou,“ chytla mě Hiromiho máma za ruku a donutila mě vstát.
Zavedla mě do patra, do jednoho z pokojů.
„Lehni si a pořádně se vyspi. Potřebuješ to. Neboj se, vzbudím tě, až pojedete domů. Najíst se můžeš, až se prospíš. Potřebuješ to. Spánek je dobrý lék...“
Ani nevím proč, ale poslechl jsem ji. Sundal jsem si boty a svlékl se. Jen v triku a trenkách jsem zalezl pod peřinu. A z toho pláče jsem usnul nakonec tak rychle, že jsem skoro už ani nevnímal, jak si ke mně přisedla a pohladila mě po vlasech.
Aki
Ještě jsem si chvíli s Hiromim povídal a přišli jsme na pár věcí, která nás oba baví, a ještě víc nás to spojuje. Vážně jsem začínal mít pocit, že je to super kamarád, s kterým si můžu povídat o všem, co mě napadne. Dokonce mě poslouchal, když jsem mu povídal o Kurovi a o tom, jak jsme se poznali. Bylo příjemné mluvit s někým, kdo jen naslouchá, ale hned neodsuzuje, jako můj táta nebo máma.
Donesli jsme jablka na koláč a spolu je oloupali, aby je mohla jeho máma připravit. Když jsem se však rozhlédl po kuchyni, tak Kuro nikde nebyl. Začal jsem být nervózní, jestli se s ním něco nestalo.
„Je v pořádku, na chvíli si odpočinul v patře, potřeboval to,“ usmála se na mě Hiromiho máma a pohladila po zádech.
Jak kdyby klidnila mé roztřesené srdce. Pořád víc a víc jsem si uvědomoval, že mám Kura rád jinak, než říkám. Jenže… Pořád jsem na tohle přiznání nebyl připravený. Otočil jsem se na ni, abych ji řekl, že jdu na něj podívat, ale ona hned řekla, že holky pohlídá, tak ať jdu.
Šel jsem do patra a rovnou do pokoje, o kterém říkala. Opatrně jsem otevřel dveře, abych ho neprobudil. Vešel jsem a stejně nenápadně dveře zase zavřel. Vypadal tak klidně, když spal. Ale nejspíš měl špatné sny, když se mu víčka rychle hýbala, a on se začal ošívat. Přisedl jsem si k němu na postel a pohladil ho po tváři, aby se uklidnil. Nakonec jsem ho víc přikryl a zůstal u něj. Díval jsem se na jeho spící tvář. Byl vážně moc hezký a nejspíš o tom ani nevěděl. Tak jemné rysy a malý nos, za který bych nejraději chytnul a pořádně ho potrápil.
Nahnul jsem se k němu a políbil na tvář. Do téhle chvíle jsem si myslel, že si vážně můžu nalhávat, že to tak není, ale teď… Nejspíš jsem se zamiloval, a navíc do kluka. Šílený.
Kuro
Byl jsem ze všeho tak unavený, že jsem usnul opravdu tvrdě. Hiromiho máma mě hladila po vlasech a na mě to působilo tak, že jsem usnul, aniž bych už nad čímkoliv dalším přemýšlel. Nejspíš jsem potřeboval tohle všechno. Vypovídat se, vybrečet se, něčí pochopení, pohlazení, protože doma tohle opravdu nemám. Jsem kluk, ale i my občas potřebujeme někoho, u koho se můžeme vypovídat ze svých problémů.
Nakonec se mi něco přeci jen zdálo. Ale všechno bylo tak zmatené, že když jsem se probudil, nepamatoval jsem si z toho vůbec nic. A možná dobře... První, co jsem však po probuzení vnímal, byl pocit, že v pokoji nejsem sám. Opatrně jsem pootevřel oči. Jen malinko, škvírkami, abych se podíval, jestli se mi to opravdu nezdá.
A nezdálo...
Díval jsem se na kolena osoby, která seděla u postele. Všechno se ve mně stáhlo. Ty nohy znám moc dobře...
Zavřel jsem znovu oči a otočil se čelem ke zdi. Dělal jsem, že spím. Stejně jsem byl pořád unavený a oči mě pálily od pláče. A... Neměl jsem odvahu s ním mluvit. Nechápal jsem, proč tam vlastně je. Že by už bylo tolik hodin a my už měli jet domů? To je blbost. To by mě určitě vzbudil a nečekal, až se milostivě vyspím.
Aki
Rty jsem zabořil do těch pěkně růžových tváří a potom se oddálil, ale jen k jeho uchu.
„Jen spi, kdybys byl vzhůru, tak bych asi nenašel odvahu ti to říct. Kuro… Vážně tě mám moc rád. Nehraju si s tebou,“ pohladil jsem ho po vlasech a potom vstal, abych mohl odejít.
Byl jsem z toho všeho takový nějaký přešlý. Mám ho rád… Ne, je to víc, a přesto… Do očí mu to nějak nedokážu říct. Možná je to i tím, že jsem se s tím pořád nějak nesmířil a je to pro mě nové. Jenže nejspíš je to nové i pro něj.
Vyšel jsem ven z pokoje a potichu zavřel, aby se nevzbudil. Sešel jsem dolů do kuchyně, kde to už pořádně žilo a mouka lítala všude, jak se holky zapojily do pečení. Musel jsem se smát, když uprostřed toho všeho stál Hiromi a vypadal jak sněhulák, když na něm všechen ten prach ulpěl.
„Můžu nějak pomoct?“ došel jsem k paní Moon a ukázal na zeleninu, kterou krájela.
Jen ji popostrčila i s prkénkem ke mně a podezřívavě se mi dívala na ruce, jestli se nepořežu.
„Spí. Snad se mu udělá líp,“ povzdechl jsem si a začal krájet papriku.
„Hiro mi říkal o jeho otci. Vím, že ty modřiny má od něj, a ne od tebe. Ale nespěchej tak na něj, Aki. Má tě rád, ale bojuje s tím stejně, jako ty.“
Vytřeštěně jsem se na ni podíval a nechápal, jak o tom ví.
„Nejste s Hiromim rodina?“ pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem před chvílí mluvil s ním o tom stejném.
Kuro
Slyšel jsem, co mi Aki říkal. Nespal jsem, ale nechtěl jsem mu ukázat, že jsem vzhůru.
Když odešel, konečně jsem se pořádně nadechl. Ruce se mi mírně třásly, když jsem si uvědomil, co mi vlastně řekl.
Nejspíš jsme nezačali nejlépe, ale možná to byla cesta k tomu, abychom si uvědomili, jak to vlastně máme. Mám ho rád. Vážně jsem se do něho zamiloval, a bylo to opravdu tak rychle, že jsem se toho bál a nechtěl si to připustit.
Když jsem znovu usínal, už jsem nebrečel. Usmíval jsem se...
Hirova máma říkala, že mě vzbudí, až bude čas. Ale nakonec jsem se vzbudil sám.
Venku bylo ještě slunce, ale bylo vidět, že je už dost odpoledne, a nejspíš budeme muset za chvíli jet domů. Podle všeho jsou všichni už i dávno po obědě, a mě při té myšlence zakručelo v žaludku.
Vylezl jsem z postele, oblékl se a trochu rozestlal peřinu, aby se vyvětrala.
Pomalu jsem pak zamířil dolů. V domě bylo ticho, a když jsem nakoukl do kuchyně a obýváku, nikdo tu nebyl.
Zamířil jsem ven, odkud jsem zaslechl hlasy.
Všichni seděli pod pergolou a živě se bavili. Před sebou na stole měli pití a koláč, který Hirova máma slíbila, že upeče. Vonělo to až ke mně a já dostal ještě větší hlad.
„Omlouvám se, že jsem prospal celý den,“ došel jsem k nim a nervózně se podrbal v ještě rozcuchaných vlasech.
Aki
Najedli jsme se, a já si pořád na hodinkách hlídal čas, abych Kura probudil a on se ještě stihl najíst, než pojedeme domů. Už jsem se chtěl vydat za ním nahoru, když se objevil u nás. Srdce mi snad dělalo kotrmelce, jak moc mu to slušelo. Celý pomačkaný, a s vlasy rozježenými na všechny strany, byl strašně roztomilý. Jestli jsem si doposud nebyl jistý, teď to skočilo na sto procent.
„V pořádku, potřeboval jsi to,“ usmála se paní Moon a ukázala na křesílko, aby si k nám sedl.
„Naberu mu jídlo, musí být hladový,“ potichu jsem se zasmál, když jsem slyšel jeho žaludek, jak si hlasitě stěžuje.
Zvedl jsem se a rovnou zamířil do kuchyně, kde jsem mu nechal na talíři připravené jídlo. Vzal jsem ho i s kafem, co jsem stihl připravit a donesl na verandu, kde jsem ho položil před něj.
„Dobrou chuť,“ usmál jsem se a sedl si zpátky ke svému nedojedenému koláči, který chutnal vážně skvěle.
„Zase někdy přijeďte. Je to tu pro nás dva docela veliké a kdybyste přidali ruku k dílu, určitě by se mi to hodilo. Nějaké brigádníky tu vždy upotřebím a peníze malé taky nedávám,“ ukázala na malé, ale rozlehlé pole. – protiřečí si
„Mami… Aki je z bohaté rodiny, tohle se pro něj moc nehodí,“ napomenul ji Hiromi, ale hned ztichl, když se na něj podívala.
„Ne… Tak to není. Moc rád přijedu a pomůžu i bez peněz. Máte to tu moc hezké a já se tu cítím líp než doma,“ povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl, že se zase budeme vracet do domu, co je chladný a prázdný, naprosto bez lásky, a přitom tady…
Sem bych se narodil rád, i bez peněz je tu veliké bohatství.
Kuro
Styděl jsem se, když mi znovu zakručelo v žaludku. Aki vyskočil hned na nohy a nabídl se, že mi donese oběd.
Poděkoval jsem mu. Potěšilo mě, že se o mě stará. Bylo to opravdu příjemné, zvlášť teď, když už jsem věděl, jak to s ním je.
„Rád bych zase přijel, ale nemám moc času. Mám brigádu kousek od domu. Ale pokud to půjde, určitě se zase přijedu podívat,“ odpověděl jsem na nabídku Hiromiho mámy.
Je pravda, že by se rodičům moc nelíbilo, kdybych jezdil pracovat tak daleko. Stávalo se, že jsem se musel starat o Ritu, když byli oba dva v práci a nevěděl jsem, kdo jiný by to byl schopný zajistit.
Ale rozhodně se mi tady líbilo, i když jsem většinu dne prospal. Bylo tu opravdu příjemně a uměl jsem si představit, že bych tu i bydlel. Mít tak takovou mámu jako Hiromi, nosil bych ji na rukou...
Ale... Pomalu se blížil čas, kdy jsme se měli rozloučit a vrátit se zpátky do tvrdé reality.
„Rito, běž se umýt a opraš si oblečení. Za chvíli pojedeme, tak ať nelezeš do auta špinavá,“ zastavil jsem Ritu, která se už chystala znovu vběhnout mezi zvířata.
Aki
Byl jsem spokojený, když Kuro vše snědl, a i malá myšlenk na to, že bychom znovu spolu mohli být, mě dělala šťastným. Došel jsem k němu a na moment ho objal zezadu, když jsem si byl jistý, že se nikdo nedívá.
„Vyspal jsi se dobře? Co noha?“
Přitiskl jsem ho zády na svou hruď a chvíli přijímal jeho teplo. Nějak jsem mu chtěl ukázat, že ho mám rád, ale zase jsem mu to nemohl říct. Hned, co jsem slyšel šramot a holčičí hlasy, jsem se od něj oddálil a pročísl si nervózně prsty vlasy.
„Už pojedeme Nyoko. Kuro a Rita musí být včas doma, než dojedou jejich rodiče.“
Nyoko se zatvářila přesně tak, jak já, když jsem zjistil, že Kura jeho táta bije. Nejspíš to byly obě děti, které trpěly jeho výkyvy nálad.
Pobrali jsme všechny věci na nandali je do auta. Moc se mi odsud nechtělo, a nebylo se čemu divit, ale musel jsem. Rozloučili jsme se s Hiromim a jeho mámou a nasedli do již připraveného auta, protože jsem řidiči včas zavolal, aby už přijel. Sedl jsem si vedle Kura, ale pořád jsem se cítil nějak nervózně. Nevěděl jsem kde začít a co dělat, bylo to tak jiné a nové.
Kuro
Snědl jsem všechno a dal jsem si i koláč. Měl jsem opravdu hlad. Měl jsem pocit, jako bych nejedl dva dny a teď jsem to potřeboval dohnat. Hirova máma nám nabalila něco ze zeleniny, a ještě přibalila zbytek toho dobrého jablkového koláče na cestu. Hned jsem to ale Ritě vzal z ruky, aby nedrobila v autě.
„Dáš si to až doma, ano?“ zabavil jsem jí to a dal do krabice k ostatním věcem.
Rozloučili jsme se a netrvalo dlouho a my byli na cestě domů.
Měl jsem ze všeho smíšené pocity. Začátek byl fajn, prostředek nic moc, ale pak se to srovnalo, a já byl konečně klidný. Jenže teď... teď když jsme se blížili k našemu domu, se ta horší nálada vrátila. Měl jsem najednou pocit, že se nechci s Akim rozloučit. I když jsem věděl, že se s ním v pondělí uvidím ve škole, přesto mi z toho bylo smutno.
Nenápadně jsem posunul ruku a opatrně ho chytl. Sevřel jsem jeho prsty mezi našimi těly, aby to nikdo neviděl. Byl tak blízko a my se skoro dotýkali, ale nebylo to ono. Potřeboval jsem se tím stiskem ruky ujistit, že se mi to nezdá...
Aki
Zarazil jsem se, když jsem cítil jeho prsty, jak se proplétaly s mými. Vnímal jsem jen to obrovské horko, co najednou proletělo mým tělem a sevřelo mi srdce, které šíleně bušilo jako na poplach. Stisk jsem mu opětoval a palcem ho pohladil po hřbetu ruky. I takové malé otření stačilo k tomu, abych se ho chtěl dotýkat víc… Nešlo to. Byli jsme skoro u jeho domu, když řidič zastavil, aby nás neviděli jejich sousedé, nebo nedej bože rodiče. Holky hned vyskočily, když jim řidič otevřel dveře a hlasitě se loučily. Využil jsem situace a na chvíli dveře přivřel, když jsem se k nim natáhl přes Kura a přitom ho políbil.
Chutnal všelijak, ale hlavně po tom sladkém koláči, co mu ta chuť ulpěla na jazyku. Na moment jsem se jazykem vecpal do jeho úst a otíral se o ten jeho. Bohužel jen chvíli, než nás zavolaly holky a čas najednou nebyl. Pustil jsem ho a prstem pohladil jeho plné rty. Sám jsem měl ale co dělat, abych s tím přestal.
Kuro
Jen co holky vyběhly z auta, Aki se přese mne natáhl ke dveřím. Ale překvapením jsem jen doširoka otevřel oči, když se náhle sklonil ke mně a políbil mě.
Všechno se ve mně roztřepotalo. Měl jsem ten zvláštní pocit v břiše. Jen jsem víc stiskl jeho ruku a polibek mu opětoval. Možná kdybychom nebyli tady, venku nebyly holky a řidič, možná kdybychom byli úplně někde jinde, odvážil bych se to protáhnout a obejmout ho. Ale tak jsem jen svíral jeho ruku a po chvilce s tichým vydechnutím polibek přerušil.
„Mus... musím jít,“ odepl jsem si konečně pás a mírně od sebe Akiho odstrčil.
Právě včas, protože řidič otevřel dveře na jeho straně, abychom mohli vystoupit. Přebral jsem od něj krabici s tím, co nám dala Hiromiho máma, a pak se ještě otočil na Akiho.
„Uvidíme se ve škole. Jsem rád, že jsme mohli s Ritou přijít. Určitě to někdy zopakujeme...“
Ano, jsem rád, že jsem mohl s Ritou přijít, protože si našla kamarádku, ale v tuhle chvíli jsem myslel hlavně na sebe. Měl jsem možnost ho poznat jinak než ve škole. Snad skoro všechny jeho nálady. Možná, ne všechny, ale bylo jich dost, a já měl konečně možnost se o něm něco víc dozvědět. A tím jsem se do něj zamiloval ještě víc.
„Rito!“ zavolal jsem na svou sestru, aby se už taky konečně rozloučila.
I když jsem si udržoval nic neříkající vzdálenost, přesto jsem na moment k Akimu přistoupil. Jen na tak krátký moment, abych mu mohl říct:
„Na to rande bychom někdy mohli zajít.“
Aki
I přesto, že se ke mně natáhl jen na chvíli, stačilo to na to, abych se ještě jednou dotkl jeho ruky. Vše muselo být nenápadné, ale ať jsem chtěl jakkoliv hodně, pořád jsem měl touhu s ním být o samotě. Třeba to vyjde jindy… Nenápadně jsem mu na papírku vtiskl do ruky svoje telefonní číslo, aby mi mohl kdykoliv napsat.
„Třeba zítra bychom mohli do kina, tam tolik lidí nebude,“ usmál jsem se a zamával oběma, když odcházeli k domovu.
Bylo vidět, že jak já se cítím najednou sám, tak i Nyoko. Možná to není v jejím případě jen kamarádství, vlastně bych se nedivil, kdyby se zrovna jí líbily holky. Ona je víc kluk, než Ookuba a to je co říct. Nastoupili jsme s Nyo do auta a odjeli domů. Jak se dalo čekat, nikde nikdo kromě komorníka a kuchařky, kteří v domě i žili. Hezky nás uvítali a s nadšením si vzali zeleninu, kterou i nám nabalila Hiromiho máma. Neměl jsem už hlad, jen jsem poprosil o dvě benta do školy a Nyo to to stejné. Nebylo jim to divné, prostě to neřešili, byli rádi, že máme konečně někoho, kdo se jim líbil.
Rovnou jsem si šel lehnout a Nyo taky. Celý den se na nás podepsal, ale stálo to za to, tolik zábavy jsem dlouho nezažil. Natáhl jsem se na postel a díval se na nějaký film, který jsem ani nevnímal. Hodil jsem přes sebe deku, na které ještě byla Kurova vůně, a myslel na něj. Jak pitomej jsem prostě neusnul, jak jsem ho měl plnou hlavu.
Kuro
Vyšli jsme z boční ulice a zamířili domů. Skoro se stmívalo, když jsem odemkl dveře a my vešli do prázdného bytu.
„Běž se osprchovat, připravím večeři, ano?“ zavolal jsem na Ritu, když se rozběhla rovnou do pokoje.
Jen přikývla a zmizela za dveřmi.
Uložil jsem zeleninu do lednice, jen něco jsem nechal venku, abychom si mohli dát večeři.
Byli jsme dost najezení, tak jsem jen zeleninu nakrájel, k tomu uvařil rýži, a každému jsem na talířek dal po kousku koláče. Zbytek jsem schoval abychom si ho moli dát k snídani.
Ještě jsem chystal talíře, když zazvonil telefon.
Pohlédl jsem na hodiny. Přijeli jsme akorát na čas. Ještě že jsme se nezdrželi déle.
Hovor netrval dlouho, jen se poptal, jestli je všechno v pořádku, jestli jsme se najedli a ohlásil, že druhý den dopoledne přijedou. Všechno jsem mu odsouhlasil, abych ten hovor zkrátil co nejvíce. Nějak jsem neměl náladu se s ním bavit. Neměl jsem náladu se vůbec s nikým bavit.
Až na jednoho…
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl lístek, co mi Aki dal. Díval jsem se na to číslo a přemýšlel... Měl jsem strašné nutkání mu zavolat. Slyšet ho...
Nakonec jsem sluchátko zvedl a vytočil jeho číslo a Ritě, která už běžela z koupelny jsem ukázal, že má jít do kuchyně, kde má připravenou večeři.
Co já vlastně Akimu řeknu? Co mu chci říct? Chci ho prostě jen slyšet... Aspoň to...
Aki
Už jsem skoro zavíral oči, když se mi rozezněl telefon a nějaké cizí číslo na něm blikalo jako o závod. Uchopil jsem ho do ruky a chvíli přemýšlel, než jsem ho zvedl.
„Ano? Kdo tam?“
Překvapeně jsem čekal na odpověď, protože jen tak někomu jsem číslo nedal. Mělo ho jen pár lidí a z toho jeden, kterého mám rád. Může to být on? Znervózněl jsem ještě víc a očekával hlas, který měl na druhé straně sluchátka promluvit.
Kuro
V telefonu to klaplo a já v tu chvíli ztratil odvahu mluvit. Nadechl jsem se, vydechl a pak teprve promluvil.
„A-ahoj, to jsem já, Kuro. Omlouvám se, že takhle večer volám. Jen...“
Trhnul jsem sebou, když se z kuchyně ozval hluk.
„Kuro! Kuro! Spadla mi miska!“ začala na mě volat Rita.
„Promiň, Aki. Musím za Ritou. Jen jsem chtěl... Zítra jdu do práce, budu končit v devět večer. Jen jsem chtěl... no... Jestli by tě to neobtěžovalo... Rád bych tě viděl.“
„Kuróó!“
„Promiň, musím jít. Nezlob se, že jsem volal tak večer.“
Rychle jsem položil sluchátko a běžel za Ritou, aniž bych si počkal na odpověď. Ale Rita byla tak neodbytná, že se to jinak nedalo. V kuchyni byla hotová pohroma. Nádobí už sice posbírala, ale rýže byla po celé podlaze.
Nakonec jsme to spolu nějak uklidili a já ji nabral znovu rýži, aby se mohla najíst.
„Půjdeme spát, ano?“ otočil jsem se na Ritu, když jsme doumývali nádobí.
Jen přikývla, schovala poslední misku do linky, a už běžela do pokoje. Ještě jsem zkontroloval, jestli máme zamčeno, všude pozhasínal a šel si taky lehnout. Rita mi už nachystala futon, a než jsem si stihl lehnout a zamotat se do peřiny, už pravidelně oddechovala.
Za to já nemohl usnout. Celou noc jsem se převaloval, jak jsem pořád myslel na Akiho. A tak, když jsem potom ráno vstával, byl jsem víc unavený než večer.
Nachystal jsem snídani, vzbudil Ritu, aby se najedla. Pomohl jsem ji převléct a když jsem ji předal sousedce, pomalu jsem se vydal do práce. Musel jsem vyrazit o něco dříve, protože jsem stále chodil s hůlkou a v neděli moc autobusů nejezdilo.
I tak jsem do práce dorazil včas, akorát na otevření....
Aki
Byl jsem nadšený, že to opravdu byl Kuro, ale než jsem mu vůbec stihl odpovědět, už musel pryč a zavěsil. Skousl jsem si spodní ret, jak jsem se culil. Neskutečný, jak praštěný jsem byl, jako když dá někdo dítěti jeho vysněnou hračku. Dal jsem mu své číslo v nějakém očekávání, ale rozhodně jsem nečekal tohle. Jak brzo mi zavolal a ještě tohle…
Asi se mi rozskočí srdce, jak zběsile běží o závod. Vážně jsem se nepoznával, takhle mě nedostala ani poslední holka, a to jsem s ní spal. V Kurovi bylo něco, co mě nutilo ho prostě milovat… Jo… Zamiloval jsem se. Nebylo to nucené… nebo to nevyplynulo ze situace, prostě to tak bylo. Jak otřepaná fráze, blesku z čistého nebe. Nečekané a bláznivé, ale pravdivé.
Ležel jsem na posteli a nemohl se z toho vzpamatovat, usnul jsem až hodně brzo ráno a taky prospal skoro celé odpoledne. Probudila mě až Nyoko, která mi zase otevřela okno a donutila, abych si s ní šel zahrát šachy. Stejně vždy vyhrála, ale byla tak nadšená, když se jí to zase povedlo, asi už po stopadesátý.
Jenže… Nemohl jsem se dočkat večeru a chvíle, kdy ho zase uvidím. Když se ten čas nachýlil vzal jsem si na sebe černé džíny a černou mikinu s nápisy, abych v té tmě zanikl. Nyoko už zalezla do svého pokoje, takže si mě zase jako vždy nikdo nevšímal. Vyšel jsem z domu a zamířil přímo před obchod.
Nešel jsem dovnitř, ale sedl si do stínu na schod před ním, kde jsem seděl i tehdy, když jsem na něj čekal. Každou chvíli musel vyjít ven.
Kuro
První, co bylo, když jsem došel do práce, tak jsem dostal vynadáno, že jsem přišel v tomhle stavu. Ale šéf mě měl rád, a byl to spíš takový otcovský přístup. Věděl, že potřebuji peníze, tak mě nakonec nechal s tím, že jsem dělal jen to nejnutnější a byl hlavně za kasou.
Častokrát jsem se přistihl, že myslím na Akiho. Prostě celkově zaměstnával mou hlavu, až mě musel šéf několikrát vrátit do reality. Já se však nemohl dočkat večera. Měl jsem pocit, že se ten dnešek strašně vleče. Doslova jsem hodinové ručičky posouval i očima, jen aby už byla devátá a já mohl jít domů.
Ani ne tak domů... Doufal jsem, i když jsem si nepočkal na odpověď, že Aki přijde. Vlastně... Moc jsem si to přál. A tak když se přiblížil konec, a já se šel převlíkat, měl jsem pocit, že se mi každou chvíli udělá blbě, jak se ve mně všechno svíralo. Místy jsem totiž pohlédl přes prosklené dveře ven, ale nikde jsem ho neviděl. A dostal jsem strach, že možná ani nedojde. Se sevřeným žaludkem, a přitom plný očekávání, jsem se rozloučil a pomalu vyšel ven.
Byla už tma, jen malá lampa na druhé straně mírně osvětlovala cestu. Ale celá ulice byla prázdná...
Tak přeci jen nepřišel. Možná něco má a já to nevím, protože jsem zavěsil včera telefon dřív, něž mi to stihl říct.
Povzdechl jsem si. Bylo mi líto, že ho dneska neuvidím...
Aki
Ve stínu, tak aby mě neviděl, jsem sledoval, jak vyšel ven a vehementně se rozhlížel, jestli jsem přišel nebo ne. Vyčkával jsem. Pomalu jsem se vplížil za něj a chňapl po něm, abych ho skryl do stejného stínu jako sebe. Nechtěl jsem, aby nás někdo viděl, nebo obtěžoval. Kryla nás obrovská popelnice, přes kterou nebylo vidět.
„Mám tě,“ usmál jsem se a otočil ho k sobě čelem, aby mi viděl do tváře.
„Promiň, ale nemohl jsem tomu odolat,“ zasmál jsem se, ale když jsem ho viděl, nějak jsem se nedokázal držet na uzdě.
Pohladil jsem jeho tvář a potom si ho za bradu přitáhl k sobě tak, že jsem se rty jemně dotkl jeho. Olízl jsem mu je a čekal na pozvání, které na sebe nenechalo dlouho čekat. Políbil jsme ho a potom se trochu oddálil.
„Spěcháš domů? Tady dole, kousek od hlavní silnice, je ještě otevřené kino a hrají do dvanácti. Ne, že tak moc chci vidět film, ale chtěl bych být s tebou. Nebo… U mě na televizi, ale to už se nám vymstilo,“ prohodil jsem už radši jen tiše.
Díval jsem se do jeho tváře a musel si ho k sobě víc přitáhnout, abych cítil jeho tělo a srdce, které mu bilo stejně šíleně, jako mě.
Kuro
Myslel jsem, že vyletím z kůže a jen tak tak jsem zachytil hůlku, která mi vyletěla z ruky.
Aki mě zatáhl do tmavého kouta. Smál se, jak mě dostal, ale současně s tím mě pohladil po tváří. A když mě políbil, jen jsem zvedl ruce a opatrně, jako bych tomu pořád nemohl uvěřit, jsem ho objal, než se zase oddálil.
Bylo to něco neskutečného se s ním takhle líbat. Jako bych dostal svou odměnu za celodenní práci. Navíc... Nebyl jsem v tom zběhlý, ale podle mého pocitu, Aki líbal dost dobře. Tak dobře, že se mi ten polibek nechtělo přerušit.
„Nezlob se, ale do kina nemůžu. Chtěl jsem tě aspoň vidět. No, omlouvám se, že jsem tě takhle večer vytáhl ven, a jen kvůli tomu, abych tě mohl vidět. Jsem moc rád, že jsi přišel. Ale nemůžu být tak dlouho venku,“ zatvářil jsem se nešťastně a chytil Akiho kolem pasu a opřel si o něj hlavu, když si mě znovu přitáhl k sobě.
Takhle bych mohl stát třeba do rána. Vůbec se mi nechtělo ho pouštět. Byl jsem prostě šťastný...
Aki
Objal jsem ho víc a pevněji ho k sobě přivinul, když to říkal.
„Nevadí mi to a neomlouvej se, chtěl jsem přijít a jsem tu, abych byl s tebou. Je jedno jak dlouho, ale hodlám toho naplno využít,“ usmál jsem se a znovu ho za bradu nadzvedl, abych ho mohl líbat.
Bylo to tak skvělý. Jak kdybych ho neviděl rok a nemohl se toho nabažit. Jedna ruka se mi zasunula pod jeho triko a přejížděla mu po obratlích na páteři. Hladil jsem tu sametovou kůži a jemně mu záda přitom masíroval, jak jsem cítil, že je hodně unavený. Byl jsem jak nenasytný, ale zároveň v každém polibku jemný, aby zase nedostal strach a neucukl mi. Nepotřeboval jsem víc, než jsem nyní měl. Chutnal dobře… Cítil jsem se s ním skvěle a polibky… Jooo.. To bylo něco.
Jako jeden z mála se mi podřazoval, ale i vycházel hezky vstříc, o to víc jsem se mohl položit do dalších hlubokých polibků. Na chvíli jsem toho nechal, aby taky mohl dýchat, a jen si ho držel na hrudi, abych se s ním mohl objímat.
„Určitě se potom najde nějaká chvíle, abychom byli spolu sami, ne? Není kam spěchat, jsem i za tohle rád. Jen… Jsi vážně hrozně hubený, nechej mě tě trochu vykrmit,“ pousmál jsem se a obličejem se mu zabořil do krku, abych nasál jeho vůni.
Byl tak drobný… Tak zatraceně křehký, že jsem se bál, abych ho nerozdrtil.
Kuro
Nechtělo se mi Akiho pouštět ani na chvíli. Bylo to jak splněný sen. Byl jsem moc rád, že se nezlobil. Při dalším polibku jsem mu ho opatrně oplácel. Říct mi někdo ještě před dvěma dny, že se tohle stane, pořádně bych se mu vysmál, a ještě bych mu poklepal na čelo. Už mi bylo jedno, že hůlka spadla a odkutálela se kousek dál. Já měl ruce tam, kde jsem je vždy chtěl mít. A když Aki zasunul ty své pod mě triko, jen jsem tiše vydechnul, jak mi ten nádherný pocit, který mi jeho dotek dával, postavil všechny chlupy na těle.
„Aki, měli bychom jít. Šéf bude za chvíli vynášet odpadky Můžeme se ale aspoň projít oklikou, co?" promluvil jsem, když mě konečně nechal nadechnout. „A můžeš mi po cestě koupit třeba yakisobu ve vedlejší ulici je stánek..."
Klidně bych se s ním líbal ještě dlouho. A jeho ruka na mých zádech byla opravdu příjemná. Ale vážně byl čas se odsud hnout.
Aki
Opřel jsem hlavu o jeho rameno a smutně si povzdechl.
„Mě se nikam nechce…“
Ale když řekl to o jídle, hned jsem zpozornil a chytil ho za ruku, abychom mohli jít.
„Tak fajn, jdu ti koupit dlabanec,“ zasmál jsem se nahlas, a přitom mu trochu stiskl ruku.
Teď v noci to tu bylo úplně prázdné, takže nikdo nemohl vidět, že se vedeme za ruce. Nějak jsem ho aspoň chtěl mít u sebe. Občas jsem se otřel i ramenem o to jeho, a přitom si to všechno úplně užíval.
„Tak, kdy to vidíš na to kino? Třeba doma můžeš říct, že máš školu déle, nebo že musíš doučovat bohatého spolužáka, co ti za to platí. To by snad nemohlo vadit, ne? Aspoň by to brali jako brigádu. Že ti to třeba nařídila učitelka, protože on je ve škole nový. Vlastně vůbec nelžeš,“ podíval jsem se na něj štěněčím pohledem, a když jsme procházeli tmavou uličkou, jsem ho na chvíli zatáhl za jednu zhaslou pouliční lampu.
Znovu jsem ho políbil, protože se to prostě nedalo vydržet, když ho mám tak blízko. Ruku jsem mu zabořil do vlasů a prohraboval se jimi, když jsem se jazykem probíjel do jeho úst a bral si ty skvělé polibky.
„Bože… To je peklo,“ zaklel jsem, a ještě jednou spojil naše rty.
Stánek byl nedaleko, takže už zbýval jen kousek a já nám koupil dvě pořádné porce yakisoby, a sedl si i s ním k malému stolku na lavici.
„Vypadá to tu pěkně. Sice tu už asi měsíc jsem, ale tady jsem ještě nebyl,“ nabral jsem si první sousto a myslel, že mi asi explodovaly chuťové buňky.
„To je strašně dobrý. Nevěděl jsem, že u obyčejného stánku tak dobře vaří.“
Kuro
Líbilo se mi, jak Aki vymýšlel způsob, jak být co nejvíce spolu. Ale říct, že učím bohatého synka a on mi za to platí... To by doma nejspíš neprošlo. Je mi jasné, jak by táta zareagoval. Nebudu nikomu dělat posluhovače jen proto, že má peníze.
„Zkusím se doma domluvit, že bych tě doučoval, i když si myslím, že to nepotřebuješ. Ale aspoň budeme moct být spolu. Jen mám jednu podmínku, nechci za to peníze.“
Aki jedl, jako by týden neměl nic v puse. Ale co se divit. Yakisoba v tomhle stánku je opravdu výborná, a pokud mi zbydou peníze, tak sem občas zajdu cestou z práce. Byl to fajn večer. Řekl bych, že jsem si ho užíval, ale čas se krátil. Bylo potřeba jít domů, zvlášť, když jsem rodiče ještě neviděl. A kdo ví, s jakou náladou se vrátili z toho svého srazu. Beztak počítám, že je tam zas někdo vytočil jen tím, že se mu dobře daří.
Dojedl jsem svou porci, vyhodil tácek, a když jsem se shýbal pro svou tašku, nenápadně jsem Akimu dal rychlý polibek na rty.
„Půjdeme?“
Aki
Musel jsem uznat, že umí být pěkně prohnaný, když se sehnul a políbil mě tak, aby to nebylo vidět. Tak nějak mě trochu štvalo, že prostě nemůžu nikomu ukázat, že s ním chodím, ale…
Vlastně můžu. Jediné místo, kde se nemusíme schovávat je Hiromiho dům, kde nás oba přijali tak srdečně, že to rozhodně nikdy nezapomenu.
„Kousek tě ještě doprovodím, ale…“ ještě jedno stinné místo zbývalo, než dojde domů a já ho využil.
Zase jsem ho zatáhl bokem a políbil. Vůbec se mi ho nechtělo pustit, tak jsem prostě nepřestával. Nakonec jsem se oddálil a dal mu prostor k odchodu.
„Zítra ve škole a… Donesu bento,“ usmál jsem se a jen se díval na to, jak odchází.
Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a díval se na konec ulice, kde zahnul doprava a přímo domů. Nemohl jsem uvěřit, jak mi může už po minutě chybět, nebo proč čumím jak vyoraná myš na to prázdné místo. Nemohl jsem se ani donutit pohnout, takže kdyby někdo přišel a já promluvil, asi mě seřeže kabelkou nebo činkou. Asi po hodině jsem se vydal zpět k domu. Zase prázdno… Nikde nikdo, jen z pokoje Nyoko se ozývaly písníčky, které si pouštěla na usínání.
Zaplul jsem do pokoje a svalil se na postel. Instinktivně jsem si vytáhl telefon a chtěl mu napsat, ale na pevnou by to nešlo. Tak jsem telefon hodil vedle sebe na postel a jen se převalil na bok, když se mi začalo chtít spát.
Kuro
Byl to opravdu pěkný večer. Měl jsem celou dobu pocit, jako bych lítal a obláčku. Prostě jsem byl šťastný. Šťastně zamilovaný... Nechal jsem se ještě stáhnout do stínu, a tam s ním strávil pár minut, než jsme se úplně rozloučili. Od té chvíle, i když jsem se usmíval, na mě začal padat smutek.
Nechápal jsem to. Měl bych být šťastný, jenom šťastný... Ale proč je mi tak smutno, že ho nějakých pár hodin neuvidím? Strašně jsem si v tu chvíli přál, aby už bylo ráno a já už mohl jít do školy.
Než jsem zašel za roh, ještě jsem se otočil. Stál tam a díval se za mnou, a já měl v tu chvíli chuť se vrátit. Tak strašně moc mě to k němu táhlo...
Doma mě přivítalo ticho. Rita už spala, máma se sprchovala, a táta seděl v kuchyni, četl si včerejší noviny a pil pivo.
„Kde ses coural?“ udeřil na mě bez pozdravu.
„Šel jsem pomalu, ještě mě bolí noha,“ ukázal jsem mu hůl o kterou jsem se opíral.
Zašel jsem si natočit vodu, abych se napil, ale uprostřed cesty jsem si na něco vzpomněl.
„Rita potřebuje nějaké věci do školy,“ zahrabal jsem v kapse a položil před něj obálku s mojí výplatou.
Táta odložil noviny, vzal obálku a podíval se do ní. Pak ji zase položil a ukázal na lednici.
„Bylo zbytečné kupovat tolik zeleniny.“
„No, byli jsme na návštěvě u jednoho spolužáka, a to jsme dostali od jeho mámy.“
„Víš, že jsem ti říkal, že žádné milodary nebudeš přijímat!“ rozkřikl se hned táta a bouchl pěstí do stolu.
„Ale Rita potřebuje pořádně jíst. Je hubená jak tyčka!“ rozkřikl jsem se i já na něj, protože mě to v tu chvíli naštvalo.
Nikdy jsem si toho nějak nevšímal. Ale od chvíle, co jsem s Akim a jeho sestrou, musel jsem uznat, že v tomhle mají pravdu.
„A co ty nové věci, co měla Rita na sobě?!“ vstal táta a rozčíleně se na mě podíval.
„Akiho sestra je měla už malé, a Rita se u nich polila, tak ji je dala,“ odsekl jsem.
Ale začínal jsem mít strach, když jsem viděl, jak je táta rozčílený. Nechtěl jsem se s ním dostat do nějaké potyčky.
„Zítra je vrátíš, rozumíš?“ popadl mě za ruku a trhnul se mnou, abych se na něj podíval. „Ještě jednou něco takového uděláš a...“
„Co a?! Nemůžeš Ritě dopřát něco víc? Dávám vám celou výplatu!“
Měl jsem pravdu. Tátu na srazu zase něco naštvalo a on jen čekal na příležitost, aby si na někom mohl vybít zlost. Nechápu, proč tam každý rok jezdí, když se vždycky vrací naštvaný a s pocitem, že mu ublížil celý svět. A taky jsem si to pěkně slíznul... Jediné, v čem se dokázal uhlídat bylo, že Ritu nechával na pokoji.
Když jsem pak už ležel a zkoušel usnout, moc mi to nešlo. Tentokrát jsem to byl já, kdo vlezl k Ritě do postele, protože jsem potřeboval něčí společnost. Myslel jsem na to, proč jsou rodiče takoví a zároveň na to, jak dobře nám bylo u Hiromiho. Myslel jsem na to, jak dobře by mi bylo, kdybych teď mohl být s Akim...