Aki
„Co blbneš?“ dohnal jsem ho a tašky mu vrazil do rukou, abych ho mohl vzít do náruče a odnést na nejbližší lavičku.
„Nevím, co si o mě myslíš, ale vážně mě to už štve. Co jsem ti jako sakra udělal, že se tu musíš mrzačit, když přede mnou utíkáš? A nekecej že ne,“ byl jsem naštvaný, ale i přesto jsem mu zul botu a stáhl ponožku, abych se podíval, jak špatně na tom ten kotník je.
„Už jsem si vzpomněl, kde jsem. Jo… Ke mně domů je to kousek, odnesu tě tam a ošetřím. V tuhle hodinu je tam jen sestra a ta spí. Hlavně zase neříkej, že jsi v pohodě a tak… Nejsi,“ vražedně jsem se na něj podíval, aby mě neštval, a do tašky přihodil i jeho botu a ponožku.
Vzal jsem ho zase do náruče a nesl přes dvě ulice ke mně. Byl tak lehký a malý… Vážně by měl začít jíst jinak ho odnese i vítr, když ho dřív nepřerazím já.
„Nemel sebou a drž se, jinak tě neudržím,“ pokáral jsem ho.
Kuro
Vyhekl jsem, když mě vzal do náruče a přenesl na lavičku. Nečekal jsem to a byl jsem vážně překvapený, že jsem se nevzmohl ani na slovo. Až teprve, když mě vzal podruhé, jsem se vzpamatoval.
„Když mě musíš nutně nést, tak na zádech, a ne v náruči. Nejsem holka,“ prsknul jsem vážně naštvaně, protože mi to bylo nepříjemné.
Vím, že jsem malý, ale jsem kluk, a navíc jsme venku. A on... není ani můj přítel, aby mě takhle nosil.
I přesto, že se mě snažil držet pevně, vysmekl jsem se mu a doskočil na zem na zdravou nohu. Jen jsem se ho chytil za rukáv, abych neztratil rovnováhu.
Tašky přitom spadly na zem, stejně jako můj batoh.
„Ne, v pohodě nejsem,“ sehnul jsem se, abych si z jedné z těch tašek vytáhnul botu a ponožku. „Ale... ptal ses, co si o tobě myslím. Co asi... Stačí, jak ses ke mně přimluvil od začátku. Bojím se tě,“ řekl jsem upřímně, protože jsem už neměl co ztratit. Buď mě přizabije na místě, nebo nechá být.
„Ale díky za pomoc, zvládnu to sám. Vážně nechci dělat nikomu otroka. Mám svých starostí víc než dost. Tak mě prosím, nechej být.“
Sednul jsem si na zem a začal si navlíkat ponožku. Ne že by to šlo lehce, protože kotník opravdu začal napuchat a nemohl jsem s ním pořádně hnout. Ale po jedné nějak domů doskáču a tam si na to dám ledový obklad.
Aki
„Aaaaaa… Tak dost! Mysli si, co chceš, jsem na to zvyklej,“ vytrhl jsem mu botu z ruky a hodil ji zpátky do tašky, aby už s tím přestal.
Hodil jsem si ho přes rameno jako pytel brambor a do ruky vzal obě tašky s nákupem. Bylo mi jedno, že se mu to nelíbí, nebo že se vzteká, ať si klidně tu nohu zlomí, ale prostě půjde se mnou.
„Bojíš se mě… Taky dobrý, tak to aspoň neutečeš, co já vím, co bych ti udělal, že?“ plácl jsem ho po zadku a šel s ním jak s nějakou hadrovou panenkou.
„Jestli mi chceš utéct, nebo se bránit lidem jako jsem já, tak prvně přiber, prcku,“ prsknul jsem po něm, když jsem ho u sebe doma házel na postel.
„Chvilku tu počkej a neřvi, ségra spí. Pokud nechceš umřít, neradím ti ji budit,“ pousmál jsme se a vydal se pro lékárničku, kterou jsme měli v jedné ze tří koupelen.
Jooo… Honosnost tu smrděla všude, jen ne z mého pokoje. Sice jsem měl vše, ale nic mě nebavilo, daň za bohatství. Možná i proto mě tolik Kuro zajímá.
Měl bych se konečně probrat, než to špatně dopadne.
Sebral jsem lékárničku a vzal umyvadlo, které bylo vybaveno malou vířivkou a masážními kuličkami na dně. Donesl jsem to do pokoje a nabral příjemně teplou vodu v mé mini koupelně. Položil to na zem a přidal bylinou sůl, která těmhle věcem pomáhala.
„Pak ti to namažu, až si noha trochu odpočine a slehne. Nemusíš se bát, tak za dvě hodiny budeš ok. Tohle se mi na basketu děje pořád, ale nesmíš na to prostě hned stoupnout, aby ti kosti nedokřuply,“ chytil jsem jeho nohu a ponořil ji do té vody.
Sebral jsem tašky ze země a položil je na postel vedle něj.
„To jídlo, co tam je, je pro tebe, tak moc jsme špatnej, víš? Viděl jsem i tvou ségru, moc nejíte, a pokud ještě víc budeš prosvítat, tak se ztratíš. Neber to jako almužnu, nějak si to někdy vyberu, třeba v učení, nejsem zas tak chytrej, třeba tak… Jenže ty zase něco řekneš a hodíš to na zem, nebo tak, že?“ usmál jsem se a radši šel pro ručník, než vůbec stihl odpovědět.
Kuro
„Řekl jsem na záda!“ křiknul jsem mu do ucha, když si mě přehodil přes rameno.
Komu jsem, co udělal? Víc trapněji se už vážně nemůžu cítit...
Po chvíli jsem dopadl na jeho postel, ani jsem nevěděl jak. Pořád jsem měl tendenci odejít, ale nakonec jsme rezignoval. On je jako stalker. Ať se hnu kamkoliv, vždycky je poblíž.
Byl jsem z toho věčného utíkání už unavený. Prostě udělám, co chce, a on mě potom nechá na pokoji.
Seděl jsem s nohou v tom něčem, co připomínalo malé umyvadlo, a rozhlížel jsem se kolem sebe. Pomalu ale jistě jsem si o něm začal dělat svůj obrázek. Už jsem ho neviděl takového nedostupného. Ale zmínka o jídle mě vážně naštvala.
„Nechci to. Nechci nikomu nic dlužit. Postarám se sám. Pokud chceš pomoct s učením, tak nechci, abys mi za to něco dával. A nemyslím si, že ty bys měl mít ve škole problém.“
Na chvíli jsem se odmlčel a zadíval se do vody, která pod mou nohou bublala.
„Ale chtěl bych po tobě jednu věc. Rita se tvé sestry bojí. Mohl bys ji říct, ať je k ní milejší?“
I když na druhou stranu... Pokud je jako její brácha, tak to půjde asi těžko.
Po očku jsem ho pozoroval. Měl opravdu dobře stavěné tělo, a nedivil jsem se, že mi říká drobek. Byl o hlavu vyšší a pevných svalů. Prostě atletický typ. Líbil se mi...
Když jsem ucítil teplo ve tváři, raději jsem znovu sklonil hlavu. Snažil jsem se myslet na jiné věci než na něj. Ale stejně mi to nedalo.
„Nevím... nevím, jak se vlastně jmenuješ. Nějak jsem ve třídě neposlouchal.“
Je pravda, že jsem se o spolužáky nikdy nějak moc nezajímal...
Aki
„Moje sestra? Hahahaha… Noooo… S tou ti fakt nepomůžu, je svá. Spíš je zajímavé, že se jí někdo líbí natolik, že ji nedá pokoj. To fakt sorry, ale s ní nepohnu, to by musela sama,“ zasmál jsem se a pořádně se protáhl o futra, když jsem se za ně zavěsil, až mi prokřupala záda.
„Jo a s tebou,“ pustil jsem se, a než se stačil vzpamatovat, tak jsem ho zaklonil na postel a já se nad ním tyčil.
„Máš pár možností. Zaprvé, to jídlo si vezmeš dobrovolně. Zadruhé, můžu ti to jídlo dovést domů a předat ho i s tebou rodičům, že je to tvůj lup. Zatřetí, to tady do tebe prostě narvu a budu se dívat, jak praskáš,“ ďábelsky jsem se na něj zadíval a odhrnul mu vlasy z čela.
„Jo a ještě… Ty moje jméno neznáš? Noooo… Co s tebou?“ sehnul jsem se až k jeho uchu a zašeptal.
„Aki… Jmenuji se Aki,“ znovu jsem se narovnal a díval se na něj.
I když byl jak malé kotě, co by se mi schoulilo do dlaně, byl vážně hezký, víc…
Sakra… Co to sakra je? Něco mě praštilo? Proč myslím na takové věci?
„Tak, jak ses rozhodl?“ potáhl jsem tašku blíž a vytáhl první pytlík s brambůrky.
Kuro
„Kašlu ti na jídlo,“ zamračil jsem se.
Vážně nechápu, proč mě do toho nutí. Copak nevidí, jak je mi to nepříjemné? Už jen to, že se tu cítím jako vězeň.
Podíval jsem se nenápadně na hodinky. Bylo skoro jedenáct. Za chvíli bych měl být doma a já sedím tady. Budu si muset vymyslet nějakou lež. Třeba že mě šéf zase zdržel, protože potřeboval pomoct.
„Kašlu na tebe. Dělej si, co chceš,“ svraštil jsem obočí, jak mě to vážně štvalo.
Nejsem nějaká vyžírka, a donést domů tolik jídla... Nevím, jak bych to vysvětloval. Určitě by mi neuvěřili, že jsem to nakoupil za výplatu. A ještě ke všemu brambůrky.
„Kašlu na tebe,“ zopakoval jsem a vybulil jsem se na postel.
Zůstal jsem ležet na boku, abych nemusel vytahovat nohu z té příjemné masáže, a jen jsem se natáhl pro deku a přehodil ji přes sebe. Hlavu jsem schoval pod ruky, jako nějaká kočka a zavřel jsem oči.
Aspoň si odpočinu, jak chtěl šéf.
Aki. Jmenuje se Aki... spíš by mu pasovalo jméno Akuma. Jo, to je ono.
Pěkný a přitom prohnaný, jak samotný ďábel.
Fakt že jo. Takhle mi vyhrožovat.
Popotáhl jsem, když mi došlo, že jsem v háji. Tohohle týpka se jen tak nezbavím.
Aki
„Můžu si dělat co chci? Vážně? Hmmm… Kde bych začal?“ usmál jsem se a nechal mu schovanou tvář v té dece.
Bylo to takové… Roztomilé?
Vyhrnul jsem mu tričko a prsty mu přejel po žebrech, jako po nějakém klavíru.
„Tohle není normální, proto to jídlo. Pokud nechceš, nemusíš to všechno sníst, ale něco aspoň jo. To bento ti vezmu do školy, abys měl na oběd, to tvoje bylo děsný. Viděl jsem tě totiž oknem. Vezmi ty věci pro holčičky sestře, a řekni, že je to od jednoho magora, co tě tyranizuje,“ usmál jsem se, a ještě jednou mu přejel po žebrech, abych se ujistil, že to není jen moje představa.
„Je mi jasné, že nemáte peníze, ale nemůžeš všechno odřít ty. Vezmi si, co potřebuje i tvoje sestra, je ještě hubenější než ty, a to je co říct, takhle se brzo oba vypaříte ze světa,“ povzdechl jsem si a strhl mu deku z tváře, abych ji hodil vzápětí na zem.
Kuro
Zatlo ve mně, když jsem ucítil, jak mi vyhrnuje triko. Ani jsem neposlouchal, co říká. Jen jsem vnímal ty jeho prsty, které mě jemně šimraly na žebrech. Každou kost, po které mi přejel jsem cítil, jako by...
Vlastně to ani neumím popsat. Jen jsem napjatě čekal, až se zvedne a nechá mě být. Křečovitě jsem svíral deku a můj dech se o něco málo zrychlil, když mi po žebrech znovu přejel.
Jenže on neodešel. Strhl ze mě deku a sklonil se nade mnou. Byl tak zatraceně blízko. Dýchal mi do tváře a mě už začínalo být zatraceně horko. Raději jsem zavřel oči, aby mi do nich neviděl. Aby neviděl, co v nich právě teď mám, když je tak blízko... Vždy se mi kluci líbili, věděl jsem už nějakou dobu, že s holkama to nejspíš nebude ono. Ale zatím jsem neměl žádné takové tělo tak blízko. Mohl jsem se vždy jen potajmu dívat a doufat, že snad jednou...
„... vypaříte ze světa...“ došla mi jeho poslední slova.
Jo, teď bych se opravdu nejraději vypařil. Jestli zjistí, jak na tom jsem, dostanu přes hubu. A vykope mě z baráku i bez toho zatraceného jídla, s kterým si dal tak záležet, aby mi ho vnutil.
Cítil jsem, jak mi hoří tváře a musel jsem mít červené i uši. Tohle je špatné. Tohle je víc než špatné. To je doslova peklo na zemi...
Aki
Něco jsem cítil, ale rozhodně to nebyl omyl, ale klíče v kapse. Zdálo se, že se i přes ty kecy, tohle dotýkání Kurovi líbilo.
Zvědavost… Ta pitomá zvědavost… A to jeho tělo, které má neuvěřitelně bílou pokožku, jak kdyby byl z jiné doby.
Znovu jsem se k němu sehnul a provokativně mu zašeptal do ucha.
„Líbím se ti?“ otřel jsem se rty o jeho krk a nose přejel po štíhlé linii až po ucho.
Byla to provokace, ale lhal bych, kdybych řekl, že to se mnou nic nedělá. Popravdě byl první člověk, kterému jsem dovolil natolik se ke mně přiblížit. Zajímavější byl však fakt, že mi v jeho případě vůbec nevadilo, že je kluk. Možná…
Mozek mi nějak vypnul, když jsem se zapomněl a rty se dotkl jeho tváře. Hned jsem se probral, jak kdybych dostal elektrický šok, a narovnal se.
„Já vím, bojíš se mě,“ zvedl jsem se a posadil se vedle něj, abych mu podal flašku s vodou.
Zkusil jsem teplotu vody a radši přidal pár stupňů na topítku, aby to nevychladlo.
„Potom tě řidič hodí kousek od tvého domu, v tomhle stavu nemůžeš jít.“
Kuro
Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout, když se zvedl. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že ten nádech musel být dobře slyšet.
„Jo, líbíš se mi,“ řekl jsem tiše, když jsem se zvedal do sedu.
Upřímná odpověď... A tak nějak jsem doufal, že se naštve, a dá mi konečně pokoj. Snesl bych i tu ránu do zubů. Nebyla by první ani poslední.
„Musím jít domů. Díky za pomoc,“ vytáhl jsem nohu z vody a natáhl se po ponožce.
Trochu s námahou jsem ji oblékl ještě na mokrou nohu a opatrně se postavil. Mírně jsem zavrávoral... Ne snad proto, že by mě bolela noha, ale proto, že se mi z toho všeho nahrnula krev, kam neměla. Teď konkrétně do hlavy, a ta se mi mírně zatočila.
Políbil mně? Nebo se o to snažil? Proč to vlastně udělal?
Byl jsem z toho všeho tak rozhozený, že jsem nedokázal zastavit ten vnitřní třes, který lomcoval mým tělem, a já opět ztratil rovnováhu a dosedl zpátky. Ale tentokrát ne na postel, ale Akimu rovnou na klín.
Muselo ho to bolet, a já se s omluvným pohledem hned hrabal nahoru.
Vážně teď dostanu přes hubu...
Aki
„Do prdele,“ zaklel jsem, když jsem ucítil tu prudkou bolest, jak mi hupsnul na klín.
Pevně jsem ho objal a přitáhl víc k sobě, jak jsem se o jeho tělo potřeboval zapřít a vydýchat to.
„Pokud… Pokud se ti líbím, tak si nenič to nejhezčí na mě,“ zasmál jsem se po chvíli, kdy jsem to rozdýchal a konečně se mohl pořádně narovnat.
I přesto jsem ho nepustil ze sevření. Za bolest je trest… To tak bývá.
Ruce jsem mu zasunul pod tričko a současně všemi prsty přejel po jeho žebrech nahoru a dolů.
„Řidič tě odveze a vezmi si něco z toho jídla, jak jsem řekl, tohle už je vážně nebezpečné. Hlavně, takhle nikam nemůžeš jít. Zítra tě ráno vyzvednu v ulici před tvým domem a pojedeš se mnou, ok? Musíš zaplatit za to, jak jsi mi teď ublížil. Vlastně pořád… Tvůj batoh… Teď zadek, co potom?“ zasmál jsem se a pomohl mu zvednout se.
Natáhl jsem se ještě pro mastičku do lékárničky a vrazil mu ji do ruky.
„To je na ten kotník, mazej si to třikrát denně. Jinak… Počítám s tebou zítra na doučování, jo? A můžeme probrat i něco… jiného,“ významně jsem si ho prohlídl od hora dolů a olízl si rty, aby si byl jistý, co tím myslím.
Co já vím, co dělám. Hráblo mi… Chlap? Jsem vážně na palici.
„Pojď, pomůžu ti.“
Podebral jsem ho pod rukou a pomohl mu k autu, aby nemohl nikam utéct. Narval jsem ho dovnitř a řidiči nařídil, aby ho dovezl v bezpečí a v pořádku.
Kuro
Proč to dělá? Proč? Proč mě raději nezmlátí? Jsem úplně v háji už jen když se přiblíží a on ještě... tyhle náznaky. Jsem panic, sakra. Chtěl bych mít někdy tak pěkného kluka, ale copak to jde? Jen se budu moct dívat, jak si ze mě dělá srandu a jeho společnost mi ani nedovolí, aby se se mnou někdo sblížil. Už tak to máme těžký. Rozhodně těžší než si najít holku. Copak můžu k jakémukoliv klukovi přijít a říct, líbíš se mi, chtěl bych s tebou chodit? Beztak si ze mne Aki jen utahuje.
Pomohl mi nasednout do auta, kde se mi sedělo lépe než na mé vlastní posteli. Řekl jsem řidiči, kde mě má vyhodit a skrčil se co nejvíc do sedadla, aby mě nebylo vidět.
Ať už jsem si myslel cokoliv, nemohl jsem na Akiho přestat myslet. Ten kluk se mi dostal pod kůži. Spíš na kůži Pořád jsem cítil ty jeho doteky, které mi rozechvívali tělo i potom, co jsem vystoupil z auta.
Odmítl jsem řidičovu pomoc, když viděl, jak pajdám. To tak. To by ještě scházelo, kdyby mě ke dveřím přivedl někdo takový.
Potichu jsem vešel do bytu. Věděl jsem, že už všichni spí, a byli zvyklí, že občas chodívám z práce pozdě domů. Opatrně jsem dopajdal do kuchyně, abych dal věci, co mi Aki strčil, do lednice. Ale v momentě, kdy jsem tam vešel se rozsvítilo světlo.
Díval jsem se na tátu, jak naštvaně stojí opřený o zeď, hned vedle vypínače, s rukama založenýma na hrudi.
Je naštvaný. Je hodně naštvaný.
„Kde jsi byl?“ vyjel na mě hned přísně a podíval se na tašku, co jsem měl v ruce.
„V práci,“ odpověděl jsem, jako by se nic nedělo a zamířil k lednici.
„Tvůj šéf volal, že máš volno dva dny, ne jeden. Prý ti to zapomněl říct. Volal už před dvěma hodinama. Kde jsi byl?“
„Procházel jsem se,“ otevřel jsem lednici. „Byl jsem unavený a potřeboval jsem se projít na čerstvém vzduchu.“
„S tímhle?“ ukázal na mou nohu.
„Jo, s tímhle,“ odsekl jsem víc, než jsem chtěl.
To byla konečná. Bylo pozdě se už zastavit Táta mi ještě něco řekl a já mu znovu odsekl. A naše diskuze netrvala dlouho.
Když jsem šel spát, chladil jsem si ještě ledem tvář. A když jsem ráno vstával, viděl jsem v zrcadle, že náš noční rozhovor se neobešel bez následků.
Natržený ret, modřina pod okem. A to nemluvím o tom, jak mě všechno bolelo. Jo, táta nešel nikdy pro ránu daleko. A máma... Prý jsem si to zasloužil.
Ráno u snídaně se mnou nikdo nemluvil. Jen se najedli toho, co jsem přichystal jak vždycky, a už jsme šli zase každý svou cestou. A tentokrát se mi do školy vážně nechtělo. Jenže musel jsem. Prý si táta zkontroluje, jestli jsem tam byl...
Zastavil jsem se před bránou a přemýšlel, jestli nepoprosit tu novou copatou holku o mejkap. Ale kdo ví, jestli takový blázen do mangy jako ona, vůbec nějaký používá...
Aki
Lehl jsem si a celkem brzo usnul, jenže ty moje sny byl ještě živější než realita.
Kuro… Nejspíš mě naprosto omámil. To je vážně na palici.
Vstal jsem ráno, ještě před sestrou, a to ji hodně překvapilo, když mě našla u snídaně a ona mě nebudila. Máma tam zase nebyla, ale nám to nějak nevadilo. Stávalo se to teď častěji než předtím. Vzal jsem dvě benta, co jsem koupil v tom krámku a dal si je do batohu. Vyrazil jsem rovnou do školy, abych tam byl jako první a třeba zahlédl Kura, jak jde do školy. Být s ním chvíli sám… Na tyhle chvíle se vyplatí čekat.
Už z dálky jsem poznal jeho batoh, ale to jak šel… Nepřipadalo mi, že ta noha včera byla tak děsivá, a že se k tomu nejspíš přidají i žebra, jak se divně kroutil, to mě nenapadlo vůbec. Došel jsem k němu a zatáhl ho do menší uličky vedle školy. Takhle brzo tudy nikdo nechodil a stejně byla slepá, takže vedla jen k jednomu domu.
„Co se ti stalo?“ zvedl jsem si jeho tvář za bradu a zadíval se na jeho namodralé oko.
„To… Bylo to kvůli mně a tomu, že jsi dorazil později? To jako máš vycházky, nebo… Jsi v pořádku?“ přitáhl jsem si ho k sobě a objal tak, aby cítil bezpečí, které teď rozhodně potřebuje.
Kuro
Píchlo mě v kotníku, když mě Aki potáhl do té uličky. Myslel jsem, že je to v pohodě, ale nebylo.
„Ááá, přestaň mě tak všude tahat,“ prskal jsem.
Jenže hned na to jsem zmlknul, když si mě přitáhl k sobě. Bolelo mě všechno možné, ale v tuhle chvíli, kdy jsem měl obličej zabořený do jeho hrudi a cítil jeho vůni, kdy ještě voněl ranní koupelí, mi došla všechna slova, která jsem měl pro něj připravené. Tak nějak jsem v tu chvíli byl slabší než jindy. Batoh mi spadl z ramene na zem a já ho prostě jen chytl za sako a přitiskl se k němu ještě víc.
Ani nevím proč, najednou mi do očí hrkly slzy. Jako by to na mě všechno padlo. Ten stres si prostě vybral svou daň. Zapomněl jsem, že mě všechno bolí, prostě jsem jen stál...
„Tro...trochu jsem měl diskuzi s tátou. Nic neobvyklého,“ řekl jsem tiše. „Lepší bude říct, že jsem se popral s nějakýma klukama. Stejně před naším obchodem je každou chvíli nějaká parta, a dělají problémy."
Pustil jsem jeho sako a kousek ho od sebe odstrčil. Přece jsem jeho otrok, tak proč to dělá?
„Promiň, musíme jít, nebo přijdeme pozdě. Jen si zajdu na ošetřovnu, tak mě omluv na první hodinu.“
Zvedl jsem batoh ze země, a ještě se na něho podíval.
„Ještě jsem ti nepoděkoval za to jídlo. Děkuji.“
Otřel jsem si oči a otočil se, aby neviděl, jak jsem ještě ubožejší než jindy. Bylo to k nasrání. Kluk, který se mi líbí, a dělá mi v hlavě takový guláš. Lepší bude se od něj držet dál. Moje společnost by mu nadělala jen samé problémy. Stačí že jich já sám mám už tak dost.
Aki
Chytil jsem ho za ruku a stáhl zpátky k sobě, aby se o mě zapřel.
„Máš dvě možnosti, buď tě vezmu na záda, nebo do náruče, ale ošetřovna je na druhé straně školy, a já tě teda rozhodně tak daleko jít nenechám. Stačilo i to, že jsi zazdil ranní vyzvednutí, i když jsem ti řekl, že tě svezu. Tak co teda?“ trochu jsem se přikrčil a čekal, až mi vyleze na záda.
„Ty nejsi nic, tak tak o sobě neuvažuj. Nikdo nemá právo tohle dělat svýmu dítěti, a je jedno, jak se na to díváš. Nenávidím takové typy lidí, co si dovolují na slabší, protože si léčí svoje mindráky. Já si vždy vyskakoval na silnější,“ zasmál jsem se, a ještě se po něm otočil, aby věděl, že to s tím odnosem myslím vážně.
Kuro
Nepřestane mě snad překvapovat. Když jsem ho viděl, jak čeká, vlezl jsem mu na záda, ještě mu řekl, ať mi podá jeho kabelu. Hodil jsem si ji přes druhé rameno a pak se ho pevně chytl kolem krku.
Cítil jsem se divně, ale rozhodně to bylo lepší, než když by mě nesl v náruči. A to on by určitě udělal, jak jsem měl tu čest poznat.
„Zapomněl jsem, že jsi pro mne chtěl přijít, promiň,“ mluvil jsem tiše, abych mu nekřičel do ucha.
Ale na druhou stranu, lepší, že jsem zapomněl. Neumím si představit, jak by se tvářili doma a hlavně táta, kdyby pro mne někdo takový přišel. Jsou proti bohatým strašně zaujatí. Mají pocit, že jim celý svět křivdí a bohatství druhých je nespravedlivé, a oni si ho nezaslouží, protože vydělávají právě na takových, jako jsme my.
„No, táta je sice od rány, ale já mu včera odmlouval,“ zamračil jsem se, když jsem si na to vzpomněl.
Nesl mě skoro přes celou školu. Děcka, co byli ještě na chodbě, se jen udiveně na nás dívali. Spíš bych řekl, že na Akiho, že nese někoho jako jsem já. Ještě se kvůli mně dostane do řečí. Byl jsem rád, když jsme konečně došli ke dveřím ošetřovny.
„Jen, prosím, neříkej, že to mám od táty,“ poprosil jsem ještě, než jsme otevřeli dveře.
Aki
Zhluboka jsem se nadechl, abych zahnal ten vztek, co se ve mně hromadil a chtěl na povrch.
„Jo,“ jen jsem odsekl a natlačil ho do ošetřovny.
„Dobrý den, jsem tu nový a tohohle jsem našel, jak se válel před školou. Má asi něco s kotníkem a vypadá jak po bitce. Prosím, podíváte se na něj?“ usmál jsem se na mile vypadající ošetřovatelku, a ona mi hned červenající úsměv vrátila.
Muselo být vidět, jak mi to je nepříjemné, ale když nechtěl, aby to někdo věděl, tohle bylo nejlepší řešení. Potají jsem ho pohladil po ruce, a jemně mu pomohl sednout na lehátko u jejího stolku. Ihned ho začala prohlížet a já se trochu stáhl.
„Měl bys jít na vyučování, tohle bude na dýl,“ pokárala mě a ukázala na dveře.
Sice nerad, ale musel jsem jít, byla neoblomná.
Ještě jsem tak akorát stihl Kurovi ukázat bento, aby věděl, že má u mě jídlo a vydal se do třídy. Hodina už končila, ale protože jsem byl, kdo jsem byl, prošlo mi to lehce. Stihl jsem Kura omluvit u učitele a už se pohodlně rozvaloval na židli, když začala přestávka.
„Hele… Co to jako mělo být s tím chcípáčkem?“ ozval se mi za zády Ookuba, který mě docela silně praštil mezi lopatky.
„Pomohl jsem mu, máš s tím problém?“ prudce jsem se na něj otočil, až zavrávoral, a pro jistotu se chytil desky stolu za sebou.
„Sorry, to nic. Jen… Půjdeš se mnou dneska večer na basket? Je to s klukama z vedlejších tříd a chci tě v týmu, prosím. Jo a máme ve tři ten trénink, teda pokud stále chceš být ve školním družstvu,“ usmál se a poplácal mě po rameni, jako že je vše dobrý.
Kuro
Konečně jsem dosedl na lehátko. Musel jsem uznat, že mě pokládal opatrně, a ještě se na mě starostlivě podíval. Tak nějak m z toho poskočilo srdce. Štěstím?
No, spíš je to jen zbožné přání...
A to bento... Pořád s tím jídlem nedá pokoj. Je pravda, že bych mohl přibrat, ale hubený jsem odjakživa, s tím nic moc nenadělám.
„Tohle nemáš z dneška, Kuro,“ prohmatala mi ošetřovatelka žebra a pak se zadívala na můj kotník.
„A to nemluvím o té modřině a natrhnutém rtu,“ kroutila mi s nohou a přitom mluvila, jako by měla několik očí a viděla všechno, i když se soustředila právě na něco jiného.
„Stáhnu ti ten kotník. Tam je hůlka, tak si ji na pár dní půjč, abys tu nohu moc nezatěžoval. Ale...“ zvedla konečně hlavu a zadívala se mi do obličeje. „Jak se ti to stalo?“
„Jen... jsem se trochu v noci popral, když jsem se vracel domů z práce,“ uhnul jsem pohledem.
Klidně jsem to mohl říct, naše škola nám nezakazovala brigády, tak z toho jsem neměl strach, že by byl nějaký problém.
„Kdo to byl?“
„Nevím...“
„Hmm, tak mi to neřekneš. No, ale měl bys jít raději do nemocnice na pořádné vyšetření,“ nesouhlasně mlaskla.
„Nemůžu. Ne... ne-nemám to jak zaplatit,“ sklonil jsem hlavu.
„No, víš co? Tak to uděláme jinak. Omluvím tě z tělocviku zatím aspoň na dva týdny. Ošetřím to, co půjde, a ty mi slíbíš, že budeš používat hůl. Za dva dny se mi přijdeš ukázat, a kdyby ti nebylo dobře, tak hned. Nohu si nechej stáhnutou, jen na noc si to povol nebo sundej. A tady na to něco máš.“
Zahrabala ve skříňce a podala mi nějakou mast a prášky na bolest. Ještě mi řekla, jak co mám užívat a pak mi už jen otevřela dveře a dívala za mnou, jak mi to s tou holí pěkně jde.
Připadal jsem si jak blbec. Než jsem dopajdal do třídy začala druhá hodina. A když jsem s tímhle vešel dovnitř, způsobil jsem rozruch. Akorát nevím, co je víc překvapilo. Jestli to, jak jsem vypadal, nebo to, že jsem si sedl do lavice vedle Akiho...¨
Aki
„Dobře, večer se přidám a na trénink půjdu, takže klasika ve tři, že?“ pousmál jsem se a začal si připravovat věci na hodinu.
„Jo… Super, tak na tréninku, pak se domluvíme,“ nadšeně zahulákal, a už spěchal do druhé třídy, aby to stihl.
„Trvalo ti to, už jsem začal mít strach a říkal si, jestli pro tebe nemám jít,“ mrknul jsem na něj a trochu se poposunul se židlí, aby se tam vešel se svou.
Pohladil jsem ho po noze a znovu se na něj zadíval.
„Tak co, jak jsi dopadl? Hmm? Dneska mám trénink a potom volno, tak jestli bys chtěl třeba zajít na nějaký hry ke mně, není problém,“ trochu jsem uhnul pohledem, protože jsem se cítil fakt blbě.
„Mohl bys vzít třeba i sestru, aby se líp poznala s tou mou, a třeba by to bylo lepší,“ dál jsem se díval jinam, bylo mi to dost trapný, že jsem byl rudý až na prdeli.
„Večer kolem osmý mám zápas v basketu, tak jestli se chceš přijít podívat, taky… Byl bych rád,“ usmál jsem se, ale do smíchu mi moc nebylo.
Kuro
Usadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Všichni se už otočili k tabuli, aby nedostali seřváno od učitele, že jsou ignoranti. Ale přesto jsem sebou cuknul, když jsem ucítil jeho ruku na mé noze.
Proč?
Tuhle otázku jsem si za poslední den a půl položil už tolikrát, že ani nepočítám. A pořád na ni nemám odpověď. To mě jako zkouší, nebo co? Nebo si ze mě dělá srandu, protože jsem mu řekl, že se mu líbím, a pak to bude vytrubovat po škole? Už jen ten jeho kámoš, co tu každou chvíli do něho ryje. Vůbec se mi nelíbí, je divnej, a nějak se ti dva ani k sobě nehodí.
Tak nějak uvnitř jsem začínal cítit, že Aki není až tak špatný kluk. A tak jsem začal přemýšlet o jeho nabídce. Jo, zítra je sobota, tak bych snad mohl Ritu k nim vzít... Prostě řeknu, že jde ke kamarádce, s Ritou to nebude tak těžký. A možná že se opravdu skamarádí. Bylo by to fajn, kdyby měla nějakého ochranáře. Myslím, že Akiho sestra by zmlátila každého, kdo by ji chtěl ublížit. Tohle mají s Akim nejspíš společné.
Proč nad tím vlastně tak přemýšlím? Chovám se, jako by mělo jít o nějaké rande, a přitom se známe sotva dva dny. Ale přesto mě něco táhlo k tomu, abych souhlasil.
„Dobře,“ přikývl jsem.
Strčil jsem ruku pod lavici, jemně stiskl tu jeho, ale hned na to jsem ji dal z mé nohy dolů. Přece jen se kdokoliv může dívat, a co potom?
„V kolik můžu s Ritou přijít? Bylo by opravdu fajn, kdyby se s tvou sestrou skamarádila. Nemá tu skoro žádné kamarádky, je dost bázlivá a nedůvěřivá. A ta tvoje je zas pořádný poděs, řekl bych, že jako ty. Skvěle by se doplňovaly, protože každá má to, co nemá právě ta druhá.“
Samotného mě udivilo, jak jsem s Akim začal mluvit přímo a beze strachu. Jako by tím, že mě nesl v náruči, že se mě dotýkal, a pak mě nesl i tady na zádech, nějak zbořilo ty hradby, odstranilo ten strach, který jsem z něho měl...
Aki
Překvapilo mě, že mi stiskl ruku, ale tak nějak mile. Zase se mi hlavou prohnalo tolik divných věcí, které nesouvisely jen s ním, ale přesto… Prostě se mi začal líbit, a já nevěděl, co to vlastně znamená.
„Vážně? Tak to bude super. Takže mám s vámi počítat až zítra, dobře. Kdykoliv chcete, budu doma celý den a sestra taky,“ usmál jsem se a konečně na něj podíval.
Je pěknej… Malej… Holčičí obličej a hladkou pleť, které se chce každý dotknout.
„Tak na oběd? To by bylo fajn, ne?“ zasmál jsem se a hned ztišil, když se na nás naštvaně učitel podíval.
„Bolí tě něco? Nebo je to lepší? Dala ti nějaké léky?“ zkontroloval jsem ho pohledem, a přesto se neubránil tomu, abych se té nohy ještě jednou dotkl, i když jen na chvíli.
Kuro
Chtěl jsem Akimu ještě odpovědět, ale učitelův přísný pohled, když se zastavil vedle nás, mě okamžitě umlčel. Vytáhl jsem si konečně sešity a knihy a začal sledovat jeho výklad.
Letos budeme absolvovat, nebylo by dobré, kdybych něco zanedbal. I když jsem věděl, že se na školu nejspíš nedostanu a budu muset po střední hned do práce, přesto jsem tak nějak tajně doufal, že bych přeci jen mohl... Stačila by mi jen nějaká odborná, kde bych se naučil dělat něco, co by mne bavilo. Ale tohle nezáleží jen na mě.
Vážně má táta s mámou pravdu, a život takových lidí, jako jsem já, je už dopředu nalajnovaný?
I když jsem se celý den snažil soustředit na učení, stejně mi občas myšlenky utíkaly jinam. Už jen to, že jsem seděl vedle Akiho... Myslel jsem na to, jaké to včera večer u něj bylo. Jak mě k sobě přitiskl, když viděl, jak vypadám. Projevil starost, i když se tváří jak největší drsňák a grázl, a tak ho tady ostatní i berou. Neušly mi jeho občasné pohledy mým směrem.
Když jsem s ním chtěl o přestávce mluvit, hned se na něj sesypala parta kluků a táhli ho pryč.
Jen jsem si od něj nenápadně vzal bento, ale tentokrát zůstal ve třídě, zatímco všichni ostatní se vypadli naobědvat ven, aby využili ještě to teplo, které už dlouho nevydrží. A taky se mi nechtělo nikde pajdat s tou holí a být terčem posměchu, že jsem jak nějaký stařík.
„Hele, Kuro, kdo ti to udělal?“ ozval se najednou přede mnou hlas.
Myslel jsem, že jsem ve třídě sám, tak jsem leknutím sebou škubnul a jídlo jsem chytal na poslední chvíli, aby neskončilo na zemi.
Zvedl jsem hlavu a díval se přímo na Hiromiho blonďatou hlavu.
„To je jedno. Prostě jsem se popral,“ řekl jsem a hned se zas věnoval jídlu.
„Počítám, že jich bylo víc, ne?“
„Ne, byl jen jeden. Ale to je jedno, Nech to být,“ zamračil jsem se na rýži, jako by právě ona mohla za to, že se tady vede tenhle dialog.
„Promluvím si s Akim,“ rezignoval, když viděl, že ze mě nic nedostane.
Hned na to se otočil a vyšel ze třídy ven.
„Hiromi! Hiro!“ vykřikl jsem za ním, ale bylo pozdě.
Jen jsem doufal, že si nebude myslet, že mi to udělal právě Aki. Vážně by mě to mrzelo...
Aki
Seděl jsem s Ookubou a ostatními kluky dole na zahradě a jedl bento. Sice jsem chtěl zůstat s Kurou, ale Ookuba mě prostě vytáhl ven a nedovolil mi vrátit zpět. Bylo lepší poslechnout, hlavně když se podíval, kdo se mnou sedí, a už se nadechoval, že mu něco řekne. Ookuba byl prostě kluk s prořízlou pusou, co byl zvyknutý mít vše, co chce.
Něčí ruka mě prudce vytáhla nahoru ze sedu a táhla do malé uličky mezi školou a hřištěm. Švihl se mnou o stěnu a rukou se zapřel vedle mé hlavy.
„Proč si ho tak zmlátil?" podíval se na mě Hiromi přísně a já nechápal o co jde.
Kuro
Neměl jsem z toho dobrý pocit. Zavřel jsem krabičku s nedojezeným jídlem, a pak už „spěchal“ ven. Snažil jsem se nevšímat si těch zvědavých pohledů, když jsem přicházel chodbou a zahradou, a pomáhal si přitom hůlkou. Věděl jsem, že kdybych potkal ošetřovatelku a neměl ji s sebou, tak bych dostal seřváno, a to jsem nechtěl riskovat.
Zastavil jsem se, když jsem viděl celou partu sedět na trávě. Byli dost hluční a ten Akiho kamarád nejvíc. Díval jsem se na ně, ale Akiho jsem neviděl. Přemýšlel jsem, zda se jich zeptat, kde je, ale tak nějak jsem neměl odvahu.
Když tu jsem zaslechl rozčílený hlas Hiromiho. Byl slyšet kousek dál, z uličky. Hned mi bylo všechno jasné. Opravdu si to špatně vyložil.
„Hiromi!“ zavolal jsem z kraje uličky, kde jsem je viděl.
Opravdu to nevypadalo dobře...
„Kampak jdeš? Nechej je na pokoji, nejspíš si mají co říct,“ ucítil jsem náhle ruku na svém rameni.
Ookuba mě pevně chytl a potáhl zpátky.
„Slyšel jsem, že ti někdo pořádně přiložil,“ zasmál se. „No, nechceš se k nám přidat? Když už sloužíš Akimu, můžeš být po ruce i mně. Co ty na to? Necháme je být a jdeme si sednout. Už mě z toho stání bolí nohy.“
Ještě pevněji mě chytil kolem ramen a táhl mě od uličky dál. Vedl mě přímo k té jejich partičce, která se na nás dívala, a už se pěkně ksichtili, jako by už vymýšleli, co se mnou dál.
„Jo. S tebou bude ještě zábava,“ uslyšel jsem ještě tichý Ookubův hlas, blízko mého ucha a ucítil jeho silný stisk na mém rameni.