Aki
Zase ráno a já, jak mrtvola jen těžko ten den slézal z postele. Ségra mi zase otevřela okno, když šla pomoct hospodyni se snídaní a tím mě zákonitě probudila. Ještě polorozespalý jsem vlezl do koupelny, abych si aspoň opláchl obličej. Hrozná zima, taky jsem si pustil ledovou, jinak by to bylo k ničemu. Ségra byla o deset let mladší než já, takže byla ještě na základce, jenže byla svá a moc s nikým nevycházela, jen se mnou a mámou. Byl zázrak, že jsem se vůbec dostal na střední, ale zase jsem vědomosti na to měl a nebyl úplně blbej.
Nooo… Dost mi pomohlo to, že jsem hrál basketbal a docela dobře.
„Aki, snídaně…“ zavolala máma z jídelny, abych pohnul.
Hodil jsem na sebe školní uniformu a jen si pročísl tmavě hnědé vlasy dozadu, aby mi nezavazely v očích. Dneska byl první den školy, takže jsem se celkem těšil. Měl jsem tu kamarády ze základky a taky pár holek, co mi hodilo na uvítacím ceremoniálu svoje čísla do tašky. Rychle jsem se najedl a během chvíle stál u školy, protože nebyla moc daleko od našeho domu.
„Aki… Hej, kámo. Díval jsem se a nejsme spolu ve třídě. Vlastně nejsi s nikým z nás, to je na hovno. Jsem se těšil. No nic, večer je pařba s novejma holkama, musíš dorazit,“ zasmál se a stále nesundával svoje pracky z mé košile.
No jo, další zbohatlíci jako já.
Kuro
Stál jsem u sporáku a chystal pro všechny snídani. Táta se chystal do práce a máma oblékala malou Ritu, aby první rok na nižší střední vypadala co nejlépe. Nechápal jsem proč. Uniformy mají všichni stejné, a Rita se umí obléct sama. A mámimo: „Nemusí všichni vědět, že jsem chudí...“ to jsem vážně nebral. Rita to raději jen trpěla a protáčela nenápadně oči.
Za to moje oči se skoro zavíraly. Štípaly mě, jak jsem je měl unavené. Přišel jsem z práce dost pozdě v noci, protože majitel obchodu potřeboval pomoc navíc, když stěhoval všechny bedny, a přebíral, které se dají ještě použít a které se vyhodí. A do těch dobrých jsme pak ukládali zpátky zboží, které bylo ve skladě.
„Už máš snídani hotovou?!“ ozval se přísně táta, když se objevil v kuchyni.
Dělal v jedné menší firmě v kanceláři a jeho výdělek nám sotva stačil na to, abychom zaplatili bydlení. A mámina almužna sotva pokryla další výdaje.
„Jo,“ jen jsem zamručel a nachystal všechno na stůl.
V tichosti jsme pojedli a netrvalo dlouho, a všichni jsme se rozešli po své práci.
Já šel s Ritou, protože jejich škola byla hned vedle té naší. Moc se mi tam nechtělo. Nikdo ze známých tam nešel, s nikým dalším jsem se nějak nespřátelil, a já tam šel jen proto, že to nebylo daleko a naši nemuseli platit nic navíc.
„Počkáš po škole na mě, ano?“ pohladil jsem Ritu po vlasech. „Vyzvednu tě, tak se nikde netoulej.“
Přikývla, až se ji culíky rozkývaly, a už běžela za svými novými kamarády.
Otočil jsem se ke své škole a po chvíli a s povzdechnutím jsem vykročil k bráně.
Aki
„Jasně… Budu se snažit dorazit,“ mírně jsem od sebe odstrčil jednoho z kluků, když už byli víc než dotěrní a vešel do nové třídy.
Sedl jsem si do prázdné lavice, která byla skoro poslední a hodil batoh bokem. Ani jsem se neobtěžoval vytahovat učebnice, beztak jsem už polovinu věcí věděl od domácího učitele. Nemusel jsem vůbec jít do téhle školy, jenže máma se usmyslela jinak. Jo… Dělal jsem problémy a párkrát se porval víc, než bylo správné, ale zase jsme se neučil nejhůř. Prý to má být můj trest za to, jak se chovám, a že bych se měl naučit žít mezi ostatními lidmi. Popravdě… ostatní, co tu se mnou byli už z nižší střední, nebyli zrovna výkvět morálky, všichni na to srali stejně jako já.
Pohodlně jsem se usadil a pozoroval blonďatého menšího kluka, kterého si vzali do parády nějací kluci z téhle třídy. Pořád mu sahali na vlasy a různě do něj strkali. On byl naprosto v klidu a dál si něco psal do sešitu, který měl položený na stole. Dokud…
Byla to taková rychlost, že jsem nestihl ani zareagovat, když jeden z těch kluků letěl vzduchem a narazil o lavici hned před ním. Druhý se nestihl ani otočit a už se ksichtem brodil v zemi, když ho do ní div nezarazil. Třetí už zdrhl a stál za dalšími spolužáky schovaný jak malé vyplašené štěně.
Jo… Ten kluk se mi líbí. Asi budeme kamarádi. Je sakra zajímavý.
Kuro
Dlouho jsem studoval tu velkou tabuli, než jsem konečně našel své jméno. Třída 1-B. Pravda, nebyl jsem nejchytřejší, ale ani nejblbější. Spíš jsem neměl moc času na učení. Moje jméno bylo úplně na konci seznamu. Jako by už i tím bylo řečeno, že jsem tak jaksi navíc. Že jsem ten póvl, o kterého se nebude nikdo zajímat, a já tam nějak potichu v koutku přežiju ty následující tři roky.
Našel jsem svoji třídu skoro na konci chodby. Dál už byly jen záchody a vchod do hudebny. Nic víc...
No, ale aspoň tu bude klid.
Když jsem vcházel do třídy, proletěl kolem mne nějaký kluk, zřejmě nový spolužák, a zastavil se na blízké lavici. Na poslední chvíli jsem uhnul, aby mě nepřibral s sebou Rychle jsem pohledem zhodnotil, co se tu stalo, abych byl v obraze, komu se raději vyhnout.
Zamířil jsem na své obvyklé místo v zadní lavici. Ale když jsem byl pár kroků od ní, zarazil jsem se.
Byla už obsazená.
Díval jsem se na toho kluka, který tam tak ležérně posedával a znuděně se rozhlížel kolem sebe. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, že my dva jsme úplně jiný. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, jak si tenhle kluk žije. Stačilo mi vidět, jak byl upravený. I když měl na sobě uniformu, kravatu povolenou a dva knoflíčky rozepnuté, jeho vlasy, obličej, ruce s pěkně upravenými nehty...
Povzdechl jsem si a své ruce raději vrazil do kapes, aby nebylo vidět, jak mám nehty poničené od práce, a na rukou se mi dělají mozoly.
„Je tu volno?“ zeptal jsem se jedné holky, která měla dlouhé vlasy spletené do copu a ten ji sahal až k pasu.
Jen se pousmála, přikývla a zas se věnovala svému sešitu, do kterého si malovala nějaké obrázky.
Sice jsem nebyl nadšený, že tahle lavice byla uprostřed třídy, ale byla jediná volná.
Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí... Asi tak...
Aki
„Hej Aki, co to tu máte za rváče?“ ozval se Ookubo, který stál kousek ode mě a nemohl si nechat ujít tuhle podívanou, která byla nejspíš slyšet přes celou školu.
Učitel jen mávl rukou a pomohl jednomu klukovi na nohy. Nejspíš už od začátku bylo všem ve sborovně jasné, že míšenec, to tu rozhodně lehké mít nebude. Mě nějak nevadil, ale mladej, co si sedl do prostřední lavice a já přes něj neviděl, už ano. Zvedl jsem se a došel za tím rváčem, který si mezitím zase něco čmáral do sešitu. Málem jsem se přerazil o tašku, která tomu prostředníčkovi spadla z věšáku na zem, a naštvaně ji zpátky pověsil na místo.
„Měl by sis aspoň pořádně pověsit věci, jinak se tu přerazím,“ pousmál jsem se a pokračoval v cestě.
„Hej ty, jak se jmenuješ?“ stihl jsem vykrýt jeho prudkou ránu rukou, když se na mě naštvaně otočil.
„V klidu, nejsem proti tobě, jsem Aki a ty?“ podával jsem mu ruku a on ji opatrně přijímal.
„Hiromi… Hiromi Moon,“ zakuňkal a snažil se usmát, i když mu to moc nešlo.
„Fajn, nemám tu žádné přátele v téhle třídě, ale ty jsi zajímavý, chceš se kamarádit?“
Moje prostořeká pusa nebyla někdy na škodu. A taky… Chtěl jsem se naučit ty chvaty, co uměl.
„Fa… Fajn… ne…. Nemám s tím problém,“ odpověděl v šoku, a ještě pevněji mi stiskl ruku.
Jen jsem se pousmál a šel zpátky do lavice. Ještě jen pro jistotu jsem se na chvíli podíval na to pískle v prostřední lavici a udělal ten nejďábelštější úšklebek, který jde.
Kuro
Fajn, tak nepřítel číslo jedna je už na scéně. Jen jsem mohl doufat, že budu tak nenápadný a on si mě nevšimne, než budeme absolvovat. Stejně to bude už jen rok... Ale to jsem mohl jen doufat v takové štěstí. Neměl jsem rád tyhle zbohatlíky a rváče, kteří tím ukazovali, jak jsou IN a nejlepší. Když však na mě po cestě zpátky hodil škleb, věděl jsem, že klidným školním dnům je konec.
Zahleděl jsem se přes uličku k té dlouhovlasé holce.
„Pěkné, ráda kreslíš? Chceš se stát mangakou?“ pousmál jsem se na ni. „Mohl bych si to někdy prohlédnout? Jmenuji se Kuro...“ chtěl jsem se přisunout ještě o něco blíž, ale to už do třídy vešel učitel, který měl být naším třídním tento rok.
Nestihla mi ani odpovědět. Jen rychle schovala svůj sešit s obrázky a už se tvářila, jako by ji nejvíc právě zajímalo učitelovo kázání o tom, jak se máme po následující rok chovat. Přesto však bylo vidět v jejím pohledu, že je duchem někde jinde. Měla svůj svět.
Den ubíhal strašně pomalu. Nějak mě zatím nezajímalo to, co nám učitelé navykládali Stejně to bylo všechno o tom, co od nás očekávají, To pravé učení teprve přijde. Po celou dobu jsem jen pozoroval své nové spolužáky a dělal si závěry, kdo jaký je a kdo v jaké bude skupince. A vyšlo mi nakonec z toho, že jediná kamarádka, kterou bych tu mohl získat, byla právě ta copatá, co seděla vedle mne.
Když zazvonilo na obědovou přestávku, všichni do jednoho vyrazili na chodbu, aby si v tom návalu stihli něco koupit. Já jsem si vytáhl své chudé bento a po chvilce přemýšlení jsem se sebral a šel si to sníst ven. Schovat se do zapadlého koutu školí zahrady, aby nikdo neviděl můj chudý oběd.
Posadil jsem se do trávy za strom, poděkoval jsem sám sobě za dobrý oběd a začal se ládovat rýží...
Bylo krásně teplo, a mě v tu chvíli už zajímalo jen to, abych se najedl aspoň toho mála, co jsem měl, aby mi při hodinách nekručelo v žaludku.
Aki
Protáhl jsem se v lavici a zvedl se právě ve chvíli, kdy mě zase začal obtěžovat Ookuba, který chtěl jít do kantýny. Cestou jsem pozoroval zahradu a venek, dokud jsem v jednom zapadlém koutě neuviděl jeho. Sám… Jak se dalo čekat. Podle všeho to nebyl moc mluvný kluk, a podle toho, co si dával do pusy, ani neměl prachy. Jeden z těch chudých, který se dostali na školu jen proto, že byli celkem chytří. Povzdechl jsem si a pokračoval v cestě jakoby nic.
V kantýně jsem si vzal bagetu a po dvou balení toustů, co nevypadaly tak děsivě. Sedl jsem si samozřejmě ke stolu, který patřil smetánce a podle toho to vypadalo. Snědl jsem skoro všechno, kromě jednoho balení toustů, které jsem schoval v kapse u kalhot.
„To mě štve, jsi v jiné třídě, a ještě k tomu s pitomcema. Jako do B? To ti máma nemohla něco zařídit? Hrůza…“ rozčiloval se cestou zpátky Ookuba, a rozhazoval rukama, jak kdyby běžel nějaký maraton.
„Nic s tím neuděláš,“ pousmál jsem se a zaplul do třídy, jak raketa, aby dál neprudil.
Popravdě jsem byl rád, že se mnou ve třídě není.
„Kurva,“ zaklel jsem, když jsem zase zakopl o tu tašku a sesunul se k zemi.
A dost! To už posral! Chtěl jsem být hodný, ale nebudu.
„Hele ty,“ vytáhl jsem toho kluka na nohy a vyvedl ho ven ze třídy, kde už nikdo nebyl, protože za minutu začínala hodina.
„To bylo naschvál?“ zavrčel jsem mu do tváře a díval se na něj s docela hodně naštvaným výrazem.
Kuro
Byl jsem rád, že jsem se mohl najíst v klidu, a hlavně nikým nerušený. Měl jsem stále trochu hlad, ale už to nebylo nic, co by se nedalo vydržet. Po škole mě čekala práce a věděl jsem, že mi šéf něco zase nachystá, abych mu tam neumřel hlady. Holt, tahle práce měla i své výhody... Ušetřil jsem na jídle a víc u večeře zbylo na Ritu, která jedla jak velký kluk. Nejspíš bude vysoká, protože na to, kolik toho snědla, byla pořád hubená.
Jenže můj klid netrval dlouho. Sotva jsem se vrátil do třídy, už jsem byla zase na chodbě, ani jsem nestačil mrknout V ruce jsem pořád držel prázdnou krabičku od benta, zabalenou do jediného ubrousku, který jsem měl a nebyly na něm květinové motivy. I když... mě osobně by to asi nevadilo, ale věděl jsem, že by se mi ve třídě kvůli tomu smáli.
Stál jsem na sílu zapřený o zeď a musel jsem dost zaklonit hlavu, abych viděl na toho, kdo mě vytáhl na chodbu.
„Co?“ nechápavě jsem na něj zíral. „Co... co mám dělat naschvál? A jinak ‚Hele ty‘ se jmenuje Kuro...“
Byl jsem strachy podělaný, protože jeho výraz říkal, že by mě nejraději přizabil tady na místě. Ale nehodlal jsem to dát najevo. Přesto jsem se však reflexivně přikrčil, když se jeho ruka pohla a se zaduněním přistála na stěně vedle mé hlavy.
Byl moc blízko. Zatraceně blízko. Bál jsem se ho, a přesto jsem nedokázal odolat tomu, abych si ho dobře prohlídnul.
Aki
„Si děláš srandu, že? Pořád tvůj batoh, neumíš si zašít to poutko, aby mi pořád nepadal do cesty? Aaaa…. Sereš mě. Víš co?“
Podíval jsem se na něj a pořádně ho zkouknul od hlavy k patě. Viděl jsem, jak je malý a vyděšený, to zakrýt nedokázal. Bylo mi ho nějak líto a přesto… Zvedl jsem ho za bradu k sobě, aby mi dobře viděl do očí.
„Odteď, si odmakáš to, že jsem si kvůli tobě nejspíš narazil koleno. Takže… Ve škole, budeš můj otrok, a jak ne,“ chytil jsem ho pevněji za bradu.
„Tak to bude mít následky,“ pousmál jsem se, ale v očích mi muselo být vidět něco úplně jiného.
Kuro
O... ot... otrok?
Polkl jsem naprázdno, když jsem to slyšel. To jako vážně? Jeho otrok? Ne, že by byl škaredý, to ne, líbil se mi, ale... Už od prvního pohledu to byl pěkný zmetek. Nesnášel jsem tenhle typ lidí. Ale... nedokázal jsem jim odporovat. Cítil jsem, že by si stejně našel první příležitost, kdy by mi to dal pěkně sežrat. Můj školní život skončil hned první den. Ani jsem nevěděl, jak mám na to reagovat. Brečet? Přikývnout? Zavrtět hlavou?
„Nemám čas dělat otroka,“ vyletělo ze mě nakonec a prudce jsem odstrčil jeho ruku, abych mohl odejít.
Nemám vážně na takové věci čas. Když se neučím doma, učím se ve škole o přestávkách, abych nějak nadhonil čas strávený v práci.
Prosmýkl jsem se kolem něho a rozběhl se po chodbě pryč. Zaběhl jsem do prvních dveří a hned se zavřel v první kabince, která na záchodě byla. Sklopil jsem prkýnko a posadil se. Vytáhl jsem nohy nahoru a obličej zabořil do kolen, které jsem pevně objal svýma hubenýma rukama.
Proč? Proč musí být na světě takoví kreténi? Proč musí být takoví kreténi právě tady na škole?
Hodím se marod po zbytek školního roku. Přestěhuji se do Evropy. Vlastně ne, na to nemám peníze.
Budu dělat, že tu vlastně ani nejsem. To by možná šlo...
Kašlal jsem na to, že právě začala poslední hodina, prostě řeknu, že mi bylo blbě.
Aki
Haaaa??? On odporuje? Joooo… To se mi líbí.
Vtrhl jsem na záchodky za ním, a tak prudce kopl do dveří, že se mi kabinka hned otevřela.
„Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně. Nezajímá mě, že si myslíš, že to je kec, ale ty jsi odteď můj otrok a ten,“ slyšel jsem jeho žaludek, jak kručí.
„Na, sněz to. Viděl jsem tě, jak jsi jedl to hrozně malý bento. Nemůžeš být hubenej, když budeš všude se mnou,“ vrazil jsem mu do ruky tousty a vytáhl ho na nohy.
„Hlavně mlč a pojď, je poslední hodina a učitelé by to asi netolerovali,“ strkal jsem ho před sebou do třídy až na jeho místo, a potom se posadil na to své.
Významně jsem mu ještě ukázal, že od dalších hodin sedí vedle mě. Doufal jsem, že není tak blbej a pochopil to.
Kuro
Málem jsem sletěl ze záchodu na zem, když se s rachotem rozletěly dveře kabinky. Vyděšeně jsem zíral na toho... Vlastně si ani nemůžu vzpomenout na jeho jméno. Nejspíš jsem ho neposlouchal, když se představoval, ale to hlavně proto, že mě tyhle týpci nezajímají.
Mačkal jsem sendviče v ruce, a poslušně, jak přikázal, se nechal dostrkat do třídy, aniž bych řekl jediné slovo. Už jen to, jak mě tam přitáhl jak paňácu, vzbudilo zájem ostatních. Vážně jsem se cítil trapně. Ještě víc trapně než normálně. Nejtrapněji jak jsem se mohl vůbec kdy cítit.
Zasunul jsem se do lavice, abych byl co nejméně vidět, a sendvič hodil do pod ní, mezi knihy.
Celou hodinu jsem je však pozoroval a přemýšlel, jestli je mám sníst...
Sem tam jsem měl tendenci se po tom tyranovi podívat, ale vždy jsem nakonec jen cukl hlavou a hned se zaměřil na něco jiného. Vadilo mi to, jak se na mě dívá, jak mi gestem rozkázal, že budu sedět vedle něj. To se nikdy nestane. Chci sedět vedle tý copatý holky a tiše si s ní povídat mangách. Možná zná nějaké dobré yaoi... Musí znát. Tyhle holky na tohle většinou bývají ulítlé. Už jen to, jak si mě nenápadně prohlížela od chvíle, kdy mě tenhle dotáhl zpátky do třídy.
Netrpělivě jsem čekal na poslední zazvonění. Byl jsem už sbalený a připravený vyrazit. Neobával jsem se jen jeho Všiml jsem si, jak se tu postupně během dne vytvořily skupinky, přesně jak jsem si myslel. A minimálně ze dvou z nich se už rozhlíželi kolem, a číhali na svou kořist. Někoho, koho by mohli ulovit. A já se tou kořistí nechtěl stát.
Jen co zazvonilo, popadl jsem tašku a tryskem vyběhl ven ze třídy. Už stačilo proběhnout skrz bránu, abych mohl zamířit do druhé školy, aby na mě Rita dlouho nemusela čekat.
A měl jsem hlad. Ten jeho sendvič jsem mu totiž hodil do klína, když jsem kolem něj probíhal.
Aki
Hmmm… jak jsem si myslel, tady si chce někdo hrát na nedostupného, a že se ho život tady netýká. Vstal jsem a hrábl po batohu, abych mohl hned vyrazit. Cestou jsem ještě nabral Hiromiho a rychle vypadl ze třídy, než přijde Ookuba a zase bude otravovat. Byl to typicky vylízanej hňup, který těžil z peněz svých rodičů. Měl jedem průšvih za druhým, byl vůbec zázrak, že ho rodiče dostali na tuhle školu daleko od jeho pravé party. Možná by byl už hlavou v zemi a nějaký drogy by mu proudily v krvi.
„Aki? Hej… Kam to jdeme?“ zeptal se mě Hiromi, když jsem už nějakou chvíli nemluvil, ale na tváři jsem měl přiblblý úsměv.
„Uvidíš,“ rychle jsem ze sebe dostal a na poslední chvíli chytil jednoho kluka za rukáv a stáhl ho k sobě tak, že jsem ho objal rukou a nedovolil mu pokračovat v chůzi.
„Hej Kuro, víš… Trpím supermanovským komplexem, a ty se mi prostě líbíš. Jasně jsem řekl, že odteď budeš sloužit mě,“ řekl jsem nahlas, aby to každý, co kolem nás prošel slyšel a mohl si to vtlouct do hlavy.
Byl tak malej… drobnej… Mohl jsem spočítat všechny jeho kosti, a ani si nechtěl přestavit, jak málo jí a v jakých podmínkách žije. Vrazil jsem mu znovu sendvič do rukou a táhl oba kluky do nedalekého parku, kde v tuhle dobu bylo ticho a klid. Byl jsem, jaký jsem byl a nehodlal jsem se měnit. Peníze nebo něco podobného mě nikdy nezměnily, a myslím, že i bez nich bych se nějak protloukl.
Sedl jsem si do trávy a upřeně se na Kura díval, jestli to konečně sní.
„Hele, víš, že otroctví je zakázané,“ usmál se Hiromi a podal Kurovi ruku, aby se s ním seznámil.
„Hiromi Moon. Ty jsi Kuro, že? Ahoj,“ pokusil se o úsměv, ale zase byl jakýsi umělý.
„Ty něco říkej, když kvůli tobě letěl ten kluk přes polovinu třídy a druhý na tu druhou. Naučíš mě to?“ usmál jsem se a plácl ho po zádech tak, že málem přepadl dopředu.
Jo… Sílu jsem měl vždycky, ale co s ní?
Kuro
Vyděšeně jsem se podíval na toho kluka, pak na toho druhého s blonďatou hlavou, a pak na ostatní, kteří na nás se zájmem hleděli.
Co jsem komu udělal? Proč?
Chtěl jsem se dostat od něj pryč, ale on mě táhl kamsi do parku. S hrůzou jsem čekal, co bude, ale on mi zas jen vrazil do ruky sendvič, a pak si sedl na zem, jako by se vlastně nic nedělo.
„Tě... ší mě,“ roztřesenou rukou jsem opětoval stisk toho, co se mi představil jako Hiromi. „Já jsem Kurosawa Kuro.“
Díval jsem se na ně a přemýšlel, jak se z toho vyvlíknout. Měl jsem strach z obou. Nelíbil se mi jejich výraz, kterým na první pohled říkali, že jsou to grázlové. A... Potřeboval jsem jít do práce. Nemůžu se tady zdržovat, tu práci potřebuji...
Nechal jsem je si povídat a pomalu jsem couval dál od nich. Využil jsem toho, že se zabrali do hovoru.
„Já... Musím pro sestru, čeká na mě u školy. Je ještě malá, nemůžu ji nechat jít samotnou,“ špitl jsem skoro neslyšně.
Byla to jediná, ale pravdivá věc, kterou jsem teď byl schopný říct. Možná mě nebudou zdržovat. Sehnul jsem se a vzal svůj batoh, který mi spadl na zem.
„Tak já půjdu...“ otočil jsem se a vypálil jsem tak rychle jak jen to šlo.
Běžel jsem rovnou ke škole Rity. Doufal jsem, že tam ještě bude čekat. Hned co ji odvedu domů, půjdu do práce. Několikrát jsem se otočil, co ti dva. Vážně jsem měl strach, ale nechtěl jsem, aby si mysleli, že si se mnou můžou dělat, co chtějí.
Moje peklo na zemi nejspíš začalo právě dnešním dnem...
Aki
„Už zase zdrhl, ale nechám ho, zítra je taky den. Musím ještě pro ségru, nemáš cestu kolem nižší střední tady kousek v ulici?“ zeptal jsem se Hiromiho, když jsem se zvedal a zrovna sbíral ze země batoh.
„Promiň, ale máma mě za chvíli vyzvedává u školy a jdeme pro nějaké nové sazeničky dole ve městě. Tak zítra,“ pousmál se, a já si konečně pomyslel, že možná vážně bude dobrej kluk, s kterým si budu rozumět.
Vydal jsem se dolů ulicí a doufal, že ségra nemá další problémy, z kterých ji budu muset vysekávat. Přicházel jsem právě ve chvíli, kdy tam ještě stál Kuro. Překvapeně jsem do něj zezadu šťouchl a s úsměvem ho obešel. Předním stála pěkně vypadající holčička, tak mi hned došlo, že podle jejich podoby je to jeho sestra. Sehnul jsem se a pohladil ji po vláskách, které měla hezky upravené do copu.
„Ty jsi ale roztomilá,“ řekl jsem mile.
„Jdeš pozdě!“ kopla do mě Nyoko, když mě zezadu překvapila.
Nešel přehlédnout ten vražedný pohled, který hodila na Kurovu sestru, která ihned zareagovala podobně jako Kuro na mě.
„Jdem, mám hodně úkolů,“ naštvaně mě dloubla do boku a škubla mi rukou, abych se postavil.
„Fajn. Zítra ve škole, jo a… Nezapomeň, sedíš se mnou,“ pousmál jsem se a už si to mířil s Nyoko pryč od školy.
Podle všeho neměla dobrou náladu, ale to ona nikdy. Nemluvila s nikým o ničem, občas se mnou, ale to už muselo být, a ona ne moc naštvaná. Prostě byla až moc svá.
Kuro
Doběhl jsem ke škole. Viděl jsem už zdálky, jak tam Rita přešlapuje na místě a rozhlíží se kolem.
„Promiň, trochu jsem se zdržel,“ zadýchaně jsem se u ní zastavil. „Jak bylo první den ve škole? Našla sis nějaké kamarádky?“
Jen jsem mohl doufat, že neměla tak blbý den jako já, a nějakou kamarádku si opravdu našla.
Zvedla ke mně hlavu, ale než stihla odpovědět, málem jsem přeletěl až přes ní, jak do mě někdo zezadu nečekaně šťouchl.
Ihned mě zamrazilo, když jsem viděl toho kluka. Kruci, aspoň by mi mohl říct své jméno. Nebo mu mám říkat pane?
Otřepalo mě, když jsem na to pomyslel, ale hned jsem se zamračil, když jsem viděl, jak pohladil Ritu. Tu ruku mu nejspíš uhryznu u samého ramene, jestli na ni ještě jednou sáhne.
Rita jen mlčela, a když se vedle nás ozval další holčičí hlas, jen se přikrčila a chytla mě za rukáv. Schovala se za mě a bázlivě se dívala na tu divošku, která se tu právě objevila a pěkně to tomu tyranovi dávala sežrat.
Myslím, že jsme si oba dva oddychli, když se konečně vzdálili.
„Máš hlad?“ zeptal jsem se Rity, když se dívala na mou ruku, ve které jsem stále držel ty sendviče.
Ani jsem nečekal na odpověď a rovnou ji je dal. Šli jsme domů, ona se jimi krmila, až se ji dělaly boule za ušima, a já celou dobu přemýšlel, jak to vlastně bude dál. Co bude zítra, co pozítří, co za týden, co za rok. Mám už vážně život nalajnovaný tímhle týpkem? Neměl bych jít raději na jinou školu?
Nejspíš by to nemělo cenu Možná by se tam našel někdo daleko horší, než je tenhle kluk.
Ale ať už jsem na to myslel z jakékoliv strany a při jakékoliv činnosti, začínal jsem si uvědomovat, že ten kluk nejspíš bude v jádru dobrý člověk. Možná je to jen taková maska, kterou nasadil, a ve skutečnosti je jiný...
Doma jsem se jen rychle převléknul a vypadnul do práce, abych se nesrazil s tátou ve dveřích. Často se vracel z práce unavený a často i naštvaný. A pak jsme kolem něj všichni raději chodili po špičkách a nemluvili.
V práci mě už čekal druhý oběd. Rozhodně bohatější než ten, který jsem měl ve škole.
„Jsi hubený, musíš přibrat. A potřebuješ sílu, abys tu práci tady zvládnul,“ vždycky říkal šéf, když mě donutil sednout a jíst, než jsem vůbec začal pracovat.
Aki
„Ty znáš bráchu Rity?“ zeptala se mě najednou ségra a já na ni v šoku zíral.
Už to, že o někoho projevila zájem, bylo překvapení samo o sobě.
„Jo, myslím že tak se to nazvat dá. Proč?“ vrátil jsem ji otázku a otevřel dveře do domu, kdy jsme vcházeli.
„Nic, jen tak,“ zamračeně málem uzemnila komorníka, když ji bral kabát a trochu nešikovně ji zatahal za vlasy.
„Tak nic… Dobře,“ zasmál jsem se, a ještě víc ji naštval.
Málem mi prokopla koleno, jak se jí to dotklo. Snad i dupala, jak rozzuřeně mířila do jídelny, kde nás už čekalo jídlo. Máma jako vždy nebyla doma, někde zase řešila věci na ambasádě, a otec neustále cestoval, protože dělal v zahraničí. Podle mě už spolu ani nežili, a on měl nějaké bokovky, jinak jsem si jejich věčné hádky nedokázal vysvětlit. Peněz jsme měli stále spousty, a máma byla dědička asi dvou firem po mém dědečkovi, který už umřel. Měl jsem vlastně jen rodiče, protože nás měli celkem pozdě, a ještě s velikým věkovým rozdílem. Otec byl jedináček a máma taky, asi nikdo druhé takové divoké děti vychovávat nechtěl. Málokdy se o nás starali, ale máma se sem tam snažila najít si k nám cestu.
Hodil jsem do sebe jídlo a šel do svého pokoje, abych se přichystal na večer. Přeci jen jsem slíbil Ookubovi, že půjdeme do toho baru. Nedal by mi pokoj zítra ve škole, a to jsem nechtěl.
Kuro
Nevím, proč mi rodiče dali zrovna takové jméno. Nejspíš se mi chtěli za něco pomstít. Vždycky, když si někdo přečetl moji jmenovku, usmíval se, jako by četli název nějakého mimozemšťana. Kolikrát jsem měl chuť tu jmenovku sundat, ale šéf mi to nedovolil. Prý je slušnost vědět, kdo zákazníka právě obsluhuje. Tak jsem to trpěl, stejně jako dneska.
Partička kluků, co si dorazila nakoupit, se blbě ksichtila. Byl jsem rád, když vypadli, a já měl zase chvíli klid. Sedl jsem si na stoličku k malému stolu a vytáhl jsem si učení, abych si mohl udělat domácí úkoly. Jo, i tady jsem využíval volné chvíle, abych nebyl ve škole pozadu.
Jenže dneska, i když se už blížilo k desáté, a obchůdek byl delší dobu prázdný, nemohl jsem se na učení nějak soustředit. Každou chvíli jsem se vracel k tomu, co bylo dneska ve škole a po škole.
Proč se na mě ten blbec zaměřil? Co jsem mu udělal? Přece jen kvůli tašky na zemi se nedělají tyhle věci.
Ohlédl jsem se po kabele, kterou jsem si kvůli učení nosil i do práce.
Vážně. Urvané ucho. Ani mi to nedošlo, protože jsem měl vždycky tašku hozenou na zemi. Vlastně si už vzpomínám. V posledním ročníku na nižší střední mi do ní kluci kopali, a servali ji z věšáčku, když se ucho urvalo. Od té doby jsem to nechal tak. Možná je načase to napravit. Tomuhle spíš vadí, když taška nevisí.
Odložil jsem učení, poprosil jsem šéfa o šití a pustil se do nápravy. Šlo to ztuha, prsty jsem měl dopíchané, ale když už jsem se proto rozhodl, chtěl jsem to dokončit.
Představoval jsem si, jak tu jehlu zapichuji tomu klukovi do...
Bože. Vždyť ho má hezký, tak proč bych do něj píchal jehlou? Spíš si ho tak pohladit... Ale na to nemám odvahu. Neumím se mu ani pořádně postavit, natož, abych se ho dotkl. Nejspíš by mi zlámal ruce...
Aki
Vzal jsem si džíny, tričko a nějakou mikinu. Moc jsem to neřešil, věděl jsem, že tak i tak po mě holky pojedou. Kamkoliv vejdu, jsme jak magnet, ale časem mě ony přestaly nějak bavit. Kdežto… Bylo fajn ho provokovat, ukázal mi tolik zajímavých výrazů ve své tváři, že jsem se i od srdce zasmál. Vím, že se se mnou moc době necítí, ale mě je s ním fajn. Možná…
Ne… To je blbost, nejsem na kluky, i když jsem se této možnosti nikdy nebránil. Ještě jsem nenašel nikoho, kdo by mě zajímal. Ookuba byl jak osina v zadku, a ostatní nebyli moc ženské typy. Kuro byl docela malý a jemný, kdyby měl delší vlasy a ženské oblečení, možná by si ho i někdo s holkou spletl.
Na co to sakra myslím?
Vyrazil jsem do baru, ale když jsem tak došel, polovina jich už mělo něco za sebou, a to se ani nechci zeptat, kde k tomu alkoholu přišli, když by jim ho nikdo neprodal. Jen já a Ookuba jsme už prošli osmnáctkou, ale ostatní ne.
Jasně… Ookuba.
„Hej, kde vězíš? Trvalo ti to,“ málem se vyvrátil do automatů, když procházel pro něj úzkou uličkou.
„Noo… Tady to končí, jdeme k jedné holce, se… pobavit,“ naznačil mi, jak to myslí, ale já moc na to dneska neměl náladu.
Pořád to samý… Otrava.
„Sorry, jen jsem přišel říct, že taky něco mám,“ omluvil jsem se a vytratil se dřív, než mě stihl Ookuba stáhnout zpět za svou partičkou.
Nechápal jsem, proč se na mě furt lepí, ale občas to prostě přeháněl. Vydal jsem se zpět domů, ale trochu jsem zabloudil. Kdybych neuviděl světla nějakého malého obchůdku, asi bych si někoho odchytil a zeptal se na cestu. Přeci jen jsem tu nebyl ještě jako doma. Zašel jsem dovnitř a… Po tváři se mi rozlil ten nejděsivější úsměv, když jsem ho uviděl stát u regálu a něco doplňovat. Nenápadně jsem se mu vplížil za záda a tiše zašeptal.
„Mám tě, Kuro.“
Kuro
Spokojeně jsem si prohlédl svou práci, a pak odložil batoh do kouta. Aspoň mi už nebude nadávat.
„Doplň tyhle cukrovinky a pak už můžeš jít. Dneska přijde Yori a pomůže mi to zavřít,“ poplácal mě šéf po rameni, když jsem mu vracel šití. „Měl by ses pořádně vyspat. Omlouvám se, že jsem tě tu včera v noci tak zdržel.“
Řekl jsem mu, že to nevadí, že se nezlobím, zvedl jsem bednu s cukrovinkami a šel dopředu doplnit regál. Zabral jsem se do toho, protože tohle mě vždycky bavilo. Snažil jsem se, aby to bylo všechno jako podle pravítka, pěkně uložené. Prostě každá věc měla své místo, a když to někdo přeházel, hned jsme to šel vždycky rovnat zpátky.
Když se za mnou ozval ten hlas, málem jsem prošel regálem. Zaklel jsem sprostě a snažil se pochytat věci, které padaly na zem.
„Máš co?“ otočil jsem se na něj vztekle, ale hned jsem změnil výraz, když jsem viděl jeho tvář.
Líbil se mi, to jo, ale pořád jsem z něj měl strach. Jeden z mála, u kterých jsem hned nedokázal odhadnout, jaký přesně je. Jako by pod tou maskou něco skrýval.
„Jestli si chceš něco koupit, tak kup, protože za chvíli se bude zavírat. Šéf ti to namarkuje, tam je pokladna,“ ukázal jsem k pultu, odkud se na nás šéf usmíval.
Jo, bude se zavírat až za hodinu, ale chtěl jsem ho odsud co nejdříve dostat. Rozhodně dřív, než jsem chtěl odsud odejít. A byl jsem naštvaný, že mi kvůli němu popadaly tak hezky poukládané věci. Budu to muset dělat znovu... A možná ta naštvanost mi rozvázala jazyk, a já byl schopný k němu takto mluvit.
Aki
„Tebe... Našel jsem tebe a chci si koupit tebe, jde to?“ ukázal jsem na motto nad jeho jménem, které měl napsané na jmenovce.
Jsme tu pro vás. Jak hezké motto. Ale když jsem viděl jeho vážnou tvář, hned jsem se začal smát.
„Dělám si srandu, neber všechno tak vážně, jo?“ trochu jsem mu rozcuchal vlasy a sebral pár věcí, co mu popadaly po zemi, abych mu je podal do ruky.
Šel jsem k regálům a dával do košíku všechno, co mi přišlo pod ruku. I nějaká připravená benta a sladké i slané věci. Nějaké blbinky pro holky. Za chvíli jsem měl celý košík a mířil k pokladně. Milý pán se na mě tlemil jak měsíček. Dal jsem mu tam všechny věci, aby je mohl namarkovat, a přesto nepřestal sledovat Kura, když rovnal ty věci do regálu.
„Jsem tu pro Kura, chtěl jsem ho doprovodit domů, mohl bych se zeptat, kdy končí?“ zeptal jsem se a mile se na něj usmál.
„Jo tak, vy jste kamarádi. To jsem rád, že nepůjde takhle večer sám. Končí teď, můžeš na něj počkat.“
Přesně jak jsem čekal, ideální stav. Jen jsem se mírně poklonil a poděkoval. I přes přesvědčování jeho šéfa, jsem si sedl ven a ne dovnitř, abych na něj počkal. Ty dvě tašky plné jídla jsem si postavil vedle nohou, a přitom přemýšlel nad tím, zda se mě bojí, nebo co, že je v mé přítomnosti tak… Roztržitý a nesvůj.
Kuro
Otevřel jsem pusu naprázdno, když řekl, že si chce koupit mně. Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně nebo ne. Ale jak mi potom rozcuchal vlasy a řekl, že si dělá srandu, oddychl jsem si. Ale ty vlasy mi teda cuchat nemusel. Naštvaně jsem si je prohrábnul, a pak si dřepl, abych mohl doskládat zbytek věcí.
„Tak já půjdu, dobrou noc,“ rozloučil jsem se asi po patnácti minutách se šéfem.
„Zítra nemusíš chodit Dej si oddech. Poslední dobou jsi tu byl víc než doma, a Yori teď má čas, tak mi pár dní vypomůže, než jim začne naplno semestr. Ale zastav se zítra pro výplatu.“
Moc se mi to nelíbilo. Potřebovali jsme peníze a tohle volno znamenalo menší výplatu. Ale nechtěl jsem odporovat, abych šéfa nenazlobil. Staral se o mně lépe než můj táta.
I tak jsem se na něj pousmál, že rozumím, a vyšel jsem ven.
I když končilo léto, byl už cítit trochu větší chlad a zvlášť teď v noci, když bylo nebe tak jasné. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu k nebi.
Kdybych tak uměl číst ve hvězdách tak, jako v lidech. Možná bych si vyčetl, že mě čeká skvělá budoucnost, nebo naopak mizerná. No... možná dobře, že neumím budoucnost číst.
Potáhl jsem si školní batoh na rameno, aby mi nespadl a vykročil jsem směrem domů, když jsem zaslechl zašustění. V tom tichu to bylo docela hlasité, a já sebou znovu leknutím škubnul.
Jsem poslední dva dny strašně rozhozený. Naštvaný táta, a ještě ke všemu ten kluk ve škole...
Pootočil jsem opatrně hlavu.
Hned jsem ji otočil zpátky a raději přidal do kroku. Snažil jsem se spěchat, abych byl z jeho dosahu co nejdříve, a když jsem se po něm znovu otočil, abych se přesvědčil, že za mnou nejde, vymstilo se mi to. Nevšiml jsem si, že jsem blízko kraje a noha mi sjela po obrubníku. V kotníku mi křuplo, a já se rozplácl na zemi jak dlouhý, tak široký.