Montaro
Neodmítl jsem nabídku jít za ním do sprchy. Mohl jsem si tak beztrestně prohlížet jeho nahé tělo, které rozhodně za to podívání stálo.
„A kdo ti myje záda, když jsi sám? Nebo tu máš speciální službu?“
Kápnul jsem si gel na ruce a pak jsem mu jemnými tahy omýval záda. Pod mými dlaněmi jsem cítil každý jeho sval a hlavně… jeho pokožka byla tak jemná, že se mi tomu ani nechtělo věřit.
„Používáš nějakou speciální kosmetiku?“ přitiskl jsem se mu na záda a ruce jsem přes boky táhl dopředu na jeho břicho. I tam jsem ho hladil, roznášel ten napěněný gel po celém břiše a podbřišku, až jsem skončil na jeho penisu a stehnech.
Byl uvězněný mezi stěnou a mým tělem, a mě to rozhodně nenechalo chladným. Zatímco jsem hladil jeho stehna po vnitřní i vnější straně, sem tam jsem zabrousil i víc mezi nohy, abych mohl polaskat i jeho poklady a penis, nedalo mi to, abych ho nezačal líbat na krku a ramenou.
„Vážně… tvoje pokožka je jak samet,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho do něj kousnul.
Hiromi
„Nikdo mi je nemyje, musí stačit voda,“ usmál jsem se, když se na ke mně přiblížil, a já ucítil, jak mě začíná mydlit.
„Nic… Nic extra… Obyčejnou kosmetiku,“ říkal jsem, ale dech se mi tajil pod tím, jak se jeho ruka posouvala po mých stehnech.
Zase jsem se chvěl a mým tělem znovu projíždělo to chvění, které mě před chvílí opustilo. Ve chvíli, kdy se jeho zuby otřely i mou pokožku, už jsem to nedal a propnul se dozadu. Rukou jsem sjel dozadu a chytil mu zadek, abych mu ho zmáčkl a víc ho k sobě natlačil. Znovu to přišlo… Ta hrozná chemie a elektrický náboj, který mezi námi tak jasně jiskří. Můj penis se probouzel k životu a byl úplně jedno, že jsem se před chvílí udělal, znovu jsem myslel na to, jak se jeho prsty ve mně pohybovaly a dávaly úžasný pocit rozkoše.
Chytil jsem jeho ruku a přitáhl si ji k obličeji. Voda stékala po prstech a já se nemohl ubránit tomu, abych je přiblížil k ústům a dvěma si zajel dovnitř. Olizoval jsem je a vtahoval tak, jak kdybych mu ho kouřil. Chvěl jsem se… Cítil jsem to, jak se moje tělo znovu probouzí, a já chci víc než předtím.
Montaro
„Hiromi,“ vydechl jsem, když se na mne začal tlačit svým zadečkem. Ani netuší, jak ohrožuje nedotknutelnost svého pozadí.
Ještě chvilku a nebudu se už držet zpátky. Držel jsem se, přemlouval jsem se, abych to nedělal, ale když začal olizovat moje prsty, byl jsem totálně v háji.
Jednou rukou jsem jen máchnul po sprše, abych ji zastavil, a druhou se natáhl pro ručník. Jen rychle jsem se otřel a pak osušku přehodil přes Hiromiho, abych ho mohl vzít do náruče.
„Chci tě… vážně že tě chci,“ přisál jsem se na jeho rty, zatímco jsem si ho nesl zpět na pohovku. Moje červená stopka zmizela někde v nejtemnějším koutku mého mozku a zůstalo jen jedno.
Hiromi a moje touha po něm.
Položil jsem ho na gauč a hned ho zalehl.
„Možná… to… sakra…“
Chtěl jsem říct, že to možná bude bolet, ale nějak se mi nedostávalo slov. Jen jsem ho líbal a prsty zkoušel, zda toho gelu, který jsem mu tam předtím nanesl svými prsty, bude stačit proto, abych se tam mohl vecpat něčím jiným. Chytl jsem pod koleny a přitlačil jsem mu nohy víc k tělu.
Byl jsem za tu chvilku tak strašně moc vzrušený, že jsem měl pocit, jako bych měl shořet. Tak moc to proudilo mým tělem, že jsem se už prostě neovládal.
„Nadechni se a zhluboka vydechni.“
V momentě, kdy jsem slyšel jeho hluboký výdech, zatlačil jsem.
Hiromi
Naprosto jsem se v tom všem ztratil, když jsem ucítil, jak mě bere do náruče a následně pokládá na gauč. Jen jsem se ho držel a nepřestával ho líbat. S mým tělem se děly šílené věci a vše ve mně bouřilo takovým způsobem, že jsem myslel, že se mi z té rychlosti zastaví srdce. Celé mé tělo bylo rozpálené a soustředěné na každý jeho dotek, který s lačností přijímalo.
Chvěl jsem se vzrušením tak moc, že snad celá sedačka, na které jsem ležel, se třásla se mnou. Poslechl jsem a vydechl, ale to, co přišlo… Byl jsem připraven, že to bude bolet, ale tohle… Bylo to nepříjemné a štiplavě to bolelo… Snažil jsem se povolit, ale můj vstup se instinktivně stáhl, a já ho v sobě uvěznil. Byla to jen špička, ale byl tak velký.
„Bo… Bolí,“ sykl jsem, ale nechtěl jsem, aby přestal.
Víc jsem se posunul dolů pod něj a znovu se nadechl a vydechl. Jednou rukou jsem si ho přitáhl pro polibek, abych to celé přehlušil, ale druhou ho chytil za zadek, aby nepřestával. Bolelo to… Ale ten příjemný pocit, který s tím šel ruku v ruce, byl místy mnohem silnější.
Montaro
Zastavil jsem se. Svaly jsem měl napjaté, a přitom jsem se vnitřně třásl. Byl to velký boj nepokračovat dál. Skoro jsem nedýchal, když jsem cítil to teplé sevření a nemohl jsem dál.
Natáhl, jsem se pro gel a nalil ho na část penisu, který ještě nebyl vevnitř. Rukou jsem navlhčil i místo Hirova vstupu, jak jen to šlo.
„Promiň,“ omluvil jsem se mu za způsobenou bolest, ale už jsem se nedokázal přinutit k tomu, abych ho vytáhl a přestal. Už to prostě nešlo.
Přisál jsem se na jeho rty. Jazykem jsem zabrousil hned dovnitř, abych utlumil jeho další protesty a zatlačil jsem znovu. Jen malý kousek jsem se povysunul, abych vzápětí najel zpátky. Několikrát jsem to zopakoval a když jsem cítil, že jsem v něm úplně celý, zastavil jsem se.
„Už to bude jen lepší…“ na moment jsem setrval v nehybnosti.
Líbal jsem ho a pomalu jsem se v něm začal pohybovat. Nejprve po malých kouscích, až jsem nakonec mohl přirážet tak, jak jsem chtěl. Jak chtělo moje tělo, které tak toužilo po tomhle spojení.
Hiromi
Držel jsem se jeho zad a snažil se povolit své tělo, které stále setrvávalo v křeči z jeho vpádu. Jenže jeho polibky… Tolik mě to odvádělo jinam. Vnímal jsem každý posun v mém nitru, a i první otření o mou prostatu, které mi rozvibrovalo každou buňku v těle. Netrvalo dlouho, a já jsem podlehl.
Vše ve mně se začalo uvolňovat a vycházelo mu vstříc, jako kdyby se předtím nic nestalo, a já nikdy nezažil bolest. Ta mírná křeč se měnila v blaho, které se slastně pohupovalo mým tělem a dělalo hrozně příjemné věci. Nikdy jsem ani ve snu netušil, že by sex s chlapem mohl být tak dobrý, nebo to bylo tím, že ho začínám mít víc než rád? Bylo to neskutečné. Cítil jsem, jak je opatrný, a přitom ve mně jeho erekce ještě víc narůstá.
Ty nepopsatelné pocity, které mě nyní ovládaly, byly tak skvělé, že jsem na moment zapomněl, že jsem muž jako on. Uměl to… Uměl mě natolik vzrušit, abych na to nemyslel, a podvolil se jeho nájezdům. Věděl kam sáhnout, nebo kde mě podráždit, aby se moje sevření uvolnilo.
„Monty…“ zasténal jsem, když se znovu to mravenčení prolilo do mého nitra.
Můj penis ztvrdl, a já jednu ruku stáhl mezi naše těla, abych si ho mohl protáhnout v dlani. Musel jsem si pomoct, protože se to už dál nedalo zvládat. Chtěl jsem se udělat… Potřeboval jsem to, jinak bych se nejspíš zbláznil.
„Já… Už…“ vykřikl jsem, když se to na mě hnalo a já se ještě víc propnul proti jeho klínu, aby se dostal hlouběji.
Moje sperma se v dávkách roztékalo na mé břicho, a já v naprostém transu prožíval ten nejlepší orgasmus, který jsem kdy měl.
Montaro
Netrvalo dlouho a moje opatrnost byla ta tam. Zapomněl jsem na to, že pro Hiromiho je to poprvé, jak jsem se v tom všem začal ztrácet. Jen jeho prsty zaražené do mých zad mi připomínaly, že tu nejsem sám.
Bylo to už pár dní, co jsem se naposledy s někým vyspal. Vlastně od té doby, co přijel Kio na farmu. A když jsem ty dva slyšel, jak si užívají, záviděl jsem jim.
Snad i proto jsem se už nedokázal držet zpátky. Chtěl jsem Hiromiho hned první den a byl jsem nedočkavý. Ale i když to včera nedopadlo podle mých představ, dnešek rozhodně stál za to.
Frekvence mých nájezdů se o něco zrychlila. Už jsem nešel tak do hloubky. A když jsem viděl, jak on dochází ke svému konci, jak to prožívá, a slyšel mé jméno, přišel čas i na mne.
Přestal jsem ho líbat a jen se pevněji zapřel o ruce. Všechno, co se provalilo mým tělem jak žhavá láva, mě málem poslalo do bezvědomí. Přivřel jsem oči, ale neudržel jsem se hlasitých vzdechů a zasténání, když to na mě přišlo. Plnil jsem jeho doposud neposkvrněný zadeček mým sperma. Užíval jsem si ten úžasný pocit, který ještě znásoboval to, že jsem měl tu čest být jeho první. Jako by opravdu i tohle zesílilo ten úžasný pocit, který jsem při svém vyvrcholení měl.
Chtěl jsem, aby to trvalo déle, třeba věčnost nebo i pár minut. Ale i tak těch několik okamžiků naprostého blaha byl neopakovatelný.
Stáhl jsem jeho nohy na postel a s rychlým oddechováním na něj dolehl. Když jsem konečně mohl popadnout dech, začal jsem ho líbat a po chvilce jsem se z něj opatrně vysunul.
Věděl jsem, že by to pro něj bylo teď nepříjemné, když tam někoho pustil poprvé, a nechtěl jsem ho už víc trápit tím, že bych v něm déle setrvával.
Ale pro teď… Byl jsem spokojený jak už dlouho ne, a doufal jsem, že Hiromi také…
Hiromi
Jen jsem zhluboka dýchal a oddával se tomu, jak si mě bere i po mém orgasmu, ale vidět jeho tvář, když i on došel svého konce a slyšet ho… Byl jsem tím fascinován, a ještě víc mi to poslalo do těla těch úžasných pocitů, které jsem s ním zažíval.
Kňukl jsem, když mě jeho chlouba opustila a jí cítil menší zaštípání. Moje tělo bylo stále trochu rozbolavělé, ale na poprvé to nebylo tak hrozné. Nebo mi pomohlo i to, že jsem sportovec.
„Monty,“ šeptl jsem a schoulil se k němu, jak moc jsem byl vyčerpaný.
Jen jsem se tiskl k jeho tělu a nechtěl ani o kousíček uhnout, protože v tuhle chvíli jsem cítil něco silného, co se ve mně proudilo. Možná to byl ten pocit, o kterém každý často mluvil, a já ho moc neznal, ale rozhodně jsem se toho nechtěl vzdát.
Montaro
Kolikrát jsem takhle ležel vedle někoho, spokojený z dobrého sexu. Málokdy jsem však setrvával až do rána. Pokud už ano, tak většinou proto, že jsem v noci nespal, a pokračovalo se dál.
Ale teď, i kdybych chtěl, neudělal bych to. Nemohl bych ho znovu trápit, když už tak musí být celý bolavý. Zkušenosti určitě nějaké má, ale tohle bylo jeho poprvé z opačné pozice.
Líbilo se mi, jak se ke mně tiskl, a neměl ani snahu vstát, aby se šel umýt. Popravdě se ani mě nechtělo vstávat. Jenže jsme leželi na pohovce a nejspíš by nám do rána byla zima i přesto, jak jsme se na sebe tiskli.
Zvedl jsem se z gauče a podebral ho do náruče.
„Kde máš ložnici?“ šel jsem s ním ke dveřím, a ještě hrábnul po vypínači, aby se všude zbytečně nesvítilo.
„Nerad bych do rána zmrznul,“ zasmál jsem se, když jsem zamířil tam, kde mi ukazoval.
Šli jsme po tmě, tak jsem ho pevně držel a pomalu, krůček po krůčku šel do ložnice, abych do něčeho nenarazil. Mé oči však už stihli po chvíli přivyknout tmě, takže jsem jeho širokou a pohodlnou postel již viděl zcela zřetelně.
„Tady bude lépe než na gauči,“ položil jsem ho a sám jsem si vlezl k němu pod peřinu. „Jsi v pohodě? Nemám ti něco donést? Třeba vodu, nebo nějakou mastičku?“ prohrábl jsem mu jeho jemné vlasy.
Hiromi
„Jsem jak princezna,“ usmál jsem se, když mě nesl v náruči a přenášel do ložnice.
Bylo to příjemné, a ještě víc, když mě uložil, a ještě k tomu zalezl pod peřinu za mnou. Přitulil jsem se k němu a objal ho kolem pasu, abych znovu cítil to jeho teplo, které z něj vycházelo.
„Jsem v pořádku… Chci jen takhle ležet, pokud ti to nevadí. To se spíš ráno nepostavím. Ale pokud chceš, je tu spousta jídla od kuchařky a studené pití v ledničce. Dej si…“ chtěl jsem domluvit, ale byl jsem natolik z tohoto všeho unavený, že jsem v polovině věty usnul.
Bylo mi vážně dobře a nechtělo se mi nic, jen být s ním, ať mě to stojí cokoliv. Nic takového jsem doposud necítil a velmi jsem si to užíval. Najednou jsem toužil po tom, abych měl vztah. S ním… Jenže jsem moc dobře věděl, že jednou odjede a zapomene na mě. I tak… Stálo mi to za to.
Montaro
„Taky jak princezna vypadáš,“ pousmál jsem se, když jsem si to představil.
Ale vážně byl jak princezna. Jemný, krásný, blonďaté vlasy a modré oči. Jen to, co má uvnitř sebe si moc nezadá s ďáblem.
„Klidně lež. Už vím, kde je koupelna i kuchyň, neztratím se tu.“
Ještě jsem peřinu víc přitáhl ke krku, aby nám opravdu bylo teplo. Chytl jsem ho také kolem pasu a víc ho k sobě přitiskl. Byl jsem příjemně unaven, a sledování toho, jak se mu přivírají oči, a začíná pravidelně oddechovat, nakonec uspalo i mně. Jen poslední věc, co jsem si uvědomil, že jsem si nenastavil budík.
Vnitřní hodiny, které mám nastavené, vzhledem k brzkému vstávání na farmě, mě ale stejně s jistotou probudily. Při pohledu z okna jsem zjistil, že svítá, a tudíž nejvyšší čas se vrátit domů, abych se připravil vyrazit s Ryu do práce.
Pohlédl jsem vedle sebe. Hiromi spokojeně spal a nezdálo se, že by měl snahu se vzbudit. A ani já neměl to srdce ho vyrvat z příjemného spánku. Opatrně jsem se vyplížil z postele. Zašel si na toaletu a pak se rychle oblékl. Snažil jsem se být potichu, tak jsem si ani nedal nic k jídlu, i když jsem měl hlad. U Kia doma se pak najím a osprchuji…
Vrátil jsem se ještě do ložnice. Položil jsem mu na stolek papírek se vzkazem, že jsem už musel jít. Ještě jsem ho jemně pohladil po vlasech, a opatrně políbil na čelo.
Netrvalo dlouho a já už čekal u brány, až mi ospalý bodyguard otevře.
Hiromi
Spalo se mi tak dobře, že jsem nebyl schopen ani otevřít oči, když jsem cítil, jak mě Monty líbá na čelo. Probudil jsem se pořádně až někdy dopoledne, když mi začal zvonit telefon, a na něm Harunovo číslo. Naštvaně jsem hovor přijal a posadil se. To jsem neměl dělat, protože mě ihned zabolel zadek a já zaklel.
„Kurva,“ chytil jsem se za bedra, což samozřejmě mělo hned svou odezvu.
„Co je? Bolí tě prdel?“ ozval se z druhé strany telefonu Haruna, a současně s tím otevřel dveře mého pokoje.
„Co tady sakra děláš?“ prskl jsem na něj, když se objevil u dveří do ložnice.
„Nikde nejsi, a já potřebuji květiny pro tvou sestřenici. Dneska má narozeniny, tak udělej něco pěknýho, jo?“ usmál se a pozoroval, jak vstávám z postele.
„Co ti je?“ zeptal se ještě jednou a plácl mě po zadku, když jsem kolem něj zabalený jen v prostěradlu procházel.
„Nic,“ procedil jsem mezi zuby a mířil do koupelny.
„Byl jsi s ním, že? Bodyguard bonzoval, že odsud jel až ráno. Takže tu spal. Byl jsi s ním? No podle chůze věřím že jo,“ dál provokoval, dokud jsem se neotočil a nechytil ho pod krkem.
„Promiň, už se nebudu ptát,“ zachrčel, a já ho pustil.
„Začnu zamykat, a ty mi sem nelez, pokud se neohlásíš, jasný?“ naštvaně jsem po něm ještě prsknul, než jsem konečně zalezl do sprchy.
„Ok, počkám na tebe u oběda, a potom ti pomůžu s těmi květinami,“ odešel pryč a já měl konečně chvíli klidu.
Osprchoval jsem se a hodil na sebe jen lehké kalhoty, aby mě nikde netlačily, a tričko na které jsem hodil mikinu. Vyšel jsem do kuchyně a konečně se v jídelně najedl i s Harunou a svou sestřenicí, které to vážně slušelo. Byla krásná a hodná, vždy jsem ji měl moc rád. Moc se sem nehodila.
Montaro
Když jsem vešel do Kiova bytu, ještě všichni spali. Posbíral jsem si čisté věci a hned se zavřel v koupelně, abych se osprchoval. Když jsem pak chystal snídani, začalo se to postupně probouzet.
„Nevypadáš unaveně, spíš spokojeně, podle toho, jak se usmíváš,“ rýpnul si do mě táta, když jsem mu upravoval kravatu. „Byl jsi u Yumiko?“
„Ne.“
„A s kým jsi teda byl?“ podíval se na mě Kio.
„To je tajemství,“ zavrtěl se hlavou a víc se na tohle téma odmítal bavit.
Ale pravda byla, že jsem se opravdu usmíval, aniž bych si to uvědomoval. A usmíval jsem se skoro celý den, i když byl stejně náročný, jako ten předchozí. Přistihl jsem se také, že občas koukám na hodinky a sleduji, kolik času ještě zbývá, než pro nás Boss pošle svoje lidi.
Ale tentokrát jsem odmítl jejich odvoz. Nastoupil jsem i s Ryu do mého auta, abych ho měl u sebe a za doprovodu té velké černé krávy, která celou dobu jela za námi, abychom náhodou někde neodbočili, jsme jeli k Bossovu sídlu.
Hiromi
„Ještě tamtu… Hej… Chci tam hodně barev, takhle je to nudný,“ rýpal do mě a já měl sto chutí mu tu kytici narvat tam, kam slunce nesvítí, a pořádně hluboko.
„Sakra… Už mě ale vážně sereš. Já jsem tu ten, co tomu rozumí, ty prd víš, a co se týká barev… Víš vůbec, jaké má ráda květiny? Víš kulový, tak se do mě neser a drž už tu hubu, než ti ji zavřu,“ už jsem byl vážně hodně naštvaný, a i Haruno se konečně uklidnil.
„Dobře, fajn… Nechám tě bejt. Hele… Právě ti přijíždí,“ usmál se Haruna a díval se k hlavnímu vchodu.
Nic jsem neřekl, i když jsem mohl být hnusný a nějak ho odbít, ale byl jsem tak zvláštně rozklepaný, že konečně dorazil, a já ho mohl každou chvíli uvidět. Jen na moment jsem se otočil a letmo ho zahlídl, když mizel s Ryu za Bossem.
Bože… jsem vážně ztracený.
Moc mu to v tom obleku slušelo, ale popravdě, mnohem víc sexy byl bez něj. Radši jsem se otočil ke květinám a začal je pěkně skládat do kytice, která by byla hodna ženě v takovém postavení. Když jsem to konečně měl, podal jsem ji Harunovi, aby už konečně vypadnul a dal mi pokoj. Jenže… Ten debil mě objal a nechtěl pustit. Musel jsem ho nakopnout do kolena, aby ode mě odstoupil.
„Nešahej na mě, nebo ti zlámu ruce, jasný?“ zasupěl jsem a propaloval ho pohledem.
Montaro
Řekl jsem si, že dneska budu poblíž Ryu. I když jsem neměl s čím pomoct, přesto jsem zůstal s ním v pracovně. Boss se omluvil, že musí něco vyřídit a vrátí se až za hodinu. Takže opravdu bylo lepší s ním dneska zůstat. Boss mu možná nic neudělá, protože ho potřebuje, ale co ostatní… A hlavně… I když je to ochranka, nějak nevím. Mám pocit, že ne každému se dá věřit.
Stál jsem tiše u okna a díval se ven, abych Ryu nerušil při práci. Zahrada byl prázdná, ale dívání se do té zeleně a na ty květiny různých barev, bylo uklidňující.
Dokud mě z rozjímání nevyrušil něčí hlas.
Víc jsem se naklonil a kousek dál od domu zahlédl Harunu. Už jsem se chtěl schovat dovnitř, když se zpoza něj vynořil Hiromi.
„Ale no ták, nebuď taková slečinka,“ zasmál se Haruna a otočil se za Hiromim, který šel mým směrem.
Nejvyšší čas se schovat, uznal jsem, když jsem zahlédl, že Harunův pohled padnul přímo do místa, kde jsem vykukoval.
Zalezl jsem raději dovnitř a usadil se na pohovce. Byl jsem rád, že vidím Hiromiho. Chtěl jsem si s ním popovídat a omluvit se za ten brzký, a hlavně tichý odjezd. Ale jeho společnost… S debilem se nemám chuť teď dohadovat Je to moc otravné a únavné…
Hiromi
„Na, a už táhni!“ křikl jsem po něm, když jsem mu podal kytici a doufal, že už vážně půjde.
„Víš co? Mám lepší nápad,“ rozešel se přímo ke vchodovým dveřím a já už cítil to sevření v žaludku, které nevěstilo nic hezkého.
Následoval jsem ho a sledoval, kam má namířeno. Květiny položil na stůl v obýváku a pokračoval směrem k Bossově pracovně. Krátce zaklepal a vešel. Nijak se neostýchal a okamžitě došel k Ryu. Ihned jsem šel k nim, aby ho nenapadla žádná kravina, a to že mohla.
„Hele… Jak to teď vypadá s tvým postavením? Bavil jsem se s tvým otcem, a máš mu aspoň zavolat, pokud s ním dál odmítáš jinak komunikovat. Tvůj telefon nemá, a ty jeho číslo znáš ne? Nejsi trochu spratek?“ zaútočil přímo na Ryu a já bez váhání vstoupil mezi ně.
„Vypadni Haruno, je to návštěva Bosse, ne tvoje, nechej ho bejt, jasný?“ spustil jsem, ale to už do místnosti vešel i strýc a nepříjemně si Harunu přeměřil.
„Odejdi, vyrušuješ!“ řekl mu a mírně do něj strčil, když se neměl k odchodu.
„Ty zůstaň, pokud chceš, nevadí mi to,“ chytil mě za loket, když jsem chtěl odejít s Harunou a postrčil na gauč.
Montaro
Seděl jsem a sledoval Ryu, jak se snaží. Byl trochu nervózní, aby všechno udělal dobře a rychle, že se začal v tom horku mírně potit. Viděl jsem, jak u stéká kapka potu po krku.
„Myslím, že si můžeš sundat sako. Boss se určitě zlobit nebude. Přinesu ti vychlazenou vodu, ano?“
Chtěl jsem už vstát a jít pro vodu, když se náhle otevřely dveře:
Sledoval jsem Harunu, jak jde k Ryu. To, jak se k němu choval, se mi vůbec nelíbilo. Dokáže někdy něco říct, aniž by se choval jak idiot a druhé jen urážel?
Nicméně jsem zůstal sedět, protože tohle by si měl vyřídit Ryu. Musí taky ukázat, že není jen tak hej nebo počkej.
Ryu jen zvedl hlavu, podíval se na Harunu, a pak ji sklonil a pokračoval v práci. Nevšímal si ho, nezvedl se, za to já ano. V momentě, když jsem viděl, jak se mezi ně vmíchal Hiromi. Skoro jsem stál, když mi Hiro skončil v náruči.
Posunul jsem ho bokem na sedačku a během toho, jak jsem vstával, jsem si sundal sako.
„Spratek je ten, co se neumí chovat, což jsi ty,“ popošel jsem k němu blíž. „Spratek je ten, co zabije vlastního bráchu, a ještě se tím chlubí. Radím ti, abys od Ryu dal ruky pryč, protože já si za svými bráchy stojím. A už jsem ti jednou řekl, že ho tak beru.“
Přiskočil jsem k němu, chytl ho pod krk a ve stejný moment jsem mu podrazil nohy. Dopadl na zem a já hned po něm skočil.
„Chtěl jsem tě prohodit oknem, ale nechci ničit tvýmu šéfovi další stěnu, a nerad bych se zase dostal do problémů…“ mrknul jsem okem po Hiromim, ale v tu chvíli jsem ztratil soustředěnost. Haruna se rozmáchl a jedním úderem pod bradu mě odhodil ze sebe dolů.
Hiromi
„Tak a dost!“ křikl po nich Boss a Harunu vytáhl za límeček nahoru k sobě.
„Sedněte si zpátky, nebo vezměte Hiromiho pryč. Myslím, že Ryu je se mnou v naprostém bezpečí, ne?“ podíval se na Ryu, který jen souhlasně přikývl a ukázal Montarovi, aby odešel.
„Ty… Oni jsou návštěva a ty se podle toho chovej, pokud víc, tak ty nejsi o nic víc,“ zvýšil Boss hlas a během chvíle mrskl s Harunou na chodbu takovou silou, až se rozplácl o protější stěnu.
„Již brzo se dost změní. Pokud se nezačneš chovat, jak máš a pozorně nebudeš pozorovat zvyky, které správnému Bossovi náleží, tak přijdeš o krk. Rozumíš tomu?“ dál soptil Boss, a já pomohl Montymu na nohy.
Už dlouho jsem strýčka neviděl tak moc naštvaného, a že v tomhle stavu byl schopen všeho. Viděl jsem, jak zvedá Harunu ze země, a ještě nakukuje zpět do pracovny.
„Nějaký čas budu pryč, tak se tu Ryu zamkni, a pracuj, jak potřebuješ, potom zaklepu. Jdu tě naučit slušnému chování, můj „synu“,“ zhrubl směrem k Harunovi hlas, a už ho táhl sebou do velké tělocvičny na konci domu.
„Ho… No… Omlouvám se, že vás Haruna rušil. Bylo to neslušné.“
Mírně jsem se poklonil, a jen očkem se podíval na Ryu, který byl z téhle situace ještě stále vykolejený.
„Udělal jsi to správně, na něj platí jen a pouze ignorace,“ usmál jsem se a sebral ze země papíry, které na ni popadaly.
Montaro
Promnul jsem si bradu. Ten úder jsem dost pocítil, protože Haruna má docela páru.
„Omlouvám se,“ zvedl jsem se na nohy. „Trochu jsem se nechal unést, i když tu byl tvůj strýc. Ale nesnáším, když se někdo naváží do mé rodiny. Jsi v pohodě, Ryu?“ pustil jsem Hiromiho ruku a upravil jsem si oblečení.
Ryu jen přikývl a přebral si od Hiromiho papíry.
Myslím, že kdyby tu byl místo mě Shintaro, nejspíš by to vyšlo na stejno. Nevím, proč jsem tak vyletěl. Ale možná i proto, že opravdu mám Ryu rád a vím, jak ho Kio miluje. A taky co jsem slyšel, jak to dopadlo u Hasegawů doma… A i když jsem vcelku klidný člověk, tak jakmile někdo ubližuje těm, co mám rád, tak se neznám.
Ale vlastně, kdyby tu byl Shi, nedopadlo by to stejně. Haruna by měl už přinejmenším rozbitý nos.
„Půjdu se strýci omluvit, a pak ti donesu tu vodu, Ryu.“
Vyšel jsem na chodbu a zamířil směrem, odkud jsem slyšel Bossův hlas.
Hiromi
Vyběhl jsem za Montarem na chodbu a stáhl ho do výklenku před strýčkovou tělocvičnou.
„Teď tam nechoď, prosím. Slyšíš?" ukázal jsem na dveře, odkud byly slyšet rány a ostrý hlas mého strýce.
„Je teď v ráži, jednou jsem ho takhle vyrušil a jednu jsem slízl. Je to nervák," natiskl jsem se na Montarovo tělo a políbil ho, když už jsem to nemohl vydržet.
„Ráno se ti jelo dobře?" pousmál jsem se a pročísl mu prsty vlasy.
Montaro
Nepočítal jsem s tím, že by měl Hiromi takovou sílu. V momentě jsem byl ve výklenku a on se na mě tlačil. Ten rachot z tělocvičny byl opravdu dost dobře slyšet. Nějak jsem to nepobíral, ale v tu chvíli mi už bylo jasné, proč táta chtěl, abych byl s Ryu. Nejen jeho otec, ale i tady je to dost nebezpečné. I když… K Ryu se choval hezky a ke mně taky. Je to snad tím, že se s tátou znají? Nebo aspoň měli spolu něco do činění?
„Dobře, omluvím se mu později, až se uklidní,“ přikývl jsem.
Opravdu se mi tam nechtělo jít, a ještě víc píchat do vosího hnízda. Ale považoval jsem to za slušnost, protože jsem opravdu zbytečně vyletěl.
„Jelo se mi dobře. Ale mám pocit, že ten bodyguard mě nemá rád, protože se na mě tak nějak divně šklebil. Nevím proč,“ zamyslel jsem se.
Když mi zajel prsty do vlasů, chytil jsem ho kolem pasu, a ještě víc si ho k sobě přitáhl.
„Hiromi, pozor na to, co děláš, protože jsem pořád při chuti,“ upozornil jsem ho, ale přesto jsem ho také políbil. „Něco se tu chystá?“ vyhlédl jsem z výklenku, když jsem uslyšel, že je na chodbě trochu víc živo.
Zahlédl jsem nějaké lidi, jak nosili nějaké věci směrem ke kuchyni a snad každého doprovázel jeden z bodyguardů.
Hiromi
„Sestřenka, Bossova dcera má narozeniny. Nechceš... Doprovodil bys mě tam? Bude to kolem večeře, počítám tak osmé. Má tam mít hodně lidí a mě se tam samotnému nechce, ale pochopím, když budeš mít hodně práce, přeci jen... Jsi asi s Ryu, ne? Chodíš... Jsi s ním?"
Sice řekl, že je jako jeho bratr, ale co já vím? Netuším proč s ním jezdí, a co má Ryu s jejich rodinou společného. Popravdě žárlím, ale nepřiznám to.
Montaro
„Promiň, ale musím odmítnout. Myslím, že by to nebylo vhodné, a ani bych se tam zřejmě necítil dobře. Nejsem ani z yakuzy, a ani z rodiny,“ odmítl jsem Hiromiho nabídku.
Kdo ví, kolik lidí tam bude, a kromě Hiromiho, Haruny, Ryu a Bosse nikoho z nich neznám.
„Ryu dělám doprovod, protože se můj otec obává o jeho bezpečí. Ale jen prozatím, než se to srovná. Pak se vrátím k nám domů. Takže kam jde Ryu, tam jdu já, pokud zrovna nejsme doma.“
Ještě jednou jsem Hiromiho políbil, protože ta jeho jahodová příchuť mi opravdu chutná a líbat se s ním je prostě skvělý. Tohle mi určitě bude chybět, až odjedu domů.
„Musím jít za Ryu,“ jemně jsem vystrčil Hira z výklenku. „A slíbil jsem mu, že mu donesu vodu. Určitě se o mně už bojí, když věděl, že jdu za tvým strýcem, a tak dlouho nevracím. Nechci mu přidělávat starosti.“
Hiromi
Tak jsem se dál nic nedozvěděl, jestli spí i s ním, nebo jak? Vlastně stále nevím, jestli je volný, nebo právě Ryu je jeho partner. Mluví o něm jako o bratrovi, a vím, že má i dvojče, ale jak to má ve vztazích... Po jeho odmítnutí, nad kterým ani nepřemýšlel. Jsem se uhnul bokem, a teprve v tu chvíli si uvědomil krutou pravdu, která vlastně od začátku byla víc než jasná.
Nechce mě… Tohle bylo jen jednou, a to bylo vše. Dostal, co chtěl a jde dál, co by se mnou dělal, když se brzo vrátí domů a já se stanu jen špatnou vzpomínkou. Nejspíš tohle všechno znamená, že jsem ani v posteli nestál za nic. Prostě mě v tuhle chvíli odmrštil jako něco, co ho otravuje. Chápal jsem to, nebyl jsem prostě ten, kdo se k němu hodí, tak jak to říkal.
„Omlouvám se, že tě zdržuji, už to neudělám.“
Zamířil jsem do pokoje, na tuhle trapnou scénku jsem už neměl náladu. Nemá zájem… Fajn. Prostě jsem se spálil a nechal se odpanit od někoho, kdo od začátku chtěl jen to. Vlastně jsem okusil svojí vlastní medicínu, kterou jsem dával ženám kolem sebe, když jsem je hned ráno vykopnul z bytu.
Proč jsem se vlastně někomu otevřel? Proč jsem to dělal? Proč jsem ucítil něco, co prostě nemá existovat? Ne pro někoho, jako jsem já.
Montaro
Chtěl jsem mu říct, že může jít se mnou zpátky do pracovny. Jenže Hiromi se otočil a odešel. Jen jsem se za ním díval, jak mizí někde vzadu.
Ještě jsem se na moment podíval ke dveřím do tělocvičny, že bych tam zašel, ale když jsem slyšel, jak Boss nadává, raději jsem se zdekoval do kuchyně pro vodu.
Nahlédl jsem dovnitř. Bylo tam docela živo a všude se pilně pracovalo. Kuchařka dnes nebyla sama, měla tu dalších pět pomocníků a jak jsem viděl, tak jim práce šla od ruky.
„Omlouvám se, ale dnes vás tu nemůžu nechat vařit. Chystáme večeři pro třicet lidí. Bossova dcera dnes slaví narozeniny,“ došla ke mně s omluvným úsměvem.
„To je v pořádku. Chtěl jsem jen poprosit o vychlazenou vodu pro pana Hasegawu. Už mu došla a je celkem teplo.“
„Hned vám tam někoho pošlu, ano?“
Poděkoval jsem jí a vrátil se za Ryu. Jen jsem zkontroloval, že je všechno v pořádku a usadil se na sedačce. Pozoroval jsem ho, jak pracuje, a nechal se unášet svými myšlenkami. Nějak se mi nechtělo tu sedět, nebo se vrátit s Ryu domů. Nevím proč, ale měl jsem prostě chuť jít za Hiromim a strávit s ním příjemné odpoledne. Jen tak. Třeba se projít po Tokiu, nebo si zajít někam na večeři, nebo se jen tak posadit někde na lavičku a povídat si. Už dlouho jsem takový pocit k nikomu neměl. A tak nějak jsem si začal uvědomovat, že mě to začínalo děsit…. Co když…
„Ne, to je blbost,“ zavrhl jsem to hned polohlasně.
„Co? Říkal jsi něco?“ otočil se na mě Ryu.
„Ne, jen si tady tak přemýšlím…“
„Za chvíli to budu mít hotové. Boss mi toho dnes dál méně na práci, protože mají oslavu. Tak do půl hodiny bychom mohli odejít,“ dodal ještě a otočil se zpátky k počítači. „A nerad bych tu zůstával déle. Nechci se tu potkat s otcem,“ zamumlal si ještě pro sebe.
Hiromi
Ležel jsem na gauči v obyváku svého pokoje a nemohl se uklidnit. Chtěl jsem něco číst, nebo se dívat na film… Cokoliv… Jenže jsem toho zmetka nemohl za žádnou cenu dostat z hlavy, a to jsem se vážně snažil. Nakonec jsem se převlékl do tepláků a trička, a i přes protest služky, která uklízela na chodbě, že se nehodí, abych se teď rýpal v hlíně, jsem šel na zahradu a začal se starat o rostlinky, které to nejvíc potřebovaly. Stejně jsem neměl co dělat, a na tu oslavu se mi vůbec nechtělo. Sestřence jsem popřál před pár dny a dal ji vážně pěkné šaty, které měla vyhlídnuté, a já o nich věděl. Rozhodně je dnes bude mít na oslavě, a i předem jsem se omluvil, že tohle vážně není nic pro mě. Byla zklamaná, ale říkala, že mě do toho nebude nutit.
Začal jsem dělat kousek od oken do strýčkovi pracovny, protože jsem měl možnost ho aspoň chvilkami zahlédnout, když se mihnul kolem okna.
Jsem ztracený případ. Proč se mi tohle jako stalo? Nikdy jsem nikomu nedovolil přijít tak blízko, jako jemu. Co když… Co když mi ukradl srdce?
Montaro
Nakonec jsem stejně nedokázal sedět v klidu. Po chvíli jsem začal přecházet po pracovně, ale když jsem viděl, že to Ryu znervózňuje, stoupl jsem si k oknu. Opřel jsem se jedním ramenem o stěnu a koukal se ven. Nejprve jen tak. Všude možně. Ale nakonec můj občasný pohled na Hiromiho už nebyl občasný. Pozoroval jsem ho jak opečovává kytky a opravdu mi v tu chvíli přišel jako princezna, zvlášť, když mu vlasy padaly dolů a on za nimi schovával svou hezkou tvář.
Je škoda, že někdo takový nebydlí blíž k naší farmě. Nejspíš bych už nechodil nikam jinam. Moje návštěvy by se zřejmě omezili jen na něj, protože jeho mít blíže… už bych nikoho jiného nepotřeboval.
Trhnul jsem sebou, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Boss.
Byl ve sportovním oblečení, a právě si otíral krk, jak byl zpocený.
„Ryu, pozval jsem vaši rodinu na dnešní večerní oslavu narozenin mé dcery. Tvůj otec se omluvil za Taishiho, který nemůže přijít a za tebe, protože s tebou se nemá, jak spojit. Vím, že teď máte mezi sebou neshody, ale pokud bys mohl, rád tě přivítáme,“ došel k němu a podal mu pozvánku na večerní oslavu.
Pak se otočil a došel ke mně s druhou obálkou, ve které evidentně byla také pozvánka.
„Mluvil jsem i s vaším otcem. Ale odmítl mě. Chci tě poprosit, jestli bys mu to předal a vzkázal mu, že bych ho přeci jen rád viděl Ale samozřejmě jeho rozhodnutí budu respektovat.“
Bylo to divné. Jak byl před chvílí v ráži, tak teď byl jak beránek, když zmínil mého tátu. Řekl bych, že měl skoro štěněčí pohled. Bylo to vážně divné…
„Děkuji, otci to vyřídím,“ přebral jsem si od něj pozvánku a poklonil se mu. „Ještě jsem se chtěl omluvit za mé chování. Neuhlídal jsem se a mrzí mě to.“
Hiromi
Otřel jsem si pot z čela, jak se mi orosilo, a protáhl se. Docela dlouho jsem tam dělal a už to podle vzhledu stačilo. Sundal jsem rukavice a motyčku a položil je na zem. Uchopil jsem láhev s vodou a pořádně se napil, jakou jsem měl žízeň.
Z toho všeho jsem byl tak unavený, že jsem nakonec svoje tělo natáhl na lavičku a příjemně si užíval to teplo, které se do mě opíralo. Ale protože jsem se cítil nepohodlně, zvedl jsem se a zamířil do svého pokoje, abych zalezl do sprchy. Shodil jsem oblečení a pustil na sebe pěkně teplou vodu, která smývala celodenní stres a zklamání. Tak rád bych ho nyní měl u sebe… Aby se mě dotýkal… Líbal… Hladil… Chyběl mi. Chtěl jsem ho…
Montaro
Když jsme se sbírali, že půjdeme domů, vyhlédl jsem ještě z okna na zahradu, ale Hiromi tam už nebyl. Oblékl jsem si sako, a šli jsme do auta. Opravdu tu bylo živo a i nás, i když bylo jasné, kdo jsme, sledovala ochranka ostřížím zrakem, dokud jsme neprojeli bránou. Bylo to takové divné, nezvyklé pro mne. Ale nejvíc mě asi v tu chvíli mrzelo, že jsem už neměl možnost se zastavit za Hiromim, nebo že on nepřišel ještě aspoň na chvilku.
Nemluvil jsem s Ryu o tom, jestli přijme pozvání, nebo ne. Bylo vidět, jak nad tím neustále přemýšlí a dělá mu to docela těžkou hlavu. Kio a táta už také byli doma, když jsme dorazili. Právě chystali večeři, tak jsem za nimi šel rovnou do kuchyně, podal mu pozvánku a vyřídil to, co Boss říkal.
Táta se jen mrknul na to, co je vevnitř. Pozvánku vrátil zpátky do obálky a pak ji hodil do koše.
Napjatě jsme čekali, jestli k tomu něco řekne, ale on pokračoval v chystání večeře, jako by se ani nic nestalo.
„Tati, jestli to dobře chápu, tak to pozvání odmítáš,“ svlékl jsem si sako a stáhl kravatu.
„Ani, chápeš to správně. Víc o tom nemíním diskutovat,“ odpověděl táta přísně. Ale pak se ještě otočil na Ryu. „Jak ses rozhodl ty, Ryu?“ ukázal na jeho ruku, ve které držel stejnou obálku.
Hiromi
Omyl jsem se a hodil na sebe domácí oblečení. Slyšel jsem z venku přípravy na oslavu, ale vůbec se mi nechtělo jít. Tak moc mě tyhle akce nudily, kde si jen předváděli svoje ega, a jak ho mají velikého. Vadilo mi to. V těchto chvílích mi chyběla máma, která mi dokázala dávat skvělou podporu. Uměla v tom chodit, jak kdyby věděla, jak se v tomhle světě žije. Jenže ona nikdy nemluvila o tom, jaký byl můj otec, nebo proč si mě našel strýc až nyní, jen mi stiskla pevně ruku a řekla, že mám žít s ním, až ona odejde do nebe.
To cinkání a přípravy skvěle vonícího jídla, mě nakonec stejně donutily si na sebe vzít připravené oblečení, které mi vybral strýc. V těchto tradičních krojích, jsem se necítil moc dobře, a popravdě, se do toho ani neuměl obléct, tak jsem si nechal svoje prádlo a začal na sebe natahovat to, co tam bylo. Nejzábavnější byly bílé tobi, které mě pobavily svým vzhledem. K tomu jsem si vzal tradiční světle modré kimono s tmavšími kalhoty a tmavší modrou haori. Nepřipadal jsem si dobře, ale co jsem mohl dělat. Prostě to byla podmínka, a já měl chuť na ty dobroty, které k tomu patří.
Vyšel jsem ven z pokoje, a když jsem došel do hlavního sálu, kde už to žilo a strýc mě hned s nadšením uvítal, stal jsem se středem mnoha pohledů, které mi zrovna nebyly příjemné.
Montaro
Chvíli jsme čekali, než Ryu odpoví. Opravdu nad tím hodně přemýšlel, a bylo vidět, že mu z toho není nejlépe. Nakonec však na nás pohlédl, a s pevným odhodláním nám sdělil, že nepojede. Ale… pošle Bossově dceři dar a blahopřání, jak se sluší.
„Ale začíná to za necelé tři hodiny,“ namítl jsem. „Jak chceš sehnat dárek?“
„Neboj se, vím, kde a co, a ve vybírání dárků nemám v naší rodině konkurenci,“ pousmál se. „Budeme zpátky nejpozději do hodiny a půl. Potřebuji pomocníka,“ popadl Kia za ruku a už ho táhl ke dveřím, aniž by počkal na večeři.
Brácha na sebe jen tak tak stihl hodit aspoň mikinu a popadnout klíče od auta a už jich nebylo.
„Jak mu ten dárek chce poslat?“ poškrábal jsem se na hlavě. „Bude tam Ryuův otec a matka. Kdyby to odvezl sám, určitě by se s nimi potkal.“
„Pojedeš ty,“ sehnul se táta ke koši a vytáhl pozvánku. „Kia poslat nemůžu, a já dovnitř nepůjdu.“
„Ale… Ale… vždyť ani nemám co na sebe!“ vykřikl jsem. „Nemůžu tam jít v tomhle!“ ukázal jsem mu na sako přehozené přes ruku.
„Neboj se. Mám tady svoje věci,“ chytl mě za ruku a táhl do šatny, kde měl Kio věci, které tak často nenosil. „Nezapomeň, že jsem tu bydlel a pořád tu něco mám. A hospodyně se o to stará, tak by to mělo být čisté.“
Posunul dveře jedné ze skříní, a přede mnou se ukázaly sváteční obleky a kimona.
„Kiovo si obléct nemůžeš, je menší o hlavu, měl bys to krátké. Můj smoking a slavnostní oblek taky ne, ale kimono by ti mělo padnout Jsem menší jen o pár čísel než ty, takže to nebude problém.“
„Trestáš mě za něco? Víš, že mám problém si to obléct. Neumím to ani pořádně zavázat,“ rozmáchl jsem rukama.
„Pomůžu ti, ty se jdi zatím umýt,“ dodal táta a s úsměvem vytáhl fundoschi.
„To ani náhodou!“
„Když tradice, tak tradice, Padej se osprchovat!“ vrazil mi to do ruky a vystrkal mě ven z šatny.