Montaro
No, tak to jsem dopracoval do pěkné prdele…
Seděl jsem a díval se do nebe. Stejně tenhle kluk je něco. Proč mě Haruna chce jako ochranku, když má po ruce něco takového? No, jak jsem si myslel, zdání klame, a s tím i ten jeho andělský převlek. Měl jsem to čekat.
Po chvíli, kdy mě už nebavilo přiblble zírat na hvězdy, jsem se rozhodl, že pojedu domů.
Napnul jsem všechny svaly v rukách a zkusil jsem tu bundu rozervat. Ale byla dobře šitá, a krom pár nitek, které slyšitelně zapraskaly, jinak držela fest. Další možné varianty nepřicházely v úvahu. Ale něco mě přeci jen napadlo… Zkusil jsem ruce posunout blíž k sobě. I když mě ramena bolely, jak se mi svaly napínaly, podařilo se mi zachytit tyčky od opěrky a stisknout pojistky. Zapřel jsem se nohama o podlahu a pomalinku se nadzvedával i s opěrkou, dokud nevyjela celá ven.
Zaklel jsem, když mi škublo v rameni. Ale měl jsem ruce volné. Teda aspoň trochu… Opěrka vyklouzla z bundy a spadla někam dozadu a já konečně mohl dát ruce před sebe. Teď už nebyl problém si pomoct zubama a dostat se z toho pitomýho vězení…
Vystoupil jsem z auta a párkrát jsem rukama zacvičil, aby se mi v nich rozproudila krev. Měl jsem chuť s tou bundou mrsknout dolů ze srázu, ale rozmyslel jsem si to. Sice říkal, že prachy má, ale škoda takové bundy. Určitě ji má rád.
Nastoupil jsem znovu do auta a zatáhl jsem střechu.
Na nebe se už dívat nemusím.
Prošacoval jsem mu kapsy.
Bingo!
Držel jsem v ruce jeho peněženku…
Můj úsměv, který se mi na moment ztratil, byl zpět.
Takže co tu máme…
Peníze mě nezajímaly, karty taky ne, účty mi byly u prdele, ale tohle… Vytáhl jsem z kapsy telefon a naťukal jsem číslo, které bylo na vizitce.
Čekal jsem až mi ten telefon zvedne, beztak je někde v polovině cesty.
„Tak jo, to bychom měli. Jsi docela dobrej… Ale… Říkal jsi, že nejsi bezcenná coura? Takže ti příště klidně zaplatím, pokud ještě vůbec budu mít zájem. A co se týká Haruny… Trest? Že je kretén, který mi nedal pokoj? Nenech se vysmát, ten průlet stěnou si zasloužil, protože se mnou nebude jednat jako s nějakou svou hračkou. Ale jen tak pro pořádek, příště to jen průlet nebude. Jsem celkem klidnej člověk, všechno bych spolkl, ale tuhle věc s Harunou jsi posral. Nesnáším, když se někdo plete do cizích věcí, po kterých je mu akorát tak hovno. Takže to by byl asi tak vše… Dobře se vyspi i s tím svým drakem… No a já si teď konečně zajedu na skleničku. Dobrou noc, škvrně.“
Zavěsil jsem hovor, jen co jsem domluvil a telefon jsem vypnul. Snad mu dojde, že mám jeho peněženku…
Ještě že mi nevyhodil klíčky. Nastartoval jsem a zamířil jsem rovnou zpátky do baru. Yumiko mě jistě ráda uvidí…
Hiromi
Řidič byl rychlý a celkem brzy se nám ukázalo sídlo před očima. Už jsem vystupoval, když se mi rozezněl telefon a já přijal hovor. Potichu jsem vyslechl jeho hovor, a nakonec jsem se prošacoval a zjistil, že nemám peněženku. Takže mi došla i ta jeho poslední narážka, ale i to, že je to bouda, aby mě viděl. No… už jsme před sebou neměli co skrývat, takže…
Došel jsem do pokoje a převlékl si natržené džíny, které se zničily někde v autě, a vzal si čisté a nové plýsňově modré. Vzal jsem si k tomu černé tričko se stojáčkem, abych schoval ten pokousaný krk a mikinu. Na věšáku jsem vzal klíče od své motorky a vydal se do ulic k tomu baru, kam mě vzal. Zastavil jsem před ním a opatrně vešel. Seděl tam a vypadalo, že mě čekal, nebylo se čemu divit, dal mi spoustu indícií.
„Vrátíš mi peněženku? Prosím?“ usmál jsem se a došel až k němu.
Montaro
Vešel jsem do baru a nechal jsem si hned nalít skleničku whisky. Yumiko, která už zavřela kuchyň se posadila na chvíli ke mně. Povídali jsme si, co se změnilo za tu dobu, co jsme se neviděli.
„Chybí mi objetí,“ posteskl jsem si, když jsme vzpomínali na staré časy.
Chytl jsem ji kolem pasu a položil ji hlavu na rameno.
„Nechceš mě potěšit?“
„Už nejsme na vysoké,“ zasmála se, a přesto mě pohladila po tváři. „No, ale je pravda, že teď zrovna nikoho nemám…“
„Zavolám tátovi, že přijedu ráno, aby na mě nečekal, co ty na to?“
„Nooo, popřemýšlím. Teď musím jít obsloužit hosty, ale za dvě hodiny zavíráme.“
Ještě jsem ji pohladil po zadku, když odcházela, a pak jsem se už věnoval svojí skleničce. Prostě pojedu domů taxíkem.
Když se vedle mě ozval hlas Hriomiho, jen jsem se na něj lhostejně podíval a sáhl jsem do kapsy.
„To jsi mě chtěl tak strašně moc vidět? Rozloučili jsme se ani ne před hodinou,“ hodil jsem mu peněženku. „Bundu máš u mě v autě, ale tam se mi teď nechce. Už jsem pil, takže do auta teď nevlezu. Donesu ti ji zítra, stejně budu dělat Ryu doprovod, protože tvůj strýček ho chce vidět. Tak to je vše. Běž Harunovi pofoukat bebí, aby se mu dobře spalo.“
Otočil jsem se k baru a dál jsem popíjel whisky.
Hiromi
„Ach... Nejsi trochu dětinský, když z celého rozhovoru se mnou, máš v hlavě jen Harunu? Pravda, asi nejsem moc přesvědčivý. A cenou jsem nemyslel peníze, ale hodnotu člověka,'' chytil jsem ho za bradu a otočil k sobě, aby mi viděl do očí.
Pohladil jsem ho po vlasech a usmál se na něj.
„Promiň, nechal jsem tě napospas vlkům, i když, náhradu nejspíš už máš.''
Podíval jsem se na tu dívku, co mě propalovala pohledem, a políbil Montyho. Jen tak z provokace.
„Už jednou jsem to řekl, Haru je jak můj bratr, nic víc, a pro bratra spousta lidí dělá spoustu věcí ne? Jinak... Pokud chceš odvézt a nebojíš se yakuza zabijáka, jsem tu na motorce. Tak zatím a děkuji.''
Montaro
Srdečně jsem se musel zasmát.
„Já se chovám dětinsky? Kdo celou dobu myslel na pomstu za Harunu, který si o to vyloženě řekl? Kdybys na to nemyslel od začátku, neudělal bys to. To ti jako požaloval, nebo jsi celou dobu šmíroval? No, podle mě Haruna nežaloval, takže jsi tam měl být někde schovaný celou dobu, abys viděl souvislosti. Nemyslím si, že ten tvůj něco jako bratr, je takový slaboch, aby potřeboval tvoji pomstu. Neurval jsem mu hlavu, nic jsem mu nezlomil, ani jsem o něm před tebou špatně nemluvil, a ani si nepamatuji, že bych o něm vůbec mluvil, dokud jsi sám nezačal, takže tuhle tvoji rádoby pomstu jaksi nechápu…“
Podíval jsem se na Yumiko, která právě na druhém konci baru chystala drinky pro hosty.
„Na motorce? S tebou? Nepotřebuji, abys mě zas pro nějakou pomstu někde vysypal. No, chutnáš pořád stejně dobře, ale teď jsem pil whisky a k tomu se jahody nehodí. Tak zatím…“
Kývl jsem na Yumiko, aby mi nalila další skleničku. Vypiju ji a pojedu domů. Beztak by mi nedala a jen bychom celou noc kecali o Shintarovi.
Hiromi
Fajn...
Vrátil jsem se k němu a přisedl si.
„Šmíroval jsem a nejsem na to hrdej. A já celou dobu nemyslel jen na to, jak mi ho tam vrazit. Jinak jsem dobrej řidič, a kdybych ti chtěl něco udělat, udělal bych to už dávno. Ano, jel jsem tam s tím, abych se trochu pomstil, ale taky, že mi s tebou bylo dobře. A jen tak mimochodem, nikomu svůj zadek neukazuji. Asi tak nějak... No... tak asi nic. Hezky se bav.''
Vyšel jsem ven a hned mne ovanul čerstvý vánek. Byl vážně pěkný večer.
Montaro
Dopil jsem, rozloučil jsem se s Yumiko, která se jen s úsměvem podívala ke dveřím, za kterými zmizel Hiromi.
Vyšel jsem ven a zhluboka se nadechl. Vážně příjemný vzduch…
Došel jsem k Hiromimu, který tu ještě stál vedle své motorky.
„Já nevěděl, že pro tebe polibek znamená sex…, ale aspoň jsem v obraze. Měl jsi snad strach, že tě v tom autě znásilním? Špatný odhad… Jinak co se týká věcí, jako bylo mi s tebou dobře a pomsta, jsou dvě věci, které si odporují. Taky mi s tebou bylo fajn, než jsi to zkazil. Do svých schůzek nikdy takové věci nemotám. A taky… Nejspíš asi umíš číst myšlenky, když víš, že jsem celou dobu myslel na to, jak ti ho tam vrazit, co? Spíš si to teď myslím o tobě, když nikomu zadek neukazuješ a mě jo… Hmm, na copak jsi asi přitom myslel, co?“
Otočil jsem se a zamířil jsem domů. Byl jsem už celkem unavený a chtělo se mi už spát.
Hiromi
„Na to, abych ti zodpověděl otázku, kde mi končí drak," usmál jsem se a nasednul na motorku.
Popojel jsem za ním a trochu do něj drcl, ale vážně skoro neznatelně.
„Nasedni, prosím. Je to moje vina, že jsi pil a jsi tu sám. Vezmu tě domů, jo?" usmál jsem se a po celou dobu pozoroval jeho široká záda.
„Možná jsem na tebe myslel víc, než bych chtěl už od chvíle, co Haruna letěl zdí."
Montaro
Myslím, že bychom nejspíš diskutovali celou cestu až domů. Hiromi by za mnou popojížděl na motorce a odpovídal by mi na všechno, co bych mu zas já řekl. Ale cesta je docela dlouhá. Vytáhl jsem ruku z kapsy, kde jsem už držel telefon, abych si zavolal taxi.
„Jsem už z toho mluvení unavený,“ zastavil jsem se a pořádně si zívnul. „Ten odvoz by bodnul.“
Sundal jsem helmu z držáku, nasadil si ji na hlavu a posadil jsem se za Hiromiho.
Pevně jsem se ho chytil a nadiktoval jsem u adresu.
Neměl jsem už chuť probírat téma Haruny. Ten člověk mě štve od chvíle, kdy se objevil u nás na farmě. Stejně počítám s tím, že jakmile se někde potkáme, že hned zas bude opruzovat. To je ale děsná otrava…
„Taky jsi mě zaujal hned, jak jsem tě viděl. Rozhodně za to stojíš. Ale i když jsem možná nadrženej, tak si nikoho neberu proti jeho vůli. Takže se nemusíš bát, i když jsem měl různý narážky, ale tak nějak jsem si chtěl hlavně i ověřit, jestli vůbec jsi na chlapy.“
Po zbytek cesty jsem už mlčel. Vážně jsem byl z celého dne docela vyčerpaný… Zítra budu sedět půl dne na zadku u Ryu ve firmě, pak u Bosse v baráku, a to je pro mne horší než pracovat na poli.
Opravdu jsem se už těšil do postele, možná i proto, ten večer neskončil tak, jak bych si přál… prý mají v Evropě přísloví – Ráno moudřejší večera… Tak snad se z toho dobře vyspím.
Hiromi
Chtěl jsem něco odpovědět, ale bylo pro mě důležitější si počkat. Pomalu jsem jel k Montarovi. Popravdě jsem jel jak prase a adresu jsem taky znal, protože mi ji Haruna říkal, a už jsem je jednou vezl. Zastavil jsem před barákem a zhasl motor. Sundal jsem si helmu, aby nepřekážela a počkal až i Montaro sleze a odloží helmu.
„Nikdy jsem ti nelhal, vždy jsem odpověděl na vše, stačí se zeptat. Chlapi se mi nikdy nelíbili, nejspíš si výjimka," za límec jsem si ho přitáhl k sobě a objal.
Políbil jsem ho, protože jsem to tak cítil. Tiskl jsem se na něj a užíval si to teplo, co vydával.
„Řekni tátovi, že jsem tě zdržel, dám ti alibi, co příště třeba kino?"
Usmál jsem se na něj a šel zpět k motorce.
Montaro
Vůbec mi nedošlo, že nás vlastně už jednou domů vezl, a tudíž diktovat mu adresu, bylo zbytečné. Vážně jsem už asi tak utahaný, že mi to nemyslí.
Když jsem sesedl z motorky, jen jsem se při Hiromiho slovech podíval nahoru. V jednom okně se ještě svítilo. Táta na mě nejspíš čeká. Budu si muset od Kia vzít náhradní klíče.
„Klidně může být kino, pokud ti nevadí, že ho prospím,“ na moment jsem ho jednou rukou objal kolem pasu, když se na mě přitiskl.
Ale pak, vědom si slov, že na chlapy není, jsem ho raději pustil. Výjimka nebo ne… Kdo ví, jestli zas nehraje nějakou habaďůru. Bavilo mě ho nahánět, mít různé narážky, ale pak po tom všem, ten zájem jaksi mírně ochladl, i když se mi pořád líbí.
„Tak dík za svezení,“ mávl jsem něj a vešel jsem do baráku.
Stačilo jen jemně zaklepat na dveře a táta hned otvíral.
„Myslel jsem, že budeš volat, že přijedeš až ráno,“ zavrtěl hlavou.
„Byl jsem u Yumiko v baru. Pozdravuje tě i její máma.“
„A to jsi se hnal domů?“ podivil se táta.
„No, chtěl jsem tam zůstat, ale jsem nějak utahaný a Yumi se stejně pořád ptala po Shintarovi, takže by to stálo za prd,“ postěžoval jsem si.
„No, to by nejspíš stálo,“ pousmál se táta a pak se naklonil a přičichl si ke mně. „Kde máš auto?“
„Před barem, ráno pro něho zajedu.“
„Jdu spát a ty bys měl taky. Nevím ještě v kolik hodin chce být Ryu v práci, ale já s Kioshim vstáváme v šest. Ty budeš teď s Ryu, ano? Tak tě potom vzbudíme. Dobrou noc.“
Popřál jsem tátovi klidné spaní a zamířil jsem rovnou do pokoje. Jen jsem ze sebe sundal hadry a vlezl do postele. Vážně jsem byl utahaný a nechtělo se mi vůbec nic. Jen, než jsem usnul, vzpomněl jsem si na toho blonďatého ďábla. Jo, to tetování se mi vážně líbilo. Vždycky jsem nějaké chtěl mít, ale táta to tvrdě odmítal, a i kdybych si ho na truc nechal udělat, nechtěl jsem tátu zbytečně zlobit. Na to ho mám moc rád… Ale ten drak byl fakt něco. Sice jsem konec toho ocasu moc neviděl, i když si přede mnou stáhl kalhoty, ale nevadí…
Hiromi
Nasadil jsem si helmu, a ještě chvíli postával před domem, abych se díval na to, jak mizí za dveřmi. Možná jsem i čekal, jestli ho jeho táta nevyhodí, potom bych mu rád nabídl bezpečné místo u mé postele, samozřejmě na nějakém futonu, protože na jedné posteli by to bylo nebezpečné.
Povzdechl jsem i a konečně vyrazil k sídlu. Cesta byla celkem fajn, dokud nezačalo pršet, musel jsem se snažit, aby se mi kola nesvezla po vozovce, a já se nerozflákal. Dojel jsem velmi pozdě, protože jsem se ještě stavil na benzínce a dal si ta kávu. Moc se mi domů nechtělo, tak jako vždycky.
„Hiromi? Teprve jsi přišel? Měl by si víc spát, většinou tě tu ani nevidím,“ povzdechl si strýc a podával mi sklenici s vychlazenou vodou.
„Och… Venku je zábavněji. Děkuji,“ odpověděl jsem mu a sedl si za stůl.
„Nechceš nějaké peníze? Máš všeho dost? Jíš pořádně a máš už nějaký vztah? Víš, že tvůj pokoj je naprosto bokem, takže ti nikdo nebude hlídat návštěvy,“ mluvil dál.
Byl jsem překvapen. Moc často se tohle zrovna nestávalo, spíš nikdy.
„Peněz mám dost, nemusíš se tolik o mě starat strýčku. A vztah nemám, mám o někoho zájem, ale ne zrovna o ženu,“ povzdechl jsem si a znovu se napil.
Vždy jsem byl přímý, proč to měnit, byl to jen strýc, a tyhle věci stejně nebyly o něm, takže se ho netýkaly.
„Muž? No… Je to tvoje věc, hlavně když jsi šťastný, nebyl by si první ani poslední ve všech klanech, o které se starám. A kdyby ti chtěl utéct, dá se udělat spousta zábavných věcí, jak ho tu donutit zůstat. Ale dávej si na sebe pozor. Tak i tak, jsem ti poslal nějaké peníze na účet, využij je, jak chceš. A starat se o tebe chci, to si pamatuj,“ byl tak familiární, až jsem si myslel, že mi na tom něco dost smrdí.
„Půjdu už spát,“ odpověděl jsem a odešel do pokoje.
Jen by mě zajímalo, co myslel těmi zábavnými věcmi, jak ho donutit zůstat. Občas jsem vážně pochyboval o strýčkově psychickém zdraví. Někdy měl tendenci vyjet na kohokoliv kolem něj, a někdy byl zase jako mílius. Jen já jsem byl nějakou výjimkou. Nikdy na mě nezvýšil hlas. Čas od času mě poplácal po rameni, sledoval vše, co dělám, a chválil mě. Trochu mě to děsilo a zároveň… Cítil jsem se a ním jako s otcem.
Montaro
Díky tomu že jsem byl vážně unavený, a ještě jsem si dal dva panáky whisky, jsem usnul jak mimino a spal až do rána. Ale můj vnitřní budík, nastavený na ranní vstávání ke zvířatům, mě stejně vzbudil hned po rozbřesku.
Spal jsem jen v trenkách, neosprchovaný a v puse jak v polepšovně. S tím se musí něco udělat, jinak se zblázním…
Věci, co jsem svlékl, byly hozené na zemi vedle postele, jako bych byl, kdo ví jak, na mol, když jsem dorazil domů. Posbíral jsem je a hodil aspoň na postel. Protáhl jsem své ztuhlé tělo, vzal si osušku, čisté prádlo a toaletní potřeby a zamířil jsem do koupelny. U Kiovy ložnice jsem se na moment zastavil, když jsem z tama uslyšel nějaké zvuky…
No, aspoň někdo si může užít. Já nejspíš budu jak poustevník, než se vrátím zpátky na farmu. Cestou domů se asi hned zastavím ve vesnici. V posledním domku… Jo… Ti dva sourozenci nikdy nezklamou. Ségra a brácha…. Vždycky je aspoň jeden z nich při chuti, a navíc jim ani nevadí, že se o mě dělí.
Zalezl jsem do sprchy, abych se už víc nevzrušoval a pustil hned na sebe teplou vodu, která mi vážně udělala dobře.
Dnešek nejspíš bude náročný, chce to pořádný kafe. Asi ho půjdu udělat, než i ostatní vylezou z postelí…
Hiromi
Osprchoval jsem se a zalezl do postele. Ještě chvíli jsem se díval na film a potom usnul. Hned od rána to šlo jako vždy. Nuda… Aspoň mi Haruna slíbil odpolední trénink v zahradách, a potom jsem chtěl nějak zapomenout na tu pachuť včerejška. Dost silně jsem pochyboval o tom, že má ještě zájem. I to kino odbyl, jak kdybych byl nějaký odpad. Moc se mi líbil, ale neznamenalo to, že se budu kvůli někomu ponižovat. Co jsem chtěl, to jsem mu včera řekl, a když je blbej, a ani to co cítím, nepochopí, ať si trhne zadkem. Kdyby na mě jen šel pomalu, a já pořád necítil to napětí, které jasně říká, chci tě opíchat, možná by to bylo jiné. Mohl říkat co chtěl, ale rozhodně na to myslel, moc dobře jsem cítil, jak mu pode mnou tvrdl. Kolik lidí přesně v téhle pozici měl? A kolik jich má nyní? Bál jsem se jednoho faktu, že se mi líbil víc, než bylo zdrávo a srdce se mi zrovna ztrácet nechtělo, když očividně on nejevil zájem.
Byl jsem si zaplavat v bazénu a trochu zaběhat, než se konečně den přehoupl k obědu a potom už jen kousek k tréninku.
Motaro
Pokaždé, když si musím obléct oblek, jsem rád, že pracuji na farmě. Lidi říkají, že mi sluší, ale já se v tom cítím takový svázaný. Povolil jsem si kravatu, když jsme snídali, a hned jsem dostal od táty vyčiněno. Tak jsem si ji srovnal tak, aby byl spokojený.
Spokojený evidentně byl Ryu a Kioshi. Ty jejich úsměvy přes celý obličej mluvily za vše. Jo, to se někdo má… Možná by stálo za to, popřemýšlet o nějakém stálejším svazku.
To kafe nakonec bodlo všem Dokonce ani táta si neudělal čaj. Po snídani jsem si zavolal taxi a sjel si pro auto. Na předním sedadle ještě pořád ležela Hiromiho bunda. Hm, mohl jsem mu ji dát už včera a dneska bych mě od něj klid.
Dojel jsem zpátky pro Ryu, a zamířili jsme do jeho práce. Kioshi mě upozornil, že jeho otec je dost horkokrevný a nemá k nadávkám či ráně daleko. Ale naštěstí se tam dneska neobjevil. Zřejmě má dost jiné práce. Ryuovi jsem dělal spíš asistentku, abych tam neseděl jen tak bez ničeho. Občas jsem mu něco donesl, zajistil oběd, vařil kafe a čaj, takže jeho pravá asistentka měla aspoň prostor pro to, aby s Ryu mohla dát do pořádku věci, které potřeboval.
Blížilo se ke třetí hodině odpoledne, když do Ryuovy kanceláře vstoupil chlápek, u kterého už od pohledu bylo jasné, ke komu patří.
„Přijel jsem vás vyzvednout, pane Hasegava…“ poklonil se a čekal.
Hiromi
„Hiro, tohle, prosím, odvez na tu adresu, kterou máš u toho danou, a potom máš zase volno,“ řekl strýc a podal mi malou obálku.
Už od pohledu mi bylo jasné, že jsou v tom peníze, tak jsem jen přivřel podezřívavě oči, ale neřešil to. Vzal jsem tu obálku a odvezl vše na adresu, kterou chtěl. Po chvíli jsem se vrátil zpátky. Už bylo odpoledne, což mi opravdu hodně vyhovovalo.
Vzal jsem si tepláky a ručník. Venku bylo děsné horko a nechtělo se mi potit v tričku, stejně tu byli jen Yakuza, a ti byli potetovaní jako já. Haruna měl dokonce celé tělo, takže to bylo jedno. Z ledničky jsem vytáhl flašku s ledovou vodou a vydal se do parčíku. Vlastně to bylo hned kousek od Bossových oken, rád se díval na to, jak tvrdě trénujeme.
„Tak co, flákači, jdeme na to?“ usmál se Haruna, když jsem k němu šel a odložil ručník, který si měl kolem krku.
Jen jsem se usmál a taky vše odložil na lavičku. Začal trénink a já se s ním nikdy nemazlil. Jeho rány byly tvrdé, ale já zas útočil hbitě a vždy ho mrštností dostal na záda. Válel se po zemi snad stokrát, ale dnes… Byl jsem nějak mimo, a když jsem poslední ranou schytal natrhnutí rtu, probudil ve mně vztek. A to, co potom řekl…
„Tak co, získával jsi včera pro mě Montara? Bylo to jako… Monty… Ach… Monty…“
Zabiju ho.
Montaro
Ryu mírně znervózněl, když ho uviděl, ale byl natolik dobrý, že v jeho hlase nebylo poznat zaváhání. Požádal ještě o deset minut, aby mohl dokončit rozdělanou práci. Nakonec jsme oba dva už seděli v přistaveném autě a mířili jsme do Bossova sídla.
Přivítala nás nějaká paní, která vypadala jako hlavní služka. Ani jsem nevěděl, jak to pojmenovat, ale přesně věděla kde co, a o koho se jedná. Prostě měla přehled dokonce i o mém jméně.
„Prosím, pojďte dál. Pán vás už očekává ve své pracovně,“ vedla nás ke dveřím, které byly na druhé straně domu, než včera Ryu byl.
Vešli jsme dovnitř. Ve velké pracovně byly dva stoly. Jeden evidentně Bossův. Taky za ním seděl a něco si pročítal. Druhý stůl tu podle mne byl jaksi navíc. Prostě mi sem nezapadal. Nejspíš tu byl přivezený právě pro Ryu. Asi chce mít Boss Ryua pod dohledem, nebo co…
„Jsem rád, že jste dorazili v pořádku,“ přivítal se s námi.
Jak by taky ne, když Ryu ani jinou možnost nemá, pomyslel jsem si a mírně se zamračil.
„Nechal jsem vám připravit občerstvení, aby vám nic nechybělo. Ryu, ukážu ti, co po tobě budu chtít. Dneska to asi bude trvat déle, než se v tom zorientuješ. Pane Masahi, můžete si tady odpočinout, nebo se projít po zahradě. Máte volnost pohybu, ochranka o vás ví, nikdo vás nebude obtěžovat.“
Podíval jsem se na Ryu.
„Budu v pořádku, nemusíš tu sedět, pokud se chceš projít.“
Přikývl jsem, že nabídku na procházku tedy využiju. Podívám se, jak to tu vypadá, a pořád lepší být na čerstvém vzduchu než tady, kde je tak nějak… dusno.
Požádal jsem ještě o dovolení si odložit sako a kravatu, a pak jsem už vyšel ven. Mám dobrý orientační smysl, takže jsem pomalu obešel dům a zastavil se poblíž oken Bossovy pracovny. Přeci jen nechci nechat Ryu zcela bez dozoru. Opřel jsem se o stěnu, s rukama zkříženýma na prsou, a rozhlížel jsem se kolem, když můj pohled padl na dva, co si právě kousek od domu dávali do těla…
Hiromi
„No tak… Jaký to bylo? Já mu taky chtěl dát svou prdel, za dobrýho podřízenýho, proč ne? Ale rozhodně nejsem jeho typ. To musí vypadat tak dobře jako ty. Povídej… Monty… Hmmm…“
Moje krev už vřela na maximum… Tak dlouho jsem se nenaštval. Tak moc dlouho…
„Rozmyslel sis to, než jsi mě začal provokovat? Nech ho bejt… Nemá zájem, proč ho teda naháníš. Vezmi si mě, ne? Stejně tu jen zakrňuju,“ povzdechl jsem si a na krok se přiblížil k Harunovi.
„Nemůžu. Si Bossova přímá rodina, je na tebe zákaz. Žádný přímí ohrožení, a on je prostě dokonalej. Viděl jsi tu páru, jak mě prohodil tou stěnou? Je takovej i v posteli?“
A dost…
Hrábnul jsem po něm a podkopnul mu nohy tak, že sletěl na záda s pořádným zaduněním. Kopl jsem do něj a chytil mu ruku, abych ho následně protočil na břicho, a ruku mu kroutil nahoru za záda. Pořádně jsem mu lámal zápěstí a nehodlal s tím přestat. Nohou jsem mu tlačil mezi lopatky, až to pořádně křupalo.
„Au… Kurva… Nech toho… Hiro… Aaaaa…“ křičel a svíjel se bolestí, ale já jako kdybych ohluchnul.
„Aaaaa…“ zvyšoval hlasitost řevu, a já se konečně probudil.
Pustil jsem ho a odskočil do bezpečné vzdálenosti, ale stále v bojovém postoji.
„Kurva… Zas tolik jsem neřekl, ne? Nebo… Aaa… To bolí… Tobě se líbí? Hej… Dokonalej Hiro váhá a vyjíždí, když se o něj otřu slovem.“
„Drž tlamu, nemluv o něm. Rozhodně myslí aspoň mozkem, kdežto ty ho nemáš,“ křikl jsem po něm a šel si pro ručník.
„Bráško… No tak… promiň,“ omlouval se, a přitom se ale držel v dostatečné vzdálenosti ode mě.
Montaro
Jejich těla se leskla potem a tetování, které je zdobilo, bylo na slunci ještě výraznější. Haruna v tomhle vedl, byl jak chodící obrazová galerie. Zaměřil jsem se na Hiromiho. Jeho blonďatá hlava zářila a vypadala jako druhé slunce. Vlasy se mu rozletěly, když vztekle zaútočil na Harunu. Sledoval jsem, jak je hbitý a jak rychle Harunu dostal na zem. Jo, Haruna je možná silný, ale těžkopádný… Nemá dostatečnou rychlost, měl by…
„Pche…“ odfrkl jsem si. „Už se nedivím, že potřebuješ ochranku, když jsi k ničemu. Měl bys víc trénovat.“
Přestal jsem se opírat a mrknul jsem oknem do Bossovy pracovny.
„Je všechno v pořádku, Ryu? Nepotřebuješ něco?“ zeptal jsem se Ryua, kterého stůl byl hned vedle okna.
„Nene, všechno v pořádku,“ mávl na mě rukou, aniž by zvedl hlavu od papírů a počítače.
Otočil jsem se tedy a pokračoval jsem ve své obchůzce tou velkou zahradou. Díval jsem se na všechny rostliny, které tu byly vysázeny. Některé jsou složitější a náročnější pro pěstování, ale bylo vidět, že se tu o ně dobře starají. Rád bych našel zahradníka a zeptal se ho na pár věcí. No, mohl bych požádat Bosse, jestli by mi věnoval pro mámu pár rostlinek, které by určitě měla ráda na své malé zahrádce kousek od domu. Bylo to vlastně její království.
Hiromi
Otočil jsem se prudce po hlase, který přicházel odněkud poblíž.
„Hele, mi o vlku a ten tady, co? Tak jak? Přesvědčil tě včera Hiromi o tom, že tě chci? Nebo, co si dělal s mým bráškou,“ usmál se Haruna a pomalu šel za Montarem.
„Nic nebylo, jasný? Vypadni už někam do prdele!“ prsknul jsem po něm a mrskl mu na hlavu poloplnou flašku s vodou.
„Hahaha… Ne, nenechám,“ odpověděl vzápětí a šel k Montarovi.
Kašlal jsem na to, kdo ví, jak dlouho tam stál a co slyšel, jestli vůbec něco. Otřel jsem se a napil. Znaveně jsem sebou práskl do trávy a nechal se vyhřívat sluníčkem, které tak příjemně hřálo. Byl to krásný a teplý den. Bylo mi vše jedno…
Ať toho debila třeba zabije. Já už to u Montara posral, tak ať i on, a už se tady ani neukáže. Doufám… Aspoň by mi teď tak divoce netlouklo srdce, a já bych věděl co dělat, abych neviděl jeho tvář, i když zavřu své oči. Jsem vážně trapnej.
Haruna
„Hele, mi o vlku a ten tady, co? Tak jak? Přesvědčil tě včera Hiromi o tom, že tě chci? Nebo co si dělal s mým bráškou,“ usmál jsem se a pomalu šel za Montarem.
Houkl jsem na Montara a čekal, co řekne, ale Hiro mě hned uzemnil. Kašlal jsem na to. Popravdě jsem chtěl vědět víc, co se večer mezi nimi stalo, protože byl najednou bráška až příliš hodný, a takový hezky vykolejený. Snad se mi i trochu zdálo, že zčervenal, což u něj nebylo vůbec možné.
„Tak co… jakej je můj bráška? Už ses rozhodl? Pojď ke mně, neprohloupíš. A… můžeš ho vidět každej den. Nebo možná má pravdu a nemáš zájem o někoho jako je on, přece jen je to jen yakuza, a to je hnus co? Proto nechceš přijmout nabídku? No… Tak i tak, bys měl opravit tu stěnu, hodilo by se to, když si ji rozbil.“
S úsměvem jsem se otočil a šel zpět k domu, bavilo mě to, a nikdo neřekl, že jsem pro dnešek skončil
Montaro
Haruna na mě volal, ale já ho zcela ignoroval. Bylo mi u zádě… Odcházel jsem, a za sebou jsem ještě slyšel Hiromiho nadávat.
„He, tak nejsem jediný, kdo poslal Harunu do prdele,“ ušklíbl jsem se a pokračoval v chůzi.
Ale on, jako bych ho přitahoval nějakým magnetem, se za mnou rozešel, a ještě dál pokračoval…
To už jsem se na moment zastavil a otočil se k němu.
„Tys mi odmítl podržet, tak se neser do toho, koho píchám. A víš… Yakuza není hnus. Hnus je to, co se mi teď plazí za zadkem…“ otočil jsem se a šel jsem dál, jako by tu ani nebyl.
Měl jsem v plánu najít toho zahradníka. Možná někde vzadu za tím mega barákem by mohl mít nějaký svůj přístěnek, kde má i nářadí. Pochybuji, že si do Yakuzáckého sídla pozvou nějakou údržbovou firmu. Museli by je neustále prověřovat, a takhle, mít svého vlastního zahradníka, je pro ně určitě jednodušší. A taky jsem viděl čerstvě nařezané květiny ve vázách, takže tady nějaký určitě bude.
Hiromi
Protahoval jsem své tělo a užíval si tu vůni květin, které tu kolem tak krásně kvetly. Je to dva a půl roku, co jsem tu, a to jsem zrovna dokončil školu. Nebylo to nic velkého, máma měla ráda květiny a já se do toho tak opřel, že jsem vystudoval vysokou školu zahradního architekta. Vyžíval jsem se v zenových zahradách a vyváženosti květinových vůní, které dobře sedí ke každé náladě. Nemohl jsem tu moc hrabat v hlíně, ale sem tam jsem něco udělal. Ale hodně jsem to tu změnil. Rozvrhl jsem zasazení nových květin a dostal zahradu na starost. Aspoň to, jinak bych se tu zbláznil nudou. Starý zahradník sem už docházel jen třikrát do týdne, a zrovna dnes měl volno, takže jsem přemýšlel, jestli se nepodívám, po zahradě, a jestli všechno žije.
Jenže v tuhle chvíli, se mi prostě chtělo jen válet a užívat si to všechno kolem.
Montaro
Zahradníka jsem nakonec nikde nenašel. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem obešel barák a dostal se zpátky k hlavnímu vchodu. Měli by tu udělat tabule s mapou, aby se tu jeden neztratil.
Vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou do pracovny. Ryu i Boss už taky sundali saka, a atmosféra tu k mému podivu byla docela klidná.
„Uvařím vám čaj, ano?“ ozval jsem se, když jsem viděl, že mají prázdné hrnky.
„Není potřeba, kuchařka to zajistí,“ mávl rukou Boss.
„Jestli byste dovolil, rád to udělám. Určitě máte výběr z kvalitních čajů, a rád vařím. Doma na to nemám tolik času, ale tady bych mohl aspoň ten čaj, a připravil bych vám i něco k snědku. Samozřejmě s vaším dovolení a s asistenci vaší kuchařky.“
Boss zvedl hlavu a zadíval se na mě.
„Nejspíš jste tu lásku k vaření zdědil po vaší matce, co? Dobře, něco lehkého k jídlu bych si dal a čaj… kuchařka vám řekne. Kuchyň je napravo, druhá chodba.“
Nechal jsem je pracovat a šel jsem určeným směrem. Kuchyň jsem našel opravdu lehce. Kuchařka, paní ve středních letech, byla příjemná, ale hned se dívala, jestli jsem sám, nebo je se mnou i pán domu. Když zjistila, že tu není, přišla mi hned o něco uvolněnější.
Řekl jsem ji, co chci nachystat a ona mi všechno ochotně ukázala… Tak jsem se pustil s její asistenci do vaření.
Hiromi
Nakonec jsem vstal a celý rozpálený se vrhl pod sprchu v koupelně ve své části domu. Hodil jsem na sebe tepláky a tričko, které mi opravdu podle mě slušely, a vyšel ven natrhat nějaké bylinky, které po mě chtěla kuchařka, když jsem se jí odpoledne ptal.
„Paní Sakuro, tady máte ty…“ zasekl jsem se, když jsem uviděl Montara, jak něco dělá v kuchyni.
„A… Pan Hiromi. Děkuji. Ještě… Mohla bych vás poprosit, zda byste mi nenařezal nějaké květiny na květinový obřad ke vzpomínce smrti mých rodičů. Pokud vám to nebude překážet, a mohla bych si vzít nějaké květiny ze zahrady, vím…“
Zastavil jsem ji a stiskl ji mírně ruku, aby mě vnímala.
„To je v pořádku, vyberu ty nejhezčí, ano?“ usmál jsem se na ni s šel si pro něco k pití do ledničky.
Prokřupal jsem si záda a nasál příjemnou vůni, která šla z místa kde zrovna stál Montaro.
„Pěkně to voní,“ povzdechl jsem si a na chvíli se zamyslel, než jsem znovu zavřel ledničku a dál pil svou studenou vodu.
Montaro
Zabral jsem se do přípravy jídla. Nevěděl jsem ale, co Ryu nebo Boss mají rádi, tak jsem nedělal nic speciálního Prostě obyčejnou svačinu, ale snažil jsem se, aby byla chutná a pestrá. Čaj nakonec připravila kuchařka.
Snažil jsem se na Hiromiho nedívat, aby mě při vaření nerozptyloval. Stačilo, že jsem cítil vůni po sprchovém gelu a viděl, jak mu z vlasů ještě kape voda. To samo o sobě už bylo dost vzrušující…
Ale tenhle člověk zřejmě nebude pro mne. I když mi řekl, že zájem má, řekl však také, že ho chlapi doteď nebrali. Možná by to chtěl jen zkusit, aby měl nějakou novou zkušenost. Normálně by mi to nevadilo. Zatím jsem se na nikoho nevázal. Ale nechtěl bych být ten, kdo mu přinese zklamání…
„Když už o tom mluvíte,“ zbystřil jsem. „Zahrada je moc hezká. Jsou tu nějaké rostliny, které bych chtěl sehnat pro mámu. Kde seženu zahradníka, aby mi doporučil obchod, nebo případně podaroval nějaké sazeničky?“
Hiromi
Kuchařka se usmála a plácla mě něžně do hrudi.
„Díváte se na něj. Od doby, co tu je, je zahrada plná květů. Je to zahradní architekt, že pane Hiromi?“
Vzala nějaké věci a šla pryč. Nejspíš šla do sklepa pro pár věcí, který byl až na druhé straně domu.
Musel jsem si zakrýt pusu, protože jsem se cítil vážně trapně, když mě takhle pochválil. Strýc to taky říkal, ale od něj… Cítil jsem se šťastný.
„Nehodí se to ke mně, že?“ pousmál jsem se a došel až k němu a sebral kousek papriky, která ještě nebyla nakrájená.
„Asi by nebyl problém dát sazeničky, jen řekni jaké,“ natáhl jsem se přes něj pro plátek okurky.
Montaro
„Zahradní architekt? Takže jsi na to vystudoval školu? Zajímavý obor,“ pokýval jsem hlavou. „Nedokážu posoudit, jestli se to k tobě hodí nebo ne, protože u tebe jeden neví. Zdání klame.“
Naskládal jsem jídlo na tácy, a pak na pojízdný vozík. Sundal jsem si zástěru a shrnul a zapnul rukávy, protože bylo neslušné takto servírovat jídlo.
„Odvezu to vedle, a pak, pokud máš čas, bych ti ukázal, co bych rád. Pokud by to nešlo, stačí mi říct, kde to seženu. Ale stejně bych to nebral hned. Až jak budu odjíždět.“
Postrčil jsem vozík a zamířil do pracovny. Bylo to i dobře načasováno. Viděl jsem, že se Ryu snaží dělat rychle a bez přestávky, aby Bosse nezklamal, či nějak nenaštval, a opravdu už byl unavený. Hrbil se čím dál víc a protíral si nenápadně oči.
„Pojď se najíst, Ryu,“ ozval se hned Boss, jen co mě viděl vejít. „Vy taky, pane Masahi.“
„Omlouvám se, ale rád bych se ještě podíval na něco v zahradě,“ odmítl jsem pozvání. „Je opravdu moc hezká.“
Boss s podíval na hodiny, které ukazovaly půl páté.
„Dneska vás propustím v sedm hodin, tak máte ještě chvíli čas. Klidně si to tu projděte celé," mávl rukou, že můžu odejít, jako bych byl jeho zaměstnanec.
Hiromi
Dojedl jsem a díval se na to, jak ukládá jídlo na tácy, a tak.
„Budu v zahradě, najdeš mě tam,“ odpověděl jsem mu neutrálně a sám jsem si udělal nějaký zeleninový talíř, abych nabral energii.
Kuchařka, když mě viděla, hned dokrájela právě upečené maso a nějakou rýži. Usmál jsem se a přijal tu lehkou svačinku. Ještě jsem si vzal pití a s tím vším, si sedl venku do altánku, kde mě nikdo nerušil.
Prostě bych si měl připustit, že nemá zájem. Proč se vlastně ještě snažím ho provokovat? Má něco navíc? Je pozlacený? A je to chlap, proč to teda dělám? Začínám ho mít rád… Hnusně vlezlý pocit.
Jedl jsem a relaxoval. Čekal jsem, až přijde, i když naděje na sblížení byly nulové. Nejspíš ty květiny chtěl pro nějakou přítelkyni, kterou má doma.
Montaro
Nechal jsem je o samotě a šel nakouknout hned do kuchyně. Ale Hiromi tam už nebyl. Vyšel jsem před dům, rozhlédl se, ale neviděl jsem ho.
„Kde najdu Hiromiho?“ zastavil jsem jednoho bodyguarda.
„Mladý pán je vzadu v altánku,“ ukázal mi nalevo.
Obešel jsem dům a tam jsem ho už viděl. Taky ten altán nešel přehlédnout. Došel jsem k němu a posadil se na židli.
„Dobrou chuť. Počkám, až se najíš. Takhle trénuješ s Harunou často? Docela vám to šlo,“ pokýval jsem hlavou. Chtěl jsem nějak na něco navést řeč, aby tu nebylo takové tíživé ticho.
Vlasy mu už zcela uschly, ale přesto se na slunci, kterého paprsky se sem prodíraly, zářily. Leskly se a já měl chuť si na ně sáhnout, Protáhnout je mezi prsty… Jenže včera jasně řekl – Nesahat. No, možná si to jednou rozmyslí.
„Co to kino, pořád platí? Tady končíme v sedm, pak odvezu Ryu. Takže kolem osmé půl deváté bych měl čas. Ve vší počestnosti,“ zvedl jsem na moment ruce. „Ale jak jsem říkal, mám v kině tendenci spát.“
Hiromi
Podíval jsem se na příchozího, ale nenechal se rušit od jídla, nikdy se to nestane. Dojedl jsem poslední sousto a teprve až poté promluvil.
„Myslel jsem, že po včerejšku ztratíš zájem, ale když jsi to nabídl… Tak mě potom prozvoň od brány, a já dojdu. Nebo chceš jet na motorce, a mám tě vyzvednout já? Nějak nevím pravidla, když jsou to dva chlapi. Nechci něco pokazit, už tak jsem toho udělal dost, ale ty taky,“ usmál jsem se a odtáhl si tričko od krku, aby viděl tu modřinu, co mi tam udělal.
„Nevadí mi, když budeš spát, jen nesmíš chrápat, abys nepohoršoval všechny ostatní. A taky… Jaký film? Nebo žánr? Popravdě… Dlouho jsem na žádném rande nebyl. Neumím vycházet s lidmi, ale to už sis asi všiml, že?“
Napil jsem se a znovu se na něj podíval.
„Ten oblek ti moc slušel, ale i včera jsi vypadal dobře, vypadá to, že máš dobrý vkus.“
„Tak… Půjdeme?“ ukázal jsem do zahrady.
Montaro
„Abychom v tom měli jasno, tys mě pozval do kina, já jen přijal nabídku. Takže platíš,“ zvedl jsem se ze židle a vyšel z altánu. „A co se týká tohohle,“ ukázal jsem na jeho krk, a pak si vyhrnul rukáv na levé ruce a ukázal odřené zápěstí. „Nemáme si co vyčítat. Buď rád, že jsem ti nerozerval bundu. Přijedu pro tebe, aspoň ti ji budu moct konečně vrátit. Bohužel tady auto nemám.“
Zamířil jsem do části zahrady, kde byly jedny z kytek, které jsem pro mámu chtěl. Ukázal jsem mu je a požádal o dvě sazeničky z každého.
„Další jsou kousek od místa, kde jste trénovali,“ zamířil jsem tím směrem. „Co se týká kina, je mi to jedno. Jsem takový barbar, který neumí moc filmy ocenit, když z toho polovinu prospí. A co se týká pravidel… Na žádných nelpím. Dobře jsi viděl, že nejsem ten typ, pusa až na druhém rande a sex až po třech měsících chození. Nechceš, nechej být. Nemám rád až moc velké upejpavky, ale nikoho k ničemu nenutím. Někdy dlouho otálet, znamená ztratit příležitost, která se už nemusí opakovat. Tady jsou ty další dvě, co bych chtěl. Budeš si to pamatovat?“ ukázal jsem na další rostliny, kousek od živého plotu.
Hiromi
„Dobře, budu platit,“ zvedl jsem se a došel k němu.
Jenže to, co řekl… Čekal jsem od něj víc, ale aspoň to řekl na plnou hubu. Je to typ, až dostanu, co chci, odejdu. Taky dobré vědět, člověk si nic nenalhává, a já chtěl zkusit víc… Naivní… Nejspíš jsem od začátku neměl šanci.
„Pamatovat si to budu, nemusíš mít strach. Budeš je mít připravené, až se budeš vracet za tou, pro kterou to máš,“ smutně jsem se usmál, a jeden z kvítků té nejhezčí utrhnul, abych mu ho dal do kapsy u košile.
„Hezčí,“ upravil jsem mu ji tam tak, aby vykukovala ven a potom vzal nůžky na květiny a šel k těm nejvyšším květům.
„Pomoz mi prosím,“ podával jsem mu květiny a vybíral tak, aby se k sobě hodily na květinový obřad.
Pomalu a jistě jsme se vraceli k místu, kde jsem s Harunou trénoval.
„Trénuji s Harunou stále, jak jsem už říkal, nemám kamarády, jen jeho, takže… Chtěl to on, já mu říkal, že mu pokaždé nakopu prdel,“ zasmál jsem se a pročísl si prsty vlasy, abych je stáhl dozadu z očí.
„Je jak hromotluk, nějak je těžkotonážní… není těžké ho porazit…“ utrhl jsem tu poslední květinu a došel k lavičce.
„Tady to polož, potom to upravím a vyberu, ale…“ vybral jsem pár květů do malé kytice a podal mu je.
„Tohle je pro tebe, tak rande začíná, ne?“ pousmál jsem se.
Montaro
„Jo, máma z nich bude mít radost. Počítám, že ti bude chtít na oplátku něco poslat. Klidně někdy můžeš přijet a sám se podívat. Haruna ví, kde bydlíme.“
Bral jsem květiny, které mi podával. Byly krásné, a nejspíš tomu opravdu dobře rozuměl. Kdybych já měl vybrat kytku na smuteční obřad, nejspíš bych urval první, která by mi rostla u nohy. A když mi pak dal kytici a řekl, že je pro mne…
„Bude mi pětatřicet, ale za celou tu dobu je to poprvé, co mi někdo dal kytku. Tak nějak jsem počítal, že jediná kytice, kterou dostanu, bude ta, co mi někdo položí na hrob. Děkuji za ni,“ sklonil jsem se a krátce jsem Hiromiho políbil na rty.
Byl to spíš jen takový lehký dotek, ale měl jsem z té kytky radost, a tak nějak mi tohle poděkování přišlo přirozené.
„Víš, možná se ti nemusí líbit, že jsem po tobě vyjel. Ano přiznávám, jsem v tomhle nejspíš divný, ale zamilovat se do někoho a pak zjistit po dlouhé době, když teprve dojde na první sex, že k sobě vlastně nepasujeme… To není nic pro mne. Jednou jsem to zkusil a nedopadlo to dobře ani pro jednoho. Nerad to říkám, ale tahle moje zkušenost z vysoké mi málem ukončila předčasně studia. A jaksi se mi to nechce znovu absolvovat, být zklamaný, zlomený, neschopný ničeho. A taky, není mi patnáct, abych se choval a tvářil jako poustevník. No, moc mluvím, a je to únavné,“ povzdechl jsem si.
Zadíval jsem se ještě jednou na kytku, kterou jsem držel v ruce. Různé druhy, a přitom se krásně doplňovaly. Jako by mi říkaly, jaký vlastně Hiromi je, a jaký jsem já. Jako by spojil tyhle dva typy lidí dohromady do jednoho svazku.
„Takže jo, přijedu pro tebe o půl deváté,“ otočil jsem se k oknu, odkud na mě už volal Ryu, že můžeme jet.