Hiromi
„No to je krása… Kde to jsme?“ zeptal jsem se hned, co jsem k tátovi došel.
Pousmál se a odhrnul mi vlasy z čela.
„To je tvoje království. Myslel jsem, že to bude ideální místo na začátek tvého květinářství. Smlouvu na tenhle pozemek si totiž tehdy podepsal.“
Udiveně jsem se na něj díval a nemohl se vzpamatovat z toho, co kolem sebe vidím. Bylo to jak v nějakém snu. Ani mámina zahrádka nebyla takhle krásná. Stejně mi ji to tu trochu připomínalo, přesně takhle by ty květin umístila.
„Patřilo to tu rodině tvé maminky a později i jí. Jenže když umřeli a následně i tvůj strýc, nemohla si to dál dovolit a prodala to. Koupil jsem to a chtěl jí to dát jako dárek, ale už jsme se nikdy neviděli,“ povzdechl si a přivoněl k její nejoblíbenější květině, která kvetla přímo u prvního schodu do velikého domku.
„Najal jsem pár lidí, aby se starali o zahrady a dům, ale večeři máme u mého přítele,“ pousmál se a vešel do domu.
Nechal jsem ho jít a jak omámený se zatočil mezi květy sakur. Nemohl jsem odolat. Smál jsem se na celé kolo, jak se mi tu líbilo. Sice jsem nebyl daleko od silnice a nemohl jsem udělat krok dál, jak jsem se bál, že mi tenhle přelud zmizí, ale byl jsem nadšený.
Montaro
V autě, cestou na farmu, to bylo jak v úle. Kazumi pořád něco povídala a vyžadovala si mou pozornost. Já ji jen trpělivě odpovídal, ale nespustil jsem oči z cesty, abychom neskončili někde v příkopu. Hisako jen seděla vedle ní a celou dobu se usmívala.
Po půl hodině cesty jsme nakonec dojeli na farmu.
„Babííííí! Dědoo!“ vyletěla hned Kazumi z auta, když jsme zastavili.
Najednou jsem měl pocit, že je farma malá. Když přijela má dcera, vždycky tu bylo najednou živo a byla snad všude. Bylo to naše světlo, které vždycky prosvítilo i ty zapadlé kouty naší farmy.
„A půjdeme na koníčky? A kolik máte koťátek? A proč se nemůžu vozit na Bakovi? Proč má nemocnou tlapku? A narodily se nějaké nové ovečky? A dostanu mlíčko od kozičky? A půjdeme se podívat…“
Jedna otázka za druhou, když se přivítala s mámou a hned na to chytla tátu za ruku a vedla ho ke stájím. Ani batůžek si nesundala, jak si chtěla hned všechno zkontrolovat.
„Pomůžu vám s večeří,“ nabídla mámě svou pomoc Hisako, když se i ona náležitě přivítala.
Naši věděli, jak to mezi námi je, ale nikdy nikomu nic nezazlívali. I když je mrzelo, že nebudeme Kazumi vychovávat společně, chápali, že přátelství není láska.
„Budu ráda, dneska toho dělám víc než normálně, tak se mi pomoc hodí,“ usmála se máma a hned si vedla Hisako do kuchyně.
„Odnesu ti věci do pokoje,“ vzal jsem tašky a vešel do domu.
Když jsem je odkládal v jejím pokoji na zem, posadil jsem se na postel a jen se zadíval do prázdna.
Nejspíš nebudu moct ani chvíli zůstat sám. Jakmile není nikdo poblíž, hned začnu myslet na Hiromiho… Proč, kruci, i po skoro čtrnácti dnech, nemyslím na nic jiného?
Hiromi
Táta mě představil mým novým zaměstnancům, kteří už nějakou praxi s květinami měli a o tohle místo se víc, než dobře starali. Prošli jsme dům a já velmi rychle pochopil, že na tohle otec myslel už od první chvíle, kdy mě donutil, abych ty papíry podepsal. Prostorné a dobře zařízené místnosti. Veliká kuchyň a veranda, na které se dalo sedět po všechna roční období. Spíš taková malá rezidence. Kousek od domu stály tři obrovské skleníky a sklad, do kterého mířil mu s vozíkem.
Byl tu takový klid… Místo, které jsem si vysnil, jen… Nebyl tu ten, kterého jsem miloval, a to jsem nemohl popřít. Chyběl mi, každou chvíli, kdy jsem byl sám.
„Tak… Asi už bychom měli jet. Řidič tu zůstane, aby dohlídl na přípravu pokojů, a my můžeme vyrazit,“ pousmál se otec a postrčil mě k autu.
Tentokrát řídil on a vzal svoje auto, jak kdyby mi chtěl vzít možnost úniku, ať už to bylo odkudkoliv.
Během chvíle, snad to byla sousedící farma, jsme se ocitli na příjezdové cestě k pěkně vypadajícímu domu. Otec málem srazil holčičku, která nám před autem proběhla jak šíp. Rychle jsem se odpoutal a vyběhl ven, jak kdyby do mě střelil.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?“ křikl jsem na ni, ale ona se jen s úsměvem otočila a běžela dál někam do stájí.
„Hiromi?“ usmívala se na mě milá žena, která s otevřenou náručí mířila ke mně.
Stiskla mě tak pevně, že jsem snad i zalapal po dechu.
„Je to jako vidět Rose, jsi jí tolik podobný,“ řekla tiše, a ještě víc mě k sobě přitiskla.
Statek… Zná moji matku… Jménem… Jsem ji podobný… Stáje… Zvířata… Tráva… louky… Kurva… Kurva… Kurva… Kurva, a ještě jednou kurva. Jsem v pekle.
Montaro
Po chvíli nečinného sezení jsem se nakonec zvedl a zamířil do kuchyně za mámou a Hisako, abych jim pomohl, když už toho mají tolik. Lepší by na to byl Kioshi, ale ten tu teď není a snad si konečně užívá klid s Ryu, zvlášť, když už má sundanou tu sádru.
Ještě jsem ani nedošel do kuchyně, když jsem viděl mámu vyjít ven. Jen na mě křikla, abych pomohl Hisako, že se hned vrátí.
„Nevíš, co se děje? Neříkala máma, proč toho dělá tolik?“ udiveně jsem hleděl na tu hromadu jídla, kterou chystala. Jako by tu měla být nějaká oslava, nebo malá svatba. A kvůli Kazumi to není. To by toho bylo méně…
„Říkala, že má ještě někdo přijet.“
„A neříkala kdo? Nic mi neříkali.“
Hisako jen pokrčila rameny a na to mi do ruky strčila nůž a ukázala na pracovní stůl u okna, kde čekala hromada zeleniny na to, až ji někdo nakrájí, aby se mohla naskládat na tác.
„Co se tam děje?“ zpozorněla náhle Hisako, když uslyšela zaskřípění brzd.
Vyhlédl jsem z okna, ale viděl jsem jen část cesty, která vedla ke stájím. Z nich právě vybíhal Shintaro.
„Kazu-chan, říkal jsem ti, že máš zůstat u mě,“ volal na Kazumi, která k němu přibíhala.
„Už se chci vozit na koníkovi, strejdo. Už můžu?“ se smíchem mu vběhla do náruče.
Shintaro ji zvedl na ruky a cestou do stáje ji něco vysvětloval.
„Zajímalo by mě, po kom je takový poděs. Je to víc kluk než holka,“ usmál jsem se a pustil se do krájení zeleniny.
„Nejspíš po tátovi,“ usmála se Hisako a pohladila mě po tváři. „Jdu se mrknout, kdo přijel,“ vypla Hisako rýžovar a vyšla ven před dům.
Hiromi
Začal jsem zrychleně dýchat, jak se mi rozbušilo srdce. Neustále jsem se díval kolem a snažil se probudit z tohohle špatného snu. Jediné, v co jsem doufal, byl fakt, že není doma, a pokud ano, že je jiná dimenze, do které se hned propadnu.
„Jsem tak ráda, že jsi přijel. Musíš… musíš mi vše říct. Jak se měla Rose a jak si vyrůstal a… Je toho spousta. Nevím kde začít. Samozřejmě se i ty ptej na vše, co chceš vědět,“ trochu mě od sebe oddálila a prohlídla.
„Bože… Chrlím to na tebe a vy si asi po cestě chcete odpočinout, co? Pojďte dál, jste vítání,“ usmála se a okamžitě mě bez odpovědi táhla někam do domu, kde mě div nezarazila na polštářek u stolu.
Chci umřít… Musel jsem vypadat jako mrtvola, jak jsem byl prkenný a v šoku. Skoro jsem ani nedýchal. Asi moje tělo nastavilo nouzový režim. Vypnutí…
„Donesu čaj. Hned jsem tu a zavolám muže,“ odběhla pryč a já očima prosil tátu, abychom rychle zmizeli.
Jenže ten už vykukoval na chodbu, když slyšel hluboký hlas, který se k nám blížil. Okamžitě jsem poznal Montyho tátu. Jsem v prdeli… V hluboké černé díře.
Montaro
Najednou bylo v domě živo víc než před chvílí. Slyšel jsem mámu, jak neustále brebentí a nikoho pořádně nepustí ke slovu.
„Hosté přijeli, rychle to dokrájej a odnes na stůl,“ vběhla do kuchyně, popadla dva tácy s jídlem a hned zase zmizela.
„Kdo to je?“ pootočil jsem hlavu k Hisako.
„Nevím, kdo to je, neznám je,“ pokrčila rameny.
Popadla velký hrnec s dušeným masem a také mi zmizela z dohledu.
I když jsem se snažil něco zaslechnout, slyšel jsem hlavně mámu. Vážně nechce někoho pustit ke slovu. Zmlkla vždy jen na chvíli, když proběhla kuchyní, aby vzala další tác, nebo misky s jídlem a zase ji na to bylo slyšet.
Ale podle jejího hlasu jsem poznal, že je z návštěvy nadšená.
„Tu zeleninu, ať můžeme jíst,“ drcla do mne Hisako, když přišla pro poslední věci.
Rychle jsem to dokrájel, sundal si zástěru a s tácem v ruce zamířil do jídelny.
Ve dveřích jsem se však zarazil a přemýšlel jsem, jestli si ze mne někdo nedělá dobrý den. Díval jsem se na Bosse, který seděl proti dveřím a s výmluvným úsměvem se na mě díval. Zády ke mně… Poznal bych ho kdykoliv. Ani se nemusel otáčet.
Srdce mi začalo bít jak šílené a ruce se mi mírně třásly.
„No tak, tu zeleninu, ať můžeme jíst,“ pousmála se na mě máma a mírně mě postrčila dopředu.
Pomalu jsem došel ke stolu a zastavil se za Hiromiho zády. Neklekl jsem si, jak se slušelo, ale jen jsem se sklonil. Když jsem pokládal tác na stůl, jen jsem se k němu víc naklonil.
„Vítám tě u nás na farmě,“ zašeptal jsem a hned jsem se narovnal. „Půjdu zavolat Shia a Kazumi k večeři.“
Otočil jsem se a rychlým krokem jsem vyšel ven.
Ne. Není to pravda. Určitě si ze mě chtěli udělat dobrý den. Jen si ze mě chtěli vystřelit, jako fór – pěkně blbý. Určitě sem nejel jen proto, aby mi padl do náruče. Přijel si pro bundu. Nebo možná proto, že ho chtěl Boss představit i mámě, když byli takoví dobří přátelé.
Sevřel jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechl.
Musím zajít pro Shintara a Kazumi…
Hiromi
Díval jsem se do stolu a snažil se ani nedýchat, abych snad nepřivolal toho jediného, koho jsem vidět rozhodně nechtěl. Ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel jeho hlas vedle sebe a vnímal blízkost jeho těla, rozechvěl jsem se. Třes prostoupil celé mé tělo a svíral mi srdce.
Nebyl tu dlouho, rychle odběhl někam pryč, a mě problesklo hlavou, že asi nemůže být v jedné místnosti se mnou.
Vše ve mně rezonovalo… Nemohl jsem zastavit svoje emoce, které se rvaly na povrch. Kdybych mohl, okamžitě mu skočím do náruče a líbám ho, ale… Nechce mě.
Hrábl jsem po hrnečku s čajem a napil se. Ihned jsem si spálil jazyk a sykl, jak to bolelo.
„To je Hisako, naše bývalá nevěsta. Má s Montym dítě, naši krásnou Kazumi,“ usmála se na mě Montyho máma a já zůstal v šoku z nových informací.
Má dítě? Měl ženu? Co se divím… Mě nechtěl a nechce. Proč se tím sakra zabývám.
Zvedl jsem se, že odejdu ven, ale otec mě zastavil a taktně donutil, abych si zpátky sedl.
„Měl bys to s ním vyřešit,“ zavrčel na mě, aby ukázal, že je neslušné odcházet od stolu, když se se mnou někdo baví.
„Máma… Myslím, že na vás nikdy nepřestala myslet. Ty květiny… Co máte ráda… Byly kolem celého našeho domu,“ promluvil jsem konečně a podíval se na ni.
„Hiromi se sem stěhuje. Farma už je rozběhnutá, takže není proč něco zdržovat. Yakuza není jeho cesta a tady se mu bude určitě líbit,“ řekl otec za mě a já se málem vyvrátil.
Tak to mi ještě chybělo. Chci umřít… Vážně… Víš trapný být nemohu.
Montaro
„Kazu-chan! Shi!“ zavolal jsem do stáje, když jsem k ní konečně došel.
„Tady jsme!“ ukázala se ruka z jednoho z boxů. „Hned to bude, jen doděláme podestýlku.“
Pomalu jsem došel za nimi a díval se, jak společnými silami vrství podestýlku pro jednoho z koňů.
„Už je večeře,“ popadl jsem náruč slámy a přihodil jim to, aby ji mohli přidat k té, kterou už tam měli.
„Aha, návštěva už je tady?“ vyšel konečně Shi z boxu, a ještě popohnal Kazumi, aby ji tam nezavřel místo koně.
„Tys věděl, kdo má přijet?“ podezíravě jsem se na něho podíval.
„Jo, věděl,“ odložil vidle na své místo a pak přidřepl ke Kazumi, aby ji obral od slámy. „Neřekli jsme ti to, abys neměl snahu se zdejchnout.“
„Pěkný podraz,“ zavrčel jsem. „Ani bych se nedivil, kdybyste k tomu překecali i Hisako. Proč tak najednou chtěla přijet, mi stejně bylo záhadou. Ne, že bych nebyl rád, ale i tak. Věděli jste, že když tu budou, tak nikam neodjedu.“
„Měl by sis to s ním všechno vyjasnit, ať už se konečně hneš z místa. Myslíš si, že nevidím, jak jsi z toho mimo? Skoro stejně, jako tenkrát na univerzitě. Kdo si myslíš, že tě tenkrát dával do kupy, co?!“ zpřísnil hlas Shintaro, ale hned na to ho zjemnil, když promluvil na Kazumi. „Utíkej za mámou. Je už nachystaná večeře, ale nezapomeň si umýt ruce. Je tam jeden takový nový strejda. Má vlasy jako sluníčko, když ho poprosíš, pomůže ti. Je moc hodný. Tak běž a nezapomeň slušně pozdravit,“ popostrčil Kazumi k východu.
Čekal jsem, až Kazumi zmizí, a pak jsem se znovu otočil na Shintara.
„Proč se sereš do něčeho, po čem ti je hovno, co?“ zavrčel jsem znovu už o poznání vztekleji.
„Ptáš se proč?“ naklonil se ke mně, že mi skoro dýchal do tváře a vztekle praštil pěstí do stěny. „Kdo každé ráno stojí v pokoji u věšáku s čumákem zabořeným do něčí bundy? Kdo tu po mně hází hnojem, protože je myšlenkama někde v prdeli? Kdo je pořád mimo, jako by ho někdo praštil něčím po hlavě, skoro nejí, každému jen odsekne a věčně sedí zavřenej v pokoji? Který pitomec by to tak asi mohl být, co?“
Hiromi
„Ach… Vážně? No to je skvělé. Už jsem se bála, že tě tu máme jen na chvíli. No… Možná bude už líp. Můj syn Monty, je poslední dobou dost roztržitý, ale pracuje za dva, mohl by tě tu provést a ukázat ti farmu, že?“ otočila se Montyho máma za rámusem, který šel z chodby.
Do místnosti přiběhla ta holčička, kterou táta málem srazil a sedla si vedle mě. Začala se mi prohrabovat vlasy, jak kdyby nebyly moje, a různě si s nimi hrála.
„Strejdo, to je ze zlata? Nikdy jsem takové vlasy neviděla,“ zasmála se nahlas a sedla si vedle své maminky.
„Ne… Jen tak vypadají. Víš, je jedna legenda, která říká, že kdysi na zem spadl anděl, který se zamiloval do člověka. Na důkaz toho, že se vzdal svých křídel jeho potomci mají vlasy žluté jako slunce a oči barvy nebe,“ usmál jsem se na ni, jak hltala každé mé slovo.
„To vždy říkala Rose,“ smutně se zamyslela Montyho máma a pohladila mě po vlasech.
„Strejdo, umyješ si se mnou ručičky? Strýček Shi říkal, že tě mám poprosit,“ usmála se a já se najednou cítil bezbranný.
Bez jediného slova jsem se zvedl a chytil ji za ruku.
„Ale musíš mi ukázat kde je koupelna, jsem tu poprvé,“ ukázal jsem na chodbu a ona hned zahla za roh.
Dovedla mě do celkem pěkně vybavené koupelny a ukázala na umyvadlo, které pro ni bylo příliš vysoko. Pomohl jsem ji, aby si umyla ruce. Vyběhla pak ven tak rychle, že jsem ji ani nestihl zastavit, aby si je otřela. Sám jsem si je umyl také.
Monty… Moje srdce poskočilo při představě, jak se tu koupe a jeho tělo… Ne… Ne… Nechce mě, přestaň s tím.
Montaro
„Běžte všichni do prdele!“ křikl jsem na Shi a odstrčil ho od sebe. „Je to můj život!“
„Je to náš život, Monty! Jsi mé dvojče, vím, jak se cítíš. Nechci, aby ses zbytečně trápil Jsi zamilo-“
„Neříkej to! Drž hubu!“ rozmáchl jsem se pěstí, jak mi ujely nervy.
Už tak jsem je měl na pochodu a on mi tu ještě bude vykládat něco o tom, že jsem zamilovaný. Ne! Od něho to určitě nechci slyšet. Nechci to slyšet od nikoho! Nikdo to nemusí vědět!
Ani jsem se nenadál a ležel jsem na zemi, a než jsem to stačil vykrýt, taky jsem jednu od Shiho schytal.
„Vzpamatuj se, Montaro Masahi!“ zařval mi do obličeje.
Popadl jsem ho za košili a přiškrtil jsem ho, aby už neřekl ani slovo. Ale v momentě, kdy mě oslovil celým jménem, jsem se zarazil.
Kdy jsme se naposledy porvali? Možná jako děcka, když jsme se hádali o to, kdo bude mít to modře namalované kolo s červenými blesky. Táta je nakonec musel přelakovat, aby byly obě stejné.
„Miluješ ho, a on tebe asi taky. Tak proč si prostě spolu nepromluvíte?“
„Jak to můžeš vědět?!“
„Proč myslíš, že byl táta u telefonu poslední dobou vařený pečený? S kým si myslíš, že mluvil? Určitě spolu neklábosili jen o starých dobrých časech! Monty! Řeknu ti jednu věc. Jako svému dvojčeti, na kterém mi záleží tak moc, že chci, aby to slyšel jako první. Chtěl bych, aby sis srovnal svůj život a byl spokojený a usměvavý, až mi půjdeš za svědka. Chci se ženit a ožením se až tehdy, když budu vědět, že tebe netrápí něco takového, jako nešťastná láska.“
Pustil jsem jeho košili a ruce mi klesly na zem, jak jsem byl v šoku.
„Myslíš… myslíš to vážně?“ nechápavě jsem se na něj díval.
„Myslím. Ale nechci, aby sis to s Hiromim urovnal jen proto, že se chci oženit, ale proto, abych tě zas viděl se usmívat. Štve mě, když tě takhle vidím.“
Myslím, že jsem neměl daleko k tomu, abych se rozbrečel. Jen jsem zamrkal, abych zahnal slzy a popadl jsem Shintara do objetí.
„No, to už stačí,“ poklepal mě Shintaro po ruce. „Rád bych vstal a šel se najíst. Ale chci, abys to zatím nikomu neříkal. Až bude všechno jasné, oficiálně požádáme o svolení, abychom se mohli vzít.“
Myslím, že kousek jeho štěstí zasáhl mé srdce. Opravdu byl nejvyšší čas, abych si i já ten svůj život dal do pořádku. A k tomu jsem asi potřeboval tu ránu pěstí, kterou jsem schytal, když Shintaro oplatil tu mou.
„Tak jdeme,“ podal mi ruku, když konečně vstal.
Víc toho ani jeden z nás neřekl. Nebylo třeba. Byli jsme dvojčata a vždycky jsme stáli při sobě a rozuměli jsme si i beze slov. No, možná až na dvě tři výjimky.
„Jdeme se umýt,“ houkl ještě Shi do jídelny, když jsme kolem ní procházeli. A že jsme to potřebovali, Byli jsme zválení z toho, jak jsem do sebe skočili a počítám, že budu mít pod okem modřinu, stejně jako Shi.
„Tak pojď,“ otevřel Shintaro dveře do koupelny a postrčil mě dovnitř.
Hiromi
Ruce nestačily… Musel jsem si omýt obličej. Díval jsem se na sebe do zrcadla, jak kdybych se snažil najít odpovědi v tom chladném odrazu svojí tváře. Já ji ale znal…
Miluji ho… Moc… Umírám touhou ho zase objímat. Byl jsem poslední dny k ničemu a nedělal nic. Peklo… Je to peklo mít ho tak blízko sebe a nelíbat se s ním.
Zarazil jsem se, když jsem slyšel jejich hlasy, jak se blíží ke koupelně a neměl jsem kam utéct. Rozklepal jsem se a lapal po dechu, když se ty dveře otevřely, a já ho v odrazu zrcadla uviděl. Knedlík v krku snad ještě nabobtnal, jak se mi stáhl žaludek a srdce div nevyskočilo z hrudi.
„Měl… Promiň… Překážím,“ snažil jsem se mluvit, ale bylo to nemožné.
Sklopil jsem pohled a pomalu se otočil, abych kolem něj mohl ven, ale… Nedokázal jsem udělat ani jeden krok. Trapná situace, ale já se jí nedokázal vzdát.
Montaro
Zůstal jsem stát jak přimražený. Jen Shintarovo postrčení, když do mě narazil, mě posunulo o dva kroky dopředu.
„Nestůj tu jak solný sloup,“ zavrčel na mě, al také se vzápětí na to zarazil.
Lítal pohledem mezi mnou a Hiromim, než se vzpamatoval a zacouval z koupelny ven.
„Umyju se v kuchyni,“ zabouchl dveře tak rychle, že bych jimi ani nestihl vyběhnout ven, i kdybych chtěl.
Díval jsem se na Hiromiho, jak jen stojí a snaží se ze sebe vydolovat nějaké to slovo. Byl zřejmě v šoku stejně jako já.
„Na,“ vzpamatoval jsem se po chvíli a podal mu ručník. Stále z něho kapala voda a on jen prostě stál.
„Rád tě vidím,“ popošel jsem k němu blíž, když se pořád nehnul a ručník si nevzal.
Přehodil jsem mu je přes ruky a jemně jsem mu je začal otírat.
„Měl ses dobře?“ zvedl jsem ruku s ručníkem, abych mu otřel i tvář. „Chtěl jsem ti zavolat, ale zapomněl jsem na jedné návštěvě telefon, a pak jsi nebyl dostupný. Chyběl jsi mi. Jsem rád, že jste přijeli, aspoň ti můžu vrátit tu bundu. Miluji tě. Jak dlouho se zdržíte?“ otřel jsem mu tvář. „Jen na večeři, nebo na dýl? Rád bych ti to tu ukázal, jak jsem slíbil.“
Přehodil jsem si ručník kolem krku a přešel k umyvadlu.
„Nepřekážíš tu. Klidně zůstaň, jak dlouho budeš chtít. Jsem rád, že jsi tady,“ pustil jsem si studenou vodu, nabral jsem do dlaní a chrstnul ji na tvář, která doslova pálila od Shintarovy pěsti. „Opravdu jsi mi chyběl,“ zamumlal jsem už jen spíš pro sebe do dlaní, plných ledové vody.
Hiromi
On... Řekl... Miluji tě? Mezi řečí? Jen tak? Fakt?
V naprostém šoku jsem se na něj podíval a cítil, jak mi vlhnou oči.
„Telefon mi spadl do jezírka. A... Četl jsi můj dopis? Víš... Vyznal... Odjel jsem, protože jsem se do tebe zamiloval a věděl jsem, že ty to nechceš. Pořád si to říkal... Pořád... Já... Moc se mi stýskalo, Monty," říkal jsem, a přitom si mnul prsty, jak jsem byl nervózní.
Tohohle jsem se bál... Odmítnutí... Lásky.
Montaro
Zastavil jsem vodu a utřel se. Roloval jsem ručník v ruce, jak jsem byl nervózní.
Proč si každý myslí, že chlapi, a zvlášť tak velcí, jako jsem já, musí být vždycky nad věcí? Copak nechápou, že i my máme své problémy a často si s nimi neumíme poradit? Postavte přede mne nějakého zmetka a nebudu váhat mu rozbít úsměv, ale když se jedná o tohle… o lásku… tak jsem v koncích. Bál jsem se jí… bojím se jí… Ale asi je opravdu načase tomu udělat konec. Postavit se k tomu jako chlap…A zvlášť po tom, co Hiromi říkal. Nebo spíš – snažil se říct.
„Dopis…“ zamyslel jsem se, ale vzápětí se mi vybavila kabela zakopnutá pod mou postel. „Promiň. Nečetl jsem ho. Teda spíš jen první řádek, kde jsi psal, že jsi odjel. Pak jsem se k tomu už nějak nedostal. Zapomněl jsem na to. Spíš… chtěl jsem zapomenout, protože jsem si myslel, že je mezi námi konec. Že to opravdu bylo jen na tu chvíli. Nějak jsem si nechtěl připustit…“
Zvedl jsem ruce a zahákl jsem ručník kolem Hiromiho krku a přitáhl jsem si ho blíž, až se mě skoro dotýkal. Díval jsem se mu do očí, které jsou tak jedinečné, a říkal si, jaký jsem blbec, že jsem to neudělal už dávno. Proč jsem mu už v těch lázních neřekl, že ho miluji, že bych s ním rád trávil víc času…
„Řekl jsem, že se nechci zamilovat. Že je to jen na chvíli, než zase odjedu pryč. Víš… bál jsem se zamilovat. Bál jsem se toho, že zas budu zklamaný, a to je jedna věc, která mě dokáže porazit. Ne rána pěstí, nebo hloupé řeči od Haruny. Ale odmítnutí od někoho, koho miluji. Jsem zbabělec, vím to… Ale…“ přitáhl jsem si Hiromiho ještě blíž. Pustil jsem ručník a hned na to ho pevně objal. Byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech na své tváři. Ta blízkost, která mi tolik chyběla…
„Miluji tě, Hiromi, vážně že jo,“ zašeptal jsem do jeho rtů.
Hiromi
Poslouchal jsem ho a stále nemohl uvěřit tomu, že to, co říká je pravda. Zdálo se mi to jako sen. Nikdy jsem se z ničeho nehroutil a snažil se najít řešení, jenže láska pro mě byla nová.
Objal jsem ho a natiskl se na něj, co nejvíc to šlo.
„Tolik se mi stýskalo. Miluji tě... moc a bál jsem se, že jsi mě odmítl a vysmál se mi. Víš... Je to pro mě nové a naprosto mě to položilo. Ta... sousedící farma s květinami, je... Je moje, stěhuji se sem," otřel jsem si z očí slzy a trochu se od něj oddálil, abych ho mohl pohladil po tváři.
„Monty," usmál jsem se a políbil ho.
Tolik mi jeho chuť chyběla a ta vůně... Konečně... Jsem zase s ním. Moje srdce šíleně tlouklo, jak moc jsem v tuhle chvíli vše prožíval.
Montaro
Je to jako mít splněný sen. Pro teď, s tím, co jsem i od Hiromiho slyšel, jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Okamžitě byla pryč má ponurá nálada. Odpověděl stejně na mé vyznání a navíc… Bude bydlet nedaleko. Je konec s návštěvami ve vesnici, kde to stejně bylo jen o fyzickém uspokojení…
Přitáhl jsem si ho k sobě tak blízko, jak jen to šlo. Políbil jsem ho také, a i když jsme se už líbali tolikrát, dal jsem do toho polibku vše. Všechna ta slova, která jsem mu řekl. Protože byla pravdivá. Miluji ho tak moc, že těch čtrnáct dní, pro někoho možná zanedbatelný čas, bylo pro mne jako dlouhé roky bez člověka, který mi ukradl srdce, jak jsem zmínil hned po svém příjezdu.
„Pojď se mnou“ oddálil jsem se od něj, když se mi už z toho polibku nedostávalo dechu.
Chytl jsem ho za ruku a vyšli jsme z koupelny. Přes chodbu jsem zamířil do svého pokoje. Otevřel jsem dveře a vešli jsme dovnitř.
„Tady,“ ukázal jsem na věšák, kde visela jeho bunda. „Byl jsem rád, že jsi ji u mě zapomněl.“
Přešel jsem k posteli, klekl si na zem a zašmátral jsem pod ní. Vytáhl jsem kabelu a o chvilce přehrabování, mezi těmi drobnosti, které jsem si stále neuklidil, jsem nahmatal ten dopis.
Posadil jsem se na postel a zadíval se na Hiromiho.
„Má ještě cenu to číst?“
Hiromi
Sedl jsem si vedle něj a dopis mu v rukách otevřel.
„Ano. Měl bys vědět, proč jsem tehdy odešel, a že jsem ti nikdy o svých citech nelhal. Už jen proto, aby mezi námi bylo jasno. Neopustil bych tě, kdybych věděl, že se mnou chceš být,“ políbil jsem ho na tvář a čekal, až se pohledem rozběhne po těch řádcích.
Nestyděl jsem se za to, co tam bylo. Trápilo mě jen to, že jsme kvůli tomu oba trpěli.
„A… Myslím, že jsem hodně žárlivý. A… Mám další chyby, ale… Chci být s tebou a to moc. Jsem rád, že budu žít tady. Boss bude Haruna, víc se na to hodí, já ne. Otec s tím souhlasí. Já… Odpusť, že jsem utekl,“ přitiskl jsem se k němu a díval se, jak si to čte.
Montaro
Přečetl jsem si ten dopis. Chvilku jsem se pak na něj díval a přemýšlel jsem, proč jsme oba dva tak pitomí a neřekli jsme si to hned do očí…
„Neřekl jsem, že je to jen na chvilku. Řekl jsem ti, že se nechci zamilovat, s někým chodit, kdo ví, jak dlouho, a pak teprve jít na sex. Že jsem tohle už jednou zažil a horko těžko se z toho dostával, když jsme zjistili, že si prostě nesedneme právě v tom sexu. Ale možná jsem se špatně vyjádřil, nevím. Ale, každopádně,“ chytl jsem ten dopis a roztrhal ho na malé kousíčky. „Udělali jsme chybu oba dva, a to právě proto, že jsme mlčeli. Já jsem si myslel své o tvém životě, a ty sis potom, jak jsem to nastavil od začátku, taky zákonitě musel myslet své o mně. Strašně moc jsem se o tebe bál tenkrát na té tvé oslavě. Už tenkrát jsem si uvědomil, jak moc mi na tobě záleží, ale zároveň mi bylo tím vším jasně dáno najevo, že tvůj život je jinde. Někde, kde já nepatřím.“
Vyhodil jsem kousíčky Hiromiho vyznání do koše a pak jsem se k němu otočil čelem.
„Promiň mi všechna ta nedopatření, která mohla z mého chování takhle vyplynout,“ chytl jsem ho za ruky. „Opravdu jsem se do tebe zamiloval a nemám, jak se z toho vymluvit. Taky s tebou chci být. Hodně moc. Jsem rád už jen za to, že jsi tady a můžu tě držet za ruce.“
Hiromi
„To ano… Asi jsme si měli promluvit už dávno. Chyba je i na mé straně, protože jsem si vše mylně vysvětlil, bál jsem se ti přiznat. Kdybych ti to řekl v lázních otevřeně, asi by to taky vypadalo jinak,“ povzdechl jsem si a víc se k němu přisunul.
„Já sám jsem netušil kam s otcem dnes jedu. Vypadá to, že se dal dohromady s tím tvým, a tohle dohazování naplánovali. Ještě že tak,“ políbil jsem ho a přitiskl se k jeho tělu.
„Miluji tě a už nikam utíkat nebudu. Byl bych rád, kdybychom odteď spolu prostě byli. Kašlu na vše, co se stalo, teď jsi pro mě jen ty. A… Máš moc hezkou a roztomilou dcerku. Mám děti rád,“ pousmál jsem se a schoulil se k jeho hrudi.
Tolik mi tohle všechno chybělo.
Montaro
„Už to tak vypadá, že to spolu naplánovali, určitě i proto přijela Hisoko s Kazumi, protože věděli, že když je Kazu tady, že se odsud nehnu. Nejspíš se to spustilo hned v den, kdy jsem přijel a máma se na tebe ptala. Řekl jsem ji, že jsi hodný, ale že jsi mi ukradl srdce.“
Přitiskl jsem si Hiromiho k sobě ještě víc. Schoval jsem ho pod svýma rukama, abych snad měl jistotu, že už mi nikam neodejde. Cítil jsem se zvláštně. Byl jsem pořád ještě rozhozený, ale cítil jsem neskutečnou úlevu. Byl jsem šťastný a rád, jak se vyjádřil ke Kazumi. Bál jsem se toho, že se mu to nebude líbit…
„Jsem rád, že se ti Kazumi líbí. Zkusili jsme s Hisoko žít, když jsme zjistili, že čeká dítě, ale prostě to neklapalo, i když je moc hodná a snažila se. Prostě to nešlo, a byli a jsme pořád jen jako přátelé neschopní společného života. Nemusíš se bát, že bych k ní snad někdy utekl, před třemi roky se vdala a je moc šťastná. Ale dost o ní. Teď mě zajímáš jen ty,“ sklonil jsem se k Hiromimu a políbil ho.
„Strašně moc jsi mi chyběl, tak moc. Dokonale jsi ovládl nejen mou hlavu a srdce, ale i tělo. Už nejsem prostě schopný jít za někým jiným. Pořád myslím jen na tebe, Hiro…“
Pohladil jsem ho po zádech a znovu ho políbil. Tak moc mi chyběly jeho polibky. A nebylo to jen proto, že chutná po jahodách, ale proto, že je to právě on…
Je to prostě kouzelník…
Pomalu jsem ho potlačil na postel a ruce jsem hned zasunul pod jeho triko. Potřeboval jsem se dotknout jeho horké kůže, vědět, že to je opravdu on, že to není sen, i kdybych se o jeho horké tělo měl spálit.
Líbal jsem se s ním a…
„Tatí! Tatííí! Strejdó! Nemůžete jít spát! Nesnědli jste večeři!“ přerušil mě Kazumin křik a dupot jejich nožek, když běžela k mému pokoji.
Hiromi
Bylo to jak ve snu. Po takové době se s ním líbat, bylo nesmírně vzrušující. Ty hbité prsty po sobě zanechávaly horké stopy na mém těle a rozpalovaly ho. Hladil jsem ho po zádech a slastně přivíral oči, kdy se moje tělo chvělo vzrušením. Toužil jsem po něm celé ty dny a nemohl se dočkat. Nyní…
Hlas jeho dcerky nás vyrušil, a já se jen začal smát její roztomilosti, když hopla na postel vedle mě.
„Dobře… Máš pravdu, půjdeme se najíst. Spánek necháme na večer, že?“ pohladil jsem ji po vláskách a ona se začervenala jak zralé rajčátko.
„Tak pojď,“ chytila mě za ruku, a já chtě nechtě, musel jen letmo políbit Montyho a vydat se za ní.
„Strejdo? Takže podle té legendy, jsi vlastně anděl?“ usmála se a vedla mě zpět do jídelny, kde se to bavilo jako na nějaké oslavě.
Druhou rukou držela Montyho na kterého jsem se neustále díval, jak jsem byl zamilovaný. Chtěl jsem se s ním milovat, ale to muselo počkat, přeci jen tu měl dítě, a to si vyžadovalo pozornost.
Montaro
Povzdychl jsem si, když se dveře otevřely a malá hned skočila k nám na postel. I když jsme oba dva v tuhle chvíli nechtěli být rušeni, tak to Hiromi vzal velice dobře. Ještě jsem si rychle upravil triko a už se nechal vést i s Hiromim do jídelny.
Beztak všichni dělali jako by nic, a přitom čekali, jak to všechno dopadne.
Usadili jsme se u stolu, a Kazumi jsem si vzal k sobě na klín. Nechal jsem se krmit a poslouchal její brebentění.
Mohl bych být v tuhle chvíli šťastnější? Asi ne… Měl jsem u sebe dva lidi, které jsem miloval celým svým srdcem.
„Tak všechno dobrý?“ ozval se najednou Shintaro a zašklebil se na mě, když jsem se na něj podíval.
„Chceš další monokl?“ pohrozil jsem mu, protože jsem neměl chuť tady se všemi rozebírat to, co je nebo není mezi mnou a Hiromim.
„Tati, ty jsi zbil strejdu?“ strčila mi Kazumi do pusy další kousek masa.
„Ehm… no jo. Ale strejda zbil i mě,“ zatvářil jsem se naoko nešťastně.
„A s druhým strejdou jste se taky bili?“
Po téhle nevinné otázce mi zaskočilo. Rozkašlal jsem se a rychle očima hledal vodu, abych to mohl zapít. Všichni ztichli a upřeli pohled na mě a Hiromiho.
„Vy dva,“ ozval se táta a ukázal na mě a Shintara, aby odvedl pozornost na něco jiného. „Vy jste se poprali?“
Hiromi
Po otázce, která od malé zazněla, zaskočilo i mě sousto, které jsem si právě nabral. Automaticky jsem hrábl po vodě a napil se. Aniž bych si to uvědomil, tak jsem zbytek podal Montymu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se tiše, ale následující otázka od jejich otce mě uzemnila.
Je pravda, že se mi Montyho oko zdálo namodralé, ale nějak jsem to neřešil, jenže když jsem se nyní na oba zahleděl. Měli oba načervenalé tváře. Teprve nyní jsem si všiml té podoby, která mezi nimi byla.
„Jste dvojčata?“ zeptal jsem se náhle, jak mě to překvapilo.
Monty moc o rodině nemluvil, takže tohle pro mě byla novinka, které se všichni přísedící začali smát.
„Nebudeš si je plést?“ zasmál se otec a poplácal mě po rameni.
„Pochybuji. Myslím, že Monty je jen jeden,“ usmál jsem se a pohladil po stehně tak, aby si toho malá nevšimla.
Nejspíš se budeme muset ještě hodně poznat, ale on nikdy k tomu všemu nebyl otevřený, to spíš já mluvil o sobě.
„Tak znovu. Vy dva jste se poprali?“ zeptal se jejich otec přísněji a čekal na odpověď.
Montaro
„Jo, jsme dvojčata,“ odpověděl jsem Hiromimu, a vzal si od něj vodu, abych získal čas na promyšlení, co odpovědět tátovi.
Podíval jsem se na Shintara a pozdvihnutým obočím a kývnutím hlavy jsem se ho beze slov zeptal, co s tím. Ale on jen pokrčil rameny.
Ten zmetek Nechává to na mě.
„No, trochu,“ převzal jsem si od Kazumi hůlky a poslal ji sednout k Hisako.
„A proč? Bylo to nutné?“
„Monty potřeboval nakopnout, protože se nebyl schopný…“
„Ding dong… Ding dong…“ přerušil jsem ho a napodobil jsem svatební zvony, a nenápadně mu ukázal levý prsteníček.
Pochopil a okamžitě ztichnul.
„Tak co?“ ozval se znovu táta.
„Nechej to být, Hiroyuki. Jsou to kluci, a evidentně to bylo asi k něčemu dobré. Víš, že nejsou jako ty nebo Kio,“ položila máma ruku tátovi na rameno. „Nekažme si pěkný večer, ano?“
Oba dva jsme si oddychli. Zlatá máma. Ta na tátu platí a stačí ji jedna jediná věta. Debata se znovu na to rozproudila, jako by ani k ničemu nedošlo. Všichni se chovali tak jak předtím, než jsme přišli.
Až teprve Kazumi začala zívat na celé kolo, zvedla se Hisako s tím, že ji půjde uložit a půjde spát také.
Podívala se na mě svým výmluvným pohledem a nenápadně mrkla k Hiromimu.
Musel jsem se usmát. Všichni tu stojí při nás, a nejspíš jsme je opravdu potřebovali, abychom si to konečně vyříkali.
Když odešli, nenápadně jsem mrknul na Hiromiho. Nevím, co teď. Nejspíš pojede s otcem k nim do nového domu.
„Nechceš se podívat na hvězdy? Slíbil jsem, že ti ukážu místo, odkud se na ně dá dobře dívat,“ naklonil jsem se k němu a tiše mu to řekl, když bylo mluvení o něco hlasitější, a nikdo si nás nevšímal.