Montaro
Něco se v Tokiu muselo stát, protože táta volal domů a dostal jsem příkaz dojet za nimi a hlídat našeho Benjamínka. Ale nakonec, k mému překvapení jsem dostal roli Ryuova bodyguarada.
Bylo to zvláštní, jak se táta choval. Vždyť je to Yakuza, tak ať si to vyřeší mezi sebou. Ale už kvůli Kioshimu, který se o Ryu bál, a já měl Ryu opravdu rád jako jednoho z bráchů, jsem nakonec poslechl a druhý den se vypravil i s Ryu k Bossovi.
Trochu mě překvapilo setkání s Harunou, Myslel jsem, že ho už neuvidím od naší návštěvy na farmě. Ale zřejmě má v tomhle domě dost velké slovo.
Trochu jsme si popovídali, trochu zašpásovali, a nakonec si Haruna udělal letecký den skrz stěnu... Je pravda, že mi to pak tak trochu vrátil, ale nakonec jsme se konečně s Ryu sebrali a zamířili pryč z tohoto dračího hnízda.
Vyšli jsme ven a Boss už volal na nějakého Hira, aby nás odvezl. Díval jsem se, jak k nám přichází mladíček, u kterého bych řekl, že se sotva vyklubal. Ale v momentě, kdy sedl za volant a bravurně zvládal tu velkou zahraniční káru, bylo mi jasné, že jemu patnáct rozhodně není.
Moc se s míšenci nesetkávám a tenhle mě rozhodně zaujal.
Seděl jsem vzadu s Ryu a celou cestu jsem našeho řidiče pozoroval. Byl opravdu krásný… No, nejspíš přehodnotím svou nabídku, co se týká Haruny. Tenhle týpek rozhodně stojí za víc než ten blbec, který chtěl, abych pro něho pracoval. A když už jsem v Tokiu, tak proč se nezabavit, že…
Když jsme vystoupili z auta, Ryu vystřelil, jako by mu za patami hořelo. Ani na mě nepočkal. No co, je v pořádku a v klidu, tak ať si běží za bráchou.
Zabouchl jsem dveře, a ještě se naklonil k okýnku u řidiče.
„Díky za svezení,“ usmál jsem se na mladýho. „Budu mít teď chvíli dost volného času, co tak si někam zajít na drink?“
Hiromi
Protáhl jsem se, jak jsem byl ztuhlý z toho věčného vysedávání v zahradách. Strýček to tu měl pěkné a děkoval jsem za to, že si mě po smrti mé matky vzal k sobě. Ale nedal mi žádnou práci a já se tu velmi často nudil. Nacházel jsem nějaké potěšení v náruči žen, ale po nějaké době mě ani to nebavilo. Byl jsem si vědom faktu, že jako míšenec nejsem zrovna oblíbený a stejně mi neustále něco chybělo.
Sice mi bylo už dávno pětadvacet, ale vypadal jsem tak na patnáct, a to odrazovalo všechny potencionální partnery. Začal jsem být chladný ke všem, co se ke mně snažili přiblížit a docela jim ubližoval. Všechny ženy jsem hned po sexu vyhodil a dál se o ně nezajímal. Nějak jsem se prostě ztratil sám v sobě a stal se ze mě celkem kvalitní zmetek, který všem kolem sebe jen ubližuje. Moc dobře jsem svoji stránku schovával za svůj andělský zevnějšek a byl jsem si dobře vědom toho, že mi propadne kdokoliv, koho chci. Jenže… Takovou dobu mě nikdo nezajímal a neimponoval mi.
Vše, co jsem v životě dělal, mi šlo. Skvěle jsem bojoval, měl jsem doma nespočet pohárů z různých mistrovství a turnajů v karate a šermu. Dobře jsem plaval… běhal… Co jsem chtěl, to jsem měl. Jen mi život nenadělil být se svým otcem, kterého jsem ani neznal a mou matkou, který byla velmi nemocná. Asi to mě udělalo tak chladným.
Tentokrát mě něco velmi zaujalo, když jsem se díval oknem dovnitř a šmíroval Harunu, jak s někým mluví. Bavilo mě, že ho ten člověk prohodil stěnou, nejednou jsem to chtěl já sám udělat, a u něj to bylo tak lehké. Líbilo se mi to. A když jsem ho potom viděl naživo, byl to kus. Nikdy jsem popravdě o muži nepřemýšlel, ale nebránil jsem se tomu. Nejspíš o mě nikdy někdo takový nejevil zájem, aby mě zajímal.
Když na mě promluvil a dal mi tu nabídku, jak kdyby mi před nohy hodil celkem chutnou kost. Netušil jsem, co mu chci udělat, ale… Nějak mě to upoutalo. Olízl jsem si rty a podíval se na něj.
„Proč ne. Když budeš chtít, víš, kde mě hledat. Jen se zeptej na Hiromiho a máš mě,“ pousmál jsem se a během chvíle se vydal zpět do sídla.
Montaro
Tak to bychom měli, pomyslel jsem si, když jsem se díval za odjíždějícím autem.
Ale už po cestě do Kiova bytu, mi došla jedna věc. Prý – Víš, kde mě najdeš…
To jako mám jet do Bossova sídla, jako by se nechumelilo, a říct, že si jdu pro Hiromiho? Je padlý na hlavu, nebo co?
Když jsem se vyzul a chtěl jít za tátou, ještě mě zastavil Ryu s otázkou, co po mně chtěl Haruna.
„Co po mně chtěl? Víš, že vlastně ani nevím? Pořád něco mlel, a já se v tom nějak ztrácel. No a pak mě naštval, protože si tebe a Kia vzal do pusy, tak jsem ho prohodil tou stěnou,“ podrbal jsem se ve vlasech, jako by šlo o normální věc.
Spíš, jako by vlastně ani o nic nešlo, a takové házení lidmi je zcela normální.
Nechal jsem je být, když mě Kio docela škaredě vystrčil z pokoje. Šel jsem za tátou, abych mu poreferoval, co se vlastně u Bosse dělo.
Nebyl moc nadšený ani z jedné věci. Ani to, že tam bude Ryu dojíždět, a ani to, jak jsem prohodil Harunu tou stěnou. Ale stejně mi připadalo, že se nad tím mírně pousmál.
„Tati, chcete dneska ještě někam jít? Budeš mě potřebovat? Já jen, že jsem v Tokiu dlouho nebyl a rád bych se šel někam podívat. No, a taky mi u nich asi vypadla peněženka, když jsem se chytl s Harunou…“ zašmátral jsem po zadní kapse, která opravdu byla prázdná.
„Ne, dneska už nikam nepůjdeme. Ale byl bych rád, kdybys byl aspoň do půlnoci doma, ať se můžeš vyspat, protože brzy ráno vstáváme a jedeme do práce,“ odpověděl táta, aniž by zvedl hlavu od počítače.
„Tak jo, do půlnoci budu doma.“
Rychle jsem zaběhl do pokoje, vzal si čisté věci, ještě rychleji jsem zaplul do sprchy, umyl se a převlékl. Teď už jsem nepotřeboval oblek. Džíny, triko a mikina bohatě stačily, jen svoji kolínskou jsem nezapomněl použít, protože tu jemně kořeněnou vůni mám opravdu rád. Vlasy jsem si jen prohrábl mokrými prsty, a netrvalo dlouho, a už jsem seděl v autě a mířil k Bossovu sídlu.
Hiromi
Dojel jsem domů a zašel se najíst, protože jsem byl nějak hladový a na prázdný žaludek se špatně pije.
Tak nějak nevědomky jsem doufal, že by třeba mohl ten muž přijet. Určitě byl dobrým zpestřením mého nudného života. Mohl jsem si dělat co jsem chtěl a chodit kam jsem chtěl. Nikdy mi strýc nic nezakázal, a dost často mě spíš vyháněl, abych se pobavil, tak proč ne dnes a s někým, kdo mě zajímá.
Ani jeho jméno jsem neznal, jak zvláštní. Neobtěžoval jsem se zeptat, jen jsem přijmul jeho nabídku, jak nějaká prodejná… No nic… Už se stalo. I přesto jsem cítil potřebu se trochu za Harunu pomstít. Sice mě to pobavilo, ale on byl tady můj nejlepší kamarád, a to trochu odporovalo tomu prohození zdí.
Vysprchoval jsem se a hodil na sebe bílé tričko s černým potiskem a černé džíny. Docela jsem měl rád módu a uměl se v ní pohybovat, nějaký čas jsem dokonce dělal modela, a moje fotky zdobily zdejší billboardy. Když jsem však přišel sem, nehodilo se to k tomuto místu.
Najedl jsem se, opět sám, protože sestřenka nejspíš lezla Harunovi až do zadku. Dlouho ho uháněla, tak se nebylo čemu divit. A strýc? Nikdy se neobtěžoval, jedl někde venku, nebo sám ve své pracovně.
Montaro
Dojel jsem k tomu velkému sídlu, odkud jsem před dvěma hodinami odjel. Nemyslel jsem si, že se tady tak brzy objevím.
„Odjeďte. Nejste ohlášen a dovnitř vás nepustíme,“ naklonila se ke mně jedna z goril.
„Byl jsem tady odpoledne a potřebuji si vyzvednout peněženku, kterou jsem tu zapomněl.“
„To by mohl říct každý. Odjeďte. Nejste nikdo z rodiny,“ mírně se naklonil a podíval se mi na krk.
„Nějaká vaše rodina mě nezajímá. Byl jsem tu s panem Hasegawa. Ověřte si to.“
„Pokud přijedete s kýmkoliv z členů z rodiny, tak vás dovnitř pustíme. Jinak ne.“
„Nejspíš jste hluchý. Nechal jsem tu peněženku a potřebuji ji zpátky. Mám v ní řidičák a kvůli tomu, že jste tak zabednění, nebudu platit pokuty. Ověřte si mě, jak chcete, ale nehnu se odsud. Zavolejte třeba tomu Hiromimu nebo…“ zhluboka jsem se nadechl, než jsem vyslovil další jméno. „Nebo Harunovi. A ještě dneska, prosím.“
Na potvrzení toho, že se opravdu nehnu z místa, jsem vypnul motor a pohodlně jsem se opřel.
Počkám si. Však on někdo bude chtít projet.
Hiromi
Právě jsem si dočítal jednu knihu, která mě docela po dlouhé době bavila, když se od brány ozval v interkomu strážný.
„Ano?“ zmáčkl jsem tlačítko a čekal na odpověď.
„Pan Hiromi?“ ozvalo se v odpověď a já jen souhlasně sykl.
„Máte tu návštěvu a prý si tu zapomněl peněženku.“
Jak nápadité. Musel jsem uznat, že první kolo vyhrál, nečekal jsem, že by přijel sem. Došel jsem k místu, kde byla stále ve stěně díra a sebral peněženku ze země, která se tu válela. Divil jsem se, že si ji nevzal Haruna, protože by proti němu měl účinnou zbraň, a svým způsobem jsem chvíli přemýšlel, zda mu to celé neřeknu. Ale nakonec jsem se vydal k hlavnímu vchodu a cestou si vzal lehkou černou bundu.
Došel jsem k bráně, kde jsem ihned poznal za volantem celkem pěkného auta, toho muže a šibalsky se usmál.
„Už to tu převezmu. Jedu ven,“ mávl jsem rukou ke stráži a vydal se k autu, do kterého jsem nastoupil.
„Víš, mohl jsem tu peněženku předat mému budoucímu bratranci, Harunovi. Možná mě tenhle večer lehce zajímá,“ usmál jsem se znovu a připásal.
Připadalo mi to vzrušující, přeci jen to bylo něco jiného, než jsem kdy dělal. Nikdy jsem nenastoupil do cizího auta a všude jezdil sám. Sice máma moc peněz neměla, ale já si dost vydělal, aby byla v pořádku a mohl ji platit léčení. Bohužel to nepomohlo...
Montaro
Seděl jsem v autě a čekal. Když si ten chlápek uvědomil, že se odsud opravdu nehnu, kývl na druhého, a ten konečně zapnul mozek a interkom.
„Potřebujete něco?“ zvedl jsem hlavu k tomu, co pořád stál vedle auta. „Tetování nemám, ale jestli chcete, klidně se vám tu svlíknu,“ usmál jsem se na něho.
Jen zavrtěl hlavou, ale konečně odstoupil dál, aspoň o dva kroky.
Myslel jsem, že to bude trvat dýl, než se něco pohne. Ale nakonec jsem byl překvapen, jak rychle se někdo objevil, a ještě ke všemu to byl Hiromi.
Hm… Zřejmě byl připravený a čekal na mě. Nějaký nedočkavý…
V duchu jsem se pousmál a převzal si od něj konečně moji peněženku. Než jsem nastartoval, ještě jsem si ji zkontroloval, jestli něco nechybí. Co kdyby náhodou…
„Znám jeden fajn bar, tak jestli nemáš nějaký lepší návrh, jako třeba jet rovnou do hotelu, tak si tam dáme po skleničce, co?“
Nastartoval jsem auto, vytočil jsem se, a když jsem odjížděl, pořádně jsem protočil kola, že prach, který se vznesl, celý zahalil toho hlídače, co tak pořád okukoval moje auto.
Kdyby táta viděl, co s tím autem dělám, nejspíš by mě zabil, i když je moje…
Hiromi
Podíval jsem se na něj a zasmál se. Právě v tu chvíli mi do obličeje spadl pramen vlasů, který jsem odfoukl a ten se usadil zpátky na svém místě.
„Neřekl jsem, že jsem na kluky, nebo že s tebou budu spát. To mě sklenka k něčemu zavazuje? Šel jsem se jen ven pobavit s někým zajímavým, to je vše. Jsi docela přímý, co?“ provokoval jsem pohledem, a prohlížel si na něm vše, co jsem mohl pouhým pohledem vidět.
Rozhodně byl hezký… Mužné tělo, hodně vysoký, tak o hlavu nade mě. Velmi vypracované tělo, a to jsem ho neviděl nahého. Ty plné rty, které měly trochu tmavší kontury. Tmavě hnědé oči, které také nejsou pro Japonce zrovna běžné. Tmavě hnědé vlasy… Vlastně by se dalo říct, že byl přesně můj opak.
V gay pozici, bych byl nejspíš Uke, už jen pro svůj vzhled. Ale rozhodně jsem netoužil potom aby měl můj zadek zadarmo a s cedulkou můžeš.
Možná jsem již velmi dlouho toužil po něčem jiném… Chtěl jsem něco víc, co mě zvedne ze židle, a já se ze svého orgasmu zblázním. Možná jsem už spal s tolika ženami, že mě to prostě unudilo a on mi zvadl. Třeba jsem impotent, ale to on se zase přeci jen někdy postavil. Nebo… Co když jsem právě na chlapy. Na moje první pokusy rozhodně tenhle člověk nebyl špatný.
„Jen tak mezi řečí… Tvé jméno je? Nedíval jsem se ti do peněženky, nezajímám se o peníze, mám jich dost. A neboj… Vydělal jsem si na svůj život sám,“ podíval jsem se z okna právě ve chvíli, kdy se pouliční lampy rozsvítily.
„Krása… mám rád noční život a ty hvězdy…“
Montaro
„Samozřejmě, že jsem si dělal legraci, pozval jsem tě přece na drink, ne?“ zasmál jsem se.
Houby si dělám legraci. Už od samého začátku nedokážu z hlavy vyhnat tu představu, jak se pode mnou svíjí a honí si ho, aby se udělal rychleji než já…
„Peněženku jsem si zkontroloval, protože jeden nikdy neví. Možná ty sis vydělal sám, ale co ostatní v tom vašem baráku… Jeden nikdy neví, kdo se v ní mohl hrabat. Třeba takový Haruna, že jo…“
Zadíval jsem se na moment z okna na nebe. Opravdu. I přes to silné Tokijské osvětlení, byly na nebi vidět hvězdy. Takže romantik? Tohle bych u něj netipoval… Ale je fakt, že nemám takový čuch na lidi jako táta nebo Kioshi.
Na další křižovatce jsem odbočil na cestu, která vedla na kraj města.
„V Tokiu jsem sice jen občas, ale znám jedno hezké místo,“ zajel jsem na jedno odpočívadlo nad městem. „Je tu pěkný výhled. Můžeš se dívat odsud, nebo si vystoupit,“ zmáčkl jsem tlačítko a nechal zajet střechu auta. „Je tu dobře vidět na celé město a neruší tady pouliční osvětlení, takže je hezky vidět i nebe,“ stáhl jsem si mírně sedačku, pohodlně se opřel a zadíval se do nebe.
„Co na to říkáš?“ ukázal jsem rukou k nebi.
Hiromi
„Haruna je můj nejlepší kamarád, není tak zlý, jak se dělá. Je dětinský a pravda, to prohození zdí si zasloužil. Ale je jediný, komu je jedno, že jsem míšenec. Ale zase, co si myslí, to i řekne… Mám ho rád, je jak bratr, kterého jsem nikdy neměl,“ protáhl jsem se a díval se dál z okna.
Ale když jsem uviděl ty hvězdy… Lehl jsem si a instinktivně natáhl ruku vzhůru.
„Je to krása… připomíná i to mámu. Vždy vztáhla ruce k nebi a dělala, jak kdyby se dotýkala hvězd. Říkávala, že jsem jí spadl z nebe, a tím se vyhýbala tématu, jako kdo je můj otec. Vlastně jsem se vždy divil, proč se nevrátila do Anglie, ale tady podle všeho šťastná byla. Vydělával jsem si celý život, na sebe a potom na její léčení, teď se ona sama dotýká těch hvězd a dívá se na mě,“ usmál jsem se, když jsem si ji vybavil.
„Byla můj anděl na zemi. Neměl jsem kamarády, ale ona pro mě byla všechno,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že na celém světě mi nejvíc chybí právě ona.
„Proč ti to vůbec říkám?“ zamyslel jsem se a dál přivíral jedno oko a dělal, že se dotýkám hvězd.
Montaro
Haruna není možná zlý, ale chová se jak rozmazlené děcko. Co chce, na co si ukáže, musí být za každou cenu jeho. Ale tohle jsem si nechal pro sebe, abych nekazil tu příjemnou atmosféru, která právě nastala.
„Já moc času na koukání na hvězdy ani moc nemám. Většinou skončím s prací až večer a jsem rád, když padnu do postele,“ zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, že je tohle pro mne vlastně dovolená.
„Ale když už si ten čas najdu, tak stačí, když vyjdu ven za naši usedlost a lehnu si do trávy. Nic ten pohled do nebe neruší a dobře se přitom usíná.“
Pootočil jsem hlavu a díval se, jak se Hiromi natahuje ruku směrem k nebi. Byl opravdu krásný, jako ten anděl, o kterém před chvílí mluvil. Nazvedl jsem se a zadíval se mu do očí. Nebe se mu v nich odráželo, jako by v nich měl svůj vlastní vesmír. Měl mírně pootevřená ústa a jeho vlhké rty, které si sem tam, snad bezděčně, olízl, úplně vyzývaly k polibku. Už jsem se nakláněl, že ho políbím, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.
„Tak jedeme na ten drink?“ narovnal jsem se do sedu a srovnal si sedadlo.
Hiromi
„Víš, co je zábavné? Stále jsi mi neřekl své jméno,“ usmál jsem se a narovnal si sedačku.
„Klidně můžeme,“ podíval jsem se na něj a neubránil se dojmu, že před chvíli se mě chytal políbit.
Jako muž jsem měl šestý smysl v tomto. Hmmm… Je opravdu pěkný. Naklonil jsem se k němu a políbil ho na tvář.
„Děkuji za ty hvězdy, budu si to místo pamatovat, až zase odjedeš. Kde to vlastně žiješ a pracuješ? Já se tu nenarodil, bydlel jsem daleko v horách. Máma neměla moc peněz, tak si pronajala políčko a na tom pěstovala všechno, co se dalo. Nikdy jsem se neměl špatně a rád ji pomáhal, dokud jsem nevypadal takhle. Začal jsem se nechat fotit a peníze se jen hrnuly. Mám rád farmy a zvířata, zvláštní k mému vzhledu, co?“ pobaveně jsem si upravil vlasy ve zpětném zrcátku a narovnal se.
Montaro
„Já ti neřekl své jméno? Myslel jsem, že jo. Asi jsem zapomněl, podrbal jsem se ve vlasech.
„Montaro Masahi, stačí ale jen Montaro, nebo Monty. Tak mi říkají doma. Na formality si nějak nepotrpím.“
Když mě políbil na tvář, pousmál jsem se. Bylo to příjemný a vlastně udělal to, co jsem chtěl původně udělat já.
„Jo, tak k horám mám blízko. Bydlím odsud docela daleko. čtyři hodiny autem od Tokia a když už mluvíš o políčku, tak se u nás taky nějaké najde. Pěstujem to, co potřebujem k tomu, abychom přežili.“
Už jsem se natahoval po klíčku, že nastartuji, ale nakonec jsem s rukou zamířil jinam. Chytl jsem Hiromiho pod bradou a natočil si ho směrem k sobě.
„Polibek na tvář byl fajn, ale jako poděkování je lepší tohle…“
Přitiskl jsem svými rty na jeho. Mírně jsem se oddálil, olízl jsem mu je a znovu ho krátce na rty políbil.
„Jo, po tomhle ten drink bude chutnat ještě líp,“ konečně jsem se vrátil k volantu a nastartoval auto.
„Rád bych viděl ty fotky, o kterých jsi mluvil. To jsi dělal modela nebo jsi fotil akty?“
Vyjel jsem z parkoviště, a zamířil zpátky do města. Teď je asi opravdu nejlepší zaplout někam do baru. Zůstat tady o něco déle, nejspíš bych si na něj dělal už jiný nárok. Zvlášť po té puse na jeho rty, které byly měkké a příjemné teplé. A dobře chutnaly…
Hiromi
„To je určitě pěkné…“ zasekl jsem se, když jsem ucítil jeho rty na svých.
Překvapeně jsem se na něj podíval, protože od muže jsem tohle nikdy nečekal. Bylo to nové, zvláštní, ale líblo se mi to. Přejel jsem si prsty po rtech a pomalu ochutnal jeho chuť, která se na nich usadila. Hmmm…
„Chutnám prý po jahodách. Říkávaly mi to ženy, se kterými jsem spal. Takže jsem pro tebe něco jako dezert, ne?“ usmál jsem se a zadíval se ven.
„Ano, dělal jsem modela pro spodní prádlo, jakékoliv oblečení. Nahý jsem nikdy nebyl i když nabídek bylo opravdu hodně. To už mi připadalo jako prodávání svého těla, a to nemám zapotřebí. Klidně ti je ukážu, nemám s tím problém, není za co se stydět. Mám vypracované tělo od sportování,“ pobaveně jsem se škodolibě usmál a vybavil si, jak jsem s ostatními třískal o žíněnku, jak moc mě to bavilo.
Montaro
„Říkáš jahody? Tak to bych si k tomu měl koupit šampaňské,“ pousmál jsem se.
Líbilo se mi, jak si přejel prsty po rtech. Možná si to ani neuvědomil, ale bylo to strašně sexy…
„Takže sportovec, jo?“ zařadil jsem se do městského provozu, který s tím, že byla neděle a večer, nebyl moc velký. „A co jsi dělal za sport?“
Tenhle kluk nevypadá na to, že by byl nějaký rváč. Ale zdání může klamat, stejně jako jeho vzhled. Kdo ví, co se skrývá za tou hezkou tvářičkou…
V pohodě jsme projížděli městem a já mířil k baru, kde jsem se vždycky zastavil, když jsem byl v Tokiu. Vlastně jsem tam začal chodit už když jsem byl na univerzitě. Bylo to naše oblíbené místo. Sice si tam teď občas připadám jako tatík, protože převážně ho navštěvují právě vysokoškoláci, ale majitelku dobře znám, a občas se tam ukážou známé tváře, když dám vědět, že jsem přijel.
Hiromi
„Nic moc zajímavého, jen jsem asi dvakrát mistr Japonska v karate. Závodně jsem plaval a běhal. Vlastně jsem dětství strávil sportem. Asi nic moc poutavého,“ pousmál jsem se a dál pozoroval cestu.
„Kam to vlastně jedeme, Monty?“ protáhl jsem jeho jméno a bavil se tím, jak to znělo.
Místy jsem se přistihl, jak ho pozoruji a snažil se přijít na to, co za tělo skrývá pod tím oblečením. Určitě musel být vypracovaný a hezky narostlý i tam dole, podle toho, jaká se mu tvořila vyboulenina v kalhotách. Líbil se mi, a to byl nejspíš ten největší problém.
Montaro
No, tak sportovec...
Když jsme zaparkovali a Hiromi vystupoval, pořádně jsem si ho prohlédl. Měl sice na sobě vrstvu oblečení, podle mne zbytečnou, ale i tak to vypadalo, že se za svou postavu nemusí stydět.
„Fotil jsi pod svým pravým jménem?“ ukázal jsem rukou k jednomu z barů, nad kterým svítily lucerny a spíš to vypadalo jako vchod do bordelu.
Vešli jsme dovnitř. Bylo tu z poloviny prázdno, možná právě proto, že byla neděle
Už cestou k baru jsem se s úsměvem díval na drobnější paní, která za ním stála.
„To snad ne! Monty, miláčku, proč jsi nedal vědět, že jsi přijel!“ vykřikla, když mě zahlédla.
Vyběhla mi naproti a objala mě, co jí její drobná postava dovolovala. Musel jsem se k ní sklonit, abych ji mohl políbit na tvář.
„Rád vás vidím. Jen na volání jaksi nebyl čas, omlouvám se, paní Kisugi,“ pustil jsem ji a rozhlédl jsem se kolem sebe. „Yumiko je tady? Už jsem ji dlouho neviděl.“
„Yumiko odběhla k sousedce. Nesla ji večeři, protože je nemocná. Bude mít radost, že ses tu ukázal.“
„Jsem tu dneska jen na chvíli, táta mi dal příkaz vrátit se do půlnoci,“ zasmál jsem se. „Brzy ráno vstáváme, tak chce, abych se dobře vyspal. To je Hiromi…“ zasekl jsem se, když jsem ukázal na Hiromiho, protože jsem vlastně nevěděl jeho příjmení. „No, pozval jsem ho na drink, sedneme si k baru.“
Hiromi
„Hiromi Moon, těší mě,“ mírně jsem se poklonil.
Nevěděl jsem, jestli tím vším chtěl na mě udělat dojem, ale povedlo se mu to. Přeci jen… nejspíš si po celou dobu mé přítomnosti neuvědomil jeden důležitý fakt, a to je ten… Jsem Yakuza.
Posadil jsem se k baru a sundal si lehkou bundu, protože mi bylo teplo. Z jednoho rukávu mi na loket vykukovalo černobílé tetování, tedy spíš jen ocas a já se naschvál protáhl, aby to bylo hodně viditelné. Ne snad abych ho odradil, ale aby věděl, kdo jsem a to nezměním.
„Už dva roky se nefotím, už nesmím. Ale, víš co?“ vytáhl jsem telefon a našel si stránky poslední agentury, pro kterou jsem dělal nějaké fotky a našel se tam.
„Několik jich tu je, stačí jen listovat, mám to v jednom albumu. Dal bych si prosím pivo, děkuji,“ usmál jsem se na milou paní a čekal, až si Monty vezme telefon.
Montaro
Usadil jsem se vedle Hiromiho a objednal si pití.
„Alkohol příště, dneska jsem řidič,“ přiťuknul jsem si s Hiromim.
Převzal jsem si od něj telefon a začal jsem listovat ve fotkách. Některé jsem si i zvětšil, abych dobře viděl ty partie, které mě zajímaly. Pravda byla taková, že se opravdu neměl za co stydět. Jeho tělo bylo tak akorát, žádný bouchač, ale svaly měl. Žádný zbytečný tuk, ale ani žádná vychrtlina. A v těch značkových boxerkách se i pěkně rýsoval jeho pevný zadek a docela slušná výbava.
„Hmmm,“ zamručel jsem spokojeně. „Pěkný…“ podal jsem mu telefon zpátky, kdy jsem tam nechal poslední fotku, kde byl právě jen v boxerkách.
„Takže už nesmíš fotit? To kvůli tomuhle?“ pootočil jsem se k němu a mírně mu vyhrnul rukáv, kde vyčuhovalo tetování.
Přejel jsem jemně prsty po těch černých čarách a pak jsem mu zase rukáv stáhnul zpátky.
„Vypadá to hezky, rád bych viděl celé to tetování…“
Hiromi
Pousmál jsem se, když vrátil telefon právě na té fotce. Nebral si servítky s tím, co by po mě opravdu chtěl. Popravdě… Líbily se mi ty doteky, které věnoval mé pokožce, když se dotkl mého tetování. Nebylo to tak špatné. Probudil ve mně zvědavost a taky pocity, o kterých jsem dlouho neměl ani tušení.
Začínal mě velmi přitahovat… Což pro něj byla zrovna dobrá zpráva.
„Přesně kvůli tomu. Strýc mě donutil si ho udělat hned týden na to, co jsem se k němu přistěhoval. Prý kvůli ochraně, na půdě, kde je boss, je vše nebezpečnější, víš?“ šibalsky jsem se usmál a slízl si ze rtu pěnu z piva, která na něm ulpěla.
„Nooo… není to tak, že se mě snažíš opít, abych byl povolný a ukázal ti tetování? Rozhodně za podívání stojí,“ nenápadně jsem stáhl ruku dolů pod bar a pohladil ho provokativně po stehně.
Bavilo mě to, po dlouhé době něco, v čem jsem se mohl vyřádit. Mučit ho… Rozhodně by mohl snést mou pravou povahu, silný je na to dost.
Montaro
„Kdybych tě opil, stálo by to za houby. Jsem radši, když ten druhý je při vědomí,“ pozvedl jsem obočí.
Zadíval jsem se na jeho rty, když si olízl pěnu z piva a měl jsem v tu chvíli chuť to udělat za něj.
Pane bože, já jsem na něho nadrženej, a on ještě přilévá olej do ohně…
Zvlášť když jsem ucítil jeho ruku na stehně. Zatl jsem sval, abych aspoň nějak přehlušil to vzrušení, které se na mě hnalo. Podíval jsem se na hodinky. Blížilo se k deváté hodině. Tak jo, nějaký čas ještě máme.
Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, když se mi někdo pověsil ze zadu na krk.
„Yumiko! Uškrtíš mě,“ chytl jsem ty ruce, které mě dusily a rozpojil je.
„Proč jsi nedal vědět, že tu budeš? Kdy odjíždíš? Zastavíš se ještě na pokec?“ pustila mě a postavila se mezi mne a Hiromiho. Jako by to udělala schválně. Jeho ruka se svezla dolů a mezi námi byla zeď v podobě Yumiko.
„Pár dní tu ještě budu. Nevím, jak na tom budu s časem, ale na chvíli bych se zastavil.“
„A co Shiro? Je tu taky?“
„Ne, Shiro se stará o farmu. Jsem tu jen já.“
„To je škoda,“ zatvářila se Yumiko smutně. „No, ale určitě se zastav. Já teď musím do kuchyně, tak zatím…“ políbila mě na tvář a během chvilky zmizela za plentou, odkud přicházela příjemná vůně.
„Máš hlad? Nebo chceš další pivo? Nebo chceš někam jet?“ otočil jsem se na Hira, jako bychom ani nebyli v hovoru přerušeni.
Hiromi
Trochu mě ta nečekaná návštěva v podobě té dívky, naštvala, ale hned jsem se vrátil do své role, když odešla pryč.
„Já večerku nemám, je jedno kdy se vrátím, takže nikam nespěchám. Co se týká jídla, jedině když budeš jíst i ty, nerad jím ve společnosti sám, je to neslušné,“ pousmál jsem se.
Zapřel jsem se rukou o jeho stehno a víc se k němu nahnul, skoro až na dotek, jsem byl u jeho ucha.
„Bylo by ti to stejně k ničemu, já se nedokážu opít, vždy jsem při smyslech,“ usmál jsem se a oddálil se od něj zpět na své místo.
Ruku jsem stáhl zpět k pivu a napil se. Pěna tak příjemně chladila mé rty, že jsem ji tam provokativně chvíli nechal.
„Shi je kdo? Je to dvojče, o kterém mi vyprávěl Haruna? Pokud vím, jeho rád nemá, protože mu jednu vrazil, když si dobíral Ryu. Haruna se mnou totiž probírá vše, je to taková slepičí prdel, co neví, to nevyzvoní,“ pousmál jsem se a promnul si krk, který mě trochu zabolel, po dnešním tréninku s Harunou.
Montaro
„Neumíš se opít? Takových lidí moc neznám. Jinak Shi, Shintaro, je moje dvojče. Jsme si podobní, ale ne úplně stejní. A ano, jednu Harunovi vrazil, protože si vyskakoval na Ryu… u nás doma. Prostě byl Shi rychlejší než já. Takže Haruna je slepičí prdel, jo?“
Myslím, že tohle je dobré vědět. Je pravda, že i mně hned povykládal o tom, jak rozpáral svého bráchu…
A když už jsme u toho, tak tihle dva mezi sebou nejspíš nemají tajemství. Nějak moc velcí kamarádi… Ale co, je to jejich věc. Nemusí mě zajímat, co mezi nimi je.
Objednal jsem sushi, protože velký hlad jsem neměl, ale něco zakousnout taky nebylo špatné. Sledoval jsem Hiromiho, s jakou grácií vkládá jednotlivé kousky do pusy, jako by byl přede mnou sám císař. Jako by ho vychovala samotná šlechta…
„Myslím, že bychom se mohli odsud hnout, co říkáš,“ oplatil jsem mu dotek na jeho noze.
Stejně se to tu začalo plnit vysokoškoláky, kteří dorazili večer na kolej a sem se přišli ještě pobavit pokecat o tom, jaký byl víkend.
Hiromi
„Hiro? Jsi… To snad ne. No páni,“ přihrnul se ke mně jeden kluk a objal mě kolem krku.
„Dusíš mě,“ odseknul jsem mu a odstrčil ho mírně od sebe.
„Stejně chladný jako vždy, co? Tak dlouho jsem tě neviděl, a co děláš tady? Tady bych tě fakt nečekal. Jsem tu se studenty, chtěl jsem s nimi probrat nějaké knihy, a když tě tady mám… hele, nechtěl bys přijít na mou přednášku o knížce tvé mámy? Fakt bych byl rád, kdybys o ní něco řekl,“ usmál se na mě a já mu úsměv oplatil, však dost ironicky.
„Ty ses od vysoké taky nezměnil. Jen trochu stárneš, co?“ ukázal jsem na jeho našedlé vlasy a pobavil se tím, jak se v nich hned podrbal.
„Jsem tu s přítelem, nechceme být rušeni. Je to ta vysoká hned kousek odsud? Stavím se tam příští týden v pondělí, ano?“ dal jsem si další kousek sushi do úst a vychutnával si jeho chuť.
„Fajn,“ trochu se ke mně naklonil, aby mi mohl zašeptat do ucha.
„Kdybych věděl, že tě to táhne touhle stranou, dávno bych tě uhnal,“ usmál se a mířil pryč od nás.
„Nebyl bys můj typ,“ odsekl jsem a dál jedl, jako kdyby mě tahle konverzace vůbec nezajímala.
„A jaké místo navrhuješ na přesun?“ usmál jsem se a napil se piva, abych spláchl sucho v hrdle.
Montaro
Počkal jsem, až se ten šedovlasý někdo vzdálí. Jen jsem se ušklíbl při jeho poznámce, že chtěl Hiromiho uhnat. No a abych pravdu řekl, tak tenhle týpek nebyl ani můj typ. Raději jsem se otočil na něco hezčího…
„Přesun kamkoliv, kde nebude tolik lidí,“ kývl jsem na Yumičinu mámu.
Zaplatil jsem, dopil jsem svou dávku vitamínů v podobě pomerančového džusu, a čekal, až se Hiromi zvedne, abychom mohli odejít.
„Rozhodně bych se rád podíval na to tetování,“ naklonil jsem se k němu a zašeptal mu to do ucha.
Sjel jsem ho pohledem od hlavy až k patě, jako by měl mít potetované celé tělo.
„Tak jdeme?“
Hiromi
To, co mi nabízel… Ani nevěděl, do čeho leze a čeho jsem schopný. Možná jsem i trochu toužil po pomstě za Harunu, a taky mě bavilo s ním hrát tu hru, kterou sám rozehrál.
„Nejsem proti. Můžeme tedy jít,“ pousmál jsem se a zvedl se k odchodu.
Přehodil jsem přes sebe bundu a vyšel i s ním ven.
„Je příjemně, že?“ podíval jsem se k nebi, kde ještě svítily hvězdy, a usmál se na ně.
Odpusť, mami, občas vážně nevím, jak se mám chovat.
„Abys nebyl zklamán z toho, jakou plochu mé tetování zabírá,“ nebezpečně jsem ho propaloval pohledem, a přitom si olízl rty.
Montaro
Podíval jsem se k nebi. Měsíc se o něco posunul, a o něco se změnily i hvězdy. Některé byly jasnější, některé, co byly předtím schované, začaly také svítit.
„Je příjemně, to jo… A myslím, že nejlepší místo bude tam, kde jsme už byli. Můžeš se znovu pokochat pohledem na hvězdy. Třeba tahle,“ ukázal jsem na sever, „ta nebyla předtím vidět.“
Vyjeli jsme z města a já rovnou zamířil zpátky na odpočívadlo, kde jsme už dneska jednou byli.
Nechal jsem střechu otevřenou, takže jsme mohli sledovat cestu bez omezení a Hiromi se mohl dívat do nebe i za jízdy.
Na odpočívadle jsem zajel až na druhý konec, co nejdál od cesty. Vypnul jsem motor a pohlédl k nebi.
„Vidíš? Teď to vypadá, jako by těch hvězd bylo na nebi dvakrát tolik než předtím.“
Měsíc svítil tak jasně, že ani nevadila absence pouličního osvětlení. Bylo vidět tak dobře, jako bychom stáli pod lampou.
„Ukážeš mi to teda?“ otočil jsem se zpátky k němu.
Hiromi
Díval jsem se na hvězdy a užíval si celou cestu na to odpočívadlo. Nebál jsme se být s ním sám, protože já se o sebe uměl postarat. Bohužel k nelibosti ostatních.
„Ano, vypadá to, jak kdyby už nebylo ani místečko, které by nepokrývaly. Je to krása,“ zadíval jsem se nahoru, ale po očku jsem sledoval jeho.
Pousmál jsem se, když se mě zeptal, ale stáhl jsem si dolů bundu. Tričko jsem si pomalu stáhl dolů přes hlavu a nechal si ho v rukách, omotané na obou zápěstí. Otočil jsem se k němu zády, aby měl možnost vše zcela jasně vidět a s úsměvem čekal, co na to řekne.
„Nesahat! Nebo tě budu muset zabít,“ zasál jsem se nahlas, ale v hlase mi byla dost znatelně slyšet výhružka.
Montaro
Sledoval jsem, jak pomalu si přetahuje triko přes hlavu. Jako by tím odkrýval dlouho schovaný poklad. Díval jsem se, jak se přede mnou objevuje ta malba, táhnoucí se přes pravou stranu po celé délce zad a končící někde dole vlevo. Někde, kam jsem už neviděl.
Víc jsem k k Hiromimu nahnul.
„Nesahat? To je to samé, jako když dítěti řekneš, nesahej na troubu, pálí to. Prosím, nelámat ruce,“ přiložil jsem prsty na jeho záda a po hřbetu toho draka jsem je táhl nahoru až na rameno, kde mi také mizel z dohledu.
Jeho pokožka byla horká a jemná a mě úplně brněly prsty. Měl jsem chuť se ho dotýkat víc. Strašně mě to lákalo…
„Nevidím dobře, kde má hlavu,“ chytl jsem Hiromiho nečekaně za ramena, zarazil ho zády do sedačky a sklonil se k němu, abych si mohl prohlédnout i tuhle část. I tady jsem prsty okopíroval hlavu draka, a pak prsty potáhl po krku nahoru a chytl jsem ho za bradu, abych se mu mohl podívat do těch krásných očí. V té tmě s jasným měsíčním osvětlení, byly jeho modré oči jak dvě studánky…
„Je to nádhera,“ přikývl jsem. „Ale neviděl jsem ještě konec draka. Jeho ocas končí, kde přesně?“
Nečekal jsem na odpověď. Volnou rukou jsem se opřel o dveře na jeho straně, abych mu byl ještě blíž.
„To je malé poděkování,“ začal jsem ho líbat.
Hiromi
Jeho doteky byly víc horké než kohokoliv předtím. Jak kdybych pod nimi tál, a já se přistihl přitom, jak si je užívám. Jenže… Něco ve mně se bránilo. Nemohl jsem se dát jen tak… Jak kdyby to bylo přirozené, že se hned a tady s ním vyspím. Nikdy jsem s chlapem nebyl a popravdě jsem se o svůj zadek docela bál i přesto, že jeho polibky byly neskutečné.
Ten, kdo umí takhle líbat, moc dobře ví, co ten druhý potřebuje. Bylo to až příliš lákavé. Prvně jsem nechtěl, ale nakonec jsem ho do svých úst pustil a jazykem mu oplácel vpád toho jeho.
Stáhl jsem si tričko z rukou a uchopil bundu, kterou jsem měl na klíně.
Nenápadně jsem protáhl rukáv kolem ruční brzdy, i když to šlo blbě, když na ni skoro ležel, a potom mu udělal malé očko na zápěstí ruky, kterou mě držel za bradu. Když to nečekal, přitáhl jsem a tím se stáhla smyčka a připoutalo ho to, tím se trochu oddálil a dal mi prostor k využití mé váhy. Rukama jsem se mu zapřel o hruď a vší silou ho od sebe odrazil tak, že se vrátil zpět do své sedačky. Někde v té rychlosti jsem dokonce slyšel ránu, jak se o něco praštil, ale bylo mi to jedno. Loktem, který jsem mu vrazil pod krk jsem si ho zabezpečil. Otočil jsem se a opatrně se mu vyhoupl na klín, i když to byl opravdu nadlidský výkon, když tu nebylo tolik místa, ale tím, že tu nebyla střecha, se tu docela pohybovat dalo. Klekl jsem si na jeho stehna a tím mu definitivně zamezil v pohybu.
„Hmmm… A co mé poděkování?“ usmál jsem se, ale neodolal tomu, abych ho i já sám políbil.
„Těsně pod zadkem končí můj drak,“ chytil jsem jednu jeho ruku a přejel si s ní po napnuté půlce.
„Řekl jsem, že nemáš šahat. Bylo to pro tvé bezpečí, ne pro mé,“ znovu jsem se pousmál a vyhákl bundu z ruční brzdy.
Nadzvedl jsem se, abych mohl oběma rukama upevnit bundu za opěradlo a připoutal mu i tu druhou ruku rukávem. Tohle bylo víc než rajcovní, když byl připoutaný a já si mohl svým způsobem dělat, co jsem chtěl.
Montaro
Ten polibek byl tak úžasný, že jsem se v tom úplně ztratil. Nespletl jsem se, když jsem se na něj zaměřil. A co teprve, když dojdeme na druhou metu…
Cítil jsem jeho pohyby rukou. Jako by mě hladil, připojil se bez nějakých velkých protestů. Tak je to správně… Neprotestoval a tím mi dával větší naději na posun k dalšímu….
Jaké bylo mé překvapení, když jsem náhle ztratil rovnováhu a během setiny vteřiny se ocitl na své sedačce. Narazil jsem si loket o volant. Ta rána do brňavky byla tak velká, že jsem měl na moment necitlivou ruku a chuť nadávat jak špaček.
Hiromi byl opravdu rychlý a mrštný. Během chvilky mi seděl na klíně a já byl v ne zrovna dobré situaci…
Když se ke mně víc naklonil, cvakl jsem po něm zuby a aspoň trochu ho štípl do kůže na krku. Aspoň nějakou památku si z toho odnese.
„Děkuji, že jsi mi nezlomil ruce, ty potřebuji k práci,“ zadíval jsem se mu od očí.
Jeho výraz byl skoro neidentifikovatelný. Viděl jsem v nich vzrušení ale i bojovnost… Musel jsem uznat, že mě tohle rozpálilo na maximum.
„No, dostal jsem košem,“ teatrálně jsem si povzdechl a povolil jsem napjaté svaly v ramenou, aby mě nebolely svázané ruce. „Nebo, že by ne?“ prohlédl jsem si ho a pohnul jsem svými boky, až se mi na stehnech mírně sesunul níž. „Že bys mi ukázal, kde teda přesně končí ten drak? Docela mě to zajímá a tohle všechno mě vzrušuje ještě víc… Možná bychom se měli nějak zabavit, než odjedeme. I když nevím, jak se odsud dostanem, když nemůžu řídit…“
Hiromi
Naschvál jsem se mu pořádně zavrtěl na klíně, už jen proto, že mě kousl do krku a stoprocentně tam bude pořádný cucflek.
Vytáhl jsem si telefon z kapsy u kalhot a vytočil číslo jednoho řidiče od strýčka, který pro mě občas jezdil. Nadiktoval jsem mi přibližně místo, kde jsme, díky bohu to i on znal, a položil telefon. Potom jsem se znovu zaměřil na toho pořádně nadrženýho chlapa pod sebou.
Sehnul jsem se až k jeho uchu a tiše šeptal.
„Neřekl jsem, že jsi dostal košem, líbíš se mi. Ale nikdy jsem s chlapem nebyl a pokud si myslíš, že se s tebou vyspím pár hodin po našem seznámení, jsi na omylu. Nejsem bezcenná coura, co ti nabídne prdel, aby sis užil. Neříkám, že tě nechci, ale tohle je trest za Harunu,“ ještě víc jsem mu utáhl bundu na rukách a ujistil se, že to jen tak nesundá.
Když se bude chvíli snažit, půjde mu to, ale hned to nebude, to mi dá dost času na útěk.
„Moc rád bych si s tebou hrál, a že mučit lidi umím, jenže… To by ti mělo napovědět, že zájem mám. Hmmm? Snad se ještě uvidíme. Doufám, že stihneš večerku, protože je deset minut před jejím koncem… Bude zarach? Tak tohle máš jako odměnu, jo?“
Otevřel jsem dveře a vystoupil z auta. Natáhl jsem si tričko a uchopil lem džín, abych si se stáhl pod zadek. Odhalil se tak konec ocasu draka.
„Krásné co?“ usmál jsem se, a ještě se natáhl pro jeden polibek, než jsem zmizel do tmy odpočívadla.
Řidič mě potkal při cestě k silnici. Nastoupil jsem a odjel do sídla, i když bylo pravdou, že jsem celou cestu domů na něj myslel.