Pravidla lží – Kapitola 8

8.

Jeff
Nemohl jsem v noci spát. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co vlastně bude. Jedno je jasné. Eikichi bude mít spoustu otázek. Proto jsem mu taky dal svoji podmínku.
Ale… Nebude lepší mu na jeho otázky odpovědět? Jenže jak zareaguje?
Ráno jsem se převaloval na posteli. Byl jsem celý dolámaný a nevyspaný. Takhle asi nebudu přes den schopen fungovat. A co teprve večer.
Nemělo cenu se válet v posteli jen tak. Pořád mě to nutilo přemýšlet. Nakonec jsem tedy vstal, vykonal ranní hygienu, oblékl se a vyrazil. Raději jsem si vzal auto, které jsem neměl na chatě, aby ho Ei nepoznal.
Dojel jsem ke kanceláři a chtěl vystoupit, když jsem si všiml, jak z domu vychází Eikichi. Jen jsem seděl, pozoroval ho a čekal, až nasedne do auta a odjede.
Byl jsem na něj tak zaměřený, že jsem přestal vnímat vše okolo.
Celý den ho neuvidím. On bude tam, já budu tady. Povzdechl jsem si. Už aby byl večer.
Najednou jsem zbystřil, když jsem zahlédl přijíždějící auto. Madoka. Co ten tu krucinál dělá?
Vystoupil a zamířil rovnou k Eimu.
Sakra. Je den, nemůžu si tady jen tak nasadit masku. Do háje. Co teď? 
Madoka se k němu blížil a já začal být čím dál víc nervóznější. Viděl jsem ten jeho výraz dost zřetelně. I přesto, že jsem doufal, že Eimu na ulici nic neudělá, měl jsem obavy. Strach o něj.
Ten člověk je strašně nebezpečný.
Moje nervy nevydržely. Seru na nějakou masku. Kvůli tomu nenechám Madoku, aby Eimu ublížil. To rozhodně ne!
Už jsem chytal za kliku, chtěl vystoupit a jít za nimi, když jsem zahlédl červené vlasy…

Eikichi
Probudil jsem se až ráno a celkem dobře jsem se vyspal. Zatřásl jsem se Samurou, aby se probudil i on. S hlasitým zíváním a protivnou povahou, která se u něj po ránu ještě víc projevuje, se posadil na posteli. Mezitím, než se zcela probudil, jsem šel do koupelny.
Udělal jsem ranní higienu a oblékl se. Samura už se oblékl také a hodil do sebe snídani, kterou jsem narychlo udělal.
Už jsme skoro nasedali do auta, když mě někdo chytil za ruku a vytáhl zpět na chodník. Podíval jsem se na tu osobu a ihned mě ovládla zloba.
„Nechci s tebou mluvit. Vypadni!"
„Chci se jen omluvit. Prosím, odpusť mi. Jak je tomu druhému? Má nějaké těžké zranění? Já... Měl jsem nějaký zkrat, nechtěl jsem ti ublížit. Prosím, Ei... Odpusť mi to."
Odtrhl jsem jeho ruku od mého zápěstí a kousek se od něj odsunul. Než jsem však stihl cokoliv říct, stál přede mnou Samuru a držel ho pod krkem.
„Tak poslyš, ty debile. Nemám tě rád a nikdy jsem tě neměl rád. Drž se od Ei co nejdál, nebo ti rozmlátím obličej o beton. Kdykoliv tě můžu zničit. Co bys řekl na to, že nebudeš mít doklady, že vlastně přestaneš existovat? Nikdy se tu už neobjevíš, nebo ti ukážu, jak tě nechám zmizet."
V Madokovi to vřelo a Samuru nevypadal, že by chtěl nějakým způsobem ustoupit. Ještě chvíli takhle naproti sobě stáli, dokud ho Samuru nepustil a Madoka neodešel pryč.
„Nesnáším takový typ lidí, jsou k zblití," povzdechl si Samuru a postrčil mě do auta. „Jedeme!"
Pravda… Od včerejška pracuje u mě ve firmě, jen mi k tomu nechtěl nic říct. Má tajnosti, které se mi v tomto případě moc nelíbí, ale je to jeho věc. Nasedl jsem do auta a nedokázal se zbavit toho pocitu zhnusení, že se mě zase Madoka dotkl. Jak kdybych měl dostat prašivinu z jeho potu, nebo vzteklinu. Už nikdy nechci cítit tenhle odpor, protože tím si jen připomínám, jak moc mě to bolelo a jak mi jen ubližoval. Prostě jen zapomenout... Už ať se ke mně nepřibližuje, nebo si změní obličej, jen mi nebýt nablízku, to stačí.
Nastartoval jsem auto a zakázal si myslet na tuhle scénku.
Dorazili jsme do firmy a pustili se do práce. Stále jsem se však třásl, jak jsem se nedokázal uklidnit. Madoka se mi vždy objeví v životě, když už si myslím, že jsem v klidu.

Jeff
Sledoval jsem z auta, jak Eikichiho brácha pěkně srovnal Madoku. Nevěděl jsem, co mu říkal, ale jejich výrazy a postoj… Tak to stálo za ten pohled. Můžu si oddychnout aspoň v tomhle. Dokud bude jeho brácha s ním, je relativně v bezpečí. Jenže… Madoka se jen tak nevzdá.
Počkal jsem, až odjedou a pak jsem vystoupil a šel nahoru do kanceláře. Automaticky jsem zabrousil pohledem k Eikichimu bytu. Je prázdný. A nejspíš celý den bude. Raději jsem zatáhl žaluzie, aby mne to nelákalo a pustil jsem se do práce.
Jako první jsem zavolal Stanleymu.
„Ty už jsi v práci? No to se divím. Kdo tě vzbudil, prosím tě?“ divil se, že mu volám tak brzy.
„Nějak jsem nemohl spát,“ povzdechl jsem si. „No co ten nový hacker? Už jsi s ním mluvil? Kdo je to?“
„Eiho brácha.“
„Co?! Ten drzý spratek?“ málem jsem vyskočil ze židle.
„Jo drzý je, ale já si ho srovnám,“ začal se Stanley smát.
„No to je mi jasné…“
Domluvili jsme se, co a jak a ukončili hovor. Než jsem se naplno pustil do práce, ještě jsem napsal Eikichimu.
„OK, přijedu, jak jsem napsal. Oblečení – neformální. Hide.“
Celý den utíkal strašně pomalu. I přesto, že jsem zatáhl žaluzie, měl jsem stále nutkání se dívat do jeho oken. Občas jsem se zastavil v práci a přemýšlel, co právě dělá. Po nějaké době si probdělá noc začala vybírat svou daň a ani kafe už nepomáhalo. Oči mě pálily a pusa se mi neustále otvírala.
Se zjištěním, že jsou tři hodiny odpoledne a Ei se zatím nevrátil z práce, natáhl jsem se na pohovku.
Musím si trochu odpočinout. Chci být pro něj fit. Chci, aby se mu dnešní večer líbil. Chci, aby si to…
Usnul jsem, ani jsem nestihl domyslet poslední myšlenku.

Eikichi
Zarazil jsem se nad zprávou, co mi přišla. Oblečení neformální? Co si mám sakra vzít na sebe? Nikdy jsem se na rande nefintil, ale chci vypadat dobře.
Bylo kolem sedmnácté hodiny, když jsem se konečně dostal od počítače a vyzvedl Samuru v kanceláři u Stana. Seděl u počítače a byl naprosto zabraný do své práce.
Jen oči mu kmitaly sem a tam, jak pročítal stránky.
„Jdeme domů?" zeptal jsem se.
Jen pozvedl oči a tiše zamumlal: „Běž napřed, já dojedu autobusem. Musím tu ještě něco dodělat."
„Jedu pryč, do města. Tak ti tu nechám náhradní klíče."
Položil jsem je vedle něj na stůl a on jen mávl rukou. Když mu dá někdo práci, která ho zajímá, vůbec nikoho nevnímá.
Dojel jsem domů a urputně prohledal celý svůj šatník. Obchoduji s oblečením, tak nějaké kvalitní kousky si i nechávám. Připravil jsem si věci na postel a vlezl do sprchy. Snad hodinu jsem se omýval a nakonec u zrcadla strhl tu blbou náplast. Všiml jsem si, že stehy se začaly vstřebávat.
Prý to potrvá týden a měly by sami vypadnut. Otřel jsem se a navoněl. Hodil jsem na sebe tmavě modrou košili a černé džíny. Přes to jsem si vzal černý lehký kabát v moderním stylu.
Kolem krku jsem jen přehodil světle modrý šál a vyrazil před barák. Ani jsem si nevšiml, že mi všechno trvalo tak zatraceně dlouho.
Nervózně jsem přešlapoval z místa na místo a čekal, až uvidím jeho auto. Se svíravým pocitem v hrudi a nadějí, že ho zase spatřím, jsem se málem štěstím zbláznil. Tolik ho chci vidět, tak moc ho potřebuji cítit vedle sebe.

Jeff
Škubnul jsem celým tělem tak silně, že jsem se probral. Civěl jsem do stropu a chvilku mi trvalo, než mi došlo kde jsem. A najednou jsem byl čilý jak rybička. Vyskočil jsem na nohy a hned se díval kolik, je hodin. Jen jsem doufal, že jsem nezaspal. Oddechl jsem si. Půl sedmé. Mám ještě dost času, abych se připravil na večer.
Všechno jsem posklízel a pozavíral a než jsem odešel z kanceláře, roztáhl jsem ještě žaluzie a zahleděl se do Eikichiho oken. Právě procházel kolem oken a mířil do ložnice. Zabalený jen v ručníku.
Být tak teď s ním… Přitáhl bych si ho k sobě, otíral se o jeho vlhké tělo, líbal ho na krku a rukama bych po stehnech pomalu zajížděl pod ručník až na…
Kruci. Málem mě to pohltilo. Kdyby mi Eikichi nezmizel z dohledu, nejspíš bych v těch představách pokračoval. Raději jsem vypadl z kanceláře a zamířil domů.
Jen hodinu jsem měl na to, abych se připravil. Hodil jsem na sebe tmavé volné kalhoty a bílou košili, kterou jsem nechal na dva knoflíčky rozepnuté. Na krku se mi leskl zlatý řetízek, na kterém se houpal přívěsek. Písmeno H, na kterém byl omotaný had. Znak naší rodiny Hunterů. Už jsem chtěl jít, když jsem se u dveří zarazil. Málem jsem zapomněl na jednu důležitou věc. Zaběhl jsem ještě do ložnice a ze šuplíku vytáhl dvě věci, které budu potřebovat. Aspoň jednu určitě. Tu druhou,… no ještě uvidím.
Nasedl jsem do auta, které Ei zná a vyjel jsem. Byl jsem netrpělivý a nedočkavý. Na konci ulice, kde bydlel, jsem se zastavil, abych se uklidnil. Nechci, aby viděl, že jsem nervózní. Nervózní z toho, že s ním můžu být…
Pozoroval jsem ho, jak přešlapuje před svým domem. Byl tak krásný. Ať si obleče cokoli, vždycky se mi bude líbit. Ale s tím ručníkem mu to slušelo víc.
Natáhl jsem ruku vedle sebe pro masku, pro kterou jsem se vracel do ložnice a nasadil si ji.
Dojel jsem pomalu k Eikichimu a zastavil.
„Můžeme jet?“ stáhl jsem okýnko a nahlédl jsem k němu.

Eikichi
Byl jsem tak zabraný do myšlenek, na co všechno se ho zeptám a jak, že mi srdce málem skončilo v kalhotách, když vedle mě zastavilo auto.
Nečekaně na mě promluvil řidič a já se na něj ještě v šoku podíval. Ta jeho nádherná vůně dolehla až ke mně a já se jen zhluboka nadechl. Je to ta stejná kolínská. Naprosto totožné esence.
„Můžeme."
Nasedl jsem do auta a připásal se. Jak v oparu halucinací, jsem ho neustále pozoroval. Jeho veliké ruce, které ke mně byly tolik něžné. Napjatý krk. Jeho hrubé rysy. Škrabošku...
Povzdechl jsem si. Ano... Řekl, že ji bude mít, tak proč jsem zklamaný? Proč zase ty lži? Nejraději bych mu ji strhl z tváře a byl buď překvapený, že je to někdo jiný než Jeff, nebo nadšený.
Nadšený? Nebo naštvaný? Co vlastně chci? Nebyl bych i zraněný? Ale to mi je jedno, dneska chci, aby mi nelhal a ukázal se mi. Nechci žít dál v nejistotě a spát sám. Co když mám u něho šanci?
Prohrábl jsem si vlasy a pár pramínků nechal spadat k očím.
Pozoroval jsem okolí, kam vlastně jedeme. Zastavili jsme a já pomalu vystoupil z auta.

Jeff
Cestou jsem občas zabrousil pohledem k Eikichimu. Byl napjatý a v jeho tváři se odráželo jeho vnitřní rozpoložení. Nad něčím usilovně přemýšlel a vypadal, jako by neměl vůbec radost z toho, že spolu někam jedeme. Trochu mě to odradilo od toho, jestli vůbec dělám dobře. Jestli má tohle vůbec cenu.
„Nevím, jestli podnik, kam jedeme, znáš. Ale přiblížím ti pár věcí. Hosté jsou z vysokých kruhů. Politici, podnikatelé, právníci, soudci, policajti na vysokých postech. Dodržuje se tam několik pravidel. První – žádná jména. Dokud nebudeme v soukromí, nebudeš mě oslovovat ani Hide,“ na chvilku jsem se odmlčel a nechal ho tuhle informaci zpracovat. Zajel jsem na kryté parkoviště a vypnul motor auta. „Druhá zásada, nic neplatíš. O účet je postaráno službami, které majiteli podniku poskytuji,“ vystoupil jsem z auta a počkal, až Ei vystoupí také, abych mohl auto zamknout. „Třetí zásada,“ otevřel jsem dveře a vešli jsme do menšího salonku. „Masky nosí všichni. Jedině, že by ses chtěl ukázat, tak si potom všichni budou myslet, že jsem si tě zaplatil. To je jediná výjimka, kdy masku mít nemusíš,“ ukázal jsem na stolek, kde ležely všelijaké masky různých barev a velikostí. Od dámských po pánské. „Čtvrtá zásada – nikdo nikoho nezná. Neoslovují se ostatní hosté, pouze majitel může se svými klienty mluvit.“
Postavil jsem se vedle Eikichiho a čekal.
Další zásada je, že pokud někdo přijde na určitou hodinu, je salonek uzavřen kódem jak dveře ven tak dveře do podniku, dokud si hosté nenasadí masku, či neodejdou. Každý má svoji kartu, kterou si pak otevře příslušné dveře. Hosté se nikdy nesetkali ani na parkovišti. Tak precizně to je vedeno.

Eikichi
Pozorně jsem poslouchal pravidla, které se tam mají dodržovat. Už teď mi to připadalo celkem nebezpečné.
Jak kdyby mě tam měl zavřít a mohl si se mnou dělat, co chce. Neříkám, že po tomhle netoužím, ale ten podnik. Sakra… A já jen tolik chci jeho odpovědi a jeho.
Vzal jsem si tmavě modrou škrabošku a nasadil si ji na obličej.
„Takže ti nesmím pokládat žádné otázky? Jen vzorně sedět a nechat se obsluhovat? Tohle si mi chtěl ukázat? Že v tvém světě, je vše jinak, než v mém? Dobře tedy, bude po tvém. Jen proto, že chci být s tebou.”
Jsem hrozný, ale já si opravdu nedokáži pomoci, mám ho rád, a i když nevím, kdo to je, cítím se v bezpečí. Něco mě k němu tak moc přitahuje, že nevím, jak se mám chovat. Bojím se toho, jak to dneska dopadne.
Natiskl jsem se na jeho ruku a instinktivně si propletl mé prsty s jeho. Vůbec jsem nevnímal, že to dělám, ale musel jsem.
Čekal jsem, kam nás zavede.

Jeff
Eikichimu se to evidentně moc nelíbilo a potvrdil mi to pak svými slovy. Jenže…
Nehleděl jsem na to, že si nasadil masku a tím mi dal najevo, že půjde dovnitř. Na moment jsem sevřel jeho prsty, ale pak jsem ho pustil a postavil se před něj.
„Napsal jsem ti do zprávy podmínku, se kterou jsi souhlasil. Ptát se můžeš, ale odpovím ti jen, když budu moci,“ chytl jsem ho pod bradou a zvedl mu hlavu, aby se mi díval do očí. „Slyšel jsi snad v tom, co jsem ti teď řekl, že se nesmíš ptát? Že musíš vzorně sedět a nechat se obsluhovat? Že ti snad chci ukázat, že můj život je jiný než tvůj?“ Mírně jsem se zamračil, ale tenhle výraz mohl poznat jen tím, že jsem sevřel rty do úzké linky.
Nelíbí se mu tady. Nechce tu být a to ještě nebyl uvnitř. Ale chápu. Nejspíš nemá až takový zájem, jak mi říká. Jenže tohle je teď jediné místo, kam ho můžu vzít, aniž by poznal, kdo jsem.
„Ty zásady, které jsem ti sdělil, jsou na ochranu hostů. Aby se mohli v klidu bavit beze strachu, že to proti nim někdo použije. Ale chápu. Nelíbí se ti tu,“ pustil jsem jeho bradu a odstoupil o krok.
Nechci to udělat… Nechci. Nejraději bych ho popadl za ruku a vtáhl dovnitř. Ale tam nesmí nikdo proti své vůli. Vytáhl jsem z kapsy černou kartu s třemi zlatými podélnými pruhy a zvedl jsem ji před jeho oči.
„Je to na tobě. Pokud chceš jít dál, bez nějakých předsudků, otevřu tyhle dceře,“ ukázal jsem rukou za sebe. „Pokud máš pochybnosti, sundej si masku a já otevřu tamty a odvezu tě domů,“ ukázal jsem za něj na dveře, kterými jsme vešli.
Nadšení pro tenhle večer mě pomalu ale jistě opouštělo. Tohle jsem nečekal. Ne, když chce změnu od života a souhlasil s podmínkami.
„Půjdeme dovnitř jen tehdy, když to opravdu budeš chtít. Bez žádných přetvářek jen proto, aby se ten druhý cítil dobře. To je další věc, kterou by ses měl naučit. Projevit svou vlastní vůli a říct si co chceš… Nedělat to, aby ses zalíbil druhým, když to sám nechceš. Nedělat nic, k čemu máš odpor. Nelíbí se ti tu? Nevadí. Můžeme odejít.“

Eikichi
Zarazil jsem se. Rozhodně jsem nečekal takovouhle reakci a podle jeho tónu hlasu jsem ho nejspíš urazil. Nechtěl jsem.
Zase jsem se chtěl stáhnout a mlčet. Být hodný a poslušný, ale jeho slova, ty slova...
Chvilku jsem zíral na tu kartu a ještě stále cítil jeho prsty na své bradě, tolik jsem toužil, aby mě políbil.
„Omlouvám se," stejně jsem to udělal, zase.
Chytl jsem kartu a vytáhl ji z jeho ruky. Došel jsem k snímači a vsunul ji dovnitř. Ten jen pípl a zámek dveří klapl, na důkaz, že se otevřel. 
„Tohle ti stačí jako odpověď? Kdybych tu nechtěl být, odešel bych už venku. Kdybys tu ale nebyl, nechtěl bych tu být ani já."
Za celou dobu jsem se na něj neotočil, jen jsem se díval na pootevřené dveře před sebou.

Jeff
Nejspíš jsem byl k Eikichimu dost odměřený. Ale nemohl jsem si pomoct. Byl jsem zklamaný jeho přístupem, ale zase jsem ho nechtěl do ničeho nutit. Bylo to na něm. Čekal jsem, že se otočí k východu, ale on mi vzal kartu z ruky a otevřel dveře dovnitř. A to co nakonec řekl, mě potěšilo.
Nechce tu být, pokud tu nebudu já.
Přistoupil jsem k němu a objal ho. I když se na mne za celou dobu nepodíval, pevně jsem ho sevřel a políbil ho na krk. Vzal jsem mu kartu z ruky a schoval ji do kapsy.
„Jako odpověď mi to stačí,“ zašeptal jsem mu do ucha a strčil do dveří. „Tak můžeme jít?“ pustil jsem ho a pokynul rukou.
Vešli jsme dovnitř a dveře se za námi automaticky zavřely. Bar byl skoro prázdný, pouze u jednoho stolku seděla žena s mužem. Ona měla masku, on ne. Pokývnul jsem hlavou na pozdrav, když se zadívala naším směrem. Usmála se a pozdrav opětovala. Dobře vím, kdo to je. Ale… Neznáme se…
„Vítám vás,“ ozvalo se před námi. Majitel baru k nám spěchal a už cestou se ukláněl.
Podal jsem mu ruku a ukázal na Eikichiho: „To je můj společník.“
Majitel podniku se na něj podíval, věnoval mu jeden ze svých úsměvů a pak nás odvedl k jednomu z menších stolků s dvěma křesly. Usadili jsme se.
„Velice se omlouvám, ale salonek ještě není připraven. Nevěděli jsme, co si bude váš společník přát za občerstvení,“ mírně se majitel poklonil směrem k Eikichimu. Položil před něj černé desky s třemi zlatými pruhy. „Prosím, vyberte si. Zatím vám doneseme něco na osvěžení,“ kývnul na barmana a ten hned přispěchal, aby se nás zeptal, co budeme pít. 
„Skotskou s ledem,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval. Stále jsem byl zaměřený na Eikichiho a doufal jsem, že bude v pohodě. Natáhl jsem ruku pod stolkem a jemně jsem se o něj otřel, abych mu dal najevo, že to bude v pohodě. 

Eikichi
Svíravý a zároveň šimravý pocit, mi projel tělem, když se jeho rty dotkly mé kůže na krku.
„Pokračuj!" hučelo mi hlavou a já si to tak moc přál, ale on jen otevřel dveře.
Vešel jsem dovnitř a jak ve snu, jsem se všude okolo rozhlížel. Překrásný podnik. Bylo vidět, že je to tu pro vyšší vrstvy.
Na zemi byla tmavě hnědá dlažba, která imitovala santalové dřevo. U každého stolku, byly na zemi gobelíny, které měly přírodní motivy.
Tmavě mahagonový nábytek a u každého stolku jen dvě svíčky, pro intimní osvětlení. Sedl jsem si ke stolku a pohodlně se uvelebil v koženém křesílku.
Zadíval jsem se do nápojového lístku a chvíli jsem rozdýchával ty ceny, které byly po boku napsané. Tolik za blbou lahev vína? On byl opravdu z jiného světa, než jsem já.
„Dám si Chateau Rozier a neperlivou vodu, děkuji."
Už tak jsem měl špatný pocit z toho, že to stálo tolik. Ucítil jsem jeho ruku na mém stehně a podíval se na něj. Musel jsem přivřít oči, abych se uklidnil.
Tohle mi opět rozechvělo tělo a já si přál, aby se pohyboval výš k mému rozkroku a dal mi ten kýžený dotek.

Jeff
Nejspíš jsem měl udělat objednávku dopředu. Viděl jsem na Eikichim, jak zaraženě zírá do nápojového lístku. Nakonec si však objednal. Mírně jsem stiskl jeho nohu, ale pak jsem raději ruku položil na stůl.
Nejraději bych ho hned teď vzal nahoru. Jen nevím, jestli nebude mít námitky.
Aby si nemyslel, že je někde v bordelu, až to nahoře uvidí. Kromě technického zařízení, koupelny, pohodlné pohovky a křesel je tam i velká postel s nebesy. Kdo chce, může si přetáhnout závěsy, aby měl pocit naprostého soukromí. Ale musím počkat, až bude salonek připraven.
Nechal jsem nahoru odnést hned dvě lahve Eikichiho objednávky a ještě nějaké ovoce. Věděl jsem, že moje Salon Mensil je již připravené.
Barman odešel, aby zajistil objednávku.
„Jestli se necítíš, můžeme odejít, Ei,“ podíval jsem se na něj.
Zdálo se mi, že je nervózní. Ale můžu se mýlit. Jen v hloubi duše jsem si mohl přát, aby měl stejné pocity, jako mám právě já. Jsem šťastný, že jsem s ním. Že nebudeme nikým rušeni. Že budu v jeho společnosti, i kdyby k ničemu dalšímu nedošlo. Jen já a on. 
Ze dveří vedoucích ke schodům do patra se k nám blížil majitel podniku.
„Tak co,“ položil jsem ruku na stůl a stiskl jeho, která stále svírala nápojový lístek. „Zařídím se podle tebe.“ Snažil jsem se mluvit klidně, i když jsem uvnitř byl nervózní a měl jsem strach, že odmítne.
Tak moc bych chtěl být s ním. Tak moc, že jsem neodolal a stiskl mu pevně ruku a otřel se o něj nohou.

Eikichi
Opravdu jsem se cítil všelijak. Tohle místo... Pořád mi to tu připadalo jak prvotřídním hostitelském klubu. Kdyby tu byli ještě volní muži na baru a čekali na své partnery, bylo by to až moc. Nikdy jsem na takovém místě nebyl, ale když mám možnost být zase s ním, musím se uklidnit.
Jeho hlas... Pořád mě tak vzrušuje a jeho ruce... Kdyby se zas dotýkal celého mého těla, asi bych se tu sesunul k zemi a nechal ho, aby si mě vzal. Stejně tu moc lidí není.
Kdy jsem se stal tak zvrhlým?
„Jsem v pořádku. Chci pokračovat."
Ano, chci pokračovat a to se vším všudy. Strhnu ti tu masku.

Jeff
„Velice se omlouvám za zdržení,“ přistoupil k nám majitel podniku. „Váš salonek je připravený.“
V tu chvíli se ve mně vše sevřelo, když jsem si uvědomil, že budu s Eikichim sám. Už jen ta představa mě vzrušovala a to jsme ještě nebyli nahoře. Mrazení přeběhlo přes má záda a zastavilo se mi ve slabinách. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnil, přesto jsem však ještě jednou stiskl jeho koleno.
Tak moc po něm toužím… Celé ty tři dny… Od neděle to pro mne byla hrozná muka, být tak blízko něj a přitom pro něj nebýt.
Postavili jsme se a následovali majitele ke dveřím, za kterými vedly schody nahoru do patra. Stiskl jsem Eikichimu ruku.
Mám pocit, jako bych byl na prvním rande. Tak moc jsem se nemohl dočkat, až budeme nahoře. Až se ho budu moci dotknout. Stáhnout z něj všechny ty věci, které jsou teď jen na překážku. Milovat se s ním. Milovat jeho…

Eikichi
Když se vedle mě ozval příjemný hlas majitele podniku, málem jsem vyletěl z kůže. Byl jsem tolik zabraný do pozorování Hide, že jsem si ho prostě nevšiml a lekl se.
Salónek je připravený?
Srdce se mi rozbušilo a adrenalin zalil celé mé tělo. Chtěl jsem ho. Myslel jsem jen na to, jak se s ním miluji. Jak si mě bere. Cítil jsem i přes kalhoty jeho horkou dlaň, jak se usadila na mém koleni a vzrušující pocit okamžitě zasáhl mé tělo.
Jen se ho dotknout a ztratit se v tomhle všem. Je mi jedno, kde jsme, je mi jedno, kdo tu je, pro mě jsme tu jen my dva.
Vstal jsem a následoval jsem ho po schodech nahoru. Vše bylo nádherně zařízené. Křišťálové lustry, tmavě červené koberečky, vše ve dřevě, mahagonový nábytek i doplňky.
Nikdy jsem nebyl na takovém místě a byl jsem očarovaný. Jak z katalogů pro nejlepší podniky.
Zastavili jsme se u kovaných dveří a hostitel ukázal na snímač a po úklonu odešel. Najednou jsme zůstali sami. Jen my dva.

Jeff
Zůstali jsme sami. Čekal jsem na tuhle chvíli tři dny. Pustil jsem Eikichiho ruku, vytáhl kartu a přejel s ní přes snímač. Dveře klaply. Podíval jsem se na Eiho, ale když jsem neviděl ani špetku zaváhání, dveře jsem otevřel. Nechal jsem ho vejít jako prvního. Přítmí od zatáhnutých závěsů narušovalo jen mírné umělé osvětlení, umně skryté ve stropě a v rozích pokoje. Na stolku mezi dvěma křesly a pohovkou již bylo přichystáno občerstvení, stejně jako na malém stolku vedle postele. Domácí kino vévodilo jedné stěně a na druhé straně místnosti, naproti posteli byly dveře do prostorné koupelny. Toaleta za zástěnou, velká vana s tryskami, umyvadlo, velké zrcadlo a toaletní stolek se sedátkem bylo řešeno v černo zlatém provedení podobně, jako většina pokojů v tomto podniku. Vše ladilo s doplňky v rudé barvě.
Eikichi vešel dovnitř a já za ním. Zavřel jsem dveře. Zámek zaklapl a pro nás to znamenalo naprosté soukromí. Teď se dveře otevřou pouze, když já budu chtít, nebo když host stiskne nouzové tlačítko.
Opíral jsem se o ně a pozoroval Eikichiho. Nemohl jsem se na něj vynadívat. I když měl na sobě stále masku, přesto mě ten pohled na něj vzrušoval. Pocit, že jsem tu s ním. Byť i jen na pár hodin.
Cítil jsem, jak se mi zrychluje dech, a svaly se mi napínají, jak jsem se snažil uklidnit.
Přešel jsem ke stolku a otevřel jeho víno. Nalil jsem mu, pak jsem nalil i sobě šampaňské a jeho skleničku mu podal.
„Není potřeba být nervózní. Jsme tu jen my dva,“ přešel jsem k oknu a úplně zatáhl závěs.
Nervózní. Já mám co mluvit. Napětí mého těla je už neúnosné.

Eikichi
Dveře se otevřely a ve mě se vše sevřelo. Pomalu jsem vešel dovnitř a zůstal stát u malého stolku. V úžasu jsem prohlížel pokoj a nedokázal se z té krásy vzpamatovat.
Bylo tu všechno… Vše, co si jen člověk může přát. Jak v pohádce Tisíc a jedna noc. Pozoroval jsem, jak Hide nalévá víno a převzal si od něj sklenku. Přiťukli jsme si.
Položil jsem zpět sklenku a konečně jsem svlékl svůj kabát a i s šálou ho přehodil přes židli. Díval jsem se mu do očí a povolil tři knoflíčky u košile, abych si udělal pohodlí.
„Mám první otázku. Znáš mě dlouho? A znám já tebe?”
Rukou jsem se pohladil po odhalené hrudi. Uchopil jsem masku a strhl si ji z tváře.
„Tady a teď ji snad nepotřebuji, nebo ano?”

Jeff
Upíjel jsem Salon Mensil a celou dobu pozoroval Eikichiho. Díval jsem se, jak smáčí rty ve víně. Jak se mu pohybuje ohryzek, když polyká. Jak se jeho ústa pohybují, když mluví. Jak povoluje knoflíčky u košile… A když si strhnul masku…
Nevím, jestli ještě něco říkal. Prudce jsem postavil svoji skleničku, až šampaňské vystříklo na stůl a rychle překonal tu krátkou vzdálenost, která mezi námi byla.
„Znám tě dlouho? To je relativní pojem. Záleží, co znamená dlouho,“ vydechl jsem, chytl ho kolem pasu a prudce k sobě přitáhl. „Znáš ty mě?“ přiblížil jsem se až k jeho obličeji a zblízka se mu díval do očí. „Na otázky bude ještě dost času…“ přitiskl jsem se na jeho rty, abych mu zabránil dalším slovům.  Jednou rukou jsem si ho přidržoval, druhou jsem mu zajel do vlasů a sevřel je. Zatím, co jsem ho líbal, tlačil jsem ho směrem k posteli. Plenil jsem jeho ústa, jako bych chtěl ochutnat aspoň trochu toho vína, kterého se napil.
Byl jsem jak opilý. Opilý touhou po jeho těle. Tak moc jsem ho chtěl, že jsem se přestal ovládat a když zakopl o postel, společně jsme na ní dopadli.
Na nic jsem nečekal a s polibky, posévající jeho obličej a krk, jsem nedočkavě mu rozepínal zbývající konflíčky na košili a rval ji z kalhot.

Eikichi
„Znamená to, jestli se známe odněkud jinud a já tě viděl? Jestli..." už jsem nestihl nic dalšího říct, protože jeho vlhké rty se vpily do mých.
Sladká chuť kvalitního šampaňského se rozproudila mými ústy a zanechávala omamný povlak na mém patře. Okamžitě jsem pocítil silné vzrušení, až se mi sevřel žaludek.
Mé tělo se začalo chvět nedočkavostí po jeho dotecích. Hlava mi šla do mírného záklonu, když mi cukl s vlasy a tím prohloubil vášnivé polibky.
Stratil jsem balanc a zakopl o rantl postele. Jen jsem se zatajeným dechem pozoroval pod přivřenými víčky, jak jeho tělo dopadá na mé a matrace se pod naší vahou prohýbá.
Pomohl jsem mu a nadzvedl své boky, aby mi mohl sundat košili. Sám jsem si ji strhl z rukou a začal rychle rozepínat tu jeho.
S každým knoflíčkem se odhalovala jeho dokonale vypracovaná hruď. Když jsem na ni přiložil ruku a cítil jeho bušící srdce, zjistil jsem, že má stejnou rychlost jako to mé.
Ruce jsem mu přemístil na jeho záda a nehty mu přejel po celé páteři až ke žlábku na křížové kosti. Jeho tělo bylo tak hladké… Zavřel jsem oči a vnímal každé otření o jeho pokožku.
V tříslech se mi hromadilo pnutí, které chtělo tolik uvolnit ze sevření kalhot.
„Dotkni se mě a vezmi si vše, co chceš," znělo mi hlavou v nekonečné smyčce.
Dál jsem se nechal unášet tou naléhavostí polibků, které rozpalovaly mé tělo do maxima. Pod jeho doteky se zachvěla každá buňka v mém těle a narážela o jeho polštářky.

Jeff
Jeho nedočkavost byla snad stejná jako má.
Chce to. On…
S tím zjištěním se po mém těle rozlilo teplo, jak mě to zahřálo. Krev se mi ještě víc rozproudila a srdce začalo zběsile bušit.
Bez rozmyslu jsem se zbavoval své košile. Myslím, že jsem urval knoflíky na rukávech, ale bylo mi to teď jedno. Celou dobu jsem se na něj díval a když jsem zůstal jen v kalhotách, stejně jako on dolehl jsem zpět na jeho tělo.
Málem se mi zastavil dech, při tom doteku naši horké kůže.
Tohle… Tohle prostě nedám se zdravým rozumem…
Podebral jsem ho pod rameny, abych ho k sobě ještě více přitiskl. Abych cítil každičký centimetr jeho těla.
„Znám tvoje tělo,“ zašeptal jsem těsně u jeho úst. „A chci tě tak jako na chatě…“ mé rty se těch jeho skoro dotýkaly. „Celého…“ poslední slovo jsem mu vydechl do úst.
Líbal jsem ho znovu a znovu. Vyměňovali jsme si chutě našich nápojů a jazyky se přely o to, v čí ústech se právě budou nacházet.
Ale moje chtivost mě hnala dál. Pustil jsem ho a začal se po jeho těle posouvat níž. Na každém místě jeho kůže jsem se zastavil, abych na ní zanechal vlhký otisk. Jeho růžové hrbolky tak lákaly, že jsem jim nemohl odolat. A zatím co jsem je dráždil, do mých slabin se nahrnulo veškeré napětí a já se bezděčně o něj začal otírat.

Eikichi
Holé pokožky se o sebe třely, jak kdyby se měly zbavit všeho, co má být překážkou k tíženému cíli.
Jeho tělo se posouvalo dolů a napnuté mužství, které se mu rýsovalo v kalhotách, se otíralo o mé stehno.
S každým polibkem, který sázel jeden po druhém na mou obnaženou polovinu těla, mi vpouštěl třes do každé slabiny.
Mě bradavky praskaly tvrdostí a cukalo v nich, jak kdyby se zapalovaly. Hladil je drsným jazykem a jeho ruka se potulovala po mém vzrušeném těle.
Nemohl jsem to vydržet a chtěl jsem ukázat, jak moc potřebuji volnost a jeho. Stáhl jsem si ruku mezi nohy a rozepnul knoflík, jedním tahem mým prstů se jezdec zipu dostal až na konec a povolil to bolestivé pnutí mého penisu. Nechal jsem to tak a jen slabě vydechl roztouženým hlasem. Cestou zpět, jsem se hroty kloubů dotkl jeho penisu, který se mu věznil v kalhotách a mírně stiskl, abych ho ucítil přes tu tenkou látku.
Rozepl jsem mu knoflík a zip. Mírně jsem mu stáhl kalhoty z boků a zajel pod trenky.
„Tak si to všechno vezmi. Je to tvé. Teď a tady... V tuhle chvíli, nechci lži, těch mám ve svém životě dost. Chci jen pravdu tohoto okamžiku a citů, které k sobě chováme, Hide."

Jeff
Kdybys tak věděl, jaké city k tobě chovám…
„Vezmu si to,“ vydechnu do jeho kůže na krku.
Jeho ruka v mých kalhotách mě překvapila. Ale jeho stisk mi přivodil několikavteřinovou zástavu dechu. Jsem tak nažhavený, až to bolí. Na chvíli jsem opustil Eikicho tělo. Postavil jsem se.
„Svleč se,“ zaměřil jsem pohled na jeho kalhoty a sám jsem se svlékal tak rychle, jak jen to šlo. Než jsem odhodil kalhoty na zem, sáhl jsem do kapsy a vytáhnul gel. Svíral jsem ho v jedné ruce a nedočkavě jsem skenoval očima Eikichiho odhalující se tělo. Sjel jsem si rukou mezi nohy a promnul v ruce penis, který hned ukázal, jak špatně na tom jsem.
Trvá mu to… Sakra, trvá mu to….
Už dávno jsem nedokázal skrýt svůj vzrušený dech a cítil jsem, jak rychle proudí krev v mém tělo a adrenalin ho zahřívá na maximum.

Eikichi
Ani mi nemusel říkat, že se mám svléct, já už s tím začal. Stáhl jsem ze sebe kalhoty a zahodil je na zem. Když jsem zahlédl, že i on je nedočkavý, nemohl jsem se ubránit menší provokaci.
Tolik napětí v těle, kdy chci jen cítit jeho penis v sobě, jsem už dlouho necítil.
Pomalu jsem stahoval trenky, a když mi guma vyjela z prstů a pleskla o můj nahý zadek i já jsem se zachvěl. Potom jsem je už jen jedním tahem stáhl a ulehl na postel. Roztáhl jsem nohy a promnul si kulky.
Přejel jsem si prstem od kořene ke špičce, což mi vpustilo do těla další vlnu vášně. Olízl jsem si rty v očekávání toho, co se mnou bude dělat.
Touha po našem spojení byla v tuhle chvíli to jediné, po čem jsem toužil a chtěl.
Cítil jsem, jak i bez jeho přičinění moje dírka vlhne a při pohledu na jeho nahé tělo, mi ztvrdlo mužství ještě víc.
„Dotkni se mě… Vezmi si mě… Chci tě… Hned!” moje myšlenky mě zcela pohlcovaly.

Jeff
Na moment jsem se zapomněl. Jen jsem fascinovaně hleděl na to, jak si Ei lehá zpátky na postel, roztahuje nohy a svou ruku sune dolů… Nemusel nic říkat. Dával mi najevo, co chce. Řekl si o to svými gesty.
„Rychle se učíš…“ vydechl jsem a zaklekl mezi jeho nohy. Ruku, která se už sunula zpátky nahoru, jsem chytil za zápěstí a zastavil. Odklapl jsem víčko a nakapal mu trochu gelu na jeho i mé prsty.
Tomu prostě nemůžu odolat. Tohle je tak vzrušující, až mi to bere dech. Hrát si s jeho tělem… Hrát si s ním s jeho tělem…
Promnul jsem gel mezi našimi prsty a zamířil s jeho a mým ukazováčkem přímo do jeho zadečku. Mírně jsem je oba zatlačil dovnitř. Jen na vteřinu jsem pohlédl na Eikichiho tvář, ale hned se můj pohled vrátil dolů na tu úžasnou hru prstů. Na moment jsem je povytáhl skoro po konečky.
„Přidej druhý,“ dal jsem povel a zatím co jeho dírku jsem protahoval už s dvěma jeho prsty a jedním mým, sklonil jsem se k jeho penisu a prudce ho nasál.
I přesto, že mě můj vlastní problém tlačil a chtěl uvolnit, a každé bezděčné otření mi přivádělo zástavu dechu, musel jsem ochutnat nejprve jeho. Od rána jsem nemyslel snad na nic jiného.
Na každý záhyb jeho kůže, horky hladký žalud, každou žilku, jeho tvrdost v mých ústech….

Eikichi
Přitáhl jsem nohy víc ke svému tělu, aby nic nepřekáželo tomu, k čemu mě naváděl. Víc se odhalila má dírka a vyzývala k akci.
Nikdy jsem si tohle sám nedělal a připadalo mi to tak vzrušující. Jak kdyby mé prsty nebyly mými, ale jeho.
Cítil jsem, jak se ve mně vše stahuje a tlak v podbřišku, mi dával tíženou odpověď. Jeho prst mnou pronikl a ve spolupráci s mými se dotýkaly mé prostaty. Celé mě tělo pohltilo vzrušení a mírný třes, který vibroval celým mým tělem. Hlasitě jsem zasténal, když si vzal můj penis do úst.
Jeho horký jazyk přejížděl po každém centimetru napnuté kůžičky a pohrával si s mojí již vlhnoucí ploskou na špičce mužství. Společně s prsty, které mě dráždily v nitru, jsem prožíval naprostou euforii vzrušivým momentů.
Vše se ve mě svíralo a zároveň rozpoutávalo bouři. Horko prostupovalo každou částí mého těla a slévalo se do slabin.
Zavřel jsem oči a nechal v sobě válčit své city. Vše, co jsem kdy chtěl, jsem v tuhle chvíli měl.
Jestli to skončí po téhle noci, už teď vím, že nenajdu nikoho, ke komu bych cítil takovou přitažlivost, jako k němu.
Když jsem cítil, jak se tlak zvětšuje, a já přicházím k pokraji orgasmu, vytáhl jsem své prsty a donutil i jeho, aby vytáhl svůj. Zadíval jsem se mu do očí a vzrušeně zašeptal:
„Chci být součastně s tebou. Pojď do mě, Hide."

Jeff
Líbilo se mi, jak to prožívá. Každý dotek mého jazyka a každý pohyb našich prstů doprovázel hlasitými vzdechy a sténáním, které se stupňovalo. V jeden moment se jeho tělo napjalo a on zastavil pohyb ruky. Vytáhl naše prsty z jeho tepla. Zvedl jsem hlavu a střetl se s jeho očima. Rychle oddychoval a já viděl, jak se snaží zahnat přicházející orgasmus. Jeho následná slova to potvrdila.
Tohle jsem chtěl slyšet. Vždycky jsem toužil po tom, aby mě on sám pozval dovnitř.
Na víc jsem nečekal. Otřel jsem jeho ruku o můj penis. Několikrát jsme ho společně promnuli, a bylo to tak intenzivní, až jsem musel přivřít oči.
Odstrčil jsem ho a zvedl se nad něj.
Jednou rukou jsem mu stiskl zadeček, abych měl lepší přístup, a druhou jsem se proti němu nastavil.
Jen špičkou jsem se vnutil do jeho otvoru a pak se opřel o ruce nad jeho tělem. Vydýchával jsem to svírání a díval se mu přitom upřeně do očí. Tak nádherný pohled. Po tomhle jsem vždycky toužil. Mít ho, dívat se přitom do jeho vzrušené tváře.
Sklonil jsem se až k jeho obličeji a pomalu jsem se do něj nasouval, až kolik mi dovolil na první pokus. Trochu jsem povyjel a zatlačil zpátky.
„Chci tě celého…“ zopakoval jsem znovu své přání. Mé rty se přitiskly na jeho a zatím co jsem se dobýval do jeho úst, začal jsem přirážet. Bez dalšího opatrného najíždění. Bral jsem si ho rychlými nájezdy, protože i mé tělo už tohle nedokázalo déle snést v klidu, jak moc jsem byl napjatý.

Eikichi
Jeho pomalé pronikání do mého těla, mě málem udělalo. Stažením svých vnitřních stěn, jsem si ho do sebe ještě víc vtáhnul. Díval se mi do očí a já se díval do jeho.
Jak kdybychom mluvili, a přesto jsme nevydali ani jednu hlásku. Mohl jsem se v hnědé barvě jeho očí utopit. Vnímal jsem jen tu poutající přitažlivost našich těl.
Tření o mě stěny zvyšovalo na intenzitě, jeho nájezdy byly tvrdší a rychlé. Ztrácel jsem se v té rozkoši, když dráždil žaludem mou prostatu a pouštěl do mého těla mravenčení.
Pomalu se mé tělo napínalo a tlačilo na jeho rozkrok. Moje vzrušení a vztyčené bradavky se otíraly o jeho hruď a zintenzivňovaly nával horka do mé hlavy.
Cítil jsem, jak se mé hranice bourají. Prohnul jsem se ještě víc proti jeho tělu a stáhl jsem si jednu ruku mezi naše těla.
Přejížděl jsem v jistých tazích po svém penisu a ucítil, jak vlhne.
Při vnikání do mého zadečku, jsem zaklonil hlavu a zavřel oči, abych si tuhle chvíli mohl vrýt do paměti. Jeho penis dobýval mé citlivé místo a společně s mojí rukou, která přejížděla po mém mužství, jsem se nechal unášet tím úžasným pocitem vášně.
„Hide..." vykřikl jsem do pokoje, který byl nasycen našim sténáním a vášní.
Vypustil jsem všechno sperma, které uschovávaly mé varlata a v orgasmové euforii jsem se nechával unášet slastnou křečí celého těla.  

Jeff
Ei se začal sám uspokojovat, s hlasitými vzdechy doprovázející každý můj příraz. Sledoval jsem jeho ruku, která rychlými pohyby projížděla jeho penis. Stejně jako mě, i jeho zachvátil pocit neskutečného blaha. Svými výrony třísnil svou pokožku a ve stejném rytmu se začal vnitřně stahovat. Když vykřikl a celý se stáhl, prohnul se a zapřel se o můj klín, málem se mi zatmělo před očima, jak endorfiny zaplavily můj mozek, a po celém těle se mi rozlil neskutečný pocit. Pohyby pánví se zrychlily a já se musel víc zapřít o ruce, když se začal hlásit přicházejícího orgasmus. Všechny svaly se mi napjaly. Zaklekl jsem, chytl jsem si ho za boky a ještě párkrát si ho přirazil proti sobě.
Pocit, který sevřel mé slabiny, a škubání v penisu bylo jasným znamením, že jsem u konce. Zavřel jsem na moment oči, zaryl Eikichimu prsty do jeho boků a v naprosté tmě si užíval ten nádherný několikavteřinový pocit. 
Konečně jsem otevřel oči, pustil Eiho boky a dolehl na jeho tělo. Rychle jsem oddechoval a snažil se z toho vzpamatovat. Ale příjemný pocit odezníval velmi pomalu. Plazil se mým tělem jako had a stále mě svíral. Tak moc jsem tohle chtěl, že jsem teď nebyl schopen se z toho vzpamatovat, jak moc mě to pohltilo.
Zvedl jsem hlavu a podíval se do Eikichiho očí. Jejich barva se změnila. Tmavě hnědá zesvětlala a odrážela se v nich spokojenost. Jeho oči se usmívaly.
„Jsi tak… krásný…“ vydechl jsem a políbil ho na rty. Podebral jsem ho pod zády a přitiskl se na něj.
Ještě se můj rychlý vzrušený dech zcela neuklidnil, ale přesto jsem se znovu přitiskl na jeho teplé rty a vynutil si polibek.

Eikichi
Moje tělo se stále chvělo z toho, co mi za tu chvíli dal. Mým tělem se rozproudil pocit naprostého uspokojení.
Všechno z této chvíle se mi rojilo v hlavě jak uragán a já stále se zavřenýma očima chtěl udržet tenhle moment. Napořád.
Jeho semeno vyplňovalo mé nitro a jen troška stékala po jeho penisu a mém zadečku na povlečení. Mravenčení mnou projíždělo a já jen s hlubokými nádechy a výdechy prožíval doznívající orgasmus.
Cítil jsem, jak silně mu bije srdce a i mé se chtělo rozskočit, nebo křičet jen jeho jméno. Ale jaké to jméno doopravdy je?
Stále jsou mezi námi otázky a já jsem sem přišel, aby mi je zodpověděl. Dnes... Možná se dnes vidíme naposledy. Možná mu nebudu stát ani za to, aby mi jednou za čas napsal zprávu.
Ale já hlupák... Zamiloval jsem se do Pana nenámého a přitom tolik mi blízkého. On o mě hodně věcí ví a já o něm nic.
Objal jsem ho kolem krku a přitáhl si ho na svou horkou pokožku, aby i on cítil, jak moc jsem z něho hotový.
Políbil jsem ho. Můj jazyk prvně olízl jeho nasládlé rty od šampaňského a potom vjel do jeho úst. Přejížděl jsem po celé délce jeho jazyka a pohrával si s ním.
Držel jsem se tak pevně, jako bych toužil po tom, aby se do mě vpil a my se stali jedním.
Mám ho tak nadosah a přitom... Nesmím ho mít. Jsou to jen a jen lži.
Oddálil jsem se od něj a zahleděl se do těch těmných očí.
„Řekni mi už pravdu! Kolik toho s tebou musím ještě zažít, abys pochopil, že jsem se už dávno ztratil? Čeho se bojíš?"

Jeff
Chytl se mně kolem krku a opětoval můj polibek. Líbali jsme se, dokud se najednou neoddálil a zadíval se do mých očí.
Otázky… Právě teď… V tuhle chvíli…
Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a došlo mi, co vlastně říká.
On se ztratil? Cítí ke mně něco?
Měl jsem najednou chuť servat masku dolů. Ale… Chce slyšet pravdu, ale co když ji neunese?
Ještě jednou jsem ho políbil na rty a pak jazykem jemně přejel po jeho ráně na tváři.
„Říct pravdu…“ zamyslel jsem se nahlas. Vzepřel jsem se o ruce a vyklouzl jsem z něj. Jen jsem zatl zuby, když jsem opouštěl to příjemné teplo. Najednou jsem měl pocit, že něco ztrácím.
Miluje mně? Je možné někoho milovat po tak krátké době? Strašně bych si to přál, ale koho vůbec miluje? Hide nebo Huntera?
Posadil jsem se a rukou mu přejel přes jeho vlhké břicho. „Dal jsi podmínku, že budeme mít masky. A ta to všechno hodně zkomplikovala.“
Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolku. Dolil jsem si šampaňské a usadil se do křesla.
Jak mu to mám říct?
„A ta komplikace je teď důvod, proč tu masku nesundám,“ napil jsem se.
I když bych to tak strašně rád udělal, prostě nemůžu. Jak by to bral, kdyby zjistil, kdo jsem? A není to vlastně teď už jedno? Ale přece jen… Nevěřím tomu, že by to vzal v pohodě, v klidu. Jak mu vysvětlím, že jsem odpověděl na jeho inzerát a hned na to s ním měl pracovní schůzku? Že po tom jsem s ním jel na chatu a i přes to, že měl masku, jsem celou dobu věděl, kdo to je? Jak mu vysvětlím to, že jsem se objevil u něj v bytě? 
„Jak můžeš říct, že se něčeho bojím? Jak můžeš vůbec něco takového vědět?“ řekl jsem naprosto klidným hlasem.

Eikichi
Vyjel ze mě a společně s ním vytekl i zbytek jeho tepla z mého otvoru. Jen smutně jsem zasténal.
Zase se zachoval stejně, jako vždy, když jsem mu položil otázku. Odešel ode mě a stáhl se do sebe. Jak kdyby se něčeho bál. Čeho? Má to ublížit mě? Jemu?
Posadil jsem se a podezřívavě se na něj zadíval.
„Jak to moje podmínka zkomplikovala? Měl si jiné plány? Proto jsem se ptal, jestli tě znám osobně."
Zvedl jsem se z postele a cítil, jak mi po stehně až ke kolení jamce stéká jeho sperma. Musel jsem se omýt, ale i tak jsem mu ještě odpověděl na jeho otázku.
„Cítím to z tvých vyhýbavých odpovědí, jakoby to mělo jednomu z nás ublížit. Jen je otázka komu? Já to pravidlo už zrušil, když jsem masku sundal a i teď jsem to udělal znova. Já ti nelžu, a pokud ty se nechceš vzdát své tajné identity, chápu to. Ale pokud chceš pravdu, cítím k tobě něco. Nechápu, jak ses mi dostal tak pod kůži, ale dostal. A ať se snažím sebevíc, nedokážu tě dostat ze své hlavy.
Ale já už prostě nedokážu snést, aby mi zase někdo lhal a já přitom bez něj nedokázal ani žít. To je moje pravda, Hide. Nebo někdo jiný?"
Otočil jsem se a odešel do koupelny. Vlezl jsem ho sprchového koutu a pustil na sebe teplou vodu, která masírovala mé tělo. Ruce jsem si opřel o stěnu a pomalu se svezl k zemi.
Tak dlouho jsem se držel a teď to na mě vše dolehlo. Po tváři se mi svezly slzy a já se držel za břicho a hruď, kde se mi chtělo rozskočit srdce na tisíc kousků.
On se nevzdá své osobnosti, chce být skrytý a já ho přitom toužím víc znát. Podívat se do jeho tváře a vidět jeho mimiku. Opravdu bylo tohle všechno jen hra a já jak pěšák na šachovnici padl za svého krále.
Jsem takový hlupák... Takový idiot... Proč? Proč jsem se zamiloval?

Jeff
Poslouchal jsem ho. Mlčel jsem a jen poslouchal. S každým slovem se vše ve mně svíralo víc a víc.
Tak moc jsem se těšil na jeho společnost, a teď… Je konec. Takhle to prostě dál nejde. Končím s celou touhle parádou.
Eikichi odešel do sprchy. Ještě chvilku jsem seděl a snažil se zpracovat vše, co se teď stalo. Pocit štěstí, který jsem ještě před chvílí měl, najednou zmizel. Vstal jsem a oblékl se.
Vešel jsem do koupelny a chvilku se díval, jak tam Ei stojí opřený o stěnu, drží se za břicho a nechává na sebe téct vodu.
Popošel jsem blíž, aby mě dobře slyšel.
„Ano, měl jsem jiné plány,“ promluvil jsem. „Víš… Nejprve dáš podmínku, pak ji zrušíš a myslíš si, že je všechno v pohodě? Nenapadlo tě, že třeba tohle pro mne v pohodě být nemusí? Že právě tohle je pro mne ta komplikace? Že kdyby to od začátku bylo bez masky, že všechno mohlo být jinak?“
Ještě jednou jsem se na něj podíval a pak jsem s velkým sebezapřením řekl: „Počkám vedle. Odvezu tě domů.“
Nečekal jsem na odpověď a odešel z koupelny. Bylo mi z toho těžko. Bolelo mě to. Ale tohle je nejspíš teď to nejlepší řešení.
Sundal jsem si řetízek z krku. Zvedl jsem ze země jeho kalhoty, řetízek mu strčil do kapsy a vrátil jsem je zpátky na zem. Usadil jsem se v křesle a čekal, až se osprchuje a obleče, abychom mohli jít.
Tohle je nejspíš naše poslední setkání jako Ei a Hide.

Eikichi
Slyšel jsem, co říká a bylo mi všelijak. Polila mě zima a já se celý roztřásl. Neměl jsem sílu se na něj ani podívat. Jen jsem slyšel jeho kroky, jak míří zpět do pokoje. Sesunul jsem se víc k zemi a rukou se zapřel o podlahu.
Co? Nechápu ho… Nechápu, co to se mnou dělá a tohle mi moc ubližovalo. Vzalo mi to všechny naděje. Všechno, v co jsem doufal.
Praštil jsem rukou do země, až se mi po dlani svezla kapka krve a zbarvila dlaždičku.
Vstal jsem a osušil se. Došel jsem nahý do pokoje a bylo mi jedno, jestli se na mě dívá nebo ne, v tuhle chvíli mi asi prasklo srdce a já nevěděl, co dělat.
Oblékl jsem se a uchopil jsem tu debilní masku, kterou bych nejraději spálil. Nasadil jsem si ji a poslušně ho následoval k autu. Ale než jsem nastoupil, vše ve mě najednou vybuchlo.
Počkal jsem, až si nasedne a já se otočil na druhou stranu. Rozběhl jsem se.
Nohy mě nesly daleko. Neznal jsem to tu, ale to mi bylo jedno. Probíhal jsem uličkami, kam se auto nedostane. A stále běžel… Běžel jsem pryč od toho všeho, ve strohém osvětlení pouličních lamp, kdy vše kolem už spalo. Pryč od lží.
Zastavil jsem se až u autobusu, kterému nahoře svítily cílové stanice. Jedna z nich byla ke mně domů. Strhl jsem masku, kterou jsem z neznámého důvodu měl stále na tváři a zahodil ji na zem. Dokonce jsem na ní dupl, abych si ulevil.
Nastoupil jsem do autobusu a nechal se odvézt domů. Po celý čas cesty, jsem se jen díval ven z okna, jak vše kolem mě ubíhá filmovým tempem, které se nedá zastavit. Bolest z každého dalšího kilometru, mi zaplavila srdce, které už tam mělo co dělat, aby nebouchlo.
Proč? Proč to tak hrozně bolí? Proč musím jet domů a nemůžu být s ním? Kde je pravda?
Tyhle myšlenky zaplavily mou mysl a nic víc, mě nezajímalo.
Když jsem vešel do bytu, přivítala mě zase ta ubíjející tma a ticho, které ničí duši nejvíc na světě. Cítil jsem se sám, ale nebyl jsem. Nakoukl jsem do ložnice a viděl spokojeně spícího Samuru. Nechtěl jsem ho budit, nebyl důvod. Proto jsem si ustal na gauči a zavřel oči.
Chtěl jsem to všechno zaspat.
Zapomenout. Ztratit se.
Hide je jen další, kdo mě využil. Ale… To já si nastavil pravidla. Můžu si za to sám.

Jeff
Co vyšel Eikichi z koupelny, neřekl už ani slovo. Skoro se na mě nepodíval. Došli jsme k autu a já nastoupil.
Byl jsem připraven na to, že si nakonec tu masku přeci jen sundám, protože tohle už prostě nedávám. Vím, že mu ubližuji. Jen stále nevím, jak mu vysvětlit všechny ty okolnosti kolem toho, že ho znám už takovou dobu, že vím, kde bydlí a proč mám kancelář naproti jeho bytu. Bude si myslet, že jsem jen nějaký úchyl, stalker…
Než jsem stihl otočit klíčkem v zapalování, najednou se Eikichi otočil a utíkal pryč. Ani jsem nestihl vystoupit z auta, abych na něj zavolal.  
Co jsem vlastně čekal? Co jsem si od toho všeho sliboval? Možná to, že ho odvezu domů a po cestě najdu odvahu mu to říct. 
Najednou to na mě všechno padlo. Cítil jsem absolutní bezmoc.
Ať už teď zareaguji jakkoli, stejně mu to ublíží ještě víc. Myslel jsem si, že to bude jen jednostranný cit. Nemohl jsem tušit, že ke mně něco pocítí za tak krátkou dobu. Chtěl jsem nechat zmizet Hide dřív, než by se stalo právě tohle.
Vystoupil jsem z auta a vrátil se zpátky do baru. Usadil jsem se ke svému stolku a nechal si přinést láhev skotské.
Když se opiju, možná na to přestanu myslet a budu moci usnout.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a pil. Jedno ale vím jistě, a to, že to nepomáhalo. Dostával jsem se do deprese čím dál víc.
Hlavu jsem měl problém již udržet, ale to mi nebránilo v tom, abych si objednal další láhev.
Neposlouchal jsem ani barmana, ani majitele podniku, když se na mne promluvili. Neodpovídal jsem jim a jen hleděl do skleničky. 
„Jak dlouho tu chceš ještě sedět?“
Ztěžka jsem zvedl hlavu a podíval se na příchozího. Pod tmavě modrou maskou se schovávala tvář Stanleyho Torrese. Měřil jsem si ho rozmlženým pohledem. Jen jsem něco zamručel, a když jsem mávl rukou, ať vypadne, shodil jsem flašku na zem.
„Pojď, odvezu tě domů,“ přistoupil ke mně a chytl mě za ruku, aby mi pomohl vstát.
„Běž do prdele!“ odstrčil jsem ho. „Nikam nejdu,“ jazyk se mi lámal, ale to byla má první slova po dvou hodinách.
„Nevěřil jsem šéfovi, když mi volal, jak na tom jsi. Nedělej hovadiny a pojď,“ pevně mě chytl za obě paže a vytáhl mě na nohy. Na poslední chvíli jsem se ho zachytil, když se mi podlomily a já málem skončil na zemi.
„Už je mi všechno jedno. On… Udělal jsem chybu… Utekl…“ cítil jsem, jak mi pod maskou zvlhly oči.
Chtěl jsem si ji sundat, abych si otřel vlhké tváře, ale Stan mě zastavil.
„Co děláš, kreténe… Počkej, až budeš venku!“ kývl na barmana a se společnými silami mě odtáhli do Stanleyho auta. Uložili mě na zadní sedadlo. Barman se rozloučil, Stan nasedl a nastartoval.
Ještě ke mně otočil hlavu.
„Hlavně mi nepozvracej auto,“ nastartoval a zamířil ke mně domů.
Ani jsem nevěděl, kdy jsme dojeli a jak mě dostal do postele. Pamatoval jsem si jen, jak mi pořád opakoval, že jsem kretén a že přespí u mě, že se zpátky domů už tahat nebude.