6.
Eikichi
Cesta trvala nekonečně dlouho, jako by se minuty táhly stejně jako hodiny. Snažil jsem se na nic nemyslet a nepřehrávat si v hlavě všechny chvíle, které jsem v kanceláři strávil. Jediné z čeho jsem měl dobrý pocit, byl fakt, že se Luci nic nestalo. O víkendu nikdy nepracuje a firma je zavřená, takže to bylo jediné štěstí, že tam nebyla. Prostě na to nemyslet, jinak bych se vyboural hned při první zatáčce. Konečně jsem dorazil ke kanceláři a vystoupil z auta. Už tu stálo jen malé zásahové vozidlo hasičů a policie. Hned ke mně přiběhla ještě stále vyděšená Luci a natiskla se na mou hruď. Znám ji už od základní školy. Vždy seděla vedle mě a kamarádila se jako jediná s podivínem, jako jsem já. Instinktivně jsem jí přitiskl k sobě a tišil její pláč, ale já? Díval jsem se na ty ohořelé stěny, po kterých nejspíš plameny stopaly kolem dveří až ven, soudě podle kouřového nádechu na stěnách. Černé, spálené dveře, které držely silou vůle. Vše bylo cítit kouřem a vodou, jak to hasili. Dva roky tohle místo bylo vše, co jsem doopravdy měl.
Vše jak lusknutím prstů zmizelo.
Stiskl jsem prochladlé tělo Luci a pomalu ji od sebe odstrčil, abych mohl jít za vyšetřovatelem, který stál opodál a sledoval mě.
„Dobrý den, pan Tua?”
„Ano, máte nějaké…” nemohl jsem mluvit, hrdlo se mi stáhlo z toho pohledu na mou kancelář.
„Podle prvního ohledání, které jsme učinili, to bylo úmyslně zapálené. Někdo to tam pocákal benzínem a zápalnou lahví vznikl oheň. Vše je spálené na troud. Váš počítač je seškvařený. Tady máte roušku a můžete se jít podívat dovnitř. Už je po nebezpečí nadýchání zplodin.”
Vyšetřovatel mi podával roušku a já si jí nandal. Dveře byly pootevřené a já se jimi vplížil do místnosti. Vše páchlo benzínem a spáleným dřevem.
Ve své kanceláři jsem skoro ani nemohl dýchat, jak se mi tlačily do očí slzy. Vše seškvařené. Rámečky na fotky, spálené vzpomínky.
Z počítače zbyla jen polovina, druhá se roztekla po zemi. Moje práce byla v troudu. Ještě, že jsem si vše zálohoval do počítače, který mám doma. Ale moje usilovná práce a vzpomínky… Kdo mi je nahradí?
Bolest prostupovala mým tělem, ale já pořád nedokázal vykřičet nic z toho, co cítím. Jak kdyby mi někdo zamkl hrdlo a pevně ho svíral.
Bylo mi z toho všeho zle a pomalu jsem se vypotácel ven na ulici. Sedl jsem si na chodník a rozdýchával tu bolest, která mi svírala srdce. Díval jsem se na prsty, které byly obalené popelem, a nechápal, proč se tohle musí dít zrovna mě.
Když zažiji něco krásného, musím o něco přijít? Je to oko za oko? Tolik jsem v tuhle chvíli potřeboval jeho objetí. O někoho se opřít, ale nemám nikoho, kdo by tu se mnou byl.
Uslyšel jsem kroky, které ke mně směrovaly. Zvedl jsem hlavu a podíval se na muže, který ke mně přicházel. Byl to ten Stanley.
Skvělé, tohle mi ještě chybělo, může to hodit na mě, že jsem je poškodil.
Kvůli mně budou mít ušlý zisk, protože nemám kancelář a takhle se vrátím do práce nejmíň za dva dny. Než vše zařídím, bude to věčnost.
Sklesle jsem se zvedl ze země a podával mu ruku.
„Dobrý den,” zaznělo z mých úst jak největší sarkasmus.
Stanley
Myslel jsem, že se Jeff neprobere. Ale nejspíš se pak vzpamatoval, když si uvědomil, že Tua bude potřebovat pomoc. Nasedl jsem do auta a jel jsem k jeho kanceláři. Zastavil jsem kousek dál a chvíli se na něho díval, jak zničeně sedí na obrubníku a vypadá, jako by nevěděl jak dál.
Vystoupil jsem a šel k němu. Postavil se a sklesle mi podával ruku.
„Dobrý den,“ zaznělo z jeho úst a já měl pocit, že by mě nejraději neviděl.
„Dobrý,“ opětoval jsem mu stisk ruky. „Všechno je zničeno?“ pohlédl jsem přes jeho rameno. Jen kývl hlavou a ani se neotočil. Obešel jsem ho a vešel dovnitř. Rychle jsem si všechno prohlédl a vypadl ven, abych se neušpinil.
On pořád stál jako opuštěný a ani si nevšímal své sekretářky. Poslal jsem ji domů s tím, že ji dáme vědět, co bude dál.
„No, je to sice nějaká finanční ztráta, ale není třeba věšet hlavu. Pojistku máte a taky máte smlouvu s námi. Nenecháme si přece ujít dobrý obchod. Věřím, že jste schopen to dát všechno co nejdříve dohromady. Vzpomínky,“ ukázal jsem rukou na vyhořelou kancelář, „budou možná chybět. Ale máte teď možnost si vytvořit nové. Stačí se jen dívat kolem sebe a žít. Nic není ztraceno. Pojďte. Ukážu vám vaší prozatímní kancelář,“ postrčil jsem Eikichiho ke svému autu.
Domluvili jsme se s Jeffem, že bude mít zatím jednu z volných kanceláří v sídle firmy Torres.
Nasedl jsem do auta a čekal, jak se Eikichi rozhodne.
Eikichi
Opětoval mi pozdrav a ještě pevněji stiskl mou ruku, na důkaz vřelosti. Zeptal se, jestli je vše zničené. Nedokázal jsem odpovědět a jen kývnul hlavou. Vše je zničené… Vše.
Odešel do kanceláře a hned se vrátil zpět. Stále jsem tam stál jak bez duše a mé tělo se z toho šoku nedokázalo vzpamatovat. Něco jiného je to jen slyšet z druhé strany sluchátka, ale když to člověk vidí na vlastní oči, zaryje se to hluboko do jeho duše.
Poslouchal jsem pozorně, co mi říká, a nechápal jsem, že mi nabídli pomoc. Byl jsem opravdu moc rád. Takhle budu moct začít pracovat ihned a neztrácet jejich čas, který si jako spolumajitelé platí. Mám vůči nim závazek a budu tvrdě dřít, abych jim to vynahradil. Nikdy jsem nikomu nic nedlužil a nebudu s tím začínat u lidí s tak vysokými ambicemi, jako jsou oni. Jen bych je tím stahoval ke dnu. Zvládám pracovat za dva, tři, čtyři. Do vysílení budu dělat vše, abych se zasloužil o místo, které mi nabízí.
Nové vzpomínky? Když to řekl, v hlavě mi proběhl ten jeden den. To jsou moje vzpomínky, nejhezčí a těmi můžu začít od začátku.
Nasedl jsem za ním do auta a připásal se. Během chvíle jsme už byli před tou nádhernou budovou, která sahala až k nebesům a vstoupili do ní. Výtah nás zavezl do patra, kde měl Stanley kancelář. Při průchodu chodbou, mé oči zamířily k WC.
„S dovolením, půjdu si opláchnout ruce. Zašpinil jsem se. Dojdu za vámi.“
Stanley jen kývnul hlavou a já zamířil k toaletám. Stál jsem u umyvadla a smýval ten popel z rukou. Bylo mi všelijak a mé tělo se chvělo. Tolik bych ho nyní potřeboval. Jeho polibky, doteky.
Co to se mnou udělal, že nedokážu myslet na nic jiného.
Jeff
Dojel jsem k firmě a zamířil rovnou do své kanceláře, sousedící se Stanleyho. Hodil jsem tašku do skříně, usadil se za stůl a chvíli přemýšlel.
Tohle všechno je možnost, jak se dostat k Eikichimu blíž. Rozhodně jsem mu nepřál něco takového. Malého obchodníka může taková věc položit na lopatky. Ale v tuhle chvíli jsem v tom viděl šanci.
Zapl jsem počítač a než se rozjel, vstal jsem a šel si nalít něco k pití. Ze Stanleyho chaty jsem odjel bez snídaně a kromě hladu jsem měl pořádnou žízeň.
Stál jsem u baru, kousek od dveří, když jsem zaslechl na chodbě hlasy. Trhl jsem sebou. Byl to Ei.
Tak už jsou tady.
Opatrně jsem nahlédl ven, když se právě Eikichi omluvil a vcházel na toaletu. Viděl jsem ho a to mi rozbušilo srdce. Rozloučili jsme se tak rychle. Stále jsem ještě cítil jeho vůni, když jsem se o něj opíral. Tak rád bych se ho znovu dotknul, políbil…
Vyšel jsem z kanceláře a zastavil se u Stanleyho.
„Chceš, aby tě viděl? Padej zpátky!“ přikázal mi tichým hlasem. „Šel si jen umýt ruce, za chvilku bude venku….“
Nedbal jsem na to, co mi říká. Touha se ho znovu dotknout byla silnější. Opatrně jsem pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Stál otočený k umyvadlu a nechával po svých rukách stékat vodu. Jako by nad něčím přemýšlel. Potichu jsem k němu došel. Byl tak zamyšlený, že sebou trhnul teprve, když jsem se o něj zapřel a sevřel ho i s rukama v objetí.
Přitiskl jsem rty na jeho krk. Pár vteřin jsem tak stál beze slova a vnímal jeho vůni. Jen pár hodin jsme spolu nebyli a tak moc mi chyběl. Je to se mnou čím dál horší. Tohle nedopadne dobře.
Vzpamatoval jsem se, když se nepatrně pohnul.
„Všechno dobře dopadne. Věř tomu. Jsi v dobrých rukou. Pomůžou ti,“ zašeptal jsem a nosem se otřel o jeho ucho a na moment ho zabořil do jeho vlasů. Znovu jsem natáhl jeho vůni.
„Věř jim, Ei,“ políbil jsem ho ještě jednou na krk. Pustil jsem ho a než stihl cokoli dodat, rychle jsem vyšel ven. Jen jsem kývl na Stana, který hned vykročil ke dveřím toalety. Já zmizel do své kanceláře. Zaklapl jsem za sebou dveře, opřel se o ně a rychle oddechoval.
Tohle bylo riskantní. Co kdyby se otočil, když jsem právě vcházel? Ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Potřeboval jsem ho. Potřeboval jsem, aby věděl, že na něho myslím.
Eikichi
Díval jsem se na své ruce, jak mi po nich voda stéká a smývá černý potah. Najednou jsem ucítil, jak mě něčí ruce objímají a pevně tisknou na své tělo. Nemusel mluvit, už podle vůně, která z něj šla, jsem cítil, že je to on. Tyhle doteky poznám všude. Tak intimní okamžik našich těl, když člověk touží po tom, aby to tak bylo napořád.
Jeho hlas mi zněl v uších jak libá hudba a uklidňoval moji ztrápenou duši. Natiskl jsem se na něj. Klidně bych se otočil. Už ano. Přišel sem… Za mnou, aby byl mou oporou.
Jeho slova mě uklidňovala, ale jak věděl, kde jsem? Kdo jsou oni? Zná je? Odkud? Ano, je to taky Angličan. Jenže nyní mou mysl zaplavovala jen jeho blízkost.
Horké rty potulující se po mém krku, stejná vůně těla, které bylo načichlé naší společnou vášní. Přivřel jsem oči a vnímal i nepatrné otření jeho pokožky o mou. Moje tělo se mohlo zbláznit, jak mnou projíždělo mravenčení a srdce mi divoce tlouklo do hrudníku.
Náhle mě opustil. Stál jsem jak v šoku a stále čekal, že se za mnou vrátí. Jen ztěžka jsem se opřel o umyvadlo a chrstnul si do obličeje studenou vodu, abych se probudil z toho krásného snu.
Budu muset zjistit kdo to je. A pokud oni vědí, kdo to je, zeptám se jich.
Došel jsem ke dveřím toalety a otevřel je, hned u nich mě zarazil Stanley, který stál před nimi a díval se na mě.
„Nebojte, nesnažil jsem se utopit v umyvadle. Mohu tedy vědět, kde bude mé místo?“
Tolik jsem se chtěl zeptat už teď, ale nešlo to. Musel jsem vyčkat na tu správnou chvíli.
Ale moci se znovu dotknout… Tolik po tom toužím.
Stanley
Chtěl jsem zabránit Jeffovi, aby šel dovnitř, ale byl rychlejší. Mohl jsem jen stát a čekat, jak tohle dopadne. Netrvalo ani pět minut, když rychle vyšel ven, kývl na mně.
„Neviděl mne,“ kývl hlavou směrem k toaletě a šel rychle do své kanceláře na konci chodby. „Budu u sebe.“
Vešel jsem na toaletu, abych zabránil Eikichimu ho vidět. Srazil jsem se s ním ve dveřích.
„Ukážu vám kancelář. Jediná volná je teď vedle mé,“ zamířil jsem k těm správným dveřím, které byly na druhé straně, než byla Jeffova kancelář.
Byla menší, než moje, ale vkusně zařízená a měl tam celé IT zázemí.
Otevřel jsem dveře a pustil ho dovnitř. Malá místnost pro sekretářku na pravé straně, velká pro Eikichiho nalevo.
„Počítám, že máte vše zálohováno, takže si můžete všechno natáhnout sem. Nemusíte se bát. Tenhle počítač není naveden na firmu. Bude váš osobní, můžete si ho nechat klidně i ověřit. Vaše asistentka má tu malou kancelář naproti vám. Toaletu a sprchový kout – to jsou ty třetí dveře v chodbičce.“
Vešel jsem do jeho kanceláře a otevřel okna, aby se vyvětralo.
„Nechám vás, ať se tu můžete zabydlet. Pokud budete něco potřebovat, moje kancelář je hned vedle. Teď jestli mě omluvíte, mám ještě něco na vyřízení.“
Eikichi
Stanley mi ukázal novou kancelář. Stál jsem v úžasu a díval se před sebe na tu místnost. Bylo to větší než moje a sekretářky kancelář, kterou jsem měl předtím. Byla moc hezká.
Došel jsem k počítači a usedl za stůl.
„Moc děkuji. Je to krásná kancelář. Vše zálohované mám, dojedu si domů pro flash a přetáhnu si to. Hned jsem zpátky a ještě jednou za vše děkuji.“
Byl jsem zcela v šoku a prohlížel si svojí novou kancelář. Co všechno my nabídli a nic za to nechtějí, jen mojí práci a trochu loajálnosti. Taková šance se dává jen jednou za život a já ji opravdu rád přijal. Jenže pořád jsem se cítil divně, jak kdybych zradil místo, na kterém jsem tak dlouho pracoval a dostal tohle na stříbrném podnosu. Nemůžu mít z toho radost, já se k tomuhle nevypracoval, to někdo jiný. Jen jsem mohl přijmout pomoc.
Postavil jsem se a odešel na autobusovou zastávku, potřeboval jsem domů pro všechny věci, abych mohl začít pracovat. Dojel jsem ke své kanceláři a vzal si auto, které tam stále stálo.
Když jsem dorazil domů, otevřel jsem všechna okna, abych vyvětral a zasedl k počítači, pro vyzvednutí zálohovaných dat. Spěchal jsem, jen letmo jsem zkontroloval email. A nedokázal se vzpamatovat z toho, že mě tam Madoka našel. Zrychleně jsem dýchal a pročítal zprávy od něj. Poslední došla, když jsem byl s Hide na té chatě. V tu chvíli, co jsem si na to vzpomněl, mnou znova projel pocit vzrušení a já se dotkl míst, kterých se před chvílí dotýkal jeho jazyk. Zase jsem slyšel jeho hlas a cítil tu silnou vůni, která se linula z jeho těla. Už teď mi moc chybí. Skousl jsem si rty a vymazal zprávy od Madoky.
Nechci s ním nic mít.
Vzal jsem si flashku a zamířil zpět do kanceláře. Tak jsem usedl za stůl a začal urputně pracovat. Kašlal jsem na oběd, na vše, chtěl jsem to mít z krku.
Jeff
Stanley vrazil do kanceláře jako velká voda. Málem mi vypadla sklenice s vodou z ruky.
„Jseš idiot, nebo co?!“ vyjel na mně, jen co za sebou zabouchnul dveře. „Celou dobu si tu s ním hraješ a pak mu vlezeš přímo do rány. Jseš normální? Proč se potom tady o něco snažíš? A proč do toho pak taháš mě, když to chceš všechno takhle posrat, co?“
Stanley byl rozčílený a s každým krokem se ke mně blížil. Postavil jsem skleničku na stůl a výhružně se na něho podíval.
„Ještě jednou mi řekni, že jsem idiot a rozbiju ti hubu!“
Chvíli jsme se na sebe beze slova dívali, jako dva kohouti na jednom smetišti.
„Jak je na tom? Už viděl svoji kancelář?“ zeptal jsem se na Eikichiho.
„Jo, myslím, že se mu líbila. Před chvilkou odjel,“ přistoupil ke mně blíž a zadíval se mi do očí pohledem staršího bráchy. „Víš, tu hubu si jednou rozbiješ sám, jak si pořád zahráváš. Měl jsi za ním prostě jít a pozvat ho na rande,“ povzdechl si Stanley na konec.
„To neřeš. Bude to v pohodě,“ poplácal jsem ho po rameni. „Dobře to dopadne,“ řekl jsem o něco tišeji, protože téhle poslední větě jsem přestával věřit. Otočil jsem se, hrábnul do tašky a vytáhl klíče od jeho domu. „Díky za půjčení. Měl bys zavolat hospodyni, ať vyčistí vířivku.“
„Ty hovado, nestačila ti postel?“
„Postele jsou čisté. Teda… No až na tvoji meditační místnost,“ opatrně jsem se na něj podíval, ale přesto jsem se usmíval.
„Ty…“ zavrčel Stanley. „Seru na tebe!“ otočil se a vrátil se k sobě do kanceláře.
„Jedu do druhé kanceláře!“ křikl jsem ještě za ním, když za sebou zavíral dveře.
Sedl jsem si k počítači a začal zjišťovat některé věci. Asi po hodině jsem si posbíral věci a opatrně nakouknul do chodby. Byla prázdná. Kdo by taky sem jezdil v neděli. Jen pár bláznů. Chtěl jsem už nastoupit do výtahu, ale když se otevřel, zůstal jsem stát jako opařený. Můj pohled se zastavil na člověku, kterého jsem tu nechtěl vůbec vidět. Madoka nakouknul ven, podíval se na mně s mírně opovržlivým pohledem. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, zhodnotil moje rozcuchané vlasy a ledabylé oblečení, které jsem na sebe hodil ještě na chatě. Nejraději bych po něm teď skočil a zabil ho.
„Jsi poslíček?“ znovu se na mně pohrdavě podíval. „Hledám kancelář Stanleyho Torrese, má tu někde být.“
Jen jsem mlčky ukázal napravo směrem ke Stanleyho kanceláři.
„Dík. Tu máš za snahu,“ vtiskl mi do napřažené ruky 1 jen a rychle se odtáhl, jako by měl ode mne něco chytit. Nastoupil jsem do výtahu a než jsem zmáčkl tlačítko, ještě jsem se díval, jak míří ke Stanovi. Ještě že Eiki odjel pryč.
Eikichi
Pracoval jsem a vše jsem poctivě přetahoval do nového počítače. Otevřel jsem své stránky pro prodej a začal vše dávat dohromady i tam.
Náhle jsem uslyšel povědomý hlas, který přicházel z chodby. Zvedl jsem se a šel ke dveřím, ty se s vrznutím otevřely a já zůstal v šoku stát na chodbě.
„Ei?”
„Madoko? Co… Co tu děláš?”
„Na to se chci zeptat já. No, ale můžeme si promluvit jinde.”
Došel ke mně a otevřel mou kancelář. Zkontroloval, jestli někdo není vevnitř a narval mě zpět do místnosti. Zavřel dveře a otočil klíčem.
Stál jsem opřený o stůl a snažil se rozdýchat to, že je on zde. Když jsem konečně trochu probral, vyrazil jsem ke dveřím a snažil se je otevřít.
„Není potřeba, abys utíkal, Ei. Jen s tebou chci mluvit.”
Stáhl jsem ruku z kliky a podíval se na jeho ruku, ve které držel klíč.
„A o čem?” řekl jsem mírně podrážděně.
„Já… Vím, že jsem udělal chybu a chci to napravit. Co začít od začátku.”
Začal se ke mně přibližovat a rukou se opřel o dveře. Jeho horký dech se otřel o mé rameno. Druhá ruka se mi usadila na lemu kalhot a on jedním tahem sjel rukou mezi mé nohy.
Když však pohladil přes látku můj penis, nic se nedělo. Nepřipadalo mi to vzrušující, já už toužil po jiných dotecích. Po těch, které ve mě vzbuzovaly bouři a ne, že se mi chce zvracet. Nenávidím ho za to, co všechno mi udělal, ale sám to nedokážu ovlivnit. Prostě ho nesnáším. To jsou všechny pocity, které k němu cítím a to i v téhle chvíli.
Chytil jsem ho za ruku a odstrčil.
„Copak je, EI? Pořád se neumíš bránit tomu, že tě tolik vzrušuji? Nechceš ho v sobě?”
Chytil mou ruku a otřel ji dlaní o svůj rozkrok. Projelo mnou mrazení a zvláštní pocit, že tohle opravdu nechci. Znovu jsem ho odstrčil.
„Máš někoho jiného. Nech mě, prosím. Já… Já někoho mám.”
Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, ale já to tak opravdu cítil.
Stiskl mi ruce v zápěstí a natiskl své rty na mé. Jen jsem z úst udělal tenounkou čárečku, aby se nedostal jazykem dovnitř.
„Ale Ei, jsi můj, tak se mi poddej. Ty se nedokážeš dlouho bránit.”
Nahmatal jsem klíč v jeho ruce a vyrval mu ho ze sevření. Odstrčil jsem jej a otevřel kancelář.
„Vypadni!” ukázal jsem na dveře.
„Fajn, ještě se uvidíme Ei a doporučoval bych ti, aby ses už rozmyslel.”
„Nebudu s tebou.”
„Ale budeš!” řekl Madoka rozhodně a pomalu došel ke dveřím výtahu.
Praštil jsem s dveřmi a svezl se po nich k zemi. Ruce jsem si opřel do dlaní a snažil se rozdýchat to, co se tu před chvílí stalo. Když s někým skončím, tak je to definitivní. Když mi někdo ublíží, nikdy se nevracím. Jen toho člověka definitivně vymažu ze svého života se všemi chvílemi, které jsem s ním strávil. Nechci, aby se mě ještě někdy dotknul, ani aby pohledem zavadil o mé tělo. Cítím se jak prašivý pes.
Stanley
Zaslechl jsem z chodby bouchnutí dveří. Vyšel jsem ven právě, když se kolem mne mihnul Madoko.
„Á, tady jsi!“ přistoupil ke mně se širokým úsměvem. „Hledal jsem tě. Nevěděl jsem, kterou máš kancelář a z vedlejší mě vyhodila uklizečka,“ mávl rukou někam do chodby.
„Co chceš?“ pustil jsem ho dovnitř, aby ho nezahlédl Eikichi.
„No co… Chtěl jsem tě vidět,“ protáhl se kolem mne a otřel se mi o rozkrok.
„Nechápu proč a nevím, kde jsi přišel na to, kde mám kancelář,“ zavřel jsem dveře.
„Myslíš si, že někdo tak slavného jména se nedá najít?“ přistoupil a přitiskl se na mně. „Víš, co chci. Dlouho už jsme se neviděli,“ zajel mi rukou do rozkroku.
Když se o mne znovu otřel, nemohl jsem si nevšimnout, že je vzrušený. Natáhl jsem ruku za sebe a otočil klíčem. Po jeho tváři se hned rozlil spokojený úsměv a jeho ruce se hned rozběhly po mém těle.
„Chyběl jsi mi,“ šeptal vzrušeně do mé košile a líbal mně na krku. „Chybělo mi tohle,“ stiskl můj penis.
Bez jediného slova jsem ho chytil za ruce, zkroutil mu je za záda a potlačil ho ke stolu.
„Takže chyběl, hm?“ usmál jsem se a smýkl s ním na stůl. Zlomil se v pase a s tlumeným výkřikem zabořil hlavu mezi papíry. Rychle jsem mu rozepl opasek a poklopec a strhl jeho kalhoty pod zadek.
„Máš rád, když tě někdo tvrdě ojede, co?“ zavrčel jsem mu do ucha a vrazil do něj hned dva prsty bez jakékoli přípravy. Zasténal a prohnul se v zádech. Ještě víc na mě vystrčil svůj zadek a přirazil k prstům.
„Ano! Chci to! Prosím!“ žebral jako poslední tulák o almužnu.
Rozepl jsem si kalhoty a nechal je trochu sklouznout. Promnul jsem svou erekci v ruce a nastavil se proti němu.
„Jak chceš!“
Přirazil jsem. Jeho výkřik se roznesl do ztichlé kanceláře. Drtil jsem jeho zápěstí v pevném sevření. Druhou rukou jsem ho držel za vlasy. Začal jsem přirážet, rychle a tvrdě, až nohy stolu skřípaly o podlahu.
Eikichi
Vrátil jsem se ke stolu a dodělával práci. Chci jít domů a napsat mu. Chci si s ním aspoň psát.
S hlubokým povzdechem jsem si přejel po ústech a znovu si v hlavě představil Hidovi polibky, kterými mě obdarovával po čas, co jsme spolu byli v té tmě.
Vše bylo zas tak živé a plnilo mou mysl jeho vymyšlenou tváří.
Trvalo snad věčnost, když jsem konečně vše dokončil. Venku byla tma a pouliční světla osvětlovala tichou ulici, kde stálo jedno auto za druhým. Zavřel jsem okna a zamířil k autu.
Takové ticho, které mně doprovázelo, že se snad dalo krájet.
Nikde nikdo. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je jedenáct večer. V břiše mi kručelo, jak jsem vše hodil za hlavu a byl jsem opravdu moc unavený.
Dojel jsem domů a z lednice vytáhl jídlo, které mi v předpřipravených krabičkách stačilo dát jen do mikrovlnky.
Zapl jsem ji a díval se, jak se jídlo otáčí. Vzpomněl jsem si, jak jsem mu vařil. Tak dlouho jsem nikomu nechystal jídlo. Naposled bratrovi, ale ten je už dva roky v Anglii. Chybí mi.
Hide mě tak chválil za ten salát a Madokovi ode mě nikdy nechutnalo. Říkal, že jídlo z restaurací je lepší. Opravdu mu šlo jen o prachy.
Sedl jsem si ke stolu a opuštěně jedl své jídlo.
Když jsem dojedl, otevřel jsem si notebook a najel na ty stránky, na kterých jsem ho poznal.
„Věřím jim. Když si mi to řekl ty, budu tomu věřit. Chci tě vidět. Kdykoliv. Napiš mi, prosím.”
Ještě chvíli jsem držel jen prst na tlačítku a přemýšlel, zda mu neničím život. Co já vím, může mít rodinu, přítele. Ale proč by to dělal a říkal, že mu mám napsat?
Jeff
Osprchoval jsem se, převlékl se do náhradních čistých věcí, které jsem měl v kanceláři. Nalil jsem si skotskou a usadil se do křesla naproti oknu. Popíjel jsem a upřeně sledoval jeho byt.
Jaké to teď bude? Předtím jsem se takhle díval třeba celé hodiny. Jen jsem snil. Ale teď? Znám jeho tělo, jeho vůni. Znám jeho doteky a polibky…
Venku se pomalu začalo stmívat, když se rozsvítilo světlo v jeho oknech. Srdce mi začalo rychle bít, když jsem ho viděl. Sledoval jsem ho, jak si chystá jídlo a sedí sám u stolu u své večeře. Jako někdo opuštěný.
Ale vždyť máš mně… Nejsi sám, Ei…
Sledoval jsem ho po celou dobu. I potom, co dojedl a usedl k pracovnímu stolu. Nejspíš bude ještě pracovat. Přeci jen je jeho práce…
Ozval se tón příchozí emailové zprávy. Otočil jsem hlavu k počítači a potom znovu do jeho oken.
Že by…
Ještě chvíli jsem přemýšlel a najednou jsem měl strach se zvednout a jít se podívat.
Co když to není on? Jen budu zklamaný.
Opět jsem se zadíval na Eikichiho, kterého tvář osvětlovala jen namodralá zář vycházející z monitoru. Seděl tam s hlavou svěšenou mezi rameny, jako by na něco čekal… Po celou tu dobu.
Najednou jsem vyskočil na nohy a přeběhl k počítači. Málem mi židle ujela pod zadkem, jak prudce jsem na ní dosedl. Nedočkavým pohybem, avšak se sevřeným žaludkem, jsem najel kurzorem na email a zprávu otevřel. Sotva jsem dýchal, když jsem to četl. Krátká věta, která mě vrátila zpátky k životu.
Co mu mám napsat? Nechci se chovat jako zblázněná holka. Ale… Jsem šťastný, že napsal.
Poslepu jsem mu odepisoval s pohledem upřeným do jeho oken.
„Dostal jsi šanci začít svůj život žít znovu. Jen nesmíš ztratit důvěru. Můžeme se znovu vidět. Stejně jako ty, teď budu mít hodně práce. Napíšu, ti zítra, kdy budu mít čas. Rád tě zase uvidím.“
Odeslat
Eikichi
Stále mi nic nepřicházelo a já začal být nervózní. Třeba už ho neuvidím.
Možná jsem moc rychlý? Ale on mě dnes obejmul a to v té firmě. Věděl, kde jsem. Jak kdyby mi četl myšlenky. Tak proč nepíše?
Sakra, jsem takový hlupák. Může se koupat. Nebo jíst… Nebo… Ne to ne… Na tohle nesmím myslet.
Srdce se mi sevřelo nad myšlenkou, že to co dělal mě, může mít i někdo jiný.
Začal jsem nervózně bubnovat prsty o stůl a hypnotizoval svůj počítač.
Zastavilo se mi srdce a adrenalin se mi vlil do žil, když mi přišla zpráva.
Četl jsem ji a doslova hltal každé slovo.
Nový život? Zatím jsem pořád ve starém a sám. Je vidět že je také moc zaměstnaný, ale já… Tolik ho chci vidět.
Začal jsem vyťukávat svou odpověď.
„Dobře, budu čekat, až se mi ozveš.”
Asi umřu, než mi zapípá od něj zpráva. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale už teď hořím nedočkavostí ho znovu obejmout.
Tentokrát bez masek, ihned si ji sundám. Chci mu vidět do tváře a vědět, s kým to vlastně mluvím.
Znovu jsem si přejel po svých rtech a moje ruka, která tolik lačnila po něm, mi sjela po hrudi k rozkroku, který jsem jen pohladil. Jestli tohle bude dlouho trvat, asi to nezvládnu. Tolik mi toho dal za jeden den. Stal se ze mě někdo, kým jsem nikdy nebyl. Nenasytný.
S povzdechem jsem vstal a odešel do sprchy. Omyl jsem se studenou vodou, abych se uklidnil a pomohl slehnout tomu dole.
Vzal jsem si jen tričko a trenky. Zalezl jsem do postele a po dlouhém dni, se mi konečně zavřely oči.
Jeff
Pozoroval jsem jeho okna, dokud nezhaslo světlo. Všechno jsem pozavíral, vypnul počítač a rozjel se domů. Celou cestu a poté i doma jsem přemýšlel, jak to bude dál. Jak dlouho ještě budeme hrát tuhle hru? Nejraději bych mu řekl, kdo jsem. Ukázal mu svou tvář.
Vybalil jsem si věci a vzal do ruky masku.
Ještě to nejde. Nemůžu se mu ukázat tak brzy.
Shodil jsem ze sebe věci a zamířil rovnou do postele. Únava se začala projevovat. Usnul jsem brzy. Nezdál se mi ani žádný sen.
Nesnáším telefony. A hlavně hned po ránu, když jsem ještě rozespalý. Naštvaně jsem po něm hrábnul a podíval se, kdo mi volá. Do prdele, seřve mě hned jen, co přijmu hovor. Vypnul jsem ho a pořádně se protáhl. Snad všechny obratle v páteři mi zakřupaly. Posadil jsem se, rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel, co udělám jako první. Ráno jsem prostě nepoužitelný. Telefon znovu začal zvonit. Krucinál, ten je neodbytný.
„Kde do prdele jsi? Už jsi tu dávno měl být! Myslíš si, že to tu bude fungovat, aniž by ses uráčil přijít do práce? Tak zvedni tu prdel a naklusej, nebo tě sem osobně dokopu!“ začal nadávat Stanley, jen co jsem přijal hovor.
„Ale jo, už jedu.“
„Tak vylez kurva z té postele! Neseď tam, jako by se tě nic nemělo týkat!“
„Neřvi po mně! Říkal jsem, že už jdu!“ odsekl jsem mu. On opravdu ví, jak mě probudit. Za tohle mu jednou urvu hlavu. „Ei už je v kanceláři?“ zeptal jsem se ještě, abych byl v obraze.
„Nevím, neviděl jsem ho. Ani jeho sekretářku. Ale musím ti něco říct. Byl tu včera Madoka. Zatáhl jsem ho k sobě do kanclu. Ale nevím, jestli se viděl s Eikichim.“
„Vím, potkal jsem ho. Nepoznal mě. Myslel si, že jsem poslíček. Doufám, že sis aspoň užil?“
„Si piš, že jo. Se na tu svoji prdel dneska neposadí,“ začal se Stanley smát.
„Ty se mi snad zdáš,“ zakroutil jsem hlavou.
„Tak nekecej kraviny a hleď naklusat. Asi jsme už přišli na to, kdo z firmy vynáší.“
Okamžitě jsem se probral. „Dobře, za chvíli jsem tam.“
Eikichi
Probudil mě nepříjemný tón budíku a já ho naštvaně zaklapl. Nemám rád tak brzké vstávání. Zívl jsem a došel si do koupelny. Konečně jsem udělal svou ranní hygienu a oblékl se.
S kartáčkem v puse a ručníkem kolem krku, jsem vytáčel číslo Luci.
„Ano Ei?”
„Luci, prosím tě, dojdi do firmy Torres. Od dneška tam máme kancelář a já už vše včera zařídil. Dojdi jen před budovu, za chvíli jsem tam a půjdeme spolu.”
Luci na druhé straně telefonu se jen zaradovala a položila mi to. Aby ne, pracovat v této firmě si přál každý.
Vyrazil jsem k autu a dojel před firmu. Luci už nervózně přešlapovala u obrubníku a jak mě viděla, tak se ke mně rozběhla.
„Takže budeme pracovat tady?”
„Ano, a jdeme, jinak přijdeme první den pozdě.”
Usmál jsem se a táhl Luci za ruku do budovy. Nastoupil jsem s ní do výtahu a zmáčknul poschodí, ve kterém teď budu jako doma. Vešli jsme do kanceláře a já Luci ukázal ještě její malou místnost, která byla o polovinu větší, než předešlé pracoviště. S nadšením se pustila do práce a já taky.
Takový klid, který z toho místa dýchal…
Ne jak moje nora, ve které jsem pracoval doposud. Moje šance na lepší život. Pokud se ještě ozve on, budu asi věřit, se se osud obrací k dobrému.
Otevřel jsem počítač a začal přidávat položky a cenovky. Různě objednával a zadával, jako vždy, zajetý systém, který se vždy osvědčil.
Na stole se mi znovu rozezněl telefon. Jen s nechutí, jsem se zahleděl na číslo, které se tam objevilo. Opravdu si nedá pokoj a nejspíš mě vždy bude otravovat, dokud nenastavím jasná pravidla pro něj, stejně jako pro sebe. Opravdu už k němu nic necítím. Jak kdyby se mi celý nás společný život vymazal z mozku poté, co jsem potkal Hide. Proč? Nevím, ale byl jsem za to rád.
Zvedl jsem příchozí hovor.
„Už mi nevolej! Nechci s tebou mluvit!”
Znovu jsem ho zavěsil, protože jsem neměl chuť jakkoliv s ním komunikovat. Madoka mi jen otravoval život a přišla ta správná chvíle si vše uvědomit a jít naplno do něčeho jiného.
Jeff
Zajel jsem do podzemního parkoviště pod firmou a zaparkoval na našich rezervovaných místech.
Chtěl jsem jet nahoru výtahem, ale nakonec jsem použil požární schodiště. Kdyby nebylo potřeba dořešit to, na co Stanley přišel, ani bych se tu neukázal. Nemůžu si teď dovolit, potkat se tu s Eikichim. Jakákoli maličkost by mě mohla prozradit. I když jsem včera riskoval, dneska už nebudu.
Ještě než jsem vešel na chodbu, nahlédl jsem opatrně jako nějaký zloděj a pak teprve, když jsem zjistil, že je vzduch čistý zamířil jsem do své kanceláře. Můžu v ní být zavřený třeba celý den a nikdo o mně nebude vědět. Mám v ní prakticky vše. Včetně toalety a sprchy.
„Jeffe! To je dost, že jsi tady!“ rozlehl se najednou přes celou chodbu Stanův silný hlas, když jsem procházel kolem jeho kanceláře. Ten zmetek si nechal otevřené dveře, aby mě mohl odchytit, jen co přijdu. Dělal to tak často a já ho za to nesnášel. Vždycky mi hned nacpal plno úkolů a nezajímalo ho, že si chci udělat nejdříve kafe.
„Jo! Jsem tady a pro nikoho tu nejsem minimálně půl hodiny. Potřebuji se probudit, protože mě nějaký idiot s telefonem nenechal vyspat,“ zastavil jsem se a zadíval se do jeho kanceláře. Naše asistentka se jen usmála a pak zase zabořila hlavu do papírů na svém stole.
„Udělejte mi prosím kávu,“ kývl jsem na ní. „A pak ji dejte tomu poslíčkovi,“ ukázal jsem prstem na Stanleyho. Ten se jen zamračil a já se ušklíbnul. Neměl mě budit.
„Přijď za mnou, nebudu se s tebou bavit tady na chodbě,“ mávl jsem rukou a zamířil do své kanceláře. Nechal jsem dveře otevřené, aby bylo jasné, že na něho čekám. Odložil jsem věci, svlékl sako a pověsil na ramínko.
Zapojil jsem si notebook a zapnul firemní počítač. Usadil jsem se za stůl, díval se na otevřené dveře a čekal, až dojde Stan.
Eikichi
Prodíral jsem se spoustou stránek, abych našel nové trhy, ze kterých budu odebírat zboží, když jsem z chodby uslyšel hlas, který mi připadal tak známý.
Okamžitě jsem měl knedlík v krku a vyběhl jsem na chodbu jak smyslů zbavený. Zahlédl jsem jen mužská záda v obleku, ale ta hned zmizela v kanceláři, na konci chodby.
Určitě to nebyl on, je to hloupost. Že by byl tak blízko mě?
Byl jsem zmatený a nadějně čekal, že se ještě ta osoba vrátí a já ji uvidím do tváře. Nebo alespoň něco, co by mi ho připomnělo. Hide… Zklamaně jsem znovu zalezl do kanceláře.
Zabral jsem se raději znovu do práce. Ani jsem si nevšiml, že je čas na oběd. Luci se objevila ve dveřích se svým stále káravým pohledem a ukazovala na hodinky, abychom už vyrazili na jídlo. Neměl jsem hlad, už dlouho se odbývám jen jídlem z jídelen, nebo koupenými hotovkami, ale i já jsem cítil, že bych s ní měl jít. Nejde jen pracovat a ani se nenadechnout čerstvého vzduchu. Vlastně jsem se ani Stanleyho nezeptal, zda je tu nějaká hospůdka, kam bychom se mohli jít najíst.
Když jsme procházeli chodbou, jen jsem k němu nahlédl do otevřené kanceláře a pro jistotu zaklepal na dveře. Ale nikdo tu nebyl.
Zamířil jsem tedy s Luci jen tak na blint do ulic. Hned kousek od kanceláře jsme narazili na malou, ale útulnou hospodu, ve které jsme se najedli.
Cestou zpět, se mi v kapse začal vibrovat telefon a já se jen s nechutí díval na číslo. Myslel jsem si, že je to Madoka, ale omyl. Ihned jsem se začal usmívat jak sluníčko a Luci mě se zájmem pozorovala. Zvedl jsem ho a přiložil si sluchátko k uchu.
„No to je div, že mi to zvedneš. Co kdybych právě někde umíral? Trvalo ti to přesně minutu a to už by záchranka nestihla.“
„Samuru? Tohle číslo používáš, jen když jsi v Japonsku. Ty jsi doma?“
„Jo, právě jsem na letišti, ale jedu hned za rodiči. Stavím se za tebou zítra v kanceláři.“
„To nepůjde, já jsem jinde.“
„Kde? Tak se stavím tam. Řekni kam a já dojdu.“
„Do sídla firmy Torres…“
„Wau, ty vole. Ok, zítra tam naklušu, asi po obědě. Víš jak mi dělá problém časový posun.“
„Dobře, hlavně na sebe dávej pozor.“
Zavěsil jsem telefon a vešel do budovy. Zasedl jsem ve své kanceláři k počítači a začal zase pracovat.
Takže můj bráška je zpět, aspoň mi pomůže se z toho všeho vymluvit.
Jeff
Stál jsem u okna a díval se ven. Nechápal jsem to. Jak se to někomu mohlo povést? Na druhou stranu se zas nedivím. Je spousta lidí, kteří tohle dokážou. Kteří jsou na tohle talentovaní a nic pro ně není překážka.
Pozoroval jsem lidi, jak chodili sem a tam a najednou jsem zbystřil. Mezi všemi těmi pro mne nezajímavými lidmi, jsem zahlédl jednoho, který si můj zájem vysloužil už dávno. I kdyby byli všichni stejně oblečení, měli stejné vlasy a výšku, okamžitě bych ho poznal. Díval jsem se jak Eikichi míří k budově se svou asistentkou. Podle zvednuté ruky nejspíš telefonuje a podle gestikulace, je to asi příjemný rozhovor.
Najednou se mi sevřel žaludek. Zůstal jsem jak opařený civět do místa, kde on už dávno nebyl.
Co když… Co když mu volá Madoka? Co když se s ním Eikichi přeci jen udobřil a vrátí se k sobě zpátky? S kým jiným by takhle telefonoval?
„Sakra tak Jeffe!“ křikl na mě Stanley, když jsem mu neodpovídal. „Co s tebou je, prosím tě? Co ses vrátil, jsi duchem úplně mimo. Vzpamatuj se, nebo půjdu a sám řeknu Tuovi, kdo je slavný Jefferson Hunt!“
„Možná by to asi bylo jedno. Nejspíš se k němu Madoka vrátí,“ svěsil jsem hlavu mezi ramena. „Stejně to všechno pro něj je jen hra. Jen se něco přiučit. Možná jsem mu ukázal to, co by chtěl dělat s ním.“
„Ty seš debil, víš to? Teď na to kašli. „Tohle můžeš řešit potom. Teď potřebujeme zjistit, kdo je ten hacker, co se nám naboural do počítačů!“
„Máš pravdu,“ otočil jsem se k němu. „Musíme najít někoho, lepšího, než jsme my a než je on, aby nám ho pomohl najít. Vyřídíme si to s ním pak po svém.“
Eikichi
Ani jsem se nenadál a byl večer. Luci se už asi před hodinou přišla rozloučit a já stále pracoval. Konečně jsem se cítil spokojený s odvedenou prací a zamířil domů.
Podle toho, že ve všech kancelářích byl klid, byl jsem asi poslední, kdo tu ještě zůstal.
Sjel jsem výtahem dolů a došel k autu. Byla už celkem tma. Na nebi jen pár hvězdiček a měsíc schovaný za mračné opary.
Nasedl jsem do auta a jel domů.
Zase otvírat ten prázdný byt kde jsem sám. Mít alespoň zvíře, nebo kytku, za kterou bych se chtěl vrátit mezi čtyři zdi, které se mnou nemluví.
Povzdechl jsem si a rovnou šel udělat večerní hygienu, abych mohl zalézt do postele. Chtěl jsem se jednou pořádně vyspat.
Hodil jsem na sebe jen tričko a trenky. Vlezl jsem do postele a během chviličky usnul.
Probudilo mě chrastění klíčů ve dveřích a nepříjemný pocit, že se někdo blíží k pokoji.
Chtěl jsem vyskočit z postele, ale nebyl jsem dost rychlý. Někdo mě silnou ránou do tváře vrátil zpět. Chytil mě za ruku a zkroutil mi ji za zády, až mě zabolelo zápěstí.
Obličej mi zarazil do polštáře a pevně mě k němu tiskl.
„Takže ty se mnou nechceš mluvit? Nezajímá mě, co chceš ty, ale co chci já. Už jednou jsem ti říkal, že mi neutečeš a teď ti ukážu, kde je tvé místo.”
Madokův hlas mi nepříjemně drtil zvukové kanálky a jeho pevný stisk mého zápěstí mi dával jasně najevo, že tohle myslí vážně.