15.
Eikichi
Nechápal jsem, kam jde. Proč to na mě všechno vysypal, jako kdyby to chtěl mít za sebou a odešel ke Stanovi do auta? Jen jsem stál mezi dveřmi a díval se na něj, jak projíždí kolem mě.
Stál jsem a díval se na něj... Byl jsem v takovém šoku, že jsem nic necítil... Nic... Jak kdyby mi tohle někdo pouštěl na filmu a já nevěřil, že se to stalo.
Opíral jsem se celou váhou o rantl dveří a jen stále pozoroval odjíždějící auto. Až když zmizelo za obzorem a já na něj neviděl, svalil jsem se na zadní sedačku a otcovi muži za mnou zavřeli dveře.
Jak kdyby ve mně něco vybouchlo. Obrovská bolest se rozlila do každého kousku mého těla. Vyrvané srdce tepalo na mých bolavých žebrech a city explodovaly ve zmatek a chaos.
Každé jeho slovo mnou projíždělo a nemělo cíle, ani nebylo pochopeno, prostě se ztrácelo v nicotě.
Kdybych někdy řekl, že jsem se někdy předtím zamiloval naplno, lhal bych. Tohle byla jediná láska, která pro mě znamenala vše, a já to nehodlal vzdát.
Měl jsem jen pocit, že se tu stalo něco, čemu jsem nerozuměl a velkou roli v tom měl můj otec, kterého jsem viděl ve zpětném zrcátku se nad mým stavem usmívat.
Oni mi nikdy nepomohli jen tak. Vše má své následky a přísná pravidla, jak ve sterilním světě… Nechápu své rodiče a oni mě také ne. Uteču.
Díval jsem se okýnkem, jak ubíhá cesta kolem nás a kdybych na tom nebyl takhle, otevřel bych dveře a za jízdy vyskočil. Nesnáším být s nimi a v našem domě.
Dojeli jsme domů a za celou dobu se mnou otec neprohodil ani jedno slovo, jen spokojeně seděl za volantem a dokonce mi pomohl z auta. Pro něj nadlidský výkon.
Dovedl mě do pokoje a usadil na postel. Během chvíle byl u mě doktor a prohmatával mé tělo, zkoumal každou část mé hlavy. Nakonec zkonstatoval, že mám jen slabý otřes mozku a špatně jsem reagoval na ty opiáty, které mi Madoka dal.
Píchl mi nějaké léky a já se s pomocí otce převlékl do pyžama. Ulehl jsem do postele a díval se před sebe, jako kdyby ve mě nebyl žádný život, jen prázdná skořápka.
Doktor odešel a já zůstal s otcem v pokoji sám.
„Je dobře, že jsi zpět, Ei. Až ti bude lépe, tak začneme znovu se zaškolováním na tvou pozici nástupce. Myslím, že prostoru jsem ti dal už dost a ty už se musíš vrátit domů. Matka měla o tebe strach a já nemám rád, když trpí. Vezmeš si dědičku naší konkurenční firmy, abychom vše spojili, a ty se staneš pravým mužem. S blbostmi je konec."
Nevěřil jsem tomu, co mi říká a vše se ve mě sevřelo. Věděl jsem, že tenhle den přijde a já byl asi v té nejlepší náladě na to, abych se mu postavil. Konečně nastal ten čas, abych mu řekl, co si o tomhle všem myslím a kam patří moje srdce.
Ať jde s celým dědictvím do hajzlu, já nejsem jeho loutka a ani Samuru.
Jeff
Samuru odjel druhým autem a já se Stanleym mířil k Hazukimu. Po cestě se ve mně všechno rozleželo a začalo bolet. Sotva jsem dýchal, když jsem vystupoval z auta.
Ayano se zhrozil, jen co mě viděl mezi dveřmi.
„Krucinál, Jei, nejsi robot, abych ti dal nové součástky a tys byl zase v pořádku. Podívej se na sebe,“ postrčil mě k velkému zrcadlu. „Dneska nikam nepůjdeš, zůstaneš tady,“ mračil se na mě. Choval se, jako by byl můj táta. Nějak jsem neodporoval. Bylo mi to jedno. Nechal jsem se dostrkat chodbou k jednomu ze dvou pokojů, které byly vzadu za ordinací.
„Osprchuj se a pak tě prohlédnu pořádně,“ dal mi jasný příkaz, když se zběžnou kontrolou ujistil, že mi voda neuškodí. Sestra mi přinesla osušku a věci na převlečení. No věci… řekl bych, že noční košili.
I přesto, jak mizerně jsem se cítil, neubránil jsem se úšklebku.
„Tohle si jako mám oblíct?“ ukázal jsem na věc, která měla jen mašličky na zavázání.
„Dělá ti to problém? Klidně tu můžeš spát nahej,“ umlčel mě Ayano. „Pojď, Stane vedle. Než se osprchuje, ty mi pěkně řekneš, co jste zase vyváděli,“ chytl Stanleyho za paži a táhl ho do ordinace.
„Potřebujete pomoct?“ ozvala se setřička, která celou dobu stála vedle dveří.
„Ne, to zvládnu.“
„Kdyby něco, ve sprše je zvonek…“ poklonila se a odešla.
Opatrně jsem se vysvlékl z těch špinavých hader a vešel do sprchy a pustil na sebe teplou vodu. Stál jsem tam celkem dlouho a celou dobu přemýšlel, co teď vlastně bude. Jestli Eikichiho ještě vůbec uvidím. Všechno se ve mně svíralo a fyzická bolest se míchala s bolestí, že tohle je nejspíš konec.
Když se mi začalo dělat nevolno z horké vody, rychle jsem se opláchl a hodil na sebe tu věc, co jsem si ani nedokázal sám zavázat, protože si na záda nedosáhnu.
Lehl jsem si do postele, jen se zlehka přikryl a zvřel jsem oči.
Nechci myslet na to, co mě tak bolí. Nechci na to myslet. Ale poraďte mi někdo, jak to mám udělat.
Tak strašně rád bych byl s Eikichim, ale slova jeho otce a tón, jakým mi to sdělil…
Nevím, jestli se tomuhle dá bránit. Jestli ano, neskončil bych jako Madoka?
Padla na mě strašná únava z toho všeho a já aniž bych oči aspoň trochu otevřel, abych se podíval na přicházející sestřičku, jsem začal pravidelně oddychovat. Jen jsem ještě ucítil píchnutí v předloktí a pak jsem se zcela ztratil…
Eikichi
Zhluboka jsem se nadechl, abych dokázal dlouho mluvit a nezastavit se. Musím mu to vpálit najednou, nebo k tomu už nikdy nenajdu odvahu. Tohle jsem já a vždy jsem to já byl.
Nikdy jsem se neměnil a stál si pevně za svými rozhodnutími. Kdybych nyní jen na chvíli ustoupil, už bych se na sebe nedokázal nikdy podívat do zrcadla s tím, že jsem člověk.
Jen bych byl dál jeho loutkou bez srdce... Dřevěnou panenkou, které rozkazuje a ona skáče, jak on říká. Už dost, jsem dospělý muž, co zná pravou lásku, která mu byla tak dlouho skrytá.
I kdybych chtěl řvát, nebo brečet, tuhle osobu vedle mě, to nikdy neobměkčí. Dobře. Máš na to Ei!
„Neudělám to, co jsi právě řekl. Nikdy si mě neznal a nikdy znát nebudeš. Neuznáváš mě jako svého syna a já tebe jako svého otce. Už dávno jsem se vzdal nadějí na hezkou rodinu, a že by měla matka strach? Ona, která má citů, co se za malíček vejde? Nikdy jste Samuru nevychovávali, já ano. Takže se o nás dál nestarejte a nechte nás žít život, který žít chceme. Svoje prachy si, otče, strč do prdele. Já o ně nestojím a byl bych vděčen, kdyby si mě odvezl domů. Tady už nechci být ani minutu. Jen si hrajete na lidi, ale vše jste ztratili. Jestli chceš vědět, co já cítím k vám, tak vás nenávidím a je mi vás líto. Umřete sami a v zapomnění. Chceš vědět, co opravdu chci? Chci být s Jeffem a spát s ním každý den. Jo, aby jeho ruce pěvně svíraly mé tělo a ty nemáš právo rozhodovat za mě. Sám si mě vyhodil z domu a já šel, všeho jsem se vzdal, už nejsem tím, kým jsem byl. Miluji Jeff..."
Silný úder do mé tváře řekl víc, než tisíc slov.
Otec po mě hodil věci a zakřičel na chodbu Samurovo jméno. Ten přiběhl do pokoje jak veliká voda a div nevyvrátil dveře. Otec jen ukázal na postel a řekl poslední slova, která jsem od něj slyšel.
„Zmizte odsud a postarej se o něj. Umřít nemusí. Jen si pamatuj Ei, já tě vždycky budu sledovat."
Sevřelo se mi srdce. Jediný projev jeho zájmu o mou osobu, který on mohl kdy projevit. Nikdy jsem si nemyslel, že mě má rád. A on to tímto způsobem řekl. Jak kdyby mě uznal.
Oblékl jsem se Samurovou pomocí a došli jsme k autu, které bylo přistaveno na otcův rozkaz. Odjeli jsme domů, a když jsem otevřel svůj byt, konečně ze mě všechno spadlo a já si s klidem lehl do postele. I když se to nezdálo, byl jsem opravdu zničený a vyčerpaný.
Jen se těš Jeffe, docela jsi mě naštval a taky... ještě víc jsem se do tebe zamiloval.
Stanley
Seděl jsem s Ayanou v jeho ordinaci a asi hodinu jsme si povídali o tom, jaký je Jeff idiot.
„Nechápu to, vždycky byl se vším hotov raz dva, a teď? Jeden průser za druhým…“ kroutil hlavou Hazuki.
„No jestli to nebude tím, že se opravdu zamiloval,“ zašklebil jsem se. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli mi začal zvonit telefon.
Samuru… Co ten mi asi chce…
„To po mě neustále tak toužíš?“ řekl jsem, jen jsem přijal hovor.
Vyslechl jsem si zas pár jeho průpovídek o tom, jaký jsem, než začal normálně mluvit. Poslouchal jsem ho a nevěřil vlastním uším. Hm. Tak Eikichi se postavil svému otci a on ho nechal jít. Jeff mi neřekl nic o tom, že měl Ei převzít rodinný podnik a jeho otec chtěl, aby se ho Jeff vzdal.
„Nemůže teď přijet. Je celý dobitý a spí. Dostal sedativa. Jsme u Ayano Hazuki v jeho soukromé ordinaci. Ale můžeme ty dva někam zavřít a já klidně dojedu a budu ti dělat společnost. Nechceš dojet sem i s Eikichim?“
Další příval nadávek.
„No, rozhodni se, jak chceš. Jsem ti kdykoliv k dispozici,“ zavěsil jsem telefon a když jsem viděl tázavý pohled Hazukiho, jen jsem pokrčil rameny. Zvedl jsem se a šel zkontrolovat Jeffa. Sedl jsem si na židli vedle jeho postele a díval se na něj, jak spí. I přesto, že dostal sedativa, jeho spánek byl neklidný.
Měli by si konečně ujasnit, jak to s nimi bude. Takhle to opravdu nejde do nekonečna. Už je to únavné. Pro mne i pro Samuru. Pořád kolem nich běháme jako kolem malých dětí.
Natáhl jsem ruku a shrnul Jeffovi vlasy z čela. Jen mírně stáhl podvědomě obočí, ale spal dál.
Známe se od střední školy. Naše rodiny udržují přátelské vztahy a on je jako můj brácha, kterého jsem nikdy neměl. Záleží mi na něm a nechci, aby se trápil. Jen doufám, že už bude všechno v pohodě. Teď jen počkat, až se jeden nebo druhý probere a promluví si spolu. Ale jak znám Jeffa, bude spíš mlčet.
Do čerta s ním.
Eikichi
Nevím, čím to bylo, ale mé tělo bylo tak unavené, že jsem během chvíle usnul. Jen jsem místy cítil, jak mi na hlavu někdo dává studený obklad a snaží se mě donutit, abych pil.
Kdybych neodmítl všechny kapačky a různé sračky, co do mě otec chtěl narvat, možná by mi bylo hned lépe. Ale nechtěl jsem. Tohle chci zvládnout sám.
Tak moc mi tu Jeff chyběl, ale on opravdu nebude v dobrém stavu a ani já se necítím na to, abych někam chodil. Byl jsem tak sám...
Vše ve mě řvalo, že chci být někde jinde a s někým, koho miluji, ale copak bych dokázal chodit? Sakra... Jeffe...
Konečně jsem usnul, a když jsem se probudil, bylo ráno. Podíval jsem se na budík na stolečku a zahlédl, že je kolem jedenácté hodiny. Pomalu jsem si sedal, a když jsem zjistil, že mi je lépe, pokusil jsem se postavit, jenže to ještě zcela nešlo.
„Samuru!"
Zařval jsem na celý pokoj a on během chvíle přiběhl.
„Je ti lépe?" zeptal se opatrně, jak kdybych se měl rozpadnout.
„Je. Pokud máš číslo na Stanleyho, prosím popros ho, aby mi sem toho mluvku dovezl. Děkuji."
„Co? Popros? Ses posral ne?"
„Samuru!"
Naštvaně praštil do dveří a šel vytáčet Stanovo číslo.
Omlouvám se ti bratříčku, ale já už nebudu otálet.
Ten blbec poslouchal slova mého otce moc dlouho a nejspíš si udělala mylný závěr. Chci ho mít tady a u sebe, nebo mi praskne srdce žalem.
Jeff
„Vstávej!“
Ležel jsem dál se zavřenýma očima a dělal, že spím. Nikam se mi nechce. Nemám náladu na nic. Proč by taky… Eikichi je doma u rodičů a já nemám potřebu jet ani do kanceláře, abych se díval do jeho prázdného bytu.
„Tak vstávej, nebo tě vykopu z postele!“ ozval se tentokrát blízko mé hlavy Stanleyho hlas.
„Běž do prdele!“ odsekl jsem a otočil se na druhý bok.
„Už tě mám plný zuby! Měl by ses vážně vzpamatovat. Ayano říkal, že…“
„Dejte mi všichni pokoj,“ zamrčel jsem znovu.
„Potřebuješ klid a čas na zotavení, Jei. Dohodl jsem se se Stanem, že pojede s tebou na hory a tam se dáš dohromady. A nechci slyšet odmlouvání. Přijedu tě tam zkontrolovat. Jestli neposlechneš, nechám tě zavřít do nemocnice!“ ozval se přísně Hazuki, který právě vešel do pokoje a viděl, jak odmítám spolupracovat.
„Běžte všichni do prdele,“ zanadával jsem, ale pak jsem se zvedl a velmi neochotně jsem se začal oblékat do čistých věcí, které mi Stan donesl.
„Věci jsem ti sbalil, máš je v autě. Nasnídáš se na chatě. Tu chvíli to bez kafe vydržíš,“ cpal mě Stanley netrpělivě do auta. Hazuki mi ještě podal léky, zabouchl dveře a my vyjeli.
Možná jet na chatu je dobrý nápad. Budu si moct v klidu přebrat své myšlenky a pak se rozhodnu, jak celou tuhle nesmyslnou situaci s Eikiho svatbou vyřeším.
Opřel jsem se pohodlně o sedačku a jen tiše sledoval cestu.
„Hospodyně všechno připravila. Máš tam jídlo na týden. Budeš tam a nikam nepolezeš. Já si jen ještě něco zajdu zařídit a pak se za tebou vrátím. Chraň tě bůh, jestli tě nenajdu v posteli,“ peskoval mě Stanley, když jsme konečně dojeli na místo.
Odnesl mi věci do mého pokoje v podkroví, počkal, až se nasnídám a užiju léky, nacpal mě do postele a zmizel.
Ani zlatem se nedá ohodnotit jeho přátelství. Ani nevím, jak bych mohl dostatečně poděkovat za to, že mám takového přítele.
Ještě jsem slyšel zvuk odjíždějícího auta a pak bylo ticho.
Najednou na mně všechno padlo. Konečně jsem byl sám a mohl jsem pustit své emoce na povrch. Slzy mi tekly po tváři a já je ani nestíral. Tekly mi po krku a smáčely polštář.
Nechtěl jsem mít v hlavě všechno to, co se mi v ní teď honilo. Nechtěl. Ale každý koutek mého mozku zabíral Eikichi a obava, že se s ním už nikdy neuvidím.
Nejspíš bude čas odjet. Vrátit se do Anglie, jak chtěl jeho otec. Ale když to já nechci. Chci se s ním vidět. Chci mu říct, jak moc ho miluji. Ale nevím, jak se k celé té situaci teď on staví. Poslechne svého otce?
Musím něco udělat. Musím s ním mluvit. Počkám, až Stan přijede, pak ho omráčím, vezmu si jeho auto a pojedu za Eikichim.
Vymýšlel jsem v duchu, co udělám se Stanem, protože mi dobrovolně teď auto nepůjčí. Tak dlouho a usilovně jsem nad vším přemýšlel, že mě to v kombinaci s léky uspalo.
Stanley
Odjel jsem od chaty a zastavil hned za prvními stromy, kde na mě už Jeff nemohl vidět. Vytáhl jsem telefon z kapsy a volal Samuru.
Muselo ho to stát hodně úsilí, když mi ráno zavolal. Absolutně mu to nešlo přes pusu, ale nejspíš mu Ei něco řekl, a on se přemohl a vyřídil mi vše, co měl. Přemýšlel jsem, jak to zařídit. Jeff by nejspíš k Eikichimu nechtěl jet, po tom, co jsem slyšel. Je dost zásadový, a pokud se pan Tua takto vyjádřil, Jeff to vzal v potaz, i když se tím trápí.
„Jeff je na místě. To auto, co jsem pro vás poslal, už dojelo? Dobře. Budu čekat na prvním parkovišti na kraji města. Dobře. Řidič zná cestu, tak se neobávejte. Jo, je to náš doktor a Ei ho zná. Tak ať na tebe dlouho nemusím čekat. Vysaď Eiho na chatě a pak dojeď za mnou…“ zavěsil jsem.
Nastartoval jsem a znovu se rozjel, abych byl co nejdříve na místě, kde budu čekat na Samuru.
Eikichi
Netrpělivě jsem čekal, až se Samuru vrátí, ale nevracel se a já byl opravdu hodně nervózní. Měl jsem strach z toho, že to Jeff odmítne proto, aby mě chránil. Ale já nepotřeboval chránit, potřeboval jsem jeho a u sebe.
Ale může být na tom hůř než si já sám myslím a jakýkoliv pohyb, by mu mohl ublížit. Což ve mě vyvolalo pocit strachu o Jeffa.
Konečně jsem stál na nohou a došel ke dveřím, které jsem vzápětí otevřel. Od vchodových dveří se ozývaly dva hlasy, jeden z nich byl Samurův a druhý jsem odněkud taky znal.
Šel jsem k nim a už z dálky poznával Ayana.
„Dobrý den, co tu děláte?"
Podával jsem mu ruku, abych mu mohl potřást jeho.
„Musím se na vás podívat, bylo mi to nakázáno."
Musel jsem se usmát, protože pokud mu to bylo nakázáno, asi to byl Jeff a docela mě tohle zjištění zahřálo u srdce.
„Jak mu je? Omlouvám se, pojďte dál."
Ukázal jsem do místnosti a Ayano vešel. Posadil jsem se na gauč v obýváku a on mě začal prohlížet. Nemohl jsem si nevšimnout Samurovy nervozity, ale asi to bylo kvůli mému stavu.
„No, vypadá to jen na slabší otřes a dostáváte se z toho. Jen bych vám doporučoval menší oddech v horách, abyste se lépe uzdravil."
„To nepůjde, pane doktore. Musím za Jeffem a promluvit si s ním."
„Tak to ve vašem stavu není možné. Rád bych vás odvezl na rentgen, jen pro jistotu."
„Je mi už lépe a tohle není potřeba."
„Jste lékař, pane Tua? Jsem oprávněný k tomu vám říct, že to může být vážné a taková prohlídka je potřebná."
Díval jsem se na něj a radši souhlasil. Třeba má pravdu a já si zahrávám se zdravím.
Oblékl jsem se a vyšel s nimi k autu. Nasedl jsem na zadní sedačku a než jsme vyjeli, ještě jsem dostal od Ayana lék, které jsem spolknul. Prý mi bude lépe na cestě autem.
Asi nechtěl, abych mu poblinkal auto, moc jsem se mi nedivil.
Pohodlně jsem se usadil a pozoroval, jak kolem mě cesta ubíhá, najednou jsem usnul, ani nevím jak.
Probudil jsem se, když se motor auta ztichnul a když jsem se malátně vypotácel z auta a Samuru s Ayane mi pomáhali do budovy, jen jsem matně vnímal přírodu kolem sebe.
Položili mě na postel a já se jen otočil na bok, protože jsem nedokázal udržet oči.
„Ei, mám tě moc rád bratříčku. Je na čase, abyste byli oba šťastní."
Samurovy ruce mi pročísly vlasy a když odešel z místnosti, jen jsem si v duchu říkal, že nechápu jeho slova.
Jeff
Musel jsem spát hodně tvrdě, protože když jsem se probral a pohlédl do okna, slunce pomalu klesalo dolů. Natáhl jsem se ke stolku pro vodu a trochu se napil. Chtěl jsem se protáhnout, když jsem si ve své rozespalosti uvědomil, že je něco jinak.
Nebyl jsem v posteli sám. Nejspíš mě chce mít Stanley pod kontrolou. Chtěl jsem ho slušně vypakovat z postele, ale když jsem se otočil, zastavil se mi dech.
Nechápavě jsem zíral na spícího Eikichiho.
Jak? Jak se sem dostal? Jak dlouho tu je? Proč tu vlastně je? Vždyť měl být doma u rodičů….
Konečně jsem se nadechl, ale mé srdce začalo vyvádět. Tluče jak splašené, jako by chtělo vyskočit z hrudi a pokud se neuklidním, nejspíš odejde na procházku bez mého těla. Několikrát jsem se zhluboka nadechl.
Přitáhl jsem se k Eimu blíž, opřel jsem se o loket a pozoroval jeho tvář. Najednou jsem nad ničím nepřemýšlel. Jen jsem ho pozoroval. Natáhl jsem ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Jen mu mírně cukly koutky, ale spal dál.
Zaplavil mě pocit štěstí, že je tady se mnou. Ať už to skončí jakkoli, krásnější probuzení jsem si nemohl přát. Opatrně jsem pod něj podsunul ruku a přitáhl se k němu. Natiskl jsem se k němu a oběma rukama ho objal.
Užíval jsem si jeho teplo a vůni, poslouchal jsem jeho pravidelný dech.
Takhle bych chtěl zůstat napořád.
Eikichi
Spal jsem tak tvrdě, že jen myšlenka na to, že bych měl vstát a být sám v nemocničním pokoji, mě ničila.
Chci tak moc být s ním a cítit jak se mě dotýká. Tak strašně mi chybí, že jen myšlenka na to, mě bolí.
Pootevřel jsem rozespale oči a to co jsem viděl před sebou, mi tak rozbušilo srdce, že i nádech byl nesmyslný. Jak sen, který se mi plní a je tak na dosah, že jen fouknout a je pryč.
Nechci se nikdy probudit. Nikdy...
Neodolal jsem a nemotorně před sebe natáhl ruku, abych se mohl dotknout jeho tváře. Stále jsem se mu díval do jeho očí a jen se modlil, že pokud se dotknu jeho pokožky, že nezmizí, jak opar mlhy.
Prsty se dotkly jeho tváře a sjely po té hladké pleti na krásně tvarované rty. Naprázdno jsem polkl a mým tělem se rozlilo chvění do každé části, která řvala, že jsem jen jeho.
Byl jsem tak moc šťastný, že jsem se k němu nahnul a okamžitě spojil naše rty. Jen na povrchu... Tak aby se sebe dotkly a mohly ochutnat svou blízkost, jak kdyby se mi měl rozpadnout.
Potom jsem se oddálil a jen se na něj díval, abych si zapamatoval jeho tvář dokonale. Jeho horký dech, který se odrážel o můj nos a dokonce jeho rty, které bych chtěl líbat neustále.
„Miluji tě, Jeffe. Jestli si od otce slyšel cokoliv, je to blbost. Já mu řekl to, co cítím a odešel od nich definitivně. Nikdy jsem nechtěl peníze a moc, chtěl jsem si vše vydřít a mít to za své zásluhy. Chci být s tebou, chápeš to?"
Upřeně jsem ho pozoroval a propaloval pohledem.
Pokud řekne nějakou další blbost, nebo se mnou nebude mluvit, asi ho...
Ne… Nic mu neudělám, jsem rád, že jsem tu s ním a můžu se tisknout na jeho horké tělo, které mi dává všechno lásku, kterou on má.
Jeff
Pozoroval jsem Eikichiho spící tvář, dokud se neprobudil. Jen jsem přivřel oči, když se mne dotkl a lehce políbil na rty.
Jeho jemnost, hloubka jeho očí, jeho upřímnost… To bylo to, co mě od samého začátku uchvátilo. Když si tenkrát na rautu vkládal jídlo do svých úst, usmíval se, jeho jemný úklon hlavy a zářící pohled… Už tenkrát jsem z něj nemohl spustit oči.
Když tenkrát vyšel ze svého domu a vrazil do mne… To jak se mi omlouval a já mohl slyšet jeho melodický hlas… Tenkrát jsem mu naprosto propadl.
Ještě nikdy nikdo mě tak neuchvátil jako on. Zamiloval jsem se do něj…
Pohladil jsem ho po tváři a usmál se na něj.
„Ei, chci, abys pochopil jedno. Nechtěl jsem se tě vzdát. Jen jsem si potřeboval promyslet, co udělám. Víš, jsem v téhle zemi jen host. Mám na paměti vaše tradice a ctím je. A tvůj otec… Neměl jsem na to co říct.“
Potlačil jsem ho do ramene a převalil na záda. Zvedl jsem se nad něj a zadíval se do těch jeho nádherných očí.
„Taky s tebou chci být…“ sklonil jsem se a políbil ho. Jen jemňounce jsem ťuknul špičkou jazyka o jeho rty. „Nechci se tě vzdát,“ znovu jsem ho políbil a dal do toho polibku vše, co jsem k němu cítil.
Miluji tě, Eikichi…
Eikichi
„Tak se mě nevzdávej! To je to jediné, co bych ti neodpustil. Co můj otec říká, se mě už dávno netýká. Vyhodil mě z domu už dávno a tím se vzdal práva na můj i Samurův život. Já jsem já. Pokud mě takového nebere, nemá v mém životě co dělat. Nehodlám, se vzdát něčeho, co jsem tak hledal. Tebe…"
Srdce mi splašeně bušilo o stěny hrudníku a v hlavě mi vybuchoval ohňostroj. Jak kdyby tohle bylo poprvé, kdy se mě dotýká. Vlastně to bylo poprvé, kdy mi vše říká a já můžu vidět v jeho očích ten odlesk citů, který se tam tak dlouho skrýval.
Už je dosažitelný... Je můj... I kdyby na mě nyní spadl meteorit, umřu šťastný, že jsem mohl poznat lásku a ne jenom lživý svět.
Tak dlouho má duše bloudila bez té druhé, že se mé srdce zamrazilo v čase a nyní, mám právo žít.
Taková jemnost, která se ke mně přes jeho jazyk dostávala a ladně tančila po mých rtech, mě dostávala do kolen.
Vše ve mě se svíralo a zároveň jako kdybych se nadnášel nad postelí a plul pokojem s ním.
Otevřel jsem ústa a jen přijímal jeho vášnivé polibky, v kterých se proplétaly naše jazyky mezi sebou, jako dva hadi. Vše si zapamatovat! Vše vnímat!
Moje prsty jezdily po jeho zádech a tahaly jeho tričko nahoru, jak nedočkavě a lačně ho toužily svléct.
Najednou jsem se zarazil a pohlédl na něj.
„Jsi ještě zraněný. Je to v pořádku?"
Lhal bych, kdybych řekl, že bych dokázal zastavit tuhle lavinu citů, kterou jsem mu chtěl vyjádřit, ale nechci mu ublížit. Stejně tak, jako se nehodlám už držet dál.
Jeff
„Nevzdám se tě…“ vydechl jsem a následně se zcela utopil v polibcích, které mi opětoval. Cítil jsem jeho ruce na zádech, jak mi roloval triko nahoru, ale vzápětí se zarazil.
Zraněný? Kdo teď myslí na nějaké zranění?
Nadechl jsem se, a opravdu... Žebra mě zabolely a já jen sevřel rty.
Ale ať je to jak chce, toužím po Eim. Hned teď. Ale každý prudší pohyb…
Jen pár vteřin jsem přemýšlel jak to udělat.
Sedl jsem si a natáhl se k tlačítku u hlavy postele. Horní část matrace se zvedla do polo sedu. Stáhl jsem ze sebe triko a kalhoty a pak se pohodlně opřel. Chytl jsem Eikichiho za ruku a potáhl ho k sobě na klín.
„Je mi jedno jak jsem barevnej, ale chci tě, Ei,“ přitáhl jsem si ho k sobě blíž.
Opravdu jsem ho tak moc chtěl, že už při svlékání jsem měl problém. Nedočkavě jsem ho začal líbat a volnou rukou jsem mu hned zajel od triko.
Eikichi
Byl jsem překvapen z tak rychlé reakce a cítil vzrušení, když mi odhaloval svoje tělo. Bylo mi jedno, že má spoustu modřin, pro mě je nádherný.
Mírně jsem se od něj odtáhl a okamžitě se celý svlékl. Oblečení jen překáželo.
Nečekal jsem na další pozvání do jeho klína a obkročmo si na něj sednul.
Dával jsem si pozor, abych se nedotkl nějakého zraněného místa, ale on byl na tolika místech modrý, že to šlo ztěžka. I já sám jsem stále cítil menší křeče do boku, jak do mě Madoka kopl.
Musel jsem se zasmát, nad touhle scénkou.
„Dva lazaři a nedokážou udržet svou touhu na uzdě. Miluji tě, Jeffe."
Uchopil jsem jeho ruku a dva prsty mu olízat tak důkladně, aby byly pěkně vlhké a dobře klouzaly.
Navedl jsem ho ke svému otvoru a mírně na ně dosedl, aby jimi vjel tak hluboko, až mi projela vlna vzrušení celým tělem. Můj penis se nedočkavě napínal a otíral se o jeho břicho v rytmu nadzvedávání mé pánve.
Byl jsem tak vzrušený a mým tělem projíždělo elektrizující svírání, které zasáhlo každý orgán, aby se usadilo v tříslech. Jediná touha, která mě ovládala, byla: být s ním jeden.
Začal jsem Jeffa líbat, nedokázal jsem se držet zpátky a ani jsem nechtěl. Až jsem ucítil, že mé stěny povolily a vše ve mně bylo tak moc vlhké, že ho chci ihned v sobě, nadzvedl jsem se.
„Můžu?"
Jeff
Sledoval jsem, jak se Ei zbavuje svého oblečení. Neodolal jsem, a i když nebyl ještě zcela nahý, natáhl jsem ruku a začal ho hladit po břiše. On mne však zastavil a vsunul si mé prsty do úst. Už tohle samo o sobě mě málem přivedlo k orgasmu, jak moc to na mne zapůsobilo. Začal jsem vzrušeně oddechovat.
A co teprve, když si mou ruku navedl dolů a ty vlhké prsty si navedl do zadečku.
Dýchal jsem jako pes. Krátkými a rychlými nádechy, aby to moje žebra zvládala ten nápor vzrušení.
Sem tam jsem se proti němu prohnul, abych cítil jeho teplo. Každé otření ještě víc zpevňovalo mou erekci.
Po chvíli přestal svírat mé prsty, uvolnil se a pak položil tu nesmyslnou otázku.
„Musíš!“ zavrčel jsem nedočkavě a potlačil jeho nadzvednutou pánev dolů.
Lehce se nasunul na můj penis a mně se málem zatmělo před očima. Pevně jsem sevřel jeho boky a snažil se vydýchat ten šílený pocit, kdy mě svíral a nejspíš bude stačit pár pohybů a já budu hotový.
Nejraději bych ho převalil na záda a vzal si ho po svém. Ale musel jsem to tentokrát nechat na něm.
S pohledem upřeným do jeho vzrušené tváře a mírným tlakem na jeho boky, jsem mu naznačil, že má pokračovat.
Eikichi
Pomalu jsem dosedal na jeho naběhlý penis, který otíral své žilky o mé stěny tak, že jsem cítil naprosto vše. Mým tělem projíždělo mravenčení a v horkých proudech zaplavovalo mou hlavu.
Byl jsem zcela ztracen jen v užívání si jeho naběhlosti v mém nitru. Cítil jsem jak najíždí na místečko, ze kterého šílím, mě dostalo na samou hranici uspokojení.
Snažil jsem se potlačit tu neskutečnou touhu okamžitě navýšit tempo dosedů na jeho klín, ale opravdu mě omezovala bolest v boku a jeho nejspíš také.
Tak úžasný pocit, když byl ve mně. Cítit ho tak hluboko, že se mi rozskočí srdce v návalu extáze. Mít ho tak blízko, že naše těla jsou jedno. Co víc člověk chce?
Moje stěny ho pevně svíraly a já se začal nadzvedávat a dosedávat v táhlých pohybech pánví, abych o mohl víc v sobě sevřít.
Zvláštní čvachtavý zvuk spojoval naše citlivá místa a dopřával naprostou kluzkou rozkoš.
Každé otření o mou prostatu mě zaplavovalo dokonalým pocitem vášně a milování.
Nedokázal jsem se držet dál. Zaklonil jsem hlavu a s prudkým nasednutím na jeho klín, z mého penisu vystříklo mé uspokojení a rozstříklo se mu na břicho.
Celé tělo se mi napínalo v nekončící orgasmové křeči a moje srdce se svíralo pod náporem lásky, kterou k němu cítím. Jak kdybych měl explodovat. Jak dlouho jsem potřeboval slyšet slova, která mi říkal a nyní se s ním můžu milovat tak, že mu dávám všechno.
Jediná slova, která tohle všechno vysvětlují, jsou nekončící štěstí.
Jeff
Byl jsem tu jen já a on. Měli jsme svůj svět.
Neskutečně nádherný pocit, když se Ei začal opatrně pohybovat a já si užíval to příjemné tření. Jen jsem ho držel za boky a zatínal mu do nich nehty, když mě to začalo naplno ovládat a já zapomněl i na to, jak se jmenuji. Chtěl jsem přesunout ruku na Eiho pohupující se penis, ale už to bylo zbytečné, když na mé břicho začaly dopadat první várky jeho spermatu.
Pohled na jeho vyvrcholení, jeho tvář zkřivenou orgasmem a slyšet jeho hlasité vzdechy jen urychlilo neodvratné.
Všechno se ve mně stáhlo, bolest přebil nádherný pocit blaha. Celé tělo jsem měl v mírné křeči, jak se všechno stahovalo do jednoho místa. Varlata se mi stáhla a penis začal škubavými pohyby propouštět důkaz mého vyvrcholení a plnit Eikiho zadeček a pod tlakem orgasmu jsem jen přivřel oči a na moment jsem zapomněl i dýchat. Jen jsem se prohnul proti Eikimu a s neskutečně nádherným pocitem, který se přeléval ve vlnách mým tělem, jsem čekal kdy poleví ten největší nápor, abych mohl zase normálně dýchat.
„Miluji tě, Ei,“ řekl jsem chraplavým hlasem. Chytl jsem ho za zátylek a přitáhl si ho pro polibek.
Je můj. Opravdu je můj… Jsem ten nejšťastnější člověk na světě…
Eikichi
Dolehl jsem opatrně na jeho hruď a tváří se natiskl na tu horkou pokožku, kde pod svaly silně bušilo srdce, které jen přizvukovalo tomu mému.
Jak krásné, slyšet ten dunivý zvuk, když se srdeční sval hýbe a klidné nadzvedávání hrudního koše ukolébávalo moji duši.
Jsme tady... Na tomhle místě, kde to všechno začalo. Na místě, kde se setkali dva osamělí lidé, kteří vlastně celý život hledali jeden druhého.
Proč jsme se v životě tolikrát setkali a ani jednou, se na sebe nepodívali jinak, než jen ve spěchu? Proč jsem hned nedostal zásah šípem a nevletěl mu do náruče?
Tolik promarněného času s mužem, který mě nemiloval a musel se na to dívat muž, který mě miloval naplno.
Kolik bolesti Jeff prošel a nemohl ke mně? Kolik bolestí jsem musel projít já, abych mohl být s ním?
Ale jsem s ním...
Moje tělo se chvělo a stále v něm dozníval odcházející orgasmus, ale můj mozek a hlas srdce říkal jen jedno.
Tohle je muž, s kterým chci být.
Zavrtěl jsem se na jeho klíně a užíval si ty příjemné pocity z toho, že jsem s ním spojen v jeden celek.
Mám ho a už ho nepustím. Budu ho bránit zuby nehty a nikdy nedovolím, aby mi utekl. Zamiloval jsem se ve chvíli, kdy jsem poznal, jaká láska opravdu je a to beze slov.
„Miluji tě, Jeffe."