Pravidla lží – Kapitola 13

13.

Eikichi
Probudilo mě šimrání na tváři a teplo, které se vpíjelo do mé kůže.
Otevřel jsem oči a pohledem jsem se střetl s jeho. Okamžitě jsem si sedl a převrátil ho opatrně na záda.
„Jak ti je? Jsi v pořádku? Nezranili tě moc? Já... Já... Omlouvám se, je to má vina. Tolik jsem se o tebe bál."
Lehl jsem si k němu zpátky, ale byl jsem opřený o lokty a nahýbal se k jeho tváři.
„Omlouvám se, zase další otázky, ale já si nemůžu pomoct."
Srdce si šíleně bušilo do hrudního koše, ale vidět jeho tvář, pro mě byla ta nejkrásnější podívaná. Když sluneční parsky, které prosvítaly žaluziemi, dopadaly na jeho obličej. Byl jsem jak v pasti, ze které se nechci dostat.

Jeff
Eikichi se probudil a hned měl plno otázek. Ale celkem jsem ho chápal.
„Jsem v pohodě,“ usmál jsem se na něj svými rozbitými rty. Zvedl jsem ruku a pohladil ho po vlasech. Prsty se mi do nich zamotaly, jak je měl ještě zacuchané ze spánku. Přitáhl jsem si ho a políbil.
„Není to tvoje vina. Tohle už nechci slyšet. Prostě se to nějak zamotalo a hlavní příčina je Madoka.“
Znovu jsem ho políbil.
„Potřeboval bych se osprchovat. Nevím, co mi dali za prášky, ale celý jsem se z toho zpotil,“ jemně jsem ho poodstrčil a posadil se. Hned jsem se chytl za žebra a krátkými nádechy zkoušel překonat bolest.
„Co ty. Už nemáš teplotu?“ sáhl jsem mu na čelo. Opravdu se nezdálo, že by ještě měl horečku. „Osprchuji se a udělám snídani,“ pomalu jsem se zvedal z postele. Když to rozhýbu, tak to půjde. „Jen mi prosím tě dones ze šatny nějaké věci na převlečení,“ potáhl jsem si kalhoty, do kterých mě Stanley navlíknul, abych uvolnil své nádobíčko.

Ekichi
Díval jsem se na něj, jak se pokouší vstát a drží se za žebra.
Rty mě ještě brněly, jak se jeho horká ústa dotkla mých, a příjemné mravenčení mě projíždělo tělem.
Tak dost!
Vstal jsem a oběhl postel. Sehl jsem se vedle něj a jeho ruku si dal kolem krku.
„Potřebuješ pomoct a já ti pomůžu. Nic neříkej a jen mě nechej, to pro tebe udělat. Ty si to pro mě taky dělal, když mi nebylo dobře."
Pomohl jsem mu na nohy a podpíral ho celou dobu, než jsme došli do koupelny. Opřel jsem ho o dlaždičky na stěně koupelny a připravil do sprchy stoličku.
Došel jsem k němu a sundal mu kalhoty. Když se ukázalo vše, co ta látka schovávala, musel jsem odklonit zrak, jinak bych asi začal slintat a v jeho stavu se to nehodilo.
Sám jsem se v rychlosti svlékl a znovu ho podepřel. Pomohl jsem mu do sprchy a posadil na stoličku.
Vzal jsem houbu a pomalu, krouživými pohyby omýval jeho tělo. Všude měl modřiny a jeho žebra vypadaly nejhůř. Snažil jsem se ho skoro nedotýkat, ale na jeho svalech, které sebou místy škubly, bylo vidět, že ho to bolí.
„Moc tlačím? Bolí to? A mýlíš se, můžu za to. Nevíš, o mě celou pravdu a asi je to důvod, proč se mě Madoka nechce pustit i když nechápu, jak to zjistil.

Jeff
Cítím se vždy divně, když mi někdo takhle pomáhá. Ale ve skrytu duše jsem to tentokrát přivítal a byl rád, že se můžu o Eikichiho opřít. Snažil jsem se o něj neopírat celou váhou, abych ho nezatlačil do země.
Chtěl jsem se umýt sám, ale nestihl jsem se ani natáhnout po žínce. Sem tam jsem sebou cuknul, když najel na nějaké bolavé místo, i když se snažil být opatrný.
Ještě nikdy se o mě takhle nikdo nestaral. Je to pro mne nové. Vždycky jsem to byl já, kdo se staral o druhé a tohle to mě tak trochu uvádí do rozpaků.
 Snažil jsem se to nějak zpracovat ve svém mozku, když mě náhle Eikichi vyrušil z mého rozjímání a užívání si těch opatrných doteků na mém těle.
Chytl jsem jeho ruku a zastavil mytí.
„Víš, jakou kravinu jsi teď řekl?“ zamračil jsem se. Chytl jsem ho pod bradou, aby se mi díval do očí. „Jak můžeš říct, že za to můžeš? Ty jsi poslal Madoku, aby mě zmlátil? Ty jsi šel a napadl mě nožem? Ty jsi řekl Madokovi, že tohle všechno chceš?“
I přesto, že mně žebra zabolely, naklonil jsem se až k němu. „Už nikdy nechci slyšet něco takového. Rozumíš?“
To bylo snad poprvé, co jsem k němu takto tvrdě promluvil. Ale opravdu mě tím sebeobviňováním naštval.

Eikichi
„Ale... Ale já... Omlouvám se."
Klekl jsem si před něj, jak se mi podlomila kolena a díval se na něj.  Cítil jsem se vinen, za vše, co se mi stalo, a byl jsem. Kdyby mezi námi nebyla ta lež, možná by se mu nic nestalo.
„Měl jsem o tebe opravdu strach. Nevím, čeho je Madoka schopný, ale on neví, že já se svého dědictví zřekl a byl jsem vyděděn. Mám jen to, co mám."
Říkal jsem v rychlosti a ani nevěděl, že to vlastně nemůže dávat smysl, když neví souvislosti.
„Opravdu jsem byl bezradný a zavolal jsem svému otci. Madoka to fitko dohromady už nedá. Ale já jsem udělal ještě větší blbost. Já..."
Pozvedl jsem pohled k němu a cítil, jak tuhle pravdu asi mé srdce nezvládne.
„Utekl jsem od tebe. Chtěl jsem tě nechat jít, aby ti už nikdo neublížil. Šel bych daleko. Tak daleko, abych ti nedělal problémy. Ale když mě sem nejspíš můj bratr unesl a já se probudil ve tvém bytě, tolik jsem toužil být s tebou. Nevím, co mám dělat."
Vytrhl jsem ruce z jeho sevření a dal si je před tvář. Srdce se mi chtělo rozskočit a strach atakoval mé tělo, které se drželo těsně před kolapsem.
„Opravdu jsem se jak idiot zamiloval do někoho, o kom toho moc nevím. Jenže já od tebe nedokážu být ani na krok daleko. Co s tím mám dělat?"
Vše se ve mně pralo a dělalo mi to ohromný zmatek v hlavě.
Ale on je zraněný a já ho ještě zatěžuji svými pocity. Sakra...

Jeff
Přitáhl si jsem Eikichiho nahé tělo k sobě. Opatrně jsem ho na sebe přitiskl a jednou rukou ho objal.
„Řikal jsi, že jsi chtěl utéct? Víš… To já chtěl taky… Nejspíš jsme oba blázni,“ poprvé jsem přiznal své osobní selhání.
Stiskl jsem jeho tělo nohama a čelem se opřel o jeho mokré vlasy. Tekla na nás teplá voda, ale v tuhle chvíli mě víc hřálo jeho tělo a to co mi řekl.
Slovo Madoka jsem úplně vynechal a jen myslel na to, že mi řekl, že ode mne nedokáže odejít.
Mám opravdu takové štěstí? Opravdu se do mne zamiloval někdo, koho já sám miluji už delší dobu? Čím jsem si to zasloužil? Vždyť od samého začátku mu lžu. Nejsem schopen mu odpovědět na jeho otázky. A pořád mi straší v hlavě, že se znovu začne ptát. Jak moc by byl zklamaný, kdyby zjistil všechno, co se mě týče a toho, jak jsem se k němu dostal a co všechno jsem proto byl ochoten udělat?
Srdce mi silně bušilo. Jen nevím, jestli tím, co mi Ei řekl, nebo tou blízkostí jeho těla. Zatlačením pod bradou jsem ho donutil zvednout hlavu.
Miluji tě… měl jsem na jazyku. Ale neřekl jsem to. Jen jsem to přenesl do jeho úst jemným polibkem.

Eikichi
On chtěl také utéct? Proč?
Ta jeho blízkost mě jednou zabije. Když mi tak silně buší srdce jen z uvěznění v jeho objetí, jak mám normálně dýchat?
Přijímal jsem jeho horké polibky, a jen mu je se svými city vloženými do otírání o jeho jazyk, vracel.
Chtěl jsem tuhle chvíli zastavit. Jen nechat, aby voda smývala vše, co je špatné a lživé. Nechala nás jen pro sebe.
Mírně jsem se oddálil a přejel prsty po jeho zraněné tváři. Po každé modřině a potom každé místo políbil.
„A proč si chtěl utéct ty? A kam?"
Ano, je vůbec kam? A máme důvod utíkat jeden před druhým? Tak lhal a co? Každý svým způsobem lžeme. Řekneme, že nás nic nebolí a za rohem se svíjíme.
Lžeme si, že někoho nemilujeme a umřeli bychom pro toho člověka. To jsou jen lži pro ochranu, ne z potěšení.
Mohla by mi opravdu tolik jeho pravda ublížit? Když mi nic neřekne, nic nezíská a ještě se tím bude ničit.
Pořád mu dávám otázky, ale on neodpovídá. Proč?
Dal jsem mu poslední polibek na namodralou a podlitou ranku a potom mu dal další dlouhý polibek na popraskané rty.
Muselo to hodně bolet. Vše ho muselo bolet.

Jeff
„No vidím, že jste vzhůru, tak já půjdu domů,“ ozvalo se najednou od dveří koupelny. Trhl jsem sebou, až jsem málem Eiho kousl do jazyku.
„Sakra, můžeš aspoň zaklepat?“ zamračil jsem se na Stanleyho.
„Když na vás je takový pěkný pohled,“ usmíval se Stanley, který se opíral o futra a díval se na nás.
„Opovaž se lézt do práce. Už jsem volal našemu známému, zítra jdu k němu.“
„Půjdu s tebou. Stejně nevíš všechno,“ tiskl jsem Eiho k sobě. Nebude mi ho Stanley přece okukovat.
„Samuru už odešel?“ ušklíbl jsem se.
„Ten malý…“ Stan se zarazil. Je mi jasné co chtěl říct, ale raději to spolkl. „Nevím, jestli bude schopnej se postavit. Je trošku zlomený… No, vzbudím ho a vezmu ho s sebou. Asi mu ukážu, kde mám chatu,“ otočil se a konečně nás nechal o samotě.
„Tak jdeme udělat snídani,“ ještě jednou jsem Eiho políbil a pak ho k sobě přestal tak tisknout. „Mám docela chuť na dobré kafe. Vždycky mi doma nadávali, že snad ani nejsem Angličan, když místo čaje piju hlavně kávu,“ usmál jsem se. „Ale když já čaje fakt moc nemusím.“
Pomalu jsem se zvedl ze stoličky a zastavil vodu. „Můžeš mi prosím tě donést nějaké oblečení ze šatny?“

Eikichi
Nadskočil jsem a přitiskl se víc na jeho tělo. Rychle jsem se na něj podíval, jestli mu neubližuji, ale on mluvil klidným hlasem se Stanleym.
Slyšel jsem ten podtón, jak mluvil Stan o mém bráškovi a celkem mi to vadilo.
Postavil jsem se a osušil se. Hodil jsem na sebe oblečení a zašel do Jeffovy šatny. Vzal jsem nějaké tepláky a volné tričko. Vrátil jsem se zpět za ním a oblečení položil na skříňku.
„Já vím Jeffe, že je Stan tvůj kamarád, ale jestli něco Samuru udělá, tak se nebojím toho, že ho dokážu zničit. Nevadí mi, když se jen kočkují, ale Samuru ještě nikoho neměl a pokud mu něco udělal, tak se neznám."
Chtěl jsem se jít podívat na Samuru, ale zrovna jsem slyšel, jak klaply dveře a oni odešli pryč.
Prostě mám o něj strach a Stanley nevypadá, jako jemný typ.
„Opravdu s ním bude v pořádku? Nevím, jaký Stan je."
Pomohl jsem Jeffovi do oblečení a nedokázal se ubránit tomu, abych se dotýkal jeho pokožky. Odvedl jsem jej do obýváku a posadil ho na gauč.
„Snídani udělám já a ty seď. Jsi zraněný a tohle zvládnu. Bez řečí."
Odcházel jsem a jen tiše si pro sebe mumlal: „Jak kdyby mi někdy něco řekl..."
Došel jsem do kuchyně a všemožně pootvíral skříňky, abych se zorientoval. Vzal jsem pánvičku a suroviny na snídani. Docela mě bavilo připravovat pro něj jídlo, už na té chatě jsem byl nadšení, že mu to chutná. S láskou jde všechno líp a možná i lehčeji.
Osmahl jsem slaninu a na to dal vejce. Přendal jsem to na talíř a nakrájel zeleninu na salát. Ten jsem připravil do mističky a donesl i s příborem dva talíře do obýváku.
Ještě jsem mu udělal kávu a sobě čaj. Vzal jsem i mléko a cukr a dal vše na stůl.
„Nevím, jak máš rád kafe, tak jsem vzal vše. Stačí to? Nebo chceš ještě něco k jídlu?"
Stál jsem u něj a čekal na odpověď.

Jeff
Fakt jako lazar. Musím Eikichimu říct, že nemám ruky zlámané. Jen naražené žebra a pár modřina rozbitou pusu a natrhlé obočí a… No vypadám děsně.
Raději jsem mlčel a přenechal velení Eimu.
Seděl jsem na sedačce a díval se na snídani. Jako první jsem se vrhl na kafe. Jen jsem do něj hodil lžičku cukru a trochu mlíka.
„Kafe je výborné, děkuji,“ stáhl jsem Eiho na sedačku, aby nade mnou nestál. Tohle fakt nemám rád. A vajíčka… Chytl jsem vidličku a začal se cpát salátem a k tomu přikusoval housku… Miluji Eiho, ale fakt nemiluji vajíčka. Snad se na mě nebude zlobit, ale když já mu to ani nestihl říct, když začal vařit.
Díval jsem se na něj, jak snídá, a vzpomněl jsem si na poslední večeři na chatě.
Na to, jak jsem neodolal a začal se ho dotýkat. A potom… v meditační místnosti… Sevřel se mi žaludek, když jsem si vzpomněl, jak úžasný pocit byl, když jsem se s ním miloval poprvé, byť pod rouškou tmy.
Odložil jsem jídlo na stůl a pohodlně jsem se opřel. Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na objekt touhy, který seděl hned vedle mne.
Ale krucinál. Když to nejde.
Poslepu, po paměti, jsem natáhl ruku a pohladil ho po zádech.
Nech ho aspoň dojíst. Aspoň jednou…

Eikichi
Pozoroval jsem ho, jak jí salát, ale vajíček se ani nedotkl. Měl jsem se ho zeptat, co má vlastně rád, ale spěchal jsem a to byla hloupost.
To, že je mám rád já, ale neznamená, že je má rád někdo jiný.
Začal jsem konečně také jíst a koukal se na zapnutou televizi. Možná bych se i dostal do děje toho filmu, kdyby mi po páteři nezačaly jezdit jeho prsty.
Okamžitě se mi postavily chloupky na rukách a husí kůže zasáhla celé mé tělo. Přivřel jsem oči a vnímal jeho doteky, které v tuto chvíli probouzely k životu mé tělo, toužící jen po něm.
Je zraněný… Sakra… Je opravdu zraněný.
Nemysli na blbosti.
Zakroutil jsem prudce hlavou, abych se probral a podíval jsem se na něj. Když se naše oči střetly, byl jsem jak omámený.
Přivinul jsem se na jeho hruď a políbil ho. Jazykem jsem se dostal do jeho úst a chuť salátu se dostala na mé chuťové pohárky.
Nedokázal jsem se donutit, abych se s ním nelíbal, až když jsem mu rukou sjel na žebra a ucítil vystouplé otlaky jeho modřin, přestal jsem.
Oddálil jsem se, jak kdyby mě někdo polil ledovou vodou.
„Jsi zraněný, promiň, asi jsem se neovládl. Nemáš ještě hlad? Vajíčka asi nejíš, že?”

Jeff
Otevřel jsem oči, když jsem zaregistroval Eikichiho pohyb. Byl nakloněný ke mně a naše pohledy se hned střetly. Hnědá barva jeho očí mě okamžitě vtáhla, a když mě začal líbat, byl jsem z toho celý pryč. Už jsem chtěl zvednout ruce a oplatit mu jeho jemné doteky, když se najednou odtáhl.
Sakra… Sakra… Seru na modřiny.
Zatl jsem zuby a vtáhl ho k sobě na klín. 
„Nejím vajíčka, promiň,“ zkusil jsem se zatvářit omluvně. „Ale něco bych si ještě dal.“
Za zátylek jsem si ho přitáhl pro další polibek. Chytl jsem jeho ruku a stáhl ji dolů na můj rozkrok, kde to pomalu ale jistě nabíralo na síle. Přitiskl jsem ji na to místo a tiše vzdychl do jeho úst.
Opravdu to chci. A je mi jedno jak. Jsem nenasytný… Ale co je hlavní – chci to jakkoliv. Chci to, protože je to Ei.

Eikichi
Citil jsem, jak pod mými prsty jeho penis ještě víc tvrdne a nadzvedává látku tepláků.
Zasunul jsem ruku dovnitř a stiskl v ruce to naběhlé mužství. Palcem jsem přejel po horké špičce a potom jsem vytáhl ruku ven.
Postavil jsem se a rukou Jeffa zatlačil do gauče.
„Seď... Teď nic nedělej. Tohle chci udělat já sám."
Ano, chci, aby se cítil jako já, když pečuje o mě. Chci ho aspoň ochutnat, protože jakýkoliv prudší pohyb a těch by při sexu bylo víc než dost, by mu mohly ublížit.
I když bych se snažil, stejně bych nebyl zcela v klidu.
Roztáhl jsem mu kolena od sebe a klekl si na zem, abych se dostal lépe k jeho mužství. Mírně jsem stáhl jeho tepláky a vytáhl na světlo tu krásu, z které se mi zatajil dech.
Tak blízko jsem mu ještě nebyl. Viděl jsem jeho narůžovělou barvu a v rukách cítil, jak mu pulzuje.
Olízl jsem jej po celé délce od špičky po jeho kulky, které se po vcucnutí do mých úst otřely o můj jazyk, hezky jedna po druhé.
Od kořene jsem vyjel po svých slinách zase na žalud a rty stáhl kůžičku až pod vyvýšený okraj. Potom jsem špičkou jazyka objel hladkou plosku a pomalu si ho celého vzal do úst.
Skoro se to ani nedalo, jak obdařený Jeff byl. Ale snažil jsem se nenechat ladem ani jednu naběhlou žilku a nerovnost, která dopřává tělu vždy tolik rozkoše.
Začal jsem vyjíždět a zajíždět do svých úst a cítil, jak klouže po patře, až k mandlím.
Jeho chuť je tak omamná.

Jeff
Jen jsem se mírně nadzvedl, když Ei táhl mé tepláky níž. Sledoval jsem, co dělá. Každý pohyb jeho jazyka, jeho úst. Vidět to a zároveň cítit, každý tah po mém penisu, který se rychle přizpůsoboval dané situaci, mi způsobovalo mírný kolaps. Zkoušel jsem zatnout ruce v pěst, ale brnění po celém těle mi to nedovolovalo. Vše se ve mně stahovalo. Měl jsem pocit, že mám v břiše snad milión uzlů, jakou paseku mi to tam dělalo, když Eiho jazyk kopíroval okraj mého žaludu a pak podráždil jeho už tak napnutou špičku.
Když pak začal mizet v jeho ústech, a každé otření a nasávání mě nutilo vydat mé první kapky touhy, zahrábl jsem prsty do jeho vlasů. Sevřel jsem je, když se přese mne převalila první vlna rozkoše. Zapřel jsem se do opěradla sedačky, zaklonil hlavu a propnul jsem se proti jeho ústům.
Cokoliv bych teď chtěl říct, bylo by jen nějaké zachrčení…
S hlavou zvrácenou dozadu a pevně zavřenýma očima jsem si to užíval a mé vzdechy nabývaly na hlasitosti.
Myslím, že jsem umřel a jsem v ráji…

Eikichi
Dělal jsem pomalé tahy ústy, tak abych cítil ještě větší tvrdost jeho penisu.
Když se mi do pusy rozlila chuť jeho prvních kapek, vychutnával jsem si jí. Ale to už jsem zvýšil tempo a místy rukou polaskal jeho kulky.
Jeho prsty v mých vlasech si začaly určovat rychlost a on se párkrát prohnul i mým ústům vstříc.
Vzrušení v mé puse začalo pulzovat a na jazyk se spustila vlna jeho spermatu. Vše jsem polykal, aby mi nic neuniklo z jeho esence.
Když už nebylo, co by mi dal, olízl jsem mu špičku a uschoval penis znovu do jeho tepláků.
Olízl jsem si rty a postavil se na nohy. Bylo to těžké, protože až teď jsem si plně uvědomil, jaký dopad to mělo na mě.
Otočil jsem se k němu zády, aby neviděl, že i já mám problém a proklouzl kolem jeho nohou k opěradlu.
„Půjdu se osprchovat, hned jsem tu."

Jeff
Chtěl jsem Eiho zastavit, ale místo toho jsem jen pevněji sevřel jeho vlasy a zasténal, když jsem začal plnit jeho ústa. Mé tělo bylo mimo mou kontrolu. S rychlými a krátkými nádechy, aby mně žebra co nejméně bolely, jsem se snažil vnímat jen to blaho. Cítil jsem třes, břišní svaly se mi napínaly a já jen s pevně zavřenýma očima nechával pohltit mé tělo orgasmem, který mě zcela zmrazil. Když první nával pominul, uvolnil jsem se a já splynul s koženým povrchem sedačky. Pomalu jsem uvolňoval křečovitě sevřené prsty, abych Eimu nevyškubal všechny vlasy. Otevřel jsem konečně oči.
Pohled jak na jazyk sbírá poslední známky mého vyvrcholení, mi opět způsobil menší orgasmus.
Prohrábl jsem jeho vlasy a chtěl si ho přitáhnout pro polibek, abych mu za tenhle úžasný výkon poděkoval, ale on najednou vstal a odcházel.
Jo. Jistě. Osprchovat, když jsme před chvílí vylezli z koupelny.
Chtěl jsem vyběhnout za ním. První rychlý pohyb mě vrátil zpět. Chytil jsem se za žebra a chvíli se to snažil vydýchat. Pak jsem opatrně vstal. Pořád mým tělem probíhaly dozvuky vyvrcholení. Příjemné pocity, které jsem si chtěl uchovat ještě na pěkně dlouho… Avšak teď jsem hodlal pomoci Eimu, který právě zmizel v koupelně.
Chytl jsem za kliku dveří a potichu otevřel.

Eikichi
Slyšel jsem za sebou jeho syknutí, jak se snažil vstát, ale já musel okamžitě pryč.
Vběhl jsem do koupelny a okamžitě ze sebe sundal všechno oblečení. Vlezl jsem pod sprchu a pustil na sebe studenou vodu.
Nemohl jsem v tom pokračovat. Ne v jeho bytě a ne, když je zraněný.
Nechal jsem si po těle stékat vodu a snažil se myslet na něco jiného, než na to, jak se se mnou už tolikrát miloval.
Nešlo to... Byl jsem jak omámený jeho přítomností. Cítil jsem ho všude a ještě stále měl v puse jeho chuť.

Jeff
Na zemi se válely jeho odhozené věci a on stál ve sprše a nechával na sebe téct vodu.
Pomalu jsem došel ke sprše, natáhl ruku a přepnul ji na teplou.
„Chceš být zase nemocný?“ zašeptal jsem mu do ucha a přitiskl se na jeho prochladlá záda.
Mé oblečení nasakovalo vodou a volné tepláky sotva držely na mých bocích, jak namočená látka ztěžkla.
Chytl jsem Eiho za ruce a zapřel mu je o stěnu. Začal jsem líbat a sjíždět jazykem každou kapku na jeho krku. Jednou rukou jsem ho hladil po břiše a po prsou a druhou jsem hned sjel dolů, kde jsem narazil na tvrdou překážku.
Pevně jsem ho sevřel, až se proti mně prohnul a otřel se o můj rozkrok svým zadečkem.
„Studená voda na uklidnění je nesmysl,“ stiskl jsem mezi prsty jeho bradavku a podráždil její hrbolek.
„Teplá voda je lepší,“ začal jsem pomalými tahy protahovat jeho erekci v druhé ruce.
„Na uvolnění rozhodně…“ zakousl jsem se mu jemně do ramene a zanechával mu načervenalé otisky po zubech až k jeho krku.

Eikichi
Málem jsem prošel zdí, jak moc jsem se lekl, když jsem uslyšel jeho hlas u svého ucha. Přes tekoucí vodu, jsem ani neslyšel, že přišel za mnou.
Moc dobře jsem věděl, že mi ta ledárna nepomůže. Když se mě dotkl a jeho horké rty se přitiskly na můj krk, už se nedalo nic dělat.
Propadl jsem mu.
Začal jsem zrychleně dýchat a zapřel se ještě víc o stěnu, abych nešel hned k zemi.
Projíždělo mnou vzrušení a elektrizovalo mé tělo. Cítil jsem, jak mi přejíždí po penisu a pevně svírá kůžičku, která se stahuje z citlivého žaludu.
Už předtím, jsem měl co dělat, abych se neudělal jen z toho, že jsem ho měl plnou pusu, ale tohle…
Pořád si neuvědomuje, že je zraněný, ale pro tuto chvíli je to jedno i mě.
Můj mozek zavalila vlna vášně a já jen přivřel oči, jak mnou projelo horko.
Prohnul jsem se proti jeho ruce a cítil, jak mi prsty dráždí bradavky, které mi přidávaly na příjemném pocitu rozkoše.
Hlasitě jsem zasténal, když se moje mužství napnulo a moje sperma se rozstříklo do jeho ruky. Stékalo do horké vody a výlevkou pryč.
Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena a měl jsem co dělat, abych se na nich udržel.

Jeff
Eikiho vzdechy se odrážely od modrých kachliček a já jen sledoval, jak jeho se jeho sperma mísí s vodou a mizí v odtoku. Chytl jsem ho pevně kolem pasu a zapřel ho o stěnu, když jsem cítil, jak mu slábnou nohy. Líbal jsem ho na krku, na zádech na rameni a měl jsem chuť ho sníst. Byl v téhle chvíli prostě neodolatelný.
„Příště neutíkej,“ zašeptal jsem mu do ucha. Chytl jsem ho a otočil k sobě. Znovu jsem ho opřel o stěnu a mírně se k němu přitiskl. Moje mokré triko se hned přilepilo na jeho kůži a já cítil, jak mu rychle a silně bije srdce, jak se jeho hrudník nadzvedává pod jeho rychlými nádechy.
Co na tom, že mám naražené žebra. Tohle je prostě přednější. Tomuhle se prostě nedá odolat.
Pohladil jsem ho po zádech a rukama sjel na jeho zadeček. Promnul jsem ho a přitiskl jeho ochabující penis na můj rozkrok.
„Jsi neskutečné krásný,“ zadíval jsem se mu do očí. Nejraději bych na něho pořád sahal a celého ho olízal a okousal.

Eikichi
Zavřel jsem oči, když ve mně dozníval ten opojný pocit orgasmu a vnímal každé otření jeho rtů o mou pokožku.
Snad tisíckrát se dotkl mé kůže a zanechával po sobě návaly citů, které mnou projížděly.
Všude po těle se mi zapisovala jeho láska do pokožky, jako bych potřeboval ujistit, že se z toho neprobudím a on nebude pryč.
Otočil mě a chladné kachličky osvěžily má záda. Utápěl jsem se v jeho očích, které mě propalovaly.
Jeho prsty svírající mé půlky, mě vzrušovaly, ale po takovém uvolnění se těžko brání jakémukoliv ataku.
Cítil jsem, jak se do mých tváří po jeho slovech nahrnulo horko, a musely být červené. Díval se na mě, takového jaký jsem a ve světle a ještě říkal, že jsem krásný?
To on je tu ten hezčí a mužnější. Nikdy ho nikomu nedám. Budu se snažit, aby se do mě opravdu zamiloval a chtěl být jen se mnou.
Nikdy jsem se necítil tak milován, jako v jeho náruči. I když nemluví a nic mi neříká, on mluví jinak. Svým tělem.
Chytil jsem ho za tváře a políbil. Opřel jsem se o jeho rameno a tiše mu zašeptal do ucha: „Ztratil jsem se v tobě. Miluji tě, Jeffe.”
Oddálil jsem se od něj a potlačil mu do hrudi, aby musel odstoupit. Vypnul jsem vodu a postrčil ho ke dveřím.
U pračky jsem z něj sundal oblečení a dal ho uschnout na topení.
„Měli bychom zalézt do postele, nebo budeme oba nemocní.”

Jeff
Chytl jsem Eikichiho za ruce, když mě chtěl otřít. 
„Nemám zlomené ruce,“ usmál jsem se na něj. „Zvládnu to sám.“
Utřel jsem se a zašel si do šatny pro suché věci. Hodil jsem na sebe jen volné kraťasy a než jsem si oblékl triko, zastavil jsem se před zrcadlem. Prohlížel jsem si své modré žebra. Zvedl jsem opatrně ruce A několikrát se natočil, abych se pořádně prohlédl.
Tak tohle Madokovi nedaruji. Možná on skončí bez modřin, ale za to přede mnou poleze po kolenou.
„Ještě musím něco udělat do práce,“ ozval jsem se, když jsem procházel chodbou a navlíkal si triko přes hlavu.
V pracovně jsem se na moment zastavil u sejfu a zkontroloval, jestli ho Stanley zavřel. Pak jsem se usadil u stolu, zapnul notebook a začal projíždět kde co, abych si našel informace o rodině Tua. 
Netrvalo dlouho a s tím, co jsem si našel, jsem si začal některé věci dávat do souvislosti s Madokou. Jen jsem nechápal jednu věc. Proč Eikichi žije, jak žije, když je to syn bohaté rodiny. Jako prvorozený by podle japonských tradic měl převzít rodinný podnik. A že nebyl zrovna malý…
Promnul jsem si oči, trochu se protáhl a pak zaklapl notebook.
„Jak dlouho se znáš s Madokou?“ zeptal jsem se Eikichiho, když jsem si šel do kuchyně pro vodu, abych mohl užít léky.

Eikichi
Prostě mi nedovolí, abych mu pomáhal. Je to paličák. Až ho to zase bude bolet a bude se v bolestech svíjet na zemi, řeknu mu: Nepřehrávej.
Ne, to bych stejně neudělal a pomohl mu, ale i tak...
Osušil jsem se a oblékl. Jen jsem na sebe zase hodil tepláky a tričko. Šel jsem do kuchyně a připravil na dvě kafe.
Než se voda dovařila, tak jsem jen pozoroval, jak na konvici svítí světýlko. Přemýšlel jsem, zda mi vůbec někdy něco řekne, nebo že z jeho úst uslyším, že i on mě…
Ne… Chci moc a moc brzy.
Konvice klapla a já zalil horkým obsahem kávu. Nadvakrát, aby byla pěna pevnější a káva chutnější.
Slyšel jsem, na co se mě ptá, ale moc se mi odpovídat nechtělo. Zrovna teď jsem se cítil šťastný a vzpomínka na Madoku, ve mě vyvolala úzkost.
„Asi tři roky. Předtím se mnou jen mluvil a oťukávali jsme se, asi se to dá nazvat kamarádi. A spolu jsme byli půl roku. Proč? Víš, já jsem nedůvěřivý, potřebuji si vždy na toho druhého zvyknout. Ale… No to nic.”
Vzal jsem kávu a došel do obýváku, abych se usadil na gauči. Nechal jsem na lince tu jeho. Je samostatný, ať si jí odnese sám.

Jeff
Díval jsem se na něj, jak zalívá kávu a jeho výraz ve tváři byl přitom tak soustředěný. Určitě to nebylo tím, jak se snažil udělat kafe co nejlepší.
„Tři roky? Docela dlouho na to, abys dobře poznal jaký je,“ zamyslel jsem se nahlas. Nalil jsem si vodu do sklenice, dal ji na tácek a vedle hrnek s kávou. Vzal jsem to do ruky a šel pomalu do ložnice. Ještě jsem se zastavil u dveří. „A co mělo znamenat to ALE… NO TO NIC?“
Chvilku jsem stál, ale když odpověď nepřicházela, odešel jsem do ložnice. Položil jsem pití na stolek, zvedl si matraci do polo sedu a konečně zalezl jsem do postele. Opřený tak, aby mně žebra netlačily, jsem si dal před sebe přenosný stoleček na jídlo. Položil jsem si na něj notebook a začal procházet to, co jsem ještě potřeboval zjistit. Prášky proti bolesti, co jsem užil, zabíraly rychle a na mě začala padat únava. Nepomohlo ani to, že jsem upíjel to horké kafe. Občas jsem očima, které se mi pomalu klížily, zabloudil ke dveřím, jestli Ei dojde. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl, ale myslím, že jsem zmrznul někde uprostřed zadávání přístupového hesla na jednu z mých obchodních webovek.

Eikichi
Pozoroval jsem ho, jak se pomalu plouží k pokoji, a musel jsem se pousmát. Připadal jsem si jak jeho partner a ne někdo, koho má jen rád.
Sám jsem si dopil v klidu kafe a umyl hrneček. Měl jsem strašné nutkání se jít na něj podívat a taky že šel. Došel jsem k ložnici a už od dveří, jsem spatřil jeho spící tvář, jak byl v polo sedu, a jeho obličej směřoval ke dveřím.
Notebook se mu nebezpečně přibližoval i se stolkem k okraji postele. Rychle jsem přišel k posteli a vzal mu ho z nohou, aby se nerozbil o dřevěnou podlahu. Položil jsem ho na zem a pomalu sklápěl matraci i s jeho tělem, aby mohl v klidu spát.
Nedal jsem ji zcela dolů, jen trošku, abych nezatěžoval žebra, která musí mít ještě v hrozném stavu. Přikryl jsem ho skoro až pod nos a dal mu pusu na čelo. Ani nevím proč, ale bylo to automatická reakce.
Hlavně to byl moc příjemný pocit, že se nemůže bránit a já se o něj mohu starat. Kdyby byl vzhůru, asi by mě odstrčil a zase se snažil s něčím pomoci mě.
Uchopil jsem ze země počítač a sedl si i s ním na gauč. Snad mu nebude vadit, že se podívám na své stránky, jestli Samuru dobře pracuje?
Otevřel jsem si prohlížeč a nějak automaticky mi myš zabloudila do uložených záložek a tam byla stránka: Změň svůj život. Ihned jsem si vzpomněl na to, jak mi Jeff poprvé napsal a já se cítil nejistý a zároveň šťastný a pak…
Klikl jsem na ní a když se na ploše objevilo, že je stránka zablokována a pro vstup mám zadat heslo webmastera, vše se ve mě sevřelo. To heslo se automaticky propsalo, když jsem na to dvakrát kliknul a to mi stačilo na to, aby mi to všechno došlo.
Proč? Proč mi to neřekl? Jako to, že je to jeho stránka?
Cítil jsem se všelijak… Opravdu jsem měl pocit, že tohle všechno je jen veliká hra a já se pohybuji na šachovnici tak, jak Jeff chce.
Položil jsem počítač na stůl a zhluboka dýchal, abych se z toho vzpamatoval.
Ale jak? Proč? Co? Co se tu sakra děje?

Jeff
Měl jsem pocit, jako bych se někam propadal. Jen jsem podvědomě sevřel peřinu a otočil se na bok.

„Sundej si tu masku, chci se na tebe dívat…“
Otočil jsem se po hlase. Díval jsem se Eikichimu přímo do očí. Jeho krásná tvář mě zcela uchvacovala. Natáhl jsem ruku, abych se jí dotkl.
„Sundej si masku, chci vědět pravdu…“
Jako kdyby mi někdo táhl ruku na provázku, zvedl jsem ji a pomalu masku stáhl z obličeje.
Usmál jsem se na něj, ale on úsměv neopětoval. Jeho pohled ztvrdnul. Najednou byl chladný a nepřístupný.
„Miluji tě, Ei,“ chtěl jsem ho obejmout.
„Jen samé lži… Jen lži… Nesnáším tě…“ tvrdě mě odstrčil, až mě zabolely žebra.

Trhnul jsem sebou. Bolestí jsem se zkroutil. Otevřel jsem oči a rychle a povrchně oddechoval. Zíral jsem do okna před sebou a snažil se pobrat to, co se mi právě zdálo.
Držel jsem se jednou rukou za žebra a kromě bolestí jsem měl nepříjemně stáhnutý žaludek.
Jen sen… Byl to jen sen… Ale co když… Co až se Ei dozví pravdu? Jak se zachová? Odstrčí mě? Řekne, že mě nenávidí?

Eikichi
Stále jsem nedokázal tohle všechno vydýchat a držel jsem se za břicho, jako kdyby se mi chtělo zvracet.
Proč jsem se cítil podvedený? Proč jsem se cítil jak někdo, co nic neví a jedná se za jeho zády?
Proč jsem měl pocit, že je to všechno jen jedna veliká lež?
Slyšel jsem, jak se Jeff na posteli kroutí a všiml si, že se probudil. Vstal jsem a došel k němu.
Musím dostat odpovědi. Prostě musím, i kdyby se mi nelíbily… Vše ve mně chce jen to, aby mi už řekl pravdu.
„Jeffe? Já... Potřeboval jsem pracovat a podíval se k tobě do počítače. Nešmíroval jsem, nebo něco podobného, ale nechceš mi vysvětlit, proč ti patří stránka, na které jsme se poznali? Potřebuji už, do prdele, pravdu, já už to nechápu a to tolik chci tohle pochopit. Prosím..."
Už jsem nezvládl stát na nohách a klekl jsem si na podlahu. Cítil jsem, jak mě v beznaději podporují slzy, které stékají po mé tváři.
Ale tohle se už fakt nedá. Jak dlouho se ovládám?
Jak dlouho to beru jen tak, že nedokáže mluvit, ale tohle už nejde... Nedokážu to, když nebudu vědět pravdu. Poperu se s tím, ale musí mi jí říct.

Jeff
Se špatným pocitem jsem se na něj díval, jak klečí vedle mé postele. Pak jsem pohledem sklouzl k notebooku a zase na něj. Nemůžu říct, že by mě to nenaštvalo. Ale v tuhle chvíli jsem byl spíš zaměstnán tím, co říkal.
Neschopen pobrat svůj sen a on na mě vychrlil tyhle otázky. Cítil jsem se mizerně. Nejsem v dobrém rozpoložení, abych mu cokoliv vysvětlil v klidu. Co když…
„Ano, jsem majitelem té stránky. Ano, chtěl jsem tě poznat blíž. Založil jsem tu stránku, kvůli tomu, abych ti ukázal, jaký je Madoka zmetek. Ano, využil jsem toho, že ses tam přihlásil. Ne, nedoufal jsem v to, že to někdy uděláš. Znám tě už dlouho a už jednou jsem řekl, že všechno, co jsem dělal, jsem dělal pro tebe.“
Opatrně jsem se posadil.
Ještě jsem otevřel pusu, že něco řeknu, ale nakonec jsem zmlknul. Zvedl jsem se z postele a šel do koupelny, abych se opláchl. Jen jsem se ještě dotkl jeho vlasů a jemně ho pohladil.

Eikichi
Vše se ve mě míchalo a ani jediný cit, který mnou proudil, nedával správnou atmosféru této situaci. Byl jsem zmatený, opravdu moc. Jak kdyby mi vzal všechny iluze, které jsem o něm měl.
Ale co jsem čekal? Co jsem sakra chtěl? Opravdu to vypadalo tak, že mě zná dlouho a ještě se přiznal, že to on má prsty v tom, jak ode mě Madoka odešel.
Ničemu jsem nerozuměl. Nic jsem nechápal. Nic… Vůbec nic nedávalo smysl.
Bolest mi sevřela srdce a z mých očí se v proudu valily slzy. Proč jsem brečel, jak malá holka jsem nechápal ještě mnohem víc. Nepláču, a pokud, tak se schovám někde, kde mě nikdo nevidí. Vždy jsem jako malý byl za to peskován. Kluci přece nepláčou, jen slaboši…
Ale tahle chvíle…
Neznám ho a přesto vím, že ho miluji. Nemám o něm žádné informace a i tak mi moje srdce říká, že on je ten pravý. Ale co všechno udělal? A co mi tají?
Potřeboval jsem se uklidnit a vše si rozmyslet. Jen čas… Neznamená to, že ho opouštím.
Zvedl jsem se a došel ke koupelně. Zaklepal jsem na zavřené dveře a pootevřel je.
„Mohl bys mi, prosím, zavolat taxi? Já… Jen si to chci promyslet a o samotě. Promiň…”
Komu jsem teď vlastně víc ubližoval? Sobě? Jemu? Oběma?

Jeff
Zastavil jsem vodu a poslouchal, co mi Eikichi říká. Stál za dveřmi a ani nevešel dovnitř. Jako by mě už nechtěl nikdy vidět. Jako by po tomhle, byť neúplném zjištění, řekl: Nechci tě už vidět.
Jen letmo jsem na něj pohlédl a když jsem kolem něj procházel do šatny. Převlékl jsem se a vzal klíče od auta.
„Odvezu tě.“
Otevřel jsem dveře a čekal, až projde do garáže, abychom mohli jet.
Chce jet domů a já to chápu. Je zbytečné cokoli víc říkat. Mám dobré auto, tohle zvládnu v pohodě i s naraženými žebry. Nechci, aby jel taxíkem. Tohle je poslední, co pro něj můžu udělat. Možná opravdu už jen to poslední…

Eikichi
Stál jsem u těch dveří a nevěděl, zda jsem v tuhle chvíli udělal dobře.
Já si jen potřebuji vytřídit myšlenky a vše si ujasnit a to dokážu jen sám. Bolí mě to... Strašně to bolí, ale sám nevím co víc…
Jestli lži, které mi říkal, nebo to, co jsem se dozvěděl. Další bolestí, která mi svírala všechny vnitřnosti a řvala, ať nejsem debil, byla láska, kterou k němu cítím.
Jenže... Jenže... Stačí láska, když nevím, zda mu můžu věřit?
Konečně jsem se pohnul a snad mravenčím krokem došel do jeho auta. Celou cestu ke mně domů, jsme nic neřekli, jen okna se postupně zamlžovala, jak vzduch kolem nás houstnul.
Zastavil a v tu chvíli se zastavilo srdce i mně. Jak kdyby ho ze mě někdo vyrval a dával mu ho.
Já vím, co k němu cítím... Já to, do prdele, vím... Chci ho, ale... Právě to ale musím dostat z hlavy, abych mohl s ním začít vztah.
Celý rozklepaný, jsem asi natřikrát otevíral auto, než se mi to povedlo. Vystoupil jsem a než jsem zavřel dveře, ještě jsem se na něj podíval.
„Mohl bys mi prosím dát na sebe osobní číslo? Stačí, když mě prozvoníš na telefon, co mám doma. Já…“ hrdlo se mi sevřelo. Jakékoliv slovo by nedokázalo popsat to, jak jsem se cítil.
„Tohle není konec Jeffe. Já... Jen mi dej den... Jeden den, nebo jenom noc a já ti zavolám. Prosím... Neutíkám, jen... Potřebuji čas."
Nečekal jsem na odpověď a rychle odešel k sobě do bytu. Nedokázal bych se na něj podívat a zastavit se. Nyní ne. Jen jeden den... Nic víc, nic míň.
Tak strašně mě bolel každý krok do mého pokoje. Jak kdyby bylo po zemi poházeno tisíc hřebů a já na každý stoupal.
Já to přece neukončuji. Já chci pokračovat... Ale...
Můj byt... Samuru tu není a vše je tak prázdné a u něj…
Už ze zvyku jsem zvedl pohozené kalhoty ze země a něco v nich cinklo. Sáhl jsem do kapsy, a když jsem ruku otevřel, ležel mi na dlani zlatý řetízek s přívěskem v podobě písmene H, s hadem, který se kolem něho obmotával.
Díval jsem se na něj, a jak idiot ho neustále otáčel dokola a dokola, jak kdyby měl mít nějakou tajnou schránku s dopisem pro mě. Bolest se usadila na srdečním svalu a pocit štěstí z toho, že mi ho dal, se nedala popsat.
Proč jsem si dřív nezkontroloval kapsy? Proč jsem na to nepřišel? Je to od něj vzkaz? Jak kdyby mi chtěl říct, jsi můj a já tvůj. I beze slov... Tohle jsem potřeboval vědět, slyšet, cítit a stačil k tomu jen řetízek, který se mu neustále houpal na krku.
Neustále jsem z něho zmatený, ale on nemluví, jeho gesta a to jak se ke mě chová, to by mi mělo říct, co ke mně cítí. A tohle...
V tom všem zmatku, kolem Madoky, jsem si nestačil prohlédnout email, jestli mi Hide nepsal. Třeba je něco tam. Pevně jsem sevřel řetízek a přitiskl jej na hruď, aby byl blízko místa, které mu náleží. Otevřel jsem notebook a najel na email. Zůstal jsem v šoku, když se tam ukázala zpráva, která právě ovlivnila vše, co jsem doposud udělal a co on řekl. Už na ničem nezáleželo, právě jsem zjistil, že chci být jen s ním.
„Vše jsem dělal pro tebe."
Jen pár slov, která mi projela srdcem a hluboce se do mě zapsala. Miluji ho.
Klepal jsem se a nechápal, jak mám zastavit tak neskutečnou radost, která se rozlévala celým mým tělem. Štěstí a lásku, kterou mu chci dát. Jen jemu.
Postavil jsem se a chňapl po telefonu. Bylo tam jeho číslo, prozvonil mě. Ihned jsem ho vytočil a čekal, až se na druhé straně ozve jeho hlas. A ozvalo se jen: Ano?  
„Miluji tě, Jeffe. Prosím, přijeď hned pro mě, byla to chyba a já už všechno vím. Prosím, chci být s tebou. Čert ven všechno i Madoku, jsem jen tvůj... Madoka?"
Pohlédl jsem před sebe na noční stolek a uviděl na něm ležet rámeček se svou fotkou. V mém obličeji byla zapíchnutá ostrá kudla a leskla se v odrazu rozsvícené lampičky.
Rozhodně jsem ji nerozsvěcoval, a když jsem přišel do bytu, bylo zhasnuto. Sevřel mě strach a pocit, že za mnou někdo stojí.
„Jeffe..."
Než jsem stačil říct cokoliv dalšího, k zemi mě poslala rána do zátylku a já upadal do tmy bezvědomí.

Jeff
Chvíli jsem se díval jak Ei odchází. Měl jsem chuť ho chytnout za ruku a stáhnout ho zpátky do auta. Zamknout ho a nikam nepustit. Jeho slova, plná zmatku a bolesti se mi však zabodávala do srdce a já nebyl schopen cokoli odpovědět, či udělat. Jen jsem svíral volant a přemýšlel, proč jsem to vlastně všechno začal, když to teď neumím dokončit.
Kdy se ze mne stal takový slaboch? Kdy?
Vím to přesně. V momentě, kdy jsem se do Eikichiho zamiloval a on opětoval své city. V tu chvíli jsem byl šťastný, ale zároveň ztracený ve všech těch lžích.
Ještě se vchodové dveře ani nezavřely a já už vytahoval telefon a prozvonil jeho číslo, doufajíc, že se mi snad jednou ozve.
Už jsem tu déle nechtěl zůstat. Nechtěl jsem jít ani do kanceláře, abych se na něj přes okna díval. Už to není jako kdysi. Nastartoval jsem a odjížděl s pocitem, že je všechno ztracené, i když mě ujišťoval, že tohle není konec.
Byl jsem někde v polovině cesty, když se telefon, odhozený na vedlejším sedadle, rozezněl.
Rychle jsem zastavil u krajnice a vzal ho do ruky.
„Ano?“ ozval jsem se s obavami, co mi Eikichi řekne.
Často si lidé říkají sbohem přes psaná slova nebo přes telefon, jako by se tohohle rozhodnutí báli.
Srdce mi začalo divoce bušit a mlátilo mi do bolavých žeber, když jsem slyšel Eikiho slova. Musel jsem se opřít a začít dýchat zhluboka.
Miluje mě. Chce, abych pro něj přijel…
Kdyby mi teď někdo řekl, abych popsal své pocity, nedokázal bych to…
Už jsem mu chtěl odpovědět, když jsem najednou uslyšel jen „Jeffe?“ a z pozadí další kroky a hluk. Jako by něčí tělo spadlo na zem a pak bylo na moment ticho.
„Ei?“ ozval jsem se. „Eikichi?!“ zavolal jsem do telefonu o něco hlasitěji.
Jemný šramot, jak někdo bral telefon do ruky, následovalo pár slov a pak bylo ticho.
„Eikichi jaksi nemůže. Teď má plné ruce práce se mnou…“
„Eikichi!“ zakřičel jsem do telefonu a snažil se vybavit, odkud znám ten hlas. „Kdo jsi! Kde je Eikichi! Ei!“
Ticho. Nikdo neodpovídal.