Patrik - doslov
Stál jsem vedle Davida, když klepal na dveře mých rodičů. Byla už tma, když jsme se odhodlali za nimi jít, nebo spíš David byl rozhodnutý a já mu rozhodně neměl v úmyslu bránit.
Máma otevřela dveře a vykulila na nás dva oči.
„Dobrý večer paní Konečná, jistě si mě pamatujete, jako souseda,“ Začal mile David, ale já na něm viděl jak je nervózní, záleželo mu na tom a mě to nesmírně hřálo u srdce.
Máma se taky usmála. „Jistě že si tě pamatuju! Moc ráda tě vidím!“
„Víte, já nevím, jak to chodí mezi muži, nikdy jsem se žádným nechodil, Patrik je můj první,“ stočil ke mně pohled a já ho automaticky chytil za ruku, jako jeho opora. „Ale vím, že ho miluju a chci s ním být. Ublížil jsem mu a já děkuji, že má tak skvělé rodiče, kteří ho podrží. Bohužel mě smrt mojí rodiny zasáhla natolik, že jsem potřeboval čas, abych si uvědomil, co k Patrikovi přesně cítím a taky se vyrovnal se svojí ztrátou. Takže abych se dostal k jádru věci, chtěl bych Vás požádat o svolení s Patrikem chodit a třeba později se s ním i registrovat, jako partner.“
Za zády svíral kytici, kterou jsme byly narychlo koupit a tu jí pak dával do ruky. Máma se jen štastně usmála. „Hlavní je, že se vše vyřešilo a ode mě svolení máte! Ale pojďte už dál, mrzne tady a Zdeněk bude jistě zvědavý, co se to tu děje,“ vedla nás do domu, na věšáku jsme si nechaly bundy a sezuly boty.
„No jo, táta je větší drbna než máma.“ Konstatoval jsem a opět Davida chytil za ruku, jako nějaký puberťák. Jen jsem si prostě potřeboval užívat toho, že je tu a že se mi to nezdá. Už jsem nevnímal, jak svoji žádost a vysvětlení přednášel otci. Jen jsem se na něj díval a vnímal to štěstí, které zaplavovalo každičký pór v mém těle.
Je pravda, že jsem jeho omluvu přijal hodně rychle a bezhlavě, ale nechtělo se mi už čekat. Čekal jsem už tak dlouho a teď jsem si hodlal užít každou sekundu až do konce života s ním.
A pokud mě požádá o ruku?
Je jasné, že mu hned řeknu ano!