Nad snídaní jsem přemýšlel, když jsem tiše Davida pozoroval. Chci ho ochraňovat před tak velikým smutkem. Bylo to, to jediné, co se mi honilo hlavou. Nechci ho vidět tak moc trpět. Trhalo mi to srdce. Uklidnil se v mém náručí, a když se odsunul, bylo to jako by mě někdo připravil o něco vzácného, co jsem chtěl pořád u sebe.
Tohle mi jen ublíží, ale nedám na sobě nic znát. Budu jen rád, že s ním budu moci být. V jeho přítomnosti, je to jako dar. Užiju si s ním každou minutu, i kdybych se z toho měl vzpamatovávat celý zbytek života, stojí mi za to a navíc v takovéhle situaci mu pomoci musím! I kdyby měl celý náš čas provzlykat a já mu z té deprese měl pomáhat.
Pevně rozhodnut jsem mu po snídani pomohl sbalit vše potřebné. Věci jsme odvezli ke mně do bytu. „Tak tohle je moje království.“ Oznámil jsem, když má ruka na klice otevírala dveře do 3+kk v přízemí. Vstoupili jsme do předsíně, která ústila ve velký obývací pokoj spojený s jídelnou a kuchyní.
Obývák byl protikladem kuchyně, měl dlážděnou podlahu v motivu tmavého dřeva a nábytek byl krémový, kuchyně a jídelní stůl byly z tmavého dřeva a podlaha byla do krémova. Stylově zařízeno, nikde žádné cetky, ani drobnosti na prach, dokonce žádná fotografie.
Luxusní bydlení, ale bez osobního nádechu. Na jedné straně za kuchyní byly dveře do mého pokoje, na druhé straně byl pokoj pro hosty, kam jsem donesl Davidovi věci. Pokoj byl laděn do přírodních barev a materiálů.
David se okolo sebe jen vehementně rozhlížel a bylo vidět, že se mu to líbí. Lichotilo mi to, protože tohle všechno byla moje práce. Tašku jsem mu strčil do skříně a prudce se otočil, když jsem ho málem povalil na zem, jak byl blízko. Zachytil jsem ho však právě včas, abych si ho natiskl na své tělo.
Opět mě zalil ten úžasný pocit plnosti. Proč jen toužím po muži, kterého nikdy nebudu moct mít? Nejspíš si nic, co se stalo večer, nepamatuje a je to nakonec dobře, protože po vyznání mých citů, by mě nejspíš hned opustil.
Bezděčně jsem ho pohladil po zádech a zahleděl se mu do těch hnědých hlubin.
„Dávej na sebe větší pozor.“
Díval se rozšířenýma očima na mě a já odolával pokušení ho políbit. Byl v té chvíli jako malé kuřátko. Měl jsem pocit, jako by se naše role prohodily. Já tu teď byl ten dospělý, o kterého se mohl ten slabší opřít a schovat. Už chápu, proč to dělal tak rád, je to moc krásný pocit.
Raději jsem i se svými myšlenkami odcházel do svého pokoje pro plavky, ručník a vše ostatní potřebné do bazénu. Než jsem se nachystal, David již postával nervózně u dveří.
Musel jsem se usmát. Těšil jsem se jako malý kluk, jako bychom se vrátili v čase a já se nemohl dočkat, až si s ním půjdu zaplavat. Když byl dítě, hodně často se tam chodilo. Nechtěla se mi brát další taška s věcmi a tak jsem si ty své přidal do Davidovi, jelikož nebyl proti.
O půl dvanácté jsme dorazili na místo. Lidí tu moc nebylo, jelikož chladnější podzimní počasí spíš nabádalo k jiným aktivitám. Pro mě tohle bylo však ideální.
Vyzvedli jsme si čipy na recepci, které byly zároveň i klíčky od skříněk. Vstoupili jsme do šaten, které byly nově zrekonstruovány. Skřínky byly ze světlého dřeva, řazeny podle čísel v kójích cca po třiceti na levé straně, podlaha i stěny do světle oranžové barvy. Vpravo byla obrovská zrcadla, WC a obrovská místnost se společnými sprchami.
Čekal jsem, zda se David bude držet svého zvyku z dětství, kdy si vždy vzal skřínku číslo 55 a já měl zase vždy 66, je pravda, že pokud je volná, tak si jí do teď vybírám. Když jsem se na něj otočil, byl zcela unešen.
„Tady se to ale změnilo! Pamatuješ si ty starý skřínky ze železa, celé rezavé a ta rozmlácená podlaha, co tu byla? Teď je to krásný! Jen doufám, že tu mají moje číslo. Ty tu tvoje máš taky ne?“
Nemohl jsem jinak, než se zasmát. Zalezl jsem si do koje pro skřínky od 60-90, která byla blíže bazénu než tam co byla Davidova, když jsem si uvědomil, že všechny věci má ve své tašce. Musel jsem se tedy k němu vrátit.
„Jé 55 tu je a je prázdná. Super...,“ víc už nedořekl, protože se zrovna ke mně otočil čelem a překvapeně vykulil oči, chystal se zrovna ze sebe shodit poslední díl oblečení a to červené boxerky. Nemohl jsem se ubránit obdivného pohledu na jeho tělo.
Nebyl vůbec mohutný, spíš by se jeho postava dala nazvat sportovní, ale břicho a ruce vyrýsované měl. Pár chloupků na prsou jen podtrhovalo malé drobné bradavky, které se na chladnějším vzduchu postavili. Musím se dívat jinam! Nařídil jsem si. Zcela neochotně, ale přece jen se mi povedlo stočit pohled ke kabely s věcmi. Ukázal jsem na ni se slovy: „Mám u tebe všechny věci. Nerad bych vzbudil pozdvižení tím, že tam nakráčím nahý.“
Trochu se usmál, stoupl si ke mně bokem a nervózně mi vytahoval vše potřebné ven. Boxerky nechal tam, kde byly, což znamenalo částečné odhalení hýždí, dvou roztomilých dolíčků nad jeho pozadím a ta tmavá prohlubeň mezi nimi, která schovávala jeho poklad, který nejspíš ještě nikdo nikdy nevyzkoušel. Můj dech znatelně ztěžkl a v rozkroku se mi udělalo těsno.
Doslova jsem mu vytrhl své věci z ruky a vystřelil se schovat a rozdýchat ty nežádoucí pocity, které ve mně tak silně vzbuzoval jen pohled na jeho tělo. Než jsem se zklidnil, David mi už hlásil, že nebude čekat a jde se koupat.
Takhle zakázaná touha mě zabíjí. Začíná to být čím dál horší. Jen nesmím udělat nějakou hloupost. Ztratil bych ho a to nechci. Musím se držet pouze našeho přátelství.