Bylo kolem poledne a já konečně procitl. Automaticky, poslepu, jsem šmátral s úsměvem na rtech po druhé straně postele, abych si toho nezbedu přitáhl zase k sobě a mohl ho náležitě obejmout a polaskat. Má ruka však sahala naprázdno. Místo vedle mě bylo studené a svědčilo o tom, že tu už delší dobu nikdo nebyl. Prudce jsem vstal, promnul si oči a došel do kuchyně.
„Davide, kde jsi?“ Nalomeným hlasem jsem ho volal, ale nikdo neodpovídal.
Zmocnil se mě zlý pocit a já začal panikařit. Vběhl jsem k němu do pokoje, kde bylo všechno na svém místě, tak, jako by tu nikdy nebyl. Ve skříni nic a postel vzorně ustlaná. NE! NE! NE! To přece neudělal! To mi přece nemohl udělat! Běžel jsem do koupelny a ke dveřím. Třeba tu nechal kartáček nebo boty. Nic. Nikde nic.
Zdrcený jsem se šoural do kuchyně a sedl si na barovou stoličku u pultu. Hlavu si složil do dlaní a mezi prsty mi proklouzávaly slzy. Nevnímal jsem, že je mi zima, protože jsem nahý. Bylo mi to v tu chvíli jedno. On odešel! Je pryč! V koutku duše mi hlas našeptával: Já ti to přece říkal... Mé srdce se rozpadalo na malé kousíčky a tělo bolelo tak neskutečně, že jsem měl chuť se svalit na zem a stulit se do klubíčka. Ozvalo se drobné klapnutí a já ihned vystřelil ke dveřím. Bohužel jsem celý nešťastný zjistil, že to bylo z vedlejšího bytu zaklapnutí vchodových dveří.
Napadl mě ještě mobil. Zavolám mu! Měl jsem ho v pokoji na nočním stolku. Když jsem po něm sahal, všiml jsem si lístku. Byl jistě od něj. Nebylo tam nic jiného napsaného než: Promiň. D
Vzkaz jsem zmačkal a hodil někam do kouta. Volat mu nemá smysl. Lehl jsem si zpět do postele a stočil jsem se do klubíčka a plakal. Ztratil jsem v tuto chvíli sám sebe. Protože jsem se mu v noci úplně odevzdal. Srdcem i duší. Nemůžu ho nutit, aby byl tím, kdo není. A pokud mě nemiluje, jako já jeho, co by bylo, kdyby tu zůstal? Nic. Několik hodin jsem jen tak ležel a střídavě brečel. Má poslední myšlenka byla: Mám ještě pár dní volno. Musím se znovu postavit na nohy.
Prvních pár týdnů jsem chodil jako tělo bez duše, kruhy pod očima, nevyspalý, zanedbaný, pohublý. Neměl jsem chuť na jídlo, nechtěl jsem s nikým mluvit, ani trávit volný čas s přáteli, kteří se snažili mi pomoct. Utápěl jsem se v práci, bral jsem si mnohem více zakázek, než jsem mohl zvládnout a proto jsem ani nespal, protože noci byly ze všeho nejhorší!
Po zhruba měsíci a půl mi zavolala matka, že má otec narozeniny a že se chce domluvit na dárku. Chtěl jsem ji odbýt, ale jako správná matka se prostě nenachala. Po dlouhém přesvědčování jsem se nakonec objevil před jejími dveřmi.
Otevřela mi s úsměvem, který ji zmrzl na rtech, jen co mě uviděla. „Ahoj, tak vidím na vlastní oči, že Sára měla pravdu. Opravdu jak chodící mrtvola! Tak pojď dál.“
Vtáhla mě za ruku dovnitř a usadila mě na gauči před plápolající krb, protože venku už začínalo mrznout. Vzala si ode mě kabát a rukavice. A já nepřítomně hleděl to těch plamenů.
Postavila přede mě horkou čokoládu, kterou mě vždy vítala už mnoho let, když byla zima. Jen jsem se na ni nepřítomně podíval a poděkoval. Zahleděl jsem se na tu tekutinu a vyjímečně jsem na ni dostal chuť. Jinak má celodenní strava, byla v podstatě jen káva, abych se udržel na nohou.
„Takže Patriku, nepleteme se ti s otcem do života a ani nechceme, ale teď musíme! Vnímej mě, když s tebou mluvím!“ Zvýšila hlas a já ji konečně poslouchal na sto procent.
„Takže, od Sáry jsem zaslechla, že se ti nevydařil vztah s nějakým kamarádem, mluvila o někom, kdo má velké problémy, protože mu zemřela celá rodina a mě docvaklo, že mluví o Davidovi. Ani jsem nevěděla, že tu byl.“
Chtěl jsem jí do toho skočit a ukončit její monolog, aby mě dál nezraňovala připomínkou toho, co se stalo, ale ona mě prudkým gestem ruky uzemnila.
„Skákat do řeči si nenechám! Pěkně mě vyslechneš! To, že jsi gay víme už od malička, za Davidem si běhal jako ocásek a když se odstěhoval, byla to pro tebe taková rána, že jsem nevěděli, co s tebou. Nemysli si, ale já viděla tvé pohledy, když náhodou přijel na návštěvu, jak si doufal, že zaklepe, že si na tebe najde čas. Ale neudělal to a ty taky ne a mě tenkrát došlo proč. Zamiloval ses do něj. Bolelo mě to i za tebe, ale nemohla jsem nic dělat a tak jsem jen mlčela. Roky plynuly a ty si stárl a David se oženil. V té chvíli se mi ulevilo, protože jsem si myslela, že po tomhle zjištění upustíš od tohodle citu, který ti nemůže nikdy opětovat. Patriku, já Davida měla moc ráda. Je to hrozně hodný a milý kluk, ale on je heterosexuál! Uvědom si to a smiř se s tím, že vy dva nemůžete být spolu. Hrozně ráda bych tě viděla šťastného. Zvykla jsem si už na myšlenku, že nebudu nikdy babičkou, ale nešťastného tě tolerovat nebudu. Takže... a teď můj plán. Bez odmlouvání se sbalíš a na chvíli půjdeš bydlet opět k nám! Žádné odmlouvání! Prostě poslechneš, nebo zavolám na policii panu Dokoupilovi a ten tě předvede v poutech! Rozmysli si to... ale sám nebudeš, dokud se zase nespravíš a to jsou má konečná slova! Dopij čokoládu a mazej! Za dvě hodiny budeš zpět, když se nedokážeš o sebe postarat sám, musí to být tvoje matka. A jestli budeš mít námitky, řeknu ti, že to nedělám kvůli tomu, abych tě tu znovu upoutala, ale jen a jen proto, že se nemůžu dívat, jak můj syn trpí. Protože tě miluju a chci ti pomoct!“ No konci toho jejího dlouhého monologu se jí zasekl hlas a já věděl, že kdybych nevypadal tak bídně, že by mě takhle nikdy nepeskovala. Dopil jsem tedy čokoládu, objal matku s díky a šel se sbalit. Je asi dobře, že nebudu v bytě, kde jsme se milovali. Nebudu aspoň na něj tolik myslet. I když u matky těch vzpomínek bylo taky dost, ona už se postará o to, abych na nějaké vzpomínání neměl čas.
Po Vánocích, které jsem ještě stále trávil u rodičů se objevil velký nápis na Davidově domě: NA PRODEJ. Byl to asi ten okamžik, když jsem si uvědomil, že už ho s tímto místem nic neváže a nemá důvod sem přijet. Tato skutečnost mi pomohla se s tím už srovnat, aniž bych měl bláhové naděje. Že se mi někdy vrátí. Sám jsem dal byt do nabídky, protože ty vzpomínky by mi jen stále ubližovaly.