2.
„Byl za mnou Michal,“ řekl jsem Ondrovi, když už jsme seděli osprchovaní a příjemně unavení a osvěžovali se studenou minerálkou.
„Co ti chtěl?“
„Neříkej, že nevíš, sám jsi mu řekl, že jsem ve fitku,“ trochu jsem se zamračil. „On s tebou mluvil?“
„Potkal jsem ho, když jsem odcházel. Ptal se na tebe, tak jsem mu řekl, že jsi vevnitř.“ postavil sklenici na stolek. Otočil se a poposedl blíž ke mně. „Byl za tebou vevnitř?“
„Ne, čekal na mě venku. Omlouval se mi za toho Silvestra. Tys mu něco řekl?“ byl jsem zvědavý, co mu Ondra řekl, že se mi přišel omluvit.
„Dost jsem ho tenkrát přitlačil ke zdi. Dal jsem mu jasně najevo, že to přehnal.“
„No jen jestli to stačilo a není to jen na chvilku. Příště bych ho už asi vážně praštil.“
„Kašli na něj. Řekni, co s tím judem. Budeš to teda řešit?“
Moc se mi o tom mluvit nechtělo. Vždycky když o tom začne, jsem z toho nervózní.
„Už jsme s Lenkou něco vymysleli, ale ještě nevím, kdy to bude. Trochu se toho bojím.“
„Bude to v pohodě, uvidíš. Jednou tam stejně zajít musíš.“
„A co ta masáž?“
„Masáž bude. A třeba i něco víc,“ usmál se na mě a chytl mě za vnitřní stranu stehna.
„No tak to jsem zvědav. Víš co? Domluvím to s Lenkou, ať už to mám za sebou.“ Naklonil jsem se k Ondrovi pro pusu. „Musím už jít. Mám ještě nějaké učení a dodělat něco do práce. Příští týden dělám přijímačky, tak se musím učit.“
„Jsem zvědav, jestli tě vezmou,“ ozval se trochu pochybovačně Ondra.
„S tím si hlavu nelámu. Spíš mám trochu problém, jakou školu si pak vyberu,“ vstal jsem a zamířil do předsíně.
„A nevěříš si nějak moc? To jseš si tak jistý, že tě vezmou na všechny?“
„Vezmou, chceš se vsadit?“ oblékal jsem si bundu, „už by konečně mohlo přijít pořádné jaro. Nebaví mě pořád to oblékání. Půlka jara za námi a pořád je kosa.“
„Dobře, beru to,“ Ondra mi podal lžíci, abych si mohl nazout boty.
„Co bereš?“ nedošlo mi hned, co říká.
„Tu sázku. Když tě vezmou na všechny školy, vyhráváš.“
Začal jsem se usmívat. Vzpomněl jsem si, jak jsem poslední sázku s Ondrou prohrál.
„Dobře, a o co se vsadíme?“ zvedl jsem tašku ze země a narovnal se. Zadíval jsem se Ondrovi do očí. Už jsem v nich viděl ty čertíky.
„To samé co minule?“
Chvilku jsem přemýšlel.
„Copak, nevěříš si?“ popíchl mně Ondra, když viděl, že váhám.
„To ne, jen… kdybych přeci jen prohrál… nevím…“ chytl jsem se za zápěstí. „Přijmu to, pokud mi slíbíš, že nebude žádné svazování.“
Ondra pochopil hned. Bylo mu to jasné, když viděl, jak nervózní jsem byl, když jsem to říkal.
„Dobře, slibuji, že nic takového nebude. Tak co?“ natáhl ke mně ruku.
Přijal jsem to.
„Když mě vezmou na všechny školy, vyhrál jsem. Když mě nevezmou na jedinou, vyhráváš ty.“
Rozsekli jsme to.
Otevřel jsem dveře a než jsem vyšel, plácl mě Ondra po zadku.
„Dneska to bylo super, doufám, že si to brzy zopakujeme.“
Usmál jsem se. „Možná, když budu mít slabou chvilku…“ dal jsem mu pusu a zamířil ven k autu.
Od toho dne jsem každou chvíli myslel na to, že to judo budu muset vyřešit co nejdříve. Ale neměl jsem čas a odvahu to zatím Lence navrhnout. Snažil jsem se co nejvíc učit. Měl jsem dělat ještě jedny přijímačky a na těch mi záleželo nejvíc. Přesto jsem každou chvíli uvažoval nad tím, co vlastně trenérovi všechno řeknu.
Hned další sobotu, kdy nás Lenka pozvala k sobě na oběd, jsem čekal, až budeme spolu sami, abych to s ní mohl probrat. Táta měl na odpoledne ještě něco domluveno, tak chvíli po obědě odjel.
Já jsem s Lenkou seděl v kuchyni a probírali jsme se papíry, které jsem ji přinesl. Už jsem se v tom z větší části orientoval a občas, kromě toho, co po mě chtěli, jsem přišel i s nějakým nápadem.
Tahle práce mě docela chytla a bavilo mě to víc, než samotné učení. Tentokrát jsem se ale nebyl schopen pořádně soustředit na to, co mi Lenka říkala. Jednak jsem měl v hlavě ty přijímačky, ale taky jsem myslel na to zatracené judo.
„Co je s Tebou? Dneska jseš nějak mimo,“ drcla do mě Lenka.
Musím s pravdou ven, jinak se v tom budu pořád topit a stejně nic nevymyslím.
„Ondra po mě chce, abych chodil k nim do juda,“ odpověděl jsem a vložil papíry do složky. Lenka si je vzala a schovala do tašky k ostatním. Vypla noťas, zavřela ho a otočila se ke mně.
„A chceš tam chodit?“
„Nevím. Slíbil jsem Ondrovi, že se zajdu aspoň podívat. A někdy mi to opravdu chybí.“
Doufal jsem, že Lenka pochopí, kam tím mířím. Chtěl jsem, aby to navrhla sama.
„Chtěla jsem se tě už dávno zeptat, kdy tam chceš jít. Záleží na tobě, jak jseš schopný to zvládnout. Jen si vzpomeň, co bylo, když jsi byl naposledy na policajtech.“
Vstal jsem a šel si nalít pití. Chtěl jsem před Lenkou skrýt, že se mi nelíbí, že se o tom zmínila.
Tenkrát bylo jediné štěstí, že tam se mnou byl tátův právník. Poslal ho se mnou, protože mu bylo jasné, že bych to sám asi nezvládl, i když šlo jen o banalitu. Klepal jsem se nervozitou, protože se mě snažili přesvědčit, abych o tom začal mluvit. Nechtěl jsem. Už v nemocnici jsem to odmítl. Oni však na mě tlačili.
Prý, když to někdo udělal jednou, udělá to znovu a tak tomu můžeme zabránit.
Jako kdyby tušili, že to už jednou udělal a já byl jen pokračování. Když jsem už začínal hysterický, právník to utnul. Dal jim jasně najevo, že to bude tak jak jsem řekl a tím to hasne. Naházel jim tam pár právnických termínů a tím jsme skončili. Podepsal jsem papír, že nebudu dávat podnět k zahájení trestního stíhání a vypadl jsem ven, jako by mi za patami hořelo. Netrpělivě jsem přešlapoval na chodbě a čekal, až dorazí i právník a odveze mě domů.
Papíry od policajtů a zpráva z nemocnice byly uloženy hluboko v šuplíku. Jen jednou jsem je viděl vytáhnuté. A to když si je Lenka pročítala a zřejmě už tehdy vymýšlela plán, jak na Petra. Byla u nás přes noc, když byl táta služebně pryč, abych nebyl doma sám. Vzbudil jsem se tenkrát někdy uprostřed noci a šel se do kuchyně napít. Když jsem procházel obývákem, viděl jsem Lenku sedět na gauči.
Nohy měla skrčené pod bradou, na uších sluchátka a poslouchala nějakou hudbu. Ale podle toho, jak se tvářila, tu hudbu snad ani nevnímala. Měla hlavu mírně skloněnou, a přes vlasy, které se ji svezly před obličej, se upřeně dívala na stolek. Ležely tam papíry. Jak jsem je viděl, hned mi bylo jasné, co to je. Byla to zpráva z nemocnice a obsílka z policie. Rychle jsem přiskočil ke stolku, až se Lenka polekala, protože mě neslyšela přicházet. Shrábnul jsem všechny ty papíry a hodil je do koše. Otočil jsem se a zarazil se. Lenka stála za mnou a měla slzy v očích. Zřejmě ji to všechno připomnělo, co bylo.
„Proč jsi to četla?“ zeptal jsem se vyčítavě a otřel ji slzy.
„Potřebuji na něco přijít, tak proto.“
„A na co chceš přijít?“
„To je jedno, hlavní je, že to jen tak nemůžeš vyhodit.“ Odstrčila mě a vytáhla všechny papíry z koše.
I přes mé protesty je pak uložila do šuplíku s příkazem, že tam zůstanou, i kdyby hořelo.
Víc jsme se k tomu nevraceli. Neměl jsem ani náladu zjišťovat, co vlastně chtěla vymyslet. A teď mi bylo jasné, na co asi tenkrát myslela. Ale už jsem na to všechno za tu dobu nemyslel, jako dřív.
Ani jsem nechtěl, protože jakákoli zmínka o tom, mě vždy znervózněla.
A tentokrát, když půjdu za trenérem, to jen zmínka nebude. I když to jednou musím udělat, nevím, jak to zvládnu.
„Chci to už mít za sebou, ale budeš tam se mnou, ano?“ pokračoval jsem po chvilce mlčení.
Lenka se na mně usmála.
„Neboj, to zvládneme. Mluvit budu já, ale musíš se připravit na jednu věc,“ poplácala rukou na židli, abych se na to posadil. Nelíbilo se mi to.
Pane bože, co to zas vymyslela?
„Počítej s tím, že když to trenérovi řekneme, nemusí nám věřit. Chci mu ukázat zprávu z nemocnice a od policajtů.“
„To…“ zasekl jsem se. S tím jsem nepočítal. V hrdle mi z toho vyschlo. Polkl jsem naprázdno. „To mu to vážně chceš dát přečíst?“
„Pájo, chceš, abych mu to všechno vykládala podrobně? Chci mu říct jen to nejnutnější, ale musí mít důkaz, že se to opravdu stalo. A jenom naše tvrzení nestačí.“
„Tak to tam ani nemusím chodit,“ řekl jsem trochu naštvaně.
„Pavle, jdeme tam hlavně kvůli tobě. Ale jestli nechceš jít, pozvu ho k nám.“
Lenka mi dala nůž na krk. Zavrtěl jsem hlavou.
„To ne, nechci, aby táta věděl, že to má nějakou spojitost s judem. Určitě by si pak domyslel, o koho jde. Nechci, aby to věděl.“
„Dobře. Ale je tu ještě jedna věc. Uvědomuješ si, že nikde není uvedené Petrovo jméno?“
„No, proč?“
Lenka se na chvilku odmlčela. Bylo vidět, že mi chce něco říct, ale moc k tomu nemá odvahu.
„No tak co?“ byl jsem netrpělivý.
„Ukážu mu tu fotku.“
„To si děláš prdel?!“ vyskočil jsem ze židle. Opřel jsem se rukama o stůl a naklonil se k ní. „Říkal jsem, že to máš smazat!“
Byl jsem hodně rozčílený. Lenka se posunula trochu dozadu, jako by měla strach, že ji jednu vrazím. „Kde máš telefon! Okamžitě to smaž!“
„Pájíku, uklidni se, prosím.“
„Neuklidním! Říkala jsi, že to smažeš!“ křičel jsem na ni dál.
„Chtěla jsem to smazat. Ale pak jsem si uvědomila, že je to jediný důkaz proti němu. Jak jinak bys chtěl dokázat, že to byl on? Zapřel by to.“
Přestal jsem se opírat. Narovnal jsem se a začal přecházet po kuchyni sem a tam.
„Pájo, uklidni se prosím tě.“
„A jak se mám uklidnit, když vím, že pořád máš tu fotku?“
Lenka se zvedla ze židle. Postavila se přede mne. Zastavil jsem se a podíval na ní.
„Co je?“ zeptal jsem se zamračeně.
„Jak jinak chceš dokázat, že to byl Petr? A navíc, uvědom si, jak se chováš teď. Jak to chceš zvládnout potom?“
Má pravdu. Bylo by to tvrzení proti tvrzení a osobně se s Petrem nechci setkat.
Lenka mě chytla za ruce a stiskla je.
„Jestli se chceš Petrovi nějak pomstít, musí to být. Nemůžu znovu chtít, aby ho zmlátili jako Milana. Bylo by to moc okaté a bylo by jasné, že je to naše práce. Na Milana nic nemám. Proto jsem to s ním zařídila takhle. Ale ani Petr neví, od koho tu nakládačku dostal. Kluci mu dali jasné doporučení, aby o tobě necekl ani slovo, jinak to už příště nerozchodí.“
„Ten asi musel vypadat, co?“ řekl jsem už o něco mírnějším tónem a trochu jsem se i pousmál.
Lenka si oddychla. To největší rozčílení pominulo.
„Trochu lituji, že jsem ho neviděl,“ povzdechl jsem si.
„Já viděla fotku. Kluci mi ho vyfotili. Myslím, že tak týden nevylezl z baráku.“
„Leni, nevím, jestli to zvládnu. Už tak je to těžké a navíc ta fotka. Strašně se stydím,“ povzdechl jsem si.
„Pavle, ukážem to jenom trenérovi a pak to hned smažu. Slibuji.“ Pustila mě a zvedla dva prsty k přísaze.
„Opravdu to smažeš?“
„Slibuji. Smažu to před tebou, abys mi věřil, ano?“
„Tak dobře. Domluvíš to?“ padlo mé konečné rozhodnutí.
Lenka se bez řečí otočila a natáhla se ke stolu pro telefon.
„Uděláme to hned v pondělí, ať to máme z krku.“
„V pondělí ne,“ zamítl jsem rychle.
„Pavli, čím dřív, tím líp,“ přestala hledat trenérovo číslo v seznamu.
„O to nejde, mám v pondělí přijímačky.“
„No, ale přijímačky jsi už dělal, ne?“
„To je jedno, prostě v pondělí ne,“ otočil jsem se a šel si sednout ke stolu.
„Taťka říkal, že sis vybral dvě školy a tam už jsi přece byl,“ nedala se odbýt.
Budu muset s pravdou ven, jinak mi nedá pokoj.
„Slíbíš mi, že nikomu nic neřekneš?“
„Jen doufám, že to není nějaká levárna,“ dívala se na mě podezíravě. Sedla si zpátky ke stolu.
„Není, ale nikdo to zatím neví a chci to taťkovi říct sám, až bude jasné co a jak.“
„Dobře, slibuji, že o tom s nikým mluvit nebudu.“
Věřil jsem jí. Šel jsem s pravdou ven. Vysvětlil jsem ji, na co se chystám.
„A jseš si tím jistý?“ zeptala se mě, když jsem skončil.
Přikývl jsem.
„Jsem zvědavá, jestli s tím bude taťka souhlasit.“ Znovu vzala do ruky telefon. „Tak co středa?“
„To by šlo.“
„Dobrý den…“ ozvala se po chvilce Lenka do telefonu. „Taky Vás ráda slyším…“ podívala se na mě. „Jo, má se dobře, pozdravuje Vás…“
Bylo mi hned jasné, že se ptal na mně.
„Kvůli tomu volám,“ pokračovala Lenka v hovoru. „Potřebujeme s vámi oba mluvit… je to důležité, ale nemůžeme přijít na trénink… měl byste čas tak hoďku před tréninkem? To bych vám pak vysvětlila… tak jo, to by šlo… budeme tam ale jen my tři, nikdo jiný… ano, je to hodně důležité… ve středu… super, tak se uvidíme… moc děkuji… vyřídím… nashle…“ Lenka vypla mobil a položila ho na stůl.
„Tak ve středu o půl páté,“ chytla mě za ruce. „Budu ráda, když to už bude vyřešeno.“
A je to. Už nemůžu couvnout.
„Určitě tam budeš se mnou? Jestli ne, tak tam nepůjdu.“ Nervózně jsem stiskl její ruce.
„Bude to v pohodě. Zvládneme to, neboj. Hlavně na to teď nemysli a soustřeď se na ty pondělní přijímačky.“
Kdo má takovou sestru jako já, může mluvit o velkém štěstí. Ani nevím, co bych bez ní dělal.
Podíval jsem se na hodinky.
„Za chvíli pro mne přijede Ondra. Nebude ti vadit, když budeš sama?“ zeptal jsem se své milované sestry.
„Nebude to poprvé a ani naposled. A navíc mám na večer taky něco domluvené.“
„Ano?“ byl jsem zvědavý a začal jsem se usmívat. „Našla sis chlapa?“
„Ne, jen jdeme s holkama z práce někam zapařit. Jestli chceš, můžeš pak přijít za námi.“
„A víš, že bych aji zašel? Už dlouho jsem nebyl nikde jen tak. S Ondrou budu stejně jen odpoledne. Říkal, že jde taky večer ven s klukama.“
„A proč nejdeš s nimi?“ podivila se Lenka.
„Víš, je tam jeden kluk, kterého nesnáším a bojím se, že by to nedopadlo dobře. Hlavně pokud si něco vypije. Už jednou jsem ho držel pod krkem.“
Bylo vidět, že je Lenka překvapená. Ví, že se normálně neperu. Ale přesto to nehodlala komentovat.
„Tak já ti napíšu esemesku, kde jsme a můžeš pak za námi dojít. Holky jsou bezva a většinu z nich znáš. Bude fajn, uvidíš.“
Než jsem to stihl odkývat, už mě Ondra prozváněl.
„Tak já jdu. Napiš mi pak jo?“
Ještě mezi dveřma jsem se na ní otočil. „Nezapomeň, co jsi slíbila. Nikomu ani slovo.“
Lenka ne mě mrkla a já už pádil dolů za Ondrou.
Cestou k němu jsme zajeli do obchodu, že si koupíme něco dobrého. Něco dobrého nakonec bylo hlavně jídlo pro Ondru, protože už měl doma prázdnou ledničku. K tomu jsme si přikoupili víno.
U pokladny Ondra ještě hrábl do regálu a přihodil k nákupu balíček kondomů. Mladá a velice pohledná pokladní se usmívala, když tipovala celý nákup.
Projela kasou víno a vzala do ruky kondomy.
„To vypadá, že budete mít dneska hezký večer, co?“ usmála se na Ondru.
Ondra se jí zadíval do očí a také se usmál.
„No to rozhodně, jen nevím, jestli bude jeden balíček stačit.“
Slečně po těch slovech málem vypadly kondomy z ruky. Začervenala se a div, že se pod tím Ondrovým úsměvem nerozpustila.
„To se nějaká bude mít dobře. Můžu jen závidět.“
To se mi snad zdá, ona tu vyjíždí po mém klukovi.
Podíval jsem se na Ondru. Ten v celé té hře pokračoval, jako bych tam ani nebyl. Takové všelijaké narážky a náznaky z obou stran, že jsem to už nevydržel. Obešel jsem ho a šel z obchodu ven. Stál jsem opřený o auto a čekal, až dorazí. Za chvíli došel, naložil nákup a vyrazili jsme k němu domů.
Celou cestu jsem mlčel a mračil se.
„Co je s tebou?“ zeptal se, když položil tašky na stůl a začal vytahovat nákup.
„Nic,“ odsekl jsem. Šel jsem si sednout do obýváku na gauč a naštvaně čekal, až Ondra všechno posklízí a dojde za mnou.
„Dáme si to víno?“ ozval se z kuchyně.
„Klidně. Je mi to jedno,“ odpověděl jsem a pořád v mém hlase byl slyšet naštvaný tón.
Ondra přišel za mnou do obýváku. Donesl víno a dvě skleničky. Nalil nám a jednu skleničku mi podal. Vzal jsem ji a postavil ji hned zpátky na stolek.
„Tak co se děje?“ zeptal se, když to viděl. Byl evidentně překvapen. „Tak řekneš mi to konečně?“
Také on postavil svou skleničku na stolek a otočil se ke mně.
„Ty se děješ!“ zamračil jsem se na něho.
„Co ti zas přeletělo přes nos?“ nechápal.
„To musíš s každým flirtovat?“
„Jak s každým?“ zamyslel se. „Počkej, ty myslíš tu pokladní?“
Zamračil jsem se ještě víc. Ondra se začal smát.
„Vždyť je to holka, prosím tě. Viděl jsi mě někdy s holkou?“
„No a co, že je to holka. Nikdy nevíš. Petr taky byl na holky a pak stejně…“ zbytek věty jsem v sobě udusil.
Nevím, proč jsem zmínil Petra. Snad proto, že ho mám teď zas plnou hlavu, kvůli tomu, na co se s Lenkou chystáme.
„To mě jako chceš srovnávat s tím zmetkem?“ Ondra se už trochu naštval.
„Ne, jen když ty flirtuješ snad s každým, kdo na tebe promluví.“
„S každým? To snad trochu přeháníš, ne?“
„Myslíš? A co třeba ten číšník? Teď ta pokladní a kdo ví, kdo další.“
„Měl by ses vzpamatovat, Pavle, nebo ti z té žárlivosti jednou hrábne.“
A dost! Už tak jsem naštvaný a ještě mi bude říkat, že mi hrábne? Jakákoli zmínka o mém duševním stavu, se mě poslední dobou vždy dost dotkne.
Beze slova jsem vstal a šel do předsíně. Oblékl jsem si rychle bundu a vzal do ruky tenisky, rozhodnutý co nejrychleji odejít a obout se třeba na chodbě. Už jsem otevíral dveře, když se vedle mne objevila Ondrova ruka. Rychle dveře zabouchl a zůstal o ně opřený. Stál jsem zády k němu. V jedné ruce jsem držel kliku od dveří a v druhé boty a díval jsem se do země.
„Pusť mě,“ řekl jsem, aniž bych zvedl hlavu.
„Proč?“
„Jdu domů. Tam mi aspoň nikdo neříká, že mi hrábne,“ zmáčkl jsem kliku a chtěl otevřít dveře.
Ondra je znovu přibouchl.
„Dobře. Omlouvám se. Ale uvědom si, jak se chováš. Nechápu tvé žárlivé výstupy.“
„Tak přestaň s každým flirtovat! A ještě ke všemu přede mnou. Pusť mě, jdu domů!“
Znovu jsem pootevřel dveře. Ondra je ale zase přibouchl. Chytil mě za ruku, která držela kliku, a prudce mě k sobě otočil. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale on mě rychle chytil i za druhou ruku, až mi z ní vypadly boty. Vztekle je zkopl bokem a přitlačil se na mě.
„Proč takhle vyvádíš? Dobře víš, že jsem jen tvůj. To se vážně už nemůžu s nikým bavit?“ dýchal mi do tváře a já viděl jak je naštvaný.
„Bavit klidně, ale ne flirtovat. To prostě nesnesu!“
Chtěl jsem se mu vyškubnout. Ondra mě stiskl ještě víc a přitlačil mi ruce na dveře vedle hlavy.
„Kolikrát chceš to blbý slovo ještě zopakovat?!“
„Kolikrát bude třeba, aby ti konečně došlo, že mi to vadí!“
Pokusil jsem se znovu vytrhnout z jeho sevření, ale nepustil mě. Ještě víc se o mě zapřel svým tělem.
„Dobře, přestanu to dělat. Ale slib mi, že nebudeš vyvádět kvůli každé blbosti.“
„To nejsou blbo…“ nedořekl jsem.
Ondra se přisál na má ústa a v momentě mé poslední slova umlčel polibkem. Nikdy mě nenapadalo, že mi takhle někdo vezme slova z úst. Ale já jsem byl stále naštvaný. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně. Pokrčil jsem nohu v koleni a zatlačil ji Ondrovi na rozkrok. Byl donucen kousek couvnout, přesto mě držel dál. Přestal mě líbat.
„Pusť mě!“ vyjel jsem na něj. Znovu jsem škubnul rukama.
JUDO.
To jediné slovo mě v příští vteřině napadlo. Ani nevím jak, letěl jsem na zem. Ondra na mě ležel a tiskl mi ruce k tělu.
Proč musím chodit s někým, kdo umí judo tak dobře jako já?
Oba jsme prudce oddechovali a propalovali se navzájem svými pohledy.
„To se chceš se mnou prát?“ zkoušel jsem ho ze sebe shodit. Ale v tuto chvíli měl nade mnou převahu.
„Ne!“ odpověděl a víc se na mě přitlačil.
„Nebo mě chceš taky znásilnit?“ Byl jsem opravdu hnusný a Ondry se to dotklo.
„Tohle už nikdy neříkej. Nikomu bych to nikdy neudělal,“ mračil se na mě, ale nepustil mě.
„Tak mě pusť!“
„Ne!“
„Proč?!“
Štěkali jsme na sebe jak dva psi.
Ondra ke mně sklonil hlavu. „Chci se s tebou milovat,“ začal mě znovu líbat.
Ještě chvilku jsem se tomu bránil, ale on nehodlal ustoupit. Vzdal jsem to.
Vždycky to vzdám, když jde o Ondru. Na to ho moc miluji, abych byl dlouho naštvaný. A navíc – umí skvěle líbat.
Přestal jsem sebou škubat a napětí v mých svalech polevilo stejně jako Ondrova síla, kterou mě držel v sevření. Pustil mi ruce, trochu se nadzvedl a rychle mi rozepl bundu.
„To je snad poprvé, co ses pořádně zapl,“ zakroutil hlavu a já u něj viděl dokonce i náznak úsměvu. Vzápětí se už dobýval pod mé oblečení. Cítil jsem jeho ruce všude. Triko jsem měl vytažené až pod krk a on zasypával můj odhalený hrudník horkými polibky. Postupně šel níž, až se zastavil u kalhot. Nadzvedl se a rychle je rozepl. Už se je chystal stáhnout, ale já ho zastavil.
„Co kdybys začal od sebe?“
Ondra zvedl hlavu a podíval se na mě, jestli to myslím vážně. Můj mírně podmračený pohled mu dal jasně najevo, že ano. Že mu tentokrát nehodlám dát nic zadarmo.
Postavil se a začal se svlékat, až přede mnou zůstal stát jen v boxerkách. Stále se na mě při tom díval. Já se mezitím posadil a shodil ze sebe bundu, ve které mi už začalo být zatraceně horko. Opřel jsem se zády o dveře a čekal. Ondra se ke mně sklonil, aby mě políbil, já ho však odstrčil.
„Naštval jsi mě a hodně.“
Ondra se zarazil. Narovnal se a díval se na mě. „Co mám dělat, aby tě to už přešlo?“
Prádlo sotva skrývalo jeho touhu po milování.
„Vzrušuje tě, když se ti někdo brání?“ zeptal jsem se a ukázal na jeho rozkrok, který byl teď v úrovni mé hlavy. Viděl jsem na něm, že mi chtěl odseknout, ale nakonec odpověděl mírným tónem.
„Ne. Ty mě vzrušuješ.“
„Ano? Zase ti voním?“ ušklíbl jsem se.
„Možná.“ Předklonil se a opřel se rukama o dveře. „Chceš být ještě dlouho naštvaný?“
Zvedl jsem k němu hlavu a zadíval se mu do očí. Jako by mu něco bránilo být sám sebou.
Ať si. Nemá si se mnou zahrávat.
Sjel jsem pohledem jeho tělo. Začínal jsem na něj mít větší choutky.
„Tak co?“ zopakoval Ondra, stále nade mnou skloněný.
„Záleží na tom…“
„Záleží na čem?“
„Jak se budeš snažit, aby sis mě uklidnil.“
Snažil jsem se mluvit pevným hlasem, i přesto, že bych ho nejraději hned složil na zem. Zvedl jsem ruku. Ukazováčkem jsem přejel po jeho břiše níž a zastrčil ho za okraj boxerek. Trošku – ale opravdu jen malinko, jsem je potáhl dolů. Jeho chlouba se dál tísnila v prádle.
Přestal se opírat a dřepl si přede mne. „Co chceš, abych udělal?“
„To je na tobě. Ale rozhodně ti neroztáhnu nohy.“ Jasně jsem mu dal najevo, že tímhle směrem to dneska nepovede ani náhodou. Pak jsem si konečky prstů přejel po rtech. „A tohle ti taky nepůjčím.“
Byl jsem stále trochu naštvaný, ale zároveň jsem měl na Ondru čím dál větší chuť. Ale teď už to záleželo jen na něm. Počítal jsem i s tím, že se otočí a zavře se v koupelně.
Ještě chvilku se na mě díval. Mlčel jsem. Viděl, že neustoupím. Postavil se a svlékl si boxerky. Chytl mě za ruku a přiložil ji na svůj zadek.
„Tohle je jenom tvoje.“
Zvedl jsem i druhou ruku a promnul jeho pevné hýžďové svalstvo. Zajel jsem mu mezi půlky a prstem obkroužil jeho dírku. Můj podmračený výraz už dávno někam zmizel. Posunul jsem ruce na jeho boky a donutil ho otočit se ke mně zády. Chvilku jsem pozoroval jeho nádherné tělo. Potlačil jsem ho dolů k zemi, až dosedl na můj klín. Otřel se svým pozadím o můj rozkrok a já měl co dělat, abych se udržel. Líbal jsem ho na zádech a na krku a se vzrůstajícím vzrušením pozoroval, jak prožívá všechny mé dotyky a polibky. Mírně se předklonil a opřel se rukama o podlahu. Chytil jsem ho kolem pasu a přitiskl se mu na záda. Jednou rukou jsem mu zajel mezi nohy a promnul jeho mužství.
„Jak dlouho chceš ještě čekat?“ ozval se Ondra ztěžka, přidušeným hlasem.
V ten okamžik jsem ho s velkým sebezapřením pustil. Opřel jsem se znovu o dveře a ruce nechal viset volně podél těla.
„Říkal jsem, že to záleží na tobě.“ Byl jsem hodně vzrušený, ale rozhodl jsem se tuhle hru dohrát až do konce.
Ondra se otočil ke mně. Beze slova mi stáhl kalhoty. Trošku jsem se nadzvedl, abych mu to ulehčil, ale pak jsem se zas posadil a čekal, co bude dál. Ondra odhodil kalhoty bokem. Klekl si a dosedl na mé nohy. Chytil můj už dávno do pozoru postavený penis. Projížděl ho po celé délce. Předklonil se, jako by mi chtěl prokázat úctu. Políbil mě na břiše a pak bez sebemenšího zaváhání zamířil dolů. Bylo to příjemné. Slastně jsem přivřel oči a poslepu hrábl Ondrovi do vlasů. Nejdříve jsem se jimi jen probíral a vnímal, jak sjíždí jazykem můj odhalený žalud. Pomalu mizel celý v jeho ústech.
Můj stisk v jeho vlasech zesílil a já začal určovat, jak hluboko mě ve svých ústech bude mít.
Cítil jsem, že se blížím ke konci. Měl jsem chuť ho nepustit a dokončit to. Ale jeho penis, otírající se o mé nohy, také volal po uspokojení. Pevně jsem ho chytil za vlasy a zvedl jeho hlavu z mého klína.
Zas takový hajzl nejsem.
Ondra se rukama opřel o dveře vedle mé hlavy.
„Sereš mě,“ řekl a přitiskl se na mé rty, aby mi dal pocítit chuť mého těla, přetrvávající v jeho ústech. Jazykem mě prozkoumával, jako by chtěl najít odpověď na mé chování.
Chytil jsem ho za zadek a roztáhl půlky. Zajel jsem prstama dovnitř a masíroval místo, kudy jsem se chystal do něj vniknout. Ondra mě přestal líbat. Vzdychal a snažil se udržet v kolenou. Viděl jsem to napětí v jeho svalech na rukou, jak se opíral a snažil se ustát to vzrušení, narůstající každou vteřinou. Po chvíli už nevydržel to rejdění mých prstů v něm. Přestal se opírat. Přesunul mé ruce na svá záda. Chytl pevně do ruky mou erekci a nastavil ji proti svému vstupu. Jednou rukou se mi zapřel o rameno a pak pomalu dosedal.
Tím pocitem, který to ve mně vyvolalo, se mi zatajil dech. Ondra se zastavil. Nešlo to tak snadno, ale viděl jsem, že ho už nic nezastaví. Zatl zuby a znovu se kousek nasunul. Nejraději bych ho teď nabral najednou a bez okolků. Ale nechal jsem to na něm. Bylo to tak intenzívní a naléhavé, že se mi to líbilo čím dál víc.
Ondra se zhluboka nadechl a celou svou váhou dosedl. Byl jsem v něm úplně celý, až po kořen. Chvilku vyčkával. Seděl na mě, spojen se mnou v jedno tělo, a díval se mi zblízka do očí. Úplně mě tím pohledem propaloval. Nahnul jsem se. Chytl jsem ho za zátylek a přitáhl si ho pro polibek.
„Taky mě sereš,“ zašeptal jsem těsně před tím, než se jazyky střetly v urputném souboji.
Ondra se mírně nadzvedl a znova dosedl. Začal se pohybovat nahoru a dolů. Určoval si intenzitu a hloubku svých přírazů. Jeho pohyby se postupně zrychlovaly.
Bylo to úžasné. Já jen seděl, zapřený o dveře a už dávno přestal jazykem plenit jeho ústa. Oba jsme se potřebovali pořádně nadechnout. Naše vzdechy byly přerývané a protkané občasným zasténáním pod tíhou rozkoše, jak jsme prožívali celý tenhle akt.
Rukama jsem ho tiskl víc k sobě a bránil mu ve volnosti jeho pohybů. Cítil jsem, že se blíží můj konec. Už jsem to nedával. Přestal jsem se opírat o dveře a převalil Ondru na záda. Stihl jen heknout, když dopadl na ten drsný koberec. Chytl jsem ho pod koleny, zapřel se o něj a pár rychlými pohyby jsem dokončil to, co on tak poslušně začal.
Vyvrcholil jsem. Dal jsem do něj vše. Nestaral jsem se o to, jestli to tak chtěl nebo ne. Jen jsem si užíval ten opojný pocit.
Je můj. Říkal mi to.
Když největší nápor mého orgasmu začal ustupovat, začal jsem víc vnímat Ondru. Tiskl se mezi nohama a snažil sám sebe dovést k uspokojení. Rychle jsem z něj vystoupil. Bylo to tak nečekané, že ze sebe vydal hlasité zasténání, jako by nechtěl, aby to takhle skončilo. Posunul jsem se níž. Odstrčil jsem jeho ruku a ústy jsem dotáhl do konce to, na co tak netrpělivě čekal.
Zavřel oči, rukama se zapřel o má ramena a s hlasitým oddechováním prožíval svůj okamžik slasti, dokud to napětí v něm nepovolilo.
Posunul jsem se zpět a lehl si na něj. Políbil jsem ho. Konečně otevřel oči. Chytil mě do objetí a přitiskl k sobě. Jazykem opsal konturu mých rtů a usmál se.
„Říkal jsi, že mi tohle nepůjčíš.“
„Lhal jsem,“ odpověděl jsem. Veškerá má zlost na něj, byla dávno pryč. Usmál jsem se také a políbil ho na špičku nosu. „Proč musíme vždycky skončit v předsíni?“
Ondra se rozhlédl kolem sebe. Pak se natáhl ke svým kalhotám. Sáhl do kapsy a vytáhl balíček kondomů. „Proto jsem koupil tohle. Teď budu muset čistit koberec.“
„Jen aby to bylo kvůli tomu,“ neodpustil jsem si poznámku.
„Nezačínej zas,“ zamračil se mírně Ondra.
„Nezačínám.“ Zvedl jsem se a posbíral si odhozené věci. „Jdu se umýt.“ Bez dalších řečí jsem se otočil a zmizel v koupelně, nechajíc Ondru ležícího na zemi.
Když jsem vyšel z koupelny, koberec už byl čistý a Ondra se hned vecpal dovnitř, aby se dal taky do pořádku. A že to potřeboval.
„Máš odřené záda od koberce,“ pohladil jsem ho po zádech, když se vedle mě usadil, jen ve spodním prádle a vytíral si mokré vlasy ručníkem.
„To zas bude na tréninku keců,“ povzdechl si Ondra.
Zvedl jsem se a zašel do koupelny. Vrátil jsem se s krémem v ruce. „Lehni si, namažu ti to,“ poručil jsem mu.
Ondra se natáhl na sedačku. Sedl jsem si vedle něj a začal jsem ho natírat. Jemnými pohyby jsem mu krém roztíral a masíroval celé záda, jako bych chtěl odčinit své předchozí chování.
Ondra zavřel oči a vychutnával si tu nečekanou masáž.
„Zlobíš se ještě na mě?“ zeptal jsem se po chvíli.
Neodpověděl.
„Ondro?“ přestal jsem ho masírovat a pozorněji se na něj zadíval. Měl zavřené oči a pravidelně oddychoval. Usnul. Pomalu jsem vstal. Zašel jsem do ložnice pro deku a opatrně, abych ho nevzbudil, jsem ho přikryl. Sedl jsem si do křesla a nohy opřel o gauč vedle něj. Pozoroval jsem ho, jak klidně spí.
Je tak krásný. Jak na něj můžu být naštvaný? Miluji ho a stejně občas vybouchnu. Je to snad proto, co říkala Lenka? Změnil jsem se tak moc, že nedokážu uhlídat své chování? Kdyby mě neznásilnili, choval bych se stejně, nebo by to bylo jinak?
Mé myšlenky běhaly splašeně sem a tam.
Nechci na to už myslet. Musím za tím vším jednou pro vždy udělat tečku.
Aspoň jsem si to myslel. Měl jsem za to, že když to půjdu vyřešit tak, jak jsme plánovali, že bude vše ukončeno.
A ten den se blížil.