Poklad najdeš tam, kde to nejméně čekáš – Kapitola 19 - Závěr celé série

19.

„Co tady blbnete? Bylo vás slyšet až dovnitř,“ ozvalo se od dveří právě, když jsem se zvedal na nohy.
„No, zhaslo světlo, Pája se zřítil na zem, já o něj zakopl a narazil jsem si loket o schod,“ nadával Alex.
Já ho raději obešel a klidil jsem se od něho co nejdál. Nechtěl jsem se už o něj ani otřít, dokud bychom nebyli sami. Mé sebeovládání bylo opravdu na samé hranici.
Zul jsem si rychle boty a vešel do obýváku. Jeden jediný pohled mě málem zamrazil v místě, kde jsem zrovna stál. Tomáš seděl poslušně na sedačce, s rukama zkříženýma na prsou a vypadal, jako by právě dostal vyhubováno. Teta se na mně otočila a já na ní viděl, že se zlobí. Opravdu zlobí. Zkusil jsem se na ni usmát, ale se zlou jsem se potázal.
„Moc se nesměj!“ ukázala na mně výhružně prstem. „Co to mělo venku znamenat? To jste to nemohli vyřešit v klidu?“
„No,“ zahleděl jsem se do země. „Já jsem chtěl, ale…“
„Žádné ale!“ pokračovala teta, jako by mě ani nechtěla poslouchat. „Zbláznili jste se? Poprat se takhle venku a hned mi tady před barákem?“
„Mami, prosím tě, vždyť se až tak moc nestalo,“ ozvala se za mnou Tina.
„Tino, ty raději mlč. Tebe jsem o vysvětlení nežádala.“
„Mami…“
„Něco jsem řekla!“ pokračovala teta nekompromisně.
„Promiň,“ špitl jsem, protože takhle naštvanou tetu jsem ještě neviděl. „Už se to nestane.“
„To bych řekla, že ne,“ povolila trochu napětí ve svém výhružném postavení. Z chodby bylo slyšet, jak Alex otvírá dveře koupelny. „Sedněte si a ani slovo. Zvláště ty ne, Tino!“ rozkázala a ukázala na gauč. Bez dalšího slova protestu jsme se usadili vedle Tomáše. Seděli jsme jako zamražení, protože jsme tušili, že to ještě neskončilo. Hlavní aktér celého problému právě vešel do obýváku. Jak viděl celou tuhle scenérii, zarazil se hned na prahu dveří.
„DOUFÁM, že se to už nebude víc opakovat!“ vystartovala na něj teta, jen co ho viděla.
Pucovala ho jak malého kluka, i přesto, že byl víc jak o hlavu větší než ona. Alex jen stál, krčil se před ní a bezradně lítal pohledem mezi ní a námi. Sotva byl schopen něco rozumného tetě říct. Bylo vidět, že se jí taky bojí.
„Aspoň někomu jsi to slíbil,“ neodpustil jsem si poznámku s malým uchechtnutím, když jsem slyšel, jak přeci jen z něho teta vymámila slib, že se už nebude rvát. A já si hned vzpomněl, že něco podobného jsem po něm chtěl už na chodbě.
Teta se okamžitě otočila ke mně a výhružně na mně ukázala prstem. „Ty radši mlč. Taky už máš pár škraloupů.“

Já? Vždyť jsem vlastně ani nic neudělal.

Teď se pro změnu zas uchechtl Alex, když to viděl. Neměl to dělat. Teta se k němu znovu otočila a pokračovala tam, kde skončila. Nejspíš se rozhodla Alexe rozcupovat na malé kousíčky.
Přesto, že byla opravdu dost naštvaná a Alex zřejmě v koncích, přišlo mi to celé úsměvné. Jeho bojovnost byla ta tam. Tvářil se nešťastně a snažil se odpovídat na vše, co se ho teta ptala. Ta jeho bezradnost byla úplně k sežrání.
Když ke mně znovu pohlédl, naklonil jsem hlavu, usmál se, přivřel jsem oči a jemně si olízl rty.

No co, jsem prostě provokatér.

Neviděl jsem, co dělal Tomáš, protože jsem byl zaměřený na Alexe, ale od Tiny jsem si za to vysloužil bolestivý dloubanec do mých naražených žeber, až jsem se musel předklonit.

Sakra, proč si nedám pokoj?

„Dáte si někdo kafe?“ probrala mě tetina otázka. Pohlédl jsem na ni. Právě kráčela spokojeně do kuchyně, jako by se před chvilkou nic nedělo.

Je fakt děsivá.

Vstal jsem a šel za ní do kuchyně. Atmosféra se konečně uvolnila.
„Mohla bys mi půjčit mobil? Potřebuji zavolat našim“ slyšel jsem za sebou Alexe prosit Tinu o telefon.

Tak doufám, že to bude v pohodě. Nějak už ani nepočítám, že by to mohlo být jinak, než že Alex půjde ke mně na hotel.

Půjčil jsem si od tety igelitku na všechny ty papíry, co mi Ondra donesl. Usadil jsem se v křesle, naproti Tomášovi a než jsem to uložil do tašky, ještě jsem to pro jistotu začal kontrolovat, jestli není něco zašpiněné, nebo něco nechybí. Tomáš jen mlčky seděl a čekal, až Tina donese kávu. I když jsem za celou dobu k němu nezvedl hlavu, cítil jsem, jak se na mě upřeně dívá.  Po chvilce jsem z toho už začal být dost nervózní. Dál jsem však dělal, že mě strašně zajímají lejstra, které jsem měl už dávno zkontrolované.

Kde ten Alex je? To tak moc přemlouvá rodiče, že mu to tak trvá?

Zvedl jsem hlavu, když Tina donesla kávu. Nakrátko jsme na sebe s Tomášem pohlédli. Jasně jsem viděl ten jeho zkoumavý pohled. Jako by mně skenoval a zjišťoval, co jsem vlastně zač.

Sakra, Alexi, pohni si!

Vyslyšel mé tiché prosby. Objevil se konečně v obýváku a podle toho, jak se spokojeně tvářil, tak to nejspíš klaplo.  

Tak. Už se nemusíme zdržovat.

Alex se však usadil na gauč a pozoroval Toma, jak zamyšleně míchá cukr v kávě. Ten opravdu vypadal, jako by neustále nad něčím dumal a ve spojení s předchozím upřeným pohledem na mě, jsem měl pocit, že to opravdu má co do činění se mnou.

Jak moc velcí jsou kamarádi? Tak moc, že by i Tomáš mohl žárlit? Nebo se mu nelíbí, že jsem stejný jako Alex? Nebo mi dává vinu za to, že Alex přešel na druhou stranu?

Nevím, proč mě napadaly zrovna tyhle myšlenky. Ale to jeho míchání už mi začalo lézt na nervy. Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, když to už Alex nevydržel, vyrval Tomášovi lžičku z ruky a hodil ji na druhý konec stolku.
„Co děláš?“ vyjel na něj Tomáš v marné snaze lžičku zachytit.
„Už mi to vážně lezlo na nervy,“ řekl s úsměvem Alex.
„Ty jseš děsný. Jednou nejsi schopný se k ničemu rozhoupat a pak tě nervne každá maličkost,“ kroutil hlavou Tomáš.
„No, upřímně,“ vložil jsem se do jejich hovoru, „už mi to taky lezlo na nervy.“
„A proč jsi něco neřekl?“ podivil se Tom.
„No proč… bojím se tě… když jsem viděl, jak jsi dole srovnal tohohle agresora…“ ukázal jsem na Alexe.
Chvilku bylo ticho. Dobře jsem viděl, jak oba přemýšleli nad tím, jestli jsem to myslel vážně. Musel jsem se začít smát. 
„Teď nevím, jak to mám brát,“ ušklíbl se Tomáš dotčeně, že se mu směju a on pořád nevěděl, jestli jsem to myslel vážně.
„Každopádně máš můj obdiv,“ snažil jsem se ho uklidnit, že si z něj srandu opravdu nedělám. „Mám černý pás v judu, ale jeho jsem prostě neudržel,“ znovu jsem ukázal prstem na Alexe.
„Asi to bude tím, že jsme kámoši už od školky a jsme skoro pořád spolu. A vím, jak na něj.“

Aha, tak kámoši. A už tak dlouho, to nebude přátelství jen tak nějaké. Můžu jim jen závidět. Když nepočítám Hanku, se kterou se kamarádím čtyři roky a ví o mně spoustu věcí, stejně jako já o ní, nikdy jsem neměl tak dobrého kamaráda.

„Můžete se o mně přestat bavit, jako bych tu nebyl?“ začal brblat Alex. „A vlastně – jak to že jsi tam byl? Telepatie nebo umíš předvídat budoucnost?“
Tomáš se na něj otočil. Položil hrnek na stolek a pak mu s poklepáním na jeho pravé předloktí odpověděl. Alexův úsměv zmizel a začal se tvářit docela vážně. Tomáš mu řekl jen pár vět. Mluvil klidným hlasem, ale na Alexe to působilo docela zvláštně. Měl jsem pocit, jako by to, co mu jeho kamarád vyčítal, mělo na něj větší vliv, než když mu nadávala teta.

Myslím, že na ten vztah začínám žárlit.

„No nic, musím jít,“ přerušil jsem jejich debatu, protože jsem opravdu žárlit začal. „Teto, já už jdu!“ postavil jsem se.
„Vážně už jdeš?“ vykoukla Tina z kuchyně a pak se podívala na Alexe, jako by se ho chtěl zeptat na to samé.
„Jdu taky,“ odpověděl, aniž by se musela zeptat nahlas. „Jo, pošli prosím tě mojí mámě číslo na Páju. Nemám s sebou telefon, tak kdyby potřebovala…“
„Ty nejdeš domů?“ zeptal se Tomáš, snad až zbytečně a začal znova usrkovat kávu.
„Ne, jdu k Pájovi…“
Dobře jsem viděl Alexovo výmluvně povytažené obočí.
„Dost! Ušetři mně detailů, nechci to vědět,“ napřáhl Tom rychle před sebe ruku.
Alex se naklonil až k němu a něco mu s úsměvem zašeptal do ucha.

Tak to stačí. Kamarád nekamarád, tohle ne. Na tohle si asi budu zvykat těžko.

Posbíral jsem si věci, oblékli jsme se a rychle se rozloučili, abychom byli pryč co nejdříve. Teprve venku před barákem jsem si konečně oddychl. Tohle snad byla nejdelší půlhodina v mém životě.

 

Alex si zapnul bundu až ke krku, ještě srovnal šátek a vyrazili jsme. Šel jsem vedle něho, pod paží svíral své dokumenty a nenápadně se víc a víc přibližoval k Alexovi, až jsme se téměř dotýkali rameny. Nejraději bych ho popadl za ruku. Ale nevím, jestli by to bylo ještě vhodné. Nevěděl jsem, jak by to vzal. Nevěděl jsem, jestli by se nestyděl a nejspíš o něm to, že je na kluky, ještě nikdo kromě pár nejbližších nevěděl.
Pozoroval jsem ho, jak hledí do nebe. Vypadal spokojeně. Usmíval se a pozoroval hvězdy. V jednu chvíli jsem ho však přeci jen chytil za ruku, když málem šlápl do díry. I když jsme pak většinu cesty mlčeli, napětí mezi námi bylo víc než hmatatelné. Přes recepci hotelu jsme proběhli, že jsem ani nestihl zaznamenat, jestli na nás recepční mluví. Rychle jsme prošli chodbou, minuli Ondrův pokoj a vzápětí jsme stáli za dveřmi apartmá 213.
Jen co dveře zaklaply, hodil jsem papíry na zem a chytil Alexe do objetí, až zalapal po dechu. 
„Ta cesta byla nekonečná,“ vrhl jsem se na jeho ústa.
Mému sebeovládání bylo konec. Už jsem to prostě nevydržel. Tak velkou chuť jsem na něj měl, že se to nedalo ani popsat. Polibek se stával hlubší a vášnivější. Cítil jsem, jak Alexovi povolují nohy v kolenou. Chytil mě pevně ve vlasech a na sílu mě od sebe odtáhl.
„Myslím, že bychom se měli posunout dál do dveří,“ zašeptal, jen co se pořádně nadechl.

Přesně tak. Postel bude pohodlnější.

Popadl jsem ho za ruku a táhl do ložnice. Cestou jsem ze sebe nedočkavě shazoval věci. Jako první boty, o které se Alexovi podařilo zakopnout. Jeho žádost, abychom rozsvítili, jsem okamžitě zamítl.

Na co se zdržovat. Cestu znám zpaměti.

V ložnici jsem popadl Alexe za ruku, právě když odhazoval mikinu. Strhl jsem ho na postel a vzápětí dolehl na něj. Nečekal jsem už na nic. Znovu jsem ukořistil jeho ústa. Tak strašně moc jsem po něm toužil, že jsem se jen mírně nadzvedl, aniž bych přerušil polibek a nedočkavě jsem mu začal rozepínat košili. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem mu urval i poslední knoflíky, co košile měla.
„Koupíš mi novou košili,“ kousnul mě Alex jemně do ucha, když jsem uhýbal před letícím knoflíkem.
„Třeba i dvě,“ zvedl jsem se do sedu a rychle se zbavoval oblečení. Nadával jsem, protože jsem se do trika zamotal.

Sakra, všechno mě zdržuje a já se tak moc chci dotknout svým tělem Alexovy rozpálené kůže.

Vztekle jsem zahodil triko na zem a vrhl se na jeho kalhoty. Rozepnul jsem je a už se mu je chystal stáhnout, když mi zas v kapse začal zvonit mobil.
„Sakra, už ne!“ zaklel jsem docela hlasitě, protože tohle vyrušení, právě v tuto chvíli jsem fakt nepotřeboval. Přesto jsem automaticky přiložil telefon k uchu.
„Prosím!“ štěkl jsem do telefonu a ani jsem si neuvědomil, že na druhém konci může být táta. 
„To je mi teda pozdrav. Co ten vzteklý tón?“ ozval se Ondrův hlas.
Sevřel jsem čelist k sobě tak pevně, až mě zabolely zuby.

Proč? Proč on? On má snad radar a ví, že jsem s Alexem a rozhodl se mi to za každou cenu překazit.

„Ty? Co chceš?“ snažil jsem se rozdýchat své vzrušení, stejně jako Alex.
„Jen jsem chtěl…“
„Je to pracovně?“ přerušil jsem ho netrpělivě a pozoroval při tom Alexe. Viděl jsem na něm, že nejspíš pochopil, s kým mluvím. Už se zvedal na lokty, když se zastavil a lehl si zpátky a jen se na mě dál díval. I když jsem ho v té tmě neviděl úplně dobře, zcela zřetelně ke mně dolehl zvuk skřípajících zubů.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“

Co ta starost? Pořád to nechce vzdát? Pořád na mě bude hrát tuhle hru zamilovaného a starostlivého Ondry?

„Nemám teď čas, rušíš,“ a už vůbec jsem neměl chuť s ním tu debatu prodlužovat. „To mohlo počkat,“ zarazil jsem ho, když chtěl začít mluvit o práci. O věcech, o kterých jsem věděl, že teď řešit vůbec nemusím. Znovu jsem se zaměřil na Alexe. V tom mdlém osvětlení jsem jasně viděl, jak se usmívá.

On se usmívá teď, když je mu určitě jasné, že mluvím s Ondrou?

„Jseš s ním?“ ozval se znovu Ondra.
Nejspíš mu došlo, proč jsem nervózní a chci co nejdříve ukončit hovor.
„To není tvoje starost, ale když už se ptáš, tak ano. Je tady se mnou a není moc nadšený, že zrovna teď vyrušuješ.“
I Alex pochopil, že se na něj Ondra ptá. Jeho další reakce mě však vyvedla z míry. Nadzvedl se v loktech a já měl v první chvíli pocit, že mi vyrve telefon z ruky a zmlátí Ondru i přes něj. On se však jen ke mně přiblížil, jak nejvíc to šlo a vydal ze sebe snad ten nejsmyslnější povzdech, jakého byl schopen.

Kurva.

Projela mnou nová vlna vzrušení, která mírně ustoupila do pozadí, když jsem zvedl telefon.
„To… To byl on?“
Skoro jsem Ondru nevnímal. Alexova ruka mi projela břišní svaly a já jen přivřel oči pod tím dotykem, který stavěl do pozoru nejen mé chloupky na zátylku.
„Pájo!“ ozval se znovu Ondra, když jsem mu neodpovídal. Musel zřetelně slyšet, že i já jsem začal dýchat o něco rychleji a opravdu se to už nedalo ukočírovat. „Pájo, proč jseš s ním? Vždyť jsi sám viděl, jaký je. Není to kluk pro tebe. On ti nikdy nedá to co já…“ Bylo zřetelně slyšet, že Ondrova sebejistota je pryč.
Jenže mě to v tuhle chvíli nezajímalo ani trošku. Bylo mi jedno, co říká. Přesto jsem začal ztrácet trpělivost.
„Víš co, tohle nebudeme řešit, už jsem ti to řekl jasně,“ v tuhle chvíli mi Alex rozepl kalhoty a jednou rukou zajel dovnitř. Jeho stisknutí mé narůstající erekce mě dostalo do předklonu. Jen se slabým zasténáním jsem se stihl opřít o matraci.

Tohle fakt nedávám. Zatracený Alex. Úplně mě rozhodil.

„Končím, zrovna jsem uprostřed někoho…“ řekl jsem ztěžka. Nedokázal jsem ani zabránit tomu, aby v mém hlase bylo poznat to, co jsem právě prožíval.
V tu chvíli mi došlo, že Ondra zmlknul. Pár vteřin opravdu byl v telefonu ticho, pak se jen ozvalo klapnutí. Nevěřícně jsem zíral na ztichlý mobil. Displej zhasl.

Že by mu to konečně došlo?

„Tak teď nevím, jestli ten mobil vypnul, nebo rozmlátil.“ 
Z překvapeného zírání na telefon mě probral Alexův stisk mé chlouby. „Každopádně mě ten telefon už štve.“  A jako bych nevěřil, že ho stačí jen vypnout, vytáhl jsem z něj baterku, abych si opravdu pojistil, že nebude zvonit, a odložil jsem ho na stolek.
„A teď ty, co to bylo?“ otočil jsem se s úsměvem zpět k Alexovi. Jeho ruka v mých kalhotách byla víc než vítaná.
„No, slíbil jsem, že se nebudu prát, tak jsem to zkusil jinak.“ I v jeho hlase byl slyšet náznak úsměvu. Ještě jednou jemně promnul můj penis v dlani.
„Nooo…“ řekl jsem protáhle, když sunul ruku ven z mých kalhot „myslím, že to mělo větší účinek, než to tvoje bušení do lidí.“
Alex se ještě jednou pousmál. Opřel se o lokty a pár vteřin se na mě jen tak díval.
„Miluji tě,“ řekl najednou do toho ticha.
Chvilku jsem vstřebával jeho vyřčené slova. Mé srdce se z toho rozbušilo ještě víc. Doufal jsem…  Ne, pevně jsem věřil, že to myslí upřímně. A tenhle pocit k němu, jsem teď i já vnímal ještě intenzívněji.

Miluji ho. Konečně můžu s klidem říct, že ho miluji.

Veden náhlým výbuchem všech těch pocitů jsem ho s naléhavým polibkem zarazil zpět do postele a začali jsme se navzájem zbavovat zbývajícího oblečení. Toužil jsem po něm. Líbal jsem ho a hladil po celém těle. Nevynechal jsem snad jediné místečko na jeho horké pokožce. Mé ruce se ho dotýkaly na každičkém centimetru a já byl vzrušený čím dál víc.

Chci ho.

Tak moc jsem po něm toužil, že jsem nedočkavě zamířil prsty mezi jeho hýždě. Už jsem se je chystal do něj zasunout, abych si ho připravil na naše pozdější spojení, když mě zničehonic chytil za zápěstí a zastavil.
„Proč?“ zaskučel jsem. Tak moc jsem to chtěl, že jsem tomu nedokázal zabránit.
„No, jak bych to… mé poprvé s tebou bylo před pár hodinami, myslíš, že se tahle moje část těla z toho hned vzpamatovala?“ vysvětlil mi své odmítnutí.
Na tohle jsem neměl co říct. Plně jsem ho chápal. Věděl jsem, jaké to je poprvé s klukem a my jsme to odpoledne dali hned dvakrát. V hlavě mi hned běželo několik variant, co s tím. Ale nechtěl jsem ho nutit k něčemu, co by mi mohl mít za zlé, nebo k něčemu, co by odmítl. Ale na druhou stranu jsem byl tak vzrušený, že jsem prostě nemohl říct: „Dobře, nic se neděje,“ pak vstát a v klidu odejít. Prostě to v tuto chvíli už nešlo. Chtěl jsem se s Alexem milovat a moc jsem po tom toužil. A pak jsem si vzpomněl, co říkal na chodbě u tety.

Tohle by mohlo vyjít. To by snad šlo.

Začal jsem se nad tím nápadem usmívat.
„Teda, ani já bych to neřekl lépe. Tak si budeme muset poradit jinak.“ Překulil jsem se vedle něj na postel a přitáhl si ho na sebe. „Jseš připravený na první lekci?“ zeptal jsem se ho.
Pár vteřin bylo ticho. Alex byl touhle změnou situace překvapen. Určitě nečekal zrovna tohle a jeho další slova mi tu domněnku potvrdila. „Myslel jsem, že s tím chceš počkat.“
V jeho hlase bylo slyšet stupňující se vzrušení.

Tak tohle byl ten nejlepší nápad.

„Chtěl jsem…“ všechno to napětí se stupňovalo a já už ani nepřemýšlel nad tím, že mu hned první den nabízím to, co i Ondra dostával jen výjimečně. „Ale ty můžeš za to, že se přestávám ovládat a rozumně myslet,“ dopověděl jsem zastřeným hlasem.
Na víc jsem už nečekal. Chytl jsem jeho ruku. Políbil jsem ho na ní a pak jsem jeho prsty navlhčil ve svých ústech. Jemné povzdechnutí mi říkalo, že tohle vede správným směrem. Pokrčil jsem nohy v kolenou a roztáhl od sebe, aby měl dost prostoru a mírně podsadil pánev. Navedl jsem jeho ruku dolů a jeho napřímený prostředníček jsem opatrně zasunul jen kousek do mého vstupu.
„Musíš opatrně…“ hlesnul jsem tiše.
Trošku jsem prst povytáhl a přidal k němu svůj. Vedl jsem jeho pohyby, aby věděl s jakou intenzitou a jak s ním má pohybovat. Tiše a krátce jsem oddychoval. Donutil jsem ho prst trochu pokrčit a během dalších dvou tahů jsem ho nasměroval na mé citlivé místo. Pod náporem nového pocitu jsem prudce vydechl.
„Tam… pomalu přidej… druhý …“ vytáhl jsem svůj a nechal ho, aby to dělal sám.
Mírně povytáhl prostředníček a přidal k němu druhý prst. Jemně zatlačil a začal s nimi pohybovat tak, jak jsem mu ukázal.

Alexandr je nejspíš kouzelník. Jeho práce ruky je dokonalá.

Bezděčně jsem ještě víc roztáhl nohy od sebe a začal mu mírně vycházet vstříc. Abych aspoň trochu zamaskoval mé hlasité oddechování, chytl jsem ho kolem krku a přitáhl si ho pro polibek. Opíral se o loket, aby mě celý nezalehl a mohl volně pohybovat druhou rukou a připravovat si mě.
Svým penisem se otíral o mé stehno a já cítil, jak moc tvrdý a vlhký je. A že mu zřejmě tohle už dlouho stačit nebude. Neříkal nic, ale jeho vzrušený dech v mých ústech mě nenechal na pochybách.
Přestal jsem ho líbat. Chytl jsem ho za ruku a opatrně vytáhl prsty ven.
Promnul jsem jeho chloubu několika tahy a nasměroval jsem ho proti sobě.
„Můžeš… jen trochu… chvilku počkej, abych si zvykl…“ sotva jsem byl schopen mluvit srozumitelně. Má slova byla tichá, protože mě to neskutečné vzrušení plně ovládalo. Nebyl jsem už schopen jakékoli opatrnosti. I kdyby mě neslyšel a vzal to najednou a hrubě, nejspíš bych mu odpustil, protože jsem strašně moc toužil po tomhle spojení.
On však měl zřejmě ještě čerstvě v paměti, jaké to bylo pro něj poprvé, protože zatlačil opatrně. Jen kousek. Zřetelně jsem slyšel, jak skřípe zubama, aby se udržel ale i přesto chvilku počkal, a když cítil, že jsem se trochu uvolnil, malinko se vysunul a znovu zatlačil. Jeho přerývaný dech byl hlasitý a v ruce, o kterou se opíral, svíral deku, aby aspoň něčím trochu uklidnil svou touhu a nezačal si mě brát nekontrolovatelně.
Cítil jsem z něj ten chtíč a tu dravost. Cítil jsem, že se drží z posledních sil.
Opět se kousek nasunul a hlasitě povzdechl. Celý se třásl vzrušením. Bylo mi jasné, že to nedává, ale nechtěl mě zřejmě zklamat.

Musím ukončit tohle naše trápení.

Chytl jsem se ho pevně kolem krku, zvedl jsem nohy, omotal mu je kolem boků a vyjel jsem pánví proti němu. Nasunul jsem se na něj až na doraz a doprovodil to hlasitým zasténáním stejně jako on. Na okamžik jsme oba zamrzli v čase. Jen naše oddechování se odráželo od stěn pokoje.
Pár vteřin trvalo, než jsem si přivykl jeho velikosti a než Alex vstřebal ten nový pocit. Povolil jsem sevření nohu. Mírně povyjel a znovu zatlačil. Zkoušel, to opatrným najížděním, jako by měl strach, že ho zastavím. Ale já ho nechal. Teď už to bylo na něm.
Hlasitými vzdechy a protipohyby jsem dával najevo, že je mi to příjemné. Bylo to až tak příjemné, že jsem zapomněl na svůj malý problém mezi nohama, který se jen mírně pohupoval v rytmu přírazů. Rukama jsem Alexe hladil střídavě po pažích a po zádech a občas jsem jen konečky prstů sjel až na jeho zadek, kde se mu svaly zatínaly přesně podle jeho pohybů. Ty se začaly zrychlovat a zkracovat. Cítil jsem, že už má blízko k tomu, aby prožil svůj první orgasmus z takového spojení. A všechno tohle vědomí mě dostávalo do varu čím dál víc. Tření se stupňovalo, vyvolávalo víc a víc příjemnější pocity a nutilo mě hlasitěji vzdychat. Vycházel jsem jeho nájezdům vstříc, až se najednou zapřel o obě ruce a jeho krátké tahy se změnily na pár delších a tvrdších. Najednou ustal ve svých pohybech, jeho penis sebou ještě párkrát zacukal a on s tlumeným zasténáním na mě dolehl.
„Já…“ ozval jsem se přerývaně. „Já ještě…“
Ruku jsem sunul mezi naše těla.

Už jen chvilka. Už jen opravdu málo mi chybí k úplnému konci.

Alex pochopil.  I když by na mně nejraději ještě ležel a užíval si dozvuků svého opojení, mírně se nadzvedl, odstrčil mou ruku a sám se chopil mé erekce. Opravdu jsem byl těsně před vrcholem. Stačilo už jen pár jeho tahů a moje vzrušení začalo protékat mezi jeho prsty. V jedné ruce jsem svíral prostěradlo a druhou jsem zatl nehty do jeho ramene.

Je prostě úžasný.

Rychle jsem oddychoval a snažil se přijít ke zdravému rozumu. Alex se ke mně sklonil a mé vzdechy mi vzal z úst hlubokým polibkem. Pustil můj penis, aby mohl pode mne podsunout ruce a pevně mě obejmout.
Jo. Tohle jsem potřeboval k úplné spokojenosti. Tohle mi Ondra dal jen výjimečně. 
Hladil jsem Alexovy záda, opětoval jsem mu jeho polibky a pomalu se uklidňoval. Byl jsem víc než spokojený. Na to, že to bylo jeho poprvé z „druhé“ strany, dokázal nemožné.

Nejspíš to má vrozené. Nebo je kouzelník. Jednou se budu muset zeptat Tiny, jestli s ním byla taky tak spokojená.
.
.
.

Nebo radši ne.

Raději jsem tu myšlenku hned vypudil z hlavy. Alex se položil vedle mne. Hleděli jsme oba do stropu, jako bychom nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Jen jsem natáhl ruku vedle sebe a přikryl nás dekou. Otočil jsem se k němu. Pohladil jsem ho po vlasech a pak jsem ruku vsunul pod peřinu a hladil ho po jeho břiše. Jeho svaly se ještě chvěly, ale jeho hrudník se nadzvedával jen mírně, v rytmu jeho klidného oddechování. Díval jsem se na něj, jak s úsměvem stále hledí do stropu.

Kdo ví na co myslí.

Položil ruku na mou a dál nehnutě, beze slova ležel. Pozoroval jsem jeho obličej a nemohl si nevšimnout, že se jeho výraz pomalu mění. To, na co myslel, zřejmě už nebylo tak skvělé, jak jsem si myslel. Jeho obočí se stáhlo, jak se začal mračit. Najednou vztekle mlasknul a sevřel mou ruku, až mi zakřupaly všechny klouby.
„Au!“ sykl jsem. „Co se zas děje?“
„Promiň, nechtěl jsem,“ uvolnil sevření mé ruky. „Já… jen jsem si vzpomněl… no- na něho…“

Ach jo. Zase Ondra. Copak od něj už nebude nikdy klid?

Natáhl jsem ruku ke stolku a rozsvítil lampičku. Jemné světlo se rozlilo po pokoji a já tak mohl lépe vidět do Alexovy podmračené tváře.
„To ti pořád leží v žaludku?“ svraštil jsem obočí, protože o Ondrovi se mi opravdu mluvit nechtělo. Ne potom, co jsme měli tak nádherný sex. „Proč to už nenecháš být?“ zeptal jsem se ho mírně vyčítavě.
„Protože to nejde, když si vzpomenu, jak důvěrně se k tobě chová!“ začal se Alex zlobit.

Ach jo. Budu mu muset tu žárlivost na Ondru nějak vyhnat z hlavy.

„Podívej, kdysi jsme spolu něco měli. Ale už je to minimálně půl roku, co jsme se rozešli. To že u nás pracuje, bohužel, s tím nic nenadělám. Navíc, jsem prakticky jeho nadřízený, i když jsem mladší než on.“ Povzdechl jsem si, protože ať jsem řekl zatím cokoli, měl jsem pocit, že to nemá žádný účinek. „Opravdu se nemáš čeho bát. Dokonce i tátovi se ulevilo, když jsme se rozešli. Měl ho dobře přečteného, ale já byl prostě tenkrát zamilovaný.“
„A proč teda u vás pracuje, když ho tvůj taťka nemá rád?“ nedal si pokoj.
„Pracoval tam dřív, než jsme se poznali. A navíc Ondra je v tom co dělá dobrý.“
„Aha,“ odmlčel se, protože na tohle nebylo co namítnout.
Díval jsem se na něj a bylo mi jasné, že stejně nad tím pořád přemýšlí. Nespletl jsem se.
„Proč jste se rozešli?“ zeptal se po chvilce ticha.

Co mu mám na to říct?

„Víš, ten uplynulý rok byl hodně složitý. A náš rozchod… prostě to byla taková tečka za tím vším.“ Povzdechl jsem si, položil se zpět na záda a zíral do stropu. „To není něco, o čem by se mi chtělo povídat.“
Teď se o loket opřel Alex a zadíval se mi do očí. Bylo jasné, že mu tohle jako vysvětlení nestačí.
 „Promiň, nechci být vlezlý. Ale zajímá mě, co se stalo, když se to vždycky snažíš zahrát do autu. Dokonce i Jana něco naznačila. A moc se mi ty náznaky nelíbily,“ na moment se odmlčel, ale vzápětí pokračoval. „Možná to pro tebe bude těžké, ale pro mě taky, když mi to neřekneš. Bude to ve mně pořád hlodat a při první příležitosti Ondru zabiju. Tím, že mi to neřekneš, mou žárlivost nezastavíš. Pájo, nesnáším nejistotu a neumím se s ní srovnat.“ Skončil svůj dlouhý monolog hlubokým nádechem.
Přesně téhle debatě jsem se chtěl vyhnout. Měl jsem prostě jednoduše říct, že mně Ondra podváděl.
Díval jsem se do těch nádherných upřímných Alexových očí a mlčel jsem. Viděl jsem tu naléhavost v jeho pohledu. Viděl jsem, že to myslí vážně. Že ho to prostě bude dál žrát, když mu nedám rozumné vysvětlení.

Nechci, aby se tím mezi námi něco pokazilo. Nejhorší jsou informace, které člověk dostane z druhé ruky. Pak si toho spoustu domýšlí a vznikají pochyby a nedorozumění. Musím mu to říct. Bude to pro mne těžké. Ale nebude to zadarmo.

Chytl jsem ho za ruku, kterou měl položenou na břiše.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Jednou bych ti to stejně řekl. Ale něco za něco. Ty mi nejdříve povíš, jak jsi přišel k tomuhle.“ Zvedl jsem jeho pravačku ruku a zadíval se na tu dlouhou jizvu.
Alex se položil zpět na záda. „Dobře, ale upozorňuji, že nejsem moc dobrý vypravěč. Budou to jen holá fakta,“ usmál se, protože věděl, že má vyhráno. Souhlasil a já mu pak slíbil říct svůj příběh.
Otočili jsme se k sobě a Alex bez dalších okolků začal vyprávět. I když se ve mně začala budit nejistota, jestli mu to své vůbec zvládnu říct, napjatě jsem ho poslouchal a nestačil se divit.
Už mi bylo jasné, proč mi o tomhle Tina nechtěla vyprávět. S tímhle bych se nechlubil ani já.
Mrazilo mně, když jsem si uvědomil, jak moc do toho byli všichni tři, včetně Tomáše zapleteni. A jak moc nechybělo k tomu, aby se stalo něco horšího. Něco, co by už neskončilo jen s jizvou, po které jsem Alexovi celou dobu jemně přejížděl prstem.
Zjištění, že byl schopen mi celý příběh povyprávět, jsem získával odvahu pro to, říct mu ten svůj.

O co horší je? Oba jsme skončili v nemocnici. Oba jsme mohli přijít o život, i když Alex ne vlastním přičiněním. Oba jsme s něčím bojovali. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že já se za ten svůj příběh stydím. Ještě nikomu jsem ho celý neřekl. Nikdo, ani Lenka, neví úplně všechno.

„No, ty se teda nezdáš. I když, jak jsi vystartoval na Ondru, mohlo mě být jasné, že to s tebou není jen tak. Na tebe asi budu muset opravdu dohlížet, co?“
Zanechalo to ve mně silný dojem a já, i přesto co jsem řekl nahlas, v tu chvíli komplet v duchu vyvrátil všechny Ondrovy hypotézy o Alexovi, jako o násilníkovi.
„To bylo, už takový nejsem,“ usmál se na mně a rychle dodal: „S Ondrou, to byl jen takový error, už se to nestane, neboj. Nestojím o problémy, těch jsem si užil dost.“  Odmlčel se a pak se na mně upřeně podíval s výzvou v očích.

A je to tady.

„Teď je řada na mě, co?“ povzdechl jsem si.
Věděl jsem, že není zbytí. Slíbil jsem to a já nechtěl Alexovu důvěru zklamat hned v začátku našeho vztahu.
„To je,“ řekl povzbudivě a pohladil mně po vlasech.
Ještě pár vteřin jsem s upřeným pohledem do jeho očí mlčel, jestli si to přeci jen náhodou nerozmyslí.
Nerozmyslel. Zhluboka jsem se nadechl a začal vyprávět. Zpočátku to šlo. Nebylo to tak hrozné. Pověděl jsem mu, jak jsem se poznal s Ondrou a proč je tak dobrý, když ho v hotelu v pohodě složil k zemi. Jen detaily z našeho milostného vztahu jsem vynechal. Nechtěl jsem, aby měl Alex další důvod k žárlivosti. Pak přišla řeč na Petra. Na to, jaký to byl kamarád a čeho všeho jsem se od něj přesto dočkal. Jak moc zradil naše přátelství a jak jsem tu jeho zradu, znásilnění chtěl vyřešit jednou pro vždy. Jak moc jsem prosil o pomoc a nedostalo se mi jí. Jak jsem se cítil ztracený, zrazený a sám. 
Jak bezvadnou sestru a tátu mám, když mi pomohli vrátit se zpátky do normálního života. Jak moc jsem miloval Ondru, zatím co on mě podváděl s tím nejhorším buzerantem ve městě.
Někde uprostřed vyprávění se mi už třásl hlas. Měl jsem dojem, že mě Alex chtěl i přerušit. Viděl jsem lítost v jeho očích a jeho tvář byla víc než vážná. Když jsem končil celé to vyprávění, strašně se mi ulevilo. I přesto, že mi tekly slzy po tváři, cítil jsem se uvolněně. Bylo to poprvé, co jsem o tom někomu řekl tak dopodrobna. Psychiatr by měl ze mě určitě radost.
Když už nebylo co říct, Alex si mě přitáhl k sobě do náruče. Moje srdce silně tlouklo a já byl rád, že se o něj můžu opřít. Že ho můžu obejmout a uklidnit své roztřesené ruce.
„Netušil jsem, že to bylo až tak zlé,“ řekl Alex tiše a bylo vidět, jako moc vedle byl z toho, co všechno slyšel. Možná i v koutku duše zalitoval, že mě k tomu přemluvil.
„Víš co?“ ozval jsem se po chvíli, když jsem se trochu uklidnil a vymanil se z jeho objetí. „Jsem rád, že to víš, ulevilo se mi. Jseš první, komu jsem to takhle všechno řekl. Ani Lenka s taťkou neví všechno.“ 
Opravdu jsem se cítil o mnoho lépe a nechtěl jsem, aby si Alex někdy vyčítal, že mně donutil to říct.
Pohladil jsem ho po tváři a pak mu jeden neposedný pramen vlasů zasunul za ucho. Konečně jsem byl schopen podívat se mu do očí. Jeho pohled tak hřál. Úplně jsem se v něm ztrácel. 
„Mám tě rád víc, než tušíš. A doufám, že to co jsem ti řekl, stačí k tomu, abys mi věřil, že Ondra je pro mě minulost,“ řekl jsem tiše.
Alex se na mně konečně usmál. „Věřím ti, Pájíku. A víš co? Možná Ondru nezabiju.“
„Tak Pájíku, jo?“ začal se usmívat i já.
„Jo, jo, moc se mi to oslovení líbí. Můžu si ho nechat pro naše, ehm…  chvilky?“ zeptal se a dal mi pusu na špičku nosu.
„Popřemýšlím… no asi ano. Ale budu to muset nějak vysvětlit Lence, aby pak nežárlila.“
Přitáhl jsem si Alexe k sobě. Začali jsme se líbat a mazlit, jako bychom chtěli tu „ehm“ chvilku s mým oslovením, vyzkoušet hned. Naše polibky a doteky se stávaly vášnivější. Víc než před tím. Nejspíš to bylo způsobeno i uvolněním všeho toho napětí, které tu ještě přetrvávalo. Teď to opravdu bylo jiné. Plné upřímného citu jednoho k druhému. Nemohli jsme se jeden druhého dostatečně nabažit. Všechno bylo vášnivější a naléhavější a my během chvilky zapomněli, ve kterém hotelu, městě, státu či vůbec na jaké planetě se nacházíme.
Měli jsme jeden druhého. Alex mně a já jeho. A tohle rozhodnutí jsem už nemínil změnit. Nikdy.

Proč jsem si tím tak moc jistý?
Nevím.

Prostě jsem to tak cítil.
Cítil jsem, že Alex je člověk, který mně nezradí a bude milovat napořád.
Tak jako já jeho.

 

EPILOG

„Určitě je to dobrý nápad?“ zeptal jsem se Alexe už poněkolikáté.
Někdy nad ránem, než jsme vyčerpaně usnuli, mi sdělil, že jdeme k nim domů na večeři. Že mně jeho rodiče chtějí poznat blíž. Že chtějí vědět, kvůli komu tak vlastně celou dobu vyváděl.
Nebyl jsem z toho moc odvázaný. Měl jsem pocit, že je to moc brzo. Stále jsem přemýšlel jak z toho ven. Ale nejspíš jsem neměl šanci na úspěch.

Prostě se tomu budu muset postavit čelem.

Tak jsem souhlasil. Nechtěl jsem Alexe zklamat.
Druhý den, jsem byl z toho všeho nervózní. Přehraboval jsem se v kabele a snažil se obléct co nejlépe. Vzpomněl jsem si při tom na Hanku a její první rande s Martinem.  Vyváděla tenkrát stejně jako já teď. Ale já nechtěl Alexovy rodiče zklamat.
Když jsem viděl jeho povzbudivý úsměv, uklidnil jsem se.

Určitě to dopadne dobře.

Přesto, když jsme už byli na chodbě, před jejich bytem, jsem se zabrzdil.
„Trochu se bojím tvého táty,“ podíval jsem se na Alexe. Vzpomněl jsem si na jeho přísnost a neústupnost, když jsem ho poznal poprvé. I na to, co o něm říkala teta.
Alex se usmál a políbil mě na rty. „Nedivím se ti, ale bude to v pohodě. Uvidíš.“ Otočil se zpátky ke dveřím a odemkl. „Bude to v pohodě,“ zopakoval ještě jednou, když otevíral, jako by chtěl ujistit i sám sebe.
Díval jsem se na jeho záda a zdálo se mi, že je o něco menší, než obvykle.

Určitě je z toho taky nervózní. Stejně jako já. Je to vůbec poprvé, co mě někdo představí svým rodičům jako svého přítele. Ještě nikdy jsem tuhle možnost neměl. A teď mi na tom hodně záleží. Jací vlastně budou? Jak mě přijmou? Bude to opravdu v pohodě, jak říkal Alex? Musí to tak být. Protože Alexe miluji a chci s ním být. Nechci, aby to cokoli dalšího kazilo.

Ještě jednou jsem se ohlédl do chodby, jako na možnou únikovou cestu. Když mě Alex chytl za ruku a stiskl, zahnal jsem poslední myšlenky na možný útěk.

Stojím o něj. Nesmím už nic pokazit. Bude to v pohodě.

Zhluboka jsem se nadechl a vešel do bytu.

Bude to v pohodě.

 

KONEC

 

Kapitola 19 - Závěr celé série

:)

Tara | 11.05.2017

tuhle serii opravdu zbožnuju *-*Pája a Alex aww jsou prostě dokonalý :) Pájuv příběh přes jaké utrpení si musel projít, to štěstí, že kolem sebe měl tolik skvělých lidí a má, to že nakonec po velké jednostranné lásce přišla ještě větší ale oboustranná :3 prostě úžasné :)

Re: :)

topka | 19.07.2017

Ani nevíš, jak to člověka těší, když čte něco takového. Mám vážně radost, že se tahle série opravdu líbí, i když to byly mé začátky. Vlastně druhá záležitost po Alexandrovi. :) A když tak pročítám i ty komenty zpětně, mám potom chuť vždycky víc psát. Děkuji moc. :) :)

:)

Tara | 20.07.2017

to že je to skvělá série svědčí i to, že jsem to přečetla celé podruhé a pořád to bylo stejně emotivní jako po prvním přečtení :3
A jsem ráda že tě to motivuje, byla by škoda přijít o takové skvosty od tebe :3

celý příběh byl žhavě dokonalý :D

kated | 08.02.2016

Ahh ahhh teď jsem si dočetla všechny tři série a bylo to dokonalý :3 ... v jedný chvíli jsem si říkala že vlastně Ondra není tak špatnej...pak přišel zlom a došla jsem znovu k poznání, že je to hajzl (snad nevadí ten výraz :D ) a pak už jen čekala kdy se na scéně objeví zlatíčko Alex :3 ... ahhh ahhhfakt skvělí :)
chvíle kdy byl Pája znásilněn a pak když byl v nemocnici byly strašlivý :´( strašně mi ho bylo líto a přála jsem si ať už je vše v pořádku a ať se na něj konečně usměje štěstí v podobě alexe :) ... ahhhh zítra si budu muset dát pauzu a naučit se na zkoušku :D vážně si mi zavařila :D :D :D
ps: ještě se těším na "staří známí" kde jsem si všimla, že náš krásnej páreček pokračuje :D hehe už se těším jak si vymyslela co se jim stane dál :D :D :D

Re: celý příběh byl žhavě dokonalý :D

topka | 10.03.2016

Tak koukám, jaký jsi rychlík. :) Ale teď šup na učení, no i když dneska, že už je březen, tak už je po zkouškách, co? A Ondra. Co k němu říct. On sice Pájovi pomohl, ale bylo to víceméně z vlastní vypočítavosti, což se potom projevilo později. Ale on by s Pájou stejně dlouho asi nevydržel. Stačí se jen podívat na jeho příběh, a je jasné proč.
Já se teď utíkám podívat na Staré známé, jestli jsi splnila svoje předsevzetí a učila ses, nebo zas koukala do povídek. :)
Moc mě těší, že sis přečetla i tohle dílko a moc moc děkuji za úžasný komentář. Opravdu mě potěšil. :)

Přidat nový příspěvek