16.
Ani nevím, kdy jsem usnul. Vím jen to, že mě vzbudilo zvonění telefonu.
Proč mi volá Ondra?
„No, co je?“ zeptám se rozespale.
„Co tak vstávat a jít do práce? Stojím za dveřma a čekám, až milostivě vyjdeš.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vůbec mi v ten první moment nedošlo, že jsem na hotelu. Zaklapl jsem telefon a šel otevřít. Ondra za nimi opravdu stál a usmíval se, jako by prožil tu nejlepší noc svého života.
„Počkej, jen se převleču,“ zabručel jsem a zmizel s čistými věcmi v koupelně. Raději jsem se zamkl. Nechtěl jsem řešit případnou návštěvu v momentě, kdy bych stál nahý pod sprchou.
Ondru jeho úsměv za celou dobu nepřešel. Až jsem ho začal podezírat, že má něco za lubem. Rychle jsem do sebe naházel snídani, posbírali jsme věci, které jsme potřebovali a vyrazili na pobočku.
I když byla sobota, měli jsme domluvené dělníky na dodělávky, aby se pobočka mohla otevřít už co nejdříve. Táta jim slíbil připlatit něco navíc, aby to bylo co nejdříve dokončeno. Já s Ondrou jsme měli za úkol všechno už postupně dávat do pořádku. Třídili jsme administrativu a ukládali do polic a skříněk.
Během toho dopoledne, kdy jsem se už dostatečně probral k životu, jsme s Ondrou dokonce prohodili i pár slov o něčem jiném, než jen o práci. Vyvaroval jsem se však jakýchkoliv náznaků vůči němu. Spíš jsem mluvil o Alexovi, aniž bych si uvědomil, že mi Ondra pokládá nějak moc otázek. Ale já byl rád, že mluví o něčem jiném, než o nás dvou. Myslel jsem si, že konečně přijal to, že se mnou už opravdu počítat nemůže.
Někdy kolem poledne jsme se rozhodli, že si zajdeme na oběd. Nechtěli jsme zas na pobočce strávit celý den jen s rohlíkem a čajem.
„Půjdeme do jedné restaurace tady v obchoďáku, dobře tam vaří a stejně se tam chci ještě zastavit něco koupit.“
Měl jsem v úmyslu Alexovi koupit malý dárek. Chtěl jsem ho něčím potěšit a ukázat mu, že jsem na něho myslel.
Že na něho myslím.
Pomalu jsme došli do nákupního centra. Bylo tam celkem dost lidí. Nejspíš se všichni rozhodli, že si právě v tuhle dobu zajdou nakoupit. Celou dobu jsem přemýšlel, co bych Alexovi mohl koupit. Vešli jsme dovnitř a já se hned díval po obchůdcích, v hlavě mi to pořád šrotovalo, když mě to najednou trklo.
Jo. To by šlo.
Hned, aniž bych Ondrovi cokoli řekl, jsem zabočil do jednoho butiku s oblečením.
Když mu koupím šátek, nic tím nezkazím. Vím, že Alex má rád hezké věci. Vím, že se mu líbí zelená barva. Zkusím vybrat něco takového a tady právě byla možnost.
Zastavil jsem se u regálu s doplňky a začal se přehrabovat mezi vystavenými kousky. Pořád jsem však nebyl spokojený. Nakonec jsem měl odloženy asi tři šátky. Dva v různém odstínu zelené a jeden modrozelený. Pořád jsem je prohlížel a nebyl si jistý který vybrat.
Možná Ondra by poradil. Vždycky se uměl dobře oblíkat.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu se mnou není. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Aha. Celý on. Prostě se musí předvádět. Přesně tak, jak jsem to nesnášel. Kvůli tomu jsem se s ním i jednou pohádal.
Stál venku před butikem a rozdával úsměvy na všechny strany jako nějaká celebrita. Právě prošly kolem dvě děvčata, které se z něho mohly rozpustit, a on si nemohl nechat ujít pár vtipných poznámek. Vyšel jsem za ním.
„Ondro, potřebuji pomoct něco vybrat,“ promluvil jsem na něho, když se holky vzdálily a on jim ještě poslal jeden ze svých neodolatelných úsměvů.
„Změnil jsi snad orientaci?“ řekl jsem polohlasně, když jsem to viděl.
Jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, ale líbí se mi, jak jsou z toho vždycky mimo.“
„Potřebuji pomoct něco vybrat,“ zopakoval jsem znovu svou žádost.
Tentokrát zavrtěl hlavou o něco víc na nesouhlas. „Vyber si sám. Počkám tu na tebe.“
„Prosím tě, jen chci vědět, který šátek by se nejvíc hodil,“ chytl jsem ho za ruku a táhl dovnitř.
Zastavil jsem se s ním u regálu, kde jsem měl odložené šátky a ukázal jsem na ně. „Který se ti nejvíc líbí?“
Ondra je postupně vzal do ruky a zas je odložil. „Nevím, není to můj styl. A pokud vím, ty to moc taky nenosíš,“ podíval se na mně zkoumavě.
Chytl jsem jeden ze šátků a než stihl Ondra zaprotestovat, omotal jsem mu ho kolem krku.
„Chci ho koupit Alexovi,“ poodstoupil jsem o krok a prohlížel si, jak mu pasuje.
Jen co jsem domluvil, Ondra ho rychle sundal a hodil ho zpátky do police. „Pro něj ti vybírat nic nebudu. Nevím, proč se o něho pořád staráš. Ani nevíš, jestli tě vážně chce. Dobře víš, že já jsem ten, kdo tady o tebe opravdu stojí.“
Zarazil jsem se. Tenhle obrat jsem nečekal, zvlášť ne po tom, kdy jsme byli celý den v pohodě a dokonce se mě i sám na Alexe ptal. Myslel jsem, že snad už pochopil, jak se věci mají.
„Dobře. Vyberu si sám,“ nereagoval jsem nijak na jeho poznámky. Vzal jsem do ruky modrozelený. Líbil se mi nejvíc. „Má rád zelenou barvu a má modré oči. Tahle kombinace k němu bude sedět asi nejlépe,“ uvažoval jsem nahlas.
„Kup mu třeba tenhle,“ ozval se Ondra a hodil přede mne křiklavě červený šátek. „Počkám venku,“ otočil se a vyšel před butik.
Jen jsem ho sledoval pohledem, jak odchází.
Nejspíš je asi vážně naštvaný. Možná jsem neměl říkat, že ten šátek je pro Alexe. Ale sakra, nejsme spolu už půl roku. Tak by to už konečně mohl pochopit a taky mi dopřát někoho, s kým bych mohl být šťastný.
Ještě chvilku jsem se probíral těmi šátky. Nakonec jsem jeden vybral a šel zaplatit, aby Ondra nemusel na mě dlouho čekat. Stejně jsem měl už i hlad. Usadili jsme se v restauraci v patře u jediného volného stolu, ze kterého ještě obsluha rychle sklízela konvičku a hrnek od čaje. Po celou dobu jsme se už k naší předchozí debatě nevraceli. Nemluvili jsme už ani o Alexovi, ani o nás. Nechtěl jsem. A Ondra možná taky ne. Tvářil se, jako by se předtím ani nic nestalo. Opět ten jeho obvyklý postoj a úsměvy na všechny strany. Raději jsem to už nekomentoval. Ani jsem neměl proč.
Přece spolu už nemáme nic společného a může mi být ukradené, jak se chová.
Rychle jsme pojedli a vrátili se zpátky do práce. Chtěl jsem s tím vším pohnout, abychom to dokončili co nejdříve a mohli i dříve skončit. Měl jsem v plánu se k večeru stavit k Tině a poptat se na Alexe.
Tak jsme se zabrali do práce, že jsme přestali vnímat i dělníky, pobíhající kolem nás. Když se odpoledne přehouplo na podvečer a venku se setmělo, uvědomili jsme si, že bychom už taky mohli končit.
„Zajdeme na skleničku?“ zeptal se Ondra, když jsme procházeli všechny místnosti a kontrolovali, jak stavební práce pokročily. Byli jsme už dávno sami, tak jsme se rozhodli pro dnešek skončit a jít.
Chvilku jsem uvažoval nad jeho návrhem. Moc se mi zrovna nechtělo a pořád jsem chtěl jít za Tinou. Ale tak nějak jsem se chtěl Ondrovi aspoň tímhle omluvit za to, co bylo v obchoďáku.
Podíval jsem se na hodinky.
„Můžeme, ale tak na hodinku, Chci jít ještě za tetou a za Tinou,“ zvedl jsem k němu hlavu, jestli s tím souhlasí.
„V pohodě, jestli chceš, můžeš jít za nimi hned. Půjdu na hotel.“
Sice bych nejradši šel, jak jsem byl nedočkavý, ale opravdu mi to bylo vůči Ondrovi blbé. V tomhle městě nikoho neznal a nechtěl jsem ho nechat celý večer samotného.
„Ne, zajdem na skleničku a pak půjdu za tetou,“ zamítl jsem jeho návrh. „Znám tu jednu hezkou restauraci. Není to daleko,“ ukázal jsem rukou za sebe, když jsem zamykal dveře pobočky.
Proč chci jít zrovna tam? Možná proto, že jsem tam byl s Alexem a že bych ho tam mohl potkat? To je blbost. Určitě tam nechodí každý den. Ale i tak…
„Je tam opravdu hezky,“ řekl jsem nahlas, abych si našel nějaký jiný důvod, proč tam chci jít.
„Jasně, věřím ti,“ zasmál se Ondra. „Nemusíš mě víc přesvědčovat.“
Bylo už docela chladno. V jednom momentě měl Ondra tendenci mi dopnout bundu jako kdysi, ale včas jsem ho zabrzdil. Nejsem malý a tohle už není jeho starost. Byli jsme tak v polovině cesty, když jsem zpozorněl. Mírně jsem zpomalil a zaměřil se na dvě postavy před sebou.
Jo, je to on. Taková náhoda.
Usmál jsem se a vykročil proti němu. Byli jsme už skoro u nich, když najednou Alex zvedl hlavu, podíval se na nás a zničehonic se otočil a vstoupil do cesty, aniž by se rozhlédl. Jen letmý pohled do cesty mi stačil, aby mi bylo jasné, že se asi rozhodl spáchat sebevraždu.
Rychle jsem k němu přiskočil, porval ho za bundu a strhl zpátky na chodník. Právě včas. Autu, které bylo už jen na centimetry od něj, skřípaly brzdy na celou ulici. Chlap jen stáhl okýnko, zařval něco o kreténovi a rozjel se pryč.
Srdce mi bušilo jak blázen, když jsem držel Alexe za paže a vyrovnával jeho balanc, aby nespadl, když zakopl o patník.
Sakra co blbne? Málem skončil pod autem!
„Chceš se nechat zabít, pitomče?!“ zařval někdo těsně u našich hlav, až jsem se lekl.
Otočil jsem hlavu.
Toho kluka neznám. Ale asi nějaký Alexův kamarád. Určitě kamarád.
V ten moment se Alex vzpamatoval. Otočil se a vyškubnul se z mého držení, až mi nehty nepříjemně škrtly o látku jeho bundy. Podíval se na mě a pak přes moje rameno pohlédl na Ondru.
„Ahoj,“ řekl jsem první slovo, které mně napadlo.
„Hm…“ odpověděl zamručením.
„Jak se daří?“ zeptal jsem se.
Do prčic, jako by se potkali dva sousedi na chodbě. A stejně ta otázka neměla valného úspěchu.
„Daří, proč?“ odpověděl Alex úsečně.
„Chtěl jsem se za tebou stavit, ale nevycházel mi zatím čas,“ snažil jsem si nevšímat jeho nepříjemného tónu.
„Nedivím se,“ zamračeně se znovu podíval na toho Ondru.
Taky jsem se poohlédl a došlo mi, proč to říká. Přistoupil jsem k němu a chytil ho za loket. „Děláš předčasné závěry.“
„Myslíš? Několikrát jsem ti psal, neozval ses ani jednou zprávou,“ vyškubnul se mi tak prudce, až zavrávoral, přesto však pokračoval. „Myslel jsem, že o mě máš zájem, ale evidentně jsem se spletl. Jsem prostě blbej, ale už na to kašlu. Nech to být,“ znovu se podíval na Ondru.
Že by nakonec měl Alex o mně zájem? Proč se sakra pořád dívá na Ondru? Proč je tak naštvaný?
Podíval jsem se na něho pozorněji. Mírně jsem natáhl vzduch nosem. Až teď jsem si uvědomil, že z něj cítím alkohol.
„Ty jsi pil?“
„A i kdyby, tak ti to může být jedno,“ vrčel dál.
Popošel jsem k němu blíž, aby nás nikdo neslyšel. „Alexi, pleteš se. Není mi to jedno. Chyběl jsi mi.“
„Pochybuji, když máš tamto,“ vztekle pohodil hlavou k Ondrovi.
Zase ten pohled. Nejspíš si myslí, že Ondra a já…
„Aha,“ povzdechl jsem si. „To je můj…“
„Nechci to slyšet!“ vyštěkl na mě.
Zarazil jsem se.
Něco není v pořádku. Takového Alexe neznám.
„Nech mě na chvíli mluvit. Opravdu mám o tebe zájem,“ pokračoval jsem.
„Proč jsi teda neodpověděl ani na jednu esemesku?“
„Nic jsem nedostal. Nevěděl jsem, že jsi psal.“
„Nevymýšlej!“ pořád byl na něm vidět vztek a postupně zvyšoval hlas.
„Alexi, prosím tě, uklidni se. Takového tě neznám,“ zkusil jsem ještě jednou mírně a znovu se k němu přiblížil.
„Neříkej mi, co mám dělat!!“ odvětil opět o něco hlasitěji.
Co to do něj vjelo? Proč je takový?
„Alexi, prosím tě…“ zkusil jsem ho přesto ještě jednou uklidnit.
Tento pokus však vyšel naprázdno. Stejně jako další, kdy jsem se k němu přiblížil a chytil ho za loket. Chtěl jsem mu říct, že nemá důvod na mě být zlý. Že nechápu co se děje. Ale neměl jsem šanci. Alex se mi vytrhl, udělal krok zpět a zaťal ruce v pěst.
Do háje! Co se sakra děje? Co jsem mu udělal, že je takový?
Také já jsem překvapeně udělal malý krůček zpět. Na Alexovi bylo vidět, že je opravdu v ráži, Že má vztek a já nevěděl proč.
„Proč…“ řekl jsem tiše, ale nedopověděl jsem. Jen jsem zahlédl, jak Alex zatíná ruce v pěst a napřahuje se proti mně.
Co mám dělat? Nechci se s ním rvát. Vůbec nevím, co se stalo.
„Zklidni se!“ skočil najednou mezi nás ten druhý kluk a stáhl Alexovu ruku zpátky. Stál jak přikovaný a výhružně se na něho díval.
Kdo je to? Že by Alex a on…?
Vysoký pohledný kluk. Musel jsem zaklonit mírně hlavu, abych mu viděl do obličeje. Opravdu byl hezký a já si najednou nechtěl připustit myšlenku, že by snad s Alexem mohl něco mít. Že by si Alex tak rychle někoho našel. Někoho místo mne.
„Ty jsi kdo?“ vyhrkl jsem ze sebe, protože tahle poslední myšlenka mě začala děsně žrát.
„Proč? Máš na něj chuť?“ ozval se místo něj Alex.
Bylo to jako kopanec do břicha. V tu chvíli to pro mne znamenalo konec debaty.
Co si o mně myslí? Že jsem někdo, kdo ojíždí každého na potkání?
Tahle jedovatá poznámka mě docela zabolela. Všechno se ve mně sevřelo, a já nevěděl, jak to mám rychle zpracovat. Tohle jsem od něj nečekal.
„To vážně nemá cenu,“ povzdechl jsem si. „Až budeš při smyslech, dej vědět. Snad se potom v klidu domluvíme,“ otočil jsem se a šel pryč.
Déle jsem se zdržovat nechtěl. Ani jsem se neotočil. Nedíval jsem se na ně. Takový zvrat jsem vážně nečekal. Byl jsem z toho vedle a byl jsem hodně zklamaný. A muselo to být na mě vidět.
„Pájo,“ dohnal mě Ondra a přiblížil se ke mně tak, že se mne až skoro dotýkal. „Vidíš, zbytečně si s ním zatěžuješ hlavu. Nemá to cenu. Vždyť…“
„Dej mi pokoj!“ odstrčil jsem ho a šel dál. „Tebe se to netýká, tak se do toho nepleť!“
Ušel jsem dalších pár metrů, aniž bych se otočil. Nechtěl jsem se za Alexem ani ohlédnout. Měl jsem strach, že snad uvidím něco, co bych nechtěl.
Co když oni dva… Co když přeci jen měl Ondra pravdu? Co když jsem si dělal plané naděje?
Od té chvíle se mnou nebyla řeč. I když se mně Ondra snažil rozptýlit, navést hovor i o úplných blbostech, neměl jsem na nic náladu. Odpovídal jsem jen úsečně, nebo vůbec. Pořád jsem měl plnou hlavu toho, co se stalo. A když jsme zastavili před restaurací a já pohlédl přes skleněné dveře dovnitř, na místo, kde jsme s Ondrou a Tinou seděli, něco se ve mně zlomilo. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Stál jsem tam bez hnutí, s rukou na klice a zíral na to místo.
„Tak co? Jdeme?“ ozval se Ondra vedle mne a mírně do mě strčil.
„Já nejdu,“ pustil jsem kliku. „Promiň, Přešla mně chuť,“ odstoupil jsem od dveří.
„Pavle,“ položil mi Ondra ruku na rameno. Podíval se na mně jedním z těch pohledů, který mi vždy věnoval, když mi bylo nejhůř. Tím, kterým mi kdysi říkal, bude to v pohodě.
Ale já v tuto chvíli v pohodě nebyl. A nechtěl jsem, aby se do toho Ondra míchal. Nechtěl jsem poslouchat jeho utěšující řeči. Nechtěl jsem, aby se mi už vůbec míchal do života.
Odstrčil jsem jeho ruku, otočil se a beze slova jsem odcházel.
„Chci být sám, nech mně na pokoji,“ řekl jsem ještě, když jsem přes rameno zahlédl, že za mnou udělal pár kroků, aby se ke mně přidal.
Přidal jsem do kroku. Chtěl jsem být z tama co nejdříve pryč.
Proč se cítím tak mizerně? Proč? Tím co mi Alex řekl? Nebo snad proto jak se choval? Nebo snad pocit, že by on a ten druhý kluk spolu něco mohli mít? To jsem se vážně zamiloval, že mě tohle tak rozhodilo? Co se stalo? Co se stalo s ním? Co se stalo se mnou?
Chtěl jsem jít původně k tetě, ale v tuhle chvíli jsem minul odbočku k ní a šel dál. Chodil jsem po městě bez cíle, jako zbloudilá ovce. Nereagoval jsem ani na Ondrův telefonát. Jen jsem vytáhl mobil z kapsy, odmítl hovor a zase ho strčil zpátky.
Tohle bezcílné chození mi nepomáhalo. Jen mi byla větší zima a náladu mi to stejně nezlepšilo. Šoural jsem se pomalu k hotelu. Jen mírně jsem zrychlil krok, když jsem procházel parkem. Nechtělo se mi zdržovat v místě, kde jsem se poprvé potkal s Alexem. Kde jsem měl možnost se ho poprvé dotknout, i když v tom tenkrát ještě nic nebylo. Tady jsem mu pomáhal, když ho ten chlap napadl. Tady jsem ho držel kolem pasu, když mu bylo zle. Tudy jsme procházeli, když jsme šli pak společně za Tinou. Zdálo se mi tehdy, že bude všechno v pohodě. Že by snad Alex mohl být jednou ten, který doplní to prázdné místo vedle mě.
Zastavil jsem se. Díval jsem se na dveře vchodu do jeho domu. S prstem na zvonku jsem stál několik vteřin a přemýšlel.
Co se stane, když zazvoním? Bude se mnou chtít mluvit? Je vůbec doma? Co když je s tím druhým? Zvládl bych dnes už podruhé jeho odmítavý postoj?
Couvl jsem o několik kroků zpátky a pohlédl do oken jejich bytu. V paměti jsem si vybavoval, které okno patří jeho pokoji. Svítilo se tam.
Je určitě doma. Ale co když opravdu bude s ním? Vždyť ani nevím, co se za tu dobu, co jsem tu nebyl, mohlo všechno stát. A ten druhý kluk… nedivil bych se, kdyby to tak bylo. Hezký, vysoký, sebevědomý… Co pro Alexe znamená?
Moje sebevědomí kleslo na bod mrazu. Rázem jsem ztratil odvahu cokoli dál řešit. Stejně jsem si ani nebyl jistý, jak by to dopadlo. Evidentně měl Alex upito a v tomhle stavu by s ním nejspíš nebyla řeč.
Ještě jednou jsem se podíval do jeho oken.
Nemá to cenu. Dneska určitě ne.
Zapnul jsem si bundu až ke krku a rychlým krokem se vracel do hotelu.
„Kde jsi byl?“ ozvalo se přede mnou, když jsem šel po chodbě.
„Prosím?“ zvedl jsem hlavu a díval se na Ondru, který se opíral o dveře svého pokoje.
„Kde jsi byl,“ zopakoval svoji otázku. „Volal jsem ti, nebral jsi mi telefon.“ Jeho hlas zněl mírně vyčítavě.
„To tě nemusí zajímat,“ odsekl jsem, protože jsem vážně neměl náladu s ním cokoli probírat.
„Byl jsi za ním?“
„Nestarej se, ano?“ odemkl jsem si pokoj a jen letmo pohlédl na Ondru.
Přestal se opírat o dveře a udělal dva kroky ke mně.
„Pájo, nelíbí se mi, když se takhle…“ natahoval ke mně ruku.
„Dej mi pokoj! Nestarej se o mě!“ přerušil jsem ho. Rychle jsem otevřel, vběhl dovnitř a zabouchl dveře Ondrovi před nosem.
Dejte mi všichni pokoj!
Sesunul jsem se po dveřích na zem a z očí se mi spustily slzy. Už jsem to nedával. Byl jsem v koncích. Všechno co se za dnešní den stalo, všechna ta rádoby Ondrova starost, Alexův odmítavý postoj, mě dostalo tam, kde jsem už dlouho nebyl. Seděl jsem na zemi, po tmě, svíral bundu na prsou a brečel jsem.
„Pájo!“ ozvalo se zaklepání.
Přestal jsem se opírat o dveře. Setřel jsem si slzy a postavil se.
„Co je?“
„Můžu dál?“
„Víš co, dej mi pokoj,“ odsekl jsem, ale i tak musela být v mém hlase slyšet nervozita.
„On za to nestojí. Však jsi viděl, jak se k tobě choval,“ pokračoval Ondra. „Jdu dovnitř,“ chytl za kliku.
Chtěl jsem otočit klíčem a zamknout, ale nestihl jsem to. Dveře se otevřely a Ondra vešel dovnitř.
„Říkal jsem ti, že mě máš nechat na pokoji,“ otočil jsem se a šel ke křeslu. Svlékl jsem si bundu a chtěl ji odložit, když mě zastavily jeho ruce. Chytil mě zezadu do objetí.
„Co po mně pořád chceš?“ zeptal jsem se tiše. Sklonil jsem hlavu, díval se do země a v ruce mačkal límec bundy.
„Chci tebe, Pavle,“ zašeptal mi do ucha a mě se pod jeho horkým dechem naježily chloupky na krku.
Stál jsem však dál bez hnutí. Měl jsem lítostivou náladu a tohle objetí, ač bylo myšleno upřímně nebo ne, mi dělalo dobře. Aspoň na chvíli.
„Pavle,“ pokračoval Ondra dál svým tichým hlasem, který na mě používal vždy, když se chtěl se mnou milovat. „Víš, že se mnou můžeš vždycky počítat.“ Dál se tiskl na má záda a jeho objetí bylo čím dál víc naléhavější. „Nechci, abys brečel kvůli někomu, kdo za to vůbec nestojí.“ Políbil mě na krku a já bezděčně sevřel bundu v ruce ještě víc.
Proč mi to dělá?
„Nedělej mi to,“ vysoukal jsem ze sebe konečně pár slov, s pohledem dál upřeným do země.
„Víš, že nám spolu bylo vždycky dobře,“ pokračoval Ondra dál, jako by mně neslyšel. Další polibek na krk.
Zatraceně…
Cítil jsem, jak se jeho dech mírně zrychlil a ani ruce již nezůstaly klidné. Jeho objetí mírně povolilo. Jednou rukou sjel níž, zastavil se na lemu kalhot. Druhou ruku sunul nahoru. Chytil mě pod bradou, donutil mě zvednout hlavu a natočil ji k sobě.
Díval jsem se přímo do těch jeho očí. Do těch jeho pronikavých očí. Nečitelných. Kdy nikdy nevím, co si právě mám myslet. Ne jako Alexův pohled. Je upřímný, usměvavý. Je v nich vidět momentální nálada. Ať už dobrá nebo špatná. Dá se v jeho očích číst, jako v otevřené knize. Nic neskrývají.
Pár vteřin jsme se na sebe dívali beze slova.
Bunda, kterou jsem stále svíral v ruce, spadla na zem. Chtěl jsem uhnout hlavou, protože ten jeho pronikavý pohled jsem již déle nebyl schopen snášet. Držel mně však pevně pod bradou a nehodlal mě pustit. Cítil jsem ten jeho majetnický postoj z každého pohybu, který udělal. Jako by říkal: Patříš jenom mně a nikomu jinému tě nenechám.
„Patříš mi, Pavle. A vždycky budeš. Víš, že nikdo jiný pro tebe není tak dobrý jako já,“ promluvil s ústy těsně u mých rtů.
Umí snad číst myšlenky?
„Patřím ti?“ vzpamatoval jsem se. „Takhle to je?“ zastavil jsem jeho ruku, kterou už pomalu zasouval za lem mých kalhot. Chytl jsem ho za zápěstí a silně sevřel. Moje lítostivá nálada byla rázem pryč.
„Jasně jsem ti řekl, že mám zájem o někoho jiného!“ zamračil jsem se. Pootočil jsem se k němu bokem. Jednu ruku jsem vsunul mezi nás a zatlačil ho na prsa, aby mně pustil.
Narovnal se a zkoumavě se na mně podíval. „Někoho jiného? Toho, kvůli komu tady teď brečíš?“
„To ti může být jedno,“ zatlačil jsem na něj ještě víc a donutil ho couvnout aspoň o krok. „Kvůli tobě jsem brečel daleko víc.“
„Já jsem tě k vodě neposlal,“ vymanil Ondra svou ruku z mého sevření
„Měl jsem důvod. A dost pádný. Nevím, co sis myslel, když jsi mě podváděl s Michalem!“ krčil jsem čelo a postupně jsem zvyšoval hlas. Už jsem byl pěkně v ráži.
„Nevím, co si myslíš, ale není to tak…“
„Nelži mi ano?“ nenechal jsem ho domluvit. „Posledně jsem Michala potkal ve městě a potvrdil mi to!“ zalhal jsem, protože jsem už nevěděl, jak z toho ven.
Ondra se zarazil. Stál bez hnutí a díval se na mě, jako by zkoumal, jestli mluvím pravdu nebo ne. Ale já neuhnul pohledem ani o kousek. Díval jsem se mu zpříma do očí, jako by to byla svato svatá pravda.
„Co ti přesně řekl?“
„Co myslíš? Co mi tak asi mohl říct? Zrovna Michal?“ odpověděl jsem vyhýbavě otázkou.
Ondra mlčel.
To že takto zareagoval, pro mne znamenalo jediné. Nespletl jsem se.
„Běž pryč,“ řekl jsem už o něco tišeji. Třásl jsem se však vzteky, protože se mi vybavilo všechno, co jsem tenkrát na té chodbě slyšel.
„Nevím, co ti napovídal, ale není to tak, jak si myslíš,“ promluvil konečně.
„Není? Nebylo?“ teď jsem se narovnal já, protože jsem toho měl tak akorát dost. „Vím, že sex se mnou je vždycky úžasný… dobře víš, proč s Pavlem chodím… když se chceš někam dostat, musíš vědět, který zadek máš ojet… víš to do samého začátku, co s Pavlem chodím… víš, co máš dělat…“ opakoval jsem Ondrovi všechno, na co jsem si v té rychlosti z jeho rozhovoru s Michalem vzpomněl. Všechna ta slova jsem drtil mezi zubama, jako bych kousal štěrk. Pořád mě to bolelo, i když to bylo už tak dávno.
„Pavle, nevím, co jsi kde a od koho slyšel,“ vzpamatoval se Ondra po chvíli, kdy na mě jen hleděl a snažil se pobrat, co jsem mu vypálil přímo do obličeje. „Ale znovu ti opakuji, že to není tak, jak si myslíš. Miluji tě. Pořád. Ať už si myslíš, co chceš.“
„Nedělej ze mě blbce!“ zvýšil jsem znovu hlas. „Už ti na tvoje sladké řečičky neskočím. Na to jsi měl myslet dřív, jestli mě miluješ a jestli ti stojím za to, abys mi nezahýbal s kdekým.“ Nadechl jsem se, že ještě něco dodám, když mi začal zvonit telefon. Sehnul jsem se k bundě a vytáhl ho z kapsy.
Zaplať pan Bůh za tento vynález.
V tuto chvíli jsem opravdu rád, že začal zvonit. Že přerušil tuhle debatu, která by zřejmě jen tak brzy neskončila.
„Ahoj tati,“ ozval jsem se do telefonu. „Jo v pohodě...“
Zatím co jsem mluvil s tátou, ještě jednou jsem pohlédl na Ondru a pak mu rukou ukázal ke dveřím. Pochopil. Otočil se a odcházel. Šel jsem za ním, abych pro jistotu zamkl. Nechtěl jsem už riskovat, že se mi tu znovu vetře. Než jsem za ním zavřel, ještě na moment se otočil.
„Nenechám tě tomu tvýmu Alexandrovi!“ řekl tichým přesto však neústupným hlasem a Alexovo jméno vyslovil, jako by to bylo něco hnusně odporného.
Bylo mi jedno, jestli má ve dveřích ještě ruku, nebo nohu, nebo hlavu. Po těchto jeho slovech jsem dveře vztekle zabouchl a rychle otočil klíčem.
Kurva! Co si vlastně o sobě myslí?
„Co to bylo?“ zeptal se táta do telefonu, když uslyšel v telefonu bouchnutí dveří.
„Nic, jen jsem zavíral a vyjely mi dveře z ruky,“ došel jsem ke křeslu a ztěžka dosedl.
Na jeden den bylo toho vzrušení až moc. Začínal jsem z toho všeho být dost unavený.
„No, máme toho docela dost udělaného…“ pokračoval jsem v hovoru s tátou. „Vypadá to, že to asi dokončíme dřív, než jsme původně plánovali… mohl bych tu, když tak ještě zůstat?“
„No, jste docela rychlí, nepočítal jsem s tím, že to budete mít tak brzy hotovo. Pokud skončíte dříve, můžeš tam ještě zůstat, ale ve středu potřebuji, abys byl tady v práci. Pojedeš s Lenkou na služebku.“
„Dobře. Když tak ti pak ještě zavolám, abys věděl…“
Rozloučil jsem se a odložil telefon na stolek. Chvíli jsem jen tak hleděl před sebe a snažil si v hlavě srovnat všechno, co za ten den proběhlo. Už jsem toho zase začínal mít plnou hlavu. Nejraději bych ji sundal z krku a všechno z ní vysypal ven. Jenže to nešlo. Musel jsem se s tím poprat. Fakt byl ale ten, že nějaká lítost a smutek, který mě donutil brečet u dveří, byly opravdu pryč.
Nevím, jak dlouho jsem v tom křesle jen tak seděl. Když se mi však začaly klížit oči a hlava padat na bok, raději jsem se šel rychle osprchovat a spát. Pro jistotu jsem si ještě nastavil budík, aby mně zas Ondra ráno nemusel budit.