13.
Zatím co já pořád přemýšlel nad Alexem, šla Tina zjistit, jak to vypadá s taťkou a tetou. Táta se nakonec rozhodl, že přespí u tety.
Taky mi to mohl říct dříve. Už jsem mohl dávno vypadnout.
Nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme ráno na pobočce. Rozloučil jsem se s tetou a chystal se k odchodu.
„Tak co na něj říkáš?“ zeptala se mně Tina ještě u dveří.
„Však jsem ti říkal, že je fajn,“ pokývl jsem hlavou.
„A to je všechno?“ zeptala se trochu zklamaně.
„Tak co ti mám říct? Viděl jsem se s ním poprvé a moc dlouho jsme nepokecali. Nejsem schopný ti říct, proč se chová tak, jak jsi říkala. A nejsem psycholog.“
Tina si povzdechla.
„Hele, však se uvidíme častěji. Budu vám pomáhat francouzštinou. Uvidíme, co z něj vyleze. Možná, když budeme sami dva, že něco řekne.“ Ještě jsem ji pohladil po ruce, aby nebyla tak zklamaná, že to bude všechno v pohodě a vydal jsem se na hotel.
Celou cestu jsem přemýšlel, co se vlastně Tině nelíbilo. Vždyť mě připadal docela fajn. A nezdálo se mi, že by byl nějak zamlklý. Těmi myšlenkami jsem ho snad i přivolal. Byl jsem na kraji parku, když jsem ho zahlédl před sebou.
Podle toho jak se courá, se nemůžu divit, že jsem ho dohnal.
Už jsem chtěl na něho zavolat, když se před ním zastavil nějaký chlap a během chvilky Alex ležel na zemi. Ani jsem nepostřehl, co se vlastně stalo. Co jsem už ale viděl dost zřetelně, bylo, jak se Alex chtěl zvednout, ale ten chlap ho poslal k zemi dobře mířenou ranou.
Do prdrele!
Rozběhl jsem se k nim a ani jsem nevnímal, co mu ten chlap vlastně říká. Spíš mu nadává. Ale to teď bylo úplně jedno. Vypadalo to, že se chce prostě porvat. V momentě, kdy znovu napřahoval ruku, jsem Alexe přeskočil a sundal toho zmetka k zemi. Ani nevím, jestli jsem použil něco z juda, nebo jsem ho jen prostě dobře praštil. Důležité bylo, že se sesunul k zemi jako pytel brambor s jediným heknutím a byl v ten moment mimo. Na vteřinu jsem se zarazil.
Sakra, snad jsem ho nepřizabil.
Když jsem ale viděl nepatrný pohyb ruky a nadzvedávající se hrudník, oddychl jsem si. Podřepl jsem k Alexovi, který se právě snažil posbírat ze země. Viditelně byl dost otřesen. Chytil jsem ho pod paží a pomohl posadit na lavičku.
„Pomalu, možná ti hnul s krkem,“ brzdil jsem ho, když se snažil otočit hlavou a bolestí sykl. Znovu jsem si k němu podřepl. „Bolí to?“ Chytl jsem ho pod bradou a pomalu mu otáčel s hlavou.
„Trochu jo,“ snažil se odpovědět pevným hlasem, ale já viděl, jak se mu křiví obličej bolestí.
Ožralec za mnou se začal probírat. Ohlédl jsem se po něm. Musíme odsud zmizet.
„Měli bychom jít. Začíná se probírat. Ožralci jsou strašně nevyzpytatelní.“
Alex se chytil opěradla a pokusil se vstát. Když jsem viděl, jak se mu podlamují nohy i ruce chytil jsem ho za ruku a přehodil si ji přes své rameno. Druhou rukou jsem ho chytil kolem pasu, zvedl z lavičky a jistým pohybem vpřed, ho donutil k chůzi. Za námi se začalo ozývat šramocení a mumlání.
„Je to dobrý. Sedí na zemi a evidentně neví, která bije. Zítra si ani nevzpomene, co se vlastně stalo,“ ještě jednou jsem se ohlédl, abych viděl jak je na tom ten druhý.
Pomalu jsme mlčky odcházeli. Podpíral jsem Alexe a on pomalu začal získávat jistotu v chůzi. „Dobrý, už můžu sám,“ ozval se, a sundal ruku z mého ramene.
Ale mě se ho nechtělo pouštět. Už dlouho jsem tak blízko k nikomu nebyl a bylo to příjemné. I když bych byl raději, kdyby to bylo za jiných okolností. Dál jsem ho držel pevně kolem pasu, jako bych neslyšel.
„Halo, Pájo! Už můžu sám,“ zkusil o něco hlasitěji.
Pohlédl jsem na něj trochu zklamaně, ale pak jsem ho nakonec pustil.
Bylo by divné, kdybych se ho dál držel, jak nějaká milenka. Nejspíš bych si nakonec opravdu vysloužil jednu do zubů.
Ušli jsme mlčky pár kroků.
„Jinak díky, úplně mě překvapil, nevím, jak by to dopadlo, kdyby ses tam neobjevil,“ přerušil Alex to chvilkové ticho.
„Proč na tebe vlastně vystartoval?“.
„No, vrazil jsem do něj. Sice jsem se omluvil, ale asi to nestačilo. Vypadalo to, že se prostě chce porvat.“
„Ježkovy voči, měl bys přestat vrážet do lidí. To je nějaký tvůj koníček?“ zasmál jsem se a snažil se tou otázkou trochu odlehčit situaci.
Povedlo se.
„Ještě že ty jsi mně nezbil,“ řekl s mírným úsměvem
„To bych neudělal. Na to jseš moc…“ zmlkl jsem. Málem jsem řekl něco, co by se zřejmě nehodilo.
Říct klukovi, kterého sotva znám, že je moc hezký? Jsem fakt blbec.
„… moc měkký?“ dokončil za mě větu.
„Né,“ spěšně jsem odpověděl. „Jen… že… no, víš…“ nevěděl jsem co říct. Hledal jsem ty správné slova, kterými bych to všechno zamluvil. „Tinka by mě asi zbila, kdybych ti ublížil,“ dořekl jsem a zasmál se tomu, jako by to bylo, kdo ví jak vtipné.
„Kde ses tam vlastně vzal?“ zeptal se Alex. „Vždyť jsi měl jít s tátou do hotelu.“
„On si totiž tatínek usmyslel, že přespí u tety. Akorát nevím, kdo koho přemlouval,“ odpověděl jsem. „No. Ať už to byl kdokoli, určitě se dlouho přemlouvat nemuseli a počítám, že to rozhodnutí padlo docela rychle.“ Mávl jsem rukou do ulice, která se vynořila před námi. „Jinak tam je hotel, kde jsme zrovna ubytovaní.“
„To je fakt,“ zauvažoval Alexa ukázal na barák před námi. „Je kousek za naším domem. Tak to máme stejnou cestu. Jste tady hlavně kvůli otevření té pobočky?“
„Částečně,“ odpověděl jsem. „Spíš to táta tak zařídil, aby se měl na co vymluvit, když sem chce jezdit. Je to vlastně hlavně kvůli tetě, aby ji mohl častěji navštěvovat.“
Tím naše debata skončila. Najednou jsme ani jeden nevěděli co říct. Po očku jsem Alexe sledoval. Zdálo se mi, že není úplně v pohodě, i když se to snažil nedát najevo. V jeden moment dokonce zavrávoral.
„V pohodě? Mám ti pomoct nahoru?“ zeptal jsem se a přiskočil k němu. Opřel jsem ho o zeď jeho baráku, u kterého jsme se zastavili. Naklonil jsem se k němu, a podíval se mu do očí.
Opravdu nevypadá dobře.
„Ne dobrý, to zvládnu, je to jen pár schodů,“ couvl přede mnou, ale zastavila ho stěna.
„Dobře. Možná bys zítra ani neměl vylézat z postele.“ Vzal jsem mu klíče z ruky, protože se ani nemohl trefit do dveří a odemkl.
„Díky…“ řekl již skoro neslyšně a natáhl ruku pro klíče.
Zvedl jsem k němu hlavu v momentě, kdy klíče s cinknutím dopadly na zem a Alex se sunul za nimi.
Do prčic!
Na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby si nerozbil hlavu o schodek.
„Alexi!“ popleskal jsem ho mírně po tváři. Neprobral se. Rychle jsem natáhl ruku ke zvonku.
„Prosím?“ ozval se během chvilky mužský hlas.
„Nezlobte se, že zvoním, ale Alex tu omdlel!“ vyhrkl jsem, aniž by mně zajímalo, na koho jsem zazvonil.
Během vteřiny se rozletěly dveře a nad námi stál pán, přibližně starý jako táta. I v té tmě a v tom rozčílení, jsem si nemohl nevšimnout jeho podoby s Alexem.
„Co se stalo?!“ rychle podřepl k nám a začal Alexe prohlížet.
V rychlosti jsem mu nastínil, co se stalo v parku. Poslouchal mně a snažil se Alexe probrat.
Nedařilo se to ani mu.
„Máte telefon?“ otočil se na mě s naléhavým výrazem v očích. Sáhl jsem do kapsy a podal mu ho.
Spěšně vytočil číslo.
„Tady doktor…“
Zatím co volal záchranku, já klečel na zemi a podpíral Alexe, aby neležel celý na té studené zemi. Pohladil jsem ho po tváři, doufajíc, že ho to snad probere. Na moment jsem si pomyslel, že jsem kouzelník. Alex pootevřel oči. Něco chtěl říct, ale vzápětí byl zase mimo.
Alexův táta k nám znovu podřepl. Viděl jsem, jak má o něj strach. Znovu ho prohlížel a snažil se ho probrat. Povedlo se mu to vždy jen na chvilinku. Pořád měl tendenci upadat do bezvědomí. Trochu víc se probral, když ho nakládali do sanitky. Vypadalo to, že snad chtěl i něco říct, ale bylo to spíš jen nějaké zamumlání. Jeho táta se s doktorem evidentně znal. Domluvili se, že za ním hned přijede, aby věděl, jak na tom je a kdyby bylo hůř, tak mu hned měli zavolat.
Já zatím přecházel po chodníku a trpělivě čekal, až se budu moct odejít. Málem jsem přitom rozšlápl telefon. Zvedl jsem ho. Byl přesně v místě, kde se Alex sesypal k zemi. Musel mu vypadnout. Chtěl jsem ho dát jeho tátovi, ale v tuto chvíli měl důležitější věci na práci. Strčil jsem ho tedy do kapsy a pokračoval v chůzi sem a tam.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se mě, když sanitka odjela. Jeho hlas byl celý roztřesený.
Podal jsem mu Alexovy klíče.
„Pavel, jsem Tinčin bratranec,“ odpověděl jsem.
„Děkuji,“ chytil mě za ruku a stiskl.
„Bude v pořádku?“
„Určitě ano. Ale ještě tam zajedeme, ať máme jistotu,“ uklidňoval mě i sebe.
„Zajedem?“ nechápavě jsem se na něj podíval.
„Ano. Pojedete se mnou. Potřebujete někomu zavolat, že přijdete pozdě domů?“
„No, už jsem plnoletý,“ odpověděl jsem. „A pracuji,“ rychle jsem dodal, když jsem viděl jeho pohled. „Ale zavolám tátovi, aby věděl.“
Alexův táta jen pokýval hlavou a pokynul rukou, abych šel s ním dovnitř, aby se mohl obléct. Alexova máma, i když velice příjemná paní, byla z toho strašně vynervovaná. Oblečená v županu běhala za manželem a pořád se vyptávala, co je s Alexem. Chtěla se obléct a jet s námi. Nakonec se mu ji podařilo aspoň trochu uklidnit. Když jsem to všechno pozoroval, začal jsem si uvědomovat, jak to asi muselo vypadat, když mě táta s Lenkou našli skoro mrtvého. Při vzpomínce na to, jak stáli v nemocnici za tím oknem a dívali se na mě, nevědíc, jestli přežiju nebo ne, se mi sevřel žaludek. Od toho momentu jsem neřekl ani slovo. Mlčel jsem a na různé otázky jsem jen kývnul nebo zavrtěl hlavou. Nasedli jsme do auta a jeli do nemocnice. Nebylo to daleko a já byl rád, že jsem mohl vystoupit, protože to ticho v tom malém prostoru bylo tíživé. Alexův táta šel přímo. Já ho jen rychlým krokem následoval. Přesně věděl kam a za kým jít. Když jsme procházeli kolem jedněch dveří, všiml jsem si na cedulce jeho jména.
Už je mi to jasné. Proto ta sanitka přijela tak rychle. Proto nás ani v tuhle noční hodinu v nemocniční chodbě nikdo nezastavil a nevyhodil.
„Počkejte tady,“ mávl na jednu sedačku na chodbě a zmizel za dveřmi vyšetřovny.
Seděl jsem na té lavičce a měl jsem pocit, že se tu zastavil život. Všude bylo hrobové ticho. Nikdo nikde. Ta tísnivá atmosféra na mě začala čím dál víc doléhat. Byl jsem z toho hodně nervózní a měl jsem chuť z tama utéct. Ruce se mi mírně třásly a já jen mačkal prsty a uklidňoval se, že je všechno v pohodě. Vždyť o nic nejde. Nikdo neumírá a já neležím na jednom z těch lůžek.
Uvědomil jsem si, že jsem nezavolal tátovi. Podíval jsem se na nemocniční hodiny.
Sakra, tolik hodin, to už mě do hotelu asi nepustí.
Vytáhl jsem telefon a vytočil tátovo číslo.
„Prosím?“ ozval se ospale. „Stalo se něco, Pájo?“
„No, tati, jen měli jsme s Alexem po cestě malou nehodu. Jsem teď v nemocnici a nevím…“
„Co?“ rázem byl vzhůru a jeho hlas zněl přinejmenším trochu zděšeně.
„Nic mi není. Jen Alexe napadl nějaký ožralec. Odvezla ho sanitka a já jsem teď tady s jeho tátou.“ Snažil jsem se ho uklidnit.
„Opravdu jseš v pořádku?“ ujistil se ještě jednou.
„Jo, jsem, jen že mě už asi teď nepustí do hotelu. Mohl bych se vrátit k tetě a přespat tam s tebou?“
„Že se ptáš, hlupáčku,“ ozval se tetin hlas. Nejspíš jsem ji taky vzbudil a poslouchala tátův hovor.
„Počkáme na tebe. Za jak dlouho tu budeš?“
„Nevím, ještě čekám na Alexova tátu.“
„Víš co, tak zavolej, až pojedeš domů, budeme tě čekat.“
Jen co jsem schoval telefon do kapsy, otevřely se dveře a vyšel z nich Alexův táta.
„Alex bude v pořádku,“ řekl, jen co jsem vyskočil na nohy. „Ale nějakou dobu tu zůstane na pozorování. Položil mi ruku na rameno. „Ještě jednou děkuji.“
Myslím, že jsem se trochu začervenal. Ještě nikdo mi za něco takového neděkoval.
„Tak jedeme na policii,“ ukázal rukou ke dveřím.
„Co? Proč?“ zůstal jsem stát.
Tohle se mi vůbec nelíbí. Nechci na policii.
„Vždyť jste říkal, že je Alex v pořádku,“ pokusil jsem se o protest.
Neměl jsem to dělat.
Pod tím pohledem, který na mě hodil, jsem se v momentě zmenšil na polovinu.
„Tak poslouchej,“ otočil se ke mně a dokonce mi i přestal vykat. „Alexe někdo napadl. Kdybys tam nebyl, mohlo to dopadnout hůř. Je to trestný čin a tohle se jako první zjišťuje, když někdo v takovém stavu přijde na pohotovost. Takže se jede a hotovo. Jdeme.“
Neměl jsem pod tíhou těchto argumentů, už možnost dál protestovat. Vzpomněl jsem si na sebe, jak za mnou přišli policajti, jen co jsem se probral. Pomalu jsem se coural ven do auta. Nasedl jsem, připoutal se a vzal do ruky telefon.
JEŠTĚ JEDEME NA POLICII, NEVIM ZA JAK DLOUHO PRIJDU. P.
Během pár vteřin, po odeslání sms začal zvonit mobil Alexova táty. Zastavil u krajnice.
„Prosím?... Ne, Pavel je opravdu v pořádku… ano jedeme ještě na policii, protože se jedná o napadení… Alex zůstává na pozorování, ale měl by být taky v pořádku… Nebojte, přivezu ho… Dobrou noc.“
Zvědavě jsem se na něho podíval.
„To byla Tinina máma,“ řekl jen a znovu jsme se rozjeli.
„Tenhle člověk je opravdu přísnější,“ vzpomněl jsem si na tetina slova, když jsme se tenkrát bavili o Alexandrovi a jeho rodičích. Celou cestu jsme pak už jen mlčeli. Měl jsem chuť mlčet i na policii.
Nemůžu říct, že jsem toho chlapa sundal, když jsem registrovaný mistr v judu. Kdo ví, jak by to dopadlo.
„Toho chlapa jsem pořádně neviděl. Utekl, když mě viděl. Stihl utýct dřív, než jsem k nim doběhl.“
A na tom jsem trval. Jen jsem doufal, že to co jsem řekl, potvrdí i Alex. Potřeboval bych s ním mluvit dřív, než policie. Policajt, který s námi sepisoval protokol, byl mírně unavený a bylo vidět, že by to taky rád měl za sebou. Nenutil mě k ničemu. Viděl, že se mnou stejně nehne a že bych taky nejraději už šel. Usmál se, když jsem začal zívat a celé sezení ukončil. Podepsal jsem protokol s tím, že zřejmě ještě budu předvolán. Tentokrát jsem na to neřekl nic. Byl jsem rád, že můžu jít. Alexův táta dodržel co, slíbil a odvezl mě k tetě. Rozloučili jsme se před barákem a já konečně mohl jít nahoru. Opatrně jsem zaklepal na dveře, abych netropil zbytečně velký hluk. Po chvilce táta otevřel dveře.
„Tak co? Jak na policajtech?“ ptal se mně, když jsem si zouval boty a on si mě prohlížel, jako by nevěřil, že se mi nic nestalo.
„V pohodě, jen tam asi ještě budu muset jednou zajít,“ zívl jsem si. Byl jsem opravdu unavený.
„A co Alex?“ ozvala se teta mezi dveřmi ložnice.
„Je v nemocnici na pozorování. Jeho táta říkal něco o třesu mozku, ale jinak by měl být v pohodě.“
Zřejmě jsme mluvili hlasitěji, než jsme chtěli, protože se vzápětí objevila Tina. Rozespalá, ale zjevně nervózní. Zaslechla moje poslední slova.
„Co je s Alexem?“ vyhrkla a postavila se přede mne.
„Nic, je v pohodě, jen měl malou nehodu s jedním ožralcem,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Nachystala jsem ti spaní v obýváku,“ ozvala se znovu teta. „A ty běž spát, jdeš ráno do školy,“ otočila se na Tinu.
„Ale já chci…“
„Bez diskuzí, Tino!“ nenechala ji teta domluvit. „Podívej se, kolik je hodin, ráno to klidně můžete probrat!“ Hodila mi osušku do ruky, otočila se a šla si znovu lehnout.
Jen jsem se na Tinu omluvně podíval a šel se osprchovat.
Tina se jen zamračila a zmizela v pokoji. Táta ještě vyzvěděl, co a jak a pak se taky uklidil do ložnice.
Kdyby to tak viděla máma, kdo ví, co by dělala. Ale nejspíš už to tuší.
Rychle jsem se osprchoval, všude pozhasínal a potichu šel do obýváku na gauč.
„Kurva!“ zaklel jsem polohlasně. „Sakra, jseš normální?“ zanadával jsem, protože jsem se děsně lekl. Málem jsem si lehl na Tinu.
„Nemluv sprostě,“ bouchla do mě.
„Co tu děláš?“
„Chci vědět co je s Alexem,“ zašeptala a zavrtala se do peřiny.
Lehl jsem si vedle ní. „Nemáš svoji postel?“ chytil jsem cíp peřiny a zakryl se aspoň kouskem.
„Nezamlouvej to,“ zamračila se. „Co se stalo? Proč je Alex v nemocnici?“
Byla nervózní. Neuměla to skrýt. Slyšel jsem v jejím hlase, že má o Alexe strach.
„Po cestě domů ho napadl nějaký ožrala, naštěstí jsem byl kousek od nich, tak ten chlap potom utekl.“
„A co mu udělal?“ posadila se. Peřina z ní sklouzla. Kdybych byl normální a nebyl její bratranec, nejspíš bych po ní už vyjel. Tina je opravdu hezká holka. V tom lehkém pyžámku, které sotva skrývalo její nahotu, vyniklo její krásné tělo. Otočil jsem se na záda a hleděl do stropu.
Raději bych takhle vedle sebe měl někoho jiného.
„Podle toho co říkal jeho taťka, má nejspíš otřes mozku. Ale jinak by měl být v pořádku.“
Zvedl jsem se a natáhl se pro kalhoty. „Zapomněl jsem mu dát telefon, vypadl mu z kapsy, jak se složil na zem,“ podal jsem Tině Alexův mobil. Chvilku jsem přemýšlel a díval se na ni, jak je stále nervózní a mačká ten skvělý vynález v ruce. „Mohla bys mi dát Alexovo číslo?“
Zřejmě tuhle otázku nečekala, protože se na mně udiveně zahleděla.
„Jen s ním potřebuji ještě probrat pár věcí, než za ním přijdou policajti. Jsou strašně rychlí. Mohl bych vyprávět…“ vzpomněl jsem si na sebe, když jsem ležel v nemocnici a oni nechápali, že s nimi vůbec nechci mluvit. A nechtěl jsem s nimi mluvit ani potom.
Ale tohle je jiná situace. Alexův táta to už nahlásil, musel jsem udělat předběžnou výpověď a bylo by blbý, kdyby se lišila od toho, co řekne Alex.
„Měla bys jít spát,“ drcl jsem do Tiny. „Jsou skoro dvě hodiny a ráno jdeš do školy a já do práce.“
Zvedla se z gauče. Chvilku hledala v telefonu a pak proti mně napřáhla ruku. „Tady je Alexovo číslo.“
Rychle jsem si ho naťukal do svého telefonu.
„Tak dobrou noc. Ráno se za ním nejspíš stavím, než půjdu do školy.“ Ještě na moment se na mě otočila. „Děkuji, že jsi mu pomohl,“ řekla tiše a dala mi rychlou pusu. „Dobrou noc.“
Zůstal jsem sám. Lehl jsem si a v ruce svíral mobil. Nejraději bych mu napsal hned, ale pípalo by to Tině v pokoji. Musím počkat, až ho bude mít Alex v ruce. Díval jsem se na displej, na jeho číslo.
Ještě chvilku a budu ho umět nazpaměť.
Raději jsem telefon odložil na stolek. Než jsem usnul, honila se mi hlavou spousta myšlenek.
Proč to všechno ale přebíjí jedna jediná?
Myšlenka na Alexe?
Držel jsem ho kolem pasu. Držel jsem ho v náručí, když se sesypal na zem. Díval jsem se do těch jeho krásných očí, i když mě z větší části nevnímal. Mohl jsem ho pohladit po vlasech, když byl mimo.
Je to snad jen proto, že už jsem dlouho nikoho neměl?
Vždyť je to heterák, pro boha. Na co si tu hraju?
Ale jeho přitisknutí ke mně… Co když to bylo jen podvědomé, když mu bylo zle?
A co když nebylo?
Chodí s Tinou, vzpamatuj se!
Do háje.
xxx
Ani nevím, jak jsem usnul. Vzbudil mě ráno šrumec, jak všichni vstávali a chystali se.
„Tino! Řekla jsem, že půjdeš rovnou do školy!“ zaslechl jsem tetu mírně zvýšit hlas. Seděli v kuchyni a snídali. Táta si zabral koupelnu a podle vrčení strojku se nejspíš právě holil.
„Ale mami, mám dost času, dneska máme až na půl deváté, to stihnu v pohodě. A musím dát Alexovi mobil. Nemocnice je kousek,“ odporovala Tina.
„Takhle ráno tě tam stejně nikdo nepustí. Stačí, když za ním zajdeš odpoledne.“ Stála si na svém teta.
„Mami, prosím tě. Zavolám jeho tátovi, má tam ordinaci, tak mě tam může vzít,“ nedala se Tina. Chytla telefon a rychle vytočilo číslo, než stihla teta cokoli namítnout.
Oblékl jsem se, poskládal peřinu a potichu vešel do kuchyně. Tina se právě loučila s Alexovým tátou a s vítězným úsměvem se podívala na tetu.
„Bude mě čekat o půl osmé,“ sdělila mámě, a když si všimla jejího podmračeného pohledu, rychle dodala: „Neboj, budu ve škole včas, je to z tama jen kousek.“
Teta to raději vzdala. Viděla, že s Tinou vůbec nepohne. Zmizela v ložnici, aby se přichystala do práce.
Tina se rychle sbalila a ještě mezi dveřmi na mě mávla a byla pryč. Posadil jsem se ke stolu a začal snídat.
„Dneska ještě zařídím nějaké věci. Zatím máš volno, můžeš jít třeba na hotel. Zavolám ti, až tě budu potřebovat, jo?“ ozval se za mnou táta. Přešel ke kuchyňské lince a nachystal si kávu.
Jen mlčky přikývnu. Nevím, co budu celé dopoledne dělat. Nejspíš se půjdu dospat na hotel.
Z bytu jsme odešli společně. Táta se nabídl, že mě odveze na hotel. Chtěl jsem odmítnout s tím, že je to kousek, že dojdu, když mi začal zvonit mobil. Anonymní číslo. Překvapeně jsem se na to chvilku díval, pak jsem to ale zvedl.
„Ano to jsem já… Teď? Já nevím kde to je… jo, dobře, přijedu… Nashledanou…“ Schoval jsem telefon.
„Kdo to byl?“ zeptal se táta zvědavě, když slyšel můj zvláštní rozhovor.
„Policie,“ nervózně jsem strčil ruce do kapes. „Mám tam přijít doplnit výpověď. Jenže nevím, kde to je.“
„Řekli ti adresu?“
„Jo,“ přikývl jsem. Byl jsem z toho nervózní.
Nemám rád policejní stanice. Vždycky mi to připomene, když jsem tam měl vypovídat kvůli tomu znásilnění.
„Nasedni, odvezu tě tam,“ rozhodl táta.
A jelo se. Celou cestu jsem mlčel. Přehrával jsem si v hlavě, co všechno jsem jim v noci říkal, abych náhodou neřekl něco jinak.
„Zvládneš to? Nemám tam jít s tebou?“ zeptal se táta, když jsme zastavili před policejní stanicí.
Pár vteřin jsem uvažoval, že řeknu ano.
„Ne, v pohodě. To bude dobrý,“ odpověděl jsem nakonec rozhodně.
Prostě se těm nepříjemným pocitům musím postavit.
Rozloučil jsem se a šel dovnitř. Táta se za mnou ještě díval, dokud jsem nevešel dovnitř a pak odjel.
Celá takhle paráda trvala asi hodinu. Držel jsem se toho, že se to semlelo strašně rychle. Nestihl jsem si ho pořádně prohlédnout, protože utekl, když mě viděl. Jen jsem potvrdil to, co jsem jim řekl už v noci. Nakonec jsem podepsal výpověď a konečně mohl z tama odejít. Byl jsem dost unavený. Moc jsem se nevyspal a ta nervozita z policajtů mi moc neprospěla. Napsala jsem tátovi sms, že už jdu na hotel se trochu dospat. Když jsem dorazil do hotelu, moje první cesta byla do ložnice. Jen jsem shodil boty, ponožky a kalhoty a plácnul sebou do postele. Najednou mě však spaní přešlo. Jako bych vypil litr energetického nápoje. Ležel jsem a zíral do stropu.
Celá ta výpověď na policii mi zas připomněla Alexe.
Jo. Tina má štěstí, že má takového kluka. Je opravdu hezký a milý. Takového kluka bych si pro sebe uměl představit. A má hezký úsměv. A příjemné ruce na dotek. Jemné, hřejivé, stejně jako ten jeho úsměv. Jeho pohled je upřímný.
Nevím, proč jsem začal myslet právě na tohle, ale najednou jsem ho nemohl vyhnat z hlavy. Pořád jsem cítil ten dotek, když jsem mu pomáhal vstát, když jsem ho podpíral. Pohladil jsem ho i po tváři, když ležel na zemi.
Zatraceně. Je to Tinin kluk. Prober se Pavle!
Natáhl jsem se k zemi pro kalhoty a vylovil jsem telefon z kapsy. Napsal jsem ještě jednu zprávu. Vybral jsem to správné číslo. Chvilku jsem na to ještě hleděl a přemýšlel.
Má to cenu? Nebude to blbé?
AHOJ. TINA MI DALA NA TEBE CISLO. CHTEL JSEM SE ZEPTAT JAK TI JE A JESTLI SE MUZU ODPOLEDNE KOLEM DRUHE STAVIT. PAVEL
Odeslat.
No co. Maximálně mě pošle do háje.
Položil jsem telefon a stočil se do klubíčka, zády k oknu, abych mohl aspoň na chvíli usnout. Zavřel jsem oči a snažil se na nic nemyslet. Když mi zapípal mobil, lekl jsem se. Vzal jsem ho do ruky. Zpráva od Alexe. Nepočítal jsem s tím, že odpověď přijde vzápětí. Rychle jsem otevřel zprávu.
AHOJ, JE MI LEPE. BUDU TU JESTE ASI DVA DNY. KLIDNE SE STAV. TESIM SE. ALEX
Přistihl jsem se, že se u čtení té smsky usmívám a čtu si ji asi už po páté. Od toho momentu, ač jsem byl unavený sebevíc, jsem už neusnul. Pořád jsem myslel na setkání s Alexem, na to co všechno mu potřebuji říct, co mu chci říct a jak dlouho se u něj zdržím. Ještě nebyly ani dvě hodiny a já už stepoval před nemocnicí. Koupil jsem si v bufetu kávu a pro Alexe čokoládu, abych nějak zabil ten čas, když jsem tu přišel dřív. Nechtěl jsem k němu vtrhnout jak nějaký nedočkavec. Mačkal jsem prázdný kelímek v ruce a, co minutu sledoval hodiny a očima posouval minutovou ručičku a přesně ve dvě hodiny jsem již klepal na dveře jeho pokoje.
„Můžu dál?“ zeptal jsem se opatrně skrz škvíru dveří.
„Jasně, můžeš,“ ozval se Alex.
Popošel jsem až k posteli a usadil se hned vedle na židli. Čokoládu si převzal s velkým úsměvem.
Ještě že tak. Měl jsem obavu, že mi ji omlátí o hlavu.
Vždyť jsem se ani Tiny nezeptal, jestli má čokoládu rád.
Alex byl zvědavý, jak jsem dopadl na policajtech. Omlouval se, že mě tam jeho táta dotáhl. Ujistil jsem ho, že je to všechno v pořádku a domluvil se s ním, co říct, aby se naše výpovědi nelišily.
Po nějaké chvíli jsem si začal uvědomovat, že se v jeho přítomnosti cítím dobře. Proto mně i potěšilo, když souhlasil, že bych mu dělal společnost i v dalších dnech, než ho propustí z nemocnice. A našel se i důvod. Pomohl bych mu s francouzštinou.
Čas však rychle plynul. Jako vždycky, když se člověk někde cítí dobře. Zcela zmizely mé špatné pocity z nemocnice, kdy jenom přiblížení se k budově mi dělalo zle a já si vždycky vzpomněl na ty dny, kdy jsem zavřený na psychině bojoval sám se sebou.
Povídali jsme si a já se přistihl, že mám stále tendenci pozorovat Alexovy ruce, nebo se mu dívat přímo do očí. Jako by mě ani v tuhle chvíli a v tomhle pokoji nezajímalo nic jiného. Alex byl na tom stejně. Kdykoliv jsem k němu zvedl hlavu, díval se přímo na mě. Naše pohledy se přitahovaly jako magnet a já měl problém se odtrhnout a dívat se jinam. V jednu chvíli, kdy jsme ani jeden neměl co říct a nastalo pár vteřin trapného ticha, jsme na sebe hleděli, jako by v tom mělo být něco víc. Kdyby byl můj kluk, nejspíš bych se v tomto momentě už k němu nahnul a líbal ho. Tak moc mě ty jeho oči přitahovaly.
Tuhle zvláštní situaci přerušilo zvonění mého mobilu. Byl to táta. S omluvou jsem vstal a přešel na druhý konec pokoje, abych vyřídil hovor.
„Nezlob se, ale musím odejít. Táta potřebuje s něčím pomoct,“ omlouval jsem se. Moc se mi nechtělo, ale jinak to nešlo.
Přeci jen jsem zaměstnaný a nesmím tátu zklamat.
„Zítra se určitě stavím, asi tak kolem desáté, jo?“ dodal jsem rychle a doufal, že Alex bude souhlasit, i když jsme se už jednou domlouvali, že přijdu. Přeci jen jsem se chtěl ujistit, že nezměnil názor.
„Jo, jo. Přijď. Budu se těšit.“
Myslím, že jsem se v tuto chvíli usmíval jako idiot. Raději jsem k němu blíž ale už nešel. Asi bych ho objal a přinejmenším by to bylo divné. Vzpomněl jsem si na Hanku, jak mi říkala, že my teplouši se asi rádi objímáme. Já navíc nevěděl, co mu Tina o mně řekla. Jestli vůbec ví, že jsem na kluky. Ale pokud mu to řekla, tak mu to evidentně nevadí. Rozloučil jsem se a s mávnutím ruky zmizel za dveřmi. Když jsem procházel venkovními dveřmi, podíval jsem se na sebe do odrazu ve skleněné výplni. Měl jsem neustále permanentní úsměv na tváři.
„Sakra, Pavle, vzpamatuj se!“ nadával jsem si v duchu.
Táta na mě čekal už před nemocnicí. Když viděl, že vypadám spokojeně a úsměv mě pořád neopustil, jen mě poplácal po koleni a nejspíš si myslel svoje. Zajímalo by mně co.
Vyrazili jsme do práce. A že toho bylo. Skončili jsme skoro večer. Byl jsem tak utahaný, že jsem byl rád, když jsme se vrátili na hotel a já sebou plácl do postele, aniž bych se okoupal. Jen jsem se svlékl do trenek a za chvilku jsem byl tuhý jak prkno. Než jsem usnul, myslel jsem na to, aby už byl druhý den, deset hodin dopoledne.
Páni, mě asi fakt hráblo.
xxx
Druhý den jsem u něj byl přesně v deset hodin. Byl už obložený knihami a šrotil francouzštinu. Zdržel jsem se u něj asi dvě hodiny. Když jsme si nepovídali o blbostech, pomáhal jsem mu s učením. Sem tam jsem ho opravil, ale jinak se mi zdálo, že mu to jde perfektně. Ale stejně jako předešlý den, ten čas utekl strašně rychle. V tuhle chvíli mě mrzelo, že musím do práce. Stejně tak jsem byl rozmrzelý i následující den. Neposeděl jsem u něj ani hodinu a volal mi táta, že se urgentně musím vrátit na pobočku. Je mě tam potřeba a on musí nutně na schůzku, která se mu nečekaně naskytla. Zas nějaký potencionálně nový klient.
Nedá se nic dělat. Je to nová pobočka a je třeba v tomhle městě a okolí hledat příležitosti a kontakty.
Táta pro mě měl přijet do deseti minut. Opravdu se mi nechtělo, ale za chvilku jsem měl čekat venku.
„Vyřiď, prosím tě, Tince, že se za ni k večeru stavím. Musím s ní ještě něco probrat,“ poprosil jsem Alexandra. Nejspíš ani nebudu mít čas Tině ani zavolat, abych ji řekl, co si o tom všem myslím.
Alexandrův absolutní klid a vyrovnanost. Úsměvy. Letmé doteky, které mu vůbec nevadily. Jeho upřené pohledy. Momenty, kdy jsem měl pocit, že mi chci něco říct, ale nakonec to spolkl, jako by měl z něčeho obavy. Začínal jsem mít pocit, že můj první odhad, i když byl řečen jen tak, z blbosti, byl asi správný.
Zamyslel jsem se nad tím vším, že jsem se na chvíli odmlčel a probral mě až Alexův tázavý pohled.
„Je to rodinná záležitost,“ dodal jsem rychle.
„Jojo, vyřídím, neboj. Však jste rodina, tak nemám strach, že byste mě pomlouvali,“ ozval se Alex s úsměvem.
Jo, kdybys tak věděl, že chci mluvit s Tinou právě o tobě. Asi by ses neusmíval a nejspíš by mě rovnou vykopal ze dveří.
Při té myšlence jsem se jen malinko pousmál a uhnul pohledem.
Zatraceně. Neměl jsem to vůbec říkat a měl jsem rovnou Tině sám zavolat.
„Zítra se už nestavuj. Ráno mě mají pustit.“
S povzdechem jsem se zvedl ze židle. „Nevím, jestli bych měl zítra možnost. Máme nějaké domluvené schůzky. Jestli mi vyjde čas, mohl bych se zastavit později odpoledne u vás doma. Teda jestli ti to nevadí,“ navrhl jsem Alexovi.
Rád bych ho ještě viděl, než odjedeme. Kdo ví, kdy budu mít možnost sem přijet.
Netušil jsem však, že k téhle domluvené návštěvě už nedojde. Jediné, co vyšlo, byla má návštěva u Tiny.