11.
Taťka přijel později večer. Nakoukl do pokoje, a když viděl, že spím, nechal mě být.
Ráno mě vzbudila sms od Hanky. Mám na ni myslet, protože právě míří do školy. Popřál jsem ji hodně štěstí. Ležel jsem a díval se do stropu. Absolutně jsem nevěděl co s volným časem. Po chvíli jsem nakonec vstal a šel se nasnídat. V kuchyni na stole ležel vzkaz od táty.
Lenka mi to už řekla. Jsem rád, že jsi to vyřídil tak rychle. Dneska ale potřebuji, abys přišel na firmu podepsat smlouvu. Přijď na jednu hodinu. Táta.
Páni, tak to bylo rychlé. Včera jsme se domluvili a dneska už podepíšu smlouvu.
Mrkl jsem na hodiny. Měl jsem dost času. Bylo teprve půl desáté. Chvíli jsem chodil po bytě a přemýšlel, co budu dělat. Zastavil jsem se v pokoji a rozhlížel se po všech těch učebnicích a sešitech, které ještě ležely různě po pokoji. Bylo rozhodnuto.
Udělám si pořádek v učení. Stejně musím vrátit knihy a už to budu mít aspoň nachystané.
Prakticky jsem tím zabil celé dopoledne. Učebnice jsem měl už nachystané v tašce a sešity na dvou hromádkách. Jednu vyhodím a druhou si nechám na později. Počítám, že se ještě budou hodit, až budu chodit na výšku. Bylo asi půl jedné, když jsem si uvědomil, že musím jít na firmu.
Rychle jsem se oblékl a vyrazil. Dorazil jsem s předstihem. Táta měl ještě nějaké sezení, tak jsem se rozhodl, že zajdu za Lenkou. Zaklepal jsem na dveře její kanceláře a vešel.
Hned na prahu jsem se zarazil. Seděla u stolu a naproti ní Ondra.
V první moment jsem nevěděl, co mám dělat. Ondra se jen krátce ohlédl přes rameno a pak se zaměřil na papíry, co měl před sebou.
„Promiň, nevěděl jsem, že máš práci. Počkám u táty,“ omluvil jsem se Lence a vystřelil ven.
Na chodbě jsem se na moment zastavil. Srdce mi bušilo jako splašené.
Jak to budu dělat, až tu začnu pracovat?
Stál jsem uprostřed chodby s hlavou skloněnou a snažil se nemyslet na Ondru a na ten jeho naštvaný výraz.
„Pavli,“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem hlavu. Lenka vyšla z kanceláře a šla za mnou.
„V pohodě?“ zeptala se, když ke mně došla.
„Ale jo,“ hlesl jsem a pustil triko, které jsem mačkal nervózně v ruce. „Jen jsem zapomněl, že teď děláš s ním.“
„Měl jsi dát vědět, že přijdeš, můžeme zajít třeba na oběd, co?“
„No, v jednu mám být u taťky, jdu podepsat smlouvu, tak potom?“ zeptal jsem se a doufal, že to vyjde.
Nechce se mi teď být sám, zvlášť potom, co jsem ho viděl.
„No, sice mám už hlad, ale počkám na tebe. Půjdem za Martinem?“ navrhla Lenka.
Přikývl jsem a koukl na hodinky. Za pět minut jedna. „Musím jít, mám přijít pak za tebou?“ vzápětí jsem se zarazil. „Budeš tam ještě s ním?“
„Ne, Ondra má za chvíli pauzu, tak na mě klidně zaklepej.“ Lenka mě poplácala po zádech. „To se srovná, uvidíš, jen to chce trošku čas a bude to v pohodě.“
„Potřebuji, aby se to srovnalo co nejdřív, když tu mám pracovat,“ povzdechl jsem si a šel za tátou. Lenka se na mě ještě dívala, než jsem zmizel za dveřmi a pak se vrátila zpátky k Ondrovi.
Seděl jsem sklesle u tátovy asistentky a čekal, až na mě přijde řada. Jeho asistentka už byla o všem zpravena, jen nevěděla důvod, proč jsme se rozešli. Ale nějak po tom nepátrala. Byl jsem rád, že to nemusím vysvětlovat. Asi po deseti minutách čekání se tátova kancelář uvolnila a já vešel dovnitř. Automaticky jsem pootvíral všechny okna, protože tam měl vydýcháno. Stál jsem u okna a díval se ven na parkoviště. Pohledem jsem se zastavil na Ondrově autě. Kolikrát jsem v něm seděl. Kolikrát jsme se v něm líbali a objímali.
To všechno už je pryč.
Všechno se ve mně znovu sevřelo, ale z mých myšlenek mě naštěstí vytrhl táta. Vešel zpátky do kanceláře a za ním šla nějaká paní se složkami v ruce.
„Pojď se posadit,“ řekl táta a ukázal ke stolu.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem a usadil se.
Paní odpověděla a posadila se naproti mně. Vytáhla papíry ze složky a rozložila je přede mne.
„To je tvoje smlouva,“ vysvětlil táta. „Dobře si to pročti, než to podepíšeš.“ Pak prstem ukázal na dva papíry, které ležely bokem. „Tohle je dodatek ke smlouvě, o kterém jsem ti říkal. Ten si taky dobře prostuduj. Máš možnost si to ještě rozmyslet.“
Nejraději bych to podepsal hned. Ale ne chtěl jsem tátu zklamat, že jsem do toho tak hr, že si to ani nepřečtu. A co kdyby tam náhodou byla nějaká změna. Vzal jsem si papíry a začal číst.
Taťka s tou paní jen tiše seděli a dívali se na mě. Po chvíli jsem zvedl hlavu.
„Kde je tužka?“ usmál jsem se na ně.
Bylo rozhodnuto. Podepsal jsem všechny papíry.
„Ještě budu potřebovat potvrzení o ukončení studia a maturitní vysvědčení.“
Když jsem chtěl něco namítnout, paní mě předběhla. „Stačí dodatečně, vím, že je ještě nemáte.“
Vzala si některé papíry, rozloučila se a odešla. Seděl jsem a koukal na ty, které mi nechala na stole.
„No!“ ozval se táta a plácl oběma rukama do stolu. „Obědval jsi?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Zajdeme si na oběd,“ zvedl se. Ještě mi přistrčil složku, abych si mohl ty papíry schovat.
„Ivetko, jdu na oběd. Budu zpátky do hodiny,“ řekl ještě své asistentce, když jsme procházeli její kanceláří.
Ještě jsme zašli pro Lenku a zamířili jsme do restaurace, kam jsem chodíval s Ondrou. Martin byl právě v práci. Když nás viděl, připravil nám hned nejlepší stůl a během chvilky jsme měli před sebou pití. Objednali jsme si. Než nám udělali jídlo, povídali jsme si. Táta mi vysvětlil, co budu dělat, až nastoupím do práce.
Budu zatím v kanceláři s Lenkou a bude mě zaučovat. Byl jsem za to rád, aspoň ji budu mít po ruce.
Byli jsme asi v půlce oběda, když do restaurace vešel Ondra. Jen na moment jsem zvedl hlavu a pak se raději zaměřil na svůj talíř. Žaludek mi v tu chvíli ztěžkl. Taťka jen zvedl hlavu, podíval se na něj a pak na mě a pokračoval v jídle, jako by se nic nedělo. Lenka mě jen lehce pohladila po ruce, aby mě uklidnila, protože dobře viděla mou nervozitu. Ondra si přisedl k druhému stolu, kde už byla jedna z mých budoucích kolegyň.
Každé sousto jsem v puse přežvykoval dobrých pět minut.
„Budeme muset jít. Mám ještě dost práce,“ řekl táta, když jsme měli snědeno.
„Řeknu Martinovi, že budeme platit,“ postavil jsem se. „Stejně si musím zajít na záchod.“
Po cestě jsem se zastavil u Martina. „Marťo, budeme platit,“ mávl jsem rukou směrem k tátovi. V tu chvíli mi zapípal mobil. Vytáhl jsem ho a podíval se na příchozí zprávu.
„Počkej!“ zastavil jsem ho ještě a přistoupil jsem k němu blíž. „Píše Hanka. Má to za sebou. Dvě jedničky a dvě dvojky,“ usmíval jsem se a ukázal zprávu Martinovi. Naklonil se blíž. Chytl mě za ruku a natočil mobil, aby na to lépe viděl.
„To je super,“ usmíval se a měl radost i za Hanku. „Určitě mi už taky psala. Hned ji zavolám,“ položil mi ruku na rameno. „Jo, slyšel jsem, že jsi to dal za čtyři, dodatečně gratuluji,“ poplácal mě, otočil se a šel nachystat účet, aby mohl táta zaplatit.
„Jo, Hanka si vybrala skvělého kluka,“ pomyslel jsem si, a spokojeně jsem odkráčel na záchod.
Když jsem si později myl ruce, vešel dovnitř Ondra. Uviděl jsem jeho odraz v zrcadle a udělalo se mi v ten moment úzko.
Nemůžu být s ním o samotě. Ještě ne. Pořád to bolí.
Chtěl jsem odejít, ale on mi zastoupil cestu.
„Pusť mě,“ chtěl jsem ho dostrčit.
Chytl mě za zápěstí a silně stiskl. „Proč ses se mnou rozešel?“
„Už jsem ti to řekl a nemíním to opakovat.“ Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale držel mě silně.
„Nevěřím ti, že nic s tím číšníkem nemáš. Dobře jsem viděl, jak jste se k sobě teď měli,“ zamračil se a naklonil se ke mně blíž. „Je snad lepší než já?“
Tak tohle si pořád myslí?
Cítil jsem jeho dech na tváři. Naježily se mi chloupky všude, kam jeho dech dosáhl.
„Ano, je lepší než ty,“ prudce jsem se mu vyškubnul a odstrčil ho bokem. „Nech mě být!“ sáhl jsem po klice.
„Miluji tě, Pavle!“ slyšel jsem za sebou jeho slova, která mě na vteřinu zastavila.
„Nevěřím ti,“ řekl jsem polohlasně a rychle jsem z tama vypadl ven.
Ještě v chodbičce jsem se na chvilku zastavil, abych to rozdýchal. Musel jsem se uklidnit.
Nevěřím, že mě miluje. Nevěřím mu.
Promnul jsem si tváře, abych se trochu vzpamatoval, a pak jsem s úsměvem vyšel ven za tátou a Lenkou.
Už stáli u baru a čekali na mě.
Nevím, jak to budu zvládat, ale mám ještě chvíli, než nastoupím do práce. Snad se to za tu dobu spraví.
xxx
Poslední dny ve škole utekly strašně rychle. Ukončení a rozloučení se školou jsme oslavili opravdu pořádně. Na našem posledním večírku jsem se docela zkároval. Nakonec pro mne musela přijet Lenka, protože jsem nebyl schopný ani dojít k Hance domů. Netušil jsem vůbec, jak jsem se objevil nakonec u Lenky doma. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, když jsem Hance říkal, ať si hlídá Martina, protože ten kluk se mi líbí čím dál víc. Myslím, že mě pak něčím přetáhla po hlavě, vzala mi skleničku z ruky a volala Lence, ať pro mne přijede.
První co jsem pak začal vnímat, byla studená sprcha za krkem. Klečel jsem zalomený přes vanu a Lenka na mě pouštěla studenou vodu, abych se aspoň trochu probral. Když mi začaly drkotat zuby a nadával jsem jako špaček, zastavila vodu. Pomohla mi svléct oblečení a nacpala mě do postele.
Než jsem usnul s kyblíkem v náruči, mumlal jsem něco o tom, že nenávidím celý svět a už se nikdy nezamiluji, protože všichni chlapi jsou stejní hnusáci.
Volné dny, které mi ještě zbývaly, jsem pak strávil u babičky a dědy. Byli moc rádi, že jsem přijel. Samozřejmě mi oba vynadali za to, že jsem se chtěl zabít. Ale bral jsem to. Věděl jsem, že je to jejich způsob, jak mi říct, že mě mají rádi.
Nástup do práce byl pro mne celkem rozpačitý. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem z toho trochu vedle, ale Lenka mi hodně pomáhala. Dělal jsem všechno možné, abych si trochu zvykl a podle toho, jak mi co půjde, tak mi pak táta chtěl dát nějakou stálejší práci. Dokonce jsem jezdil i s Lenkou na obchodní schůzky, abych se něco přiučil i od ní. Byl jsem za to rád. Každá minuta, kterou jsem musel strávit poblíž Ondry, byla pro mne docela těžká. Snažil jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo. Nejlépe mi bylo, když v srpnu odjel na dovolenou. Hned jsem se cítil lépe.
Dokonce i teta se u nás ukázala. Strávila u nás pár dní. Na otázku, proč nepřijela i Tina, se jen usmála a mávla rukou. „Jela s Alexem na hory.“
„Aspoň někdo je spokojený,“ pomyslel jsem si, když jsme jeden večer probírali, jaký vlastně Alex je.
xxx
Za ty měsíce, kdy jsem se zabral do práce a snažil se nemyslet na nic jiného, jsem se úplně odláskoval. Už jsem neměl problém kolem Ondry projít, nebo s ním být chvíli v jedné místnosti. Ono to ani jinak nešlo, pokud jsem chtěl pracovat a být tátovi k něčemu platný.
Taky jsem začal na podzim chodit do školy. V době, kdy jsem neměl co dělat, jsem se aspoň učil.
Jeden den, kdy jsem zrovna takhle seděl a koukal do skript, zastavila se u nás doma Lenka.
Přijela zároveň s tátou. Byli spolu a zařizovali otevření nové pobočky.
No, já a Lenka jsme k tomu měli své. Už jsme totiž přišli na to, proč tak často táta odjížděl na víkend a vracel se domů spokojený a s úsměvem na tváři. Dokonce i Tina už něco naznačila. Bylo nám tudíž jasné, že otevření pobočky ve městě, kde bydlela teta s Tinou, není jen taková nějaká náhoda.
„Doufám, že jsi nezapomněl, že za dva týdny jedeme k babičce,“ připomněla mi každoroční rodinné setkání, když se usadila vedle mne a dívala se, co se zrovna učím.
„Neboj, myslím na to,“ mávl jsem rukou. „Stejně nemám co dělat.“
Opravdu jsem kromě učení a práce nedělal nic jiného. Občas jsem zašel do fitka, abych se aspoň trochu udržel v kondičce. Ale vybíral jsem si dny, kdy jsem věděl, že tam Ondra určitě nebude, abych se s ním nemusel potkat. Jednou mi to nevyšlo a pak to skončilo docela zajímavě. Byl jsem z toho rozhozený ještě týden.
„Jo, a pozdravuje tě trenér. Včera mi volal a ptal se, jak se máme.“ Lenka se na mě podívala pohledem, který říkal, že má ještě něco na srdci.
„Říkal jsem, že už tam nebudu chodit,“ zamračil jsem se.
„O to nejde,“ uklidnila mě. „Jen když jsme tak kecali, vzpomněl si na to, že jsi ještě nesplnil svou sázku.“
„Aha,“ hlesl jsem a víc jsem k tomu neměl co říct.
„Pájo, víš, že sázky se mají plnit a určitě tě nezabije, když s nimi zajdeš na jedno pivo,“ klepla mě Lenka po hlavě sešitem. „Co tak to vyřešit hned tento týden. Říkal, že kdyby ses rozhodl, tak má čas. Po tréninku ve čtvrtek.“
„Já nevím…“ zapochyboval jsem. Nerad bych se tam potkal s Petrem.
Už jsem celkem v pohodě. Prakticky už na to nemyslím. Ale přece jenom. Co když ho potkám. Nevím, jak by to dopadlo.
Lence bylo jasné, na co myslím. „Neboj, už tam nechodí. Mám to zjištěné. Trenér to zařídil, tak jak nám tenkrát slíbil.“ Usmála se na mě a pokračovala: „Trenér tě má rád a chtěl by tě zas vidět.“ Znovu do mě drcla. „Tak co Pájo, vím, že nic nemáš, tak bychom tam ve čtvrtek klidně mohli zajít.“
Ještě chvilku jsem přemýšlel. Určitě bych ho taky rád viděl. A možná i další.
„Tak co?“ zeptala se znovu Lenka, když se jí zdálo, že přemýšlím, nějak moc dlouho.
Opřel jsem se o postel a zadíval se do stropu. „Rád bych viděl i ostatní, ale mám strach, že se budou vyptávat. Zvlášť, když jsme oba skončili současně,“ připomněl jsem Lence, že kolem toho může být spousta otázek, když já a Petr jsme najednou přestali chodit do juda.
„Podívej, zavolám trenérovi, jestli by teda pozítří mohl po tréninku. Domluvím s ním, že by tam mohli přijít i ostatní a řeknu mu, aby zařídil, že se nebude nikdo na nic vyptávat, jo?“
Jen jsem mlčky přikývl.
Když se nebude nikdo na nic vyptávat, tak to bude v pohodě.
Lenka už na nic nečekala. Co kdybych si to zas rozmyslel. Vyskočila na nohy a vytáhla si telefon z kabelky.
„Zdravím…“ ozvala se po chvilce do telefonu. „Jo, to jsem já… no tak budete mít čas ve čtvrtek? Super… jo je to narychlo, ale lepší, než to z Páji tahat další rok…“ Lenka na mě pohlédla, usmála se a pokračovala v hovoru. „Super… no kdyby někdo chtěl, tak ať přijde… ale něco po vás chci… Pája přijde jen pod podmínkou, že se nebude nikdo na nic vyptávat. Zařídíte to? Já nevím, zkuste něco vymyslet… jo to by šlo… Spoléhám na vás… OK, tak se uvidíme pozítří, nashledanou.“
Zaklapla telefon a oddychla si.
„Je to zařízeno, ve čtvrtek po tréninku. Odvezu tě tam, aby sis s nimi mohl dát pivo. Zastavím se u mamky a pak pro tebe přijedu, jo?“
Tak. A bylo rozhodnuto.
Ve čtvrtek to v práci uteklo jak voda. Skončili jsme s Lenkou jako poslední. Pozamykali jsme firmu a vydali se na cestu.
„Opravdu nechceš aspoň na chvíli zajít za mamkou?“ zeptala s Lenka, když jsme byli asi tak uprostřed cesty.
Jen jsem zavrtěl hlavou. K mamce se mi fakticky nechtělo. Těšil jsem se na lidi z juda, ale měl jsem z toho trochu i obavy.
„Pájo, klid,“ ozvala se Lenka, když jsem už delší dobu mlčel a ona pozorovala moji nervozitu. „Bude to v pohodě, uvidíš,“ poplácala mě po noze a vrátila ruku zpět na řadicí páku.
„Jen se bojím toho, že se budou vyptávat,“ přiznal jsem.
„Podívej, trenér slíbil, že to zařídí. Věřím mu.“
„A co když…“ nedopověděl jsem.
„Kdyby něco, on to určitě stopne,“ pokývala Lenka hlavou. „Hele, kdyby ses necítil dobře, zavoláš a já pro tebe hned přijedu, ano?“ otočila ke mně na moment hlavu.
Přikývl jsem.
Zbytek cesty jsme mlčeli. Během dalších deseti minut jsme zaparkovali před restaurací, kde jsme se měli sejít. Vystoupili jsme a ještě chvilku čekali, protože tam trenér ještě nebyl. Stál jsem opřený o auto a nervózně se rozhlížel kolem sebe.
„Pájo!“ popošla Lenka ke mně blíž. „Buď v klidu. Určitě to bude v…“ pohlédla mi přes rameno. „Trenér už jde.“
Přestal jsem se opírat a otočil se. Trenér došel až k nám. Lenka se s ním přivítala, já mu jen opatrně podal ruku. Bylo to, spíš, jako bych se mu za všechno omlouval. Viděl mou nervozitu. Poplácal mě po rameni a usmál se na mě.
„Jsem rád, že jsi přišel. Ostatní se už na tebe taky těší. Chybíš nám tam.“ Jeho pohled, zabodnutý do mých očí, vypovídal o tom, že to myslí upřímně. Otočil se na Lenku. „Jdeš taky dovnitř?“
„Ne, možná jindy. Slíbila jsem mamce, že se u ní zastavím,“ odmítla nabídku. „Stejně přijedu pak pro Páju, tak se ještě uvidíme.“ Lenka se rozloučila a nasedla do auta. Díval jsem se za ní a nejradši bych odjel s ní.
Najednou se toho bojím. Proč jsem s tím vlastně souhlasil?
Lenka nastartovala a bez jediného dalšího pohledu ke mně odjela. Nejspíš to udělala schválně. Věděla, že bych byl schopen ji začít přemlouvat, aby zůstala, nebo aby mě vzala zpátky domů.
„Tak pojď,“ plácl mě trenér přes záda a tím vytrhl z mého zamyšlení. „Jdem si sednout, ostatní by měli každou chvíli dojít. Rezervoval jsem nám stůl.“
S mírným povzdechem jsem nakonec šouravým krokem šel za ním. Usadili jsme se u stolu a než nás číšnice obsloužila, mlčeli jsme. Nějak jsem nevěděl najednou o čem mluvit. Ale když před nás servírka postavila pivo, vzpomněl jsem si.
„Chci se zeptat, co Jana? Vím, že byla do vás zakoukaná,“ šel jsem přímo na věc, abych zabránil tím i otázkám na mou osobu. Myslím, že se trenér mírně začervenal.
„No bydlíme už spolu,“ odpověděl tišším hlasem, jako by se opravdu styděl.
„Fakt? Mysleli jsme si tenkrát s Petrem, že se k tomu nikdy nerozhoupete.“
Kurva! Zmínil jsem Petra a bylo to, jako bych dostal kopanec do břicha. Přesně tohle jsem nechtěl.
Rychle jsem upil piva, abych zakryl svoje rozpoložení.
„Slyšel jsem, že jsi udělal maturitu se samými jedničkami,“ usmál se na mě trenér. „No a co vysoká?“ Byl jsem mu vděčný, že převedl řeč jinam. A tak jsem mu postupně všechno povykládal. Byl ze mě nadšený víc, než já sám ze sebe, když jsem odmaturoval.
Povídali jsme si, a kdyby se vedle nás neozvalo několikeré „Ahoj!“ tak bychom si ani nevšimli, že ostatní dorazili. Se všema jsem se pozdravil a koukal jsem, jak se kdo za ten skoro rok změnil. Všichni měli tendenci mi sahat na vlasy, protože nebyli zvyklí vidět mě s kratšími vlasy. I když mi za tu dobu zas o něco porostly, rozhodl jsem se, že si je už nenechám narůst tak dlouhé.
Zábava u stolu byla moc fajn. Trenér slíbil, na čem jsme se domluvili. Řekl všem, ještě než došli, aby se mě na nic nevyptávali, a oni se toho drželi. Nemusel jsem nikomu nic vysvětlovat. Dobře jsme se bavili, když trenér najednou ztichl. S pohledem plným obav se díval přes mé rameno ke dveřím. Střídavě se díval na dveře a na mě.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě.
Lekl jsem se, až jsem sebou trhnul.
To si snad dělá srandu?
„Ahoj Peťo!“ ozvali se všichni u stolu. „Už jsme tě dlouho neviděli.“
Petr stál vedle mě a všechny postupně zdravil. Nezvedl jsem hlavu. Nechtěl jsem ho vidět. Dělalo mi zle jen to, že jsem cítil jeho přítomnost. Všichni ostatní se usmívali a libovali si, jak jsme se po tak dlouhé době všichni hezky sešli. Jediní dva, kdo se neusmíval, jsem byl já a trenér. Ten jen s obavami sledoval, co udělám. Já byl celý napnutý a sotva jsem dýchal. Pořád jsem si musel připomínat, co mi tehda řekl psychiatr. „Dýchání je základní věc pro přežití.“
Najednou jsem vytáhl zničehonic telefon z kapsy. Vytočil jsem číslo.
„Ano Pájo?“ ozvala se Lenka.
„Přijeď pro mě, hned!“ řekl jsem trochu ostřeji. „Budu čekat venku.“
„Tak brzy?“
„Řekl jsem hned!“ přidal jsem na hlase.
„Stalo se něco, Pájo?“ zeptala se, když slyšela nervozitu v mém hlase.
„Ano!“
Pochopila. „Neříkej mi, že tam přišel…“
„Jo, pohni si!“ vypnul jsem telefon a schoval ho do kapsy. Vstal jsem.
„Uhni!“ řekl jsem stroze Petrovi.
Kousek se posunul. Obešel jsem ho a dal si záležet, abych se o něj ani trošku neotřel. Přistoupil jsem k trenérovi. Vytáhl jsem z peněženky tisícovku a roztřesenou rukou jsem mu ji podal.
„To je za útratu, kdyby to nestačilo, tak vám to pak doplatím.“
Teprve teď jsem si uvědomil, že u našeho stolu zavládlo naprosté ticho. Všichni mlčeli a nechápavě se na mě dívali. Na okamžik jsem se zarazil. Rozhlédl jsem se po ostatních. Bylo vidět, že nechápou tu náhlou změnu v mém chování. Ale já byl tak strašně nervózní a vnitřní napětí z Petrova příchodu bylo tak velké, že jsem už nebyl schopen říct jakékoli další slovo. Musel jsem odejít. Ani jednou jsem se na něho nepodíval. Stačilo mi cítit jeho přítomnost a slyšet, jak mluvil s Aničkou. Byl jsem tak rozhozený, že jsem musel odejít. Nevěděl jsem, co udělám v příštích vteřinách a rozhodně jsem se tam před nimi nechtěl rozbrečet. Rychle jsem na všechny jen mávl rukou, otočil se a spěšně odcházel ven. Nohy se mi třásly a měl jsem co dělat, aby se mi nepodlomily kolena.
Venku jsem se několikrát zhluboka nadechl, ale nervozita neustupovala. Musel jsem tam počkat na Lenku, ale nebyl jsem schopen zůstat v klidu. Měl jsem pocit, že vybouchnu. Co nejdál od něho. Zastavil jsem se až po nějakých dvaceti metrech. To velké napětí mě však nenechalo v klidu ani stát. Chodil jsem nervózně po plácku před restaurací sem a tam.
Sakra, kde je ta Lenka!
„Pájo!“ ozvalo se od dveří restaurace.
Prudce jsem se otočil. Vyšel z nich Petr a zamířil si to rovnou ke mně.
„Nechoď sem!“ křikl jsem na něho.
Neposlechl. Zastavil se teprve kousek přede mnou.
„Jak se máš?“ zeptal se a já myslel, že se v ten moment skácím k zemi.
Neodpověděl jsem. Jen jsem stál a díval se na něj. Nervozita stále stoupala.
On se mě ptá, jak se mám? To si ze mě dělá srandu?
„Volal jsem ti, máš nové číslo? Nemohl jsem se ti dovolat,“ pokračoval dál jako by nic.
Nereagoval jsem. Podíval jsem se na hodinky.
Lenka by tu každou chvíli měla být.
Ohlédl jsem se k cestě. Její auto jsem zatím nikde neviděl. Petr udělal ke mně další krok.
„Vidím, že sis nechal ostříhat vlasy, proč? Máš krásné vlasy a dlouhé ti slušely víc.“
Bezděčně jsem si sáhl na hlavu, ale hned jsem zas dal ruku rychle dolů. Vybavilo se mi to, co bylo, když mi tohle říkal naposled. On byl ten důvod, proč jsem se nechal ostříhat.
On může za všechno, co se stalo. On může za to, jak mizerně se právě teď cítím, když ho vidím před sebou stát. Nesmím se nechat rozhodit ještě víc. Ještě chvíli vydržet, než přijede Lenka.
Znova jsem se ohlédl k cestě.
„Co jsi trenérovi navykládal? Kvůli tobě a Lence mě vyhodil z juda,“ podíval se na mě Petr zamračeně.
Tak takhle to je. O to mu jde.
„Jen to, že jsi pěkný hajzl,“ ozval jsem se konečně.
„Pájo, co se stalo, mělo zůstat jen mezi námi. Sám ses minimálně jednou udělal, tak neříkej, že sis to neužil.“
Po těchto slovech se mi chtělo zvracet. Chytl jsem se za břicho.
„Ty!“ dostal jsem ze sebe jediné slovo.
„To vám nikdy nezapomenu. Jste oba stejní. Ty i Lenka. Užijete si a pak naházíte špínu,“ pokračoval Petr.
KONEC. Tohle byla poslední kapka. O tohle mu jde. Žádná lítost, žádná omluva. Prostě mu jde jen o něj. O to, že přišel o své milované judo. A navíc zmínil Lenku. To neměl.
Nervozita a napětí se v momentě přeměnily v nekontrolovatelný vztek. Nečekaně a bez varování jsem po Petrovi skočil.
Neměl být tak blízko.
Dopadl na zem. Měl jediné štěstí, že si stihl krýt hlavu. Neměl už ale čas reagovat na můj útok. Hned jsem mu pravačkou trefil jednu do zubů. Před další ránou ale uhnul. Chytil mě za ruku a snažil se zabránit dalšímu útoku. Shodil mě ze sebe a rychle se sbíral ze země. Jenže jsem byl rychlejší. Zachytil jsem ho za nohy a znovu ho stáhl dolů. Ohnal se po mě pěstí. Chtěl jsem uhnout, ale přesto mě stihl zasáhnout do brady. Zatlačil jsem mu koleno do stehna. Muselo ho to hodně bolet. Chytl mě za tu nohu, ale já se v ten moment znovu rozmáchl proti jeho obličeji. Nestihl to vykrýt. Udeřil jsem ho tak silně, až mi křuplo v prstech. K další ráně jsem se však nedostal. Někdo mě zachytil a strhnul bokem.
„Pavle dost!“ uslyšel jsem trenéra.
Já měl však zatmění a vůbec jsem se neznal. Viděl jsem před sebou jen Petra, jak se sbírá ze země a chtěl jsem ho zabít. Rychle jsem se zvedl a chtěl po něm znovu skočit. Petr se rychle postavil do obranné pozice. Už jsem se po něm hnal, s chutí rozmlátit ho na kaši, ale nedostal jsem se k němu. Trenér mě ze zadu chytil a zastavil. Vykopl jsem proti Petrovi aspoň nohou, ale nezasáhl jsem ho. Byl mimo dosah.
„Pavle, přestaň!“ zahulákal mi do ucha, abych se aspoň trochu vzpamatoval.
Nechtěl jsem poslechnout. Viděl jsem rudě. Trenér musel vynaložit všechny síly, aby mě udržel dál od Petra, který plival krev na zem.
„Zabiju tě, ty hajzle!“ křičel jsem na něj.
Z restaurace už vylezlo pár lidí, zvědaví, co se to venku děje. Byli mezi nimi i ostatní z juda. Zahlédl jsem Davida, jak šel k nám. Trenér na něj mávl rukou, aby se do toho nemíchal. Zastavil se a stejně jako ostatní se díval, co bude dál. Mě už v té chvíli bylo jedno, kdo se dívá a co si myslí. Prostě jsem chtěl Petra zrušit jednou provždy. Trenér už neměl moc síly, aby mě déle udržel. Už jsem se mu málem vytrhnul, když se přede mnou objevila Lenka. Chytla mě za paže a zabrzdila mě.
„Pájo, přestaň! Nech toho, než někdo zavolá policajty!“
„To je mi jedno!“ vyštěkl jsem a chtěl ji odstrčit.
„Dobře, když policajti, tak se vším všudy. Řeknu jim, co se nám stalo a proč jsi ho zmlátil. Chceš to?“ Lenka byla nekompromisní. Ještě jsem to však nechtěl vzdát. Udělal jsem krok bokem, ale ona se mi znova postavila do cesty.
„Pavle! Dobře víš, že stačí říct jeho jméno.“
Konečně jsem se zastavil.
„To neuděláš,“ řekl jsem a upřeně se jí podíval do očí.
„Když budu muset, tak ano. Nechci, abys kvůli němu skončil v kriminále.“
Podíval jsem se přes její rameno na Petra. Stál se zaťatými pěstmi a po puse mu tekla krev. Čekal, co bude. Nechtěl se ke mně otočit zády, kdybych náhodou znovu vystartoval. Bylo vidět, že je taky vzteky bez sebe, ale věděl, že by nebylo rozumné teď cokoli podniknout. Znovu jsem pohlédl na Lenku.
„Tam je auto, běž si nastoupit,“ ukázala rukou k cestě.
Uvolnil jsem napětí ve svalech. „Pusťte mě.“
Přestali mě držet tak silně, ale stále byli ve střehu.
„Půjdeš do auta, ano?“ zeptala se znovu Lenka,
„JO!“ odsekl jsem. Otočil jsem se a šel k autu. Trenér šel pro jistotu za mnou.
Lenka se vrátila k Petrovi.
„Měla by sis ho dát na řetěz,“ ozval se, aniž by stihla cokoli říct. „Oba jste stejní.“
„V čem?“ přerušila ho. „V tom, že jsi takový hajzl a oběma jsi nám udělal stejnou věc?“ Mluvila klidně, ale uvnitř ní to vřelo jako v kotli.
„Neříkej, že se ti to nelíbilo,“ uchechtl se Petr.
To bylo moc i na Lenku. Rozmáchla se proti němu pravou rukou. Petr udělal úhybný manévr, ale v ten moment bleskově vystřelila levačku a zasáhla ho přímo mezi oči. Dostal takovou ránu, že udělal krok zpět. Z nosu mu začala téct krev.
„Kurva, co jsi…“ nedořekl. Chytl se za nos a snažil se zastavit krvácení. Bylo to marné. Lenka ho trefila dobře. Byl tím úderem tak překvapen a otřesen, že se na nic dalšího nezmohl.
„Už se k nám nikdy nepřibližuj. Pája byl kvůli vám v nemocnici. Málem umřel. A jestli jsem ti zlomila nos, tak je to málo proti tomu, co jsme zažívali my, když jsme nevěděli, jestli Pája přežije nebo ne. Je to nic proti tomu, co by sis zasloužil. Milan už svoje taky dostal. Pokud se rozhodneš dělat problémy, mám pořád ty fotky. Případ je odložen, ne uzavřen. Stačí říct tvoje jméno a ukázat to. Pak si budeš hlídat svoji prdel v kriminále.“ Ještě jednou se na Petra zhnuseně podívala a pak beze slova odešla k autu.
Já, ač s nervama v háji, jsem nevěřícně zíral na to, co se právě stalo. Tenhle útočný manévr od Lenky dobře znám. Kolikrát jsem na něj doplatil, když jsme se jako děcka prali. Nikdy ho však nepoužila proti nikomu jinému. Až doteď. Nikdo nevěděl, že umí obě ruce používat stejně dobře. Petr ji musel říct něco, co ji donutilo to udělat. Raději jsem nechtěl vědět co, jinak bych asi znovu vyletěl.
„Mrzí mě, jak to dopadlo,“ ozval se trenér, když Lenka došla k nám. „Musel se nějak dozvědět, že tu budeme a je to restaurace, nemůžu mu sem zakázat chodit.“ Bylo slyšet, že je mu to opravdu líto.
„To nic, nemůžete za to. Ale my už musíme jet. Nechci, aby byly ještě nějaké problémy,“ řekla Lenka a ohlédla se k restauraci, kde ještě pár lidí postávalo.
„Opatrujte se. Rád jsem vás viděl, doufám, že příště to bude víc v klidu,“ podíval se na mě a otevřel mi dveře od auta. „Měj se a dávej na sebe pozor.“
„Omlouvám se, že jsem to zkazil. Vyřiďte jim, že mě to mrzí,“ kývl jsem hlavou k restauraci a nasedl jsem. Lenka objala trenéra, něco mu zašeptala a pak také nastoupila. Ještě jednou jsme se ohlédli k restauraci a pak jsme odjeli. Ve zpětném zrcátku jsem už jen zahlédl, jak trenér došel k Petrovi a podával mu kapesník. Pak už mi zmizeli z dohledu.
Když jsme dojeli dostatečně daleko, zastavila Lenka u krajnice. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
„Ahoj tati, prosím tě, Pája dneska přespí u mě… ne v pohodě, máme ještě nějaký program… neboj, dám na něj pozor… uvidíme se zítra… ahoj,“ vypla telefon a schovala ho do kapsy.
Pořád se o mě bojí, a je to už takovou dobu, pomyslel jsem si, když jsem slyšel Lenku, jak říká, že na mě dá pozor. A já přitom vyvádím jak šílený, ale v tu chvíli to prostě nešlo jinak. Jednou se to muselo stát.
Lenka se znovu rozjela. Mlčela celou cestu. Já ji jen po očku sledoval, jak křečovitě svírá volant, ale navenek se snaží být klidná. Občas zacvičila prsty na levé ruce. Určitě ji to bolelo, když tak dobře Petra trefila. I mě začala bolet ruka. Přeci jen jsem ho praštil dvakrát a docela dost silně. Trochu mi to nateklo a trochu jsem cítil i bolest na bradě, kde mě Petr zasáhl. Ale určitě to bude nic proti tomu, jak on bude vypadat zítra. Bude mít obličej samou modřinu. V duchu jsem viděl ty monokly pod jeho očima a napuchlý nos.
I když uběhly nějaké minuty, pořád jsem byl celý napjatý a nervozita ve mně přetrvávala. Bylo to umocněno i tím, že jsme celou cestu mlčeli. Oba utopeni ve svých myšlenkách. Po necelé půlhodině jsme zastavili před Lenčiným domem. Mlčky jsme vystoupili z auta a vešli do bytu. Pozoroval jsem Lenku. Vypadalo to, že její nervozita, místo aby ustoupila, se naopak stupňovala. Nervózně shodila boty. Zašla do koupelny, aby si umyla ruce. Já mezitím došel do kuchyně. Nalil jsem si vodu a najednou ji vypil. Vrátil jsem se do obýváku, kam mezitím Lenka došla.
Zastavili jsme se proti sobě uprostřed pokoje a chvíli se na sebe dívali, jako bychom ze svých očí chtěli vyčíst cokoli, co nebylo řečeno nahlas.
A pak se to stalo.
Najednou se Lenka rozbrečela. Začala plakat tak moc, že nebyla schopná to zastavit. Chtěla se otočit a odejít z pokoje, ale já ji chytil a objal. Tiskl jsem ji k sobě a cítil, jak se celá třese. Tentokráte to byla ona, kdo slzel a já měl mokré rameno. To objetí, bylo aspoň to málo, co jsem ji mohl dát, za všechny ty dny, kdy se o mě trpělivě starala. Kdy jsem já brečel na její rameno. Kdy jsem byl na ní zlý, kdy jsem byl hysterický, kdy jsem si se sebou nevěděl rady a ona to trpělivě snášela a snažila se mě ze všech sil podpořit.
V tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc.
Toho kostlivce, co má každý ve své skříni, máme s Lenkou jednoho – společného. A jedině spolu, když se budeme navzájem podporovat, se s tím dokážeme poprat a vyrovnat.
„Mám strach, že jsem to všechno pokazila,“ řekla později, když jsme seděli na gauči a trochu se uklidnili. Popíjeli jsme víno a na stole voněla káva.
„Proč, prosím tě?“ položil jsem skleničku na stůl a zadíval se na ni. Oči měla celé zarudlé od pláče.
Kdo ví, jak jsem tenkrát vypadal já, když jsem prakticky tři dny skoro pořád brečel.
„Asi jsem mu zlomila nos. Co když to nahlásí? Budeme pak muset vysvětlovat, proč jsem to udělala.“
Zatlo ve mně.
Co když se opravdu něco takového stane? Nemohl bych nechat na Lence jakékoli obvinění. Určitě bych jí pomohl. Už teď se vidím, jak volám psychiatrovi, aby mi pomohl, protože bych všechny ty výpovědi určitě nezvládl.
„Neboj, bude to dobrý,“ řekl jsem nahlas a v duchu přesvědčoval i sám sebe, že to tak určitě bude. „Co jsi říkala trenérovi, než jsme odjeli?“
„Ať mi dá vědět co Petr. Kdyby se něco chystalo, tak to budeme vědět. Říkal, že ho odveze na pohotovost a zkusí ho trochu pohlídat, aby něco nevyvedl. Ale co když se budou vyptávat ostatní z juda? Byli jste takoví dobří kamarádi a teď tohle. Oba jste přestali chodit a ještě jsme se s ním poprali.“
„Víš co, kašlu na to. Ať jim řekne třeba pravdu. Už je mi to jedno. Ať vidí, jaký je to hajzl.“
Lenka chtěla něco namítnout, když ji zapípal mobil. Vzala ho do ruky a přečetla si zprávu.
„Je to dobrý,“ oddychla si. „Zlomené to nemá a podle trenéra to ani nikde hlásit nebude.“
Pohladila mě po vlasech. „Věřím tomu, že to už skončilo.“
Kéž by, pomyslel jsem si v duchu. Podíval jsem se na její napuchlou ruku.
„Měla by sis na to dát led,“ vstal jsem a zamířil do kuchyně k lednici. „Nebo stačí mražený hrášek?“
S Petrem jsem se už víc neviděl. Přesto, mi to občas někdo připomněl, i když bezděčnými poznámkami a já se s tím musel ještě párkrát poprat.