10.
Druhý den jsem byl vzhůru celkem brzy. Myslel jsem si, že trochu déle pospím. Ale v momentě, když Lenka vstala a začala se chystat do práce, vzbudil jsem se a už jsem nemohl usnout. Než odešla, připomněl jsem ji, aby nezapomněla, na čem jsme se domluvili.
Absolutně jsem nevěděl co s načatým dnem. Byla to taková nově nabytá svoboda, kdy jsem věděl, že nemusím nic. Nemusel jsem se učit, nemusel jsem jít do školy, nemusel jsem se nervovat z maturity, protože ta už byla za mnou. Opravdu jsem nevěděl co dělat a jak zabít celý den, než se vydám do jámy lvové.
Taťka, i když nemusel vstávat, už byl taky vzhůru a seděl v obýváku. Byl jsem překvapený, když jsem ho tam viděl. Seděl na gauči, pil kafe a sledoval televizi. Tak to jsem u něj už pěkně dlouho nezažil. Usmál jsem se nad tím a šel si uvařit čaj a nachystat snídani.
„Už jsi jedl?“ zavolal jsem na tátu z kuchyně.
„Ještě ne, udělám si trošku později, jen co skončí zprávy,“ odpověděl, a dál srkal svoji ranní kávu.
No takže zas až tak velké překvápko to teda není. Sleduje sice telku, ale dívá se na zprávy. To je celý taťka.
Vzal jsem si nedopitý čaj a sklidil se do pokoje. Rozhodl jsem se, že si pustím počítač. Stejně jsem chtěl napsat Hance a dlouho už jsem nekontroloval emaily. Usadil jsem se, pustil si počítač a popíjel čaj. Polovinu emailů jsem vyházel, většinou to byly spamy, nebo kraviny, na které se stejně nedívám. Už jsem označil zase další a chystal se ho smazat, když jsem se v poslední chvíli zarazil.
Byl z univerzity. Z té, kde jsem dělal poslední přijímačky. Otevřel jsem to. Bylo tam sdělení, že přijímací řízení bylo ukončeno. Výsledky jsou uvedeny na webových stránkách školy. Každý obdržel svůj kód, pod kterým se má přihlásit a zjistit si, jak vlastně dopadl. Písemné vyjádření o přijetí bude odesláno dodatečně.
Nedočkavě jsem rozklikl odkaz na stránku školy. Našel jsem si přihlašovací formulář a rychle zadal požadované údaje.
Seděl jsem, zíral na to jak na zjevení, než jsem dost dobře pobral to, co jsem tam viděl.
Pak jsem vyskočil ze židle.
„Jo! Mám to!“ vykřikl jsem. Stál jsem tam, opíral se rukama o stůl a nos zabořený až v monitoru. Přijali mě. Opravdu mi to vyšlo. Byl jsem tak rád. Usmíval jsem se a ani jsem v tom rozpoložení nezaregistroval, že do pokoje vešel táta, podívat se, co se vlastně stalo.
„Co máš?“ zeptal se, když viděl, jak jsem z něčeho celý nadšený.
Posadil jsem se zpátky na židli a prstem ukázal na monitor. Taťka došel ke mně a nahlédl mi přes rameno. Já na to koukal s ním a nevěřil jsem vlastním očím. Byl jsem přijatý se sedmým nejlepším výsledkem v pořadí.
„To je úžasné. A s perfektním výsledkem, gratuluji,“ poplácal mě táta po zádech.
Chvilku si to prohlížel, ale pak se zarazil. Všiml si jedné zásadní věci, o které jsem mu zatím neřekl.
„Pavle,“ tón v jeho hlase zvážněl. „To je ale dálkové studium, není tam chyba?“
Mlčky jsem vypl počítač a otočil se k tátovi. Stál a čekal, co mu k tomu řeknu.
Chtěl jsem mu to říct, ale čekal jsem na výsledky. Na obě univerzity s denním studiem mě přijali taky. Ty přijímačky jsem dělal pro jistotu.
Ale nechci tam jít. Celé dny sedět na přednáškách mi přijde jako zbytečná ztráta času. Chci studovat, ale chci i pracovat. Nemám problém s učením, tak proč ne.
„Chtěl jsem ti to říct, ale nevěděl jsem, jestli mě vezmou,“ řekl jsem opatrně.
„Nechápu to, proč dálkově?“ táta byl hodně překvapen a měl jsem pocit, že se mu to moc nelíbí. „Vždyť máš předpoklady v pohodě zvládnout normální denní studium, tak proč? Dálkové je pro lidi, co už pracují a ty jsi teprve odmaturoval.“
„No, právě,“ držel jsem v ruce tužku a nervózně s ní poklepával o opěradlo židle.
„Co právě?“ taťka stále nechápal.
Z venku prosvítalo slunko a skrz ty okna pěkně hřálo. Tátovi se v těch slunečních paprscích krásně leskly vlasy. Jeho blonďatá hlava zářila jako druhé slunce. Máma má taky světlé vlasy. Zajímalo by mě, po kom jsem vlastně podědil to hnědé háro, z kterého je každý tak unešený.
„Po kom mám vlastně hnědé vlasy?“ zeptal jsem se místo vysvětlení.
„Po babičce,“ odpověděl táta automaticky. Pak se vzpamatoval. „Neodbíhej od tématu. Proč dálkově? Moc se mi to nelíbí.“
Povzdechl jsem si. „Jsem možná divný, ale mě práce baví a chtěl bych ji dělat dál.“
„Ale to můžeš. Budeš chodit do školy a při tom dělat třeba brigádu,“ namítl táta.
„Ale to já právě nechci. Chci chodit normálně do práce a při tom studovat. Zvládnu to, uvidíš. Však si vzpomeň, když jsem byl v nemocnici. Naučil jsem se na tři měsíce dopředu,“ připomněl jsem mu, čím jsem zabíjel čas, když jsem byl zavřený na psychině.
Tahle zmínka ale v nás obou okamžitě vyvolala nepříjemné pocity. Mlčeli jsme. V kuchyni cinkla mikrovlnka. Taťka se probral. Otočil se a šel si vytáhnout jídlo. Ještě chvilku jsem seděl a snažil se zahnat ten nepříjemný pocit z toho, že jsem zmínil psychiatrii.
Ale nemůžu to nechat jen tak.
Vstal jsem a šel za tátou do kuchyně. Seděl už u stolu a chystal se jíst. Pořád měl stažené obočí, jak se mračil. Opravdu se mu to nelíbilo.
„Tati. Určitě to zvládnu. Opravdu bych chtěl chodit do práce. Baví mě to“ sedl jsem si naproti němu a upřeně jsem na něj koukal. Tohle taťka nesnáší. Nemá rád, když jí a někdo na něj takhle hledí. Položil příbor. Poodsunul talíř a opřel si ruce na stůl.
„Nemám strach z toho, že bys to nezvládl. Ale bojím se toho, že tě to tak pohltí, že pak přestaneš chodit do školy a nedoděláš ji.“
Aha. Tak toho se táta bojí. Že se přestanu učit, když budu pracovat.
„Na školu se můžu vykašlat, i když do ní chodit budu každý den.“
To byla dobrá námitka a táta věděl, že mám pravdu.
„Slibuji, že se na školu nevykašlu. A byl bych blbej. Jenom s maturitou toho dneska moc člověk nenadělá.“
Táta konečně povolil svraštěné obočí. Už se tolik nemračil.
Jak ho znám, nejspíš ho právě něco napadlo.
Nespletl jsem se.
„Tak dobře. Můžeš studovat dálkově. Ale!“ zvedl ukazováček, abych pochopil, že to co teď řekne, myslí smrtelně vážně. „Mám několik podmínek. A budeš to mít písemně a podepíšeš, že s tím souhlasíš.“
Ježkovy voči. Taťka na mě jde pěkně tvrdě.
Začínal jsem se obávat toho, co na mě vybalí. Zvlášť po tom co řekl, že to musím podepsat.
Ale co vím určitě, je, že nechci jít na denní studium. Nechci tam sedět denně několik hodin. Jsem rozhodnutý.
„Dobře,“ přikývl jsem. „Jaké jsou podmínky?“
Táta se nakonec usmál. Viděl, že mě stejně nezvyklá.
„Smlouvu co máš teď, zrušíme. Ukončí se v červnu a od července budeš mít normální pracovní smlouvu standartně jako všichni ostatní. Zatím na rok, s tříměsíční zkušební dobou.“
„Od července?“ zasekl jsem se.
Taťka přikývl. „Chceš pracovat? Tak hned. To je první podmínka. Na léto je vždycky plno dovolených a já potřebuji každou volnou ruku. Firma si nemůže dovolit zavřít na dva měsíce.“
Povzdechl jsem si. Takže žádné prázdniny. Ale co. Stejně budu mít spoustu času, když už nebudu s Ondrou.
„Dobře, a co dál?“
„Staráš se teď o provoz auta. Ale jak začneš pracovat, budeš přispívat i na domácnost. Všechno na půl. A tím myslím všechno. Oblečení si už budeš komplet kupovat sám. A začneš si odkládat peníze, aby sis jednou mohl koupit byt. Do konce života spolu bydlet nemůžeme,“ dodal ještě na vysvětlenou, když viděl, jak se tvářím na nové bydlení. „Kolik si budeš odkládat, to už bude tvoje věc. Tak co, můžu pokračovat?“
Zatím to jde. Ale jak znám taťku, tak ta největší pecka přijde asi nakonec.
„Dobře. A co dál? To určitě není všechno,“ podíval jsem se na něj podezíravě.
Táta se usmál. „No, bude toho ještě víc. Ale je tu něco hodně důležitého. A chci, aby sis to rozmyslel, než na to kývneš, ano?“
A je to tady. To jsem vážně zvědav, co to bude. Jen doufám, že ne něco takového, co by mě odradilo od mého plánu studovat dálkově. Nesmím se dát.
Nasadil jsem svůj poker face. „Poslouchám.“
„V práci budeš zaměstnanec, jako každý jiný a musíš podle toho dodržovat i jistá pravidla. Žádné citové výlevy vůči mně, Lence nebo Ondrovi. To si necháš na doma. Takže chci, abys to s Ondrou teď vyřešil co nejdříve, rozumíš?“
Připomněl mi, co jsem slíbil před maturitou. Co bude odpoledne, o čemž zatím nevěděl. Při této zmínce se mi sevřel žaludek.
Ne. Teď na to myslet nebudu.
Přikývl jsem. „To je všechno?“ zeptal jsem se klidně, abych neukázal, že poslední zmínka o Ondrovi mě mírně rozhodila.
„Není,“ zavrtěl táta po mé otázce hlavou. „Smlouvu budeš mít podmíněnou tím, že dokončíš školu. Ukončíš předčasně studium, nebo jen přerušíš, okamžitě s tebou bude rozvázán pracovní poměr. Budeš nedostudovaný a bez práce. Ode mne nedostaneš ani korunu. Budeš si muset najít práci, abych tě nevyhodil z bytu, když nebudeš platit nájem. Studium si budeš financovat sám. Rozuměl jsi všemu dobře?“
Tak to je brutál. Tohle jsem opravdu nečekal. Přesně jak jsem si myslel. Tu největší pecku si táta schoval na konec.
„Lenka to měla taky tak?“ zeptal jsem se.
„Ne. Lenka studovala a při tom pracovala brigádně. Ušetřila si na byt a ten ještě z části zaplatila půjčkou. To že jsem u ní bydlel, byla jen její dobrá vůle, že mě k sobě vzala.“ Táta si přisunul zpátky talíř a okusil jídlo. Vstal a dal to znova do mikrovlnky, protože mu to celé vychladlo.
Zatím, co se jídlo ohřívalo, otočil se zpátky ke mně.
„Podívej, Pájo. Nemůžeš mít všechno zadarmo. A jen proto, že vlastním firmu, nedostaneš všechno na zlatém podnose. Chceš pracovat? Dobře. Na jednu stranu jsem rád. Ale uvědom si, že vysoká je teď pro tebe priorita. A když chceš mermomocí chodit do práce, tak ano. Ale se vším všudy. Stejně jako ostatní lidi. Takže si to dobře promysli. Až dojím, tak mi řekneš, jak ses rozhodl. A teď mě nech najíst.“
Táta ukončil svůj monolog a vytáhl si jídlo z mikrovlnky. Usadil se zpět ke stolu a začal jíst.
Vstal jsem, přemístil se do obýváku. Měl jsem rozhodnuto. Když to zvládnou jiní, tak já taky. A hodlám, udělat celou školu. Trpělivě jsem čekal, až táta dojí. Jen co odložil příbor, vstal jsem a šel k němu.
„Beru to.“
Taťka ke mně zvedl hlavu. „Jseš si tím jistý?“
„Ano.“
„Dobře. Sepíšu to a pak ti to dám podepsat. A pamatuj na to, že je ta smlouva závazná, jako každá jiná.“
Taťka si možná ještě v duchu říkal, že mě ty podmínky zviklají, ale když viděl, že se mnou nehne, rezignoval.
Bylo rozhodnuto.
Blížilo se léto a já se chystal na nový život. Ale ten začátek je podmíněný nějakým koncem.
Ten mezník je nejen ukončená škola, ale i ukončený vztah s Ondrou. Jak to budu zvládat, je ve hvězdách. Budu ho potkávat v práci. Jaké to bude? Nevím. Teď to ale v první řadě musím skončit.
A ten čas se blížil mílovými kroky. Nikdy ty hodiny neutíkaly tak rychle jako dneska. Táta už byl dávno pryč a já byl čím dál víc nervóznější. Když se blížila třetí hodina, zavolal jsem Lence.
„Ano?“ ozvala se, když zvedla telefon.
„Platí teda, na čem jsme se domluvili?“ zeptal jsem se bez okolků.
„Počkej chvilku,“ řekla a já v telefonu slyšel, jak ještě mluví s Ondrou. Pak se mi znovu ozvala.
„No už jsem na chodbě. Můžem mluvit. Bude tady nejmíň do půl páté. Naplánovala jsem práci tak, aby se tu zdržel do doby, než všichni odejdou. Opravdu přijdeš?“
„Přijdu ve čtyři. Může být?“
„Jo, to jde. V tuhle dobu tu už skoro nikdo není. Zvládneš to?“ zeptala se Lenka starostlivě.
„Budu muset,“ povzdychl jsem si.
„Počkám na tebe venku, jak jsme se domluvili a pak tě odvezu.“
„Tak jo, přijdu. Stejně to musí jednou ven, a čím dřív, tím líp. Už to nechci dál protahovat.“
„Dobře, budu čekat, zatím ahoj, musím se vrátit.“
„Ahoj,“ rozloučil jsem se a zaklapl telefon.
Dal jsem telefon do kapsy a znovu se podíval na hodiny. Za půl hodiny mi jede autobus. Pomalu jsem se chystal. Nejen oblékáním, ale i psychicky.
„To nezvládnu,“ opakoval jsem si pořád dokola. Od té doby, co jsem se to dozvěděl, jsem ho neviděl ani neslyšel.
Když jsem odcházel z bytu, ještě jsem třikrát zkontroloval, jestli je zamčeno. Byl jsem rozhozený a musel jsem s rukama pořád něco dělat. I cestou v autobuse jsem na to stále myslel a nepomohly ani písničky, které jsem si pouštěl přes sluchátka do uší.
Před firmu jsem dorazil deset minut před čtvrtou. Nervózně jsem chodil sem a tam a dovnitř jsem si netroufal vejít. Čekal jsem na Lenku.
Kdy už pro boha vyleze ven?
„Pájo!“ ozvalo se od vchodu.
Byl jsem schovaný za jejím autem a nevšiml jsem si, že už je venku. Rychle jsem došel k ní. Tvářila se minimálně starostlivě. Viděla na mě, jak jsem z toho celý pryč. Poplácala mě po rameni.
„To zvládneš, neboj. Jen to zbytečně neprotahuj,“ políbila mě na tvář. „Tak běž, budu tě čekat v autě.“
Na moment jsem stiskl její ruce, pak jsem ji pustil a vešel dovnitř. Prošel jsem chodbou až k Ondrově kanceláři. Měl jsem pocit, že než jsem tam došel, tak to byla celé věčnost. Nikdy mi ta chodba nepřišla tak dlouhá, jako teď. Všude bylo ticho a nikdo tu už nebyl. Jen z jeho kanceláře hrála hudba, jako tenkrát. Bylo to jako deja vue.
Zastavil jsem se u pootevřených dveří jeho kanceláře. Pořád jsem si musel opakovat, proč to všechno dělám.
Že jsem se v něm spletl. Škaredě jsem se v něm zmýlil. Myslel jsem, že mě miluje a zatím to všechno bylo jinak. To on si se mnou dělal, co chtěl. Dovoloval mi mé chování a všechno co bylo jen pro své vlastní dobro. Využíval mě. Možná mě ani nikdy nemiloval. Za to já jeho ano. I když ze začátku šlo jen o sex, přeměnila se moje náklonnost k němu v lásku. A pořád ho miluji. Ale už s ním nemůžu být. Pocit, že vím tohle všechno, by mi to nedovoloval.
Musím to skončit.
Zhluboka jsem se nadechl a strčil do dveří.
Ondra seděl u stolu a něco právě psal. Když slyšel vrznutí dveří, zvedl hlavu. Usmál se na mě a postavil se.
Nesmím ukázat nervozitu.
Vešel jsem dovnitř a zůstal stát uprostřed místnosti.
„Ahoj, Pavli,“ ozval se Ondra a obešel stůl, aby mohl jít ke mně.
To nesmím dovolit.
„Stůj,“ napřáhl jsem proti němu ruku. „Zůstaň tam.“
Ondra se zastavil a překvapeně na mě hleděl. „Žádná pusa na přivítanou?“ znovu se usmál a pozvedl významně obočí.
„Ne.“
Tahle moje strohá odpověď ho dokonale zaskočila. Teď už byl doopravdy v koncích. Nevěděl, co to všechno znamená. Já se tvářil neutrálně. Nemračil jsem se, ale ani jsem se neusmíval. Ondra se opřel jednou rukou o stůl, naklonil hlavu a zkoumavě se na mě zadíval svým pronikavým pohledem.
Z toho pohledu mě až zamrazilo.
Musím to ukončit co nejrychleji.
„Gratuluji k maturitě,“ ozval se Ondra, když jsem tu chvilku byl ticho. „Mám pro tebe překvapení, za ten perfektní výsledek.“ Znovu se pokusil o úsměv, ale už byl trochu nejistý. Pořád si nedokázal vysvětlit tohle moje chování.
„Překvapení jsi mi už dal předminulý pátek.“
„Co?“ nechápal, o čem to mluvím.
„Byl jsem tady. To auto před firmou tu nebylo jen tak,“ naznačil jsem a čekal, jak zareaguje.
Ondra zvážněl. Už se nepokusil ani o náznak úsměvu, jen se mi stále díval do očí a snažil se z mého výrazu cokoli vyčíst. Ruku, kterou měl položenou na stole, sevřel v pěst.
„Tak přece,“ promluvil. „Myslel jsem si, že mi Lenka neříká pravdu.“
„Chtěl jsem, aby mě zapřela.“
„Proč?“
Nechce se mi to vysvětlovat. Prostě řeknu, jak se věci mají, a půjdu. Moje nervozita začala stoupat.
„Končím s tebou. Už s tebou nechci nic mít a tentokrát to myslím vážně.“
Ondra byl dokonale zaskočený. Já se snažil mluvit pevným hlasem, abych nedal najevo svou nervozitou. I když s ním nechci chodit, moje láska k němu ještě zcela nezmizela. A o to víc to pro mě teď bylo těžší tohle říct.
„Tohle nemyslíš vážně?“ Ondra sundal ruku ze stolu a udělal dva kroky ke mně. Couvl jsem trochu dozadu.
Nesmí ke mně blíž. Nesmí se mě dotýkat. Neunesl bych to.
„Myslím,“ odpověděl jsem rozhodně. Stále jsem pozoroval každý jeho pohyb.
„Někoho máš?“
Tuhle otázku jsem nečekal. Zaskočila mě. Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Tohle si myslíš?“
„A co jiného?“ Ondrův tón v hlase už nebyl klidný. Začínal být nervózní. S každým dalším slovem zněl tvrději a mírně zvýšil hlas. „Co jiného si mám myslet, když nevoláš, nezvedáš mi telefon a neodpovídáš ani na zprávy? Odjedeš na týden pryč, nic neřekneš. A když jsem přijel za tebou na chatu, tak tam byl ten kluk.“
Pár vteřin trvalo, než mi došlo, o kom vlastně mluví.
„Jo ty myslíš Martina?“
„Tak číšník se jmenuje Martin?“ zeptal se jízlivě Ondra. „Máš s ním něco?“
„Tak tohle si myslíš?“ Byl jsem překvapen tím, co mi teď řekl.
On mě podezírá z toho, že jsem si něco začal s Martinem a proto se s ním chci rozejít.
„A proč bys jinak…“
„Prostě to chci skončit!“ vyhrkl jsem trochu hlasitěji, protože mě naštvalo, z čeho mě viní. „Víš, co? Všechno co mezi námi bylo, je pryč. Začal jsem nový život a ty už do něj nepatříš. A není to kvůli Martinovi, je to kvůli tobě.“
„Nechápu, jak to myslíš.“ Ondra zas o kousek popošel. Byl už skoro u mě.
„Tak já ti to vysvětlím. Slyšel jsem tě v ten pátek telefonovat. Vím, s kým jsi mluvil.“ Kromě toho, že jsem byl stále nervózní a ruce schovával v kapsách, aby nebylo vidět, jak se mi klepou, začínal jsem být i naštvaný. „Nebudu ti dělat blbečka,“ pokračoval jsem. „Jestli jsi mě měl aspoň trochu rád, tak si tu svou lásku sbal a schovej do šuplíku pro někoho jiného. Třeba pro Michala.“
Ondra už se opravdu mračil. Viděl, že to myslím vážně, ale nejspíš mi chtěl ještě namluvit, že to tak není. Přistoupil až ke mně a chytil mě za loket.
„Nevím, co jsi slyšel, ale nic z toho co mi tu naznačuješ, není pravda.“
„Není?“ zvýšil jsem hlas. Vytrhnul jsem ruku z jeho sevření a odstrčil ho. „Slyšel jsem všechno a dobře. I to, jak jsi říkal, že když se chceš někam dostat, tak musíš vědět, který zadek ojet. Že jenom proto se mnou jseš.“ Na chvilku jsem se odmlčel a čekal co na to Ondra. Neříkal nic. Jen na mě konsternovaně zíral a určitě si v hlavě přehrával svůj rozhovor s Michalem.
„Měl jsem vědět, že mě nemáš rád, už když se stalo to s Petrem. Znásilnil ti kluka a ty ses ani nenamáhal mu jít rozbít hubu.“
„Říkal jsi, že to nechceš řešit,“ konečně se Ondra probral a znovu se malinko přiblížil. Natáhl ruku ve snaze mě znova chytit.
„Nesahej na mě!“ Couvl jsem ještě o jeden krok, abych zvětšil vzdálenost mezi námi. Musím to už skončit. Trvá to moc dlouho. Vztek začala přebíjet lítost nad tím vším.
„Nechtěl jsem to řešit. Ale kdyby ti o mě opravdu šlo a miloval jsi mě, tak bys mě neposlouchal a udělal bys to. Neměl jsi ani snahu zjistit, kdo byl ten druhý. To Lenka nakonec zařídila, že Milan dostal přes hubu. Tobě to bylo jedno.““
„Křivdíš mi Pavle. Nebylo mi to jedno. Milu…“
„Neříkej to!“ zvýšil jsem na moment hlas.
Nebude mi říkat, že mě miluje, když to není pravda. Nechci to poslouchat.
„Prostě jsme spolu skončili a definitivně. A nepočítej s tím, že zase budu prosit, aby ses vrátil. Už ne.“
„Pavle nedělej to. Nechci tě ztratit.“
Nečekal jsem, že řekne něco takového. Zarazil jsem se.
„Miluji tě. Prosím nedělej to,“ zopakoval a nasadil v hlase tón, kterému jsem nikdy neodolal. Znovu ke mně přistoupil blíž a chytil mě za ruku. Naklonil se a zašeptal mi do ucha: „Nechci tě ztratit. Víš, že nám spolu bylo vždycky dobře,“ dýchl mi na krk.
Naježily se mi všechny chloupky na zátylku, jako při našem prvním setkání.
Ještě chvilku a zvyklá mě. Nemůžu tomu podlehnout.
V duchu jsem si vybavil jeho hovor s Michalem, abych se od něčeho odrazil a nepodlehl mu.
„Už jsem se rozhodl. Začínám nový život a ty už do něj nepatříš.“ Zhluboka jsem se nadechl a zkusil ho od sebe odstrčit. Jenže mě držel pevně a druhou rukou mě chytil kolem pasu a víc si mě k sobě přitáhl.
Musím, jinak to neskončí.
„Jo, a jen tak mimochodem. Vzali mě na všechny tři vysoké. Budu studovat dálkově a od července tu budu pracovat. Takže se budeme vídat už jen pracovně.“ Sebral jsem poslední zbytky sil a vší silou ho od sebe odstrčil. Jednu ruku jsem mu zapřel o hruď, aby se ke mně už znovu nepřiblížil. Cítil jsem, jak mu rychle bije srdce.
Musím to vydržet. Nesmím tomu podlehnout.
„A možná jednou budeš můj podřízený,“ stáhl jsem ruku z jeho hrudi dolů, abych necítil to všechno, co mě vždycky tak vzrušovalo. „Ostatně, to jsi byl vždycky. Jen teď už to nebude o sexu, ale o práci.“
Musím pryč. Dotýkal jsem se ho a to ve mně znovu probudilo všechny mé city k němu. Musím pryč, než se stane něco, co bych už nezvládl.
Otočil jsem se, a aniž bych čekal na jakoukoli jeho odpověď, vyšel jsem z kanceláře.
Než jsem se vzdálil dostatečně daleko, zaslechl jsem ještě, jak vzteky kopl do stolu a volá za mnou:
„To nenechám jen tak. Jseš můj a já ti nedovolím to skončit!“
Že by se do mě přeci jen zamiloval? Nebo to byla jen planá výhrůžka? Nebo se mě nechce vzdát proto, že jsem jeho žebřík, po kterém se šplhal na vrchol firmy? Ať už je to jak chce, asi bude ještě chvíli trvat, než to vzdá. Budu se muset obrnit a ustát to, co mě nejspíš ještě čeká.
Každopádně teď jsem musel od něj co nejrychleji pryč. Stálo mě to hodně sil, i přesto, že to byla snad jen polovina z toho, co jsem chtěl říct. Pořád jsem k němu něco cítil a to všechno, co se událo v kanceláři, mě hodně bolelo. Ale tohle rozhodnutí bylo správné.
Rychle pryč. Pryč od něj.
Přidal jsem do kroku a spěšně jsem vyšel ven. Lenka stála vedle auta. Viděla, jak přicházím a asi bylo vidět, že mě to dost vzalo. Všechno to co jsem právě cítil, se muselo odrážet v mé tváři.
Nevěděl jsem, kde se to ve mně vzalo a řekl jsem to Ondrovi všechno, aniž bych se tam sesypal na místě. Ale teď mě už síly opouštěly. Rychle jsem nastoupil do auta. Lenka si taky honem nasedla a podívala se na mě.
„Hotovo?“ zeptala se jediným slovem.
Kývl jsem hlavou. Krk jsem měl stažený a nebyl jsem schopen ze sebe vydat ani hlásku.
Objala mě a pohladila po vlasech. „To bude dobrý.“
Ani nevím, po kolikáté mi řekla tuhle větu za posledního půl roku.
Všechno to napětí povolilo. Rozbrečel jsem se. Slzy mi tekly a já se je snažil setřít. Byl to však marný boj. Bylo jich tolik, že jsem měl za chvilku mokrý rukáv.
„Na, tady máš kapesník,“ řekla Lenka a kdo ví, odkud vytáhla balíček kapesníků.
Zvedl jsem hlavu. Vzal jsem si je a jeden si vytáhl. Začal jsem si utírat oči. Lenka mě ještě jednou pohladila.
„Lepší?“
Znova jsem kývl hlavou. Pak jsem zabloudil očima ke dveřím firmy. Stál tam Ondra. Vyběhl ven a zřejmě mě hledal. Rozešel se k našemu autu.
Sakra, viděl mě. Musel si všimnout, že brečím. Nemůžu s ním mluvit.
„Jeď!“ křikl jsem na Lenku, až se chuděra lekla. „Honem jeď!“ křikl jsem znovu a upřeně se díval, jak se k nám Ondra blíží.
Lenka se ohlédla. Uviděla ho a pochopila. Rychle nastartovala auto a vyrazila pryč, jako by za námi hořelo. Ondrovi chybělo už jen pár kroků a byl by u nás. Ještě jednou jsem se na něj podíval. Stál na prázdném parkovišti a díval se, jak odjíždíme. Otočil jsem se zpátky a znovu si otřel oči.
Už ne. Už to nechci. Skončilo to.
Lenka zamířila rovnou domů. Domluvili jsme se, že se nebudeme nikde zdržovat a pojedeme rovnou k nám. I když cesta netrvala dlouho, trochu jsem se uklidnil, a hlavně – přestal jsem brečet. Doma jsem se zašel do koupelny trochu opláchnout. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Zas jsem měl oči celé zarudlé.
Kolikrát ještě.
Lenka mezitím uvařila kafe a sedli jsme si spolu do obýváku. I když jsem měl stále z toho sevřený žaludek, snažil jsem se nějak rozptýlit.
„Jo, novinka,“ vzpomněl jsem si. „Vzali mě na to dálkové studium“
„Super! Od kdy to víš, že ses ještě nepochlubil.“ Lenka dopila kávu a postavila hrnek na stůl.
„Od rána.“
„A co taťka, kdy mu to řekneš?“
„Už to ví,“ přiznal jsem se.
„No a co na to řekl?“ byla Lenka zvědavá. Už když jsem ji to prozradil, říkala, že se to taťkovi nebude líbit.
„Moc se mu to nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Od července nastupuji na normální smlouvu. Jen nevím…“ odmlčel jsem se a zadíval se do okna.
„Co?“ zeptala se Lenka. Chytla mě za bradu a natočila k sobě.
Chytl jsem její ruku a dal ji dolů. „Nevím jak s Ondrou. Když jsem tohle všechno chtěl, nepředpokládal jsem, že se s ním rozejdu.“
Otočil jsem hlavu zpátky do okna a díval se, jak se ve větru pohybují větve stromů. Bylo mi z toho pořád smutno a jen tak brzy mě to asi nepřejde.
„Vyhýbat se mu nebudeš moct pořád. Přece jen budete dělat vedle sebe. Ale nějak to uděláme,“ snažila se mě Lenka uklidnit. „Myslím, že někde v polovině července má nahlášenou dovolenou na dva týdny. Nějak to zvládneš, bude to v pohodě. Udivíš.“
„Doufejme,“ povzdechl jsem si a zvedl se. Zmínka o Ondrovi mě zas dostala do blbé nálady. „Jdu se osprchovat a půjdu si lehnout,“ obešel sem Lenku.
„Už? Vždyť je docela brzo,“ podivila se.
„Jsem unavený,“ odpověděl jsem sklesle. Moje nálada prostě nešla skrýt.
Lenka mě nechala být. Věděla, že nemá cenu už cokoli říkat. Prostě jsem si tím musel projít.
Ono není lehké se s někým rozejít. Zvlášť pokud toho druhého miluje a on ho tak zradí.
„Jo,“ otočil jsem se na Lenku ještě mezi dveřma. „mohla bys prosím tě zpod mé postele vytáhnout tu fotku a vyhodit ji? Nechci se na ni už dívat.“
Přikývla a vstala, že to udělá hned. Rychle jsem se raději zavřel v koupelně.
Osprchoval jsem a zalezl do pokoje. Nedíval jsem se nalevo ani napravo, zamířil jsem rovnou do postele. Opravdu jsem z toho všeho byl unavený. Měl jsem pocit, jako bych dostal ránu palicí do hlavy. Jako by mi někdo dal kopanec do břicha. Měl jsem pocit prázdnoty. A to všechno mě strašně tížilo. Lehl jsem si a přetáhl si peřinu přes hlavu, abych neviděl ani trošku z toho večerního slunka, které se opíralo do oken. Ležel jsem schovaný před celým světem a brečel jsem. Bylo mi to tak líto, že jsem si prostě nemohl pomoct.
Teprve teď mi došlo, že je definitivní konec.