Charlie
Zabral jsem se do práce, abych měl všechno co nejdříve hotovo. Schůzka s prezidentem společnosti také dobře dopadla. I on byl se mnou spokojený a smlouvu o spolupráci jsme protáhli na další dva roky. Což znamená, že i kdybych chtěl, jen tak se z Japonska teď v nejbližší době nedostanu.
Jen si nejspíš najdu svoji kancelář někde v klidnější části Tokia.
Kolem jedenácté jsem si udělal pauzu, abych se nasvačil a vypil si čaj.
Seděl jsem u okna, jedl a zamyšleně se díval ven. Ani jsem nevnímal ten ruch okolo. Prostě jsem se zasnil. To dnešní ráno bylo prostě dokonalé. Co asi teď Edie dělá?
Přehrával jsem si v hlavě vše, co ráno proběhlo až po můj odjezd, když jsem se náhle zarazil.
Uvědomil jsem si jednu věc, která mě v té ranní euforii unikla.
Měl jsem pocit, jako by se mezi stromy, když jsem nastupoval do auta, opět něco mihlo. Ale ráno jsem tomu nepřikládal takovou důležitost, protože jsem měl Edieho plnou hlavu.
Zdálo se mi to, nebo se vážně něco děje?
Veden nutkavým pocitem jsem hned popadl telefon a vytočil číslo na Edieho.
Čekal jsem několik zazvonění, než mi ho zvedl.
„Edie? Chtěl jsem se jen zeptat, jestli už jsi vzhůru… No a budu končit o půl jedné, tak bys mohl přijet… No a… Je všechno v pořádku?“
Edie
„Hasano tě viděl v tom železářství a protože jsme si hodně podobní a on si tě pamatoval jako dítě, tak hned věděl, o koho se jedná. Včera tu prý byl, aby zjistil kde, a s kým bydlíš. Ujistil se, že jsi to ty, když mě viděl, jak od tebe odcházím. Musíš jít se mnou. Stihneme se vrátit než…“ to už nedopověděl, protože mi zazvonil telefon.
Zvedl jsem ho a poslouchal, co mi Charlie říká.
„Noo… Asi budeš muset odjet svým autem. Setkáme se doma. Něco si musím zařídit s Harunou. Neboj, budu doma brzo. Potom pojedeme na ten nákup, ano?“
Nechtěl jsem mu nic říkat, protože by se zbytečně bál a to jsem nechtěl. Už tak jsem měl strach za nás oba. Netušil jsem, jak to dopadne, nebo co se stane, ale obavy ve mně hlodaly pěkně hluboko.
Charlie
Telefonát byl velice krátký. Fakt že jo. Ani jsem nestihl nic namítnout a Edie to zaklapl.
Nechápavě jsem se díval na ztmavlý displej. Co to mělo být? Takhle mě odpálkovat?
Vůbec mě tím neuklidnil.
Co si jako musí vyřídit? A tak najednou? Vždyť nic nezmínil ani ráno. Nevím nic o tom, že by měl domluvenou schůzku a Tuovi se ještě nevrátili, takže do práce nespěchá.
Náhle mě polilo horko.
Co když… Co když někoho má?
Počkal, až odjedu do práce a pak si zmizí za… ním? Za ní?
Od té chvíle jsem byl jak vyměněný. Vše jsem dělal jen automaticky a asistentka mě musela několikrát opravit, když jsem udělal něco špatně.
„Co je s vámi, pane Powele?“ podívala se na mně tázavě, když jsme končili s poslední smlouvou a naplánovali jsme práci na druhý den.
Ona by vlastně mohla něco vědět. I když se podle jejich reakcí neviděli strašně dlouho, a podle všeho si i ona myslela, že je Edie mrtvý.
„Víte něco o Ediem? Vlastně o Isamovi?“ podíval jsem se na ní.
„Něco se děje?“ okamžitě zpozorněla, když jsem vyslovil Edieho pravé jméno.
„To se chci zeptat já. Nevíte… No… Není někdo, koho by si měl jako Isama vzít? Neměl nějaký dohodnutý sňatek, nebo tak něco? Líbí se mu holky? Nebo má nějakého milence, který by se mohl teď ozvat?“
Edie
Oblékl jsem se do černého obleku a bílé košile s tmavě modrou kravatou. Trochu jsem si upravil vlasy, které jsem mírně stáhnul dozadu. Obul jsem se a během chvíle nasedl i s Harunou do auta, který byl také slušně oblečený. Před Bosse se nehodilo chodit neupravený, určité postupy jsem měl hluboko vryté do paměti, i když jsem je nesnášel.
„To bude dobrý, nějak to spolu zvládneme,“ poplácal mě po rameni Haruna, když jsme už mířili do domu Bosse.
Tak dlouho jsem tohle sídlo neviděl. Přesně zapadající do staré japonské kultury. Vše podle přesně dané architektury dávných věků. Boss byl na tohle místo moc pyšný a na svou dceru ještě víc. Proto se rozhodl ji dát právě Harunovi, protože z jeho mužů, byl nejspolehlivější.
Vešli jsme dovnitř, a když se zaklaply dveře, tak se přese mě převalilo silné horko. Nebylo mi dobře z toho, že jsem tam a popravdě jsem netoužil stát před Bossem, to radši kulku do hlavy. Bál jsem se i o Harunu, protože mě celé roky kryl, což byl docela vážný prohřešek.
„Pojďte dál a vítejte,“ ozval se hrubý hlas, když jsme vešli do obrovské pracovny.
U připraveného stolu na zemi, seděl Boss a popíjel ještě horký čaj. Ukázal na místo naproti sobě a donutil nás usednout. Stačil jeden jeho pohled a dřepli jsme na kolena jak poslušní pejsci.
„Takže Isamo, nebo mám říkat Edie?“ usmál se a vedle něho si přisedl Hasano.
„Edie, svého jména jsem se už vzdal. Nechci a ani nemám právo být na místě, které my bylo předurčeno. Nebýt Pana Tui, tak nežiji. Pokud vím, je mojí povinností splatit život životem. Takže nerozumím tomu, proč jsem tu,“ zvolil jsem drzé jednání, protože to byla jediná možnost jak ukázat, že už nejsem Yakuza.
„Musím uznat, že schovávat se umí dobře, pane,“ poklonil se Hasano a hodil na stůl mé fotky.
Díky bohu jen mé a ne Charlieho, ale i přesto se mi to nelíbilo.
Charlie
Asistentka mlčela a přemýšlela.
„No, kdyby byl ještě v Yakuze, byla by jedna. Bossova dcera. Ale nikdo neví, že je naživu. Takže tohle padá,“ řekla zamyšleně. „Leda, že by se někdo dozvěděl, že žije. Tak mě napadlo…“
Pozorněji jsem se na ni zadíval.
„No? Co vás napadlo?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„Mohl se to někdo dozvědět. Mohlo to mít souvislost s vaším únosem.“
Zatlo ve mně. Nejen proto, že mi připomněla tuhle nepříjemnou věc, ale také proto, že to vážně mohlo Edieho prozradit.
„Jedu domů,“ prudce jsem se postavil.
„Jedu s vámi,“ zvedla se i asistentka a rychle sbalila věci a zamkla je do šuplíku. „I když jsem s nimi nechtěla mít už nic společného, jsem ale ten, kdo ví, jak to v Yakuze chodí.“
Neodporoval jsem. Neměl jsem na vybranou. Každá pomoc dobrá. Během chvilky jsme seděli v autě a jeli k Ediemu domů. Jen jsme se cestou ještě zastavili u mého bytu, kde jsem vyběhl nahoru, abych si ze sejfu vzal svou zbraň. Jo, řekl jsem, že ji začnu vozit s sebou.
Edie
„A v čem vám pomohou ty fotky?“ ukázal jsem na ně a zvědavě se na ty dva podíval.
„Jsi drzý, Isamo. Nejspíš si za tu dobu zapomněl chování, jenže to se dalo čekat. Dobře… respektuji zavázání životem panu Tua, i když o tom člověku mám své vlastní mínění, ale i přesto, nastoupíš ke svému bratrovi a budeš mu po ruce!“ rozkázal Boss a já se načepýřil jako kohout.
Haruna mě však rukou zastavil a promluvil.
„Pane, Isamo je ještě mladý a má svůj vlastní život, dal jsem vám ten svůj a vezmu si vaši dceru, tak jak jsem ji slíbil včera v noci. Prosím tedy, nechte ho žít, jak chce, když už odešel a zřekl se své úlohy. Dluží někomu život a splácí ho. Pokud nebudu moc svoji funkci vykonávat anebo budu špatný podřízený, tak ho povolám a bude mi pomáhat, ale jinak… Chci, aby byl v bezpečí, je to má poslední rodina,“ říkal Haruna vyrovnaným hlasem a s každou větou se skláněl k zemi víc a víc.
Boss praštil do stolu, až se hrnečky s čajem vylily na naše nohy. Pálilo to, ale my se nesměli pohnout, dokud nám nedá svolení. Jen jsme se dívali před sebe a potlačovali jakoukoliv známku zaváhání. Haruna se zachoval jako hrdina, který chrání svého bratra, a já mu byl moc vděčný. Po těch letech jsem opravdu neznal pravé postupy a povinnosti Yakuzy.
Charlie
Asistentka se na mě podezíravě dívala, když jsem se vrátil zpátky do auta, ale mlčela. Nejspíš tušila, že jsem ve svém bytě nebyl jen tak.
Po chvíli jsme dojeli před Edieho dům. Vystoupili jsme a já si teprve v tuhle chvíli uvědomil, že nemám klíče. Do prdele! Na takovou základní věc jsme já i Edie zapomněli.
„Do prdele!“ zanadával jsem nahlas, když jsem chtěl otevřít, ale nešlo to. „Jak se dostaneme dovnitř? Jak teď mám zjistit, kde Edie je?“ otočil jsem se vztekle na svou asistentku. „Znáte postupy Yakuzy, tak můžete vědět, kde ho najít, ne?“
„Pane Powele, není to dobrý nápad. Dostaneme se nějak dovnitř a pak si v klidu rozmyslíme co dál,“ zavrtěla hlavou a začala chodit kolem stěny domu a ohmatávala každou nerovnost. „Někde tu Isamo bude mít určitě schované klíče,“ mumlala pro sebe a ani si neuvědomila, že použila Edieho pravé jméno.
„Je zbytečné se dobývat dovnitř, když je zamčeno. Není tu!“ byl jsem nervní čím dál víc. „Řekněte mi, kam mohl jet!“
Hnala mě touha vědět, kde Edie je. Potřeboval jsem vědět, jestli není s někým, s kým nemá být. Yakuza by teď pro mne byla to nejlepší vysvětlení. Ale já to tak nějak nechtěl přiznat nahlas. Nechtěl jsem, aby vyšlo najevo, že mě sžírají pochybnosti a… žárlivost.
„No je jedno místo, kam by mohl jít, pokud ho povolala Yakuza,“ zastavila se asistentka v hledání klíče. „Pokud tomu tak je, tak jel do domu Bosse.“
„To jeho dceru by si měl vzít?“
Odpovědí mi bylo jen pokrčení rameny.
„Jedeme tam,“ rozhodl jsem. „Nastupte si.“
„Pane Powele, to nejde!“ snažila se mě asistentka zastavit.
„Řekl jsem, ať si nastoupíte!“ přešel jsem ke dveřím na straně řidiče a otevřel je. „Pojedu s vámi nebo bez vás. Já si ho najdu!“
„Radil bych vám poslechnout Hanae!“ zavrčel mi náhle cizí mužský hlas do ucha a silné tělo mě přirazilo na kapotu auta.
Edie
„No… Abychom si ujasnili, co tě čeká, Isamo. Tak i tak budeš muset od této chvíle jezdit na každou velikou radu. Tvůj rod nepatří mezi malé a byl velmi uznávaný už před mnoha staletími. S mojí dcerou si lámat hlavu nemusíte, Haruna poctivě převzal tvé povinnosti, i když jako prvorozený na to má výhradní právo. Ale neoprostím tě od tvých úkolů a jednou nastoupíš na místo vedle svého bratra,“ Boss se zamyslel a nalil si další šálek čaje, když si ten předchozí vylil na nás.
„Ale já jsem říkal, že jsem se všeho vzdal. Nebudu jednat podle vás, už nejsem Yakuza,“ odsekl jsem, ale tím jsem si vysloužil dost nepříjemný pohled od Bosse.
Charlie
„Mně nebude nikdo říkat, co mám dělat!“ rozčílil jsem se a vší silou se rozmáchl loktem za sebe.
Nečekal to. Zasáhl jsem ho do žeber a on povolil mé sevření a udělal krok zpátky. Chytl se za žebra a výhružně se na mně podíval. Ale to já už vytahoval zbraň a mířil na něho.
„Pane Powele!“ vykřikla moje asistentka. „Prosím ne! Odejdi Akiyoshi. Nech ho být! Jestli mu něco uděláš, Isamo tě zabije!“
„Nemyslím si,“ ozval se druhý hlas. „Boss přikázal, abychom ho přivezli.“
Otočil jsem se po hlase, ale v tu chvíli jsem ztratil soustředěnost. Akiyoshi po mně skočil a v momentě jsem byl odzbrojen a na kolenou. Od cesty jsem slyšel přijíždět auto.
„Nastoupíš si a budeš zticha,“ přitlačil mě víc k zemi.
„Jdi do hajzlu!“ snažil jsem se mu vyškubnout. „Mě je u prdele ta vaše zasraná Yakuza i s celým Bossem!“
Nejspíš jsem to neměl říkat. V momentě jsem byl skoro omráčen. Jen na poslední chvíli jsem se zachytil rukama o zem, ale ty mi hned někdo zkroutil za záda a spoutal. Než mi nasadili přes oči černou pásku, ještě jsem zahlédl velké auto s černými skly a slyšel asistentku, jak se dohaduje, že pojede s námi.
Pak jsem byl strčen na zadní sedačku mezi dvě velká těla. Cesta odhadem mohla trvat tak patnáct minut. Ani jsem nevěděl, kam jedeme. Jediné co vím, že se asistentka snažila s mými únosci mluvit, ale nic nepomohlo.
Když jsme zastavili, vytáhli mě z auta a vedli do nějakého domu.
„Tak tady máš svého Isamu,“ zavrčel mi do ucha jeden z chlapů. Odemkl mi pouta, strhl pásku z očí a než jsem se vzpamatoval, prostrčil mě dveřmi do nějaké místnosti.
Edie
„Tak dost! Nemohu vám, jako posledním synům vašeho rodu dovolit, odejít od nás. To se nestane, a aby si věděl, že to myslím vážně, tak…“ ukázal Boss směrem ke dveřím, do kterých byl právě skoro vhozen Charlie.
Rychle jsem se zvedl a pomohl mu na nohy. Objal jsem ho, abych ho chránil.
„I když je to černoch a muž, tak ho uznám, ale pojistím si tě. Hasano!“
Zastrčil jsem Charliho za sebe, ale bylo mi to prd platný, protože se najednou v místnosti objevilo dalších deset mužů, kdy čtyři drželi mě, čtyři Harunu a dva Charlieho, abychom nemohli utéct.
„Znáš pravidla, a pokud nemá tetování, tak tohle jako příprava na tvého partnera stačí,“ usmál se Boss a z krbu za sebou vytáhl rozžhavené železo, kde na konci byl znak draka a moje pravé iniciály.
„Dost, ne! Dost!“ křičel jsem a vši silou jsem se snažil dostat ze sevření.
Bojoval jsem jak lev, ale nezabránil jsem tomu.
Rozžhavené železo se zakouslo do Charlieho kůže a zanechalo docela velkou spáleninu na jeho břiše. Slyšel jsem, jak křičí bolestí a mě to bolelo snad ještě víc, než jeho. Boss ke mně došel a za bradu si mě přitáhl k sobě.
„Takhle už musíš splnit to, co je ti dáno. Je to aspoň pojistka, že se ho už nikdo nedotkne a neunese. Kdo by si to teď taky dovolil… Není hezké mít označkovaného partnera?“ usmál se a odešel z místnosti. U dveří se ještě na moment zastavil.
„Nyní máš volno, ale jen na pár let, Isamo!“ poté odešel pryč.
Asi po deseti minutách mě ty gorily pustily a já prudce objal Charlieho. Ani jsem si po celou dobu nevšiml, že je tu i Hanae.
„Charlie, je mi to líto,“ šeptal jsem mu do ucha a líbal.
Charlie
Ani jsem se nestihl rozkoukat a už u mě stál Edie. Byl také rozčílený. Chytl mě, aby mě chránil. Jenže zbytečně. Do pokoje vtrhlo dalších deset chlapů a okamžitě nás od sebe oddělili. Odtáhli Edieho bokem a mě srazili k zemi. Ležel jsem na zádech a nechápal co se děje. Rozervali mi košili a pak mě chytli za ruce a nohy a pevně drželi. Nepomohlo ani žádné vzpírání se. Byl jsem jak ve svěráku.
Jen matně mi docházelo, co ten chlap ve výstavním kimonu říkal. Ale jakmile vytáhl z ohniště to železo, hned mi to docvaklo.
Nejsem žádný dobytek, aby si mě tady někdo značkoval!
Ale místo nadávek jsem zařval bolestí, když mi to žhavé železo přitlačil na břicho. Zažil jsem hodně, ale tohle…
Málem jsem se pochcal, jak velká bolest to byla. Až k mému nosu došel smrad mé spálené kůže a měl jsem pocit, že mi tím železem projde skrz.
„Za-zabiju tě - ty-skřete-“ vyrážel jsem ze sebe jednotlivá slova mezi výkřiky způsobené bolestí.
Přesto všechno, jak jsem byl ochromen tím, co se stalo, a doutnal ve mně neskutečný vztek, po tváři mi začaly téct slzy.
Slzy bolesti a ponížení…
Ani jsem nevnímal, kdy mě pustili a kdy ke mně přiskočil Edie.
„Nenávidím Japonsko… nenávidím Yakuzu,“ šeptal jsem jen. Celý jsem se třásl a snažil se zůstat při zdravém rozumu, což mi moc nešlo, protože jsem břicho měl jak v ohni.
Edie
„Jdeme Isamo,“ rozkázal Haruna a pomohl mi vzít Charlieho opatrně do náruče.
Odnesli jsme ho do auta a uložili na zadní sedačku. Už po cestě zpět domů, jsem volal Ayanovi, aby okamžitě dorazil ke mně.
Se vším souhlasil a už v telefonu bylo slyšet, jak si balí věci.
Když jsme dojeli na místo, zase jsem ho opatrně vzal a během chvíle uložil na postel. Opatrně jsem mu stáhl všechno oblečení a došel pro led, abych mu to místo chladil.
„Je mi to tak líto, Charlie. Kdyby si mě nepoznal, nic z toho všeho by se ti nestalo. A teď tohle… Netušil jsem, že mě našli. Prý už od toho tvého únosu o mně vědí. Já… Je mi to líto,“ říkal jsem sklesle a ledem objížděl popálené místo na jeho břiše.
Vypadalo to hrozně. Muselo to šíleně bolet, ale já čekal na Ayanu, abych mu nedal něco špatného.
Charlie
Spálenina byla dost velká a hluboká na to, abych skoro upadal do šoku. Nebyl jsem schopen vstát ani na nohy. Jen jsem rychle oddechoval a přemáhal nutkání na bolavé místo položit ruku. Neměl jsem ani odvahu se na to podívat.
Moje slova o nenávist byla poslední, která jsem řekl. Od té chvíle jsem mlčel. Jen jsem zatínal zuby a svíral ruce v pěst, když mi bolest procházela celým tělem. Nebyl jsem ani nápomocný, když mě Edie svlékal.
Když mi přiložil něco chladného na břicho, jen jsem zatnul svaly, ale zas je povolil, když tím místem projela ostrá bolest.
„Mů-můžu-si-za to-sám,“ chytl jsem Edieho za zápěstí a zavřel oči, když už jsem nezvládal je mít ani otevřené.
Jen okrajově jsem vnímal klepání na domovní dveře a hlasy, které se blížily k nám.
Edie
„Nemůžeš, nejmíň za polovinu věcí můžu já. Kdybych si tě k sobě nepřipoutal, tak by ti tohle neudělali,“ povzdechl jsem si a když se konečně ozvalo zaklepání, tak Haruna odešel otevřít dveře.
„Jsem tu, jak je mu.“
„Nic moc, musí mít bolesti, jen mu to chladím,“ vysvětloval jsem Ayanovi a ten už si sedal k Charliemu.
„Cejch? Jako opravdu je to cejch? Děláte si srandu, že? Myslel jsem, že se to už nedělá, naposledy ho dostala… No to je jedno, ale přesto. Cejch? Copak je to nějakej dobytek, nebo mnich?“ naštvaně házel rukama Ayano a pomalu vyndával věci na ošetření z brašny.
„Bohužel je. Je to kvůli mně, už o mě vědí a tohle má zabránit Charliemu, aby měl někoho jiného, nebo aby na něj vůbec někdo jiný sáhl. Protože nemá tetování a já… Svolil jsem k tomu, aby mě za pár let Haruna začal zaučovat. Byla to jediná možnost,“ spráskl jsem rukama a vzdálil se od Charlieho, abych nezavazel.
„Jsi blázen, Edie. Tohle není hra, a i když to je za pár let, tak ti to uteče jak voda. Chápu, že Charlieho moc miluješ, ale… Nejspíš bych udělal to samé,“ ukázal si prstem na záda a já pochopil, že on už je taky označený.
Pomalu ošetřoval Charliemu ránu a potom mu něco píchnul, aby ho to nebolelo.
„Dostal něco proti bolesti a má na sobě mast na chlazení. Bude mu za chvíli dobře, ale zůstane mu tam to označení. Bude to chvíli trvat, než se to zahojí, ale je to v dobrém místě, tak mu to nebude ani praskat.“
Ayano si sbalil věci a odcházel ke dveřím.
„Nedáš si kávu?“ křikl jsem ještě po něm.
„Dnes ne. Kdybys něco potřeboval, tak jsme vedle u tchána,“ usmál se a zmizel pryč.
„Pojedu trochu uklidnit atmosféru u Bosse. Tak zatím,“ odešel i Haruna.
Zavřel jsem dveře a šel si zpátky sednout za Charliem, kterého jsem neustále pozoroval.
Charlie
Moje apatie nepřešla, ani když se vedle mně objevil Hazuki. Otevřel jsem oči a jen nepřítomně na něho hleděl.
Je to na dobrém místě? To jako vážně? Vždyť se už nebudu moct před nikým ani svléknout. Ani před dědou, ani do plavek.
Oči se mi znovu zalily slzami.
Co je horší? Plazit se po zemi a žebrat o jídlo? Viset spoutaný v řetězech? Být prodán jako kus masa? Nebo být označen, jako dobytek?
Můžu si za to všechno sám. Kdybych byl normální, měl bych teď nejspíš ženu a děti a nezažíval bych tohle peklo.
Pohlédl jsem na Edieho, když se usadil vedle mě. Byla na něm poznat únava a starosti.
Raději bych z dobrovolného rozhodnutí snesl tetování, než tohle. Je to jako sňatek z donucení.
Ale přesto ho stále miluji. Šel bych si pro něj znovu…
„Chci být sám,“ řekl jsem tiše a opatrně se otočil na bok. Díval jsem se ven do zahrady a po chvilce se mi začaly zavírat oči.
Edie
Zabolelo mě u srdce, když Charlie řekl ty tři slova. Jenže měl pravdu… To já mu to udělal. To já můžu za jeho ponížení. Nejhorší, co jsem kdy viděl.
„Omlouvám se, Charlie,“ zvedl jsem se a ještě ho líp přikryl.
Odešel jsem z pokoje, aby mohl v klidu spát. Samotnému mi z toho všeho bylo zle a nemohl jsem se vzpamatovat.
Ublížil jsem jediné osobě, kterou tolik miluji a plně chápu, že mě už nechce vidět. Jak zvíře má cejch. Bože… Je mi z toho všeho tak moc špatně.
Nakonec jsem došel do kuchyně a začal vařit, abych uvolnil stres z toho všeho. Skončil jsem až pozdě večer. Protáhl jsem se a nakoukl do pokoje k Charliemu. Dlouho jsem nad vším přemýšlel a byla pravda, že být od něj daleko, tak bude v bezpečí. Na stolek vedle postele jsem položil papírek se vzkazem.
Dlouho jsem nad tím přemýšlel a je pravda, že mě to bude strašně moc bolet, protože tě šíleně miluji. Ale… nechci, abys byl tomuhle všemu neustále vystavován. Budeš mít k dispozici celý tenhle dům pro život s dědečkem. Nemusíš se bát, že bych sem jezdil, jen pokud bude potřeba něco opravit. Je mi to opravdu moc líto Charlie… Budu žít u Tuových v pokojíku tak, jak tomu vždy bylo. Moc tě miluji a chápu, že už mě nechceš nikdy vidět. Za vše můžu já a ponesu vinu na své hlavě. Odpusť.
Pomalu jsem zavřel dveře a vydal se do předsíně, abych se obul a oblékl si bundu.
Charlie
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probral mě šramot vedle postele. Pootevřel jsem oči a v matném světle, přicházejícím z chodby jsem viděl Edieho, jak pokládá nějaký lístek na stolek a odchází.
Ještě rozespalý jsem se natáhl po lampičce a vzal papír do ruky. Chtěl mi snad nechat vzkaz, že jde nakoupit? Teď večer?
Zadíval jsem se na ta psaná slova, a s každým dalším se ve mně vše svíralo víc a víc.
On… On mě chce opustit? Copak neví, že ho miluji? Po tom všem chce odejít?
Srdce mi vynechalo pár úderů a musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se vzpamatoval.
Copak neví, co pro mne znamená?
Uslyšel jsem, jak se obouvá a cvakla klika u dveří.
„Edie!“
Měl jsem sucho v ústech a můj hlas se ztrácel.
„Edie!“ zkusil jsem to znovu ochraptěle. Dveře klaply.
Rychle jsem vstal. Na poslední chvíli se zachytil postele, abych nespadl na zem. Chytil jsem se za bok, jak mě zranění zabolelo, ale hned jsem dal ruku pryč, když se po tom doteku bolest přihlásila s větší intenzitou.
Snažil jsem se co nejrychleji došourat do chodby. Chytl jsem kliku a otevřel jsem dveře. Mé nahé tělo ovanul noční chlad. Díval jsem se, jak Edie nastupuje do auta a startuje. Reflektory mě osvítily a já jen stál a díval se na něj.
Opravdu mě chce opustit? Měl jsem co dělat, abych se nesesunul k zemi. Držel jsem se futer a díval se na Edieho.
„Edie,“ zašeptal jsem. Už jsem neměl sílu ani zakřičet. „Nesmíš odejít…“
Edie
Nastartoval jsem auto a už chtěl odjet, když jsem se podíval ke dveřím a viděl ho tam stát. Nahého… Jak skoro padá k zemi... Bojoval jsem sám se sebou, ale potom nade mnou stejně vyhrálo to, že ho miluji. Vypnul jsem motor a vyběhl z auta, abych ho vzal do náruče. Nohou jsem zabouchl venkovní dveře a opatrně ho odnesl do postele, kam jsem ho uložil.
„Proč si šel ven? Mohl si nastydnout. Já… Nechci riskovat, že se ti něco stane a já nebudu u toho. Našli mě a já jsem tím, kým jsem, nemůžu se už úplně bránit. Nesnesl bych, pokud by ti někdo ublížil a oni… Charlie… Jen se o tebe bojím,“ lehl jsem si vedle něj a konečky prstů jen lehce přejížděl kolem jeho rány a pomalu vše natíral tou chladivou mastí.
Díval jsem se na jeho zjizvenou část břicha a nemohl jsem si odpustit, že jsem tomu nezabránil.
Charlie
Neodjel.
Vypnul motor a vystoupil s auta. Málem jsem zkolaboval, když se mi srdce divoce rozbušilo. Došel ke mně a vzal mě do náruče. Myslím, že z těch nervů za poslední dny, jsem musel i zhubnout, takže se mnou nejspíš ani nemá moc práce. Uložil mně na postel a lehl si vedle mě.
„Nechci to slyšet, Edie. Nechceš riskovat, že se mi něco stane a nebudeš u toho? A jak bys to chtěl udělat, když jsi chtěl odejít?“ vyčítavě jsem se na něj podíval. Chytl jsem ho za ruku, kterou mi mazal kolem spáleniny a stiskl ji.
„Zničím ho… už to není jen tvoje věc, Edie. To co mi udělal…“ na moment jsem se odmlčel a zatnul zuby, když mi v ráně zaškubalo. Zhluboka jsem se několikrát nadechl a pak pokračoval: „… to se neodpouští. Už to není Yakuza a ty. Je to osobní. Týká se mě to víc, než si myslíš. Za to mi zaplatí… Ještě nevím jak, ale já na to přijdu. Zničím ho…“
Můj hlas se ztišoval, ale tělem mi začal procházet mírný třas.
„Už nikdy neodcházej. Musíš… musíš se o mně posta…rat. Mys-lím, že-mám-horečku,“ domluvil jsem se a v tom momentě jsem se roztřásl ještě víc. „Za-volej Hazukimu, pro-prosím.“
Začal jsem ztěžka oddechovat a zdravým bokem jsem se tiskl k Edieho teplému tělu, protože mě víc a víc zachvacovala zimnice.
Edie
„Postarám se, přísahám, jinak bys byl schopen za mnou klidně i v tomhle stavu běžet,“ usmál jsem se.
Chtěl jsem mu ještě něco říct, že to s Bossem nemá cenu, ale tak se zkroutil bolestí a najednou se rozpálil, že jsem vytáhl telefon z kapsy a okamžitě zavolal Ayanu.
„Ahoj, promiň, že budím, ale Charliemu je hůř. Asi horečka… Jo… Prosím,“ Ayano slíbil, že dojde a já položil telefon.
Dál jsem Charlieho zahříval a dával si pozor, abych se o jeho zranění neotřel.
„Bude to dobrý, už tě nepustím. A určitě to tvoje barva kůže zase zamaskuje, víš, jak máš zázračnou pokožku i mě si na ni uhnal,“ mlel jsem kraviny, jen abych mu odpoutal myšlenky od bolesti.
„Miluji tě, Charlie. Moc.“
Během chvíle se otevřely dveře a v nich ještě rozespalý Ayano. Ihned došel k Charliemu a zkontroloval jeho stav.
„Pokud máš led, tak pro něj běž, začneme srážet horečku,“ řekl a usadil se vedle Charlieho na postel.
Charlie
Začaly mi drkotat i zuby, jak jsem se třásl. Ale přesto jsem se na moment pousmál, když Edie řekl, že jsem ho uhnal právě kvůli tomu, jak vypadám. No já si tu barvu kůže nevybral. Nejsem doma nikde. Všude kamkoliv přijdu, se na mně dívají jako na něco zkaženého. Ani černý, ani bílý. Ale hřeje mě u srdce, že se našel aspoň někdo, komu právě moje barva kůže přišla natolik přitažlivá, aby o mně bojoval.
„Mi-luji-tě,“ stiskl jsem něčí ruku, která mi právě kontrolovala zranění.
Ani nevím co se kolem mě pořádně dělo. Byl jsem úplně mimo. Vím jen, že najednou bylo v pokoji nějak moc živo. V horečnatém polospánku jsem cítil, jak mně někdo zvedá a omotává mě ledovým prostěradlem. Jen jedno místo zůstalo odkryté. Asi si chtěli tu spálenou krásu pěkně prohlídnout zblízka. Něco jsem mlel… ani nevím co…
Ale když mě přes to studené prostěradlo zabalili do teplé deky, všechno kolem mě ztmavlo a ztichlo.
Ale jen na chvíli, než se mi začaly zdát divné sny…
Edie
„No, doufám, že to myslel na mě, jinak bych tě musel zabít, Ayano,“ usmál jsem se, když Charlie blouznil a řekl Ayanovi, že ho miluje.
„No jasně, ale musel by sis pospíšit, protože první by mě zabila ta moje kousavá saň,“ opětoval mi Ayano úsměv.
Konečně se nám podařilo Charlieho zabalit do ledového zábalu, aby se jeho teplota snížila. Pomalu jsem mu kouskem ledu přejížděl po rtech a tím je vlhčil, aby se nedehydratoval.
„Jsem tu, bude dobře, Charlie,“ šeptal jsem mu do ucha, když jsem byl u jeho hlavy.
Ayano zatím kontroloval jeho zdravotní stav, aby nám neomdlel, ale vše bylo v normálu.
Po patnácti minutách jsme ho pomalu rozbalili a už zakryli jen suchou dekou.
„Teplota je dole, ale nech ho trochu vyspat. To víš, byl to přeci jen šok a jeho tělo to jen tak nevstřebalo. Jen se mi nezdá, že když ležel, tak se mu to tak rozjelo,“ podíval se na mě Ayano přísně a přeměřil si mě, že jsem v botách a bundě.
„Jo, byla to moje chyba,“ přiznal jsem se a on mě poplácal po rameni.
„Nedělej blbosti. I když Charlie teď zuří, stejně už s tím nic neudělá. Miloval tě už předtím a pochybuji, že to něco změní. Je to hrozná jizva, ale… Ale už nezmizí. Lidé si tahají mnohem horší břemena, i když ho chápu, že je tohle hrozná potupa, tak už se to stalo. Drž se, ráno se stavím, abych ho zkontroloval,“ usmál se Ayano a odešel z domu.
Přisedl jsem k Charliemu a držel ho za ruku.
Charlie
Po nějaké době mě z těch divných snů probrala žízeň. Pocit, že se nemůžu nadechnout a třas v celém těle se pomalu uklidňoval.
Pohnul jsem rukou, ale jako by byla přibitá k posteli. Otevřel jsem oči a rozmlženým zrakem se díval kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem.
Podíval jsem se na ruku, kterou mi nešlo pohnout. Byla uvězněná v Edieho tlapě.
„Mám žízeň,“ zachraptěl jsem, protože i jazyk se mi lepil na patro. Pohnul jsem prsty, abych sevřel ty Edieho a on mě začal víc vnímat.
Kdo ví, jak dlouho jsem spal. Kdyby nesvítila jen slabá žárovka v lampičce na stolku, byla by to naprostá tma.
„Edie,“ znovu jsem stisknul jeho prsty a opatrně se pootočil na bok.
Seděl s hlavou skloněnou až na prsou a zcela zřetelně bylo slyšet, jak pochrupuje.
Natáhl jsem se druhou ke stolku pro vodu. Ale v tu chvíli mě zabolelo celé tělo a já o sklenici jen brnknul prsty a ona se skutálela na zem, kde se roztříštila na plno střepů a voda pocákala Edieho nohy.
Edie
Ani jsem nevěděl, že jsem usnul. Asi z toho všeho jsem normálně vytuhnul, když jsem hlídal Charlieho klidné spaní. Probudil mě zvuk tříštění skla a tak jsem se rychle postavil. Jak v šoku jsem se díval na Charlieho a rychle se posadil, protože se mi povedlo zabodnout si kus střepu do nohy.
Rychle jsem si ho vytáhl, nebylo to hluboké, jen povrchová ranka, tak jsme to nechal být a radši se zvedl, abych to neštěstí uklidil.
„Hned jsem tu,“ stihl jsem ještě rozespale říct a odešel jsem do komory.
Vzal jsem vysavač a vše vysál, aby mi ani kousek neunikl. Poté jsem ho uklidil zpět a došel Charliemu pro novou vodu. Donesl jsem mu ji a položil na noční stolek, protože jsem mu pomohl do sedu, aby se mohl lépe napít. Ještě jsem vytáhl prášky, co tu nechal Ayano a společně s pitím mu je přiblížil k puse.
„Spolkni to, je to proti bolesti a prý to srazí ještě víc horečku,“ řekl jsem a zapřel si jeho záda o svou hruď, když jsem si za něj sednul.
Prášek jsem mu dal do úst a skleničku nahnul, aby se pořádně napil.
Charlie
Edie uklidil tu pohromu, co jsem nadělal. Přinesl mi novou vodu, posadil se za mě a dal mi prášek. Byl jsem bolavý a unavený, ale i přesto jsem se musel pousmát. Edie mně opatroval, jako nějakého invalidu. Ruce i nohy mi slouží, ale na druhou stranu to bylo moc příjemné. Aspoň se nemusím moc namáhat. Přetáhl jsem si deku přes sebe. Chytl jsem Edieho ruce a schoulil se k němu. Byl trochu problém najít polohu, abych nenamáhal poraněné místo, ale byl jsem rád, že je u mě, že neodešel.
„Ještě jednou řekneš, že chceš odejít, tak si tě najdu a přitáhnu zpátky za vlasy. Asi ještě nevíš, co sis uvázal na krk. Jsem žárlivý... No, nevím, jestli měli v plánu mě tam přitáhnout i tak, ale já bych tam stejně přijel. Víš... Hanae říkala, že ten skřet má dceru, no…“ odmlčel jsem se. Nevěděl jsem jak pokračovat, i když už jsem řekl, že jsem žárlivý. Nejspíš bych byl schopen celou Yakuzu vymlátit, pokud by k něčemu takovému došlo.
„Měl jsem sebou zbraň, nevím, kde skončila. Je na mé jméno registrovaná a nerad bych, aby s ní někdo něco provedl. Dá se to nějak zajistit, aby se mi vrátila?" snažil jsem se zamluvit to o bossově dceři.
Edie
Tak tohle byla opravdu novinka… Takže Charlie žárlí na Bossovu dceru?
Usmál jsem se a ještě víc ho objal.
„O tu se nemusíš starat, Haruna si ji bere. On už s ní včera poprvé spal a tím si potvrdil sňatek. Takhle Boss nemá jinou šanci. Sice to na Harunovi není poznat, ale on ji miluje a už celkem dlouho. A taky…“ zaklonil jsem mu opatrně hlavu k sobě a políbil ho.
Poté jsem se mu zadíval do očí.
„Jsi pro mě jediný, koho vidím. Tebe miluji, takže nepochybuj. Já jsem taky velmi žárlivý, ještě si to nezažil Charlie a ani bych ti to nedoporučoval,“ usmál jsem se a znovu ho políbil.
„Tu zbraň… Haruna ji vezme, protože tam zůstal a určitě mu ochranka tvoje věci dá, nemusíš se bát. Jo a ty si chtěl střílet?“
Tohle mě hodně pobavilo. Opravdu nezná Yakuzu, ale bylo to milé vědět, že mě tolik miluje.
„Jediné, co mě mrzí je, že ti udělali tohle… Mohli počkat, chtěl jsem tě poprosit, jestli si neuděláš tetování, jako… No… Chtěl jsem tě požádat o ruku… Nebo něco takovýho, ale oni mi to překazili takovýmhle zvěrstvem. Možná… Třeba by ti to Kumi přetetoval, aby to nebylo vidět, ale to předbíhám…“ zasekl jsem se, protože mi to nějak moc mlelo.