Edie
Díval jsem se na něj a věděl, že tohle není zrovna v pohodě. Když třískl s telefonem, jen jsem mu pevně sevřel ruce a natiskl si ho na sebe.
„Uklidni se! Slyšíš? Takhle toho moc neuděláš. Pokud si mě přijal do svého života, tak do toho mám co mluvit. Někdy ti někdo musí pomoci, abys ty udělal všechno. A prosit nemusíš, udělám to sám. Buď mi věříš, nebo ne. Paní Tua je nejlepší právník, co znám a ještě k tomu pochází z Anglie a jedou tam, můžou nám pomoct víc, než si myslíš. Nikdo ti tu nechce ublížit, jen pomoct. Tak se vzchop, nebo dědovi nepomůžeš. Jsme na to dva, slyšíš? Rozumíš mi?“ zvýšil jsem na něj hlas, protože se mi zdálo, že mě nevnímal.
„Honda čeká na adresu a zajede tam. Je opravdu hodně dobrý, ty vši si už ani jednou nekousnou,“ usmál se Haruna a podal Charlimu telefon.
„Musíš mu napsat adresu, aby tam mohl,“ řekl ještě a vtiskl mu ho do ruky.
Charlie
Hazuki ke mně ani nedošel, protože ho předběhl Edie. Držel mě pevně za ruce, ale já nebyl schopný se uklidnit. Opravdu jsem měl neskutečnou zlost a ta bezmoc, že jsem v Japonsku a nemůžu hned za dědou, mě přímo sžírala za živa.
Za dědou přijde někdo cizí. Je nedůvěřivý k cizím lidem, nevím, jestli to je dobrý nápad.
V ruce jsem měl Harunův telefon a místo abych napsal adresu, vytočil jsem dědečkovo číslo a doufal jsem, že ho k telefonu tentokrát dostanu. Ale místo vyzvánění se ozvalo, že je nedostupný. Kurva! Tak mu dokonce už vzali i telefon, aby mi nemohl zavolat a ani já jemu. Rychle jsem vytočil druhé číslo, které jsem taky dobře znal. Hned po druhém zazvonění se mi ozvala hospodyně.
„Prosím?“
„Tady je Charles, řekněte mi, kde teď jste a co se vlastně stalo…“
Chvilku jsem poslouchal a rudnul vzteky ještě víc, než před tím.
„Ještě jsou v mém domě? Dobře, zůstaňte tam, kde jste, přijede za vámi jeden člověk, jmenuje se Honda a půjde s vámi do domu. Vyprovodí ty dva pryč a vy se postaráte o dědečka, ano? Prosím vás…“ zhluboka jsem se nadechl, protože v tu chvíli jsem neměl daleko, abych se rozbrečel… Znovu…
„Prosím vás,“ pokračoval jsem o něco tišeji a klidněji. „Zůstaňte s dědečkem. Nechoďte nikam a ten muž tam bude s vámi. Oni mají zákaz do mého domu vstoupit. Pokud tam přijdou, zavolejte policii. Soudní příkaz mám ve své ložnici v trezoru. Pošlu vám kód na otevření. Dejte mi na něj pozor. Nechci… nechci o něj přijít…“
„Nebojte se, jsem kousek od vašeho domu, budu tady čekat na toho pána. Budu ráda, když uvidím, že je v pořádku. Taky se o něj bojím…“
Rozloučil jsem se s hospodyní s ujištěním, že tam bude i spát a že se tam nejspíš ukáže právník. Ale nebude to dřív jak za dva dny. Jen jeden celý den potrvá, než doletí do Anglie…
Nadiktoval jsem Harunovi adresu a požádal ho, aby se ten Honda choval slušně, děda je starý člověk a taky toho hodně zažil a kdo ví jak na tom teď je…
Začínám mít sám na sebe zlost. Jsem bezmocný… Nikdy jsem nikoho nežádal o pomoc, ale teď nejspíš nemám na vybranou…
Edie
„Běž se převléct Charlie, pojedeme tvým autem, budu řídit. Cestu přece jenom znám líp, než ty,“ řekl jsem již klidnějším hlasem a hodil na sebe lehkou bundu.
„Půjdu, pokud něco budeš potřebovat ode mě, tak dej vědět. Určitě, pokud sem dostanete dědečka, tak ho prohlédnu, abychom měli jistotu,“ řekl Ayano, když se ke mně blížil a podával mi ruku na rozloučenou.
„Děkuji za vše a určitě se ozvu,“ mírně jsem se poklonil a on zmizel ven z domu.
„Já už taky půjdu. Auto máš u Tuových, takže si ho rovnou budeš moct vzít. Co se týká Hondy, má dost informací a je v pohodě. Uvidíme se později, stavím se zítra. Tak zatím,“ teď odešel i Haruna a já nedočkavě čekal na Charliho.
Charlie
„Mým autem? Ale vždyť to zůstalo u…“ podíval jsem se na Harunu, který právě odcházel. Jen mávnul rukou a zmizel za dveřmi.
Raději jsem už nic neříkal. Pomůže, když je potřeba. Hraje si na tvrďáka a přitom je jiný… Nejspíš si na to budu muset zvyknout, když chci zůstat s Ediem. Budu ho potkávat častěji, než bych chtěl.
Zašel jsem do ložnice a rychle se dooblíkal. Tentokrát už to šlo, a já na sebe hodil i slušné hadry.
Vyšli jsme s Ediem ven a opravdu… Moje auto stálo před domem.
Nastoupili jsme a než jsme vyjeli, ještě jsem se otočil na Edieho.
„Děkuji ti, za vše…“ políbil jsem ho na tvář.
Pořád nejsem klidný. To budu, až budu vědět, že je u dědečka všechno v pořádku. A navíc… Pomůže mi paní Tua. Matka Samuru, kterému jsem ublížil ve svém vzteku na Stanleyho.
Ani z toho nemám moc dobrý pocit.
„Ta jedem?“ mávnul jsem netrpělivě rukou před sebe, aby Edie už jel a přitom to byl já, kdo to tady celé zdržuje a chce to přitom už mít za sebou.
Edie
„Poděkuj mi, až bude po všem, teď ještě není za co,“ řekl jsem přísně a nastartoval auto.
Zamířil jsem rovnou do sídla rodiny Tua a když jsme vešli, paní domu na nás již čekala. Rovnou podala ruku Charliemu, pevně mu jí stiskla a mě objala na uvítanou.
„Vítejte, posaďte se prosím,“ ukázala na gauč a křesla a sama se usadila v křesle.
„Nechám vás tu chvíli, já dojdu za Ju a dám mu údaje, aby zjistil co a jak. Zatím všechno řekni,“ políbil jsem Charlieho na čelo a odešel za Ju.
Nechtěl jsem ho tam tak nechávat, ale bylo zapotřebí zajistit, aby se opravdu k ničemu nedostali.
Ju už na mě čekal před jídelnou a okamžitě mě zatáhl do mého pokoje, abych mu dal to, co potřebuji.
„Tady a prosím, zablokuj i ten účet, ať z něj nic nevyjde. Je to vládně chráněno, nevadí to? Nebudeš s tím mít problémy?“ zeptal jsem se ještě pro jistotu, i když jsem věděl, jaká bude odpověď.
„Fakt se mě na to ptáš? Nestarej se a až budu něco vědět, tak ti řeknu,“ vystrkal mě od sebe zpět za těma dvěma.
Charlie
Edie mě dovedl do sídla Tua. Už jen když jsem tam vstupoval, sevřel se mi žaludek a měl jsem nepříjemný pocit. Dobře jsem znal tu chodbu, kterou jsem odcházel a kde mě zatkla policie. Stejně jako ty schody do sklepa, které jsme míjeli. Raději jsem se tím směrem ani nedíval.
Edie mě nechal s paní Tua o samotě.
Seděl jsem naproti ní a čekal, až si připraví věci, které začala vytahovat ze složek.
„Vím o vás, pane Powele…“
„Prosím?“ narovnal jsem se a pátravě se na ní podíval.
„O vašem dědečkovi, o vašich rodičích, o tom, jak jste žil,“ odložila papíry, které právě měla v ruce. „Málo kdo se z toho vyhrabe ven. Většina takových na ulici skončí a už se z ní nedostanou. Ale vy…. Máte silnou vůli, ale nebýt dědečka, možná by vám to trvalo déle,“ pokývala hlavou.
„Jak to víte?“
„Pane Powele, nejspíš vám pořád nedochází, s kým máte tu čest,“ krátce se zasmála smíchem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Je vážně děsivá, ale i tak…
„Paní Tua, prosím, přijměte mou omluvu,“ sklonil jsem hlavu a díval se na desku stolu.
„Za co?“ zeptala se krátce.
„Za vašeho syna. Ublížil jsem mu a myslím si, že právě proto, nemám právo vás žádat o pomoc.“
„Nezabil jste ho a dostal školu od života, že nemá každému věřit. Je moc lehkomyslný a vymstilo se mu to. Nelíbilo se mi to, ale nic se mu nestalo a on se aspoň ponaučil,“ položila svou ruku na mou a jemně ji stiskla. „Zlobím se za to na vás, ale věřím, že to byla poslední věc, kterou jste takhle udělal. Vím, co jste si prožil, a je mi jasné, že i Madoka v tom sehrál velkou roli.“
„To mě neomlouvá,“ ucukl jsem rukou a vstal jsem.
„Každý dělá chyby a víte co? Líbíte se mi. Jste silný, i když si to třeba jiní nemyslí. Jdete si za svým za každou cenu a to se mi na vás líbí. Sedněte si. Probereme, co potřebujeme, není moc času. Letadlo letí večer a vy potřebujete, abychom byli u vašeho dědečka včas…“
Ani nevím proč, ale poslechl jsem ji. V rychlosti jsem ji nastínil, jaká byla a je situace mezi mnou a dědečkem a rodiči. Podle toho, jak se tvářila, jen jsem ji doplnil nějaké informace a ona byla spokojená.
Edie
Když jsem k nim došel, vypadalo to, že právě byli v důležité konverzaci a zdálo se mi, že to bylo jen z části o jeho dědovi.
„Ano, určitě to zařídím a vysvětlím vašemu dědečkovi situaci. Je důležité, aby se přestěhoval za vámi a nebyl v jejich dosahu. Stále je to její otec, takže pokud bude chtít, tak si cestu vždy najde,“ mluvila klidným až děsivým tónem.
„Co za ním poslat starého pána? Mohl by pomoct,“ vmísil jsem se do jejich rozhovoru.
„Ale to je velmi dobrý nápad, Edie. Můj otec přemluví každého. Hned jak tam přijedeme, tak mu o tom vše řeknu, určitě rád pomůže,“ usmála se a pomalu se zvedla z křesla.
„Tak já jdu zařídit příslušné dokumenty, aby byl dědeček v bezpečí. My dva jsme dohodnuti a vysvětlili jsme si vše, že pane Charlesi,“ usmála se a jemně mu stiskla ruku.
„Zůstaňte na večeři. Do té doby budu vědět víc. Doufám, že se uvidíme později,“ protáhla poslední větu a odešla do své pracovny.
Přisedl jsem k Charliemu a objal ho.
„Chceš jít do mého pokoje?“
Charlie
Mluvili jsme spolu, dokud nepřišel Edie.
Na jeho otázku, zda chci jít k němu do pokoje, jsem jen přikývl. Byl jsem rád, že paní Tua mi pomůže s dědečkem, protože to, co jsem od ní slyšel, bych sám určitě nezvládl. A než bych v Angliii sehnal dobrého právníka, mohlo by být pozdě.
Na druhou stranu jsem začínal mít pocit, že jsem k ničemu. Že ztrácím svoji těžce vydobytou hrdost. Že jsem jen loutka, která se hýbe tak, jak jiní tahají za provázky. Jsem zbytečný, protože ostatní dělají všechno za mě. Jako bych už neměl vlastní vůli…
Šoural jsem se za Ediem a bylo mi tak všelijak…
Edie
Došli jsme do pokoje a já zavřel dveře. Ukázal jsem na gauč a posadil se i s Charliem.
Pořád mi připadal nějak mimo, nejspíš si s paní Tua řekli věci, které se mu nelíbily. Jak ji znám, tak ví vše. Prostě si to nějak zjistí, tak jako vždy. Chytil jsem Charlieho ruku a políbil ji.
„Jsi v pořádku? Co ti řekla?“
Chytil jsem jeho tváře do rukou a jemně ho políbil.
„Všechno bude určitě v pořádku. Je mi jasné, že se ti nelíbí, když ti někdo pomáhá a ty nemůžeš fungovat sám za sebe, taky mi to vadí, ale v těchto věcech se ani jeden z nás nevyzná, ona ano. Opravdu chci, aby si věděl, že se o mě můžeš kdykoliv opřít. Opravdu jsem tu pro tebe, taky jsem pořádnej kus chlapa,“ usmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
Charlie
Rozhlížel jsem se po Edieho pokoji. I když to bylo evidentně něco jako služební byt, asi tak bych to nazval, přesto byl vkusně zařízený a velký. Rodina Tuova je opravdu majetná a stejně… Chovají se k Ediemu jako ke svému, ne jako k zaměstnanci.
Ani nevím, proč mě to teď napadlo, ale nejspíš jsem chtěl zaměstnat hlavu jinak, než myšlenkami na to, co ty dvě saně dělají u mě doma.
„Máš to tu hezké,“ řekl jsem a ignoroval jeho otázku. Nějak se mi teď o tom nechtělo mluvit.
Zvedl jsem nohy na gauč a opřel se o Edieho. Omotal jsem si jeho ruce kolem sebe.
„Jsem z toho všeho unavený. Poslední dobou se mi vůbec nedaří. Myslel jsem si, že to už bude v pohodě, a místo toho…“ povzdechl jsem si.
Opravdu se mi nic nedaří. Nevím, jak to vydržím, než dostanu nějaké zprávy o dědovi. Nejspíš se mnou nebude vůbec řeč.
Myslel jsem si, že se podíváme po Tokiu, a místo toho tady sedím a myslím na to, co bude…
Edie
Víc jsem si ho k sobě přitáhl a políbil do vlasů.
„Opravdu nic se ti teď nedaří? A co já?“ usmál jsem se.
Potřeboval myšlenky zaměřit jinam, než jenom na dědu.
„Klidně si zdřímni. Vím, že jsi unavený a moc si po tom alkoholu nespal. Chvíli bude trvat, než přijde paní Tua.“
Vzal jsem ovladač na televizi a pustil film, co jsem si jako poslední dal do PS3. Občas jsem hrával hry, když jsem měl čas a byl jsem sám, takhle ho využiji i na jiné věci.
Spustil se nějaký horor, ale já to stejně nevnímal a podle mě ani Charlie, jen to byla taková kulisa.
„Bude to dobrý… Neboj,“ ještě jednou jsem ho políbil, ale tentokrát na tvář.
Charlie
Seděl jsem a opíral se o Edieho. Díval jsem se na film, ale nic z toho jsem nevnímal. Hlavu jsem měl stále plnou myšlenek, které bych nejraději neměl. Hlavně aby byl dědeček v pořádku. Tak strašně mi vadí, že jsem tak daleko a nemůžu jít za ním.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila paní Tua se složka mi v ruce.
„Tak mám všechno připravené, jen mi to tady podepište,“ položila na stůl papíry.
Vstal jsem a došel ke stolu. Pořádně jsem si to přečetl a teprve potom podepsal. Tak a teď je to všechno v jejich rukách.
„Líbí se mi, že jste to nepodepsal bez rozmyslu. Je vidět, že jste dobrý obchodník,“ pokývala hlavou a papíry pak zase schovala do složek. „Nebojte se, dobře to dopadne,“ náhle se na její tváři rozhostil děsivý úsměv. „Už dlouho jsem nic neřešila v Anglii, těším se,“ výraz v její tváři byl po těch posledních slovech ještě děsivější. „Tak, oběd je připravený, můžete se jít najíst. My se musíme připravit k odletu, takže obědvat budete sami,“ kývla ještě hlavou a pak zmizela za dveřmi stejně rychle, jako když přišla.
„Myslím, že bych si něco k jídlu dal,“ otočil jsem se na Edieho. „Budeme tady celou dobu, nebo pak někam pojedeme?“
Edie
„Moc vám děkuji,“ poklonil jsem se ještě paní Tua a jen se díval, jak zavírá dveře.
„Jen se najíme a počkáme, než Ju zablokuje ty účty. Potom bychom se mohli vrátit ke mně. Myslím si, že tady na to místo dobré vzpomínky nemáš a ani ti je nechci vracet. Co ty na to?“
Usmál jsem se a vytáhl ho na nohy, abychom šli do jídelny.
Když jsme tam přišli, na stole byly samé dobroty a já si sedl, abych se pustil do jídla.
„Musím uznat, že jídlo je tu skvělé. A taky bychom měli připravit pokoj pro dědu. Mám tam jeden přímo s vchodem do zahrady a bude mít soukromí. Má to malou kuchyňku a koupelnu s toaletou. Je to pro hosty, takže je to zařízené. Potom mám ještě jeden pokoj pro hosty, vlastně mu můžeš vybrat. Když nad tím přemýšlím, ještě si nikdy můj dům neviděl celý, co?“
Nabral jsem si na talíř steaky a jasmínovou rýži se zeleninou.
„Tohle mám nejraději,“ usmál jsem se a bylo mi jedno, že je to spíš anglické, než japonské jídlo.
Jsem masožravec, sežral bych toho vagón a nebyl bych spokojený.
Charlie
Díval jsem se na Edieho, jak se cpe, zatím co já do sebe vpravil sotva pár soust, i když jsem měl hlad. Ale měl jsem tím vším tak stáhnutý žaludek, že jsem snědl jen trochu a už jsem nemohl. Čekal jsem až Edie dojí a pak se ho zeptal:
„Pokud bude děda u nás, tak určitě bude radši za ten kousek soukromí. A nevadilo by ti, kdybychom se podívali do města? Znám jen okolí svého domu a firmy. A potřebuji dědovi nakoupit nějaké věci, pokud ho teda paní Tua přinutí, aby přiletěl sem.“
Jen doufám, že aspoň někdo zavolá a dá vědět, jak na tom je, jinak se zblázním, pokud nebudu nic vědět.
Sledoval jsem Edieho, jak se pořád cpe masem… Vařit moc neumím, ale grilování mi docela jde, tak mu asi udělám grilovačku, až budeme doma. Stačí jen nakoupit pěkné maso a koření. Dělám si svou směs, možná mu to bude chutnat, i když to není typické japonské jídlo.
„Tak jak, pojedeme do města?“
Edie
„Taky jsem si to myslel, že to pro něj bude lepší a ještě bychom mu měli najít ošetřovatelku. Tady je to mnohem lepší. Péče o staré lidi je taková osobní a milá. Je mi líto, že mu to děláme tak komplikované, ale… Nechci, aby se mu něco stalo, jinak budeš smutný ty,“ mírně jsem se pousmál a vsoukal do sebe poslední sousto.
„Tak do sebe něco dostaň, jinak budeš slabý, až budeme tahat ty věci, co si naporoučíš,“ to už jsem se usmál víc a ukázal mu na skoro plný talíř.
„Pojedeme, jak něco do sebe dostaneš. A vezmu svoje auto a klukům řeknu, aby odvezli tvé, před můj dům. Vlastně už náš, že?“
Bylo zvláštní, že i v tuhle chvíli mi to přišlo strašně hezké, že budu mít rodinu a to i s dědou. Tak dlouho jsem nikoho neměl a najednou… Bratr… Přítel… Děda… Cítil jsem se za ně zodpovědný.
„Tak začněme v centru Tokia? Je to kousek, Tuovi bydlí v jedné z nejlepších čtvrtí a jen kousek od centra. Jo, a když jsme u nich, tak mi ta vyhýbavá odpověď neunikla. Takže mi to potom řekneš, ano?“
Charlie
„Edie,“ povzdych jsem si. „Nenuť mě do dvou věcí. Do jídla, pokud nechceš, abych to tu pozvracel. Ještě nemám žaludek úplně v pořádku, i když hlad mám. Ale stačí mi trochu, a jak se to srovná, tak se dojím,“ snědl jsem ještě pár dalších soust a pak odložil příbor. „A nenuť mě mluvit o něčem, na co nemám chuť. Když přijde na věc, začnu o tom mluvit sám, ale nemám rád ten pocit, že jsem k něčemu nucen, i když to myslíš dobře.“
Napil jsem se vody a pak jsem vstal a popošel k Ediemu. Sundal jsem mu ubrousek z klína, hodil ho na stůl a pak si na něj bokem sedl. Podíval jsem se mu do očí a jen se mírně pousmál.
„Víš, že jsi strašně roztomilý, když jsi takhle starostlivý?“ prohrábl jsem mu vlasy a políbil ho na rty.
O něco malinko mi tohle zlepšilo náladu a já se rozhodl, že zkusím myslet na něco jiného, než na špatné věci.
„Jo, tak jedeme tvým autem. Stejně se tu pořádně nevyznám, nevím, kde zaparkovat a navíc s tím, co mi koluje v krvi, bych asi ještě neměl řídit.“
Ještě jednou jsem ho políbil a pak raději vstal, protože jsme u Tuových doma a nejspíš by se nehodilo, kdyby nás takhle nachytali.
Edie
„Já tě nutím? Možná máš pravdu, jen chci vědět, co tě trápí a to je normální, Charlie,“ odpovídal jsem mu zcela klidně a prohrábl jeho vlasy.
Přivřel jsem oči, abych si užil ten polibek, který mi věnoval, a když chtěl odejít, tak jsem si ho znovu stáhl na klín.
„Bude to v pořádku, opravdu,“ zašeptal jsem mu do rtů, než jsem je spojil v polibek.
„Radši půjdeme, jinak…“ otřel jsem se rozkrokem o jeho zadeček, aby věděl, co tím myslím a pomohl mu vstát.
„Tak jedeme. Když něco budeš chtít, tak si můžeme dát jídlo v městě. Vlastně bych chtěl, aby si ochutnal jídlo, které pochází přímo z ulice, a lidi ho tam před tvýma očima připravují. Mělo by se ti to líbit.“
Ještě jsem ho políbil, než jsem s ním šel ke dveřím, kde nás ještě zastihl paní Tua.
„Za chvíli odjíždíme na letiště, takže vám dám zítra odpoledne vědět. Ihned pojedu za vaším dědečkem a tam mě již bude čekat můj otec. Byl nadšený, že se může s někým pobavit, je velmi společenský,“ usmála se a stiskla Charliemu na rozloučenou ruku.
„Nebojte, postarám se o vše, a že se opravdu „postarám“,“ usmála se svým démonským úšklebkem a vyprovodila nás ven z domu.
„Na shledanou,“ rozloučila se a já se jen mírně uklonil na odpověď.
U dveří jsem si ještě odchytil jednoho z mých mužů od ochranky a domluvil s ním Charlieho auto. Poté jsme zamířili k vozu a odjeli do centra.
Charlie
„Tady je někdo věčně nadržený, co?“ zašklebil jsem se, když mi Edie názorně předvedl, co by rád. Paní Tua se s námi přišla rozloučit a ještě nás vyprovodila ven. I z ní mám rozporuplné pocity. Ale v tuhle chvíli bych ji nejraději popohnal, aby už byla u dědy. Škoda že není něco jako přenášení se časem, nebo tak. Jen bych ji zavřel do nějaké skříně a ona by druhými dveřmi vylezla u dědy doma.
Mám pocit, jako by to všechno šlo mimo mě. Jen jsem sledoval ten zvláštní úsměv paní Tua, když se s námi loučila a v duchu si říkal, že tahle osoba musí být pěkně nebezpečná. Nerad bych se s ní dostal do křížku. A to jsem ještě neměl tu čest s panem Tua.
Na jednu stranu se mi ale líbila. Možná tím jaká je?
Nastoupili jsme do auta a Edie se zařadil měr do města. Pozoroval jsem cestu a snažil se zapamatovat všechno, co jsme míjeli. Je to už takový můj zvyk a nejednou se mi oplatil, když jsem pak něco hledal a já si s přesností na 99% pamatoval, kde co je. Stejně tak, jako když jsem utíkal od Edieho…
„Jak to je vlastně s tebou? Nemám pocit, že by se k tobě Tuovi chovali jako ke svému zaměstnanci,“ zeptal jsem se zamyšleně.
Vážně jsem ten pocit měl…
Edie
„Co?“ letmo jsem se na něj při řízení podíval.
Najednou mi pomalu docházelo, co tím myslí.
„Noo… Když mě Haruna málem rozpáral, tak mě na té ulici, kde jsem skoro umřel, našel právě pan Tua. Dovedl mě k sobě domů a starali se o mě, dokud jsem se neuzdravil. Byl jsem pro ně cizí a on mě zachránil. Jednou mi řekl, že to tak prostě cítil a věděl, že pro něj budu jednou důležitý. Byl jsem tak moc vděčný, že jsem nabídl své služby. Nechali si mě, bylo mi jen třináct, když jsem se začal starat o Samuru. Chodil jsem s ním na střední a poté jsem ho dál pozoroval, aby se mu nic nestalo. Časem jsem přišel na to, že jsme rodina a oni se ke mně chovají jako k synovi, i sami mi to řekli,“ zatočil jsem do jedné úzké uličky a zaparkoval.
„Jsem jediný, kdo má u nich pokoj a vždy jsme spolu jedli. Možná je to i tím, že jsem takové dítě, které Tua chtěl, ale za to může moje Yakuza povaha. Nejsem jen tak obyčejný mafián, naše rodina byla jedna z nejvýznamnějších a taky nejděsivějších. Moji rodiče zemřeli při autonehodě, která tak úplně nehoda nebyla. A já byl vychováván jako následovník. Když jsem odmítl jako dítě tuhle úlohu, tak nás vyhnali na ulici, abychom pochopili cenu a váhu peněz. Nebýt Haruny, který tam již přátele měl, nepřežili bychom a došli s prosíkem za nimi. Potom se stalo to…“ na chvíli jsem se odmlčel a vystoupil z auta.
„Stalo se tohle… Tady jsem tehdy ležel a umíral,“ ukázal jsem mu místo, kde mě Tua našel.
Charlie
Divil jsem se, proč Edie zastavil zrovna v takové uličce. Velice mi to připomínalo ty, ve kterých jsem žil. A když mi řekl, co se stalo, jen jsem na něj hleděl a nechápal.
„Stalo se co?“ popošel jsem k němu. „To je to, proč máš tu jizvu na zádech? To ti udělal Haruna?“
Podíval jsem se na Edieho a zpět na to místo, kam ukazoval. „Na ulici jsem si prožil hodně. Žil jsem ve špíně, spal jsem ve stokách a chybělo jen málo k tomu, abych se začal prodávat, protože jsem se dostal do party, kde se mnou jednali jako s poslední špínou na zemi. Děda mě z toho tenkrát vytáhnul ven. Ale nevím, co je horší, jestli to, co mi udělali rodiče, nebo to, co tobě udělal bratr. Nechápu to a nikdy nepochopím. A je jedno, jestli je to Yakuza nebo není, pořád je to o lidech. Pořád je to o tom mít možnost udělat něco jinak,“ zamračil jsem se a otočil se zpátky k autu. „Nikdy to nepochopím,“ řekl jsem si už jen spíš pro sebe.
„Jedeme? Potřebuji nový telefon, abych mohl zavolat dědovi,“ nastoupil jsem zpátky do auta.
Chtěl jsem být pryč z tohoto místa. Z místa, kde mi to připomínalo to, co se stalo mně a co se stalo Ediemu. Neumím a nechci si to ani představit, co Edie musel cítit. Co to pro něj muselo znamenat.
Být na jeho místě, asi bych Harunovi neodpustil…
Edie
Měl pravdu a být z Anglie jako on, asi bych to taky tak bral, ale tady je to jiné. Došel jsem k němu a nastoupil do auta.
„Dlouho jsem mu to vyčítal. Nenáviděl jsem ho a potom… Můžu ti poděkovat za to, že jsme si promluvili a já přišel na pravdu, která spíš ubližovala jemu, než mě. Tehdy jsem z části za to mohl já. Nevěděl jsem, že se do naší skupiny vloudil policajt a vyzvěděl na mě jejich jména. Řekl jsem mu je, jako příteli, ale on v utajení nás všechny práskl. Tehdy to hlavní šéf zametl pod koberec, ale Haruna mě měl zabít. Je to nejtěžší hřích a je nezajímají důvody, to se řeší až poté. Jednalo se i o to, že se mě chtěli zbavit, abych nemohl nastoupit na otcovo místo, protože jako dítě jsem jim byl nanic a Haruna se nedal jen tak ovlivnit. Neměli moc možností. Chtěli mě sami popravit, ale když se nabídl Haruna, nechali to na něm. Byli u toho, když mi to udělal a ano, ta jizva je jeho práce. Ale pravdou bylo, že se vyhnul všem nebezpečným místům, které by mě mohly poškodit nervy. On tehdy poslal nenápadně pana Tuu do téhle uličky a potom jen zpovzdálí trpěl, že za mnou nemůže,“ nadechl jsem se a podíval se na Charlieho.
„Vím, že to nepochopíš, ale pravidla pro Yakuzu v téhle zemi jsou opravu tvrdá a my je prostě posloucháme, jako zaryté rituály. Nemáme moc možností se bránit jen ti, co jsou nejvýš. Odpustil jsem mu už jen proto, že je to jediné, co mi z rodiny zbylo. Chová se tak, jak říká a není špatný, nikdy mi to nesedělo, až on mi řekl pravdu,“ políbil jsem Charlieho a na moment si ho na sebe přitiskl, moc jsem to v tu chvíli potřeboval.
„Je mi líto čím sis prošel ty. Jsem moc rád, že jsme se setkali, i když to zrovna nebyla pěkná a romantická schůzka,“ usmál jsem se a znovu ho políbil.
Charlie
„To je jedno, jak to je. Prostě to neměl udělat. Měl tě bránit. Byl jsi děcko, a jestli jste měli být hlava Yakuzy, tak měl o důvod víc,“ otočil jsem se do okýnka a sledoval venkovní ruch ulice, kterou jsme právě projížděli. „Jsou to jen hloupé tradice. Někdy musí přijít někdo, kdo se jim vzepře. Nezůstávat vzadu a jít dopředu. Prolomit to.“
Víc se mi o tom už nechtělo mluvit. Nejspíš to opravdu nikdy nepochopím. A nejspíš s tím budu mít stále problém.
„Ještě jedna maličkost,“ otočil jsem se zpět na Edieho. „Ať na mě Haruna nikdy nezkouší ty svoje Yakuzácký manýry, nebo mu ten nos příště zlomím. Nejsem ničí poskok a hlavně ne jeho.“
Dál jsem sledoval cestu a snažil se hlavu zaměstnat tím, že jsem si v duchu sestavoval seznam, co všechno musím dědovi koupit. Snad se mi ozvou co nejdříve. Snad se nechá přemluvit a přiletí do Japonska. Protože pokud ne, budu se muset rozhodnout co dál. On je moje jediná rodina a nejspíš bych se musel rozhodnout mezi ním a Ediem. Zda se vrátit do Anglie, nebo zůstat v Japonsku.
„Tak kam zajdeme jako první? Je tu nějaký obchod se zahraničním pitím? Děda má strašně rád Bourbon. Má svoji oblíbenou značku. A taky co se týká koupelny, používá jen jednu oblíbenou kosmetiku, tak potřebuji zjistit, jestli se tu dá koupit. A povlečení má rád flanelové a hrubší deku. Bývá mu chladno. A rád si vaří sám, i když se o něho stará hospodyně. Jen mě to nikdy nenaučil, i když se snažil. A taky má své oblíbené čaje. Anglické. Možná by si zvykl na japonské. No asi určitě….“
Zajížděli jsme na parkoviště a já mluvil a mluvil a hlásil jsem Ediemu, co všechno budu potřebovat pro dědu koupit. Ale jako první, chci ten telefon. Jen simka mi zůstala a tu jsem teď mačkal v kapse, jako by se mi měli dovolat jen na ní…
Edie
„Nebudeme se už k tomu vracet, je to minulost a já na ni toužím zapomenout. Moje budoucnost je jinde a s tebou. Jen… Ber Harunu, jaký je a nedívej se na to, co mi udělal. Je to můj bratr a bude k nám často jezdit, nechci, aby byly rozbroje,“ tím jsem tento rozhovor ukončil, stejně už nebylo co říct.
Poslouchal jsem, jak mi říká, co je všechno nutné nakoupit a napadlo mě jen jedno, nákupní centrum.
„Tady v Šindzuku je jedno nákupní centrum, kde mají všechno a dokonce je kousek od tama trh s potravinami. Jsou stále čerstvé a ryby ještě voní mořem. Mám to tam moc rád. Dají se tu sehnat i Anglické čaje, pokud mu tyhle nebudou chutnat, ale myslím si, že Japonské jsou opravdu dobré a zdravé. Uvidíme,“ usmál jsem se a zaparkoval na parkovišti u obchoďáku.
„Tak pojď, koupíme ti ten telefon. Co se týká věcí pro dědu, je to k nám domů takže to zaplatím, řekni si, co chceš. A podívám se, jestli jde udělat vchod z boku, aby stále nemusel chodit přes nás. Malé úpravy zvládnu a zrovna tam by to šlo, rovnou by měl jeden vchod na zahradu a druhý do lesa. Neboj… Určitě ho přemluví. Víš, kdybys musel odjet, nemohl bych s tebou. Zřekl jsem se svého jména, aby byli všichni v bezpečí, a nemám doklady. Musel bych tě nechat jít a to se mi nechce,“ radši jsem to rychle přeskočil a zamkl auto.
Chytil jsem ho kolem ramen a šel s ním do vnitřku nákupního centra.
Nevím, proč pořád musím probírat, co bude, když to nevím. Spíš, jako kdybych to přivolával, ale když já ho opravdu miluji a jsem realista. Kdyby se to fakt nepovedlo, nejspíš bych to nedal. Asi bych zkusil najít způsob, jak se k němu dostat i když bych musel jít za nimi…
„No… Hele, obchod s telefony, tak si běž vybrat,“ ukázal jsem na asi třetí obchod hned na začátku chodby.
Charlie
„Hele, nechci, abys ze mě všechno platil,“ zamračil jsem se na Edieho. „Peníze mám, a pokud mě někdy uslyšíš nadávat, že je něco drahé, tak ne proto, že bych na to neměl. Ale je to zvyk a navíc, poznám, když je něco zbytečně předražené. Umím si to spočítat, a i když mám peníze, nerozhazuji. Ale s dědou to je něco jiného, chci pro něho to nejlepší.“
Zastavil jsem se před obchodem s telefony, na který Edie ukázal a už chtěl vejít, když jsem si uvědomil, jak to asi muselo vyznít.
„Promiň,“ dal jsem mu letmý polibek na rty. „Nechtěl jsem, aby to vyznělo špatně, ale chci mít i svoji volnost. Vím, že jsi to myslel dobře s tím, že to zaplatíš. Půjdeš se mnou vybrat nějaký telefon, nebo počkáš tady? Nerad bych, aby ses mi někde ztratil. Je to tu moc velké a já si ještě nepamatuji tvoje telefonní číslo,“ stiskl jsem mu ruku a omluvně se na něj podíval.
Edie
„To já se omlouvám. Neměl jsem ti to říkat, jen… Někdy mám potřebu ti taky něco koupit. Peněz mám prostě hodně a na nic je nevyužívám, nechtěl jsem tě urazit. Taky chci, aby tady dědovi bylo dobře. Ani nevíš, jak se těším, že zase budu mít nějakého dědu. Já si na svoje nepamatuji,“ usmál jsem se a políbil ho.
Bylo mi jedno, že na nás prodavač divně kouká. Když jsem se na něj podíval já, ihned zčervenal a mírně se poklonil.
„S čím vám mohu pomoci?“ zeptal se mile a dál si mě po očku prohlížel.
„Tak si vyber, jen asi nějaký, kterému nevadí nárazy,“ zasmál jsem se nahlas a pohladil Charlieho po zadku, ale jen tak, aby to nikdo neviděl.
Charlie
„Chceš mi něco koupit?“ usmál jsem se a chytl ho za ruku, která mi masírovala zadek, a vytáhl ji výše.
„Vždycky jsem si přál letět vrtulníkem. Koupíš mi ho? Nebo aspoň let? Jo, to by se mi líbilo.“
Pak už jsem se otočil k prodavači a trochu nevraživě se na něj podíval, když celý červený házel pohledy k Ediemu.
„Nějaký nerozbitný telefon, prosím,“ ukázal jsem na polici za ním, aby se otočil a přestal konečně zírat na Edieho. Japonsko nejspíš brzy vymře, protože mám pocit, jako by tu každý druhý byl teplý.
Vybíral jsem si víc jak půl hodiny, ale nakonec jsem si vybral dva. Jeden chytrý a jeden obyčejný, jen na volání a psaní sms. Když budu potřebovat, tak na tomhle mě jen tak nevystopují. Museli by se nabourat operátorovi do sítě.
Chytrý telefon jsem hned vybalil a strčil do něj simku. Jen co najel, hned jsem vytáčel dědovo číslo.
Ale stále bylo nedostupné… Nervózně jsem mlaskl a telefon schoval do pouzdra na opasku.
„Tak můžeme jít,“ otočil jsem se na Edieho, který jen trpělivě čekal.
Edie
Pozoroval jsem, jak si vybírá telefon a potom jsem jen přikývl na to, že máme odejít. Jenže mladík, který mu to prodával, mě chytil za ruku a vtiskl mi do ní vizitku. Než jsem se stihl rozkoukat, tak jsem byl venku z obchodu a nechápal, proč mi tu vizitku dal. Podíval jsem se na zadní stranu a tam bylo napsané jeho číslo. S úsměvem jsem ho zmačkal, a tak aby to neviděl, jsem ho vyhodil do koše. Nepotřeboval jsem zraňovat city takového zajíčka, který se nejspíš teprve rozkoukával po světě.
Nejsem takový tip, když s někým jsem, tak prostě jsem. Nepodvedu.
Chytil jsem Charlieho za ruku a přitáhl si ho tak, abych mu mohl zašeptat do ucha.
„Máš pravdu, jsem pořád nadrženej a teď je docela těžký se držet, když tak pěkně kroutíš zadečkem,“ usmál jsem se a políbil ho na tvář.
„Řekl jsem, že něco co ti můžu koupit, ne to co prostě seženu zadarmo. Kamarád pracuje na letišti a létá s vrtulníkem, takže není problém, aby ses svezl. Já radši zůstanu na zemi. Výška není můj šálek kávy. Popravdě, co by sis přál?“
Usmál jsem se a ukázal na vitrínu, ve které bylo povlečení a pyžama.
„To by mohlo být ono, že. Pro dědu, ne pro tebe… U tebe stačí roztrhané tričko,“ znova jsem si ho dobíral, ale on byl tak sladký a potřeboval zaměstnán něčím jiným, než dědou.
Charlie
Když jsme vyšli z obchodu, otočil jsem se a zahlédl prodavače, jak stojí ve dveřích a stále se na nás dívá. Spíš na Edieho. Naschvál jsem se otřel o Edieho a hodil na prodavače výmluvný pohled. Jenže jsem si tím vysloužil těch pár šeptaných slov do ucha.
Zastavili jsme před obchodem s ložním prádlem. Jo, to by se dědečkovi líbilo. Určitě bude nějaké potřebovat, protože v letadle je omezená váha zavazadel a určitě mu bude spousta věcí chybět.
„Co bych si přál? Něco co nezaplatíš. A nejspíš to nedostanu. Chci tě ojet, Edie, a třeba i v tom roztrhaném triku,“ nechal jsem ho stát před vchodem do obchodu a s úsměvem vešel dovnitř.