Před průchodem mezi světy, o osm dní později
Kazu stál v lese na jihu Skotska a díval se, jak Sion přesně odměřuje kroky od výchozího bodu, který určil, k místu, kde by se měl podle něho objevit průchod do Pekla. Konkrétně na jeho okraj. Podle toho, co mu Sion řekl, budou muset napřed projít Stezkou mrtvých, pak Očistcem a teprve potom se dostanou do Pekla.
Při troše štěstí.
Kazu byl moc rád, že tu byl Sion s ním, přestože mu asi dva dny trvalo, než ho vůbec přesvědčil, aby mu řekl, jak se do Pekla dostane.
Pomohl mu se základními znalostmi a vybral mu i vhodnou zbraň.
Nakonec to dopadlo ještě líp, protože Sion se rozhodl, že půjde s ním. Kazu to s vděkem přijal, i když na druhou stranu nerad tahal do svých problémů někoho cizího. Sion ale trval na svém. Měl s Peklem své vlastní zkušenosti, jelikož si tím už jednou prošel, takže cestu znal a s jeho pomocí bude mít Kazu větší šanci dosáhnout svého cíle.
Sice se Sion zapřísáhl, že už se tam nikdy nevrátí, ale Kazu byl neoblomný a hodlal se tam vydat i přes jeho varování a prosby.
Takže se Sion i přes svůj slib, že se nikdy nevrátí, rozhodl s Kazuem jít.
Taky chtěl vědět, co je pravdy na tom všem, co mu Kazu vyprávěl.
Tušil něco takového, protože poslední dobou se děly divné věci, které normálním lidem ušly, ale on, jakožto lovec duchů, věděl, že nic není takové, jak se na první pohled zdá.
A tak teď spolu stáli v lese a mířili do míst, odkud možná nebude návratu.
Kazu byl vyzbrojen nožem, který měl za pasem, a mačetou, která se mu houpala na zádech a byla tím nejlepším, co Sion měl.
Obě zbraně byly vyrobeny z nejušlechtilejší oceli, pokryté symboly a znaky, které pro démony a jiné stvoření znamenaly hodně bolestivou smrt, i když se jich čepel pouze dotkla. Samozřejmě to platilo jen na ty slabší. Pokud potkají někoho silnějšího, nastane problém.
Sion sám byl ozbrojen dvěma pistolemi s černou hlavní s stříbrnou pažbou, do které byl vyryt podivný symbol. Střelné zbraně měl strčené za pasem a stejně jako Kazuovi se i jemu na zádech houpala mačeta, i když ta jeho byla trochu jiná.
Nemělo cenu si toho brát víc, zbytečně by je další věci jen zdržovaly, protože Sion nepochyboval o tom, že budou muset hodně utíkat.
Když byli na cestě, Sion Kazuovi dával ještě poslední rady.
Vysvětlil mu, jak zbraně fungují a taky ho upozornil, ať před nikým nezmiňuje, že ho do Pekla poslal samotný Azazel. Kazu to zpočátku nechápal, nebo spíš, nechtěl pochopit.
Proč by mu Azazel řekl, ať jde pro svého bratra, ale neřekl mu, že je to vlastně zakázané, protože se živý člověk nikdy nesmí dostat do Pekla?
A už vůbec ne za pomoci někoho uvnitř?
Pokud to byla pravda, kvůli čemu by Azazael tak moc riskoval?
Kazu Sionovi musel slíbit, že bude držet jazyk za zuby, protože jinak by tím ohrozil nejen sebe a jeho, ale taky svého bratra a samozřejmě v neposlední řadě Azazela.
A taky ho varoval před Asmodeem. Kazu mu totiž povyprávěl všechno od začátku až do doby, co se odehrálo v lese, kde se objevil Asmodeus.
Sion mu vysvětlil, že Asmodeus nikdy nejedná v ničím zájmu, ale jen podle toho, jak se to hodí jemu a tudíž se mu nedá ani v nejmenším věřit.
„Dávej pozor. Bude to jen moment," řekl Sion, když na určené místo do země nakreslil složitý symbol a popadl Kazua za ruku.
O vteřinu později se zachvěl vzduch. V ten moment měl Kazu pocit, jako by ho někdo natáhl na skřipec.
Naskočila mu husí kůže a převrátil se mu žaludek.
I když vzápětí přistál na tvrdé zemi a začal zvracet, připadalo mu, že padal snad půl dne. Hlava mu třeštila a všechno se s ním točilo.
Cítil se jak po ročním flámu.
„Jen klid, za chvilku to přejde," uklidňoval ho Sion, který stál nad ním a ruku měl položenou na jeho zádech.
„Už... Už je to dobré," řekl Kazu po chvíli a se Sionovou pomocí vstal. Musel se ho přidržet, protože se mu pořád točila hlava.
Bohužel, když se chtěl pořádně nadechnout, zjistil, že mu to nepomůže. Vzduch, který tam byl, byl podivně hustý, těžký a páchl. V hlavě mu začalo hučet, jako by tam měl včelí úl, a začal se zase sunout k zemi.
Naštěstí ho Sion pořád pevně držel.
„Dýchej nosem. Za chvilku si zvykneš."
Kazu poslechl a zjistil, že to opravdu pomáhá. Za několik minut byl schopen stát už bez pomoci a začínal vnímat okolí.
Nacházeli se na menším plácku, obklopení skalami kam až oko dohlédlo, tyčícími se vysoko do nebe. To bylo temně šedé, jako by mělo každou chvilku začít pršet.
Mezi skalami před nimi vedla úzká stezka, kterou by projelo maximálně jedno auto.
„Musíme jít. Dávej pozor. Vstupujeme na Stezku mrtvých a rozhodně to nebude příjemné. Připrav si zbraň," řekl Sion, sám vzal do jedné ruky mačetu, do druhé pistoli a vydal se do soutěsky jako první.
Kazu ho těsně následoval.
Všude vládlo hrobové ticho, takže Kazu slyšel jen divoké bušení svého srdce a připadalo mu to jako rány kladivem, které se musí rozléhat na míle daleko.
Nebe se ještě víc zatáhlo a Kazu se Sionem se tak ocitli v téměř naprosté tmě.
Pomalu postupovali kupředu. Sion jako první, bedlivě se rozhlížejíc, jakoby čekal, že na ně každou chvíli něco vyskočí. Kazu mu byl těsně v patách.
Ušli poměrně velký kus cesty, když se najednou Sion zastavil tak náhle, až do něj Kazu málem vrazil.
„Co se..." začal Kazu, ale byl přerušen Sionovou zvednutou rukou.
„Připrav se, už jdou" sykl Sion a jeho tělo se napjalo.
Kazu udělal co mu Sion řekl, přestože zprvu netušil, co se děje.
A pak konečně uviděl to, před čím ho Sion varoval.
Tmavou soutěskou se k nim blížila nějaká světla.
„Už jdou..." zopakoval znovu Sion.
Byli to duchové.
A vydávali světlo.
Takové bledé, fosforeskující, jako záře mrtvoly, co už dlouho hnije na dně hluboké tůně, v místech, kam oko běžného smrtelníka nedohlédne.
Rychle se k nim blížili a Sion nelenil a vyrazil.
Ač to bylo k neuvěření a Kazu zprvu nechápal, jak může uspět střelnou zbraní proti duchům, tak první rána, kterou Sion vypálil, našla svůj cíl.
Světlo ducha, který byl zasažen, zhaslo, a on se s jekotem trhajícím uši rozplynul.
Sion dál střílel a divoce se oháněl mačetou.
Věděl, že je nesmí pustit za sebe, protože Kazu nevypadal na to, že by byl schopen boje.
Nebo spíš neměl takové zkušenosti a Sion po něm nemohl chtít, aby hned za prvním rohem zesekal na hromadu tucet duchů.
Bohužel, bylo jich moc i na Siona, který ty zkušenosti měl.
Přece jen, duchové se pohybují daleko rychleji než lidé.
Netrvalo dlouho a jedna ta mrtvá věc se přiblížila ke Kazuovi tak blízko, že jí mohl pohlédnout do očí.
Do úplně prázdných očí.
A pak do něj vstoupila. Byla studená jako smrt a ostrá jako břitva.
Kazu cítil jak se mu ústa zkroutila do divokého úsměvu. Slyšel sám sebe, jak se šíleně směje.
Nůž je strašlivá věc, když se vám jeho chladné ostří přitiskne ke krku. Zrovna tak oheň, který vás popálí. Nebo skřipec na který vás natáhnou. Všechny tyhle věci vás můžou vyděsit, stejně jako ti mrtví na Stezce. Ale jen do té doby, než si uvědomíte co jsou vlastně zač. Než pochopíte, že je to všechno jen o vůli, ne o fyzické síle jako takové.
A Kazu to věděl.
Najednou, jakoby se všechen jeho strach vytratil někam v dáli a on si uvědomil, že když ho vyděsí tohle, když se zastaví tady, když tady padne poražený k zemi, nikdy nedosáhne svého cíle a nikdy tak nedodrží svůj slib.
„Co pro mě máš, mrtvolo?" zeptal se v duchu sám sebe.
„Peklo. Mám jen peklo," uslyšel v hlavě.
Kazu se soustředil.
Cítil chlad mrtvoly uvnitř sebe samého. Její smrt. Její zoufalství. Její hlad. A všechno jí to obratem vrátil. Všechno to, co už v sobě dlouho dusil.
Tu zlobu, zoufalství, bolest, touhu.
Nechal ji, ať nahlédne až do jeho nejhlubšího nitra.
A dokázal to.
Mrtvá věc z něj vyšla, světlo pomalu sláblo a ona se s příšerným jekotem vypařila.
Pak najednou všechno zmizelo.
Kazu jen překvapeně zamrkal a chtěl si vydechnout, ale Sion ho zarazil.
„Není čas na odpočinek. Tohle byl jen začátek."
Vzduch najednou zledověl a zem se zachvěla.
Hlína kolem nich se začala rozhrnovat a Kazu i v tom šeru viděl, jak ze země vylézají další mrtví. Ale tentokrát to nebyli duchové, ale kostlivci, na kterých vysely cáry kůže a masa.
Ozval se zvuk jako když se dře kámen o kámen, až Kazuovi zatrnuly zuby.
Ve vzduchu se vznášely obláčky mlhy.
Kazu měl najednou pocit, jako by ho zasáhla bouřka. Ale nezuřila kolem něj, ale přímo v něm. Byla to bouře jako uprostřed bezměsíčné noci. Taková při níž vidíte svět vždy je na kratičký okamžik v záři blesků. V hlavě mu začal skučet dětský hlásek a odmítal ztichnout.
Kazu se zoufale snažil pohnout, vykřiknout, cokoliv, jen aby dostal to vřískání z hlavy.
Jenže neovládal ani jediný sval v těle.
Nějak podvědomě cítil, že se Sion vedle něho hýbe a likviduje kostlivce, kterých spíš přibývalo než ubývalo.
Pak Kazu viděl, jak se k němu blíží jeden kostlivec s napřaženou zbraní.
Rána už ovšem nedopadla.
Kostlivec se rozletěl na spoustu malých úlomků, když po něm Sion střelil.
„Díky. Díky..." zaskřehotal Kazu, když se s jeho pomocí dostal z kouzla, které ho spoutalo na místě.
„Tohle jsou kosti těch duchů, kteří nás napadli před tím. Tak lehce to nevzdají. Buď ve střehu," upozornil Kazua Sion.
Kazu jen přikývl.
„Nemáte šanci. Mrtvých je mnoho. My vás necháme projít... Ale do naší říše..." uslyšeli šepot jakoby stovky lidí.
Pak začala teplota prudce klesat a klesala stále níž a níž, jako by neměla žádné hranice, kde by se mohla zastavit. Napřed to bylo nepříjemné, pak bolestivé a nakonec naprosto nesnesitelné. To vše se odehrálo jen během pár okamžiků.
A do toho byly slyšet ty strašlivé zvuky.
Zvuky tak děsivé, že Kazuovi trnuly zuby.
Všechno se začalo halit do čím dál tím hustší mlhy, která se začala rozprostírat všude kolem, takže za chvilku pomalu neviděli na krok před sebe.
Kazu sevřel rukojeť mačety, která hrozně studila, ale byl odhodlaný probít se skrz tohle za každou cenu.
Najednou se z mlhy vynořil první kostlivec.
Kazu na nic nečekal.
Pohyb ho naštěstí trochu zahřál, takže jedním sekem, i když trochu neobratným, sekl po kostlivci, který se rozletěl na spoustu rozlámaných kostí.
Ovšem neměl čas si své vítezství užít, protože z mlhy vycházeli další a další.
Rozpoutal se boj.
Čas pro ně dva ztratil veškerý význam. Ocitli se v ledové prázdnotě.
Jediné na čem záleželo, bylo svištění mačet a kulek a zvuk tříštících se kostí.
Netrvalo dlouho a Kazu se naučil mačetu dokonale ovládat, jako by to snad dělal celý život.
Jenže zima si vybírala svou daň.
Nejen, že měl Kazu pokaždé, když mačetou zajel do nemrtvých těl pocit, jako by se mu okolní chlad zakousl hlouběji do těla, ale zbraň v jeho ruce byla pořád těžší a těžší, až měl pocit, že je vyrobená z olova.
Kazu sekal kolem sebe a doufal, že to brzo skončí.
Najednou mu meč uvízl v žebrech jednoho z nich. Rána prostě nebyla dost silná, aby ho rozsekla.
Naštěstí se vedle něj vynořil Sion, který jednou ranou setnul kostlivci hlavu a Kazu mohl svou zbraň vytáhnout.
„Díky," Kazu skoro nemohl mluvit, jak měl ztuhlé rty.
'Já tady neumřu.'
Tuhle větu si Kazu opakoval stále dokola, ale znělo to míň a míň přesvědčivě.
Najednou všechno ještě víc potemnělo a Kazu už jen mával mačetou naprázdno a doufal, že ostří najde svůj cíl.
Jenže najednou zasáhl skálu a prudkost rány mu vyrazila zbraň ze ztuhlé dlaně.
Hořečnatě ji začal hledat prsty, které měl tak zmrzlé, že je vůbec necítil. Sice mu docházelo, že je pro kostlivce snadnou kořistí, jenže bez mačety a nejmenšího ponětí jak daleko je od Siona, mohl jen zmateně klopýtat tmou.
Neměl ponětí jak dlouho tam klopýtal a hledal svůj meč, ale jeho pohyby začaly být čím dál pomalejší a cítil, jak se ho zmocňuje únava. Nepřál si teď nic jiného, než si lehnout a spát.
„Prober se..." uslyšel vzdáleně.
„Prober se!"
„No tak, Kazu!" zakřičel mu někdo do ucha a pak ucítil bolest na pravé tváři, když mu Sion jednu vlepil, aby ho probral.
„Pojď! Musíme tudy! Všechny je neporazíme! Musíme se dostat ze soutěsky!" křičel na Kazua.
„Moje zbraň!"
„Tady! Pospěš! Honem!" řval dál Sion a snažil se ho postavit na nohy. Do ruky mu pak vrazil mačetu, která mu předtím vypadla, pevně ho chytl a táhl za sebou. Volnou rukou pak střílel po všem co se pohlo a Kazu se divil, jak v tomhle může vidět na cestu a vědět kam jít.
Klopýtali dost dlouho, než se dostali za skály a rázem se ocitli úplně v jiném světě.
Prostě jakoby někdo rozpůlil svět.
Tam, kde teď Kazu stál, byl poměrně přijatelný vzduch, nebe bylo sice pořád šedé, ale už nebylo tak hrozivé a kolem dokola rostly stromy a keře.
Když se ohlédl spatřil soutěsku mezi skalami, ze které se právě dostali, a hustou mlhu, která se přelévala a jakoby se dožadovala nějakých obětí.
„V pohodě?" zeptal se Sion, když se Kazu trochu vzpamatoval.
„Dobré. Už je to... Jsi zraněný!" vykřikl Kazu, když si všiml šrámu na Sionově obličeji, který vypadal jako poleptaný od kyseliny.
„To nic. Není to první ani poslední zranění. A už to tak nebolí," pokrčil rameny Sion, jakoby šlo jen o bodnutí od komára.
„Ale..." nechtěl se nechat odbýt Kazu.
„Na to nemáme čas. Teď jsme na tom druhém místě, které je daleko horší než to, kterým jsme si teď prošli," řekl Sion a rozhlédl se.
„Očistec," vydechl Kazu.
Vůbec nečekal, že to tam bude na první pohled vypadat jako v každém normálním lese na Zemi. Myslel si, že má halucinace.
Sion jakoby mu četl myšlenky.
„Očistec byl vytvořen za účelem bojování lidských duší, ať už mezi sebou, démony, nebo čímkoliv jiným. Proto to tu vypadá jako v normálním lese. Prý je to pak větší zábava. Každopádně, dávej si pozor. Tady nejsou duchové, ani kostlivci. Tady jsou skuteční démoni a lidé z masa a kostí. I když taky nejsou tak úplně živí. Jsou to lidé odsouzení k věčnému utrpení a bolesti," odmlčel se.
„Pojď, musíme jít. Nemáme moc času, než si náš všimnou a půjdou po nás," dodal Sion a zmizel mezi stromy.
Pokud ho Kazu nechtěl ztratit, musel ho rychle následovat.
Nebe, zhruba v tu samou dobu, Gabrielův palác
„Zatracený hajzl! Tohle mu jen tak neprojde! Proč mě na něj nechceš pustit?!" křičel Michael a rázoval si to sem a tam po pracovně Gabriela, který seděl za stolem a sledoval ho.
„Pořád omíláš dokolečka jednu a tu samou věc už deset dní," řekl Gabriel zatím klidně.
„Jo! Protože jsem nasraný!"
„Zapomněl jsi snad, co jsem ti před nedávnem v tom kostele řekl? Zase začínáš vyvádět? Už jsem ti jasně řekl, že nezakročíme, alespoň prozatím. Proč prostě jednou nemůžeš udělat co ti řeknu?" zeptal se Gabriel.
„Není to tak, že bych..." začal Michael, ale už neřekl co chtěl, protože si Gabriel najednou stoupl a přešel až k němu.
„Myslím, že bych ti měl připomenout co ztratíš," řekl tiše a přivřel oči.
Michael svištivě nabral vzduch mezi zuby.
A rázem ho přešel jakýkoliv vztek. Tušil co ho čeká.
„Co tady tak stojíš? Mám ti to dát písemně? Padej do ložnice a svlékni se. Víš, že nemám rád čekání," zavrčel Gabriel.
Michael v mžiku zmizel za dveřmi a Gabriel ho o poznání pomaleji následoval.
Když pak vešel do své ložnice, našel Michaela poslušně ležet nahého na posteli.
„Výborně. Tak se mi to líbí," zabručel potěšeně, přistoupil k posteli a rozepl si knoflíčky u košile, kterou ale nesvlékl.
Pak si vylezl na postel, rozkročil se nad Michelovým tělem, ze stolku u postele vytáhl provaz a ruce mu za zápěstí přivázal k pelesti postele.
Michael nijak neprotestoval a ani se nebránil. Stejně by mu to nebylo nic platné. Gabriel byl silnější, a pokud něco chtěl, tak to taky dostal.
A navíc, Michael ani neměl důvod se bránit. Takový sex jaký zažíval s Gabrielem mu nikdo jiný nedopřál.
Když byl Gabriel hotový, vzal další provaz, pokrčil pravou Michaelovu nohu v koleni, podvázal ho provazem a jeho konec přivázal k rohu postele. Totéž udělal i s levou nohou.
Když skončil, ležel Michael natažený na posteli, všechny končetiny uvázané a nohy doširoka roztažené. Jeho úd trčel jako stožár, přestože se ho zatím Gabriel téměř nedotkl.
„Ale, ale, tady je někdo hodně nadržený," zasmál se Gabriel a nehtem ťukl do žaludu.
Michael jen zalapal po dechu. Měl pocit, že se udělá jen z tohoto.
Když pak Gabriel sklonil hlavu a bez okolků si strčil celý jeho penis do úst, hlasitě zasténal a prohnul se v zádech jak mu to jen pouta dovolila.
Jenže Gabriel mu nedopřál uvolnění. Jak rychle začal, tak i rychle skončil.
Rozdělaný Michael sebou zavrtěl a nespokojeně zamručel.
„Hech. To si myslel, že to ukončím tak rychle?" zeptal se posměšně Gabriel, když si toho všiml.
„Gabrieli..." zaprosil Michael vzrušeně.
„Nesnaž se. Uděláš se, až ti to já dovolím!" řekl Gabriel tvrdě a pak mu prudce zmáčkl varlata.
Ten sebou škubl, částečně bolestí, částečně vzrušením a doufal, že mu Gabriel brzo dopřeje uvolnění, protože jinak se zblázní.
Pak se Gabriel zvedl a přešel na druhou stranu pokoje ke stolku, kde leželo víno a jiné druhy lihovin, včetně whisky, kterou si přinesl ze Země. Nalij ji do sklenice, trochu upil, do zbytku vhodil led a počkal, až se pořádně vychladí. Vrátil se k němu a pak tenkým pramínkem poléval Michelovu tvář, prsa, břicho, nohy a rozkrok.
Michaelovi naskočila husí kůže, přesto ho to vydráždilo ještě víc. Když Gabriel vyprázdnil celou sklenici, položil ji na stolek vedle postele, znovu si vlezl za Michaelem a jal se slízávat alkohol s jeho těla. Olízával kapky z jeho rtů, a šíje. Prsa olízal celá, dlouho se zdržel u zduřelých, temně rudých bradavek. Pak se přesunul na břicho a cítil, jak se Michaelovy svaly napínají pod tenkou kůži. Dále se věnoval jeho širokým stehnům a svalnatým lýtkům, i když na nich moc whisky neulpělo. Nakonec si nechal Michaelův penis a varlata, které velice jemně „ošetřil“ svým hbitým jazykem.
Michael sténal, svíjel se a snažil se Gabrielovi naznačit, jak by měl pokračovat, jenže ani tentokrát se mu nedostalo vytouženého uvolnění.
Gabriel znovu přestal, odvázal Michaelovi nohy, přetočil ho na břicho a pak ho vytáhl do kleku.
„Gabrieli..." zahučel Michael.
„Ticho!" řekl Gabriel a rukou zatlačil Michaela do peřin tak, že ležel s hlavou zabořenou v polštářích, s nohama roztaženýma a zadkem vyšpuleným na Gabriela.
Pak Gabriel znovu sáhnul do stolku u postele a tentokrát vytáhl jezdecký bičík s plochým koncem, kterým Michaelovi přejel od zátylku přes záda až na zadek.
Ten zasténal do polštáře vzrušením a očekáváním.
Netrvalo dlouho a ucítil první ránu, která s plesknutím dopadla na jeho zadek. Následovala další a další.
Nebyly to moc prudké rány, ne takové, aby bolest z nich převládla nad vzrušením, přesto dost silné, aby po sobě zanechaly stopy.
Gabriel přestal v momentě, kdy usoudil, že jsou obě půlky dostatečně zčervenalé. Plochý konec bičíku pak přesunul na varlata, které taky poplácal, než znovu převrátil Michaela na záda a bičíkem začal dráždit jeho penis.
Michael se chvěl, sténal a svíjel se pod krutým Gabrielovým drážděním a nepřál si nic jiného, než aby se mohl konečně uvolnit.
„Gabrieli..."
„Řekl jsem ticho!" řekl důrazně Gabriel a lehce švihl plochým koncem Michaela přes žalud.
„Už ne..." zasténal Michael, za což si vysloužil další švihnutí na stejné místo.
Když Gabriel usoudil, že Michael už víc nevydrží a udělal by se dřív, než chtěl, sundal si kalhoty, a přesunul se k Michaelově hlavě.
Chytl ho a naráz mu strčil svůj značně tvrdý penis do úst a začal sám přirážet.
Michael ale stejně nepotřeboval žádné pobízení, protože se okamžitě chopil příležitosti a začal ho kouřit. Gabriel jen spokojeně zabručel a netrvalo dlouho a začal stříkat, přímo do Michaelova krku, který se to snažil všechno spolykat.
Gabriel po chvíli uvolnil své sevření, vytáhl svůj penis s Michaelovy pusy, sklonil se k němu a políbil ho tak dravě, že Michael pomalu přestal dýchat.
„Myslím, že za tohle si zasloužíš odměnu," řekl Gabriel, když se znovu narovnal.
Znovu přivázal Michaelovi nohy, tentokrát ale k čelu postele, takže na Gabriela vykukovala Michaelova dírka v celé své kráse, zatímco měl on zase před sebou svůj stojící úd.
Gabriel mu ještě trochu posunul zadek, takže Michaelovi stačilo jen trochu pozvednout hlavu a začal sám sebe kouřit.
Gabriel, kterého pohled na Michaela kouřícího sama sebe vyburcoval na maximum, přistoupil k jeho zadku a pak do něj bez okolků brutálně zarazil celý svůj penis.
Michael zasténal bolestí a zaklonil hlavu, přesto si nepřál nic jiného, než aby ho Gabriel tvrdě ojel až do bezvědomí.
Po chvilce, když největší bolest ustoupila, znovu pohltil svůj penis a sladil své tempo s tvrdým Gabrielovým šoustáním.
Netrvalo dlouho a Michael cítil jak mu začíná v penisu cukat.
„Všechno to spolkneš," uslyšel nad sebou vzrušený Gabrielův hlas.
Stejně by to udělal i kdyby mu to neřekl, a tak vzápětí polykal své vlastní semeno, které chutnalo trochu jinak, než to Gabrielovo.
Gabriel ještě párkrát přirazil než těsně před vyvrcholením vytáhl svůj úd z Michaela, párkrát po něm přejel než se zasténáním vyvrcholil na Michaelův zadek a koule. Semeno pak rozetřel po obou půlkách, penisu a kochal se tím krásným pohledem.
Michael sténal a i když se právě udělal, znovu cítil jak se ho zmocňuje vzrušení.
Po chvilce mu Gabriel odvázal nohy i ruce, přitiskl se k němu a opět ho dravě políbil.
Michael, kterého už nic nesvazovalo, objal Gabriela rukama kolem krku a nohama kolem pasu a pohnul se proti němu pánví, aby mu jasně ukázal, že ještě nemá dost.
Gabriel vzdychl do Michaelových úst, potěšen, že jejich hrátkám ještě není konec.